Tanzanie Pemba Vítejte na ostrově Pemba. Na ostrově, který obklopují nejen blankytně modré vody Indického oceánu, ale i pověsti o tajemných silách, čarodějích, šamanech a tradičních léčitelích. Ostrovu se po staletí přezdívalo "zelený", pokrýval ho totiž hustý lesnatý porost. Tím se odlišoval od nedalekého Zanzibaru a ostrova Mafia, s nimiž tvoří souostroví. Většina původního zalesnění byla vykácena, ale přízvisko stále připomíná jeho slavnější minulost.

Ostrov tak trochu žije ze vzpomínek. Přestože nikdy nepatřil k významným mocenským centrům, výhodná poloha u východního pobřeží Afriky ho stavěla do průniku mocenských vlivů vládců Mombasy a Zanzibaru. A tak často měnil svého majitele. Dnes se převážná většina obyvatel věnuje drobnému zemědělství. Hlavní zdroj obživy představuje rýže, kasava, banány, ale také kokosové ořechy, jejichž mléko je důležitou ingrediencí místní kuchyně.

A nezapomínejme na hřebíček. Jeho nejslavnější období už sice pominulo, ale stále představuje jedinou důležitou vývozní plodinu. I když, jak uvidíme, i to se pomalu mění. Osud většiny obyvatel Pemby je spjat s oceánem. Téměř osmdesátikilometrový pás vody mezi ostrovem a pevninským územím Tanzánie je bohatý na řadu mořských druhů. A poskytuje hlavní zdroj obživy obyvatelům ostrova. Není ale příliš vhodný pro průmyslový rybolov, a tak prozatím uniká zásadnější devastaci.

Rybolovu se věnují převážně muži. Loví pomocí pastí, sítí, ale také harpunami. A v poslední době je populární rybolov pomocí výbušnin. Snaha zjednodušovat si práci je univerzální a jde napříč kulturami. Pás korálových útesů, které ostrov chrání před ničivými vlnami a erozí, trpí i další, tentokrát tradiční činností. Korál je totiž významnou složkou při stavbě klasických svahilských domů. Z vytěžených kusů korálů se pálením získává vápno.

Naštěstí se v posledních letech prozřetelně hledají nové zdroje, a tak to snad ty ryby přežijí. Pokud tedy neskončí jako hlavní chod na stole obyvatel ostrova. Barakudy, tuňáci, chobotnice, ale i rejnoci. Často impozantní úlovky. Jako například tento rejnok. Přístav a tržiště v Tumbe je vyhlášené po celém ostrově. Každé ráno se sem sjíždějí lidé z širokého okolí. Kdo chce dobře prodat či koupit nějakou rybu, musí do Tumbe.

Pak už stačí jen šikovně přihazovat, vyvolávat a bojovat o vybraný Jako na burze. Ne každý si ale může dovolit celou rybu. Zvlášť ty větší obchodníci rozprodávají po kusech na tržišti ve městě. A po nákupu rychle domů. V závěru sezóny sklizně hřebíčku se každý snaží alespoň trochu si přivydělat. : V mnoha rodinách jde o jediný finanční příjem. I když není v posledních letech nijak vysoký. První záznamy o hřebíčku pocházejí ze třetího století před naším letopočtem.

A to z Číny. Sbírají se sušená neotevřená poupata květu stromu hřebíčkovce. Na Pembu se strom dostal až koncem .století. Prý jej sem propašovali z Mauricia nebo ze Seychel. Ano, obchod s hřebíčkem byl velmi lukrativní, nikdo se o zisky nechtěl dělit. A je tedy pochopitelné, že sazenice hřebíčkovce se nesměly vyvážet. Cena se liší podle kvality. Mohammed hřebíček posoudí a rozhodne, do jaké ze tří kategorií spadá.

Majitel obdrží lístek s posudkem a podle váhy pak i patřičný finanční obnos. "Bei mpiya ya karafuu" - nové ceny hřebíčku. A nižší než vloni. Stát si na sebe zkrátka nějak vydělat musí. Nejspokojenější je ředitel výkupny. Kvóty se mu daří plnit. Jeho nadřízení na Zanzibaru, kam veškerá produkce směřuje, ho dozajista pochválí. Toto je hlavní město ostrova? Nezdá se mi, že by tu žilo přes dvacet tisíc lidí. Oficiálně Pemba žádné hlavní město nemá.

Ale protože leží uprostřed ostrova, vybrala si Chake Chake za své sídlo většina vládních úřadů. Centrum v podstatě tvoří pouze hlavní třída, jediná asfaltová silnice spojující sever ostrova s jihem. Žádné luxusní hotely ani golfová hřiště zde nečekejte, i když město v posledních letech zažívá rozkvět. Mně se zdá, že lepší časy už má za sebou. Svědčí o tom několik výstavních koloniálních budov v původním centru.

Těch je ale opravdu jen pár a pouze vypovídají o přítomnosti zástupců cizích mocností. Stejně tak jako stará ománská pevnost. I když ani ta nepůsobí příliš impozantně. Byla totiž kompletně přestavěna a dnes slouží jako muzeum dějin ostrova. O minulosti Pemby ale lépe vypovídají obličeje místních obyvatel. To máte pravdu, zrcadlí se v nich stopy nejen afrických populací, ale i vlivy řady národů Indického oceánu. A to především z Indie a Perského zálivu.

Postupně všichni splynuli v jednu národnost a i jazyk používají pouze jeden. Svahilštinou se mluví nejen na Pembě, ale také na Zanzibaru a oficiálním jazykem se stala i v Tanzánii a Keni. Dorozumět se jí můžete i v dalších afrických zemích, například v Ugandě a v Demokratické republice Kongo. A je vidět, že vztahy se světem kolem Indického oceánu se udržují dodnes. Přinejmenším ty obchodní.

Kaučukovník bych tu opravdu nečekal, ten - pokud se nemýlím - pochází přece z Jižní Ameriky! A historické prameny se o něm na Pembě nezmiňují. Máte pravdu, o kaučuku se Evropa dozvěděla od Kryštofa Kolumba, ale od té doby se rozšířil po celém světě. Na Pembu se kaučukovník dostal až v roce. Nestabilní trh s hřebíčkem nutil představitele ostrova hledat alternativy, a tak nechal první prezident Tanzánie dovést z Malajsie mladé stromky.

Tak či tak dnes představuje sběr latexového mléka významný příjem mnoha rodin. A to především žen. Muži se zapojují až do svozu a zpracování přírodního kaučuku. Ne vždy je to práce snadná. Na sběr latexu si ale místní ještě nějakou dobu museli počkat. Stromy kaučovníku se dají využít až od desátého roku. A po padesáti letech se musejí vykácet a vysázet nové. Latexové mléko se musí vysrážet a vyprat ve vodě.

Následně se v lisech zbaví přebytečné vody a suší se na slunci. Denně nasbírají jen na této farmě kolem litrů. Nic nepřijde nazmar. Kaučuk má jednu výhodnou vlastnost: všechno se dá zpracovat. Do posledního zbytku. Jen se ještě musí vysušit v horkém vzduchu. Na Pembě se kaučuk suší dýmem, proto se mu přezdívá uzený. To je snad největší problém, s kterým se majitelé továrny potýkají. Ostrov totiž neoplývá nadbytkem dřeva.

Wahíd zde působí jako hlavní manažer a mluví plynně rusky a ukrajinsky. Vystudoval totiž na Ukrajině. Tanzánie je dodnes socialistickou zemí. Není tedy divu, že udržovala úzké kontakty se zeměmi východního bloku. V posledních letech se ale navrací k tradičnějším vazbám, a tak většina produkce po zpracování v Dar es Salámu putuje do zemí Perského zálivu. Stará svahilská píseň připodobňuje ženy k látkám khanga, protože - podobně jako ony - prý umírají ve vší své kráse.

Svahilština je vůbec bohatá na různá přísloví, motta a hesla. Do symbolické komunikace se zapojují i látky, do nichž se halí většina místních žen. Ano, khanga jsou krásná, to potvrzuje i paní Fatma. A každé nese nějaký nápis, který vyjadřuje přání buď dárce, nebo nositelky. "Nejlepší je má máma. Cesta manželství je sladká. Tvá tvář je krásná jako měsíček - nemohu bez tebe žít." Po vyhlášení nezávislosti se khanga stala nástrojem vládnoucí revoluční strany.

Ta na ně nechala tisknout různá ideologická prohlášení a program své vlády. Jako například: "Vydejme se na pole s motykou v ruce." Kromě zkrášlování žen tak khanga sloužila jako jakási náhražka rozhlasu či novin. Místní lidé jsou zkrátka vynalézaví. Ženy se chtějí líbit bez ohledu na stav peněženek manželů. A ten není moc příznivý. Musí si tak vypomáhat tím, co jim příroda může nabídnout. Mezi ženami na Pembě je velmi oblíbené zdobení henou.

Malování rukou a nohou se rozšířilo z Egypta asi před tisíci lety. A to nejdříve do Indie. Odtud se dostalo do muslimského světa. A se šířením islámu i do dalších oblastí - včetně některých částí Afriky. Henovník je keř s bílými až červenými drobnými kvítky a zelenými, podlouhlými listy. Ty se po usušení rozdrtí na prášek, který se používá jako odolné přírodní barvivo. Hena ale neslouží pouze ke zkrášlení, má prý i léčivé účinky a chladí pokožku.

Navíc představuje významný rituál v životě žen. Malovat henou se totiž na Pembě smějí pouze vdané ženy. A také dívky před pubertou, těm to přeci zakázat nemůžete. To ano, ale oficiálně se žena zdobí poprvé až ke svatebnímu obřadu. A musí být dost trpělivá. V podobné pozici setrvá i několik hodin. Svatba je hlavní událostí v životě Svahilců. Samotná oslava je vyvrcholením dlouhého vyjednávání mezi rodinami nevěsty a ženicha.

Nejdřív se musí sjednat výše věna nevěsty. Což slouží jako pojistka proti rozvodu. Manžel by musel vše vrátit. Jinými slovy: čím víc nevěsta dostane, tím je větší šance, že manželství bude šťastné. Druhým krokem je získání nevěstina souhlasu. Ještě v den obřadu musí budoucí manželka před svědky třikrát souhlasit se sňatkem. Jinak je obřad zrušen. A pak už se může začít slavit. I když - až taková zábava to není.

Ženy slaví odděleně od mužů a vzhledem k tomu, že jde o obřad muslimský, nenarazíte zde ani na kapku alkoholu. Zdá se mi, že to není úplně běžná svatba. Žádná khanga tady nevidím. Máte pravdu, vdává se dcera bývalého ministra informací a k oslavě se sjela společenská elita ostrova. Pemba skýtá útočiště i několika hejnům kaloňů pembských. Kaloni se od ostatních netopýrů liší tím, že k orientaci nevyužívají ultrazvuku - takzvané echolace.

Pohybují se pomocí zraku a sluchu. Proti vyrážejí za potravou ještě než se setmí. Nejvýhodnější podmínky našli v posledním zbytku původního zalesnění ostrova. Dnes je les Ngezi domovem několika tisíc jedinců. Snad tomu napomáhá i skutečnost, že les není příliš vyhledávaným místem mezi obyvateli ostrova. Podle pověstí je sídlem temných sil. Jednou z nich je i popo bawa, jenž obchází domy a po nocích znásilňuje muže.

Těm nezbývá než spát pod širým nebem, kde jsou - údajně - před démonem v bezpečí. -Podivná pověra. -Není to jen neškodná pověra. Před rokem byl prý za popo bawa označen člověk, který procházel cizí vesnicí. A místní lidé jej ukamenovali. Víra v moc tajemných, nadpřirozených sil prostupuje celou místní společností a ne o všem se smí zcela otevřeně mluvit. A už vůbec ne před cizinci. Víra v tajemné síly se ale projevuje i v tradiční profesi ostrovanů, kterou je stavba lodí.

Tu provázejí praktiky mísící původní náboženské představy s islámem. Každá fáze stavby si vyžaduje určitou oběť a k tomu citaci z koránu. Jakoby se zde zastavil čas. Stejným způsobem se lodě stavěly odnepaměti. Jen palmová lana, kterými se donedávna lodě zpevňovaly, nahradily kovové hřeby. A rozměrné lodě, které dříve křižovaly celý Indický oceán, nahradila menší plavidla, sloužící převážně k rybolovu. To potvrzuje i Alí.

Moderní postupy stavbu lodí příliš nezasáhly, a tak výroba jednoho plavidla trvá - v závislosti na velikosti - až dva měsíce. I když se dřevo kokosovníku na stavbu plavidel nehodí, neboť je příliš tvrdé, nemohou se bez kokosových palem obyvatelé Pemby obejít. Po hřebíčku je to druhá nejdůležitější zemědělská komodita. Ořech a mléko jsou nedílnou součástí místní kuchyně. Sušením měkké dužiny se navíc získává kopra, která se využívá v potravinářském a kosmetickém průmyslu.

Kokosovník pochází patrně z Melanézie. Jeho semena lehce plavou a dnes je rozšířen po tropech celého světa. Mnozí považují kokosovník za nejužitečnější užitkovou rostlinu. Nejen že není náročný na kvalitu půdy, ve které roste, ale nemá konkurenci co se týče využití. O plodech jsme se už zmiňovali, ale vniveč nepřijde ani jejich slupka. Na několik měsíců se zahrabe do písku v mělkém moři a zatíží kameny.

Posléze se zpracuje na vlákninu, ze níž se pletou rohože a provazy. A z listů se - kromě ekologických tašek a čepic proti slunci - vyrábějí i střechy tradičních svahilských domů. I když i ty jsou nahrazovány všude dobře známým a oblíbeným vlnitým plechem. Jinak se ale postup stavby domů nijak nezměnil. Dřevěná kostra se vyplňuje hlínou smíchanou s vápnem z korálových útesů, a pak už stačí jenom vyřezat okna a zasadit zdobené dveře.

A když domy doslouží, stavební materiál se částečně zrecykluje, nebo se využije někde jinde. Listy kokosovníku například najdou své uplatnění při opalování lodí. Při odlivu se listy nakladou pod dřevěná plavidla a zapálí. Tím se odstraní veškeré řasy a živočichové přirostlí ke dnu lodi. Plavidla se musí velmi rychle utěsnit a natřít, neboť příliv dorazí jen za pár hodin.

Často pomocníci ještě natírají jednu stranu lodě a druhou už pohlcuje postupující mořská voda. Ve chvíli, kdy vrcholí příliv, jsou všechny lodě připraveny na další výpravu. Snad je modlitby a oběti ochrání před temnými silami na cestách. A kdyby ne, tak pomůže britský maják, jehož světlo vede mořeplavce už přes sto let. Kwa heri na tutaonana! Tak na shledanou, Pembo.

Krušné hory se táhnou podél celé severozápadní hranice s Německem. Tvoří souvislé horské pásmo v délce sto třiceti kilometrů. Dříve šedivá krajina s pahýly stromů se dnes nadechuje k novému životu, ale stále tak trochu vzpomíná na dobu, kdy se krajem od rána do noci ozývalo cinkání hornických špičáků. Pozůstatky hornictví v Krušnohoří naleznete doslova na každém kroku. My se však zastavíme také v rukavičkářské dílně, u jáchymovských léčivých bublinek a gigantických hudebních nástrojů v Kraslicích.

Mostecko patří rozlohou k nejmenším, ale zároveň k nelidnatějším regionům v České republice. Jeho dominantou je hrad Hněvín, kde byl vězněn i slavný magistr Kelly. Ten zlověstně prorokoval městu, že lehne v prachu a ohni. Jeho věštbu komunisté svým způsobem vyplnili. Měsíční a industriální krajina však v sobě skrývá jistý bizarní půvab a spoustu zajímavostí. K nim patří třeba vinice vybudované na rekultivovaném území, přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie či unikátní Koldům. Navštívíme doly, výrobce tradičních dřevěných hraček, litvínovskou hokejovou líheň i nechvalně proslulé sídliště Chánov.