Stromy se na nás dívají Název prvního dílu, "Stromy se na nás dívají", má za úkol pootočit zavedené lidské vnímání stromů. Jde o to uvědomit si, alespoň pro oněch patnáct dílů, že to nemusíme být my, lidé, kdo se dívá na stromy, ale že to mohou být oni, stromy, kdo se dívá na nás. Nejde o laciný antropomorfismus, jde o pokus posunout myšlení za zavedené hranice vnímání světa, využít lidské schopnosti vciťovat se pro posun lidské mysli. První díl představí televizním divákům stromy jako živé organismy, popíše typy památných stromů a místa jejich výskytu, nabídne vyznání Luďka Munzara pod jeho oblíbeným stromem a vysvětlí jak postupovat při vysazování nového památného stromu. Nakonec se Luděk Munzar rozloučí větou, která je nejen názvem prvního dílu, ale která se stala závěrečným sloganem celého cyklu:"A nezapomeňte. Stromy se na nás dívají."

Pražské památné stromy Ve druhém dílu dokumentárního cyklu "Paměť stromů" vás Luděk Munzar zavede za památnými stromy hlavního města. O tento díl spolu svedli spoluautoři cyklu, spisovatelka Marie Hrušková a režisér Bedřich Ludvík tichý souboj. Doktorka Hrušková jako znalec našich památných stromů tvrdila, že Praha a památné stromy to nejde dohromady. Bedřich Ludvík cítil jakousi přirozenou potřebu mít jeden díl o Praze. Kdo vyhrál je zřejmé. Ale pravdu měla dr. Hrušková. I když má Praha přes 250 parků, 57 památných stromů a 110 čekatelů na vyhlášení za památný strom, těch opravdových, mohutných, majestátných, dějinných památných stromů je v ní jen pár. Jistě k nim patří Beethovenův platan v dnes nepřístupné zahradě Velkopřevorského paláce na Kampě, podivuhodný platan-plastika na Karlově náměstí a největší pražská lípa, rostoucí však až daleko za Prahou, v Chabech. Nejtajemnější památný strom však našel Luděk Munzar v samém centru města. A nebyl podivuhodný ani tak svým věkem či svými rozměry, ale tím, že do jeho středu někdo zasadil sochu. Druhý památný strom tohoto seriálu jsme zasadili na Kavčích horách.

Slovanská lípa kontra germánsky dub Ve třetím pokračování dokumentárního cyklu Paměť stromů nám Luděk Munzar vysvětlí odkud pochází označení lípy za strom Slovanů a dubu za strom Germánů. Při té příležitosti navštívíme např. Želivského lípu v Jiřicích, Žižkův dub v Želivy, Kornerův dub v Dalovicích u Karlových Varů. Dobová "nevraživost stromů" jako by na chvíli zasáhla i natáčecí tým - byl to jediný okamžik, kdy se Luděk Munzar vzepřel a odmítl přečíst část scénáře. Pobouřil ho termín "nacionalismus stromů". A ani jediná naše čtyřřadá lipová alej vedoucí k Sychrovskému zámku ho neinspirovala ke vzpomínce na roli mlynáře v Jiráskově Lucerně. K té ho přiměla až o týden později naše největší lípa v Sudslavicích u Vimperka. Když nám Luděk Munzar vysvětlí, že ono tradiční dělení stromů na "slovanskou lípu" a "germánský dub" je sotva dvě stě let staré a vzniklo zcela uměle za národního obrození, symbolicky zasadí lipové a dubové ratolesti smíření před Lidickým památníkem.

Stromy žijí s lidmi Asi nejkrásnější a nejtradičnější soužití člověka a stromu existuje v podobě "rodového stromu". Jde o strom stojící po staletí u lidského stavení. Tak je tomu v Machově u Náchoda, kde se pod lípou narodilo více jak 13 generací, tak je tomu u lip v Kotli pod Ještědem a na řadě dalších míst. Na své první setkání s takovým rodovým stromem zavzpomíná průvodce cyklem, Luděk Munzar, u jedné z našich největších lip v Pastvinách u Žamberka. Kdysi byl u ní jako "vodní skaut". Právě skončila II. světová válka a mohutný strom malému chlapci nic neříkal. To až dnes. Dnes jsou oba, strom i sedmdesátiletý Luděk Munzar, součásti něčeho čemu se říká dějiny. Nejvíc rodových lip najdeme asi v Orlických horách. Proto je tento díl převážně o nich. A když Orlické hory, tak i Jednota bratrská. Právě památná borovice v lese Habřina u Rychnova nad Kněžnou je jedním z nejsmutnějších stromů celého seriálu. Strom pod ním byla prohlášena Jednota bratrská za církev je opuštěný a bez zájmu zaniká.

Stromy a boje Úvod text pátého dílu cyklu o památných stromech, Paměť stromů, pronáší průvodce Luděk Munzar nad prostým křížkem z bitvy u Hradce Králového. "Stromy v bitvách plnily dvojí funkci - před bitvou posloužili vojákům jako pozorovatelna či úkryt před nepřítelem a po bitvě poskytly stín polnímu lazaretu a hrobům." Tentokráte naše kroky zamíří především na Moravu. Tady si uvědomíme, že naši opravdu největší dějinní nepřátelé nebyli Němci, ale Turci a Tataři a ti k nám pronikali právě tudy. Navštívíme ves Guntramovice, kde stojí Laudonův dub a Zlatá lípa, postojíme na Šancích nad Jablůnkovským průsmyskem a u Kobzovy lípy ve Francově Lhotě v jejíž koruně se ukryli vesničané před drancujícími Tatary. Strom tentokrát sázet nebudeme. Už je zasazený. Na počest Česko - Slovensko - Polského přátelství ho na Hrčavě, v nejvýchodnějším cípu České republiky, zasadil, už před deseti lety, prezident Václav Havel.

Stromy nad hladinou V šestém dílu cyklu Paměť stromů nás herec a průvodce pořadem, Luděk Munzar, zavede na Třeboňsko. Z leteckého pohledu vynikají jen obrovské plochy rybníků. Kde tady najdeme památné stromy? A přece tady jsou. Na hrázích. Jsou to většinou duby. Přikázali je zasadit stavitelé rybníků, aby jimi zpevnili své hráze. Ale nejrozšířenějším stromem Třeboňska je borovice. Zvláštní druh s dlouhým, rovným kmenem. Z leteckého pohledu vytváří nekonečné zelené porosty. U dubu Emy Destinové se Luděk Munzar vyzná ze svého vztahu ke stromům, skrze které k němu vstupuje vědomí, že je součástí řádu světa. A pak jsou tu stromy pod zámkem Jemčina a o kus dál největší dub Třeboňska stojící osaměle uprostřed pole. Kde jinde by Luděk Munzar měl zasadit na rozloučenou strom než na hrázi rybníka velkého jako Svět.

Žižkovy stromy Sedmý díl cyklu Paměť stromů se zabývá Žižkovými památnými stromy. Je jich prý u nás na sedmdesát, ale průvodce pořadem, Luděk Munzar, vás zavede jen k některým z nich. Ten hlavní, dub v němž se podle legendy Jan Žižka narodil, už nestojí. V lese, kousek od monumentálního Žižkova památníku u Trocnova, najdete jen kamenný obelisk na místě kde prý kdysi strom stával. Krásný Žižkův strom stojí hluboko v lese za vsí Hrutov, na sever od Českých Budějovic. Má u sebe dokonce i "stromovou knihu", kam se štáb ČT s radostí zapsal. Ač strom sám už je mrtvý, jeho okolí očividně žije. Jiný Žižkův strom je v Myšlíně. Na něm prý oběsili hejtmana Petra Cimburka. A pak je tu celá řada dalších Žižkových stromů, které nebudeme dopředu prozrazovat. Poslední Žižkův strom je na východočeském Ostaši. S Žižkovými stromy se Luděk Munzar rozloučil zasazením doubku ve svahu Vítkovského památníku v Praze.

Stromy královské Po osmé se vydáme s Luďkem Munzarem na putování za památnými stromy. Tentokrát to budou stromy královské. Na Pražském hradě se začíná a končí. Královský strom tu však Luděk Munzar nenajde. Za tím musí na Stochov u Kladna nebo do Grygova u Olomouce nebo do Klokočova v Železných horách. Ale jsou i další královské stromy jejichž místa vám neprozradíme. Jedno je jisté: nakonec se najdeme na Pražském hradě památný strom pod kterým sice nesedával král, ale náš první president T.G. Masaryk. Závěrečný strom zasadí Luděk Munzar zase jen symbolicky a to na bájném Vyšehradě.

Stromy osobností Devátý díl "Paměti stromů" se jmenuje Stromy osobností. Luděk Munzar v něm představí svůj "strom osobnost", který je nedaleko jeho bydliště a pak už to jde ráz na ráz. Husova lípa v Úklidu u Sedlčan už sice nestojí, ale ta v Chlístově pod Boubínem ještě ano. Radimova lípa v Mariánském Týnci, která byla součástí krutého trestu a jako jediná přežila, až Hatínský javor pod kterým se zastavila Marie Terezie. Nakonec se zastavíme před myslivnou ve Vinařicích u Loun, kde prožil dvacet nejplodnějších let, autor našich nejznámějších knih o památných stromech Jan Evangelista Chadt-Ševětínský. A právě tady zasadí Luděk Munzar svůj další strom. Na počest muže, který miloval stromy, psal o nich knihy, ale sám svůj památný strom nemá.

Stromy u hradů a zámků Neudolalo-li vás předchozích devět dílů cyklu Paměť stromů, tento, desátý díl, vám bude odměnou. Luděk Munzar vás v něm zavede za památnými stromy u našich hradů a zámků. Uvidíte Bzeneckou lípu, lípu v Kamenici nad Lipou, největší moravský strom pod zámkem v Náměšti nad Oslavou, Pernštejnský tis a řadu dalších stromů. Putování po hradech a zámcích zakončíme v jihočeské Blatné pod rozvaleným dubem královny Johanky. Tady také Luděk Munzar zasadí strom na rozloučenou. Aby se pod ním zase mohla zjevovat královna Johanka a přinášet lidem štěstí.

Stromy umělců Cyklus Paměť stromů se tímto jedenáctým pokračováním pomalu přesouvá do závěrečné třetiny. Ještě pětkrát vám Luděk Munzar řekne své: A nezapomeňte, stromy se na vás dívají, " a bude konec. Ale zatím nás čeká díl, ve kterém uvidíte stromy umělců. Navštívíme zahradu zámečku v Proseči-Obořišti, kde pod nádherným dubem čekával novinář a básník J.H,. Borovský na svou milou. Pak nás čeká Světlá pod Ještědem a lípa Karolíny Světlé, Slavíčkův dub ve Skoranově a řada dalších stromů. Nejsilnější zážitek je asi setkání s lípou, která před dvěma roky padla. Šrámkova Semtínská lípa. Do její fiktivní koruny zvedla Luďka Munzara vysokozdvižná plošina. Strom na rozloučenou byl věnován všem umělcům a Luděk Munzar ho zasadil svého oblíbeného Špetlovského buku u Slatin nad Úpou.

Stromy u klášterů a poutních míst Ve dvanáctém dílu cyklu Paměť stromů se s Luďkem Munzarem vydáme za památnými stromy rostoucími na poutních místech. Začneme v Praze, kde si na průčelí kostela sv. Jakuba prohlédneme jak takoví poutníci vypadali a pak vzhůru na Lomec u Vodňan, Svatou Horu, Římov, Kalvárii u Jaroměřic a další. Atmosféra poutních míst památným stromům svědčí, přesto, že některá křesťanská poutní místa vznikla jen proto, aby překryla původní pohanské posvátné místo. Třeba právě s posvátným stromem. Dnes už je vše smířeno. Křesťanství už je dávno stará nevýbojná kultura. Stromkem na rozloučenou bude tentokrát borovička a Luděk Munzar ji zasadí na Vítochově, kde má podle pověsti vždy růst sedm borů.

Nejen duby buky lipy Nejen lípy a duby, ale i buky, javory, topoly, borovice, smrky, modříny, tisy, platany, jilmy, vrby se mohou stát památnými stromy. Duby, lípy, tisy to mají pro svou dlouhověkost snazší. Stačí, že trpělivě žijí a - zažijí. Ostatní stromy musí tedy zaujmout něčím jiným než stářím.. Někdo se dožije, jiný jen zažije. Kdo z lidí však ví, zda je mu určen osud památného dubu, který se dožije, či je jen krásnou, plevelnou břízou? Prý jsme pány přírody, myslící bytosti a přesto mnohdy nevíme o svých životech víc než stromy u cesty! Myslete na to, když kolem nich jdete…

Stromy pohádek a tajemných sil Všimli jste si? Nejčastěji se stromy v pohádkách objevují jako místa posledního útočiště. Hrdina neví kudy kam, chce se ukrýt před sebou i před lidmi, vejde do stromu a přijme na nějakou dobu jeho podobu. Když nebezpečí pomine, vyjde ze stromu a je zase člověkem. Vypadá to pohádkově, vymyšleně, ale ve skutečnosti to zastupuje něco, co je hluboko v nás - archetypální touhu člověka po hnízdu, ukrytu, bezpečí mateřského těla. Touhu marnou, realizovatelnou snad jen v dětství, naivním ukrýváním se do dutin stromů. Denně míjíme desítky, stovky stromů aniž o ně zavadíme pohledem. A při-tom v sobě každý neseme pradávnou touhu být jako oni: velcí, statní, mocní, majestátní, věční!

Stromy s "nej" Kořeny. Jak málo jsme se jim věnovali. Vždyť přece nejsou vidět. Co kdyby i lidé měli kořeny jako stromy? Co kdybychom byli vrostlí do země od narození do smrti? Být vrostlí bez pohybu na jednom místě... A přece své kořeny máme!Oč míň jsou vidět, o to jsou pevnější. Jsme vrostlí do země, v níž jsme se narodili, do kultury, v níž jsme vyrostli, do hodnot, v nichž nás vychovali, do přátel, které jsme během života potkali. Náš kořenový systém je ještě složitější než kořeny stromů. Sahá od rodiny až po národ, od ukolébavky až po hymnu, od Křišťanovy legendy až po Bohumila Hrabala, od knížete Václava po Seiferta. Jsme stejní jako stromy. Vkořeněni do země, z níž pocházíme, do její kultury a tradic. Spojeni s domovem.

Film o filmu Film o filmu bývá někdy lepší než film o kterém vypráví. U filmu o filmu o "Paměti stromů" tomu snad tak nebude, protože je v něm jen minimum ukázek ze samotného cyklu. Zato film o filmu nabízí jakési miniportréty pěti hlavních protagonistů:
- Akademického malíře Jaroslava Turka, který maluje památné stromy od 50. let minulého století,
- dr. Marii Hruškovou, folkloristku a autorku knih o památných stromech,
- Bedřicha Ludvíka, písničkáře, spoluautora scénářů a režiséra celého cyklu,
- Josefa Nekvasila, kameramana cyklu
- Luďka Munzara, průvodce po českých, moravských a slezských památných stromech.
Na samotném natáčení se však podílelo ještě několik dalších lidí, kterým je třeba poděkovat. Především to byl nekonečně trpělivý řidič Miloš Sklenář, jeden z těch propuštěných řidičů ČT, který to nevzdal a jezdí pro ČT dál. Produkční Ivana Slonková a asistentka produkce Petra Zelinková - bez těch by nebyla ani jedna plošina, vrtulníku, zajištěné hotely apod. Střihačka Věra Flaková, která Paměti stromů věnovala tři měsíce svého života. Posádka off line střižny Josef Dvořák a Karel Houška, kteří trpělivě opravovali všechny omyly v titulcích. Je to vlastně pouhých deset lidí, kteří se bezprostředně podílí na výrobě takového velkého cyklu. Nevěřte proto řečem o Kavčích horách jako přezaměstnaném molochu. To už dávno neplatí. Dnes vás z ČT přijedou natočit dva lidé - kameraman, který dělá zároveň zvukaře a režisér, který zároveň dělá řidiče.

Reportéři ČT o kácení alejí Aleje a stromořadí mají v Čechách dlouhou tradici. Podle wikipedie sahá až k dobám vlády Karla IV. Jenže dnes lemují silnice, po kterých nekodrcají kočáry, ale rychlá auta. Aby cestáři zajistili lidem bezpečnější průjezd, začali je kácet. Za pět let do roku 2008 porazili na sto tisíc stromů. Trend vyvolal veřejné pozdvižení a poslanci v roce 2009 svévolné kácení zastavili změnou zákona. Právě teď se ale do Parlamentu téma vrátilo. Oficiálně se návrh netýká alejí, nýbrž jednotlivých stromů, přesto se ochranáři o jejich budoucnost znovu bojí. O téma kácení stromů se zajímal reportér Filip Černý.