Ostrov krále medvědů - Kodiak
Mlha - déšť - vítr - " Welcome to Kodiak!" smějí se místní obyvatelé vaší otázce, kdy se trochu vyčasí. V tomto počasí sedím na břehu bezejmenné říčky plné lososů umírajících v dávném boji o přežití rodu. Pozoruji kapky deště stékající po nepromokavém obalu objektivu. Kolem poletují hejna racků a perou se o zbytky ryb. Jejich křik je jediné co ruší ticho divočiny. V zátočině řeky se objeví mladá medvědice s velkou bílou jizvou na zádech. Zcela zaujatý fotografováním rybařící medvědice si ani nevšimnu, že z druhé strany přichází další medvěd. Toto je totiž jejich země. Království největšího poddruhu medvěda hnědého - kodiaka. Uvědomujete si to na každém kroku. Když kráčíte mlhavým podvečerem po chodníku, který vyšlapaly stovky obrovských tlap. I ve chvíli, kdy se prodíráte vysokou trávou a cítite a slyšíte jejich blízkost. Těsnou blízkost! Tady nic neznamená lidské chtění. Zde jste se propadli časem o milióny let zpět. Zde vládnou zákony přírody. Když večer sedím ve vytopeném srubu Mikea a Robin Munseyových a příjemně unavený si vychutnávám sklenici červeného vína, mám pocit, že kdybych byl kočka, bude místností slyšet hlasité předení.

Mezi vlky - Minnesota - USA
Slunce jen velmi pomalu stoupá nad obzor a rtuť teploměru se propadá téměř ke čtyřicítce pod nulou. Přes zasněženou pláň běží obrovský vlk. Protíná dlouhé tmavě modré stíny vykreslené nízkým světlem na panensky bílém povrchu. Jiskřivý sněžný prach mu odletuje od tlap. Běží přímo ke mně a rychle se blíží. Klečím v hlubokém sněhu a zmrzlými prsty mačkám spoušť fotoaparátu. Vlk se zastaví jen pár desítek centimetrů ode mne. Oči máme ve stejné výšce a já se těmi jeho propadám o tisíce let zpět, kdy tito tvorové vládli lesům Minnesoty.

Šedý duch pralesa - Borneo
Vzdušná vlhkost šplhající k devadesáti procentům. Náročný terén a teploty kolem třiceti stupňů. Prudké lijáky, pijavice, hmyz... Tak vypadá práce v primárním deštném pralese Sungai Wain, ve Východním Kalimantanu, indočínské části Bornea. Prostředí náročné nejen pro člověka, ale i pro techniku. Abych svému fotografickému vybavení dopřál i jinou vlhkost než vzdušnou, spadl jsem s ním pro jistotu do řeky. Nikon D3, který jsem během expedice používal, bez problému zvládal tyto extrémní podmínky, jak v pralese, tak později i v mangrovech Balikpapanského zálivu.

Tygří stopou - národní parky Indie
Pobřežní porost marihuany sahá jízdní slonici až k bokům. Při každém jejím kroku se ze země zvedne oblak drobounkých mušek, aby trápil zvíře i jeho náklad. Chráním fotoaparát starým povlakem od polštáře a celkem marně se pokouším udržet si čisté oči. Každou chvíli mi v nich přistane některý z malých hmyzích trapičů. Mahaut vhání slonici do říčního proudu. Té se to příliš nelíbí a vztekle mlátí chobotem do hladiny."Co se děje?",ptám se mahauta."Asi je něco ve vodě!", dvěma údery železného ankusu nutí zvíře k poslušnosti. Uprostřed toku se slonice opět zastaví a svou nechuť pokračovat dává tak výrazně najevo, že mám problémy udržet se na jejím hřbetu. Nakláním se, abych viděl, co jí tak vadí. Zkoumám kalnou vodu pod sebou, když mě přeběhne mráz po zádech. Zvednu hlavu a dívám se do tygřích očí. Jakoby se do mě vpíjely...

Národní parky - Kruger a Sabi Sand
Mezi řekami Limpopo a Luvuvhu se nachází oblast Makuleke. Její kulturní a přírodní bohatství chytne za srdce historika i přírodovědce. Svou stopu zanechal člověk v Pafuri již před 1,7 miliony let. Jeho příběhy můžeme číst v kamenných pazourcích nebo ručně vyrobených sekyrách. Místo je plné svědectví o životě lovců z pozdní doby kamenné. Okolo roku 1200 se zde zrodila velká civilizace. Ruku si tu podávali muslimští obchodníci, kupovali zlato i vzácnou slonovinu. K dostání bylo vše, od skleněných korálků přes čínský porcelán. Pafuri Camp je neodmyslitelně spjat s lidmi kmene Makuleke. Na počátku 19.stol. se kmen přesunul k jihu a převzal kontrolu nad obchodem se slonovinou. Náčelník Nkuri vyslal svého syna jménem Makuleke, aby se usadil na soutoku řek Limpopo a Luvuvhu. Toto místo je srdcem Pafuri a skutečným domovem lidí kmene Makuleke. Do poklidného života kmene zasáhla bělošská chamtivost. Důvěřiví domorodci se upisovali pochybným obchodníkům, kteří si je najímali na otrocké práce v dolech v Johannesburgu. V roce 1969 byli donuceni svůj domov opustit, aby se mohl rozrůst Krugerův park. Více než třicet let žili ve vyhnanství až do roku 1997, kdy se mohli vrátit zpět ke kořenům. Díky tomu vznikl pozoruhodný projekt. Ve spolupráci s Wilderness Safaris podporuje kmen Makuleke rozvoj místního ekoturismu. Jsou duší kempu, kde žijí, pracují a šíří dál odkaz svých předků. Návštěva této oblasti byla pro mne něčím novým. Buš na konci období dešťů hýří odstíny zelené. Slunce pronikající listovím stromů na březích řek Limpopo a Luvuvhu vytváří kouzelnou hru světel a stínů. Je to jiná Afrika, než jsem znal z vyprahlých plání Serengeti nebo Busangy v období sucha. Vysoká tráva a olistěné keře mají samozřejmě i své nevýhody. Zvěř v hustém porostu snadno mizí a nalézt ji, je velmi náročné a zdlouhavé. Několika tunový sloní samec se dokáže ztratit na pár metrech jako duch. Bohužel je zde i další faktor, který komplikuje fotografování místní fauny a tím je pytláctví. Na pořízení snímku máte vždy jen několik vteřin, než zvěř stresovaná nezákonným lovem uteče hluboko do buše. Když máte po celodenním prohledávání krajiny pocit, že se určitě veškerá zvířata odstěhovala do jiné oblasti vleze Vám varan do sprchy v okamžiku, kdy dobíjíte baterky nebo se pár metrů od stanu objeví nádherný samec antilopy Nyala ve chvíli, kdy čistíte fotoaparát. A to je na fotografování divočiny nejkrásnější.

Camargue - blízká divočina - jížní Francie
Jakoby to ani nebyla jižní Francie. Na pohlednicové lány levandule tady nenatrefíte. Zato můžete fascinovaně hledět na růžové opeřence, jak se elegantně vznášejí a přistávají na vodní hladině. Národní park Camargue, to ale nejsou jen hejna plameňáků. Je to kraj bílých koní, černých býků a růžového vína. V tomto ornitologickém ráji, jenž se rozprostírá na dvou ramenech tvořících deltu řeky Rhôny, najdete okolo čtyř set druhů ptáků. Až třetinu území parku tvoří jezera, rybníky nebo bažiny. Vyšlechtěné plemeno Camargského koně se dokonale přizpůsobilo zdejšímu prostředí. Toto zvíře je dokonce schopné uzavřít nozdry tak, aby mohlo okousávat výhonky rákosu pod vodní hladinou. Tito koně mají duši místních, jež je prostoupena španělskou kulturou. Ohnivé rytmy, ohnivá srdce. A paličaté hlavy. To vše vám proběhne hlavou, když vám takový bělouš dupne kopytem na nohu, jak se to stalo mně. Pro fotografa divočiny je to ale příjemné místo. I když trávíte hodiny čekáním na dobrý záběr a přitom vás do krve štípou komáři (tento "camargský druh" je snad odolný vůči všem repelentům), můžete se alespoň těšit na zaslouženou sklenku vychlazeného rosé z okolních vinic.

Skřítkové noci - Bohol - Filipíny
Myslíš, že je normální, aby se dva dospělí lidé motali dobrovolně v džungli uprostřed noci a navíc v dešti?" ptám se tmy vedle sebe. Tma je chvíli ticho, je slyšet jen déšť. Nakonec mi tma odpoví: "Jasně, že není!" Cítím, že se tma usmívá a přistihuji se, že se usmívám taky. Dva blázni. Já a tma. Najednou tma zabliká čelovkou. "Půjdeme!" zavelí tma, která ve světle baterky získala podobu mladé ženy. V pláštěnce, s malým světýlkem na čele připomíná bludičku. Následuji doktorku Mili do džungle, abych se na pár dní stal součástí jejího světa nočních skřítků ...

Na sever od delty - Selinda Game Reserve - Botswana
Hodina poledního spánku je takovým malým přepychem, který si člověk může dopřát mezi raním a odpoledním pobytem v buši, čištěním fotografického vybavení a zpracováním dat pořízených během dopolední jízdy. Chvíle siesty ale trvají jen do chvíle, než se dospělý sloní samec rozhodne, že už jste spali dost. Od obrovského šedého těla vás odděluje jen tenká stěna stanu a vy víte, že jste uprostřed divočiny. Jindy vyjdete na dřevěnou verandu před stanem a před vámi se pase několika tisícové stádo buvolů. To vše je soukromá rezervace Selinda v severní Botswaně. Tři sta tisíc hektarů té nejkrásnější africké divočiny.

Život v rytmu řeky - národní parky Zambie
Vracel jsem se na Jižní Luangwu po dvou letech, tentokrát o něco hlouběji do jejího údolí. Celá oblast byla během letošního roku postižena obrovskými záplavami, jejichž následky bylo možno pozorovat ještě o několik měsíců později. Rozbahněná zem vyschla a rozpukala pod slunečními paprsky, aniž umožnila vyrůst nové trávě. Každý den jsem vídal putovat stádo slonů po vyprahlé pláni kilometry za potravou. Snad byl ten rok pro všechny obyvatele údolí těžší, pro zvířata i pro lidi. Díky dokonalému servisu, možnosti fotografovat hrochy či slony z pozorovatelen a zkušeným průvodcům směřují do této oblasti špičky světové wildlife fotografie.

Ostrov lidského svědomí - Ngamba Island - Uganda
Jeden kilometr čtvereční lidského svědomí - ostrov Ngamba. Toho špatného samozřejmě. Na ostrově porostlém deštným pralesem, dvacet tři kilometrů severovýchodně od ugandského města Entebbe, blízko rovníku, obklopená vodami Viktoriina jezera se nachází záchranná stanice pro šimpanze. Místo pro zvířata vyrvaná z jejich původního prostředí, týraná, kupovaná a prodávaná, často určená jako hlavní chod regionální kuchyně. Hledají zde sebe sama a snaží se vytvořit si nové sociální vazby na stejně postižené jedince. Našla svůj ráj na zemi, nebo jen luxusní vězení?

Lovci afrických plání - Keňa
V dobách, kdy bylo lidstvo v plenkách jsme se před nimi schovávali ve větvích stromů. Když se historie našeho rodu přestala počítat na miliony let, krčili jsme se před nimi strachem v mihotavém světle plamenů. Jejich kožešiny nosili králové a ti nejstatečnější bojovníci. Pak přišel muž s puškou a ostnatým drátem. Poměr sil se změnil. Dnes přežívají na ostrůvcích divočiny, nazývaných národní parky. Přesto když sedíte u ohně uprostřed buše a v noční tmě se ozve volání lovce, přeběhne vám po zátylku zvláštní mravenčení...