Semena svobody - Seeds of Freedom
Globální zemědělství se za dobu našich životů změnilo více než za předchozích 10 000 let. Stejně jako u všech změn i zde to vyvolalo konflikty zájmů. Nikde není tento konflikt lépe patrný než v příběhu semen. V tomto filmu se zaměříme na to, jak se role semen v našem zemědělství i kultuře změnila z posvátného prvku a původce života na mocnou komoditu využívanou k monopolizaci globální produkce potravin.

Tento konflikt mezi zemědělstvím a byznysem, mezi znalostmi a ovládáním, mezi pravdou a propagandou, je jádrem příběhu semene. Jakmile firma začne vybírat tantiémy z každého semene, bude se snažit prosazovat geneticky modifikované odrůdy s cílem vytlačit původní druhy, jež drobní zemědělci pěstují tisíce let. Netušíme, co je v ekosystému. Nevíme, co v nich máme. Nemá to nic společného s problémem nasycení světa, s řešením obrovských problémů, které před námi stojí. Jde pouze o ovládnutí potravinářského sektoru.

SEMENA SVOBODY
Historie semene začíná před tisíci let, kdy na Zemi sídlily roztříštěné komunity oddělené horami, moři a pouštěmi. Na planetě se tehdy vyvinuly neuvěřitelně rozmanité tradice a jazyky, jako forma adaptace na různá podnebí a ekosystémy. Po dlouhá staletí se v rámci jednotlivých společností rozvíjely různé představy, obrazy světa, postupy a rituály, které položily základy neuvěřitelné rozmanitosti. I dnes ještě na světě existují komunity, které nám dovolují nahlédnout do této pradávné minulosti.

Všechny tradiční kultury uznávaly, že nejvýznamnější důvod naší existence na Zemi je naše role při uchovávání života a jeho rozmanitosti. Protože semena jsou zdrojem života, byla středobodem úsilí o reprodukci kultury života. A podíváme-li se na rituály v Indii, Africe, Latinské Americe, stojí v jejich středu právě semena. Semena jsou náš život. Závisí na nich naše obživa. Sejeme semena, abychom vytvořili nový život. Když se chlapec stává mužem, házíme na něj semena.

A když někdo zemře, zasejeme mu na hrobě semena. Semena nejsou pouze k jídlu, mají svou duchovní hodnotu… Používáme je při našich rituálech. Spolu s tím, jak se rozrůzňovali naši předci, rozrůzňovaly se i jejich plodiny a osiva. Dlouho před vznikem Darwinovy evoluční teorie přirozeného výběru tento postup používali lidé po celém světě. Seli semena nejlépe přizpůsobená konkrétnímu prostředí, která se tak stala součástí evoluční změny. A v centru této proměny stála semena.

Každoročně se sklízela nová, dala se ukládat, sdílet s druhými či křížit. Jsme dědici této bohaté globální biodiverzity. Čím více studujeme život a biodiverzitu, tím lépe si uvědomujeme, že úroveň inteligence – v samotném semenu – i ve šlechtění, které se semeny prováděli farmáři, dala vzniknout nejenom vrcholné míře biodiverzity, ale také špičkové kvalitě potravy. Špičkové výživě. Jedna odrůda nám nestačí. Když o ní přijdeme, jsme ztraceni. Farmáři šlechtí s cílem zvýšit odolnost.

A jejich úsilí je zaměřeno na kooperativní uspořádání. Nešlechtí pouze jednu odrůdu. Dobře vědí, že jich musí mít mnoho, protože podnebí se proměňuje. Vědí, že musejí mít mnoho odrůd, protože výživové potřeby jsou různé. Produkce potravy v domorodých tradicích se po většinu vývoje lidstva zaměřovalo na rozvoj biologické rozmanitosti. Na přelomu 19. a 20. století se začala rozvíjet závislost zemědělství na technice. To začalo lidi vytlačovat z půdy do měst, protože tradiční dovednosti a ruční práci čím dál větší měrou zastávala moderní mechanizace.

Spolu s tím, jak se však Evropa ponořila do obou světových válek, začaly chemikálie vyvinuté pro válečné účely zásadně ovlivňovat podobu zemědělství. V průběhu těchto vleklých konfliktů se naplno rozjela jejich výroba. A když následně boje utichly, potřebovali jejich výrobci pro své produkty nalézt alternativní odbytiště. Prostřednictvím drobných modifikací se z výbušnin a nervových plynů stala hnojiva a pesticidy a přístup založený na chemii se rozšířil do zemědělství po celém světě.

Dnes je všechno jinak. Naše půda potřebuje potravu. A chce nejrůznější druhy potravy. Naši předkové nikdy tyhle chemikálie nepoužívali. Máme teď obrovskou spoustu chemikálií. A potřeba dále roste – nezastaví se to a nemá to konec. V určité chvíli začne půda erodovat, vyčerpá se … Říkáme, že začne být „drogově závislá.“ Začnou být na těchto hnojivech závislí. Pokud jednou použijete hnojivo… Následující rok ho musíte použít znovu. Není vyhnutí. Spolu s rostoucí mechanizací a chemizací zemědělství se začala psát rovněž nová kapitola v příběhu semen.

Přirozené cykly uchovávání a předávání osiva, které držely průmysl stranou, dostaly silného protivníka v podobě šlechtění osiv. Nová hybridní osiva – produkt křížení dvou příbuzných rostlin – nabízejí geneticky bohatou první generaci semen, jejichž životaschopnost ve druhém a třetím roce výrazně klesá. Tento přirozený proces snižování vitality vedl k tomu, že si farmáři již nemohli pěstovat vlastní osiva. Místo toho je museli každoročně kupovat. To umožnilo mezinárodním korporacím privatizovat a ovládnout zisky plynoucí z osiv.

V roce 1960 začaly tyto společnosti svá osiva šířit do celého světa. Jelikož v globálním zemědělství rozpoznaly nevyužitý trh slibující obrovské zisky, vydaly se v zásadě cestou privatizace světového systému produkce potravin. Farmáři na celém světě začali hromadně opouštět své tradiční zemědělské systémy a nechávali se svést vidinou vyšší produktivity, menší námahy a vyšších výdělků. Monokultury typu čaje a kávy začaly vytlačovat původní plodiny. Farmaření pro vlastní obživu, až doposud základ existence místních komunit, bylo nahrazeno novými monokulturami pěstovanými na export.

Spolu s růstem produkce potravin se k tomuto systému nechávalo zlákat čím dále více tradičních farmářů. Jejich výnosy dramaticky vzrostly, avšak každoročně museli nakupovat nová osiva, hnojiva a pesticidy. A záhy také zjistili, že nové odrůdy podléhají nepředvídatelným výkyvům mezinárodních trhů. Aniž si to uvědomovali, vydali se tito farmáři cestou, která se následně ukázala jako méně odolná, méně udržitelná, dražší a v posledku i jako hrozba pro jejich vlastní přežití.

Když tato nová semena vysejeme, jsou dobrá jen první sezónu. V dalších letech selhávají. Naše tradiční odrůdy jsou dobré k jídlu. Zatímco moderní odrůdy jsou dobré na export. Ale kávy se nenajíme. Jaké si myslíte, že jsou důsledky vyplývající z nahrazení mnoha různorodých odrůd určených k jídlu jedinou odrůdou, která k jídlu není. Myslím, že hlavní obavy vyplývají z toho, že korporace získávají čím dále větší kontrolu nad osivy. Díky tomu získává velmi malá skupina lidí obrovský vliv nad podobou zemědělství.

Tradiční postupy uchovávání semen jsou dnes v ohrožení, zisk firem tak má přednost před schopností farmářů zajistit obživu pro sebe i pro své komunity. Tato nová semena mají zlé následky. Je třeba za ně platit. A nelze je skladovat, protože se zkazí. Kdybychom se vrátili k našim starým semenům, ušetřili bychom. Jednotlivé části jsou propojené do dvou provázaných řetězců tvořících rámec, jako dlouhé točité schodiště. Tato molekula obsahuje základní vlastnosti živé hmoty.

Schopnost reprodukce, tvorby vlastních kopií. Ze všech známých chemických molekul má tuto schopnost pouze DNA a jí podobné. Objev dvojité šroubovice DNA, který v roce 1953 učinili Watson a Crick, otevřel cestu k jednomu největších dosavadních rozvojů vědy. Genetické inženýrství – schopnost přemisťovat geny mezi buňkami, organismy a druhy – se stalo realitou. Možnosti genetického inženýrství se na půdě zemědělství zdály neomezené. Vyšší výnosy, větší tolerance k suchu, lepší chuť a rychlejší zrání.

Od jejího zrodu však tuto novou technologii provázejí vášnivé debaty ohledně jejího etického rozměru. O nejvýznamnější roli této technologie se však nerozhodovalo na poli ale v soudní síni. „Americká ústava dává Kongresu právo přijímat zákony týkající se patentů, jejichž prostřednictvím získává vlastník určitá práva k vynálezu. Patří k nim právo zamezit ostatním vyrábět, používat, prodávat či nabízet k prodeji vynález popsaný v patentu.“ Zákony na ochranu duševního vlastnictví po dlouhou dobu stanovovaly, že vydání patentu lze požadovat u nového a ověřeného objevu.

V roce 1995 však Světová obchodní organizace přišla s návrhem na radikální změnu mezinárodního práva. Pod tlakem ze strany globálních firem vyhlásila, že lze patentovat rovněž mikroorganismy a mikrobiologické procesy existující v přírodě. Na základě těchto nových zákonů lze geneticky upravit semeno tak, aby obsahovalo určité geny, které lze patentovat a vlastnit. Co se osiv týče, představuje tento obrovský skok v oblasti vlastnictví práva na samotný život pravděpodobně nejvýznamnější hrozbu rozmanitosti semen, semenům svobody, která se nacházejí v rukách drobných zemědělců.

Rok na to vytvořil agrochemický gigant Monsanto první americkou GM odrůdu: Sóju rezistentní k herbicidu RoundUp, těsně následovanou GM kukuřicí a řepkou. Tato geneticky modifikovaná osiva obsahují jediný specifický rys: byla vytvořena, aby odolávala toxickému působení herbicidu RoundUp, což je už od začátku 80.let nejlépe prodávaný herbicid této firmy. Vložíte-li do rostliny gen rezistence vůči herbicidu, máte najednou monopol jak na příslušný herbicid, tak na osivo s ním související.

Jsou to především chemické továrny, ale hned potom rovněž osivářské firmy. Pokud ovládáte osiva, máte rovněž pod kontrolou zisky z pěstování potravin. Vytváříte monopol, kdy dodáváte osiva, speciálně upravená tak, aby odolávala konkrétním pesticidům. Výsledkem je, že jsme svědky masivního nárůstu používání pesticidů, což je jedna z věcí, jimž měly GM organismy údajně předejít. GM organismy jsou na trhu už 20 let a přísliby, jež vyvolávaly počáteční výzkumy, zůstávají stále nenaplněné.

Trhu GM odrůd v USA zcela dominuje technologie rezistence vůči RoundUpu. A příběh semene se teď znovu dostává do soudní síně, neboť světu dochází plné důsledky onoho patentového zákona. Nikdy nezapomenu na to, když jsme se ženou vycházeli ze dveří, a ona povídá: „Dá Bůh a až se vrátíme, budeme mít stále ještě střechu nad hlavou.“ Tak blízko jsme byli tomu, že o všechno přijdeme. Dali jsme v sázku vše a je mi velmi líto těch farmářů, kteří takovou příležitost neměli a přišli o svá hospodářství, byly jich stovky.

Kanadský farmář Percy Schmeiser pěstoval řepku, křížil ji a vyráběl si vlastní osiva již 50 let. V roce 1998 se však zjistilo, že jeho semena obsahují patentovaný gen RoundUp. Ať už šlo o semena, která sem přinesl vítr, nebo pyl zanesený sem větrem nebo včelami. Pokud se vám něco takového stane, přestáváte být vlastníkem svých semen, okamžitě na základě patentového práva přecházejí do vlastnictví korporace. Percy byl povolán před Kanadský federální soud a obviněn z porušení patentové ochrany.

Jeho obhajobu, že přítomnost GM plodin byla náhodná, soud zamítl a v roce 2000 byl shledán vinným. Neměli žádný doklad o tom, že bychom kdy získali nebo koupili jejich osivo. Ale tvrdili, že protože ho používal náš soused a naší produkci kontaminoval, neměli bychom jejich osiva používat. To je ale úplně nemožné! Semena řepky, ať geneticky modifikovaná nebo třeba v biokvalitě, jsou na pohled naprosto stejná, odliší je až zkoumání DNA. Do dnešního dne bylo stíháno celkem 140 amerických farmářů obviněných z porušování duševního vlastnictví k osivům.

Tisíce dalších byly vyšetřovány s ohledem na tzv. „osivové pirátství“. Co bychom s těmi semeny tedy měli dělat? Semena by se přeci měla sít, množit, používat, dále přizpůsobovat a tak podobně. A to je přesně to, co je z jejich korporátního pohledu zakázáno. Tyhle firmy nám prodávají semena nebo licence k použití semen určitým způsobem, způsobem, jaký jim vyhovuje. Tečka. Ovládáte-li osiva, ovládáte i farmáře. Ovládáte-li farmáře, ovládáte celý systém produkce potravin.

A to je výsledek genetiky v oblasti zemědělství. Trh s GM organismy už překročil hranice USA a etabloval se v Argentině, Paraguayi, Brazílii a v poslední době i v Indii. I když dodavatelé GM osiv tvrdí, že zvyšují výnosy a zlepšují život lidí, čím dále více farmářů hovoří o nových a zcela nečekaných problémech. V indickém státě Gudžarát zjistily stovky tisíc farmářů, kteří se nechali nalákat na pěstování geneticky modifikované BT bavlny, což je odrůda produkující vlastní pesticid, že si škůdci postupně vypěstovali vůči této ochraně rezistenci.

Nástup těchto „superškůdců“ nutí farmáře k používání čím dále silnějších pesticidů. Namísto kontroly škůdců a plevelů vznikají superškůdci a superplevele. Takže i ve velice úzké oblasti kontroly škůdců a plevelů tyto technologie selhávají. Rostoucí ceny osiv, hnojiv a pesticidů zahnaly mnoho farmářů do dluhové spirály. Rozšíření GM bavlny bývá v Indii dáváno do souvislosti s nárůstem počtu sebevražd indických farmářů. V Argentině byly tisíce drobných zemědělců donuceny opustit svou půdu.

Nebyli schopni ekonomicky soupeřit s vysoce mechanizovanými monokulturními farmami. Mnoho farmářů nepoužívajících GM osiva se nemůže vyhnout pesticidu RoundUp, který k nim přilétá od sousedů, což vede k ničení jejich plodin i obživy. A masový exodus zemědělců vede k dalšímu poklesu zemědělské diverzity. Tradiční odrůdy jsou nahrazovány jinými. Dramaticky vzrůstá používání herbicidů. A tvrdě získané znalosti a tradiční zemědělské systémy jsou vytlačovány na okraj. Ztráta diverzity vede i ke ztrátě bezpečnosti.

Protože diverzita je synonymem bezpečnosti. Znamená rovněž lepší obživu. A lepší výživu. Znamená to lepší dělbu práce. A o tohle všechno bychom přišli kvůli jediné plodině. Musíme si uvědomit, že rozmanitost znamená přežití. Rozmanitost znamená schopnost pokračovat v produkci. Možnost zůstat zemědělcem. A přijdeme-li o ni, a dovolíme-li její další omezování, pak je podle mne důležité si uvědomit, že prostě nebudeme schopni produkovat potřebné potraviny. Za nástupem a úspěchem GM plodin a jejich pronikáním do nových zemí v Africe, Asii a Jižní Americe můžeme vidět jedno poselství:

Totiž, že rozvojový svět má velké problémy, upadá do chudoby a není schopen sám sebe nasytit, ale GM plodiny tento trend mohou zvrátit. Všichni ti chudí zemědělci dosahují velmi malé efektivity, mají ta stará semena a potřebují zvýšit svou produktivitu, jen tak je možno vyřešit celosvětový problém hladu. Tak toto poselství se vůbec nezakládá na faktech. Že nás trápí hladovějící lidé v Africe? Že nás trápí hladovějící lidé v Asii? 305 ::,880 --> ::,720 Buďme zcela upřímní.

Hlavní motivací jsou hospodářské výsledky a finanční zájmy těchto společností. Ani v nejmenším nejde o žádný ušlechtilý veřejný zájem. Nemá to nic společného s problémem nasycení světa. Nemá to nic společného s řešením obrovských problémů, které před námi stojí. Jde pouze o ovládnutí potravinářského sektoru. Ve skutečnosti jde jen o ovládání: zabránit farmářům v používání jejich vlastních semen a zároveň vymýcení nezávislé produkce potravin. Korporace chtějí kontrolu nad produkcí potravin soustředit do rukou hrstky lidí.

Jde o to, že s genetickým inženýrstvím přichází náš starý známý agrochemický průmysl, který má zájem na prodeji svých herbicidů a pesticidů, a zároveň se snaží dostat pod kontrolu i osiva. Genetické inženýrství se, co se zemědělství týče, vydalo naprosto špatným směrem. Agrochemický průmysl se v současnosti nachází pod kontrolou několika málo klíčových společností. Firmy produkující hybridní osiva jako Dupont či Syngenta, výrobci agrochemie jako Bayer, BASF a gigant v oblasti GM plodin – Monsanto, toto superkoncentrované mocenské centrum nejen ovládá obrovské zisky z produkce osiv, ale také rozhodování a určování agendy, což jsou oblasti, které budou v posledku opravdu udávat směr globálního zemědělství.

V takovéto variantě budoucnosti by byla rozmanitost osiv odkázána na smetiště dějin. Přičemž důsledky si teprve začínáme uvědomovat. Agrochemický a GM sektor často tvrdí, že drobné hospodaření a agroekologické zemědělství jsou zpátečnické a neefektivní přístupy. Faktem však je, že navzdory neustávajícímu tlaku tito drobní farmáři stále produkují potravu pro 70 % světové populace. Tyto tradiční systémy využívají méně půdy, vody a zdrojů. Produkují zdravou, výživnou potravu a zabezpečují větší rozmanitost odrůd.

Chrání půdu, vodu a ekosystémy. A tváří v tvář změně klimatu se ukazují jako daleko odolnější. Jsou to právě tyto zemědělské postupy, které nám mohou ukázat cestu k opravdové potravinové bezpečnosti. Ekologické systémy: lokální, biologicky rozmanité, právě ty zajišťují místním komunitám potravu, výživu, zdraví a radost z jídla. Musíme náš systém získávání potravy decentralizovat a decentralizovat proces získávání osiv. Ústředním pojmem potravinové suverenity se musí stát suverenita osiv.

O svá semena jsme nepřišli. Potíž je v tom, že jich ubývá. Můžeme je ale stále získat zpět. Stále ještě existují. Nechopíme-li se této příležitosti, tak o tato semena přijdeme a spolu s nimi i o budoucnost. Budoucnost všech, budoucnost našich dětí. Farmáři z celého světa se začínají dávat dohromady a snaží se o potravinovou suverenitu, právo lidí produkovat jejich vlastní kulturní potravu. Když pěstuji své původní plodiny, můžu si být jistá, že se dočkám úrody.

A tím pádem vím, že moje děti budou mít, co jíst. Myslím, že lidé by neměli podceňovat potenciální moc, kterou mají v rukách, kdyby se ji rozhodli použít. Kdo by si býval pomyslel, jak dopadne Murdoch a jeho novinové impérium, že ho srazí na kolena rozhořčení lidí. Myslím, že pokud se zásadně rozvine debata ohledně toho, jaké zemědělství chceme, jaké postupy a techniky využívají některé tyto velké osivářské společnosti, můžeme dosáhnout stejné míry rozhořčení a v dlouhodobém horizontu třeba i systému, který bude lepší pro planetu i pro lidi.

Podíváme-li se na tradiční postupy, nalezneme způsob, jak obnovit to, co už bylo zničeno. Nezapomeňte, že o systému produkce potravin rozhodujete při každém nákupu. Kupujte místní organické sezónní potraviny. Podporujete farmářské trhy a nezávislé prodejny. Zjistěte si více informací o potravinové suverenitě i hnutích a kampaních, do nichž se můžete zapojit a podpořte je návštěvou www.seedsoffreedom.com. A konečně, děkujeme vám za čas věnovaný sledování tohoto filmu.

Zasejte teď sami další semena svobody tím, že o tomto filmu řeknete ostatním. Je tomu deset let, co zemřel Jose Lutzenberger, známý jako otec brazilského hnutí ochrany přírody. Věnujeme tento film jeho nekonečnému odhodlání a vášnivé snaze prokázat, že sociální spravedlnost a ekologická příčetnost jsou jen dvě strany téže mince. „Zdravá může být pouze taková civilizace, která je harmonicky sladěná se vším ostatním životem, obohacuje ho a neničí.“ Jose Lutzenberger

Sója, ve jménu pokroku
Kdo by si dokázal představit, že něco tak malého, tak bohatého na bílkoviny dokázalo způsobit tolik problémů v oblasti životního prostředí a vyvolat v brazilské Amazonii takovou společenskou krizi. Ale je to tak. Vypukla „sójová horečka“ a velkoproducenti z celé Brazílie se slétají do amazonského pralesa v naději, že díky této výnosné plodině zbohatnou. Vše má ale svou cenu. Komunity, a často ty, které žijí v pralese, jsou v důsledku této honby za sójou násilím vyháněny ze své půdy.

Pro Brazílii se to vše děje ve jménu pokroku. Avšak těm, které vypudili z jejich půdy a byli přímými svědky této ekologické katastrofy, již v oblasti rozpoutala sója, přinesla tato nová plodina jen zkázu a bídu. S tím, jak přicházejí pěstitelé sóji, s tím, jak se stále ničí životní prostředí, nehledíme do budoucna s optimismem. Mám pocit ohrožení. Nedaleko odsud žijí lidé, co mi říkají: „můžeš být mrtvá dřív, než se naděješ.“ Já osobně to považuji za teroristickou hrozbu vůči Amazonii a jejímu obyvatelstvu. Když se půda odlesní, nemůžeme zde přežít. Nepřežijí tu ani zvířata. Půda umírá. To nemohu pochopit. Myslím, že za 10 nebo 15 let oblast Santarem, která bývala zelená a pokrytá pralesem, zežloutne a pokryje prachem. Nezbude tu žádný prales.

SÓJA, VE JMÉNU POKROKU
Nikdo nemůže popřít obrovské ekologické bohatství Amazonie Bohatství, jež se skrývá pod zeleným příkrovem tohoto tropického zázraku, dobře známe, ale zdaleka ne zcela chápeme. Amazonie bývá označována za oblast s nejvyšší mírou biodiverzity na světě. To bude nejspíše pravda. Jihoamerická Amazonská pánev zasahuje na území osmi států. Většina tohoto obrovského tropického deštného pralesa se však nachází v Brazílii. Odhady počtu druhů se velmi liší. Tak jako tak, je obrovský.

Rostou zde tisíce druhů stromů. Jsou zde miliony druhů hmyzu. Pokaždé, když se někdo pokusí o odhad, tento počet vzroste. Poslední odhad hovořil o řádově 30 milionech druhů hmyzu. To je tedy opravdu velká rozmanitost. Jako domov přibližně 20 milionů lidí a více než 180 000 domorodých kmenů, je Amazonie bohatá rovněž po stránce kultury a tradic. Spolu s tím, jak vědci o tomto pralese získávají nové poznatky, zjišťují, jak moc je tato oblast provázána s ekologií a klimatem celé planety.

V amazonském pralese má původ nejenom 50 % dešťů spadlých v Amazonské pánvi, ale také značná část dešťů v oblastech mimo ní. Amazonie je velmi významná pro světové klima, protože je jedním z hlavních zdrojů vodní páry v zemské atmosféře. Všechny tropické oblasti světa jsou významnými zdroji vodních par, které zde díky konvexnímu proudění stoupají vysoko do atmosféry, odkud se následně přenáší do jiných zeměpisných šířek a míst, kde se mění v déšť. V posledních třech desetiletích byl prales vystaven útokům.

Rozvojové modely upřednostňovaly krátkodobý zisk před dlouhodobým uchováním. V důsledku toho došlo k odlesnění oblasti o rozloze větší než Francie Pokud odlesníme Amazonskou pánev, může dojít k omezení množství a proudění vodních par do chladnějších oblastí, což může mít vliv na hydrologické cykly daleko od Amazonie. Někteří vědci se domnívají, že prales může zmizet za pouhých 30 – 40 let, pokud přetrvají stávající destruktivní tendence. Na globální klima a srážky by to mělo dalekosáhlé důsledky.

Například jih Brazílie získává z Amazonie mnoho srážek a stejně tak i latinskoamerické země. Existují rovněž modely, které naznačují, že následky by postihly i USA a Evropu. Je obsažena ve mnoha výrobcích na vašem lokálním trhu a je rovněž významnou složkou krmiv pro zvířata. Vzhledem k nárůstu světové populace a poptávce po mase a mléčných výrobcích se sója stala miláčkem mezinárodních trhů. Její světová roční produkce prudce vystřelila vzhůru V roce 2003 dosáhla 186 milionů tun.

Odhaduje se, že v roce 2004 dosáhne 200 milionů tun. Předpověď pro rok 2020 říká, že produkce sóji dosáhne 300 milionů tun ročně. Hlavními producenty jsou USA, Brazílie a Argentina. Brazílie se v současnosti s USA přetahuje o pozici světového lídra v oblasti vývozu. Brazílie zaujala postoj torpéda a neustále se žene vpřed, bez ohledu na dopady na životní prostředí. Jde jen o naplnění cílů. Velký brazilský problém je v tom, ž e země stále vyváží suroviny. Brazílie vyváží většinu sóji v původním stavu bez zpracování či výroby produktů z ní.

Pokud má tedy Brazílie i nadále lámat hospodářské rekordy, jak tomu bylo v nedávné době, a jelikož sója tvoří významnou část ekonomiky země, bude potřeba čím dále více zemědělské půdy. Pořád bude potřeba produkovat víc a víc. Poslední údaje brazilské vlády ukazují, že míra odlesňování Amazonie v roce 2004 dosáhla historicky druhé nejvyšší úrovně. V roce 2004 došlo k odlesnění 26 000 km2 Odlesňování v posledních třech letech výrazně nabralo na rychlosti. Významným faktorem stojícím za odlesňováním Amazonie je rozvoj pěstování sóji.

Příchod sóji do Amazonie je důsledkem globalizace brazilského hospodářství. Sója, která tuto oblast ničí, míří především zemí EU, jako Nizozemsko, Španělsko, Norsko, Itálie, Velká Británie a Belgie. Významnou roli v tomto procesu pěstování a exportu má rovněž Čína. Dosáhla již 18% podílu na celkovém objemu vývozu. Alarmující je rovněž to, že z celkového vývozu brazilské sóji pochází 30 % z Amazonie. Tato sója míří odsud do Evropy, kde s ní krmí dobytek, prasata, kuřata a domácí mazlíčky bohatých.

Spojitost mezi ničením Amazonie a rozvojem pěstování sóji je jasná, nepopiratelná a dobře zdokumentovaná. Široká veřejnost o ní však moc neví. Studie provedená brazilskou nevládní organizací ukázala, že většina Brazilců dobře ví že těžba dřeva významně přispívá k ničení Amazonie. 90% respondentů uvádí obecně odlesňování, jako hlavní příčinu. Jaká je podle vás největší hrozba pro amazonský prales? Myslím, že ničení životního prostředí. Například dřevaři. Dřevaři, kteří neuvažují o tom, co dělají a kácí stromy pro peníze.

Nestarají se o vysazování nových stromů či lesů. Odlesňování. To je podle mne hrozba. Pouhých 5 % však uvádí jako hrozbu sóju a rozvoj zemědělství. Nemyslím, že by pěstování sóji nějak škodilo životnímu prostředí. Ze sóji se dělá olej a spousta dalších věcí. Nepovažuji sóju za hrozbu. Ne, myslím, že je prospěšná. Ze sóji se vyrábí spousta potravin. Je dobrá. Bezpochyby. Tady je důkaz. Tohle býval prales. Necháme-li stranou ankety a vědecké výzkumy nalezneme mnoho těch, kdo znají problémy související s expanzí sóji v Amazonii na vlastní kůži.

Sója je opravdu dobrá. Je bohatá na bílkoviny. Ale prales má biodiverzitu, kterou jsme doposud plně neprozkoumali. Může nám být užitečnější než takhle. Patří ke 20 milionům osob, pro něž je prales domovem. Sója – to je invaze. Ničí prales v oblasti Santaremu a na jih od ní. Celý tento prales, veškerá jeho biodiverzita se ničí kvůli plantážím sóji. Se svými 270 000 obyvatel a dalšími 63 tisíci osob žijících ve venkovských oblastech je Santarem největším městem na západě státu Para a v současnosti také frontovou linií expanze sóji.

Hlavní problém na jihu regionu Santarem představují spory o půdu. Abyste mohli pěstovat sóju a dělat to ekonomicky, potřebujete obrovské plochy. V oblasti Santarem v poslední době dochází k tomu, že pěstitelé, kteří přicházejí z jihu, kupují či kradou půdu původních komunit a dělají z ní sójová pole. Půdu ve veřejném vlastnictví zde nelze prodat, avšak federální agentura může osadníkům propůjčovat pozemky, na nichž mohou žít a pracovat. Po 10 až 15 letech užívání mohou pak půdu obvykle získat do vlastnictví.

Když mají půdu napsanou na sebe, mohou ji dle libosti prodat. A přesně k tomu v poslední době dochází. Lidé začali odcházet. Přišli lidé, kteří chtěli koupit půdu a zaklínali se slovem „pokrok“. Brzy poté začali místní uvažovat o tom, že prodají svou půdu, získají nějaké peníze a zkusí žít někde jinde. A to už probíhá poslední tři roky. Za poslední tři roky se tu počet obyvatel stále snižuje. Když drobnému farmáři, který má tak 100 hektarů, někdo nabídne za jeho půdu 8 nebo 10 tisíc dolarů, tak jsou to peníze, jaké nikdy předtím neviděl a asi už ani neuvidí.

Takže pokušení je veliké. Co jste udělal se svou půdou? Prodal jsem ji. Kolik jste měl pozemků? 300 hektarů, bylo jí hodně. A kolik jste za svou půdu dostal? 5000 dolarů. Mnozí, jako Francisco, nabídku přijmou, odejdou z pralesa do města v domnění, že tam život bude snadnější. Když si však koupí malý domek, zbylé peníze se ve městě rychle rozkutálejí. Takto získané peníze jim dlouho nevydrží. Vzhledem k tomu, že nemají vzdělání, jen velmi těžko nacházejí práci. Potravu, která dřív byla hojná a zdarma, je najednou třeba kupovat.

Bez peněz je však těžké přežít. Pěstovali jsme ovoce, rýži a tak. Pšenici jsme měli, kdykoli se nám zachtělo. Díky bohu byl tehdy život o moc snadnější než teď. Tady se musí všechno kupovat. Pokud nemáte peníze, máte smůlu. Nemůžete nic pěstovat. Tady to prostě nejde. Na předměstích Sanatemu vyrůstají obrovským tempem takovéto drobné favely. Tato oblast je plná lidí, kteří přišli z pralesa. Je to tu asi dva roky. A pořád se to zvětšuje. Prodali svou půdu? Ano, prodali půdu a odešli do města za lepším životem a skončili takhle.

Peníze dojdou a oni se octnou v situaci, z níž není úniku. Je to těžké. Není kam jít. Bože, pomoz mi. Slunce pálí. Neplánuji tu zůstat. Život se tu změnil v peklo. Pro ty, kdo ještě nemají půdu ve vlastnictví, nebo ji nechtějí prodat, se vytlačování a vyhrůžky stanou realitou, chce-li někdo jejich půdu získat. Problém s půdou je obecně ten, že dochází k vyhánění komunit sídlících v lese. Když se do věci vloží federální prokurátor, pak jde většinou o příběhy, kdy se farmáře z půdy někdo snaží dostat vyhrůžkami.

Tyto vyhrůžky mívají různou podobu. Například vypalování domů, vypalování polí. Otrávené zahrady. To jsou vyhrůžky, způsoby, jak lidi donutit odejít z jejich půdy, která je pak k dispozici jiným. Prostě prohlásili, že ta půda jim patřila a my jsme museli odejít. Zapálili dům. Zničili tu plochu, která mu patřila. Na chvíli se mnou odešel, a když se vrátil, byl dům vypálený. Vypálili dům Izinhova otce. Rodina sem přišla před 36 lety. Až do nedávna pěstovali pro svou obživu maniok, papriky a ovocné stromy.

Život tu byl klidný, dokud nezačal rozmach pěstování sóji. Rok 2004 byl strašný. ., 6. a 7. listopadu tady vypálili 20 domů. Jednoho z našich přátel přepadli, zmlátili a mířili na něj pistolí. Jiní se museli dívat, jak jejich majetek hoří. Je to období strachu. To je strašné. Doslechla jsem se, že mi zničili dům a přišla jsem o všechno. Nemohla jsem si ani nic odnést. Dolehlo to na mne, až když jsem se vrátila a celou tu hrůzu viděl. Všechno bylo pryč. Janite už za poslední 4 roky vypálili dva domy.

Podala mnoho stížností ke všem příslušným úřadům. Vše bez výsledku. Chce i tak zůstat na své půdě, ale její život je plný strachu. Necítím se ve městě bezpečně. Pořád mám strach, pořád se ohlížím za sebe. Máme strach, protože máme rodiny. Tahle věc zasáhne přímo vás nebo všeho syna či bratra. Není ještě všemu konec. Vidíme, jak naši přátelé z venkovských oblastí přicházejí o svou půdu. Někdy je z jejich půdy vytlačují pěstitelé sóji. Obsazování půdy. Vyhánění z domovů.

Vypalování domů. To vše beztrestně. Jsou to mocné síly, které se snaží zničit malé a bezbranné. Nechceme tohle násilí. Chceme půdu, na které bychom mohli pracovat. Chceme v této zemi žít důstojně. Proto jsme tady. Vzhledem k hrozbám, záborům půdy a násilí se komunity snaží co nejlépe organizovat a sdělit světu, co se v Amazonii a kousek od nich děje. V jedné z nejvíce násilím zasažených oblastí však dělat hluk znamená poukaz na ještě větší potíže. Pokaždé, když se místní lidé postaví proti projektu, který by mohl poškodit některou z komunit, dojde ke vraždám vesničanů.

V Amazonii dochází ke vraždám kmenových vůdců. Protože z hlediska práva nemají tyto projekty naději na úspěch. Tato půda je považována za součást Brazilské unie, takže je určena k pozemkové reformě. Je určena pro místní komunity. Když tedy nemají žádný právní prostředek, jak je získat, zbývá jim pouze násilí. Dochází kvůli tomu ke mnoha konfliktům. Konfliktům a hrozbám. Mnozí z našich kolegů jsou ve skutečnosti hrdinové, protože z těchto hrozeb nemají strach. V Peralu jsou hrdinové.

Dobrý den, pane ministryně, jak se máte? Dobrý den, paní ministryně, jak se máte? Naše přátelství potrvá věčně. Dobrý den, paní ministryně! Navždy zelená! Komunity, které dokázaly zvítězit, navzdory násilnému odporu. V únoru 2005 navštívila brazilská ministryně životního prostředí Marina Silva Porto Gimois, přibližně tři hodiny od Santaremu aby se setkala s jednou konkrétní skupinou, která se nevzdala, Jak se máte, příteli? Blahopřeji! Ministryně přijela proto, aby oznámila, že vláda zareagovala a rozhodla se jednat ve věci pět let trvajícího boje této komunity za vytvoření rezervace.

Tato rezervace s názvem NAVŽDY ZELENÁ bude komunitním projektem zaměřeným pouze na udržitelné postupy při využití půdy. Vláda této komunitě zajistí peníze. Cena je stanovena na 6 milionů dolarů. Celkem bude letos k dispozici 8 milionů dolarů na vytvoření a provoz této rezervace. Oslava byla přerušena, když ministryni zastihla zdrcující zpráva: Slyšela jsem. Byla to pro všechny bolestná připomínka toho, že lidé bojující za udržitelný rozvoj regionu někdy platí cenu nejvyšší.

Historie se opakuje. Když mi bylo 20, byla jsem svědkem ztráty mého přítele Chica Mendese. Teď je mi 46 a jsem zde svědkem smrti ženy. Jeptišky. Někoho, kdo bránil život. Někoho, kdo chránil chudé před těmi, kteří si myslí, že vládnou světu. Ale svět nikomu nepatří! Sestra Dorothy Stang, ochránkyně životního prostředí, bojovnice za lidská práva a jeptiška byla zastřelena ve městečku Anapu. Bylo jí 73 let. Bojovala za model rozvoje. Model, v němž mají drobní farmáři právo žít v pralese a právo na oblasti, v nich mohou rozvíjet udržitelnou činnost.

A to vadilo podnikatelským kruhům, pěstitelům sóji, dřevařům a chovatelům dobytka. Ti jsou proti tomuto novému modelu zaměřenému na společný prospěch. Prospěch nezůstává v rukou malé hrstky lidí. Dorothy byla zavražděna, protože model, který hájila, začal vadit lidem, kteří v pralesu spatřují překážku. Lidem, kteří nejsou schopni pochopit, že pokud necháme prales na svém místě a dobře se o něj staráme, přinese nám větší prospěch než chov dobytka nebo pěstování kukuřice či sóji.

Tento model rozvoje lze opravdu označit za udržitelný a já věřím, že Dorothy zahynula kvůli němu. Tato oblast vévodí celostátním žebříčků, otrocké práce a počtu vražd venkovanů. Je třeba jej zachovat, aby naše děti a vnuci mohli poznat aspoň část toho, co známe my a jak žijeme. Ať žije život. Konec beztrestnosti. Ať žije prales! Ať žije Dorothy! Sója do Brazílie poprvé přišla v roce 1882. Agronomové tehdy věřili, že nikdy neohrozí deštný prales, vzhledem ke klimatickým omezením a chudým půdám.

Mýlili se. Sója přišla od jihu, z Mato Grosso. V Mato Grosso dnes dochází více než k polovině veškerého odlesňování v Amazonii. Spolu s rozvojem nových odrůd sóji se plantáže rychle rozšířily na sever do kdysi nehostinných tropických států. Mezi lety 1995 a 2004 se rozloha sójových plantáží rozšířila o 77 %. To vše má velmi důležitou příčinu, a tou je přítomnost tří velkých nadnárodních společností. ADM, Bunge a Cargill. Nesou odpovědnost za cca 60 % c elkového financování produkce sóji.

Problémy v Santaremu začaly, když se jedna společnost z velké trojky rozhodla v tomto amazonském městečku usídlit. Takže si vezměme region Santarem. Jde o skvělý příklad toho, co způsobuje rozmach sóji, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, v této oblasti se chová dobytek. Za druhé, jsou zde velké pastviny. A třetím významným důvodem je stavba závodu společnosti Cargill v přístavu Santarem. Cargill je největší soukromou zemědělskou společností na světě. Stojí za ní americký kapitál.

V současnosti je to hlavní síla stojící za rozvojem zemědělských aktivit v amazonském pralese. Dost nás to trápí. Před 4 roky jsem se pustil do sporu s Cargillem, a to ve chvíli, kdy se měl začít stavět tento přístav. Tvrdil jsem, že nemohou stavět, aniž by předtím nechali provést studii dopadů na životní prostředí. A to ne pouze pro přístav, ale pro celý region. Cargill dorazil do Santaremu provázen kontroverzemi. Podle brazilského ústavního zákona bylo pro stavbu přístavu třeba vypracovat federální studii dopadu na životní prostředí.

Když byla firma vyzvána k jejímu dodání, rozhodla se požadavek napadnout u soudu. Po čtyřech letech odvolávání rozhodla konečná soudní instance jednomyslně v neprospěch nadnárodní společnosti. Přístav však v té chvíli již stál. Přístav společnosti Cargill není legální. A oni si klidně, jako zahraniční společnost, ten přístav postavili a vůbec se neohlíželi na své povinnosti týkající se životního prostředí. A to nejen z hlediska brazilských zákonů, ale i samotné brazilské ústavy.

Jakkoli přístav již fungoval, rozhodl opět v roce 2004 federální soudce v Santaremu že společnost musí provést studii dopadů na životní prostředí. Cargill se opět odvolal. Případ stále běží. Cargill si v Santaremu postavil svůj přístav, což do oblasti přitáhlo stovky pěstitelů sóji, aniž by byla provedena studie, co to může přinést za následky. Pro tento region neexistuje žádná studie prokazující hospodářskou či ekologickou proveditelnost. Takže tu teď probíhá největší světový experiment v reálných podmínkách.

Cargill sem dorazil před 3 či 4 roky ve jménu pokroku. Ale kde je ten pokrok dnes? Pracovní místa ve městě? Jaká pracovní místa? Jídlo je tu dnes nedostatkové nebo pomalu mizí. Sója, která vytlačuje ovoce a zeleninu, se vyváží. Tenhle pokrok, to je pokrok pro jiné. Vyváží se to, aby se zaplatily dluhy. Dluhy, které jsme my nenadělali. Každému je tady jasné, že sója s sebou rozvoj nepřinesla. Průměrnému člověku odsud? Ne! Je to zásadní útok proti budoucím generacím v tomto regionu.

Ničíme tu zdroje, aniž bychom pochopili jejich hodnotu či potenciál. Ničíme to vše, aniž bychom se tomu alespoň pokusili porozumět. Je to obrovský zločin proti budoucím generacím v tomto regionu. Na důkaz svého rozhořčení proti Cargillu se v roce 2004 sdružení žen ze Santaremu společně s dalšími skupinami a environmentalisty jako například Greenpeace, rozhodlo spojit síly a klidně protestovat proti tomu, že region přitahuje tolik bídy. Zatímco skupina protestovala na ulici, pokusili se aktivisté Greenpeace vyšplhat na budovu a rozvinout transparent: „Cargill – ničitel pralesa“

Cílem protestu bylo ukázat, co Cargill v této oblasti podporuje. Když jsme přijeli, viděli jsme naše přátele z Greenpeace na střeše budovy Cargillu. Takže jsme spolu. Tleskali jsme. O to tady jde. Obyčejně nemáme dost sil na takovéto akce. Byl to náročný den. Bylo to těžké. Bylo zatčeno devět aktivistů Greenpeace. Kameramana a fotografa zbili. Kdo vás sem pozval, abyste nám říkali, co máme dělat. Lidem z Greenpeace vyhrožovali smrtí. Surově nás napadli pěstitelé sóji.

nebo 5 velice silných mužů začalo napadat ženy a začali je bít. A v tu chvíli jsme viděli, jak se velcí chovají k malým. Když byli aktivisté zatčeni, objevily se zvěsti, že na ně před věznicí čeká skupina pěstitelů sóji, aby pokračovali v násilí. Kolik drobných zemědělců bude muset následovat osud Chica Mendese? Jiná demonstrace, která v tu chvíli procházela ulicemi Santaremu, se na základě těchto zpráv okamžitě vydala k policejní stanici aby zajistila aktivistům bezpečnost.

Před policejní stanicí čekalo 20 nebo 25 pěstitelů sóji a sympatizantů. Když tam dorazil dav, utekli. Bylo to dojemné. Bylo to nádherné. Aktivisté, z nichž mnozí ani nebyli Brazilci, byli propuštěni a vřele uvítáni skupinou zpívající brazilskou hymnu. Křičeli: „Cargill pryč!“, tleskali. Oceňovali, že se aktivisté pokusili ukázat, co tady v oblasti Cargill dělá. Vítězství, vítězství, vítězství. Cargill pryč! Dokážou-li se tyto organizace mobilizovat a získat podporu větších nevládních organizací, které bojují za životní prostředí a lidská práva, může se naše Amazonie ubránit těmto projektům, které přinášejí jen smrt.

Chceme pro naše lidi život. Půda je život. Je to naše matka. Sója je pro Amazonii mnohem horší, než těžba dřeva. Mnohem horší. V Para a Mato Grosso jsou problémy jasné: je tu slabá federální moc. Federální vláda jako by tu nebyla. Sója přináší prospěch jen hrstce lidí. Pěstitelům sóji. Ostatním lidem zůstanou jen prázdné ruce. Je tu obrovské bohatství a je třeba je lépe pochopit. Musíme jej využívat lépe.

Ale abychom ho mohli lépe poznat, musíme ho nejdříve chránit. Vláda sem musí přijít a vynutit dodržování zákonů. Musí se vytvořit jasný plán pro komunity žijící v pralese. Pokud k tomu nedojde, budou tyto komunity vytlačeny ze své půdy a prales bude zničen. A všude zbudou jen obrovská pole sóji. Amazonie potřebuje federální vládu, a to hned! Chceme pro naše lidi život. Půda je život. Je to naše matka.