Zakázané vzdělávání
Proč nás ve škole učí věci, které už většinou nikdy nepotřebujeme? - Zakázané vzdělávání (španělsky: La Educación Prohibida) je nezávislý dokumentární film, uvolněný v roce 2012. Zachycuje různé alternativní vzdělávací praxe a nekonvenční školy v Latinské Americe a ve Španělsku, a zahrnuje vzdělávací přístupy, jako jsou oblíbená škola Montessori, Waldorf, progresivní školy a domácí školy.

Moderní škola je dvě stě let stará a je stále považována za hlavní formu vzdělávání. Škola a vzdělávání jsou pojmy, které jsou široce diskutované na akademické půdě, ve veřejné politice, vzdělávacích institucích, médiích a občanské společnosti. Od svého vzniku se škola vyznačuje strukturami a postupy, které se již dnes považují za překonané a velmi zastaralé. Její hlavní nedostatek je v uspořádání, které nebere v úvahu povahu učení, svobodu volby a význam lásky a lidských vazeb v individuálním a kolektivním rozvoji.

Z těchto úvah vzešly v uplynulých letech revize, návrhy a změna myšlení. Dokumentární film "Zakázané vzdělávání" ukazuje, jak moderní školství vznikalo, s jakými výzvami se potýká a předkládá možná řešení. Zároveň zkoumá alternativní přístupy a zviditelňuje ty zkušenosti, které se odvážily změnit strukturu vzdělávacího modelu tradiční školy.

Ve filmu je více než devadesát rozhovorů s učiteli, vědci, odborníky, spisovateli, matkami a otci. Je to cesta napříč osmi zeměmi Latinské Ameriky a čtyřiceti pěti nekonvenčními vzdělávacími zkušenostmi, kterou dosud vidělo nebo si stáhlo již více než deset miliónů lidí. Film byl společně financován více než sedmi sty koproducenty a nabídnut k volnému šíření do celého světa. Z filmu se ve španělsky mluvících zemích stal jedinečný fenomén, zcela nezávislý projekt nebývalého rozsahu, který odhaluje skrytou potřebu a volání po nových formách vzdělávání.

Český překlad filmu vznikl s pomocí International Montessori School of Prague a nakladatelství DharmaGaia.

MARIA MONTESSORI životopisný film o zakladatelce moderní pedagogiky
Když v roce 1892 vstoupila do posluchárny lékařské fakulty římské university „La Sapienza", vzbudila všeobecnou pozornost. Byla vůbec první ženou-studentkou v celé historii fakulty. Nikdo tehdy netušil, že bude nejen první italskou lékařkou, ale že se stane i jednou z nejvýznamnějších osobností Itálie vůbec. Měla odvahu a systematičnost muže a vnímavost a citlivost ženy.

V dosud mužském oboru psychologie tak přišla s revoluční myšlenkou respektovat osobnost dítěte a představit si svět z jeho úhlu pohledu. Když pak dokázala přivést skupinu retardovaných dětí ke státní zkoušce, kterou absolvovaly s lepšími výsledky, než děti z normální školy, začalo se mluvit o „Montessoriové zázraku". Její převratná metoda začala dobývat svět.

Maria však nebyla jen nadšenou psycholožkou a pedagožkou. Měla svou lásku a ani ona jako kterýkoliv smrtelník nebyla chráněna proti zklamání a trápení. Život jedné z nejpozoruhodnějších žen přelomu 19. a 20. století ztvárnila velmi působivě ve dvoudílném italském filmu herečka Paola Cortellesiová pod vedením Gianlucy Marii Tavarelliho.

Průkopnice školní výuky, jedna z prvních evropských lékařek, bojovnice za ženskou rovnoprávnost. Portrét z třináctidílného cyklu BBC. Většina z nás zřejmě zná pojem Montessori škola. Většina rodičů školou povinných dětí ví, že jde o školu trochu jiného typu, než je v našich šířkách a délkách zvykem. Dnes máme výjimečnou příležitost proniknout až ke kořenům montessoriovského školství a dozvědět se, v čem je tak jiné a unikátní.

A možná nás překvapí, že jeho zakladatelkou nebyla žádná světice, ale normální žena, která si na svou dobu neobyčejně tvrdohlavě šla za svým cílem. Maria Montessori se narodila roku 1870 v Itálii v rodině důstojníka. Chytré děvče nijak nelnulo k domácím pracím ani k vyšívání, zato se rádo učilo. Maria vynikala v matematice a přírodovědě a chtěla se vzdělávat dál. Jenže byl konec devatenáctého století a na medicíně nebyli na ženy připravení.

Na přednášky ji musel doprovázet otec, pitvy měla kvůli nahotě zapovězené (musela si je odbývat pokoutně), profesoři i spolužáci se jí nepokytě posmívali. Marii se přes všechna protivenství podařilo medicínu absolvovat a hned poté se vrhla jak do práce, tak do ženského hnutí za rovnoprávnost.

Při své práci na psychiatrické klinice římské univerzitní nemocnice se začala specializovat na mentálně postižené děti, které byly do té doby považování za nevzdělatelné. Jí se ale podařilo prokázat opak. Vzdělávání dětí pak zasvětila celý svůj život. Pro blaho ostatních se ale vzdala svého vlastního potomka – jako svobodná matka ho dala na vychování na venkov a cestu k sobě našli až v jeho dospělosti.