Zde stojím - Erica Goldson
Slavná maturitní řeč Ericy Goldson, která se ve Spojených státech stala hitem, by se dala označit za manifest mladé generace proti selhávajícímu modelu tradičního vzdělávání.



V záznamu chybí těchto prvních pár vět:

"Existuje příběh o mladém, ale upřímném studentovi filozofie Zenu, který přišel za svým učitelem a zeptal se ho: „Pokud budu pracovat tvrdě a svědomitě, jak dlouho potrvá, než najdu Zen?" Mistr o tom zapřemýšlel a poté odpověděl: „Deset let." Student poté řekl: „Ale co když budu pracovat velmi, velmi tvrdě a budu se učit rychle - jak dlouho to potrvá?" Mistr odpověděl: „No, dvacet let."

"Ale co když na tom budu opravdu pracovat, jak dlouho?", zeptal se student. "Třicet let.", odpověděl Mistr. "Ale to nechápu", zklamaně odpověděl student. "Vždy, když řeknu, že budu pracovat tvrději, řeknete, že mi to potrvá déle. Proč to říkáte?" Mistr odpověděl "Pokud se díváš jedním okem na cíl, díváš se jen jedním okem na cestu."

Toto je dilema, s kterým jsem se potýkala v americkém veřejném vzdělávacím systému. Jsme tak silně zaměřeni na cíl, ať už je to napsání testu nebo maturování jako nejlepší ze třídy. Avšak na této cestě se opravdu neučíme. Děláme vše proto, abychom dosáhli původního cíle. Někteří z vás si možná myslí, "No, pokud zvládneš test nebo se staneš nejlepším z ročníku, nenaučil ses něco?" No, ano, naučil ses něco, ale ne vše, co jsi mohl.

Možná ses naučil jen to, jak si zapamatovat jména, místa a data, abys je později zapomněl a vyčistil si mysl na další test. Škola není tím, čím by mohla být. Právě teď je to pro většinu studentů místo, kde zjistí, že jejich cílem je dostat se odsud co nejdříve, jak je to možné. Já jsem tento cíl právě teď splnila. Maturuji. Měla bych se na to dívat jako na pozitivní zkušenost, obzvláště když jsem na vrcholu svého ročníku.

Avšak při pohledu zpět nemůžu říct, že jsem inteligentnější než moji vrstevníci. Svědčí to jen o tom, že jsem nejlepší v dělání toho, co je mi řečeno... Přesto zde stojím a měla bych být pyšná na to, že jsem dokončila toto období indoktrinace. Odejdu, jen abych na podzim nastoupila do další fáze, která je ode mě očekávána, abych získala papírový dokument, který potvrzuje, že jsme schopna práce. Ale já protestuji, jsem lidská bytost, ne pracovník, jsem myslitel, dobrodruh.

Pracovník je někdo, kdo je uvězněn v opakování - otrok systému, který byl před ním vytvořen. Ale nyní jsem úspěšně ukázala, že jsem byla tím nejlepším otrokem. Dělala jsem to, co mi bylo řečeno, do extrému. Zatímco ostatní seděli ve třídě a kreslili si, aby se z nich později stali umělci, já jsem seděla ve třídě, abych si dělala poznámky a stala se nejlepší v psaní testů. Zatímco ostatní přišli do třídy bez domácího úkolu, protože četli o nějakém svém zájmu, já jsem nikdy úkoly nevynechala.

Zatímco ostatní vytvářeli hudbu a psali texty, já jsem se rozhodla získat kredity navíc, i když jsem je ani nepotřebovala. Tak uvažuji nad tím, proč jsem vůbec tuto pozici chtěla? Jasně, zasloužila jsem si to, ale co z toho bude? Až opustím vzdělávací institucionalismus, budu úspěšná nebo navždy ztracená? Nemám tušení, co chci dělat se svým životem; nemám žádné zájmy, protože jsem považovala každý předmět studia za práci, a excelovala jsem v každém předmětu jen za účelem excelování, ne učení. A upřímně, nyní se bojím.

John Taylor Gatto, bývalý školní učitel a aktivní kritik povinné školní docházky, tvrdí "Mohli bychom podpořit ty nejlepší vlastnosti mládí - zvídavost, dobrodružství, houževnatost, schopnost překvapivého vhledu - jednoduše tím, že bychom byli flexibilnější vzhledem k času, textům a testům, tím, že bychom dětem představili opravdu kompetentní dospělé a tím, že bychom dopřáli každému studentovi tolik autonomie, kolik potřebuje, aby mohl sám občas podstupovat riziko.

Ale neděláme to." Uvnitř těchto tvárnicových zdí je od nás očekáváno být stejní. Jsme trénovaní zvládnout každý standardizovaný test, a ti, kteří se odchýlí a uvidí světlo v jiném úhlu, jsou pro plán veřejného vzdělávání bezcenní, a proto je jimi pohrdáno. H.L. Mencken ve vydání The American Mercury v dubnu 1924 napsal, že cíl veřejného vzdělávání není: "... naplnit mladé jedince našeho druhu vědomostmi a probudit jejich inteligenci...

Nic nemůže být vzdáleno od pravdy. Cílem... je jednoduše snížit co nejvíce jedinců na stejnou bezpečnou úroveň, vychovat a vycvičit standardizované občany, potlačit nesouhlas a originalitu. To je jeho cílem ve Spojených státech." Abych ilustrovala tuto myšlenku, nedělá vám starosti, že jste se učili o "kritickém myšlení?" Existuje opravdu něco jako "nekritické myšlení?" Myslet znamená zpracovat informace tak, abychom si vytvořili názor.

Ale pokud nejsme kritičtí, když tuto informaci zpracováváme, opravdu přemýšlíme? Nebo jen bezmyšlenkovitě přijímáme názory jiných jako pravdu? Toto se stalo i mně, a nebýt vzácného výskytu avantgardní učitelky angličtiny v desáté třídě, Donny Bryan, byla bych odsouzena k záhubě. Nyní jsem osvícená, ale moje mysl se stále cítí postižena. Nesmím se ztratit a musím si neustále připomínat, jak šílené toto údajně rozumné místo je.

A nyní jsem zde ve světě vedeném strachem, ve světě, který potlačuje jedinečnost, která leží uvnitř každého z nás, ve světě, ve kterém se můžeme buď podvolit nelidskému nesmyslu korporatismu a materialismu nebo trvat na změně. Nejsme oživeni vzdělávacím systémem, který nás potají připravuje na práci, která by mohla být zautomatizována, na práci, kterou není potřeba dělat, na zotročení bez touhy po smysluplném úspěchu. V životě nemáme na výběr, když jsou naší motivační silou peníze.

Naše motivační síla by měla být vášeň, ale to je ztraceno od chvíle, kdy vstoupíme do systému, který nás trénuje, místo toho, aby nás inspiroval. Jsme více než jen robotické poličky na knihy, formované tak, aby vyhrkly fakta, která nás naučili ve škole. Všichni jsme velmi výjimeční, každý člověk na této planetě je tak výjimečný. Nezasloužíme si všichni něco lepšího, používat naší mysl na inovaci, ne na memorování, na kreativitu, ne na zbytečné aktivity, na přemítání, ne na stagnaci?

Nejsme tu proto, abychom získali titul, abychom pak získali práci, abychom mohli konzumovat to, čím se nás průmysl snaží umlčet. Náš život zahrnuje mnohem, mnohem víc. Nejsmutnější částí na tom je to, že většina studentů nemá možnost si všechno uvědomit tak jako já. Většina studentů je vystavena stejným technikám vymývání mozků, za účelem vytvoření lhostejné pracovní síly pracující v zájmu velkých korporací a tajnůstkářských vlád, a nejhorší na tom je, že si toho nejsou ani vědomi. Nikdy nebudu schopna vzít zpět těchto 18 let. Nemůžu odejít do jiné země se vzdělávacím systémem, který má osvítit a ne formovat.

Tato část mého života skončila, a budu se snažit o to, aby žádné další dítě nemělo potlačeno svůj potenciál silami, které se ho snaží zneužívat a kontrolovat. Jsme lidské bytosti. Jsme myslitelé, snílci, dobrodruzi, umělci, spisovatelé, inženýři. Jsme cokoliv, co budeme chtít - ale jen tehdy pokud budeme mít vzdělávací systém, který nás podporuje, a ne který nás drží zpátky. Strom může růst, ale jen tehdy, když má zdravé základy.

Ti z vás, kteří musí pokračovat v sezení v lavicích a v podvolení se autoritářským ideologiím instruktorů, nebuďte skleslí. Stále máte možnost se postavit, pokládat otázky, být kritičtí, a vytvořit si vlastní pohled. Požadujte prostředí, které vám poskytne intelektuální možnosti, které vám umožní rozšířit vaší mysl, místo toho aby ji řídilo. Požadujte, abyste byli ve třídě zaujati. Požadujte, že výmluva, "Musíš se to naučit na test", vám nestačí.

Vzdělávání je úžasný prostředek, pokud je užívám správně, ale soustřeďte se více na učení a ne na získávání dobrých známek. Ty z vás, kteří pracují uvnitř systému, kterým opovrhuji, nechci urazit; snažím se vás motivovat. Máte moc změnit nedostatky tohoto systému. Vím, že jste se nestali učiteli a správci, abyste viděli znuděné studenty. Nesmíte přijmout autoritu vládnoucích struktur, které vám říkají, co vyučovat jak to vyučovat a že budete potrestáni, pokud to nesplníte.

Náš potenciál je v sázce. Pro ty z vás, kteří nyní opouštějí tuto instituci, říkám, nezapomínejte na to, co se dělo v těchto učebnách. Neopouštějte ty, kteří přijdou po vás. My jsme nová budoucnost a my nenecháme tuto tradici na pokoji. Strhneme zdi korupce, abychom umožnili růst zahrady vědomostí napříč Amerikou. Jakmile budeme řádně vzděláváni, budeme kultivovaní a moudří. Budeme mít moc udělat cokoliv, a to nejlepší je, že použijeme tuto moc pouze k dobru.

Nepřijmeme nic bez přemýšlení. Budeme pokládat otázky a budeme požadovat pravdu. Tak zde stojím. Ale nestojím zde jako nejlepší z ročníku sama. Byla jsem formována svým prostředím, všemi svými vrstevníky, kteří zde sedí. Nemohla bych toto dosáhnout bez vás. Byli jste to všichni, kteří jste ze mě udělali člověka, jakým dnes jsem. Byli jste to všichni, kteří jste byli mojí konkurencí, přesto mojí páteří. V tomto smyslu jsme všichni nejlepší z ročníku.

Nyní bych měla říci této instituci sbohem, těm, kteří ji spravují, a těm, kteří stojí se mnou a za mnou, ale doufám, že toto sbohem je spíše "uvidíme se později", až budeme všichni společně pracovat na vztyčení pedagogického hnutí. Ale nejprve si pojďme pro ty kusy papíru, které nám říkají, že jsme dostatečně chytří, abychom to zvládli!

Učte se svobodně
to je pro nás velice důležité. A poté vytvořit nezávislou a soběstačnou lidskou bytost. S intenzivním zájmem o svobodu, a že dětem by měla být přiznána tato stejná práva. Učíte se každý den a vším, co děláte. Učte se svobodně Odškolení je často definováno jako dětmi řízené nebo zájmem řízené učení. Je to jako důvěřovat jim, že jakékoliv vášně, které mají, povedou k nejrůznějším věcem a přinesou nejrůznější věci do jejich životů a také do našich životů.

Odškolení je druhem domácí výuky, takže je to vzdělávací filosofie, kde domácí výuka může znamenat školu doma, kde vezmete stejné principy a aplikace používané ve škole a přinesete je domů. Odškolení prostě není škola. Myšlenka, že děti by měly zkoumat své zájmy je vlastně stará několik set let. Nejstarší zmínka, o které vím, je francouzský filosof Russou, který navrhl, že dospělí by měli v podstatě jen vytvořit prostředí a dále se do toho neplést, že dítě má v sobě schopnost učit se a že úkolem dospělých je vytvořit prostředí, aby mohly zkoumat různé věci.

Jsem tak nějak mezi... když Veronica nebo Peter vyjádří nějaký zájem v nějaké oblasti, dám jim věci do cesty, aby získali ty věci, které si myslím, že by měly být v studijním pánu, do jejich oblasti zájmu. Pro mě to bylo na konci šesté třídy, tak jsme si řekli, že by nemělo příliš smysl šestou třídu dokončovat. Madison má dobrou pověst jako dobrý školní okrsek a má velmi vysoké náklady na jednoho studenta, dolarové náklady na studenta.

Wisconsin utratil průměrně 10 064 dolarů na studenta ve školním roce 2008/09. Stalo se to, protože moje žena je génius a ví, jak přemýšlím, řekla Ano, uznáváme, že Madison je dobrý školní okrsek, ale tady máš knihu od chlápka jménem John Holt, který píše o tom, jak se dítě může učit, jak se děti neustále učí. Učí se od narození. "Dítě je zvědavé" - John Holt Mělo by to být zaměřeno na dítě a zaměřeno na vaše vlastní schopnosti, jednotlivý domov jako jednotlivá škola.

Hodně se zajímám jak o klasické upírské příběhy jako je Dracula od Brama Stokera, tak o novější jako je Stmívání od Stephenie Meyer a hodně mých kamarádů se o to zajímá také. Veronica se poslední dobou zajímá o upíry, takže mým úkolem je dát historii, dokonce i gramatiku, materiály na čtení, na rámec knih, které má, do její cesty. Když mi bylo 15, dostala jsem knihu Teenage Liberation Handbook od Grace Llewellyn, jejíž podtitul je Jak skončit se školou a jak získat opravdový život a vzdělání.

"Lidé, kteří nikdy nechodili do školy, si nikdy nevyvinuli negativní přístup ke zkoumání jejich světa." Tato kniha mi změnila život, absolutně, zásadně v každém směru mi změnila život. Neměla jsem tušení, že nemusím dělat to, co mi je řečeno. Že nemusím chodit do školy. Nemyslím, že jsem se plně odškolila, ale myslím, že jsem díky tomu viděla hodnotu učení tak, jak ji vidí dospělí.

Učíte se prostřednictvím zvědavosti a zkoumání, tím, že si vezmete knihu jen proto, že vás zajímá, hledáním na Internetu, ale na druhou stranu, dospělí ví, kde hledat, díky rokům vzdělávání, takže všechny zmíněné věci, počítače, knihy a matematické vzorce nevzniknou jen díky hraní si s věcmi. Odškolení pro nás bylo přirozené díky způsobu, kterým jsme již naše děti vychovávali. Následovali jsme vedení našich dětí při kojení a jezení a všech těchto věcí, což jsou vlastně principy odškolení.

Následujete děti, co je zajímá... Byla jsem s nimi v klubu, kde mnoho lidí své děti také odškolilo. Celá filosofie tohoto klubu je, že pečujete na žádost dítěte, nedáváte jim pevný rozvrh a prostě posloucháte, když dítě řekne... malé dítě ví, co nejvíce potřebuje, ví, kdy má hlad. Prostě to dávalo smysl se vším, nesnažit se vaše dítě řídit. Odškolení je naprosto legální. V Ohiu jsou pravidla taková, že se musím ohlásit na začátku každého roku a předložit zhodnocení za předchozí rok s tímto oznámením.

Domácí výuka je právně považována, jako právní entita, je to soukromá škola, takže v očích zákona se můžeme identifikovat, v očích státu, jako soukromá škola. Předložili jsme přehled všech možných studijních předmětů s popisem, jak bychom se je naučili ze života. Takto můžeme mít určitá práva a privilegia jako má každá jiná škola, na příklad má školní průkaz, takže může získat stejné slevy jako jakýkoliv jiný student, ale co se týče hlášení někomu nebo kontrolovaní, něco jako seznam činností nebo certifikace...

V Illinois to vyžadováno není a my to neděláme. Ale myslím, že vydané zásady, které by mohli lidé následovat ve skupinách, které praktikují domácí výuku, které jsou velice populární například v Michiganu, vím, že tam je velké hnutí, o kterém toho příliš nevím... mají neformální způsoby, jak se sejít, což umožňuje rodičům bavit se s ostatními rodiči a nedělat to v izolaci. Obával bych se dělat to kompletně v izolaci, protože očekáváme, že dítě bude součástí naší kultury a naše kultura by měla mít určité sdílené hodnoty a určité věci, které chceme, aby lidé znali, jinak bychom nemohli jako společnost fungovat.

Neděláme to, že bychom říkali, že jsme se naučili tohle, že jsme se naučili abecedu nebo čísla nebo že jsme se naučili násobení, nic z toho, ale myslím, že cokoliv děláme, vše do sebe zapadá. Ze začátku jsem si myslela... Ve skutečnosti jsem si myslela, žádná televize, žádný cukr, žádné počítačové hry. Před tím než jsem měla děti, jsem měla tyto představy o tom, jaký rodič budu. Ale čím více jsme ho odškolili a vystavili ho počítačovým hrám a začal je hrát.

Jsem ohromená tím, kolik se toho v nich naučili. Prostorové věci, být schopni se jen v té hře pohybovat, ale také matematika, která je součástí, a čtení. Spíše než učení se ze symbolů, jako to děláme v matematice a u textů... Myšlenka je, že malé děti se nejlépe učí prostřednictvím her s aktivními materiály, a část našeho výzkumu se trochu dívá na tento předpoklad a přemýšlí o pozitivních přínosech tohoto druhu hraní a učení a o možných potenciálních nákladech a nevýhodách, aby rodiče a učitelé tyto přínosy mohli maximalizovat, a zároveň minimalizovat nevýhody.

Matematiku s můžete učit pomocí abstraktních konceptů - sčítání, odčítání, násobení, dělení, a nebo se to můžete naučit tak, že dva Transformeři proti dvěma, těm zlým, jsou čtyři bojující roboti. Matematika je jedna z velkých debat odškolení - můžete odškolit matematiku? Hodně lidí, kteří se zajímají o odškolení, matematiku neodškolují, ve skutečnosti pro své děti používají osnovy. Může se dítě naučit matematiku neformálně?

Pravděpodobně ano, ale je tehdy pokud by byla nějaká snaha rozpoznat, že potřebují zkušenosti, které by je tím směrem vedly, ale pokud jen řeknete, jestli se normální dítě dané do prostředí bez nějaké určité touhy naučit se matematiku, bez navádění tímto směrem. Kolik se toho naučí? Myslím, že je to docela omezené. Pokud sledujete, jak děti dokáží na tyto věci přijít bez toho, aby byly vyučovány, jako že toto jsou sudá a toto lichá čísla, takže jsou dvě děti, což je sudé číslo, a způsob, jakým Otto tento koncept poprvé pochopil, řekl něco jako, máme 10 bonbónů, je to spravedlivá volba?

Myslel tím, jestli je to spravedlivé, jestli to může být rozděleno mezi nás a poté to rozváděl dále a dále. Pamatuji si, jak jsme ve škole dělali pracovní list s obrázky peněz, byly tam různé bankovky a mince a u každého problému jsme měli přidat, kolik jsme měli, na základě těchto obrázků, tohoto pracovního listu, je to fotografie peněz. Moje děti chodí do obchodu a kupují věci a tím se učí, co jsou peníze a jak je používáme.

Jedna otázka, při které se téměř všem, kteří vyučují doma, protočí panenky, že to je tak zjednodušující a neinformovaná otázka, je otázka socializace dítěte. Být společenský je součástí toho, jak je náš druh naprogramován, jsme společenská zvířata. Přemýšlejte o tom, jaká slova používají, mluví o socializaci, mluví o schopnosti socializace, být společenským člověkem, chovat se společensky. Toto všechno jsou trochu odlišná slova, ale lidé tím vším myslí Je vaše dítě normální?

Normální ve schopnosti mluvit s lidmi - samozřejmě. Odlišní? Nejsou to všichni? Jsem trochu nervózní, protože tyto děti nechodí do školy celý svůj život a dobře se navzájem znají a byla jsem trochu nervózní, ale poté když jsem je poznala, byly opravdu přátelští. Ale úžasné je, že nemají děti, kterým je všem jen sedm a čtyři, protože nejsou ve třídách, kde jsou pouze a jen sedmi nebo čtyřletí. Mají kamarády, kterým je sedm, čtyři, sedmdesát, čtyřicet nebo 23.

Jsou ochotni s vámi jednat jako s jednotlivcem, ať jste starší nebo ne, ať jste autorita nebo ne, víte, co myslím, někdo, kdo může být vnímán jako autorita, policista, učitel nebo profesor, na opravdové lidské úrovni. Já si většinou najdu jednoho nebo dva velmi dobré kamarády, většinou jenom jednoho a pak s ním jste nejlepšími kamarády během celého školního roku, a pak postoupíte do čtvrté třídy a ten kamarád byl v jiné třídě a už jsem ho nikdy nevídala, byly jste vytrhnuti z tohoto vztahu.

Bylo to pro mě opravdu těžké. A pro moje děti, nejsou nějak děsně společenské, ale mají tři nebo čtyři opravdu dobré kamarády v rámci komunity doma vyučovaných dětí. Dokonce i ty nejlepší školní okrsky jsou omezeny svojí byrokracií, jsou omezeny jejich přístupem k řízení počtu dětí na rozdíl od řízení vzdělávání jednotlivého dítěte. Možná že bychom měli více přemýšlet o tom, aby školy dovolily dětem více zkoumání a vlastních zájmů, než úplně školy vzdát.

Nemají adekvátní přístup k vhodným materiálům, nemají individuální péči, neslouží potřebám všech studentů, protože všichni studenti jsou odlišní. Cítila jsem, že jsem byla nucena učit se to, co oni považovali za důležité, a pokud vás něco zajímalo, nemohli jste to následovat, museli jste jít na další hodinu. Vysoké školy po celých Spojených státech přijímají doma vyučované studenty. Více než 1000 vysokých škol je k domácí výuce přátelská.

Včetně známých výběrových univerzit... Lidé jsou k domácí výuce stále více otevřeni, univerzity se ve skutečnosti někdy starají... chtějí doma vyučované. Mnoho univerzit nevyžaduje středoškolský diplom. Nakonec dělají to, co po nich vysoké školy chtějí, pokud chtějí jít na univerzitu, přijdou na to, jak se přihlásit, což obvykle zahrnuje přihlášku, kde moje dítě může volně popsat to, co všechno se naučilo...

Řekl bych, že každý může vyučovat doma, řekl bych, že kdokoliv chce vyučovat doma, rozhodně může. Ale myslím, že mnoho lidí to považuje za něco vrtošivého. Lidé mi říkají: To bych nikdy dělat nemohl nebo Nechtěl bych to dělat nebo nemůžu se dočkat až moje děti vypadnou a to je velice smutné. Nemusíte být bohatí ani nemusíte mít vysoké vzdělání, jen musíte být oddáni vašim dětem. Všechno do sebe zapadá... kdybychom jen následovali jejich vášně, prostě se do toho úplně ponořit, prostě to do sebe zapadá.

Myslím, že dát jim svět, a ne ho rozložit do pracovních listů a standardizovaných testů, je ten nejlepší způsob, naprosto, stát se dospělým jedincem, který se dokáže postarat sám o sebe, a který miluje učení! Naše kultura nás indoktrinuje přijmout, že existuje instituce, budova, místo, kam mohou lidé jít, kam mohou děti jít, a že v této instituci jsou lidé, kteří budou vaše dítě vyučovat lépe než vy. A my tomu nevěříme.

Škola Sudbury Valley - Zaměření a intenzita
Pokud se zeptáte jakéhokoliv studenta ze Sudbury Valley, co bude dnes dělat, pravděpodobně nedostanete příliš jasnou odpověď. Možná protože s vámi nechtějí mluvit, ale spíše to bude tím, že to nevědí. Ale pokud se jich zeptáte, co je zajímá, to je úplně něco jiného, dostanete velmi zřetelnou odpověď. I když studenti přesně nevědí, co budou dělat, ale tím že ví, co mají rádi, prostě se to vynoří v nějaký zájem nebo aktivitu.

Je to krásný kampus, je uklidňující sem přijet. Když přijedu na školní parkoviště, cítím že je to jako únik do našeho malého světa, kde můžeme dělat cokoliv chceme. Můžeme dělat to, co potřebujeme, aniž by do toho někdo zasahoval. Vidíš, kolik máme zelených karet? Máme asi 20. Do SVS chodí mnoho různých typů dětí. Některé zde jsou celý život, jiné jsou zde pouze několik let. Já jsem zde strávil čtyři roky a ve své práci rozděluji tyto čtyři roky do dvou odlišných částí, protože v každé jsem měl úplně odlišnou zkušenost s učením a každým rokem jsem měl vyšší řád myšlení.

Hra Během mého prvního roku jsem většinu času strávil hraním počítačových her, vlastně jednu konkrétní hru. Mnoho rodičů a mnoho lidí, kteří neznají model naší školy, se mě ptají: Nehrají děti celý den počítačové hry? Co když bude moje dítě hrát celý den počítačové hry? A to je přesně to, co jsem dělal, a určitě toho nelituji. Měl jsem úzkou skupinku kamarádů, kteří sdíleli úplně stejný zájem jako já, a v této komunitě jsme byli intenzivně angažováni.

Bylo to jako cokoliv jiného, do čeho byste byli intenzivně angažováni. Pro nás to prostě byly počítačové hry. Jak se to ovládá? Takhle. Jak můžeš přežít? Je tam hodně umírání. Jsou to zlé hopsající míčky. Max, tohle musíš opravit. Minutku. Za pár minut budeš unešen mým programováním. Tyto hry jsem studovali stejně jako ekonom by studoval akciový trh. A myslím, že do čehokoliv vložíte úsilí, tento druh úsilí, získáte nějaký růst v jakékoliv podobě.

Před pár lety jsem na pikniku dal dohromady basket pět na pět, protože tam bylo hodně hráčů a zdálo se to jako dobrý nápad a poté, co to skončilo, jsem si uvědomil, že mě to bavilo, takže když začal školní rok, rozhodl jsem se založit svůj vlastní turnaj. Hoši, zbývá 10 vteřin. Nikdo není nucen hrát, pokud chceš hrát, bude nás to bavit. Jsou zde malé děti a velké děti a také středně velké děti. Opravdu se snažíme, aby to bylo fér.

Atletika ve škole zabírá velkou část nejen mého života. Lidé běhají, hrají na babu, hrají různé sporty, házejí si frisbee, houpají se. Když je slunečno a venku je hezky, vidíte hodně lidí běhat. A když prší nebo když je na zemi sníh, stále hrajeme basket. Může to někdo natočit? Zmáčkni to a začni natáčet. Je tam pohyblivá skála, odpalovací skála, želví skála a ještě jí říkáme jinak, ale to jsem zapomněl. Sturcus skála. - Myslím, že je to nemožné.

- Všechno je možné. Zkoumání umění Před tím než jsem přišel do SVS, jsem hrál na kytaru. Byl to rostoucí zájem v pozadí a poté v létě po prvním roce jsem strávil nějaký čas na Berklee College of Music v hudebním programu a bylo to jako kdybych použil své uši poprvé. V druhém roce jsem strávil mnohem víc času nacvičováním pro koncerty SVS, které jsme pořádali několikrát ročně a na to jsem se zaměřoval hodně. Byla to změna z počítačových her během toho roku na hudbu, to bylo mým hlavním zájmem.

Opravdu se mi líbí, že se můžu věnovat tomu, co mě opravdu zajímá a že mám tolik času kolik chci se tomu věnovat nebo nevěnovat, pokud mě to nezajímá. Dobře... teď to tam dej. - Vyber si barvu. - Můžu míchat barvy. Namícháme to tady. Dobře. Na mé staré škole zrušili můj umělecký program a bez umění jsem nemohla přežít den a teď to můžu dělat celý den a mám svobodu to dělat a zkoumat různá média, různé techniky a myslím, že je velice důležité mít takovou svobodu ve všem, co děláte.

Je to dobré, Elizabeth. Myslím, že tě dám dohromady s June, protože v tuhle chvíli chci mít jistotu, že si seš jistá. Ona umí část na klavír, takže teď byste dohromady byly super kapela. Většinou hraji klasickou hudbu. Tento rok jsem se zaměřovala na Haydena a nyní pracuji na skladbě od Chopina. Nyní mám většinu téměř zvládnutou, ale teď pracuji na téhle nové části, na kterou jsem se ještě nedívala. Miluju mít piana tady ve škole, protože můžu hrát kdykoliv chci.

Ve stodole je druhé piano, takže pokud je toto obsazené, vždycky můžu hrát tam, takže můžu cvičit tři hodiny denně, pokud chci. Vážně, ta příšera není velká, ale je opravdu děsivá. Na točení filmů mám rád to, že když se na ně pak podíváte, můžete říct, že jste ten film vytvořili vy. Scéna, na které pracuji, je o tom, kdy je hlavní postava zajata Humongousem a je dána k ostatním dětem, které byly také zajaté Humongousem.

Nejdříve to byla krabice, pochopitelně, tady máme trochu pěny. Jak to tam přilepíme? Lepící páskou. A pak tady máme zvětšující se pěnu a pak to vypadalo jako sněhová příšera a pak jsme to nastříkali barvou. Včera jsem tady měl 15 dětí a občas to bylo chaotické, natáčíme šest dnů a ještě tři nám zbývají. Konverzace, psaní, přemýšlení, komunita. Tohle je sbírka pro hudební klub. Všechny peníze, které vybereme, půjdou do hudební klubu na nákup hudebních nástrojů a zásob, abychom mohli více hrát.

Mám jednu porci, takže chci okurku. Chce někdo okurku navíc? Nemám rád okurky. Miluju okurky. Nesnáším okurky. Hudební klub je několik lidí, kteří mají rádi hudbu, takže mají schůzky a můžete tam být ředitelem, takže můžete volit o věcech týkajících se klubu, co se bude kupovat a mají schůzky, takže když potřebují rozhodnout něco důležitého, co se týká hudebních nástrojů nebo financování... Koncerty se pořádají čtyřikrát ročně a všichni se na ně připravují už od posledního koncertu.

Začnou nacvičovat a rozhodovat se, jaké písničky chtějí. Většinou se zúčastňuji koncertů každý rok a je to velká zábava, všechny vidět a většinou na ně chodí celé škola. Můj třetí rok byl protikladem prvních dvou. V prvních dvou jsem měl koníček, kterému jsem se věnoval pořád, byl jsem tím neustále zaneprázdněn. A poté ve třetím roce jsem strávil hodně času ve společenské místnosti, což je místnost, která je nejrušnější a kde se nejvíce diskutuje, je to šílené místo.

Strávil jsem tam hodně času jen diskutováním a pozorováním a posloucháním všech věcí, o kterých se mluvilo. Nejvíce mého kritického myšlení jsem si rozvinul během tohoto roku. Mnoho času jsem strávil psaním esejí, protože jsem tak hodně mluvil v té společenské místnosti. Bylo tam tolik jak divných tak intenzivních diskuzí. Bylo tam tolik věcí, které jsem chtěl nezapomenout, hodně citací z celého dne.

Nejdříve jsem je jen zapisoval a poté jsem nakonec psal celé eseje ve snaze neztratit nic z toho, co jsem myslel, že bylo produktivní Vytváření vážného zájmu Ke konci mého třetího roku jsem došel k několika závěrům a uvědomil jsem si, že i když absolutně miluju hudbu, kariéra by z toho nebyla, a měl jsem intenzivní, absolutní vášeň pro kognitivní vědy, což vzniklo z přemýšlení o tom, jak vnímáme hudbu a jak je hudba tak základním aspektem našich kognitivních procesů.

A více a více jsem se rozhodoval, že se budu muset dopracovat na tradiční univerzitu, abych mohl jít do tohoto oboru. Můj čtvrtý rok nazývám mým dospělým rokem. Pracoval jsem na plný úvazek jako počítačový technik, ale také jsem strávil hodně času přípravou plánů a dáváním dohromady toho, co budu muset udělat, čeho budu muset dosáhnout, abych byl přijat na univerzitu. Děti ze školy Sudbury Valley jsou ať se jim to líbí nebo ne, absolutně jedinečné.

Mají opravdu unikátní vzdělání. Tato škola mi dala dar času pro to, aby mé vlastní zájmy vypluly na povrch. Když si sednete a malujete, jen nesedíte a nemalujete. Musíte přemýšlet o tom, co děláte a proč. Každá kreativní snaha, možná každá snaha vyžaduje hodně přemýšlení, dokonce i čtení knih. Jen nečtete knihu, přemýšlíte o tom, co čtete, jinak by to nemělo smysl.

Tato škola nám dala dar času pro relaxování, aby tyto věci, které máme v sobě, vypluly na povrch. Dala nám čas pro přemítání, pro sebepoznání, které potřebujete pro opravdový vývoj vaší kreativity. Myslím, že je to pozoruhodná věc.

Open Connections - budoucnost vzdělávání
Open Connections a producenti by chtěli poděkovat dětem, které se podílely na vytvoření tohoto videa, jak před tak za kamerou. Mám rád Open Connections (OC) kvůli všemu, co tady je. Mám ráda všechny své kamarády, kteří sem chodí. Bruslení na rybníku, to byla velká zábava. Potkat lidi s různým zázemím. Že OC vám umožňuje tolik různých možností. Mám rád úplně všechno. Je to místo, kde děti mohou být dětmi. Svoboda. Svoboda být tím, kdo jste.

Společným jmenovatelem je hluboká víra a důvěra v mladé lidi, děti a v jejich přirozenou schopnost učit se. Lidé si vždy cenili mého názoru. Je to úžasný pocit. Štěstí, jedinec a být spolu. Myslím, že je to skvělé místo pro děti... Jeden ze základních kamenů při našem zakládání OC byl založen na našem pozorování velmi malých dětí a všimli jsme si, že jedno-, dvou- a tříletí měli takový ten přístup, že dokážou vše, že neexistovalo nic, co by zastavilo jejich učení.

Vše začíná naší vírou v lidskou přirozenost. Neznám nikoho, kdo by si myslel, že musí motivovat své batole ráno vstávat a začít otevírat skříně a vyhazovat věci a rozebírat je a házet s nimi. Vše, co chceme udělat, je nasytit tento přístup a udržet ho při životě. Naše děti ve věku 8 a 10 let jsou stále stejně nadšeni z učení a dělání věcí... A tak jsem přemýšleli o tom, jak ocenit to, jak chtějí vědět, chtějí na všechno přijít, jak bychom to mohli ocenit a zachovat, protože si myslíme, že je to pro lidi přirozené.

Moje nejmladší dítě, kterému je 9 let, denně vstává s více věcmi na mysli, než se vejde do jednoho dne. Moje dcera běžně chodí v noci spát zklamaná, že se nedostala ke všemu, co si představovala, že bude v ten den možné. Někdy je učení, pokud je to něco, o čem se nechcete učit, není to zábava, ale zde cokoliv děláte, cokoliv se učíte, je to vždy zábava. Je v tom určitá struktura, ale není to špatná struktura.

Je to zábava a je to radostné a je to zábava učit se. Myslím, že je to zábava. Zábava. Zábava. Zábava. Hra. Nedíváme se na to jako na školu, chtěli jsme, aby měl zkušenosti být okolo jiných dětí a být v bezpečném prostředí. Pro mé děti je OC jejich nejpohodlnějším komunitním spojením, protože je to rozšíření toho, jakým způsobem žijeme doma takže si myslím, že se cítí velmi příjemně. A tak je to příležitost pro mladé lidi přijít sem a být spolu v produktivním nebo jak říkáme pro-společenském prostředí.

Bylo to vzrušující chodit do OC a být se všemi ostatními dětmi, ale bylo to parádní, protože jsem měla různě staré kamarády. Za své přátele jsem považovala jak personál tak i 5ti nebo 6ti leté. Mnoho lidí říká, že když jste vyučovaní doma, nezískáte tu společenskou část, ale tohle je možnost jak být v určitém smyslu odškolen a chodit někam, kde jsou ostatní děti a kde se můžete učit, ale nebýt ve škole. Je to také příležitost vyvinout si představu o komunitě a cítit, že někam patříte.

Aspekt komunity, který jsme si představovali, že bude výhradně pro děti, ale ukázalo se, že je nesmírně prospěšný pro děti, ale je také prospěšný pro mě a pro moji ženu. Je to tak osvěžující být schopni převzít kontrolu nad věcmi a také dostat všechnu tu podporu. Pravděpodobně bych doma nevyučovala, kdybych neměla OC. Poskytujeme rodičům potenciální komunitu ostatních rodičů. Mnoho rodičů nás kontaktovalo, protože se cítí izolováni, přeci jen plavou proti kulturním normám, takže přicházejí konkrétně z důvodu vytváření kontaktů s ostatními rodinami.

A ne že by všichni v OC byli stejní, je zde velká rozmanitost, mnoho lidí vyučuje doma z nejrůznějších důvodů a mají nejrůznější hodnoty, od náboženských hodnot až po politické... jsou zde některé děti, které jsou zjevně v nějaké oblasti nadané, některé by byly označeny za speciální, ale každý zde... jsme přijati jako rodiny, které se snaží pro své děti udělat to nejlepší.

Společně přemýšlejí o tématu... vědomě přemýšlejí o tom, co mohou udělat pro rozšíření vzdělávacích možností pro jejich děti a jak mohou svým dětem pomoci vyvinout se v typ člověka, ve kterého chtějí, a který bude podle mě pozitivním členem společnosti a který pomůže udělat svět lepším místem. Základní hodnotu, kterou bych řekl, že podporujeme, jak u mladých lidí tak i u dospělých, je právo vlastnit svůj život.

A žít svůj život a vytvářet a následovat své vlastní sny. Jedna z věcí, kterou OC podporuje, je umět řídit sám sebe a následovat svou vnitřní motivaci, následovat své vášně. Můžete dělat, co chcete, v rámci určitých hranic... můžete říkat, co chcete, můžete otevřeně pracovat, můžete mluvit s kým chcete, můžete se ptát na jakoukoliv otázku. Že se můžete vyjadřovat svým vlastním způsobem, přijdete na dobrý způsob, jak to udělat, a pokračujete.

Mohu vyjádřit svůj názor a nechat své myšlenky takové, jaké jsou. Když lidé následují něco, co je zajímá, pro co jsou dokonce nadšení, jejich učení, jejich vývoj, jejich produktivita, jejich úroveň životního uspokojení je nekonečně vyšší. Moje oblíbená věc na OC je to, že můžete dělat prakticky cokoliv chcete venku, místo toho být celý den zavření uvnitř. Lézt na stromy. Kachny. Hraní si u rybníku. Žáby. Namáčení nohou do rybníku. Práce s videem.

Práce se dřevem, protože můžete udělat tolik věcí. Právě teď vyrábím loď. Mohu stavět, co si myslím. Budeme mít trochu dřeva... Rodiny, mladí lidé si sami zvolili tuto cestu vzdělávání a používají OC jako zdroj. První den, co jsme sem přišly, jsem tady s ním zůstala celý den v místnosti pro rodiče, a myslela jsem si, že mě bude potřebovat, a poté, co jsem ho sledovala, jak běží dolů z kopce s roztaženýma rukama, věděla jsem, že tohle je místo pro něho.

Tohle je kobylka, která skákala venku. A má jenom jednu zadní nohu. Víte, je směšné, že si nepamatuji, kdy jsem cítila dělat určité věci, nebo kdy jsem změnila způsob, kterým mluvím se svými dětmi, ale když se dívám zpět, vidím, že to prostě byla postupná změna, ne jen ve způsobu, kterým mluvím a rozumím si s mými dětmi, ale i způsobu, kterým přemýšlím ne jen o mých dětech způsobu, kterým přemýšlím o sobě, o mém vztahu s mým manželem, s mými přáteli.

Každý má schopnost vytvářet nové myšlenky. Dívat se jak na příležitosti, tak na myšlenky z nejrůznějších úhlů. Říkáme tomu flexibilní myšlení, že v životě nejsou jen správné a špatné odpovědi, že v životě existuje mnoho odstínů šedi, a jako mladí lidé si to přirozeně uvědomují. Jako personál se držíme zpátky a nesnažíme se jim dávat naše řešení problémů, ale podporujeme je v tom, aby přišli s vlastními řešeními.

Opravdu očekáváme, že často přijdou s řešeními, které by nás ani nenapadly. Lidé v OC jsou všeobecně flexibilní a učíte se tím, že jste ve společnosti flexibilních lidí. V OC jsou mladí lidé neustále zodpovědní za svoje vlastní zkušenosti a mám dojem, že jako lidé v pracovním světě, budou zodpovědní za to, co dělají, a budou přicházet s kreativními nápady, jak dělat věci lépe. Což je přesně to, co každý vedoucí chce od lidí, s kterými pracuje.

Myslím, že nejlepší přípravou, kterou zde dospívající získají za to, že jsou ve světě, je to, že jim nikdo neříká, že je něco odlišného mezi tím, být zde a tím, být v reálném světě. To je něco, co pro mě bylo v práci myslím užitečné, že mi neustále někdo připomínal, že venku je obrovský svět, a že se můžete učit nové věci každý den a v OC je to něco, co se dělo neustále, neustále zde bylo nové učení, nové experimenty.

Chodím na Grenmarskou univerzitu a zájem, který jsem si rozvinula jako unschooler, zde stále následuji... klasické jazyky a kreativní psaní což je vášeň, kterou mi OC opravdu pomohlo rozvinout. Pokud se podíváme na úspěšné dospělé, a podíváme se na to, co jim pomohlo být úspěšnými v tom, v čem jsou úspěšní, většina přísad se odehrává vně tradičních školních tříd, včetně věcí jako je představivost, rozhodování, schopnost spolupráce s ostatními lidmi.

Spolupráce je v OC více než ceněna, spolupráce je OC. Jsou to vlastnosti, které mladým lidem pomáhají být lepšími komunikátory, umět lépe vyjadřovat své názory, umět lépe pracovat v týmu, být si vědom svých reakcí a ne jen být reaktivní. Opravdu věřím tomu, že až moje děti budou v mém věku, bude zcela jasné, že ve Spojených státech budeme nabízet hodnotu za kreativitu a inovace, za schopnost vytvářet nové nabídky, a také je uskutečnit.

Myslím, že OC mladé lidi připravuje na tuto budoucnost inovací. Požádali jsem doktorku Fredricku Reisman, zakladatelku Drexelovi univerzity vzdělávání, aby přišla a zhodnotila to, co zde v OC děláme. Řekla nám, bez rozmýšlení, že toto je nejinovativnější a nejslibnější vývoj ve vzdělávání, jaký za posledních dvacet let viděla. Jako bývalý inspektor veřejného školství, myslím, že OC je výjimečné místo pro vzdělávání, zdroj pro vzdělávání dětí.

Když přemýšlím o OC, vybaví se mi svoboda, svoboda být tím, kdo jste, a být přijati za to, kdo jste. Mohou být atlety a knihomoly, mohou být někým, kdo rád dělá různé věci rukama a někdo, kdo rád píše. Není to o tom, vybírat si mezi stranami sebe sama, ale o vývoji všech stran. Co opravdu chci pro své děti... chci, aby měly zdravé vztahy... A to všechno zde vidím, to je to, co nám OC dává. V OC jsem byla opravdu opravdu šťastná.

Myslím, že je to úžasné místo. Pořád sem ráda chodím. Nemůžu se dočkat až sem zase přijdu. Nemůžu se dočkat úterý. Je výživné být mezi lidmi, kteří sem chodí, protože chtějí, ne protože je k tomu někdo nutí. Je hezké být při tom a kvůli tomu se chci vracet. Pro mě je to celý způsob života a je to něco, co je pro mě neuvěřitelně výjimečné, a doufám, že toho budu moct být součástí hodně dlouho. Komunita v OC je pro mě způsob, kterým by měl svět fungovat.

Překlad: Jiří Košárek SvobodaUceni.cz Věnováno památce Billa Halseyho, milovaného mentora, jehož optimismus, radostná práce a respekt pro nás byly inspirací. Se srdečným uznáním komunitě v OC za jejich odvahu být odlišní, za to, že je jejich odhodlání vědomé a jejich činy transformující.

Soudní komise ve škole Sudbury Valley
Dobrá, Isabella je tady. Postav se támhle. Takže Danny na tebe včera podal stížnost. Isabella křičela v kanceláři a na chodbě a křičela na mě, když se jí řekl, aby se uklidnila. Co se stalo? Dobrá, byla jsem v kanceláři... Soudní komise (SK) je skupina dětí a personálu ze školy a zabýváme se tím, když někdo poruší pravidla, a v podstatě SK funguje tak, že když uvidíte někoho, jak porušuje nějaké pravidlo nebo dělá něco, co se vám nelíbí, můžete napsat stížnost a poté ji SK zhodnotí a vyšetří a přijde na to, co se stalo a jestli byla porušena pravidla nebo ne.

 Je to něco jako soudní povinnost, jste vybráni a musíte se ukázat v ten den v 11 a musíte tam zůstat do konce, musíte volit, musíte tam sedět, a máme personál, který se k nám přidává, a všichni společně rozhodujeme, všichni zvolíme, co ten dotyčný dostane jako jeho obvinění, jako jeho rozsudek… Všichni pro, všichni proti, návrh schválen. Návrh schválen, dobrá, zavolal bys Simona? Způsob, jakým to udělali, je podle mě geniální.

 Získáte všechny možné úhly pohledu od... malého děcka, který vidí pouze určité části toho problému až k členovi personálu, který může vidět až za ten problém, nebo někdo v mém věku, který může porozumět mým argumentům více než jiní lidé. Nejlepší na tom je, že to není jen někdo v mém věku, který říká, podívej, je to můj kamarád, takže ho nechám být. Jsou to ty všechny myšlenky dané dohromady a dospění ke konečnému rozsudku.

 Máme mnoho různých pravidel, z nichž většina dává smysl. Jedno z první se nazývá nezasahování, což je v podstatě, že každý má právo pobývat ve škole v míru a být schopen následovat to, co chce, aniž by je někdo otravoval nebo na ně byl zlý, takže v podstatě nemůžete dělat nikomu nic, co nechtějí, abyste dělali. Je hezké mít tento pocit komunity, že když vás někdo otravuje nebo dělá něco, co se vám nelíbí, že to nemusíte trpět, můžete říct, přestaň nebo tě předvolám.

 Když někdo napíše stížnost, je tam kolonka, kam mohou napsat svědky, takže ještě než zavoláme stěžovatele nebo toho, proti komu je ta žádost napsaná, debatujeme o tom a rozhodujeme, jestli chceme nejprve mluvit se stěžovatelem nebo sehnat svědky, kteří do toho nebyli přímo zapojeni, zejména když je to stížnost, že někdo někomu něco udělal, ale možná byl vyprovokován a v té stížnosti to není, a tak to můžete slyšet od všech stran a zjistit, co se doopravdy stalo od všech, ne jen od těch, kteří jsou do toho zapojeni.

 A z toho sepíšete zprávu, která se přiloží ke svědectví, můžete do toho napsat, co lidé přesně řekli, a co ne. Na veřejné střední škole něco uděláte a i když si ředitel může myslet, že jste neudělali nic tak hrozného, někdy se bude držet školních pravidel a dá vám něco opravdu špatného... víkend ve škole nebo něco takového, když jste přišel o pět minut pozdě na hodinu nebo tak.

Zde například, když porušíte pravidlo, aniž by nějaké takové existovalo, můžete vyslovit svůj názor a kdokoliv tu stížnost napsal může vyslovit svůj názor. Skutečně dojdou ke spravedlivému závěru, stále jste porušil pravidlo, takže dostanete trest, ale možná to nebude tak vážné... možná pro to nebude tak přísné předem dané pravidlo. To je prostě to nejlepší, co si můžete přát. Pro někoho v mém věku nebo dokonce pro malé děcko.

 Tuhle věc mám rozhodně rád a hodně ji respektuji. Myslím, že je to pro mě rozhodně uspokojivé, hledat pravdu, jak se k ní dostanete, jak na to všechno přijdete. A jakmile toho dosáhnete, je to úžasný pocit. Myslím, že škola je opravdu super, a myslím, že je super, jak všichni můžou říct svůj názor. Protože ten, kdo byl předvolán, a ten, kdo napsal stížnost, mohou oba říct, co se stalo, a poté se mohou shodnout, jestli si myslí, že to je spravedlivé.

 Myslím, že jedním z klíčů je, že je to vláda vrstevníků a myslím, že je to jedna z věcí, která je pro lidi důležitá. Jsou to vaši kamarádi a lidé, které vidíte každý den, a chcete s nimi trávit čas, kteří říkají, hej, nedělej to, mám tě rád, ale tohle tady opravdu nemůžeš dělat, a nemůžeš to dělat ve svém životě. Ahoj Mel, můžeš si stoupnout támhle za Davida? Děkuji. Včera jsme našli pohozený obal od sušenky s iniciálami E.D. Máš někdy věci s iniciálami E.D.?

 Postupy jsou jasné a každý je zná, od chvíle, kdy poprvé vstoupí do SK, je jim všechno vysvětleno. Mladší děti a starší děti... Šestiletý rozumí tomu, jak si s něčím poradit na procedurální úrovni. Takhle se to dělá a tohle je postup a v tomhle pořadí se to bude dít a všemu rozumí, jak SK, tak Školní radě, a pokud se s něčím takovým setkají v životě po odchodu ze školy, nebo zatímco jsou stále ve škole, opravdu budou chápat, že existuje určitý postup a že ho musí dodržovat a jak ho dodržovat...

 Myslím, že jedna z věcí, která to shrnuje je... Jedno z našich nejdůležitějších pravidel je preambule, která říká Všichni členové Školní rady jsou zodpovědní za ochranu atmosféry školy, což je svoboda, důvěra, spravedlnost a pořádek, takhle ve škole žijeme. Máme mnoho pravidel, opravdu, ale všechna pravidla máme proto, abychom zajistili, že všichni zde mohou existovat svobodně.



Škola Alpine Valley
Základní filosofie školy Alpine Valley je to, že věříme, že každý se rodí přirozeně zvědavý. Vše, co děláme je, že vytváříme bezpečné a podporující prostředí, kde může kreativita a zvědavost vzkvétat, kde je se studenty zacházeno jako s jedinci, kterými jsou, kde jsou patřičně respektováni, a kde se mohou učit to, co nejvíce potřebují způsoby a tempem, které jim nejvíce vyhovují, protože zde se dítě nepřizpůsobuje systému, ale spíše systém se přizpůsobuje dítěti.

Alpine Valley změnila můj život. Do této školy jsem přišla odtažitá, nejistá sama sebou, ale již první týden jsem vzkvétala. Byl zde takový rozvíjející se pocit úžasné sebeúcty a uznání, a že ostatní mě viděli a měli mě rádi takovou, jaká jsem, a ne kvůli výsledku nějakého testu nebo jak jsem soutěžila v nějakém sportu, byla jsem to jen já a to stačilo. Takže pro mě to byla obrovská změna, která dramaticky změnila zbytek mého života.

Stále mám ten pocit vnitřní hodnoty a štěstí. Svůj dospělý život jsem strávil prací s dospělými snahou znovu je spojit s jejich pocitem osobního smyslu, na čem jim záleží, kdo jsou, jejich pocit autenticity. A napadlo mě, proč to musíme dělat? Protože když dáte děti do tradičního vzdělávacího systému, odtrhnete je od jejich pocitu sebe sama, oddělíte je od jejich pocitu nadšení, kdo jsou, na čem jim záleží.

A když jsme se dozvěděli o škole Alpine Valley, počkat, tohle je místo, které doopravdy povzbuzuje a podporuje děti v jejich vlastní integritě, jejich vlastní autenticitě. Je to o dětech, je to vzdělávání založené na dětech, vedené dětmi, inspirované dětmi, opravdu, a přesto je zde tato komunita a místo, kde se to děje. Prostředí, kde děti mohou být součástí něčeho, zatímco vymýšlejí různé věci a následují své vlastní zájmy.

Neexistuje žádná jiná škola jako je Alpine Valley. Je to kompletně nový model, který dává dětem opravdovou svobodu. A možná si myslíme, že dáváme našim dětem svobodu, když jim dáváme možnosti v rámci určitých hranic na příklad ať je to doma nebo ve škole. Je něco jiného dát jim opravdovou svobodu a něco jiného se stane.

Školní rada ve škole Sudbury Valley
Pořádek ve Školní radě. Všichni si prosím vypněte mobilní telefony a zaměřte se na výsledky předchozích Školních rad. Jako předseda Školní rady jsem v podstatě výkonným ředitelem školy, což znamená, že mám na starosti mnoho věcí od podepisování pracovních smluv personálu a také jsem vedoucím mnoha důležitých komisí, což znamená, že mnoho z nich řídím, automaticky jsem jako předseda jejich členem, takže mám na starosti věci jako rozpočet, přijímání zaměstnanců a příjem studentů.

Také řídím týdenní Školní radu a pomáhám s každodenními školními záležitostmi Nějaké připomínky? Pokud ne, budeme hlasovat. Pro? Proti? Návrh je schválen. Školní rada je extrémně důležitá, protože v podstatě je to to, co školu řídí. Všechno je rozhodnuto ve Školní radě a soudní záležitosti jsme delegovali SK (Soudní komise) a také jsme různé věci delegovali úředníkům a komisím, ale Školní rada je konečnou autoritou.

Každý, kdo chodí do školy, je členem Školní rady, každý má rovnocenný hlas, a tento smysl komunity učí děti, že jsou rovní stejně jako všichni ostatní v této škole. A myslím, že je to převedeno do Školní rady Nezáleží na tom, jestli vám je 4, 16 nebo 75 let, každý má jeden hlas. Každý může promluvit a rozhodnutí děláme společně většinovým hlasováním. Svět a škola se neustále mění a vyvíjí a někdy pravidla měníme a někdy, když něco změníme, si uvědomíme, že to příliš nefunguje a vrátíme to zpět a doplníme to nebo to opravíme a někdy si uvědomíme, že je na světě nová záležitost, které je potřeba se věnovat.

Přemýšlíme o všem a o všem diskutujeme a pokud bychom neměli takovou strukturu jakou máme, dva návrhy, dobře vedenou Školní radu, kde je hlas každého slyšen, naše rozhodnutí by tak dobrá nebyla. Takže na každé Školní radě máme program jako je tento, který obsahuje vše, o čem se bude diskutovat. Máme zprávu od úředníků? Máme pět hotových, žádný nový a žádný probíhající. Nyní diskutujeme o běžných činnostech SK, které většinou zabírají většinu Školní rady.

Školní rada posuzuje všechny zprávy, rozsudky a obvinění, na kterých se SK dohodla a někdy rozhodneme o změně a někdy ne. A také se zabýváme vším, co bylo postoupeno Školní radě, což jsou většinou vážnější případy, které SK rozhodla, že není v její moci. A poté se přesuneme k druhému čtení, což jsou návrhy, o kterých se ten den bude hlasovat a poté psaný program, což jsou návrhy, které byly zrovna přidány, takže o nich diskutujeme a přehazujeme je tam a zpět a poté o nich budeme hlasovat příští týden.

A poté je zde otevřený program, kde může každý navrhnout cokoliv, můžete říci prakticky cokoliv. A poté je konec. Je to vzrušující a zajímavé, ale důvodem proč je to nejzajímavější pro mě, protože mi opravdu záleží na tom, co se ve škole děje Pokud se něco děje v SK, hodně lidí tam jde, a stejné je to se Školní radou. Myslím, že je to opravdu úžasné, protože jsem se toho jako úředník SK naučila mnoho a také se toho mnoho učím jako předseda Školní rady. Tento proces je jednou z věcí, z které lidé na škole nejvíce získávají. Nějaká připomínky k výsledkům?

Důležitost kritického myšlení
V průběhu historie mnoho pozitivních změn nastalo a komunity se vyvinuly v přímém důsledku kritického myšlení. Kritické myšlení je o tom, být ochotný i schopný zhodnotit své myšlení. Tento proces se skládá z několika kroků zahrnujících nejen sbírání informací, porozumění informací, protože pokud nerozumíte tomu, o čem přemýšlíte, nemůžete o tom přemýšlet efektivně, analyzování a sestavení do hotového produktu skládajícího se z dobře promyšlených závěrů a řešení.

Nakonec musíte zhodnotit váš hotový produkt, jestli je rozumný, logický a jestli může být vysvětlen. Kritičtí myslitelé si uvědomují, že ať jsou sebelepší myslitelé, vždy mohou zlepšovat své argumentační schopnosti, aby nepodlehli argumentačním chybám, lidské iracionalitě, předsudkům, zaujatosti, zkreslení, nekriticky přijímaným společenským pravidlům a tabu, vlastním zájmům. Usilují o zlepšení světa jakýmikoliv způsoby mohou a přispívají k racionálnější a civilizovanější společnosti.

Ve škole jsem se naučila mnoho užitečných věcí, jako čtení, psaní a počítání. Líbily se mi hodiny angličtiny. Vyzývaly mě k důkladnějšímu přemýšlení a uvažovaní o tom, co čtu. Užívala jsem si tuto intelektuální výzvu, abych si mohla dále rozšiřovat své vědomosti a argumentační schopnosti. Ale před pár lety jsem objevila nový koncept. Koncept sebevlastnictví má mnohem širší dosah než jen na veřejný školní systém.

Ale jelikož jsem byla a budu vystavena veřejné škole po mnoho let, je to ideální oblast na prozkoumání tohoto konceptu. Po 12ti letých zkušenostech ve veřejném školství a aplikování kritického myšlení jsem došla k logickému závěru. Před tím, než budete soudit můj závěr, ke kterému jsem dospěla, vyslechněte to, co chci říct, s úplně otevřenou myslí. Tato schopnost je zásadním znakem kritického myšlení. Každý z nás měl, má a bude mít dopad na lidi a na svět kolem nás.

Svými vlastními způsoby každý z nás změní svět, otázka je jen jak. Během svého života jsem se naučila, že je špatné iniciovat násilí na ostatních a že použití násilí je přijatelné jen v sebeobraně a při obraně druhých. Tento postoj byl upevňován rodiči, učiteli, řediteli od prvního dne ve školce do dneška, ale také přáteli a dokonce cizinci. Většina lidí v mém životě zdá se podporuje mírumilovné interakce a odsuzuje činy jako je fyzické ublížení nebo krádež.

Pokud vezmu nejdůležitější věc, kterou jsem se zatím naučila, bylo by to to, že iniciace násilí je špatná bez ohledu na věk, pohlaví, barvu pleti, zaměstnání nebo úmysly. Ti, kteří si toho nejsou vědomi, veřejné školy jsou primárně financované daněmi. Většina lidí je nucena platit daně, říkám nuceno, protože i když jste z mála těch, kteří opravdu touží dávat část svého příjmu státu, děláte to pod hrozbou násilí.

Není to dobrovolná interakce, pokud nemůžete říct ne, aniž by na vás bylo použité násilí. Velice se mi nelíbí, že moje veřejné vzdělání bylo financováno tolika lidmi, kteří nechtěli. Navíc studenti se nemohou vyvázat z docházky, aniž by ji nahradily jinou formou vládou schválených osnov. I když ti, kteří iniciují násilí, věří, že mají dobré úmysly, použití násilí je stále špatné.

Herbert Spencer řekl: "Svobody člověka nejsou o nic méně porušeny, protože ti, kteří ho nutí, věří, že z toho bude mít užitek." Nechci, aby měl někdo dojem, že považuji vzdělávání za nedůležité. Vzdělávání je tím nejdůležitějším a nejsilnějším nástrojem pro změnu sebe sama a světa kolem nás. Vím, že mnozí se často obávají o to, když slyší moje výroky o veřejných školách, jak by v takovém případě byli vzděláváni chudší studenti.

Mohu navrhnout mnoho alternativ k veřejnému školství, jako jsou dobrovolně financované komunitní školy nebo unschooling, který umožňuje dětem učit se přirozeně prostřednictvím životních zkušeností. Všechny interakce by měly být dobrovolné, i kdyby to znamenalo nutnost větší kreativity při hledání způsobů řešení, která by dosáhla věcí, které potřebujete nebo chcete vidět ve vašem životě a ve vaší komunitě.

Dobrovolné interakce nejsou jen morálním základem, který by byl prospěšný pro každého z nás. Myslím, že mohu říci, že všichni, kteří tu dnes promujeme, máme vizi o tom, jak by mohla nebo měla budoucnost vypadat. Přeji vám při vašich cestách to nejlepší a chtěla bych vám připomenout, že je skvělé plánovat budoucnost, ale nežijte tam, protože v budoucnosti se opravdu nic neděje, cokoliv se děje, se děje nyní. Takže žijte svůj život tam, kde se něco děje.

Nyní budu pokračovat dále, abych měla pozitivní dopad na svět tím, že budu mírumilovnou osobou, která zastává sebevlastnictví a osobní zodpovědnost a která při této cestě sdílí tyto myšlenky s co nejvíce lidmi. Nyní budu pracovat směrem k budoucnosti, kde jsou všechny interakce dobrovolné a kde iniciace násilí není považována za přijatelnou za žádných okolností.

Jakmile budou tyto klíčové prvky mírumilovné společnosti ustanovené, nebude zde žádný limit kreativitě a prosperitě, kterou uvidíme. Poté, co dostanu svůj diplom, opustím toto pódium a tuto školu a půjdu směrem ke změně, kterou chci ve světě vidět, a co vy? Jak řekl Sókratés: "Nemohu nikoho nic naučit, mohu je jen přimět myslet."

Luke Iha - Alternativa unschoolingu
Jsem tady dnes, abych s vámi mluvil o tom, jaké to je být odškolený. Co to znamená být odškolený? Být odškolený znamená, že studujete to, co studovat chcete, kdy to chcete studovat, jak to chcete studovat. Zní to docela dobře, ne? Takže to v podstatě znamená, že unschooleři dělají celý den, co se jim zachce. Znamená to, že skončí nevzdělaní? Budu tvrdit, že ne. Když někomu řeknu, že jsem odškolený, většinou se mě ptají na tři otázky.

První se týká sebekázně. Jak se dokážeš udržet, abys nehrál celý den počítačové hry? Myslím, že všichni čelíme takovýmto rozhodnutím, výběrem mezi krátkodobým a dlouhodobým potěšením. Např. měl bych sníst tuto sladkost nebo ne? Můžeme se vyhnout okamžitému potěšení, pokud se na věci díváme s nadhledem. A s unschoolingem je to stejné. Dělaní unschoolingu dobře znamená stanovení dlouhodobých cílů a snů, poté přijít na to, jak jich dosáhnout, a vytvoření systémů odpovědnosti, které vám při tom pomohou.

A takto se unschooleři vyhýbají těm "sladkostem". Druhá věc, kterou lidé chtějí vědět, ptají se mě na socializaci. Jak se seznamuješ s holkama? A neskončíš jako ty divné doma vyučované děti? Myslím, že někteří unschooleři mohou skončit nevšedně. Ale také si myslím, že o tom to je, být trochu odlišný. Strach v pozadí těchto otázek je, že tím, že je odškolený, mladý člověk nebude schopen komunikovat s ostatními, což nemusí být pravda.

Ačkoliv přiznávám, že to někdy může být strašidelné a těžké, poznávat lidi mimo školní prostředí. Zjistil jsem, že jakmile si na to zvyknete, stane se to osvobozující. Zjistil jsem, že mimo školu si nikdo nepamatuje má společenská faux-pas, lidé jsou milejší a všeobecně rozumnější. Je chybou myslet si, že jednoduše chození do školy je lékem na všechny naše společenské choroby. Řekl bych, že rigidita a povrchnost interakcí jsou většinou příčinou těchto problémů.

Určitě to platilo pro mě. A poté je tu vysoká škola. Jak se dostaneš na vysokou, když celý den děláš, co chceš? Překvapivě většina škol není zaujatá vůči unschoolerům. Většina z nich požaduje zaslání seznamu věcí, které jste dělali, co jste přečetli, a výsledky testů. Některé školy mohou požadovat napsání dodatečného testu jako je SAT test a pak také chtějí nějaká doporučení.

V podstatě bez klasického diplomu se musejí unschooleři trochu více snažit, aby dokázali, že dosahují středoškolského vzdělání. Ale unschooleři mají při přijímání výhodu, protože jsme dělali úžasné věci mimo osnovy, objevili jsme to, co chceme dělat, a tyto věci chceme dosáhnout. Motivujeme sami sebe a jsme obdaření opravdovou láskou k učení. Což je to, co školy hledají.

Také protože unschooler ví, co chce dělat, když jde na vysokou, bude to pro něj mít význam, nebude to jen další jízda na vzdělávacím dopravním pásu. A tento jasný směr umožní unschoolerům získat z vysoké školy co možná nejvíce. Protože lidé jsou tak odlišní, unschooling může mít doslova nekonečné množství podob. Takže jen v rychlosti vám ukážu některé věci, které jsem jako unschooler studoval.

Trénoval jsem capoeiru, brazilské bojové umění, kde jsem se naučil sebekázeň. Naučil jsem se, že miluju vyučování a také to, že abyste byli v něčem dobří, není to o tom, kolik máte přirozeného talentu, když začínáte, ale o tom, jak hodně na tom budete pracovat. Když jsem začínal, byl jsem hrozný. Také jsem byl na stáži ve výzkumném muzeu na univerzitě, kde jsem pitval těla mrtvých krys ještěrek, vlků a dalších různých zvířat, a získával jsem jejich DNA pro použití v diplomových pracích.

Naučil jsem se tam toho hodně z biologie, ale také to, že nechci být genetik. Zní to jako škola? Také jsem pracoval na multimediálním projektu nazvaném Generation Justice, kde jsem byl součástí týdenního programu, který se zaměřoval na společenskou justici, která se týkala mladistvých. Např. problematikou stavu našeho vězeňského systému pro mladistvé. A poznal jsem lidi, kteří se snaží tyto problémy řešit.

Také jsem se naučil technické dovednosti, které mi umožnily provozovaní mého vlastního programu. Bylo to úžasné. A nyní jsem na stáži v News Rider Center, kde chodím na kurzy poezie, beletrie a improvizace. A poznávám úžasné, talentované lidi, s kterými mohu pracovat. A vlastně proto jsem dnes tady. Zajímal jsem se o aerobic, filozofii, historii, literaturu a další, všechno super způsoby. Být odškolený neznamená být nevzdělaný.

Znamená to získávání vzdělání osobním a sebeřízeným způsobem. Musím říct, že byla jedna věc, kterou jsem musel dělat. Musel jsem dělat matematiku. Proč? Protože mě moje máma nutila. Víte, unschooling je založen na tomto opravdu úžasném konceptu, že když dáte mladým lidem svobodu a čas, budou přitahováni k jejich zájmům a během tohoto procesu získají vzdělání způsobem, který je přirozený, smysluplný a příjemný.

Já jsem jen prostě následoval své zájmy a jak můžete vidět, studoval jsem tělocvik, vědu, společenská studia a psaní a to vše velice intenzivně. Unschooling je učení prostřednictvím života, ne učení žít. Unschooling mi dal motivaci učit se. Vyvinul jsem si intenzivní zájmy, vyzkoušel je a během tohoto procesu jsem se učil způsobem, který pro mě něco znamenal. A také jsem měl čas objevit, co chci dělat. Chci být spisovatelem, filozofem, učitelem.

A mám tuto úžasnou příležitost strávit každý den prací směrem k dosažení těchto cílů. Pokud je účelem vzdělávání připravit studenta na produktivní život, myslím, že jak moje zkušenost ukazuje, lze toho dosáhnout prostřednictvím unschoolingu. Děkuji moc.

Cesta
Když jsem poprvé začal vyučovat, strávil jsem mnoho času listováním učebnicemi dějepisu. Popisované události vždy zahrnovaly předvídatelné charakteristiky, co, kdo, kde a samozřejmě kdy. Ale co téměř vždy chybělo, byl kontext, proč a jak. Na příklad jedna věc, která mi nejprve přišla velice matoucí, byl vzestup Třetí říše. Učebnice poskytovaly mnoho grafů, map, pojmů, obrázků a časových řad, ale znovu žádné proč a jak.

Proč byli Němci nejen tolerantní k vůdci jako byl Hitler, proč oslavovali jeho nástup k moci? Proč akceptovali zvěrstva, která byla páchána v Německu a po celé Evropě jejich jménem? Proč tak snadno podlehli propagandě Josepha Goebbelse? A proč byli tak krátkozrací vzhledem k dlouhodobým následkům nacistické agendy? Co se jim stalo? Pokud jste učitelem ve škole, který následuje učebnici, je to jednoduché - začalo to v roce 1939.

Avšak pokud jste samoučitel, který následuje vlastní zvídavost, snadno objevíte, že vzestup Třetí říše je více než stoletý příběh. Na začátku 19. století v Pruském království, což je zeměpisný a kulturní předchůdce Německa, vládci, intelektuálové a elity byli odhodláni vyřešit problém - individualistickou a vrtošivou povahu jejich vojáků, kteří dělali šílené a nepochopitelné věci jako je útěk před střelbou v pokusu zachránit si život místo toho, aby se s potěšením obětovali potřebám státu.

V pokusu odstranit nezávislé myšlení a nahradit ho poslušností a přizpůsobením se, vymysleli systém, který nazvali "Schule" a který během několika generací změnil svět. School Sucks Project a SvobodaUceni.cz uvádí Cesta Na povrchu to bylo podáno tak, že tyto školy byly založeny pro to, aby dětem poskytly vzdělání, ale bližší pohled odhalí téměř pravý opak. Cílem těchto škol nebylo opravdové vzdělávání, ale školení, indoktrinace, zpracovávání, utváření, formování a třídění dětí pro potřeby a touhy vládců a elit.

Tyto školy odcizily těmto dětem jejich přirozené dary, jejich zvídavost a kreativitu, jejich osobitost a nahradily je slepou loajalitou ke státu a k autoritám. Ačkoli uvnitř škol mohla být tato myšlenka nepatrná, děti ji slyšely jasně a zřetelně. Nemusejí samy přemýšlet, musejí jen důvěřovat myšlení jejich vládců. Školy zachovávaly už tak podivnou myšlenku nacionalismu.

Ačkoli se děti učily, že jako osobnosti jsou relativně nedůležité, zároveň byly nakaženy myšlenkou, že jako kultura, jako kolektiv mají velkou důležitost a že jejich kultura, jejich kolektiv je nadřazený vůči všem ostatním kulturám, až tak, že by ospravedlnily vývoz svých názorů ostatním lidem na jiná místa.

Výsledkem bylo to, že dovolili jedno imperialistické dobrodružství za druhým, a nikdy nebyli schopni se podívat na tuto situaci dostatečně zblízka, aby rozpoznali, jak hodně to škodí jim samotným a zároveň to obohacuje ty u moci. A najednou z ničeho nic, po dlouhé době, kdy pochodovali všude možně a snažili se strčit vlajku do nejrůznějších míst se ocitli v totálním ekonomickém úpadku bez jakéhokoliv pochopení historických souvislostí byli přitahováni k nohám každého, kdo sliboval změnu a nastavení nového kurzu.

A téměř ve stejnou dobu byli zmateni ohledně mezinárodních vztahů a ochromeni strachem ze zahraničních útočníků byli přitahováni k nohám lidí, kteří tvrdili, že mohou být ochránci, a přijali tvrzení těchto lidí, že jejich cílem je mír, i když ve stejnou dobu vedli preventivní války. A bohužel tato slepá loajalita ke státu, k fiktivnímu kolektivu nakonec převýšila obavy o jejich svobodu a o jejich budoucnost jako osobností, a proto byli tak zavrženíhodně tolerantní vůči pomalému a postupnému pochodu směrem k policejnímu státu.

Policejnímu státu, který byl nezbytný, protože jim bylo řečeno, že nejsou ohroženi jen vnějšími silami, ale i vnitřními. Z těchto důvodů akceptovali věci jako Hindenburg decree, který odebral ještě více jejich občanských práv. Z těchto důvodů tolerovali zřízení vězeňských táborů, a ozbrojené může, kteří vtrhávali do domovů mírumilovných lidí a zavírali je za mříže kvůli jejich názorům a chování.

Z těchto důvodů tolerovali, že školním dětem bylo řečeno, že mají nahlásit podezřelé chování autoritám a toto selhání vážit si nebo dokonce pochopit jejich vlastní svobodu nakonec dovolilo vládě získat moc zatknout a zadržet kohokoliv, koho chtěli, v této zemi.

Umožnilo to vznik zkresleného, relativistického právního systému, který je plný ad hoc zákonů a šedých zón. A když si uvědomili, jak nebezpeční ti lidé u moci jsou a kolik moci získali, nemohli dělat nic, aby tento problém vyřešili. Když se díváme zpět, doufám, že vidíte, že to nebyla jedna událost ani jeden muž ani jedna politická strana, které byli zodpovědné za posun celé společnosti do totality.

Byl to proces dlouhý sto let, který začal lidmi, kteří byli školeni na studenty. Pokud se vám za těchto sedm minut vytvořilo prapodivné podezření, že Američané byli školeni v podobném systému, máte pravdu. Ve 40. letech 19. století byl pruský systém dovezen do Spojených států otcem veřejného vzdělávání Horacem Mannem.

Ve své Sedmé výroční zprávě Massachusettskému státnímu výboru vzdělávání z roku 1843, Mann oslavuje pruský systém, i když byl donucen přiznat jeho destruktivní sílu, kterou měl na mysl dětí. Ale nepanikařte. Mann pouze řekl: Pokud Prusko může zneužít neškodný vliv vzdělávání na podporu arbitrární moci, my to jistě můžeme využít na podporu a zachování institucí naší republiky. Takže to je v pořádku.

Holly Dodd - unschooling v praxi
Holly Dodd je dcera Sandry Dodd, která je známou zastánkyní filozofie unschoolingu. Video je ukázkou z plánovaného dokumentu Unschooling: The Movie.

Jmenuji se Holly Dodd. Jsem odškolená. Je mi 17 let. Vždycky jsem byla odškolená. Mám dva starší bratry, kteří jsou také odškoleni. Většinou, když lidé zjistí, že jsem nikdy nebyla ve škole, poslední dobou je to jiné než když jsem byla mladší. Poslední dobou lidé říkají "Aha, takže si nedokončila školu?" A někdy to je super. Řeknu "Nikdy jsem nebyla ve škole" a oni "Takže jsi to nedokončila?"

A já řeknu "Ne, vlastně... "Nikdy jsem nebyla ve škole" nebo "Nechodím do školy" a "Nikdy jsem nebyla ve škole" a .... nevím. Je to zajímavé, protože hodně lidí... Asi protože se dostávám do věku odpadlíků a maturantů, a říkají "Kam půjdeš na vysokou?" Vysoká škola mě nezajímá. Právě teď mě vysoká škola nezajímá. Tak lidé se ptají "Proč ne?" Nikdy jsem nechodila do školy. Nechci chodit do školy... Vysoká škola je škola. To mě nezajímá.

Lidé jsou z toho šokovaní. Překvapuje je to. Což je v pohodě. Když jsem byla mladší lidé říkali... Lidé říkali "No, co děláš celé dny?" No, co tím myslíte? A řeknou, "No když nechodíš do školy, co děláš?" Nevěděla jsem, co říct. Dělala jsem, co jsem dělala. Co jsem dělala bylo to, že jsem s nimi v tu chvíli mluvila. Nebo se ptali, "Jak se učíš?" Je mi šest let a oni se ptají, jak se učím. "Co je to za otázku?" "Umíš číst?" "Ne." "No, musíš se naučit číst." "Dobrá." Nic na tom není.

Co jsem často slyšela bylo "To je na nic" nebo "To je super". Často ale co si o tom lidé myslí... jestli to je nebo není super, během pár vteřin nebo minut změní názor. Řeknu, "Nikdy jsem nechodila do školy." Řeknu, "Byla jsem vyučována doma." A oni, "Jé, to je mi líto" a poté po pár minutách řeknou "No, to je vlastně super. Je zajímavé, že nemusíš chodit do školy." A nebo řeknou, "To je super. Nechodíš do ... To by bylo na nic." Řeknou, "Nemůžu si představit, že bych zůstal doma s rodiči." A já, "Dobrá, já mám svoje rodiče ráda." A oni, "Aha dobrá, tak pak je to v pohodě."

Překlad: Jiří Košárek SvobodaUceni.cz

Samovzdělaný teenager z Afriky ohromil M.I.T.
Příběh Kelvina Doe, teenagera ze Sierra Leone, který ukazuje sílu přirozené zvídavosti a vnitřní touhy učit se, kterou mají všichni lidé, dokud neprojdou klasickým školním procesem.

Jmenuji se Kelvin Doe neboli DJ Focus. OK, ok. Jsem tu nejmladší DJ, DJ Focus. Jsem ze Sierra Leone, a mám rád vynalézání. Kelvin je mimořádně talentovaný. Doslova prochází popelnice, sbírá rozbité elektronické součástky v odpadcích a všechno si vyrábí sám. Naučil se sám jak sestrojit neuvěřitelně složité věci s velmi málo prostředky. V Sierra Leone nemáme moc elektřiny. Světla se zapínají jednou týdně a zbytek měsíce je tma.

Tak jsem si sestrojil vlastní baterii k napájení světla v obytných domech. Kelvin se "učí za chodu" (metodou pokus/omyl). Něco rozmontuje, prohlédne si to a zkusí to znovu sestrojit. - Vyrobil jsem si vlastní FM rádio vysílač. - Vyrobil si vlastní FM stanici, protože chtěl, aby měli mladí lidé možnost se vyjádřit. Sestrojil si vlastní generátor, protože ho potřeboval. Generátor dodává proud pro radio stanici.

Tohle je kondenzátor a tohle je zapalovací svíčka. Tenhle výlet je pro něj poprvé, kdy opouští domov. Je to pro něj poprvé, kdy opouští Sierra Leone. A je to obtížné. Ale je to pro něj příležitost jak spoluutvářet budoucnost, ve které chce žít. Technologický Institut v Massachusetts pozval Kelvina na třítýdenní pobyt. Jmenuji se David Sengeh. Jsem ze Sierra Leone. Jsem doktorandský student v Mediální laboratoři M.I.T., kde máme neomezenou tvůrčí svobodu.

Chtěl bych, aby mladí lidé jako Kevin měli také takové možnosti. David napsal žádosti o vízum, našel pro něj ubytování. - Skutečně do něj vkládá úsilí. - Po mnoho let Sierra Leone a další africké země dostávaly mezinárodní pomoc. Ale to nás neposunulo automaticky dál. Nedíváme se do budoucnosti. Netvoříme vlastní budoucnost. Pokud nebudeme mít spoustu mladých lidí, kteří dokážou v jakékoli situaci přemýšlet o výzvách či problémech jako o příležitostech k jejich řešení, pak nebudeme mít ani strmý růst v rozvoji národa.

Kdybychom měli radiovou stanici v mojí komunitě, lidé by mohli debatovat o tématech, která mají vliv na naší komunitu i na Sierra Leone jako takovou. Poprvé jsem potkal Kelvina na letním inovačním táboře, který jsem pořádal v Sierra Leone, aby umožnil dětem přemýšlet o nejzásadnějších problémech v jejich komunitě a řešit je. Kelvinův tým se zapojil vybudováním radio stanice, aby zvýšil povědomí jejich komunity a lidé zbožně naslouchali jeho rádiu.

Lidé píší zprávy do jeho pořadu a on jejich zprávy čte. Je to velmi inspirující. Já jsem DJ Focus a živě vysílám až z dalekého New Yor-- ehm, Bostonu. Lidé v mojí komunitě mi obyčejně říkají DJ Focus. Protože věřím, že pokud se soustředíte [AJ: "focus"], můžete provést zlepšení. Vysílám každý den. Dobrá, pro jistotu nezapomeňte, že právě vysílá DJ Focus. "Sounds Like Gun" od Bobbyho. Je to umělec narozený v Sierra Leone.

Vaše spokojenost je zcela jistě i vaší hlavní prioritou. Takže Kelvin byl minulé dva týdny ve Spojených státech. Měl jsem pro něj dost nabitý program. Nejdřív jsme jeli do New Yorku. Další den jsme jeli do Cambridge. Příští týden máme rozhovor s prezidentem Univerzity v Harvardu. Je to pro mě velká přiležitost učit se od lidí, kteří mají zkušenosti a potkat se s nimi. - Jak chceš tu anténu? - Takhle. - Takhle? Jo.

Kelvin měl tyto radiovysílače, které vyrobil, a strávili jsme včerejšek vymýšlením nějakého řešení, jak bychom mohli udělat nějaké zlepšení. Dobrá. To už snad je dostatečně velké. Používal si někdy předtím podobnou vrtačku? - Ne. - Buď s ní opatrný. Jo. - Použijeme tohle jako napájecí kabel. - Dobře. Tohle byl mikrofonní kabel předělaný na napájecí. Mám ten kabel ze skládky. Pusť tam nějaký zvuk. Skvělé.

Jsme trochu uvěznění v našich malých světech a jenom tím, jak Kelvin rozvíjí svůj svět zdejší návštěvou, tak já rozvíjím můj vlastní svět interakcí s ním. - Dobrá práce s tebou chlape. - Jasně. Rád tvrdě pracuje, ale je ještě dítě. Je mu 15. Po chvíli si chce jentak zahrát ping pong. Chce si taky zahrát fotbal. Mluvil jsem s ním a řekl jsem mu: "Podívej Kelvine, ber mě jako staršího bratra." Dobře. Jsem unavený. "Řekni, co se děje? Co je pro tebe složité?"

Je to pro něj poprvé, kdy opustil Sierra Leone, takže je to, je to náročné. To jen - stýská se mi po Sierra Leone. V Sierra Leone, pokud potkáte někoho osobně, musíte říct "Ahoj". Všímáte si ho a usmějete se. Tady, když vstoupí do metra, řekne "Ahoj" všem. Nikdo nereaguje. A také nemám rád jídlo v Americe. Jsme tu, abychom se najedli nějakého jídla ze Sierra Leone, které Kelvin miluje, takže to bude boží. - Co si dáš, Kelvine? - Listy Cassava.

Listy Cassava. Podíváme se, jestli nějaké mají. - Jak je, Auntie? - Normalní den, Davide. Mám fazole, okru, listy Cassava. - Dejte mi fazole. - Dobře. Děkuju. Chceš ochutnat moje jídlo? Vezmi si. - Stýská se mu hodně po domově. - Moc se mi stýská po rodině, hlavně po mojí matce. - Haló? Moje matka byla velmi nadšená, protože o mně lidé dobře mluvili. Chci pomoci své rodině k lepšímu vybavení. Jenom pomoci mojí rodině. Správně.

Pro Kelvina bude největším problémem nedostatek materiálu a informací, až se vrátí. Tady může přijít a vzít si rezistor nebo cokoliv chce. Teď chápe, že existuje mnoho lidí, kteří se nemusí hrabat odpadky, takže se musí vráit. Cokoliv jsem se tady naučil, budu předávat přátelům, kolegům a nejbližším a budu na tom dělat v týmu. Odvedl kus pořádné práce. Ale to je jenom začátek. Můj další vynález bude větrná elektrárna pro lidi, aby si mohli zajistit elektřinu.

Chtěl bych, aby bylo mnohem více Kelvinů. Nechtěl bych, aby to byl ojedinělý úkaz. Je to hnutí. Je to způsob, jak vytvoříme tisíce mladých lidí, kteří se budou inspirovat vytvářením věcí a řešením problémů, které trápí jejich okolí. To je mým cílem. Podporovat inovace mezi mladými lidmi v Sierra Leone. Ahoj Všichni. Já jsem David. Díky moc za sledování a doufáme, že se vám video líbilo.

Lidi ze THNKR a já jsme chtěli ukázat Kelvinův příběh v naději, že pomůže nastartovat diskuzi o tom, jak můžeme všichni pomoci inovacím mladých lidí po celém světě. Žádáme vás abyste udělali dvě věci. Zaprvé, okomentujte video níže a sdělte nám, jak si myslíte, že můžeme prosazovat inovace mezi mladými lidmi ve vaší komunitě.

Za druhé, pokud jste se inspirovali tím, co jste právě viděli, podpořte neziskovou organizaci, kterou jsem založil, návštěvou crowdrise.com/innovatesalone. Vaše dary půjdou přímo na inovační soutěže, které podporují další mladé vynálezce jako je Kelvin. A jestli chcete vidět další inspirující videa jako tohle, přihlašte se zdarma k odběru u THNKR kliknutím na tlačítko "Subscribe". Díky moc. Já jsem DJ Focus a sledujete pořad PRODIGIES. Překlad: Michal Kandler www.SvobodaUceni.cz

Sudbury školy
Tento téměř tříhodinový dokument natočili zakladatelé jedné z německých Sudbury škol, kteří se vydali do několika takových škol po celém světě, kde provedli vyčerpávající rozhovory jak se zaměstnanci tak i se studenty. "Sudbury model je jednoduše nejvíce obohacující formou vzdělávání, které jsem za dvacet let své pedagogické kariéry zažil; naši studenti vykazují vyspělost dalece převyšující jejich věk, zatímco si uchovávají nejlepší vlastnosti dětství." Bruce L. Smith

Jednotlivé kapitoly:
02:02 O škole
06:22 Každodenní život ve škole
11:26 Učení
22:03 Čtení, psaní a počítání
28:47 Věkové míchání
34:23 Kurzy
43:40 Známky, hodnocení a testy
47:45 Role členů personálu
54:06 Školní rada
01:01:04 Řešení konfliktů: Soudní komise
01:06:38 Řešení konfliktů: Případy
01:11:57 Řešení konfliktů: Dohody a jejich limity
01:20:09 Násilí
01:25:29 Jsou Sudbury školy pro všechny
01:31:26 Přizpůsobení se Sudbury škole
01:35:27 Počítačové hry
01:41:19 Rodiče
01:52:25 Jak se volí presonál
02:02:02 Kvalifikace a osobnost presonálu
02:08:45 Nevýhody
02:15:29 Vysoká škola a shánění práce
02:26:10 Financování školy
02:35:40 Diskuze o školném
02:40:30 Placení personálu

Jmenuji se Mikel Matisoo. Pracuji ve škole Sudbury Valley ve Framinghamu, státě Massachusetts. Jsem Seth Sadofsky. Byl jsem studentem ve škole Sudbury Valley od 5 do 18 let. Jsem David Schneider-Joseph. Je mi 19. Chodil jsem do školy Sudbury Valley, což je ta originální Sudbury škola. A nedávno jsem dokončil Sudbury školu v Greenwoodu, což je další Sudbury škola v Connecticutu.

Jmenuji se Aaron Winborn. Pracuji v Greenwoodské Sudbury škole, což je škola v Hamptonu, ve státě Connecticut. Jsem Shetal. Shetal Dandage z Indie. Poslední tři roky jsem pracovala ve Spojených státech jako personál v různých demokratických školách. Nyní jsem v Prairie Sage Sudbury škole nacházející se jižně od Chicaga.

Jsem Cassie Bradford. Chodím na Prairie Sage Sudbury školu a je mi 10. A chodila jsem také na Liberty Valley. Jmenuji se Anthony Burik a pracuji ve škole Diablo Valley. Nachází se v Concordu, v Kalifornii. Jmenuji se Evelyn Hardesty. Obě mé děti chodí do demokratické školy. Je to škola Diablo Valley v Concordu, v Kalifornii.

Jmenuji se Regina. Je mi 20 let. Studovala jsem na Booroobin Sudbury Democratic Center of Learning v Austrálii. Jsem Kelly Sappir. Je mi 14 a chodím do demokratické školy v Jeruzalémě. Jsem Michael Sappir. Je mi 16 a také chodím do demokratické školy v Jeruzalémě. Jsem Gayle Friedman a pracuji ve škole Fairhaven, v Upper Marlboro, v Marylandu. Jsem Romey Pittman a jsem také ze školy Fairhaven v Marylandu.

O škole
Převzali jsme model školy Sudbury Valley. Škola Sudbury Valley funguje již asi 35 let (od roku 1968). Sudbury Valley - o jaký typ školy se jedná? Je to demokraticky řízená soukromá škola bez rozdělení podle tříd. Demokratická škole je především místem, kde se dítě nemusí cítit ohroženo, cítí se příjemně, plnohodnotně a svobodně. Existuje řada škol v USA, ale i po celém světě, které fungují na principu školy Sudbury Valley.

Základní myšlenka, kterou se snažíme řídit, je kombinace svobody a zodpovědnosti. O vzdělávání jsem toho přečetla opravdu hodně a také o alternativních typech škol. Ale to, co mě na Sudbury Valley tolik zaujala, co se mi opravdu líbilo, bylo to, že na rozdíl od ostatních demokratických nebo alternativních škol, Sudbury školy se zdají být velmi precizní a organizované a ne... a mají potenciál zaujmout ne jen "staré hipíky".

Je to něco, co by mohlo spojit různé politické pohledy a potencionálně zaujmout mnohem širší spektrum lidí, i když je mnohem radikálnější než jakákoliv škola, kterou jsem viděla. Základní demokratická struktura a základní myšlenka je, že co se týče řízení školy, vytváření pravidel, zařizování věcí, které je potřeba udělat: Všichni jsou si rovni. Studenti, lidé, kteří tam pracují, všichni jsou si rovni, všichni se mohou vyjádřit a každý hlas má stejnou váhu.

Všichni studenti navštěvující naši školu mají svobodu dělat věci, které je zajímají a studovat věci, které studovat chtějí. Nejsou zde žádné osnovy, jež by museli plnit. Takže studenti mají každý den svobodu dělat věci, které dělat chtějí. Lidé dělají to, co je baví... všichni vědí, že zde nejsou osnovy, ale je zde také pocit, že si nemusíte vytvářet nějaké vlastní osnovy.

Prostě děláte, co chcete dělat, co vás baví, co se vám chce dělat. Ale společně se svobodou jde ruku v ruce zodpovědnost, že děti jsou ve škole zodpovědné za své chování, že nebudou jen tak pobíhat a vyrušovat ostatní. Děti jsou svobodné a zodpovědné. Myslím, že to je jedna a ta samá věc. Mají svobodu vybrat si svůj vlastní způsob života, jejich vlastní učení. Ale jsou také zodpovědné za svůj život a učení.

A ne jen zodpovědné sami za sebe, ale také za svou komunitu, za svou školu. Ve škole máme knihu pravidel, obsahující pravidla, která studenti a členové personálu vytvářejí. Myslím, že ta pravidla jsou spravedlivá a velmi praktická. Např. nenechávat po sobě nepořádek, nezasahovat do toho, co dělají ostatní. Takže dokud jsou studenti zodpovědní za to, co ve škole dělají, mohou si prakticky dělat, co chtějí, každý den.

Zní to tak jednoduše, pokud někdo řekne: "Můžeš si dělat, co chceš." Ale není zde nikdo, kdo by říkal, co máte dělat, takže pokud dobře neznáte své zájmy, jen tak se vznášíte na povrchu, děláte různé věci, ale nikdy se do ničeho neponoříte. Musíte být schopni přijít na to, co chcete dělat a jak to dělat. A to může být cokoliv.

Každodenní život ve škole
Jak vypadá běžný den ve škole? Je zde nějaká rutina, kterou děláte každý den? Jak zde trávíte váš čas? Obvykle je to absolutně... zapomněl jsem to slovo... spontánní. Jsou zde kurzy probíhající v určitý předem stanovený čas. Ale kromě toho zde není žádná rutina, kterou by se všichni museli řídit. Někteří studenti si vytváří rutinu pro sebe, proč ne, ale není zde žádné vynucování.

Až na Soudní komisi, která se schází 4x týdně, v 9 hodin a to se nikdy nemění, a stejně tak Školní rada, jeden den v týdnu, nemění se to. Všechno ostatní je úplně spontánní. Svůj čas trávím čtením knih nebo diskuzemi s ostatními nebo chodím na internet, kontroluji emaily, čtu eseje a články, nebo mohu jít ven a vylézt na strom, nebo si zahrát stolní hru, prostě cokoliv, co mě baví. Školní život je život.

Děláte to, co je pro vás důležité, a ostatní dělají to, co je důležité pro ně. Během toho se vždy stýkáte s mnoha lidmi. Často to vypadá, že se jen tak poflakujeme, povídáme, posloucháme hudbu, čteme. A pak tu jsou kurzy a společnosti. Vaření, počítače, zahradničení, divadlo, zvířata... umění. A pak tu jsou kurzy - psychologie, divadla... Co ještě? Filozofie. Ano, někteří chodí na kurzy.

Několik lidí chodí na několik kurzů, kde se učí různé věci. Čtou knihy, což je asi častější. Čtou různé druhy knih, některé můžete považovat za brak a u některých si můžete myslet, jak se tím jenom mohou prokousat, je to tak náročné a komplikované. A naučí se spousty věcí. Většinu času ráda čtu knihy, kreslím a chodím na internet. Někdy si půjčíme filmy a díváme se na ně. Jsou zde fáze, kdy jste malé dítě, které si hraje celý den.

A pak tu jsou fáze, kdy sedíte a čtete celý den, nebo fáze, kdy hrajete celý den nějaký sport... 13ti letý kluk chce často hrát sport celý den se svými kamarády. A pak jsou fáze, kdy pracujete na nějakém projektu, jste v kuchyni celý den nebo pracujete s dřevem. Dokonce i děti, které se zúčastňují mnoha kurzů nebo komisí, stále mají většinu času pro sebe. Jednou denně jdou na hodinový kurz.

Ale většinou je to volné, povídání, hraní her, společně. Téměř vše děláme ve skupinách. Samozřejmě to tak být nemusí, někdy si chtějí jen číst knihu, nebo dělat něco samy. Je zde hodně soudržnosti. Mnoho starších dětí tráví většinu dne povídáním. Sedí v nějaké místnosti a když narazíme na nějaké těžké téma, tak někdo vyskočí a řekne: "Chcete o tom něco vědět?"

A běží do knihovny, aby o tom něco zjistil nebo jde na internet nebo se někoho zeptá. To je asi vše... je to reálný život, ne... škola. Když se potřebujete na něco soustředit, nechcete, aby vám někdo říkal, že je na čase dělat něco jiného. To je velice rušivé. A Sudbury školy jsou skvělé v tom, že když se chcete na něco soustředit, ať už je to dobrá kniha nebo... nevím... hraní basketbalu, můžete to dělat celý den. Nikdo vás nezastaví.

Učení
Pro lidi je těžké pochopit, že máme o učení jinou představu. Nemyslím si, že učení znamená sedět ve třídě nad matematikou nebo čtením nebo... Nevím... literaturou nebo čímkoliv jiným. To je ta mylná představa, která všechno ničí a neumožňuje lidem pochopit... Pokud mě malá holka naučí kreslit figurky, pak jsem se něco naučila. Sice jsem se nenaučila počítat, ale kreslit lépe ano.

Vždy, když se pokusíte udělat něco, co ještě neumíte, a už to děláte po nekolikáté, něco se naučíte. Učení je věc, která se většinou nestane tak, že si záměrně vyberete vzdělávací aktivity, ale učení se děje náhodně, když děláte věci, které vás baví. Na jednu věc jako dospělí často zapomínáme a to je, že proces učení je velice složitý. Jsou děti, které umí již ve třech letech číst. A pak existují děti, které ještě neumějí číst v jedenácti.

A to je na lidstvu úžasné, že všichni děláme věci různými způsoby. V podstatě bych řekl, že se učí všemi představitelnými způsoby a také způsoby, které by vás ani nenapadly. Lidé se učí mnoha různými způsoby. Nemůžete přesně určit, že dnes se naučil toto a tamto a zítra se naučí něco jiného. Ale kousek po kousku... je to milion kousků skládajících se dohromady. Každý den se něco naučíte a nakonec to roste a roste a roste.

Je to prostředí, ve kterém se lidé naučí nejvíce. Jedna z věcí, se kterou lidé z demokratických škol bojují... bojujeme proti zkušenostem dospělých. Všichni dospělí, kteří chodili do tradičních škol, kteří se učili číst v první třídě, což byla doba, kdy se čtení odehrávalo, respektive učení čtení. A když se dostali do třetí třídy, začali se učit o zlomcích a desetinných číslech.

Je to ve třetí třídě, kdy se učíte o zlomcích a desetinných číslech. A když se dostanete na střední školu, naučíte se o literatuře z celého světa. To je ona zkušenost, proti které bojujeme. To je ona představa o vzdělávání, proti které bojujeme. Že určité věci se dějí v určitý čas. A pokud se nestanou, tak je něco špatně. Učíte se žitím. Podle nás se tímto způsobem naučíte mnohem více. Učíte se relevantní věci z relevantních aktivit.

Odpověděl bych, že jsem se zde naučil hodně věcí. Naučí se hodně. Ale učí se z širokého spektra věcí, které je možné se v životě naučit. Naučí se hodně z toho malého kousíčku informací, které se vyučují ve státních školách? Některé děti ano a některé ne. Ale vzhledem k širokému spektru věcí, které potřebujete vědět, abyste byli v životě úspěšní a abyste se stali samostatným člověkem.

Učí se neustále, každou minutou. Dobrá, možná existují předměty, které mohou být někdy efektivně vyučovány. Některé předměty dokonce nemohou být efektivně vyučovány, jedině velmi pomalu s hromadou práce. Ale pokud chcete, aby se lidé opravdu něco naučili, musí se to chtít naučit a musí se snažit. A myslím, že s našimi dětmi plýtváme časem. V mnoha školách plýtváme časem, když se je snažíme naučit něco, co se naučit nechtějí.

Akademické předměty jsou u nás jen jednou částí vzdělávání. Pro mnoho lidí jsou tyto předměty tady a všechno ostatní tady dole. Akademické předměty jsou jediným důvodem, proč jsou děti ve škole. Ale lidé v demokratických školách mají jiný přístup. Říkají: Ano, akademické předměty jsou důležité. Neříkáme, že důležité nejsou. Ale je to jen jedna část vzdělávání. Nejsou tady nahoře a vše ostatní dole.

Musíte najít způsob, jak akademické předměty začlenit do toho, co děláte. Musíte si s rodiči promluvit o tom, co jejich děti získají, když nebudou mít tolik akademického učení, o které se rodiče tak starají. Intenzivně diskutují celý den, učí se formulovat své myšlenky, učí se formulovat argumenty, učí se být zodpovědní. Nemůžeme sice tvrdit, že každé dítě si tohle vše odnese, ale snažíme se je podporovat pro celý jejich život a budoucí rozhodnutí.

Pokud jste zapracovali na své sebeúctě, nebo na tom, jak být společenský a komunikovat s lidmi, potom myslím, že můžete... Určitě to jsou schopnosti, které v životě budete potřebovat, a které vám pomohou získat cokoliv, co chcete. Každé dítě musí najít svou vlastní rovnováhu. Některé budou více akademické, jiné budou chtít běhat a dělat cokoliv. Ale pokud je necháte, aby samy našly rovnováhu...

Tím způsobem se budou učit v průběhu života. Dobře, možná nebudete... umět algebru. Ale pokud vás nezajímá, asi jste ji ještě nepotřebovali. Pokud narazíte na něco, kde potřebujete určitou schopnost, kterou ještě nemáte, nebo znalosti, které nemáte, tak se to jednoduše naučíte. Na rozdíl od tradičních škol, kde když to nevíte... Smůla. Možná se to naučím příští rok, tak počkám.

Někteří říkají: "Dobře, když vás něco zajímá, tak se naučíte různé věci. Ale neexistují předměty, které jsou tak důležité, že byste se je měli učit, i když nechcete a příliš vás nezajímají?" Myslíme si, že věci, které jsou tak důležité, že bez nich nedokážete žít, nakonec dospějete k bodu, kdy si budete chtít přečíst nějaký zákon, abyste věděli, co všechno můžete dělat. Aha, neumím číst...

Dobře, můžete najít někoho, kdo vám to přečte. Ale nakonec se stane, že lidé... když narazí na něco, co neumí, budou to chtít dělat. A pokud to chtějí dělat, tak se to naučí. Pokud je to něco opravdu základního, protože se bez toho neobejdete, tak si to osvojíte. A věci, které nejsou tak základní, pak bychom se je možná učit neměli, pokud o ně nemáme zájem.

Lidé stále říkají, že studenti na Sudbury školách nemohou mít moc široké znalosti, protože nestudují biologii, chemii a další. Ale já říkám, že mají širší znalosti než běžní studenti, protože mají svobodu mluvit o všem možném, a na každé téma nakonec dojde. Takže něco víme víceméně o všem. Myslím, že se toho naučíme hodně při diskuzích s lidmi. A vlastně to je jeden ze základních druhů učení, který není příliš oceňován v tradičním systému.

V tradičním systému, když se bavíte během vyučování s kamarádem... jen proboha to ne - můžete za to být potrestáni. Ale je to ten nejzákladnější způsob přenosu informací, získávání vědomostí, stejně jako čtení. Čtení je také základní způsob učení, který je též v tradičních školách většinou zakazován. Nemůžete tam jen sedět a číst si. A v naší škole můžete sedět a číst, pokud chcete.

Je to mnohem reálnější... učení, které získáte tím, že sedíte s kamarádem a jen si povídáte. Nebo sezením a povídáním s členem personálu. Jsou na světě déle než my. Mají více informací než my. "Hej, chceš něco slyšet třeba o historii, filozofii?" "Slyšel jsem něco zajímavého, četl jsem něco zajímavého." Naučíte se to jen tím, že jste člověk. Že jste s lidmi, které respektujete a kteří respektují vás.

Někdo se mě zeptal a já jim to celé vysvětlila, a oni řekli: "Přece se nemůžeš nic naučit!" A znovu jsem to vysvětlila, ale oni to prostě nechápali. Vysvětlila jsem, že můžu dělat, co chci. A pokud nevím, co chci dělat, jen přemýšlím o všem možném, a pokud to ještě nechci vědět, jdu dělat něco jiného. Tak to prostě je. Ale všichni mí kamarádi říkají: "Ale to nedává smysl."

Je těžké jim to vysvětlit, protože to prostě nechápou. Dozvěděli jsme se, že děti, které jsou zde od 5 - 6 let, milují výzvy, na rozdíl od starších dětí, které byly ve školském systému 6, 7, 8 let. Ty chtějí jen jednoduchá řešení, ale malé děti zbožňují výzvu. Chtějí se učit z každé zkušenosti. Chtějí to tak a vyhledávají to. Nechtějí, aby jim někdo dával odpovědi, aby to měly už za sebou.

Chtějí na to přijít samy, protože je to pro ně přínosné. Klasický školní systém to z nás vytlačuje, lidé nás nutí něco dělat. My je nechceme dělat. Opravdu se naučíte získat, co potřebujete. A nemyslím, že to přestane během tří let po škole. Myslím, že to bude pokračovat, budu stále získávat co potřebuji.

Čtení, psaní a počítání
Jako člen personálu na této konkrétní škole... jistě, často si říkám, a v minulosti ještě častěji, "Tomuto dítěti je 8, 9 nebo 10, a jeho čtení není zas tak dobré, alespoň z toho, co vidím. Je to problém?" V naší komunitě jsou děti, které do školy přišly velmi mladé a neumějí číst. Je jim 5, 6 nebo 7... A neumějí číst, nebo se to právě učí, čtou špatně, nebo cokoliv jiného.

A je to jako kdybyste se vzdávali nadějí, když řeknete "Bože, je mu 6 nebo 7 a neumí číst. V životě nic nedokáže." Ale je zajímavé, že když přijdou do naší komunity, je zde hodně... Když procházíte školou, na zdech je hodně textu. A je to jako... Proč by dítě nebylo zvídavé, co tyto věci znamenají. A také... Wow, ostatní děti ve škole se na ten kus papíru podívají a něco z něho získají.

Vědí něco, co předtím nevěděly. Nevěděly o kurzu, který právě probíhá, a teď to vědí. Nevěděly, že se pojede na výlet, a teď to vědí. Nevěděly, že musí zaplatit pokutu komisi, a teď to vědí. Nevěděly, že skupina se zájmem o vaření pořádá schůzi. Takže tyto mladší děti pozorují ostatní a řeknou si: "Wow, tyto starší děti mají schopnost, která se nazývá čtení. Já tuto schopnost nemám, ale chci ji mít."

To je motivuje, aby se naučily číst. Můj mladší bratr nikdy... V této škole je od jejího začátku. Umí číst anglicky, umí matematiku, umí číst hebrejsky, protože to jsou věci, kterým je těžké se vyhnout. Existuje toho tolik, pro ty opravdu základní věci, které jsou pro člověka relevantní, jako např. čtení. Je to relevantní, protože čtení je přítomné ve všem, co děláte. Takže je nemožné si neuvědomit, jak je to důležité.

A je nemožné, nakonec, nechtít umět číst. Tyto tři věci - čtení, psaní a počítání jsou tak nezbytné pro zapadnutí do naší komunity, že děti to dříve nebo později nějakým způsobem pochytí. Slyšeli jsme od ostatních škol, že děti bez čtení nevydrží příliš dlouho. Pozoroval jste ostatní děti, jak se učí číst a psát? Jak to dělají? Umí číst všechny? Všechny to dělají. Nevím jak. Opravdu nevím, jak to dělají.

Ale neznám nikoho, kdo by to nedělal. Jak se děti učí číst, když se to neučí ve třídě. Vůbec netušíme. Přijdou, neumějí číst, a najednou o rok později... Asi pět studentů přišlo na začátku roku, kteří neuměli číst a teď už to umějí. Netušíme jak ani kdy se to naučili, ale umějí to. Takže se o to nestaráme. Vědí oni, jak se to naučili? Nevím. Možná, ale nikomu do toho nic není, většinou. Jsou spokojení.

Tak proč se jim stavět do cesty? Myslím, že se to nemusíte naučit hned. Některé děti se to naučí ve škole, jiné čtením knížek, ostatní dalšími způsoby. Já jsem se to naučila na internetu, protože jsem stále chodila na jednu stránku, kde jsem neuměla nic přečíst. a ostatní mi stále posílali různé věci, které jsem neuměla přečíst, takže jsem se vždy snažila to přečíst a tak jsem se naučila číst.

Existuje mnoho různých způsobů dokazujících, že se to můžete jakkoliv naučit. Často chodím na počítače, a s počítači mi to jde opravdu dobře. A nic z toho mě nikdo neučil. Neměla jsem vyučování počítačů ani čtení. Existuje výraz "tlak vrstevníků". Lidé říkají, že děti se učí brát drogy od vrstevníků. Ale ono to funguje oběma směry: Moje šestiletá dcera vidí všechny ty lidi kolem, jak čtou, včetně mě, a záleží jí na jejím vlastním úspěchu.

Ví, že čtení je potřebné k tomu, aby byla v životě úspěšná. Pozoruje ostatní, je to jako s chozením a mluvením, což je věc, kterou jsme jí nemuseli říkat, jak se dělá. Se čtením je to podobné. Takže já osobně se nestarám o to, jestli se naučí základní schopnosti, čtení, psaní a matematiku, protože v našem prostředí jsou všechny tyto věci sami o sobě velmi důležité.

A tyto tři schopnosti vám umožní dělat věci, které jste dříve nemohl. Naučila se číst tím, že si vzala knihy pro začátečníky a tím, že nás žádala o pomoc. Ale také z reklam v televizi ... a od kamarádů. Její kamarádi říkají: "Umím to přečíst." a ona: "Chci se to také naučit přečíst." A také počítač, to byla další věc. Hodně hraje počítačové hry, kde je mnoho slov, většina z nich má určité vzdělávací prvky, obzvláště hry pro malé děti. To je něco, co do nich vkládají, aby byly lépe prodejné. S pomocí všech těchto věcí bych řekla, že je na tom stejně, jako by byla v tradiční škole.

Věkové míchání
Za prvé, věkové míchání je podle nás tou nejlepší věcí na naší škole, protože v klasické škole bych byl nucen trávit čas s lidmi, kteří se náhodou narodili ve stejném roce jako já.

Zde trávím čas s lidmi, kteří mají stejné zájmy jako já, s kterými sdílím něco společného, s lidmi, s kterými si užívám společný čas. Můj nejlepší přítel na škole byl 13ti letý kluk. Vycházeli jsme skvěle, byl jako můj bratr. Věkové míchání je velice důležité, co se týče obecné socializace dětí v této dynamické atmosféře. Po čase si již věkové rozdíly ani neuvědomujete. Nejsou to velké a malé děti a dospělí, všichni jsme jedna komunita.

Každý je osobnost a ne jen počet let. Nebylo by pravdou tvrdit, že neexistuje vůbec žádný rozdíl mezi 5ti a 15ti letým, protože by to byla lež. Ale myslíme si, že je špatné jen tak říci, že 12ti letý se může zúčastnit této třídy, ale 11ti letý nemůže. To nám nedává smysl. Když se zamyslíte nad životem, jediné místo bez věkového míchání, je ve strukturované škole, že? Na hřišti je věkové míchání.

V práci trávíte čas jak s mladšími, tak staršími. Kamkoliv jdete, cokoliv děláte, je tam věkové míchání. Děti opravdu tráví čas s různě starými lidmi. Je to velmi důležité a vzrušující a je to úžasný způsob učení. A je to jedna z věcí, o které mluvíme, když se staráme o to, jestli jsou děti vystaveni určitým vlivům. Věkové míchání to zařídí. Často také dochází k učení navzájem mezi věkovými skupinami.

Jeden sedmiletý mi dal lekci portugalštiny. Osmiletá, která učila velkou skupinu dva měsíce ruštinu, a přestala jen kvůli tomu, že ostatní ztratili zájem, ale ona by klidně pokračovala. Nějaké starší dítě dělá něco kreativního, zajímavého a mladší dítě to vidí. A pokud je to zajímá, mohou jít a promluvit si o tom. Díky promíchanosti jsem s dětmi, kterým je 5 let i kterým je 16, což výrazně usnadňuje být s dospělými.

Protože jsme ještě poměrně nová škola, mnoho nových dětí na to není zvyklá... "Hrát si s dospělým, co tím myslíš? Je to přeci dospělý... nemůžeš..." Ale hraješ si s 5ti letým, tak proč si nemůžeš hrát s dospělým? Pak to celé vytváří prostředí rovnosti v každém směru. Je to úžasné. Protože malé děti jsou tak často ve styku se staršími lidmi, chovají se vyspěleji, něž ostatní děti v jejich věku.

Je opravdu zábavné s nimi mluvit. Chcete s nimi mluvit a hrát si a řešit všechno možné. Nejsou to otravné malé děti. Máte třidy, do kterých chodí jen děti v úzkém věkovém rozpětí? Ano, ale ne protože by musely, nebo že by tam ostatní nesměly. Např. máme psychologii, kam chodí děti ve věku 12, 13, 14 let. Ale někdy tam přijde jedno malé dítě a jen sedí a poslouchá. A pokud je to zajímá, tak můžou zůstat.

Na druhé straně, máme také filozofii, kde se setkávají různě staré děti, aby poslouchaly. Některé tomu příliš nerozumí a některé ano. A nemusí to být nutně otázka věku. Někdy je vzrušující být ve skupině lidí, kteří jsou ve stejném bodě v životě jako vy. Takže ano, máte úzkou skupinu lidí stejného věku. Je to vidět ve škole a často, když si spolu hrají děti, které jsou stejně staré. Ale je také zajímavé a důležité být s různými druhy lidí.

A jedním z nejlepších způsobů, jak být s různými druhy lidí, je být s lidmi, kteří jsou starší nebo mladší než vy, nebo zažívají odlišné věci než vy. Možná se potkáte s lidmi, kteří procházejí něčím obtížným, čím budete procházet někdy v budoucnu, takže se o tom chcete něco dozvědět. Možná potkáte lidi, kteří procházejí něčím, co jste už zažili a chcete jim s tím pomoci. Je to úžasné a důležité.

Kurzy
Organizování kurzů na naší škole je formální proces. Dostanete kus papíru a napíšete: Chtěl bych se naučit tento předmět. A zajímalo by mě, jestli se to někdo chce naučit také. Tak můžete najít několik studentů, kteří... "Jasně, chci se naučit aritmetiku, chci se naučit umění a řemesla, chci se naučit vařit, cokoliv." A můžete jít a zorganizovat kurz.

Např. můžete najít člena personálu, který se v tom vyzná, nebo studenta, který dané tématice rozumí, a nebo někoho mimo školu, kdo se v tom vyzná. A pak jdete a zorganizujete kurz. Většinou tím lidé netráví příliš mnoho času. Myslím, že jsem chodil na jeden kurz denně, byla to lekce historie, kterou pravidelně vyučoval jeden z členů personálu. Jsou tu i jiné skupiny, které může kdokoliv dát dohromady pro jakýkoliv účel.

I když tu jsou kurzy, tak jen zřídka vypadají jako tradiční třídy ve školách. Omlouvám se. Zřídka vypadají jako tradiční hodiny s testy a známkami. Řekl bych že nikdy. Ale může to být tak, že jeden člověk vyučuje a ostatní pokládají otázky nebo to může být neformální diskuze. Řekl bych, že na naší škole kurzy nejsou tak důležité. Uplynulý rok jsme měli čtyři až pět pravidelných kurzů.

Ne po celý školní rok, s různou délkou během roku. Na naší škole je to novinka. Myslím, že děti v naší komunitě jsou spíše na neformální učení, a proto vždy dělaly věci neformálně. Buď se učí samy nebo s kamarádem, a nebo s členem personálu. V nadcházejícím roce budeme mít možná více kurzů, kurzy jsou možná součástí vývoje Sudbury školy. Může to být určitá součást. Možná v jiné Sudbury škole mají kurzy neustále.

Kurzy představují věc, pro kterou se ta škola rozhodla. Tímto způsobem se chtějí učit, nebo děti se tak chtějí učit, a tak organizují mnoho kurzů a děti je pořád navštěvují. Nestává se to často, ale občas ano. Jedna holka... Většinou jsou lekce pro jednoho žáka. Máme kroužek keramiky organizovaný členem personálu. Pak matematika - hlavně s penězi, a pak umění. Ale ty dělají členové personálu, protože to dělají rádi.

Myslím, že pro děti je důležité, aby pochopily nebo aby věděly, že kurzy jsou možné. Hodně našich dětí přišlo z tradičních škol, kde měly vyučování neustále. Celý jejich den byl vyučování. A když přijdou do školy, jako je ta naše, jsou nadšení, protože nemusejí na vyučování. Říkají si: Na tamté škole jsem chodil na vyučování pořád a nesnášel jsem to, a teď chodím na tuhle školu, kde nemusím chodit na vyučování takže na kurzy chodit nebudu.

A to je něco, o čem se rozhodnou, což je v pořádku. Ale alespoň vědí, že i když tu nejsou žádné kurzy, pokud chtějí nějaký kurz zorganizovat, tak mohou. Myslím, že je to pro ně velmi důležitý pocit, nebo spíše velká motivace vědět, že pokud se o něco opravdu zajímám, pokud se opravdu chci naučit matematiku, pokud se chci naučit práci s dřevem, tak to můžu sám udělat.

Myslím, že je pro ně velmi důležité o tom vědět, než abych jen následoval ostatní, mohu dělat, co chci já. A pokud chci zorganizovat kurz, mohu zorganizovat kurz. A pokud seženu někoho, kdo se přidá, skvělé, a pokud s tím nějaký člen personálu pomůže, taky skvělé. Myslím, že přáním na Sudbury škole nebo ideálem je, že děti budou 100% času organizovat kurzy.

Tento student nebo skupina studentů řekne: Jasně, pojďme... Chci se naučit tento předmět, tak zorganizuji kurz. Letos moje dcera zorganizovala dva kurzy, což znamenalo vyvěsit letáky pro studenty, kteří by měli zájem. V jednom případě se domluvila s jedním členem personálu, a v druhém případě s muzikantem, který hraje v kostele, aby učil hraní na kytaru.

Když to vidím, pomyslela jsem si, že si neumím představit, že by dělala něco takového, když chodila do státní školy. Někdy se stává, že proběhne diskuze o nějakém předmětu. U oběda, po schůzi, na hřišti, nebo kdekoliv. A ta diskuze je o konkrétním předmětu. A možná z této diskuze... člen personálu se třeba účastnil. Z této diskuze možná vznikne kurz.

Můžete se na tuto situaci podívat a říci, že nebyla iniciována dítětem, člen personálu s tím měl co do činění. Řekl bych, ano, byla tu diskuze mezi studentem a členem personálu, nebo skupinou studentů a členem personálu, nebo členy personálu a studentem a z této dynamiky vznikl kurz. Je to ve vlnách, tento rok jsme měli hodně kurzů, takže jsem strávila možná polovinu, no, spíše třetinu času vyučováním.

Ale učila jsem pravděpodobně více než kdokoliv jiný. Takže ostatní... co myslíš, že je typické? 20% času? Možná. Tak jsem to měla já. A také záleží na tom, jak definujete kurz, nebo co definujete jako vyučování. Je zde formální vyučování, kdy student přijde a řekne, že se chce něco naučit, třeba historii, tak jdete, sednete si a máte kurz historie.

Ale také zde jsou situace, kdy pracuji na počítači a pětiletá holčička mi sedne na klín a řekne, že umí číst, a já řeknu, že je to skvělé, řekne, že tohle slovo je "the", a tohle slovo je "cat", a poté řeknu, že to je pravda, a víš, co je tohle za slovo? Krátce si promluvíme o čtení a ona se naučí něco více o slovech, o zvuku písmen, a když se začne nudit, seskočí a jde pryč. Měli jsme právě kurz čtení? Nevím.

Určitě se něco naučila, ukázala jsem jí pár věcí, ale nebylo to formální vyučování. Myslím, že toto se děje mnohem častěji než formální vyučování a je to tak organické, můžete být kdekoliv, a může se z toho stát učící situace, protože právě tohle děláme. Děje se to při diskuzích nebo v umělecké místnosti, když někdo řekne, "Použiji tuto pilu!" Ale tu pilu předtím nikdy nepoužívali. Takže je to raději naučím.

Lidé, kteří přijdou na naší školu, se nestarají o to, že zde není příliš mnoho kurzů. Líbí se jim, že můžete zorganizovat kurz. Můžete je vytvořit a mohou trvat jeden týden, měsíc, rok nebo tři roky, tak dlouho, dokud to studenty a členy personálu zajímá. Tedy studenty a učitele, ať už je učitelem kdokoliv, může to být člen personálu nebo někdo jiný. Protože lidé spojují kurzy s učením.

Říkají, že kurzy znamenají, že se studenti učí. A pokud studenti nechodí na kurzy, pak se neučí. Již jsem zmiňoval, že na naší škole neformální učení představuje... většinu veškerého učení. Pokud jste schopni přijmout, že neformální učení je také učení, a že má stejnou hodnotu jako sezení ve třídě, pak na Sudbury škole... bude student spokojený a rodina bude spokojená s tím, co se tady děje.

Známky, hodnocení a testy
Jelikož v těchto Sudbury školách nemáte předem dané předměty, které se učíte a nemáte určené množství věcí, které byste měli umět, pak není možné někoho známkovat. A ani není důvod někoho známkovat. Neznámkujeme, nedokumentujeme vývoj dětí. Ze zkušenosti vím, že povinné vnější hodnocení většinou... vlastně často více škodí než pomáhá. Většinou člověk zná sám sebe nejlépe.

A pokud někdo přijde a každý den jim říká: "Nejsi dobrý v matematice, nejsi dobrý v matematice." Nemusí to znamenat, že není dobrý v matematice, ale znamená to, že si zrovna teď myslí, že není dobrý v matematice. V naší škole je jeden člen personálu, který je zapsán jako ředitel, i když žádná taková autorita tady není. Ve škole jí říkali: "V matematice jsi hrozná. Nikdy nepodnikej nebo nedělej nic, kde bys potřebovala počty. Jsi v tom strašná."

A poté když jí bylo 20 si řekla: "Hej, chci začít podnikat." A 15 let měla vlastní obchod. A matematiku, kterou potřebovala, se prostě naučila sama, protože chtěla. To je jasným příkladem, že ve škole, jejich hodnocení není vždy správné, natož chtěné... zkrátka není vždy pravdivé. Ale nemyslíte si, že existují oblasti, kde je důležité lidi testovat? Řekněme např. pilot. Ano, myslím, že je velice důležité testovat piloty.

Piloty, řidiče autobusů, lékárníky, doktory. Ano, tito lidé musejí být testováni. A musí existovat nějaká shoda na tom, co by měli znát. Mnoho lidí se často ptá, jak se vypořádáte se strukturou, po tom, co jste byli v nestrukturovaném prostředí. Myslím, že pomáhá mít na mysli, že jste si sami zvolili být ve strukturovaném prostředí. Takže si zvolíte jít do strukturovaného prostředí a plníte jejich pokyny, a nebo tam jednoduše nejdete a nemusíte plnit nic.

Myslím, že když se dostanete za základní bezpečnost a přežití... a dobře, obstarávání jednoduchých věcí, myslím, že byste je měli nechat přijít na to, kdy se něco potřebují naučit a oni na to přijdou, kdy se to mají naučit. Nejlepší hodnocení je to, které dáte sám sobě. Pokud se rozhodnete... pokud se rozhodnu, že neběhám dostatečně rychle, budu trénovat, dokud nebudu běhat podle mého názoru dostatečně rychle, pak je to v pořádku.

A někdy chcete... řekněme při sportu. Chcete se dostat do nějakého týmu. Takže víte, že musíte být dostatečně dobří. Takže na tom zapracujete. Ale nepochází to od někoho jiného. Vychází to z vás, jedině pak je hodnocení v pořádku. Pokud požádám o hodnocení, abych se mohla zlepšovat, a pokud to opravdu chci, pak je to v pořádku.

Ale co se děje v tradičních školách je, že nechci být hodnocena, nechci, aby mi někdo říkal, že nejsem dost dobrá, že to nedělám dostatečně dobře. Pokud se chci zlepšit, pokud chci vědět, jak na tom jsem, pak se zeptám. A pokud nechci, je to ponižující, když vám někdo říká, že nejste dobří. Dokonce i když jste dobří, záleží na tom?

Role členů personálu
Jaká je podle Vás úloha člena personálu? Co tam děláte? Když se děti učí samy a dělají věci po svém, co děláte vy? No, cokoliv potřebujete dělat. Někdy to znamená, že zasáhnete do vážné situace, někdy to znamená čištění toalet, což by asi nemuselo být na prvním místě. Zahrnuje to administraci školy, řízení školy, zajištění, že tady budeme zítra i příští rok a to může být cokoliv, ať už to je aktivní pomoc nebo shánění podporovatelů a různé práce, které musíme dělat.

Jedna z mých nejoblíbenějších věcí na škole je, že nikdy nevím, co den přinese, což může být jak vzrušující tak ubíjející, může se stát naprosto cokoliv. Pro mě to je úžasně vzrušující zkušenost. Každý ve škole má stejný hlas při řízení školy, ale povinnosti personálu jsou mnohem větší, protože jsme placení Školní radou, proto cítím, že máme určité povinnosti, sledovat vše, co je potřeba udělat, aby škola fungovala tím nejlepším způsobem, a zajistit, aby všechno bylo, tak jak má.

Pokud je člen personálu nadšený naší filozofií a je ochoten pracovat tak, aby škola mohla fungovat, protože zde není žádný ředitel, žádné sekretářky, žádný správce budovy, žádná školní sestřička, žádný školník, jsou to členové personálu, kteří dělají vše. A pokud vás tato práce zajímá, pak to může být velmi... Pro mě je to velice uspokojující. Naučil jsem se všechno možné.

Ne jen o vzdělávání, ale také o administraci, jak řídit školu, jak řídit firmu, protože je to také firma. A pak tu jsou další věci, které jsou dlouhodobější, ale zároveň méně hmatatelné, než je striktní administrace školy. Např. pokračující diskuze s dětmi o tom, co chtějí od života, co chtějí získat ve škole. Často například je student nespokojený.

A pokud je příležitost popovídat si o tom a třeba mu i pomoci, aby ten problém viděli z větší perspektivy a společně najít nějaký způsob, jak se s tím vypořádat, myslím, že to je také důležitá role. Není naším úkolem tlačit děti určitým směrem, nebo aby byly... Nic neprodáváme, nesnažíme se agresivně studenty přilákat k nějaké určité věci. Ale jsme dostupní jako zdroje, jsme pomůckami, aby mohli získat to, co chtějí.

Členové personálu nemohou jen tak sedět a myslet si, "Nebylo by skvělé, kdyby tady byl tento předmět a tamten." Už tak mají hodně práce. Nepotřebují iniciovat kurzy. Jen by si tím přidávali práci. Nikdo nechce jen sedět a připravovat kurzy, protože... Já bych zde mohl zahájit 200 kurzů. Ale objevil by se tam někdo? To jsou mé zájmy.

Možná bych chtěl vyučovat americkou historii... Historii jsem vystudoval, a možná chci vyučovat americkou historii a čínskou a německou historii... Mohl bych vyučovat tisíce kurzů. Ale to jsem já, víte. Jsem jen jeden člověk na celé škole a možná nikdo jiný nesdílí můj zájem o historii. Takže by to pro mě byla jen ztráta času. Členové personálu mají často roli konzultantů. Pro studenta, který se snaží něco pochopit nebo naučit.

Člen personálu často není ani tak v roli instruktora, i když někdy se to také děje, ale často je zdrojem, který studentům pomáhá najít metody, které mohou použít při následování svých zájmů. Jaké jsou vztahy mezi studenty a členy personálu? Naprosto rovnocenné. Ke svým přátelům se chovám stejně jako k členům personálu. Členové personálu jsou moji přátelé. Úplně... nejsme nijak odděleni.

Hrát si s nimi, považovat je za přátelé, povídat si s nimi. Není zde žádná separace. Také jsme vzory toho, jaké je to být dospělým v naší kultuře a o čem dospělí přemýšlí, jaké mají hodnoty. a jak se chovají při vzájemné hádce a dalších podobných věcech. Myslím, že další z mých rolí je být pro děti co nejvíce autentickou osobou, jelikož si myslím, že právě proto zvolili mě a ne někoho jiného. Také se stále snažím přijít na to, co mohu nabídnout a jak se o to podělit, být na blízku a mít dobré vztahy.

Školní rada
Jak rozhodujete ve vaší škole? Máte pro tento účel nějaké instituce? Jak fungují? Máme několik institucí. Máme Školní shromáždění, které činí rozhodnutí ohledně rozpočtu a skládá se z rodičů, studentů a členů personálu. A máme Školní radu, která se schází týdně a zahrnuje pouze studenty a personál.

Říkáme tomu školní komunita, a zde se tvoří pravidla a rozhodnutí týkající se chování... jedná se o interní věci, které se rodičů netýkají. Nechceme aby nastala situace, kdy rodiče ovládnou školu nebo za nás začnou dělat rozhodnutí, jelikož věříme, že lidé pohybující se každý den ve škole by měli dělat rozhodnutí a ne rodiče, kteří tam nejsou. To by nebylo férové. Proč je důležité mít Školní radu? Bez ní by tu byl naprostý chaos.

Potřebujeme autoritu, abychom byli zodpovědní za všechna důležitá rozhodnutí, jinak by tu žádná rozhodnutí nebyla a měli bychom problém. Co se tam rozhoduje? Především se stanovují pravidla, samozřejmě, dále rozpočet a využití místa. Všechny tyto věci se řeší na Školní radě. Je vaše škola bez pravidel? Ne, určitě ne. Máme Knihu pravidel o zhruba 100 stranách.

Takže pravidla existují, týkají se především bezpečnosti, respektu vůči majetku ostatních a školnímu majetku. To jsou hlavní oblasti. Proč máte pravidla a předpisy? Co nás dělá demokratickými jsou právě tyto instituce, které střeží naši svobodu a vytvářejí pravidla, jež nás navzájem ochraňují. Většina pravidel studenty nezavazuje kvůli nesmyslným důvodům typu: musíš se učit matiku alespoň jednu hodinu týdně nebo něco takového.

Většina pravidel definuje způsob chování, jakým neohrozíte svobodu někoho jiného ani svoji vlastní. Takže máme pravidla proti agresi, vyrušování a podobně. Opravdu dávají smysl a pomáhají nám. Jinak by neexistovala, pokud by nedávala smysl a nepomáhala. Naučila jsem se všechna pravidla od malých dětí. Když jsem do školy přišla poprvé, říkala jsem si: "Hej, tady je to v pohodě."

Ale všichni ti pětiletí přišli a říkali: "Hele, tohle nemůžeš dělat." a "Tamto dělat nesmíš." Byla to vlastně docela sranda. Pravidla existují, aby bylo vše lepší a bezpečnější. Samozřejmě, jsou zde pravidla proti agresi nebo nebezpečným věcem, ale také máme pravidla, která pouze vylepšují zdejší prostředí. Existuje pravidlo, že po obsazení určitého místa se nikdo nesmí tohoto místa po určitou dobu dožadovat.

Podobné věci, které vytvářejí lepší a šťastnější prostředí. Lze říct: "Každý hlas má stejnou váhu, ale budeme hlasovat, že všichni musí dělat určitou činnost po celý den." Takhle to nefunguje. Musíte říct: "Každý hlas má stejnou váhu. Musíme být opatrní na to, jakou roli mají mít regulace. Aby nikdo nedělal rozhodnutí ovlivňující nepříznivě ostatní lidi nebo abychom nenastavovali věci způsobem, který lidem bezdůvodně bere svobodu." Není to omezující.

Ačkoliv máme mnoho pravidel, dá se s nimi bez problémů žít. Většina z nich je bez tak založena na zdravém rozumu. Typu sundej si boty a podobně. Když se vám nějaké pravidlo nelíbí, máte možnost ho změnit. Párkrát jsem se o to pokusila a nebyla jsem vždy úspěšná. Ale jenom mít možnost pravidla měnit je opravdu dobré. Jak lze měnit pravidla ve škole? Stačí jít na Školní radu v Booroobinu.

Máme velkou tabuli Školní rady. A tam je fixa, kterou můžete napsat svůj návrh, třeba: Ohledně pravidla č. ..., navrhuji změnu. A další Školní radu se o tom bude diskutovat. Měli byste tam být a snažit se obhájit svůj postoj. Pokud s vámi ostatní souhlasí, tak je možné, že se dané pravidlo změní. Ale alespoň jste měli možnost slyšet názor ostatních na dané pravidlo a proč existuje. Kolik lidí se obvykle aktivně účastní Školní rady?

Kolik jich je přítomno? Řekla bych okolo 20 lidí včetně 3 až 4 členů personálu, z celkového počtu... Na konci roku bylo ve škole 35 studentů. Řekla bych, že zhruba půlka lidí chodí na Školní radu. Začal jsem se účastnit Školní rady v poměrně útlém věku, okolo 10 let, což je poměrně brzo. Většina dětí v tomto věku se Školní rady neúčastní, leda by se řešila věc, o kterou mají zájem. Jsem předsedkyně školní rady v Jeruzalému.

Cassie, ty jsi říkala, že jsi byla předsedkyní Školní rady? Ano, byla. Co jsi tam dělala? Jakou práci to zahrnuje? Příliš práce to nezahrnovalo, akorát musíte být na všech radách. A je potřeba umět mluvit nahlas... Nevím. Myslím, že se ptá na typ práce. Je to práce jako… Nevím, jak to vysvětlit. Samozřejmě řídit samotné rady. A také jsem osoba, kterou lidé vyhledávají, když potřebují poradit s pravidly, nebo když Soudní komise potřebuje vznést dotaz. Jsem obvykle osoba, kterou vyhledají, jakožto osobu s lepší znalostí pravidel.

Řešení konfliktů: Soudní komise
Soudní komise, kterou nazýváme "komise pro práva osob", si myslím, je srdcem školy. Považujeme ji za nejsvatější věc ve škole, protože cítíme, že nás odděluje od chaosu. Máme knihu pravidel, o které jsem již mluvil, takže mnoho studentů na naší škole má velmi dobrý přehled o základních pravidlech.

Pokud mají pocit, že některý student porušil školní pravidlo mohou vyplnit stížnost. Je to list papíru. A v podstatě napíší, co se stalo, kdo byl zapojen, kdy a kde se událost odehrála a tak. Další postup je takový, že Soudní komise prohlédne tyto stížnosti. Soudní komise je naše struktura... když někdo potřebuje podat stížnost, že někdo jiný porušuje pravidla, nebo něco podobného, tak Soudní komise je skupina, která stížnost vyšetří.

Soudní komise je malá skupina studentů a obvykle jednoho až dvou členů personálu a prověřuje všechny stížnosti, které byly sepsány. Některý den může být pouze jedna stížnost, kterou musí prověřit. Jiné dny musí prověřit osm stížností. Záleží to na aktuální situaci ve škole. Zde se odehrává spousta skutečné práce, řeší se problémy a tak podobně. Soudní komise si přečte stížnost, přezkoumá ji, svolá všechny, kteří o stížnosti něco vědí.

Buď osoby přímo zapojené, nebo to mohou být svědci, případně lidé, kteří byli někde okolo a mohli by vědět, co se stalo. Stížnost se k nám dostane, my ji shlédneme a řekneme: "Dobře, tato osoba stížnost napsala, proti této a této osobě a tyto tři osoby jsou svědci. A dobře, "Potřebujeme sem tyto lidi dostat." Takže malé děti rády jdou a zmiňované lidi k nám přivedou.

Soudní komise shromáždí všechny důkazy a potom rozhodne, zda daná osoba porušila, či neporušila školní pravidlo. Komisi může připadat, že žádné pravidlo nebylo porušeno a tím celá stížnost končí. Ale pokud se shodnou, že student skutečně porušil pravidlo, tak komise pokračuje v řešení stížnosti a rozhodne o vhodném následku.

Běžně, když jdeme k Soudní komisi, tak vyšetřují, mluví se všemi lidmi přítomnými u incidentu, napíší zprávu založenou na všech výpovědích, rozhodnou, jestli bylo porušeno pravidlo, hlasují, které pravidlo to bylo, zeptají se dané osoby: "Jsi vinný nebo nevinný?" Oni skoro vždy řeknou: "Vinen." A poté se podepíší. Ale mohou říct "Nevinen." A pokud řeknou nevinen, tak následuje soud a předseda vybere 6 dětí, které o události nic neví a ty vytvoří porotu.

Předseda se stane soudcem, ale nedělá žádná rozhodnutí, pouze dohlíží na dodržování pravidel. Soudní komise zvolí obžalobu. A dítě si zvolí zástupce. Obvykle si volí člena personálu, který jej poté obhajuje. Myslím, že na naší škole a ostatních Sudbury školách, jsou komisí udělené tresty férové. Za ponechání nepořádku není student dočasně vyloučen. Pokud zanechají nepořádek, tak ho musejí uklidit.

Pokud by ho zanechali v umělecké místnosti, museli by ji uklidit. Případně, pokud jde o něco vážnějšího, tak komise rozhodne o zamezení přístupu do umělecké místnosti po určitou dobu. A to je jejich trest. Obecně, tresty dávají smysl a představují následek vašeho činu. A pokud máte pocit, že váš čin by neměl mít soudní následek, protože je zcela v pořádku, tak se odvoláte. Školní rada představuje nejvyšší autoritu.

Pokud se odvoláte, řeší to Školní rada. Pokud je odvolání přijato, problém tím končí. Při odmítnutí s tím již nelze nic dělat, Školní rada zkrátka rozhodla. Občas byli lidé na základě odvolání zproštěni viny. Ale většinou se dojde ke stejným závěrům. Po zohlednění všech důkazů se většinou potvrdí původní rozhodnutí. Obecně Soudní komise činí dobrá rozhodnutí, se kterými lidé souhlasí, nebo alespoň se s nimi smíří, i když se jim dané rozhodnutí příliš nelíbí.

Považuji to za způsob, jakým lze opět dosáhnout harmonie s komunitou. Přiznáte, že jste udělali věc, kterou jste dělat neměli. Dostanete nějaký symbolický úkol, který vás vrátí zpět do komunity. A poté, co to uděláte... "Odpykal jsem si svůj trest. Je to za námi. Nejsem zlé dítě, ani špatný člověk. Nechci dělat problémy. Překročil jsem pravidla, byl jsem potrestán. Tím celá věc končí."

Řešení konfliktů: Případy
Jsem jedním z lidí, kteří byli mnohokrát předvoláni k Soudní komisi. Obsadil jsem, myslím, třetí místo. Byl jste obžalován, tak se s tím musíte smířit. Nejedná se o nic zvláštního. Myslím, že je zde pouze jeden student, který nebyl nikdy žalován a možná pár dalších, kteří stanuli před komisí, ale nikdy nebyli shledáni vinnými.

Většina členů personálu nikdy nebyla předvolána, především díky tomu, že nedělají nic špatného, takže je nikdo neměl potřebu předvolat. Jsou dokonalí. Ne, ale… Byli předvoláni, alespoň jednou nebo dvakrát. Byli předvoláni. Byl tu člen personálu, který opakovaně dělal věci špatně, křičel na děti, choval se způsobem, který děti považovali za povýšený. - Dokonce Kelly byla párkrát žalována.

- On byl shledán vinným 30x. - Já jsem byla shledána vinnou 3x. - Jenom 30x? Cokoliv vám připadá špatně, lze napadnout žalobou. Nemusíte vyhrát, pokud proti tomu neexistuje pravidlo. Jaké jsou typické věci, kvůli kterým jsou lidé žalování? Kvůli neochotě vstát včas. Máme pravidlo stanovující, že pokud se někdo posadí, nelze nárokovat jeho židli po dobu 10 minut.

Lidé se často odmítají zvednout, a když se někdo vrátí, tak řeknou: "Hej, odešel jsem pouze před 5 minutami. Je to moje židle." Tento problém nastává velmi často. A dále, já nevím, nepatrné věci. - Nadávala mi, obsadil mi počítač. - A občas někdo udělá zásadně špatnou věc, jako např. hraní si s nožem, vytvoření nebezpečné struktury. To byl opravdu velký problém. Je stále neuzavřený... Dobře, byl vyřešen, ale lidé si o něm stále povídají.

Různé věci. Má na kontě 15 procesů, kvůli kterým jsem ho žalovala já. To je pravda, žaluješ mě dost často. Bil jsi mě, namáčel jsi odpadky do mého jídla, otravoval jsi mě, nadával jsi mi. To nebyly odpadky. A zasloužila sis to. Neděláme z žalob velkou vědu, je to součást školní kultury. Pokud nastane problém, jenž lze řešit pomocí žaloby, tak se tímto způsobem vyřeší. Nezamete se to jen tak pod stůl.

Máme zde děti, které mají špatný pocit z žalování někoho, napsání, co se stalo a potom přijít a říct: "On mi udělal tohle a tohle." Občas si lidé nepřejí konfrontovat ostatní tímto způsobem a tak nikoho nežalují. Jsou zde nové děti, které přišly na konci minulého roku a necítí se dobře žalovat členy personálu, nebo jim jakkoliv čelit. Ale ostatní s tím problém nemají.

Člen personálu udělal něco špatně, budu ji žalovat, jako bych žalovala kohokoliv jiného. Žaloba je zcela běžná věc. Nepovažujeme to za něco ojedinělého. Jaké jsou typické důsledky plynoucí ze soudního procesu? Jelikož na konci dne musí každý uklízet, tak velmi často bývá trest za různé přestupky převzít uklízecí službu někoho jiného.

Také se často udílí povinnost koupit dané osobě bonbon nebo dortík, zkrátka milé věci jako odčinění přestupku, kterého jste se dopustil. Pokud určité dítě opakovaně porušuje pravidla počítačové místnosti, může mu být řečeno: "Nemůžeš vstoupit do počítačové místnosti následující dva dny."

Zároveň, pokud vznikne problém mezi dvěma studenty, přičemž jeden si dobírá, případně bije, či jiným způsobem obtěžuje toho druhého, tak je mu na určitou dobu znemožněn přístup k této osobě. Za větší přestupky se uděluje povinnost být nápomocen Soudní komisi po dobu jednoho týdne nebo dne. Občas udělíme trest spočívající v povinnosti sedět v místnosti s komisí a hledat po škole lidi, kteří se mají ke komisi dostavit a podobné věci.

Všichni vědí, že Soudní komise je vážná věc. Soudní komise činí rozhodnutí o lidech, kteří nedodrželi pravidla. Když někdo poruší pravidla, je jim jasné, že budou Soudní komisí potrestáni. Nemohou zde jen tak chodit a dělat, co se jim zlíbí. Právě proto jsme přesvědčeni o její důležitosti. Bez ní bychom nemohli fungovat. Řešení sporů: Dohody a jejich limity Znamená to, že všechny problémy řeší Soudní komise? Ne, to určitě ne.

Pokud by se všechno řešilo přes Soudní komisi, měli bychom haldy papírů a nikdy bychom nestačili všechny spory vyřešit. Lidé se snaží vyřešit problémy mezi sebou, spíše než s pomocí komise. Ale pokud potřebujete pomoc s řešením problému, samozřejmě, komise je zde pro vás. Dle mého názoru panuje mylné přesvědčení, že existence Soudní komise představuje jediný způsob, jakým se veškeré problémy řeší.

Pokud se dostanu s někým do sporu, mohu tento problém vyřešit jakýmkoliv způsobem chci. Můžeme si o tom promluvit, lze sehnat třetí osobu, jež nám pomůže spor vyřešit, třeba dosáhneme nějaké dohody, budeme se snažit pochopit stanovisko druhé osoby. Tohle jsou možnosti, které existence Soudní komise nijak nevylučuje. Soudní komise existuje pro případy, kdy se mezi sebou dohodnout nedokážeme a kdy někdo ubližuje další osobě, kterou tím pádem musíme ochraňovat.

V tomto případě má Soudní komise, myslím, právo a odpovědnost dělat vše v jejích silách, aby oběť ochránila. A pokud to znamená, že bude zraněna osoba ubližující oběti, tak se s tím, myslím, nedá nic dělat. Tímto způsobem občas musí spravedlnost fungovat. Na Školní radě, což je především administrativní schůze, jsme krátce debatovali o Soudní komisi a časové náročnosti této instituce. Zabírá spoustě lidem hodně času.

Protože máme komisi, která se může sejít případně i každý školní den, což lidem v této komisi zabírá mnoho času. Musí být ve škole vždy v určitý čas, musí se vždy aktivně účastnit schůzek, atd. Mluvili jsme o tomto formálním procesu a rozhodli jsme se přidat určitý prvek soudním procesům na naší škole: Pokud je to možné, lidé by se měli snažit nejprve vyřešit problém neformálně.

Což může znamenat, že si člen personálu se studentem sedne a řekne mu: "Vidím, že se na škole dějí určité věci. Pokud potřebuješ s něčím pomoci, stačí říct. Pořád za sebou zanecháváš nepořádek. Existuje nějaký způsob, jakým bychom ti mohli připomínat, abys nepořádek uklízel?" Myslím, že mnoho lidí by preferovalo řešit věci neformálně, protože lidé neradi vysedávají na schůzkách. Mají na práci zajímavější věci, kterým se chtějí věnovat.

Pokud dostatek lidí z komunity cítí, že je možné řešit spory neformálně, tak se tento způsob řešení začne nějakým způsobem využívat. Buďto může být součást knihy pravidel, nebo pouze školní kultury. Běžně, pokud na sebe dva lidé křičí a nadávají si, nebo něco podobného, tak pokud by byli obviněni z porušování pravidel, takové pravidlo by říkalo, že "každý má právo se nerušeně pohybovat po škole a nebýt vystaven slovnímu nebo fyzickému napadání."

Tak zní zmiňované pravidlo. "200.01" tomu říkáme. A tomuto pravidlu by čelili. Pokud jsou lidé ochotni říct: "Vše jsme vyřešili", tak pravděpodobně není nutné spor dále řešit. 200.01 znamená, že osoba má i nadále pocit, že její práva byla porušena. V takových případech nabízíme: "Nemáte zájem o prostředníka?" A oni řeknou: "Ano, dobře, pomozte nám se domluvit." "Chápeš, že tvá slova ji velmi rozčílila?"

A "Je ti jasné, že i když jsi byl velmi rozzloben, není v pořádku se to snažit vrátit?" "Ano, chápeme to." A tím celý spor končí. A my jen napíšeme "vyřešeno dohodou" a nikdo není obžalován. Na druhou stranu, pokud je někdo vážně uhozen, takový případ nelze vyřešit pouze dohodou. Jinak ... Ani když nikdo nepodá stížnost a uhozený si nestěžuje? To záleží. Normálně bychom se tím ani nezabývali, když nebyla podána stížnost.

Běžně, pokud někdo uhodí někoho a je to v rámci hry a nemyslí to vážně, nebo něco podobného, nikdo psát stížnost nebude. Jak se v angličtině říká při sportu: "Žádná újma žádný faul." Ale na druhou stranu, pokud se lidé naštvou a v afektu se bijí, tak se stížnost napíše. Jakýkoliv přihlížející by napsal stížnost. Myslím, že mnoho problémů může být vyřešeno bez Soudní komise. Možná dokonce většina problémů.

Jenom nepokládám za reálné, aby všichni lidé byli vždy ochotni řešit své problémy a stalo se nám, že se lidé odmítali o problému bavit. Chtěli pouze porušovat pravidla. Mohou si myslet, že mají dobrý důvod pravidla porušovat a mají právo si to myslet, ale já mám právo být ve škole, aniž bych se strachoval, že mi do tohoto práva bude někdo zasahovat.

Nevnímáme jako problém, když lidé neřeší své problémy, konflikty s někým, mezi sebou, ale "žalují" je a nechají Soudní komisi se o spor postarat. Cítíme, že je to také řešení. Není potřeba vyřešit spor domluvou s druhou osobou nebo se třeba stát nejlepšími přáteli. Někdy není nutné válčit. Zkrátka danou osobu zažalujete a na celou věc zapomenete a užije si den, jelikož se může stát, že vám spor zničí den nebo dokonce i týden.

A žaloba může být tím správným řešením. Považuji za správné, že existuje formální proces a děti chápou, že svoboda přináší zodpovědnost. Považuji to za zcela zásadní. Tyto dvě věci jsou skutečně provázané. A když po studentech požadujete zodpovědnost za své činy, tak budete pravděpodobně potřebovat nějaký formální proces. Ano, lze se na to podívat a říct...

Když lidé o naší škole slyší poprvé, podívají se na tento proces a pomyslí si: "Když dáte studentům možnost se rozhodnout, co musejí ostatní studenti dělat," ve smyslu čelit nějakým následkům, nebo odčinit špatné chování, tak si myslím, že to mnoho dospělých považuje za špatné. Myslím, že to bohužel reflektuje nedostatek komunikace mezi dospělými a dětmi. A dle mého názoru právě z tohoto nedostatku pramení mnoho vzájemných nepochopení.

A jedna úžasná věc, kterou jsem se naučil: děti, když jim dáte moc, tak začnou chápat její komplikovanost. A pochopí, co pravomoc znamená a čeho mohou dosáhnout, když ji mají. A občas považuji za neuvěřitelné, jak jsou děti velmi odměřené. Není to tak, že: "Pokud někde zapomeneš skleničku, musíš uklidit celou školu." Funguje to spíše způsobem: "Pokud zapomeneš uklidit skleničku, budeš muset udělat drobnou práci."

Takže jak říkám, na naší škole fungují tresty velmi prakticky. Přál bych si, aby tomu více dospělých rozumělo. Myslím, že tomu mnoho dospělých nerozumí. Možná soudí na základě svých vlastních zkušeností z dětství, nebo to jen odráží jejich názor na děti, ale v každém případě to není pravda. Násilí Nikdy jsme nezažila fyzicky agresivní jednání. Nebyli zde žádní studenti, kteří by bili ostatní nebo jim ubližovali.

A také, protože se jedná o velmi malou školu, všichni se navzájem znají a každý ví, co ostatní dělají. Není zde tedy mnoho věcí, o nichž by ostatní nevěděli. Vždy jsme si dobře vědomi problémů a konfliktů, které mohou mezi lidmi nastat a všichni berou na vědomí ojedinělé situace a jsou vůči nim pozorní. Všichni se snaží problémy urovnat, když věci nejdou úplně hladce. Funguje to celkem dobře. Dochází ve vaší škole k nějakému násilí?

- Ne, ani trochu. - To není pravda. Naše škola… Zaprvé, násilí představuje závažný problém na školách v Izraeli. Myslím, že Izraelské školy jsou na prvním místě co se násilí týče na celém světě, možná na druhém. Možná i na prvním. A na naší škole se nevyskytuje takové násilí, které lze vidět na školách v Izraeli. Jako např. skutečné, nebezpečné bitky, ve kterých může být dítě zraněno.

Na naší škole existuje násilí, ale pouze v rámci hry. Děti se pošťuchují a lehce bijí hravým způsobem bez jakéhokoliv úmyslu si ublížit. Skutečné násilí s úmyslem někomu ublížit absolutně netolerujeme. Pokud by někdo přišel a třeba se snažil někoho uhodit, mohou být pouze na základě tohoto přestupku ze školy vyhozeni. Pokud se jedná pouze o slovní agresi, a lidé se mohou velmi rozzuřit, tak je necháme být rozčílení a křičet na sebe.

Ale v okamžiku spáchání násilí vůči někomu jinému ve vzteku, se účastníci odtrhnou a celý problém se řeší velmi vážně. Byli tu asi tři kluci, kterým bylo 14 let a první rok byli velmi agresivní, nadávali lidem a bili je. Jeden z nich byl skutečně vyhozen. Na Školní radě mu bylo řečeno: "Jsi vyhozen." A ostatním byla pozastavena činnost po dobu měsíců a pokud by se chtěli vrátit, museli by se prezentovat před Školní radou a přesvědčit ji o svém přijetí zpátky do školy.

Ale oni se tu už neobjevili. Kdykoliv někoho dočasně vyloučíme, sejdeme se s nimi a jejich rodiči. Obvykle se snažíme, aby byly na setkání přítomny osoby, jež mají pro daného člověka pochopení a nejsou tam jen za účelem zdůraznění trestu. Většinou tam jsou, aby řekli... Často se snažíme na setkání dostat dítě, které mělo potíže kontrolovat vztek, když bylo mladší. Takže mohou říct...

Pokud máte osmileté dítě, které ostatní bije, snažíte se problém vyřešit tím, že máte v komisi 15 letého studenta, jenž řekne: "Ano, když mi bylo osm, měl jsem problém s kontrolou svých emocí a bil jsem ostatní a bylo pro mě velmi složité se to odnaučit, ale nakonec jsem to zvládnul. Tohle jsou zkrátka věci, které jsem dělal." A to je náš účel na podobných setkáních. Jednou jsem vyhrožoval dalšímu studentovi, že mu způsobím vážnou fyzickou újmu a pokusil jsem se o to.

To je nejhorší věc, jakou jsem kdy udělal. - Byl jsem na tři dny vyloučen. - Byla to nejhorší věc, kterou kdy kdo udělal. Pokud by došlo k ublížení... poranění citů, existuje proti tomu pravidlo: "Nesmíš ranit city ostatních lidí." A funguje velmi dobře. Často slyším malé děti říkat: "Přestaň, zraňuješ moje city a proti tomu existuje pravidlo. Přestaň, nebo to nahlásím."

A je to velmi efektivní, protože Soudní komise se podobnými stížnostmi zabývá a lidí se o tom baví, což pomáhá škole předcházet šikaně nebo podobnému zneužívání. Jak se chovají studenti, kteří byli agresivní na klasických školách, když přijdu poprvé do vaší školy? Jak se změní jejich chování? Nikdy nevíte, o které děti se jedná. Ty nejmilejší, nejcitlivější a neškodné nakonec řeknou: "Ano, byl jsem z minulé školy vyhozen kvůli mlácení lidí."

Je to neuvěřitelné. Zkrátka zde necítí potřebu být násilní. Jsou Sudbury školy pro všechny? Lidé při seznámení s dětmi z naší školy občas říkají: "Jsou to neobyčejné děti, nemohou být jen tak ledajakými z naší školy." A my jim říkáme: "Ne, jsou to běžné děti z vaší školy. Nijak ve své staré škole nevybočovaly z řady, nebyly považovány za jedinečné."

Mnoho dětí na naší škole, dokonce i ty velmi milé, byly vyhozené ze svých starých škol kvůli násilí. Je zde velmi svobodné prostředí, kde se lidé mohou vyjádřit, ukázat svou inteligenci a využít svého potenciálu. Do jaké školy jsi chodila předtím, než jsi nastoupila do Booroobinu? Chodila jsem do klasické státní školy v Německu - střední školy, gymnázia a prošla jsem maturitou ještě než jsem přišla do Booroobinu.

Ale myslím, že jsem se naučila víc v Booroobinu, než v mé staré škole. Proč ses rozhodla jít do Booroobinu, i když jsi už dokončila školu v Německu? Nešla jsem tam ze stejných důvodů, kvůli kterým jsem chodila do své staré školy. Nechtěla jsem získat víc znalostí v matematice nebo něčem podobném. To nebyl ten důvod, ale po dokončení školy jsem cítila, že nejsem vůbec připravená vstoupit do světa.

Netušila jsem, co bych měla dělat. Nevěděla jsem, jakým směrem se vydat. Neznala jsem své silné a slabé stránky. Četla jsem o těchto školách, tomto typu vzdělávání. A rozhodla jsem se podívat do Sudbury školy a zjistit, jestli existuje i jiná cesta a jak funguje. A tak jsem zkrátka rozhodla pro Austrálii a byla jsem na cestě. Vůbec se mi v mých starých školách nedařilo. Kelly se dařilo dobře. Byla jsem tam úplně šťastná.

Prvních šest školních let jsem strávil v klasické základní škole. Chodil jsem do jisté školy, byl jsem tam velmi nespokojený. Jednalo se jenom o těchto šest let. Nebylo žádné pokračování. Poté jsem začal chodit do jiné školy, která byla údajně alternativní. Říkali tomu "poloviční svoboda, experimentální". Byl jsem tam velmi nešťastný. A nakonec jsme objevili... věděli jsme dlouho o jedné rodině, několika rodinách, které zakládaly školu.

Poté jedna z těchto rodin přišla za námi a začala o tom mluvit. Já i moje matka jsme se do tohoto konceptu zamilovali. Chodil jsem do klasické soukromé střední školy v Bostonu a připadalo mi, že jsem pouze ztrácel čas. Bylo mi mizerně, nemohl jsem spát. Trávil jsem celé dny děláním naprosto nudných a zbytečných věcí. A poté jsem přečetl knihu Summerhill, která mě obrovsky inspirovala a otevřela mi svět... existenci lidí a škol respektujících svobodu ve vzdělávání.

A zanedlouho po přečtení této knihy jsem začal chodit do Sudbury Valley. Moje rozhodnutí začít chodit do této školy bylo učiněno na poslední chvíli, protože jsem už byla šťastná. Myslela jsem si, že jsem úplně šťastná v klasické škole. Netušila jsem, že mohu být ještě šťastnější. Je to neuvěřitelné. Moje 11-ti letá dcera chodila do klasické školy a byla pokročilý student. Byla ve speciálním programu pro chytré.

Ale trpěla, protože se jí ostatní děti vysmívaly, protože považovaly její vyjadřování za příliš dospělé. Provokovaly ji a nazývaly ji "malý dospělý". Posmívaly se jí i kvůli dalším věcem. A byla velmi nešťastná... během přestávek... Byla spokojená během hodiny, ale velmi nešťastná o přestávkách a ze způsobu, jakým se k ní ostatní chovaly. Dívala jsem se po dalších možnostech, takže jsem našla jistou webovou stránku a rozhodla, že se tam půjdeme podívat.

A moje dcera se okamžitě cítila spokojeně. To byl jeden z důvodů, proč jsme si školu vybrali. Myslíš si, že Sudbury škola je pro všechny? Nebo existují lidé, pro které není příliš vhodná? Myslím, že existují dva typy lidí, kterým tato škola nevyhovuje. První jsou děti "zkažené" systémem, které sem přijdou s takovým hněvem vůči jakémukoliv systému, že odmítají přijmout zodpovědnost za svoje činy a také vůči komunitě.

Školu zkrátka snáší špatně, odmítají se chovat dle pravidel a vycházet s ostatními. A dále to jsou lidé, kteří jsou příliš tvrdohlaví, než aby poslouchali. Nikdy nevíte, jestli by měli zájem nebo zda by souhlasili s filozofií, protože o ní nechtějí slyšet. Známe mnoho lidí, kteří jsou takoví. "Nechci o tom slyšet, nic mi neříkej. Nesouhlasím s tebou. Je to hloupost. Nic mi neříkej." Základní požadavek je být vždy zodpovědný za své činy.

Pokud dítě řekne: "Já jsem nic neprovedl, to byl můj duch." To se jednou skutečně stalo. Takové dítě bude mít ve škole problém. Ale pokud nakonec přizná: "Dobře, udělal jsem to." Tak už je to v pořádku. Přizpůsobení se Sudbury škole Bylo pro tebe obtížné se přizpůsobit tomuto typu školy, když jsi strávila tolik času v klasické škole? Bylo to skutečně těžké, protože nejdříve jsem se nudila. Určitě trvá nějaký čas, než znovuobjevíte schopnost řídit své vzdělávání.

Poté jsme začala s lidmi mluvit a dělat různé věci, nejprve počítače, pak kytaru, zkrátka cokoliv. Trvalo to asi 3 až 4 měsíce, než jsem si zvykla. Ale bylo to... Nečekala jsem, že to bude tak složité, když jsem tam poprvé přišla. Myslím, že nejtěžší to měli náctiletí přicházející z klasických škol. Malé děti si zachovali schopnost hrát si, nedělalo jim hraní problém. Takže pro malé děti byl přechod snadný.

Obvykle, pokud přijde dítě bez zkušeností z tradiční školy, nemá žádný problém s naším systémem. Je to velmi přirozený systém. Děti, které přijdou, aniž by byly "zkažené" v klasické škole, zde skutečně vzkvétají. Je to pro ně naprosto přirozené. Začala jsem, když mi byly 4 a většinu času jsem si hrála a příliš jsem zdejšímu modelu nerozuměla, ani jak funguje Soudní komise. Lehce jsem tomu rozuměla, ale na Školní radě jsem vůbec nemluvila.

Řekla jsem mé mámě, aby za mě mluvila. Byla jsem příliš stydlivá, vždy jsem byla stydlivá. A příliš jsem tomu nerozuměla až do tohoto roku, protože ostatní děti na mé škole náš systém příliš nechápou. Takže jsem osoba poukazující na věci, které by dělat neměly. Samozřejmě, studenti rozumějící fungování školy, jsou nejlepší lidé, kteří mohou tuto informaci předat novým studentům.

Pro dítě nemá skutečně nikdo větší důvěryhodnost, než o rok starší dítě. Bylo zde pár velmi divokých dětí, které nebyly zvyklé přemýšlet samy za sebe. Pamatuji si skupinku dětí, myslím, že to bylo první rok. Měli jsme velkou pneumatiku z traktoru, zhruba takto v průměru. A oni si pomyslely: "Tohle bude sranda. Pustíme ji z kopce po příjezdové cestě." Samozřejmě, že na konci této cesty byla zaparkována všechna auta.

Takže ji pustily z kopce a narazily s ní do auta. Strávily celý rok hrazením škod osobě, jejíž auto poškodily. Nebyli zkrátka zvyklé rozhodovat se, promýšlet věci a říct si: "Hm, pokud to uděláme, co se asi stane?" Zkrátka si mysleli, že něco bude sranda a udělali to, protože nebyli zvyklé fungovat bez dozoru. Další věc, myslím, přestavuje fakt, že mnoho teenagerů mělo vztek na dospělé a školy.

I když jsme se snažili být naprosto odlišné místo, tak byli stále... potřebovali mít na někoho vztek. Trvalo dlouho překonat tento jejich přístup. Do určité úrovně to byly mladší děti, které stárly a stávaly se z nich náctiletí a pak ukazovaly dalším... Nyní ukazují novým teenagerům, jak škola funguje... Aby se mohli noví náctiletí snadněji zorientovat. Ale když byli všichni noví, nebyl zde nikdo schopný ukázat, jak škola funguje a umožnit jim důvěřovat situaci.

Počítačové hry
Jsou zde děti, které tráví hodně času, možná tři roky, hraním her. Na chvíli během začátku... Počítačové hry jsme neměli odjakživa, jelikož žádné počítačové hry neexistovaly, takže chvíli představovaly inovaci. Proběhlo hodně diskusí na Školní radě, jak tuto aktivitu provozovat, aniž by ostatní lidé byli negativně ovlivněni a studenti zajímající se o počítačové hry museli obhájit, že lze tuto aktivitu provozovat, aniž by negativně ovlivnili ostatní.

Máme společenství počítačových her, které má svoje místo a jejíž členové vytvořili pravidla, dle kterých lze přinést herní systém a kam ho mohou umístit a jakým způsobem se na nich studenti střídají. Jednou za čas jim je přerušena činnost... především kvůli zanechávání odpadků, protože společenství je vázáno zásadou, že zajistí čistotu místnosti a pokud ne, Školní rada jim může pozastavit činnost.

A poté se musí společenství sejít a diskutovat o problému, vymyslet způsob, jakým ho vyřeší. Chvíli zde byl problém kvůli ztrácení věcí a oni o tom dlouze mluvili a přišli na způsob zaznamenávání sériových čísel, označování věcí a dalších věcí snažících se zabránit krádežím. - Nelimitujete čas, ani násilí, zkrátka nic? - Žádnou z těchto věcí. - Nemáte stanoveny žádné hranice? - Ne.

Hranice jsou stanoveny tak... Zaprvé, je to pouze v určité místnosti. Zadruhé, vaše chování musí být rozumné. Pokud řeknete: "Rozbil jsem židli nebo uhodil jsem ho, protože jsem hrál násilnou hru." Potom: "Ne. Ne, ty jsi zodpovědný." Pokud nejsi schopný hrát násilné hry, aniž bys propadal šílenství, nemůžeš je hrát. Není to omluva. Jednu ze zajímavých věcí o počítačových hrách považuji fakt, že je většinou hrají ve skupinkách.

Několik lidí hraje a další se dívají. Obecně nejsou tito lidé příliš sebevědomí ve svých sociálních dovednostech. A dohromady mohou spolupracovat na velmi základní sociální interakci v bezpečném prostředí. Běžně se stává, že hrají a povídají si o počítačových hrách a přesunou se z povídání o počítačových hrách k diskutování jiných věcí. Během dne musejí obvykle sejít dolů do hlavní budovy, protože není povoleno jíst v areálu, kde se nachází počítačové hry.

Takže přijdou dolů, kde jsou další děti, které nejsou natolik intenzivně zapleteny v počítačových hrách, ale také občas přijdou do hlavní budovy, čímž tvoří most mezi zbytkem komunity a dětmi v budově počítačových her. Časem se díky tomu naučí komunikovat. Evidentně, srdce hráčské komunity tvoří asi tak 10-ti letí chlapci. A v okamžiku dosáhnutí věku 11-ti, 12-ti, 13-ti nebo 14-ti let si vytvoří nový přední zájem - děvčata.

A začnou se o dívkách mezi sebou bavit a poté je vidíte trávit trochu více času dole v hlavní budově a všímáte si, jak se více starají o osobní hygienu, začínají se sprchovat, mýt si vlasy a další věci. Tráví více času v hlavní budově a účastní se dalších probíhajících diskuzí. Poté, když všichni dospívají a píší závěrečné práce, tak mluví o své obrovské stydlivosti v dětství a že jejich jediné útočiště bylo zajít do areálu počítačových her a hrát počítačové hry a o tomto celém procesu píší.

Závislost je velmi závažný lidský problém. Je možné se stát závislým na na celé řadě rozličných věcí, které běžně jako závislost nepovažujeme... vypořádat se s touto otázkou ohledně počítačových her... je to ve skutečnosti méně škodlivé, než mnoho dalších věcí, na kterých se můžete stát později závislými. A dobrá počítačová hra je skvělý prostředek intelektuálního cvičení.

Těžko byste tvrdili, že lidé, kteří si sedli a řeší logické a matematické problémy, si ve skutečnosti smaží mozek. Ve skutečnosti dobře navržené hry, jež díky své propracovanosti bývají velmi populární, představují obvykle... velkou výzvu. Přesně tak. Počítačové hry rodiče děsí, protože jen velmi málo rodičů má s nimi větší zkušenosti. Jedna z věcí, kterou často v USA říkám, zní: "Skutečně byste se zlobili, kdyby vaše dítě bylo posedlé baseballem?"

A oni si pomyslí: "Ne, to není tak špatné. Byl jsem baseballem posedlý, když..." Je to jako... Ano, jsou mezi tím rozdíly. Možná, když jste posedlí baseballem, jste venku a běháte. Ale existují děti posedlé baseballem, které se jenom dívají a studují statistiky a další podobné věci, takže nejsou nijak atletické. - ... stavění modelů nebo něco podobného... - Přesně tak. Je to skutečně tak hrozné?

A oni o tom přemýšlejí a řeknou: "Strávil jsem tím hodně času, ale bylo to jen po určité období mého života a poté jsem s tím přestal. Nejenže si nepřipadám touto věcí poškozen, ale dokonce jsem se naučil určité důležité věci." Rodiče Vědí tvoji rodiče, co ve škole děláš? Oba moji rodiče jsou členové personálu. Takže vědí o všem, co dělám. Ve skutečnosti se nebojí mi to říct. Takže mám dobrou představu o tom, co dělají.

Vědí vše, co se jim rozhodnu říct, což více méně znamená, že... když jsem začal chodit do Sudbury Valley, nerad jsem o svých aktivitách mluvil, protože jsem pouze chtěl přijít a necítit se pod kontrolou svých rodičů. Začal jsem se cítit lépe, aniž bych se strachoval o jejich názor. A také, teď když jsem starší, nejsem na nich tolik závislý. Takže nyní většinou ví, co dělám.

Vždy, když rodič přijde s pochybnostmi za členem personálu a zeptá se: "Co dnes dělala moje dcera?" Člen personálu za námi vždy přijde a zeptá se: "Je v pořádku, když o vás nebo o vašem dnu ve škole budu před vašimi rodiči mluvit?" Nikdy se s rodiči nebaví bez našeho svolení. Někdy to dělají za přítomnosti dítěte, což je skvělé vědět. Nikdo nás bez souhlasu nesoudí. Ani před námi, ani za našimi zády. Nikdo nás nesoudí. To je také skutečně úžasná věc.

Moji rodiče jsou členové personálu. Ale to neznamená, že zde s nimi trávím hodně času, protože s nimi trávím veškerý čas doma. Nemám s přítomností svých rodičů na škole problém za předpokladu, že nejsou stále se mnou. Víte, ve skutečnosti nechci být součástí školního dne. Myslím, že je to... Že ovlivňuji dění, pokud tam jsem. Moje dcera... Moje dcery se budou chovat jinak. Myslím tím, že se...

Když přijdu během dne, moje 6-ti letá dcera vyleze na můj klín. Jelikož jsem jejich matka, cítily by se méně svobodné, myslím, když bych byla v dosahu. Takže bych se raději účastnila všech ostatních věcí. Organizováním kempingových výletů... Je mnoho způsobů, ve kterých se ráda angažuji, ale nerada se podílím na školním dnu. Opravdu záleží na každém dítěti a rodiči. Ale myslím si, že většinou...

Většina rodičů způsobuje, že jsou děti méně ochotné být samy sebou. To ale neznamená, že by rodiče nebyli do školy jakkoliv zapojeni. Rodiče hlasují na Školním shromáždění, které se nestará o každodenní problémy, ale schvaluje rozpočet na konci roku a plní řídící funkci školy. Jsou zajisté vítáni... předpokládám na většině Sudbury škol - určitě na té naší, navštívit školu. Ale nejsou řadovými členy školní komunity.

Jsem členem Školního shromáždění, zároveň Dozorčí rady, Také máme instituci, kterou ostatní školy nemají, ale považujeme ji za pozitivní inovaci... jedná se o rodičovský klub. Cílem rodičovského klubu je nabídnout možnost rodičům se sejít a vyjádřit své pochybnosti. Scházíme se každý měsíc a je to událost, při níž můžeme diskutovat. Takže lidé mohou sdílet své pochybnosti typu "Moje dítě tráví každý den šest hodin hraním počítačových her."

A ostatní mohou vysvětlit, proč jsou počítačové hry cenným prostředkem trávení času. Je to velmi příjemný způsob získávání podpory, jelikož mnoho z nás má rodinné příslušníky, pokrevní příbuzné, kteří nepodporují tento způsob vzdělávání. Také máme společenské události, které se pro starostlivé rodiče vždy promění ve filosofickou debatu. Protože vyhledají člena personálu, sdělí mu veškeré pochybnosti a nakonec se celou dobu mluví o filosofii.

Takže ve skutečnosti nejsou tyto události příliš společenské, ale zároveň servírujeme koláč, kávu a tak podobně. Já jim dokonce dávám najevo svůj názor, že jejich starostlivost je v pořádku. Pokud si rodiče nedělají starosti, dělám si je díky tomu já... protože si myslím, že dělají věc, kterou jen stěží dělá někdo jiný v této zemi a možná i na světě. A zároveň si myslím, že pro takové rozhodnutí potřebují obrovskou podporu.

Věřím, že jedna z nejlepších lekcí, kterou mohou svým dětem předat, je převzetí zodpovědnosti za celý proces vzdělávání. Také jsme zkusili organizovat přednášky a diskuse... Ukázalo se, že podléhají určitému cyklu. Funguje to tak, že je zorganizujeme, lidé přijdou a intenzivně diskutují. A na další se objeví méně lidí. Na třetí přijde sotva někdo, kromě těch skutečně vytrvalých... opravdu nervózních.

Poté se shodneme: "Další už organizovat nebudeme, protože stejně nikdo nepřijde." Takže je nepořádáme zhruba rok až dva a rodiče začnou říkat: "Mohli byste uspořádat tamtu věc?" Takže to zorganizujeme a oni říkají: "Je to skvělé." Takže uspořádáme další a přijde jenom pár lidí, potom zase nikdo a my s tím přestaneme. Měla jste někdy pochybnosti o této škole, nebo její filosofii a svobodě? Zpočátku ano.

Když sem moje dcera přišla, bylo to obtížné, protože jsem byla zvyklá přemýšlet o škole stejným způsobem, jako ostatní. Byla jsem zvyklá tolerovat sklíčenost, kterou jsem sama zažila. Je nepříjemné nutit své děti dělat domácí úkoly a poslouchat, že nechtějí ráno do školy a musíte je donutit, ale časem si řeknete, že to musí dělat všichni. Že je to nakonec ona správná cesta. A také... Nejprve jsem měla pochybnosti, protože známe velmi málo podobných rodin.

Ale čím více jsem o tom četla a viděla, jak jsou moje dcery šťastné, tak jsem se jen podívala a řekla si: Mám dvě dcery, které se do školy neskutečně těší. Slovo "škola" pro ně představuje báječné místo, navíc vidím, že se moje dcery učí spoustu věcí. Vystoupit z klasické školy neznamenalo přestat se učit akademickým dovednostem. Nabývá je sama.

A nikdo se jí neplete do toho, jak daleko může zajít, například, píše ve svých 11-ti letech lépe, než jsem psala já na střední škole. Skutečně. Je opravdu schopná spisovatelka. Ale může to dělat kolik hodin chce. A také dostává úžasnou věc... Děti, které ji daleko lépe přijímají, než spolužáci na státní škole. Nepotřebují se navzájem provokovat, protože nemají svou svobodu ohraničenou dospělými. Takže již žádné pochybnosti nemám.

Nemohu uvěřit, jaké štěstí mě potkalo, když jsem tuto školu objevila a že můžeme žít tímto způsobem. Musejí rodiče přijmout tento vzdělávací model, aby jejich děti mohly chodit k vám do školy? Myslím, že to ovlivňuje… Je obtížné být v prostředí, kde jste svobodní, dostává se vám přijetí a můžete dělat věci, které chcete a neděláte věci, které nechcete a pak přijít domů a poslouchat: "Tohle jsi udělal špatně, měl jsi to udělat takhle."

Ani jednomu z mých rodičů se tato myšlenka nejprve příliš nezamlouvala, ale bylo jim jasné, že se jednalo o jedinou školu, do které jsem ochoten chodit. Moje máma od té doby oceňuje, jak mě chození do Sudbury Valley udělalo šťastným, takže oceňuje... oceňuje tento model. Můj táta byl trochu... nevěděl, o co jde. Nevadilo mu, že jsem chodila do této školy. Ale na začátku byl trochu vyděšený.

Moje mamka s tím byla v pohodě, protože ona byla ta, která mě chtěla poslat do téhle školy... Jsem šťastná, že mě poslala do téhle školy, protože to tady miluju. Máme tady několik studentů. kteří mají jednoho rodiče, který věří v tuhle školu, a dalšího, který je proti tomu. A vidíte to v jejich chování, mají problémy s dodržováním pravidel, a mají to složitější cítit se pohodlně když dělají to, co mají rádi, protože vědí, že na ně bude někdo křičet nebo je nutit, aby dělali věci jinak.

Je to jako říkat: "Tady máš svobodu, ale budeš muset dělat, co ti řeknu." Pokud tomu rodič skutečně nevěří, je to pro dítě ve škole náročné. Jediná věc, kterou bych chtěla říct, je, že víra ve vaše děti... ve kterou věřím po tom, co jsem tam měla děti tři roky, že vzdělání by mělo být v rukou našich dětí, a že jejich vlastní zájmy by měly být kompasem, který je vede směrem, kterým by jejich učení mělo vést...

Nemohla bych být šťastnější s tím, jaký je náš rodinný život, protože nezažíváme stres, který většina rodin má. Je to udivující. A neuvědomujete si, kolik stresu máte, pokud jsou v tradičním systému. Dokud je z toho nevyvedete, je to úžasné, podobné nadšení, jaké zažívají rodiče, když vidí jejich děti poprvé chodit, důvod, proč jste tak nadšení, je to, že jste je to nenaučili, nevíte, kdy k tomu dojde.

Tohle nadšení mám neustále. Vidím své děti, jak se učí číst, a je to ta nejúžasnější věc, když vím, že to dokázala sama. Přebírá iniciativu. A tak prožívám tohle stejné nadšení, které mnoho rodičů prožívá během jejich raných let se svými dětmi, ale ne během jejich školních let, když musí stát nad nimi a nutit je dělat domácí úkoly.

Jak se volí personál
Zaměstnance v Sudbury škole demokraticky volí stávající zaměstnanci a přítomní studenti a jsou voleni na základě kritéria pode toho, jak užiteční jsou dle rozhodnutí školní komunity, a mohou prokázat tuto užitečnost miliony různými způsoby. Mohou to zajistit pouze tím, že budou osobností, se kterou je zábavné konverzovat, mohou to zajistit tím, že budou mít nějaké vědomosti, které jsou užitečné, specifické znalosti, ke kterým mají lidé rádi přistup, např. toho vědí hodně o vědě...

Užitečnost může být ve formě zvládání některých situací ve škole, jako jsou ambice. Myslím, že nejdůležitější věc je určitě odpovědnost k... myšlence, že mladým lidem by měla být dána svoboda k následování jejich snů. Pokud jakýkoliv dospělý se tím bude řídit, potom se ostatní vyřeší samo. Myslím, že zaměstnanci jsou skutečně efektivní, když mají velmi dobré pochopení filozofie Sudbury školy, a jsou pro ni velmi nadšení a zanícení.

A potom tuto filozofii uplatňují v jejich pracovním životě ve škole. Někdo, kdo je tomu nějak oddaný, by podle mě měl být opravdu správnou osobou, kterou je dobré mít na palubě. Potom už to jednoduše závisí na tom, co budou očekávat studenti, co bude očekávat škola. Myslím, že aby mohl být někdo úspěšný, musí být schopný pracovat na rovnováze mezi tím, jak být tolerantní k široké škále názorů a chování, zatímco musí být ochotný vymezit hranice a zaujmout stanovisko jako člen školní komunity, kdy se něčí chování stane škodlivým pro celou komunitu.

Také je důležité, že členové personálu jsou lidé, které rodiče vezmou v úvahu: "Jo, chci tyhle lidi, aby byli vzorem pro mé děti," a děti je vezmou v úvahu a řeknou: "Chci tyto lidi, aby pro mě byli vzorem." A tohle myslím častěji... To je nejtěžší, většina z toho, co dělá někoho vzorem, je uvnitř. Nemá to nic společného s jejich vzděláním, s tím, co dokázali, nebo na kolik hudebních nástrojů umí hrát.

Má to co dělat s tím, kdo jsou jako jedinci a to je těžké odhadnout, když někoho neznáte moc dobře. Co jste si myslel o volbě zaměstnanců? Pro personál je to samozřejmě těžké, ale pokud chcete, aby všichni byli rovnocenní, a někteří z nich jsou zaměstnanci, kteří tam pracují, pak nevidím jiný způsob jak to zařídit. To je rovnocenné. Pokud je nezvolíte, kdo potom rozhodne?

Nejdříve jsou volby a pak to jde na školní radu, aby rozhodla, kdo pracuje kolik dní. Mátě někdy obavy, že vás nezvolí? Každý rok. Dokonce i ti nejspolehlivější zaměstnanci jsou nervózní. Na jednu stranu důvěřujeme dětem, že ví co je pro ně nejlepší a že ví, co je nejlepší pro školu. Na druhou stranu máte trochu strach, co když se něco stane týden nebo dva týdny před volbami? A možná tím naštvete pár lidí, což je riziko, které zde podstupujete každý den.

Může se to stát. Volby jsou náročné a je to náročné pro personál mít nebo nemít jednoletou smlouvu každý rok a mít to stále na projednávání. Ale myslím, že je to nezbytné. Už jste někdy vyhodili člena personálu? Měli jsme jednu osobu mezi lidmi, kteří se školili na zaměstnance, která nebyla přijata. A jedna žena, která byla přijata na zkušební dobu, nakonec skončila sama. Ale dostala kratší smlouvu, než zbytek personálu.

A možná by nakonec byla vyhozená. Jaké je to pro vás volit, kdo se stane členem personálu? Můžu říct, že to je jedna z nejtěžších zkušeností mého života, protože sedíme v místnosti celkem deset hodin a diskutujeme o tom s většinou přítomného personálu. A když jsme měli záplavu připomínek, a když jsme se konečně dostali do fáze konkrétních návrhů na složení zaměstnanců na další rok, měli jsme myslím 14, něco kolem 14 návrhů.

A bylo velmi náročné hlasovat pro ně. Bylo velmi náročné diskutovat o nich předem, bylo velmi náročné navrhovat návrhy, Ale dokázali jsme to a dokázali jsme to proto, že to bylo důležité, že se to dokončí. Nemohli jsme jen tak říct: "No dobře, tak co naděláme," protože jsme museli dosáhnout rozhodnutí.

Nemohli jsme to nechat jen tak. Fakt, že tam je tak silný pocit, že jsme si s nimi rovni, že je uznáváme tak moc jako přátele, jako lidi, proto je to tak obtížné, když sedíte v čele místnosti a říkáte: "Nemyslím si, že ten nebo ten je vhodným zaměstnancem pro školu," protože jsme si tak blízcí, jako přátelé.

No, vím, že to je problém z velmi pragamatického důvodu, protože někdy se dostaneme k hlasování, kdo bude zaměstnancem, a oni už ví, za kolik dní budou končit, aby začali v nové práci příští rok, protože škola neplatí dost, aby udržela většinu lidí. Takže vím, že je to hodně náročné. Fakt, že máme každý rok volby, kdo zůstane jako člen personálu, znamená, že každý rok musíte být "v čele", musíte získat většinu lidí, kteří pro vás budou hlasovat.

Je to jiné, než v jakékoliv jiné práci, protože většinou vás nevyhodí, pokud k tomu není zásadní důvod. Každý rok se musíte prokázat a musíte získat všechny hlasy jinak nebudete součástí. To má velmi pozitivní efekt na jejich chování, protože když víte, že vaše práce ve škole není zaručena, pak budete dělat všechno pro to, abyste ji udrželi, většinou, pokud opravdu chcete tuhle práci. A myslím, že to zlepšuje kvalitu členů personálu.

Myslím, že by nebyli tak dobří ve své práci, pokud by se každý rok nemuseli tak snažit. Většina škol vyžaduje, pokud chcete být zaměstnáni, že musíte jít na týden na stáž, tak to funguje v Greenwood, tak to taky funguje v Sudbury Valley a v některých dalších školách. Na konci týdne vás studenti dost dobře poznají a vy poznáte studenty docela dobře a také prostředí.

Myslím, že pro většinu lidí je to dost času na to zjistit, jestli je tohle pro mě správný typ školy? Dalším hlediskem je to, že nemáte žádné funkční období. Takže pokud se někdo rozhodne, že tam nechce být, studenti to budou vědět také. Funguje to. Už dříve jsem zmínil osobní nasazení v tom, být nápomocný při předávání moudrosti. Pravděpodobně vám to může uškodit. Děti jsou obecně velmi dobré v tom, že dokážou prohlédnout přetvářku.

Myslím, že pokud ji máte, velmi brzy ji z vás strhnou. Jestli se při tom necítíte dobře, může to být náročné. Myslím, že musíte být ochotni mít každé slovo, které řeknete, a každé rozhodnutí, které učiníte analyzováno a prozkoumáno od kohokoliv, kdo je chce analyzovat a prozkoumat. Je to jako mít hodně šéfů. Opravdu každé dítě ve škole má pocit, že pro něj pracuju. A jestli vám to není příjemné, tak to pravděpodobně není práce pro vás.

Myslím, že prostředí vás nutí být sami sebou a velmi upřímní celou dobu. To bylo pro mě vždy náročné, stejně jako pro ostatní. Kvalifikace a osobnost personálu Před mnoha lety jsem pracoval na státních školách v New Yorku a původně jsem získal jen dočasný certifikát učitele, a aby mi byl ten certifikát prodlužován, musel jsem každé léto vzít doučovací třídu. Takže v průběhu těchto let jsem měl dvě doučovací třídy, ale to je celý rozsah mé přípravy jako učitele.

Moje vlastní průprava je... Vystudoval jsem bakaláře, pak jsem pracoval asi tři roky nebo tak něco a pak jsem šel na vysokou školu, mám pedagogický magisterský titul. A to bylo tak před sedmi nebo osmi let, kdy jsem získal magisterský titul. V té době jsem hodně učil, ale učil jsem hlavně angličtinu. To nebylo skutečně to, k čemu jsem se vzdělával, ale je to prostě něco, co jsem nakonec dělal.

Dosáhla jsem bakalářského stupně v jazyce a kultuře, a pak jsem se rozhodla získat titul magistra v umění a vzdělávání a zároveň jsem získala certifikát, abych mohla vyučovat, ale nikdy jsem neučila v tradiční škole. A měla jsem... Učila jsem ve státní škole čtyři roky, než jsem přišla do Fairhaven... byl to městský typ školy, střední školy, kde jsem učila americké dějiny a ženská témata, genderová témat.

Chodila jsem do školy... jako bakalář jsem si vytvořila vlastní téma v alternativním programu, který se jmenoval "socio-kulturní rozvoj ve vzdělávání", a pozorovala jsem, jak děti s různým kulturním původem jsou ovlivněny školním systémem, který je skutečně navržen pro "bílé" děti ze střední třídy. A pak jsem udělala magisterský stupeň, který mi umožňoval učit. A také mám titul z americké historie.

Pracoval byste někdy v tradiční škole jako učitel? Vlastně jsem to už dělal. Pracovala jsem dva roky na státní střední škole v New Yorku. Myslím, že bych to už nemohl dělat. Byl jsem lepší v předstírání, než v dělání věcí, s kterými jsem nezbytně nesouhlasil. A v tom čase mého života to tak docela dobře vycházelo. Ale částečným důvodem, proč jsem odešel, bylo, protože mi bylo čím dál jasnější, že v tom opravdu nemohu pokračovat.

Musíte nejdříve přemýšlet o vašem vlastním vzdělávání. Dokonce dřív než myslíte na vzdělávání někoho jiného, musíte nejdříve přemýšlet o tom, co vzdělávání znamená pro vás samotné. Pokud to nejste ochotni udělat, potom bude pro vás hodně složité být součástí demokratické školy. Řekl bych jako člen personálu, že nejdůležitější věcí, kterou jsem se naučil, je to, že musíte být velmi otevření ohledně vzdělávání.

A musíte si odpovědět několik základních otázek ohledně vzdělávání. Jako, "co je to škola?" a jestli "Potřebují děti chodit do školy, do skutečné školní budovy, aby se učily?" "Co to znamená učit se?" Musíte skutečně rozšířit vaše představy o tom, na čem se zakládá učení. Takže byste řekl, že jste změnil váš přístup ke vzdělávání, když jste se stal zaměstnancem ve škole Sudbury Valley? Myslím, že ano.

Neřekl bych, že se změnil nějak zásadně, protože již na začátku jsem říkal, že moje myšlenky o vzdělávání byly velmi blízké filozofii Sudbury Valley. Ale současně jsem musel rychle přijít k pochopení některých oblastí, kde jsem bral některé věci jako samozřejmost.

Především pokud přicházíte z tradičního vzdělávání a poté další krok z mé... z učitelské role, kde jsem se opravdu snažil vymyslet nejlepší způsob, jak předat informace, jak to udělat zajímavé, relevantní a zábavné, tak jsem musel zjistit, jak to bylo opravdu produktem určitého náhledu na směr, jakým se lidé vzdělávají nebo jsou vzděláváni, a uvědomit si, že to bylo to, co nebylo... co skutečně nemělo hlavní roli v modelu Sudbury Valley.

Pokud se učíte pouze matematiku, angličtinu nebo váš rodný jazyk, přírodní a sociální vědy, je to skutečné učení? Ve Spojených státech by většina lidí řekla, že to je učení nebo že to je základní učení. Ale když začnete pracovat na škole Sudbury Valley, musíte skutečně přehodnotit vaše postoje a skutečně přemýšlet o tom, "co je základem učení?" A také si budete muset klást tuhle otázku pro sebe.

Pokud si nebudete chtít klást tuhle otázku, a pak půjdete a řeknete si, že budete pracovat v demokratické škole nebo jenom přijít a pozorovat demokratickou školu v akci, bude to pro vás osobně velmi složité. Takže byste řekl, že zaměstnanci v Sudbury škole se sami učí? No rozhodně. Víte, pro mě... Musím uznat, že pro mě je největším přínosem práce v této škole, že mi poskytuje příležitost učit se celou dobu.

V určitém směru zde není lepší... není lepší příležitost poznat spoustu lidí a přijít do kontaktu se skutečnými problémy ze života. Ve firmě nebo společnosti je někdy opozice k ve velké skupině lidí, které znám. Mám pocit, že neexistuje žádné lepší místo k poznávání lidského života než škola Sudbury Valley, které jsem našel. A pro mě je to součástí toho, co dělá zábavným chodit do práce každý den.

Nevýhody Bylo něco ve škole, co se vám nelíbilo? Víte... v mém věku je jednoduché na tyhle věci zapomenout. Netrvá to tolik let zapomenout věci, které se vám nelíbí. Jsem si jistý, že se mi něco nelíbilo, ale nemohu teď přijít na nic zásadního. Když jsem byl malé dítě, škola byla relativně malá a když jsem byl starší, tak byla větší.

A pouze doplním, že jak se škola zvětšovala, stávala se více dynamickou a vzrušující a měli jsme více možností co dělat a více lidí, s kterými jsme mohli trávit volný čas a přijít s nimi do kontaktu. Myslím, že obecně... se s těmito školami, myslím, že je lepší usilovat o to mít relativně větší komunitu. To však neznamená, že byste to neměli zkusit, když nemůžete získat velkou komunitu hned teď, nebo byste to neměli ani zkoušet s menším počtem dětí.

Ale myslím si, že mít větší skupinu to dělá zajímavějším a více dynamickým a lepším místem pro děti. Takže tohle byla jedna věc, kterou jsem chtěl říct... Nevím, jestli jsem to chtěl vypíchnout jako něco, co jsem neměl rád, ale škola se hodně zvětšila, když jsem tam byl studentem, z relativně malé... tak malé, že každý rok si lidé dělali starosti, jestli škola zůstane otevřená, ohledně placení účtů a tak, do takové velikosti, že lidé si mohli přestat dělat starosti.

Mohl byste říct, s kolika studenty škola začala a jak byla velká, když jste skončil? Když jsem skončil, bylo tam okolo 150 studentů a to byly všechny věkové skupiny. Nevím, jak byla škola malá, když jsem byl malé dítě. Je něco, co se ti ve škole nelíbí? Cokoliv, co bys chtěla změnit? Když chceme něco změnit, tak to změníme. Tak to je. Existují některé věci, které nedokážete změnit, protože víte, že to musí tak být, a prostě se vám nelíbí, jako uklízení nebo služba na soudní komisi.

Nebo pravidla obecně. Je to opruz muset všechny dodržovat. Máme 150 pravidel. Je to opruz muset dodržovat úplně každý a dělat všechno správně a pořád... Ale akceptuju to jako něco, co mi dává svobodu a mít školu, kde jsem šťastná, kde se mohou moji přátelé cítit pohodlně a každý může být respektován. V nejhorším je to menší zlo. Nemusíte mít rádi nějaké pravidlo, ale víte, že bez něj by to bylo ještě horší.

Není tady nic, co bychom neměli rádi a nemohli bychom to přijmout nebo změnit. Je to takhle: buď můžete něco změnit nebo to můžete přijmout. Nedějí se zde žádné neakceptovatelné šílené špatné věci. Vlastně jsem přemýšlela o chození do státní školy, protože jsem nikdy do žádné nechodila. A také kvůli velikosti, protože nebyl nikdo blízko mému věku. Takže bych si hrála s kýmkoliv. Ale přemýšlela jsem o chození do státní školy, ale když o tom teď přemýšlím, nikdy bych to neměnila.

Nikdy bych neměnila svoji školu. Školu už jsem dokončil. Ale od té doby, co jsem šel na Sudbury Valley, myslím, že jsem nikdy nepomyslel na jiný typ školy. Jsou některé děti, které se rozhodly jít na běžnou školu. Tohle je stále trochu divné, je to malá skupina lidí, všichni ostatní, kdo žijí v jejich okolí chodili do normální školy. Znám některé lidi, kteří opustili školu a teď jsou v pohodě.

Víte, není to věc, kterou bychom chtěli prezentovat, protože jsme raději, když lidé zůstávají. A tento rok, po druhém roce školy, nebyl žádný student, který by odešel, protože by chtěl odejít. Byli tři nebo čtyři, kteří se odstěhovali z města nebo ze země, a dva studenti, jejichž rodiče je dali pryč, protože nebyli spokojeni, ale chtějí se vrátit. Nebyl žádný student, který by cítil, že musí odejít. Každý si našel ve škole svoje místo.

Přišli, měli nějaké problémy ve škole, kam chodili předtím, přišli na chvíli do Sudbury Valley a o rok nebo o dva později je jejich rodiče dali na jinou školu. Škola Sudbury Valley, zaměstnanci Sudbury Valley to vždy považovali za chybu. Že lidé přišli a znovu odešli. Brali to jako selhání. Překvapující věc, kterou vidíte, když čtete dopisy, které posílají, a co bylo zjištěno z výzkumů absolventů, je to, že ten rok nebo dva byl pro ně velmi důležitý.

Pamatují si to, uchovávají si ty časy a pomáhá jim to s jejich budoucností. Což je určitým způsobem velmi překvapující, že zaměstnanci Sudbury Valley si myslí, že selhali, že opustili školu, ale není tomu tak. Přišli, ať už z toho důvodu nebo z jiného, nemohli zůstat, ale tihle lidé toho vlastně získali hodně. Máš ráda svoji školu? Milujeme naši školu. Naše škola je nejlepší místo. Proč? Vlastně, já osobně... Stále jsem radši doma.

Nejsem jakože: "Hurá, těším se do školy" každé ráno. Jako já. Jo, ona je tenhle typ. A hodně dětí je ze školy nadšených. Ale není to proto, že bych si myslel, že by byla škola špatným místem nebo něco podobného. Je to prostě tak, že rád jsem doma, ale vím že, neexistuje žádné lepší místo na světě, které by pro mě bylo lepší k chození do školy. Není žádná jiná škola, do které bych chodil raději, s výjimkou některých jiných škol typu Sudbury, do kterých bych nechodil tak rád, protože tohle je škola, kterou jsem pomáhal dávat dohromady.

Chodil jste do školy Sudbury Valley rád? Ano, miloval jsem to. Bylo to úžasné. Vysoká škola a shánění práce Měli jsme zatím osm absolventů. Všichni z nich buď pracují nebo studují. Máme dva studenty, kteří získali stipendium, přestože po celé Austrálii bývá pouze dvanáct stipendií. Když jde o lidi, s kterými jsem zůstal v kontaktu, nebo s kterými jsem v kontaktu příležitostně, myslím, že byli schopni najít věci, které chtěli dělat a pokračovat v nich.

Měli jsme lidi, kteří se stali hudebníky, další odešli na TAFE kurzy (technické a další odborné vzdělávání v Austrálii). Někdo je grafický designér. Někdo další je v byznysu. Někdo se rozhodl, že odejde žít do lesů. Někdo chce být farmářem a najít nějakou půdu, a najít způsob jak hospodařit. Někdo další... Chtěl jsem být vědcem a teď pracuju jako vědec. Takže tam jsou všechny druhy různých lidí, ale myslím, že jsou všichni šťastní a spokojení s tím, co dělají.

Bylo pro vás složité dostat se na vysokou školu? Ne, nebylo. Nemyslím si, že by studenti ze Sudbury měli někdy příliš problémů dostat se na univerzitu nebo se dostat kamkoliv by se chtěli dostat, protože lidi vidí tyhle studenty a vidí lidi, kteří si věří, kteří vědí co dělají a vědí o čem mluví. Zrovna žiju v Kielu (Německo), kde jsem post-doktorandský výzkumník na univerzitě.

Šel jsem na dobrou vysokou, dařilo se mi dobře, šel jsem na doktorandské studium, abych získal PhD. v geologických vědách. Škola Sudbury Valley nabízí oficiální školní certifikát, který... V podstatě říká, že jste rovnocenný k lidem, kteří absolvovali nějakou jinou střední školu ve státě Massachusetts. Normálně, když se lidé hlásí na vysokou, tak říkají: "Absolvoval jsem střední školu a tady jsou moje známky".

Sudbury Valley pošle dopis, ve kterém vysvětluje, že tam nejsou žádné známky. Je to krátké jednostránkové shrnutí toho, proč tam nejsou žádné známky. Vlastně nevím přesně, co je v tom dopise. Ale říkají v podstatě tohle: "Nemáme žádné známky, které bychom vám mohli poslat. Tady je proč." A jako student, který se hlásí na vysokou, musíte říct... potřebujete o tom něco říct a vysvětlit tuhle otázku. A upřímně myslím, že to vzbudí jejich zvídavost.

Vzbuzení jejich zvídavosti je přinutí s vámi mluvit. A pokud je přinutíte s vámi mluvit, pravděpodobně se tam dostanete. Kdokoliv, kdo chce jít na vysokou, může jít na vysokou, kde jsou lidé, kteří vám mohou pomoci být v jakémkoliv akademickém oboru tak dobří, jak chcete. Můžete se dostat do velkých státem placených institucí. A ve velkých státem placených institucí se může studentovi, který se skutečně zajímá o to, co skutečně dělá, velice dařit a může získat hodně pozornosti od profesorů, jakmile prokážou svůj zájem o to, co dělají oni, protože mnoho jejich vrstevníků pouze zabíjí čas.

Já jsem šel na menší vysokou, která je trochu víc výběrová... vyžadovalo to trochu víc práce se tam dostat. Jedním z důvodů, proč to bylo lehčí, bylo to, že někdo ze školy Sudbury Valley už tam byl předtím a dařilo se mu dobře. Takže samozřejmě, jak se škola rozvíjí po mnoho let, tak existuje více lidí, kteří už nastavili směr, a lidé v kancelářích o vás už mohli slyšet, alespoň v přijímacích kancelářích by o tom už mohli slyšet. Musíte se důkladně přihlásit.

Jsou testy, které musíte splnit, abyste prokázali vaše schopnosti. Nevím, co se děje na nejprestižnějších vysokých školách, které mají 25 uchazečů na každou pozici. Nevím, co se děje tam. Ale alespoň na menších výběrových vysokých školách jsou k nám docela vstřícní. Jo, rozhodně si myslím, že moje zkušenost v Sudbury Valley a v Greenwoodu pro mě byla ohromným přínosem. Neplánuju jít na vysokou, ale... Myslím, že kdokoliv, kdo chce, tak může.

Já v tom pro mě nevidím žádný význam. Takže, po tom, co jste byl na škole Sudbury Valley, řekl byste, že je možná složitější najít práci po, tom co jste byl na takové škole? Ne. Jediná věc, která by to mohla dělat složitější je, že vaše standardy by mohly být vyšší podle toho, co budete chtít dělat. Rozhodně nejsou znevýhodněni. Lidé mluví o tom, jaké je to mít všechnu tuhle svobodu a jak je to složité, když jdete do práce nebo na univerzitu nebo kamkoliv, kde jsou pravidla.

Ale tahle svoboda výběru, zda-li tam chcete být nebo ne, vám umožňuje řídit se jejich pravidly. Vyberete si univerzitu, zjistíte, jak to tam funguje, a dodržujete pravidla a děláte si, co chcete, a když pravidla překročí hranici toho, co chcete dělat, tak odejdete. A když jdete na pracovní místo, kde po vás chtějí to, co vám přijde smysluplné, tak to děláte. A dodržujete pravidla toho pracovního místa, děláte svého šéfa šťastným a děláte všechno co můžete, abyste zvládli vaši práci co nejlépe.

A pokud vám ta práce přijde nesmyslná, řeknete: "Dobře, je čas dělat něco jiného. Najít si jiné místo." Ale nemyslím si, že existuje cokoliv, co je o moc složitější. Absolventi z normálních škol jsou znevýhodněni, protože často neví, co mají se sebou dělat, neví, kam chtějí jít. Začnou nějakou dráhu, pak ji přeruší a pak skončí, pak dělají tohle a pak dělají tamto. Někteří lidé mají práci, kterou nenávidí.

Dobře, pracují 40 hodin týdně a pak jdou domů a zapomenou na to, možná to není tak špatné. Ale zdá se, že lidé, které znám a kteří chodili do škol Sudbury, jsou lepší v tom, že si umí najít něco, co rádi dělají. Mají výhodu v tom, že ví více o sobě a o tom, co chtějí skutečně dělat. Mají sebedůvěru následovat své cíle. A nedovolí ostatním lidem, aby jim říkali: "Nemůžeš dělat tohle, nemůžeš dělat tamto." Pokud si myslí, že něco dokáží, prostě si za tím jdou.

Ať už to je práce v pekárně, chození na univerzitu nebo práce v... pracovat jako umělec nebo muzikant. Lidé dělají všechny druhy činností. Když se podíváte na seznam lidí a řeknete: "Kolik z nich tohle dokázalo?" A vyberete něco, co považujete za znamení úspěchu, bude to menšina. Ale pokud se podíváte na seznam lidí a podíváte se na to, co dělají a řeknete si: "Kolik z nich dělá něco kreativního a zajímavého tím, že našli způsob jak to dělat?", Bude to velká část.

Myslíte si, že by mohli tito lidé dělat věci, které chtěli dělat, díky škole Sudbury Valley nebo bez ohledu na to? Nikdy nevíte. Myslím, že lidé dokončili školu s tím, že jsou schopní dělat věci, které chtěli dělat, což si myslím, že by mělo být naším cílem vzdělávání v rozvinutých zemích 21. století. V 19. století, na začátku 20. století to nebylo naším cílem. Cílem vzdělávání bylo mít lidi, kteří umí číst, psát a dodržovat příkazy.

A měli jsme systém, který produkoval takové lidi. Být schopný číst a psát a dodržovat příkazy není skutečně užitečné pro... aspoň pro moderní lidi v rozvinutém světě. Skutečně si myslím, že jenom v podmínkách mé práce, která je jenom malou částí toho, jak poměřujete přínosy školy, jsem nestrávil celý můj čas děláním nesmyslné náročné práce a to mi umožnilo trávit můj čas využíváním mého zájmu o počítače.

A našel jsem zaměstnání, kde jsem dělal počítačovou práci pro lidi a vydělal jsem slušnou částku peněz. Většina zaměstnavatelů má opravdu ráda naše absolventy. Myslím, že jsou to skvělí lidé ke spolupráci a že jsou zodpovědní. Vědí, co musí dělat v jejich zaměstnání. Nesnaží se to obcházet, ale jsou prostě pozorní ke své práci a jejich práce je pro ně důležitá. Takže odvádí dobrou práci.

Když o tom tak přemýšlím, tak to myslím není nejlepším měřítkem hodnoty pro místo jako je Sudbury Valley. Myslím, že to bylo pro mě obrovským přínosem jenom v tom smyslu, že jsem mohl objevovat své vlastní zájmy a mohl jsem být součástí společenství lidí, které chápe, jak skutečné učení probíhá a které respektuje práva a integritu mladých lidí. Šel byste znovu do školy Sudbury? Ano, rozhodně. Proč? Proč?

Protože jsem si to užil a vyšel jsem připraven dělat, co jsem chtěl dělat. Financování školy Jak je škola financovaná? Je to pouze ze školného nebo také z veřejných zdrojů? Ne, škola Sudbury Valley je financovaná pouze ze školného. Greenwood je soukromá a je financovaná ze školného. Takže nás stát nechává na pokoji a umožňuje nám dělat to, co děláme. Jak je vaše škola financovaná? Kompletně od rodičů a ze sponzorských darů.

Nemáme žádnou podporu od vlády. Odkud získáváte peníze? Ze školného. Jsme podporováni ze školného. Máme... Má to důvod, aby škola Sudbury Valley byla plně hrazena ze školného, protože chtějí mít absolutní nezávislost. A chtějí být odpovědní pouze rodinám, které jsou ve škole, a ne grantovým organizacím nebo veřejnosti, myšleno vládě. My jsme byli v tomhle trochu odlišní, v tom, že když jsme postavili naše budovy, vydělali jsme peníze pro tahle zlepšení.

Ale na provozní náklady, průběžné denní provozní náklady používáme jenom školné. 0% našich peněz je ze soukromého školného. Naše školné je polovinou toho, co stojí jiná škola v okolí. Takže je to velmi levné. Naše školné je okolo 6000 dolarů ročně, což je více než na některých jiných Sudbury školách. Ale náš sněm odhlasoval zvýšení školného, aby mohl náš personál dostávat plat, z kterého je možné uživit rodinu.

Pokud to srovnáte s jinými soukromými školami v regionu, pouze školy provozované církví jsou levnější než my. Pro studenty v regionu není neobvyklé platit nebo pro rodiče platit od 15000 do 22000 dolarů. Takže jsme docela výhodní. Záměrně udržujeme školné na nejnižší možné úrovni, abychom se pokusili udržet školu dostupnou pro kohokoli, a nechceme, aby byla pouze pro vyšší třídu nebo pro vyšší střední třídu.

Chceme, aby byla dostupná stejně tak pro pracující rodiny. Co dělá většina Sudbury škol je to, že zakládají školné na tom, kolik by stálo, kdybychom propláceli ze svých kapes posílání našich dětí do veřejných škol, jako kolik by to stálo za dítě. Naše je 3500, což je vlastně dost laciné. Je to okolo poloviny ceny soukromých škol v této oblasti. Jedním z důvodů, proč jsem tuto školu vybrala, bylo proto, že jsme si to mohli dovolit.

Také jsem si tak nějak vypočítala tohle: tyhle školy jsou otevřené od 9 do 5 odpoledne. Státní školy jsou sice zdarma, ale zpoplatňují odpolední dozor. Když se podíváte na cenu našeho školného, není to vlastně o tolik více, než když bych ji měla v odpoledním dozoru. Ať jste rodič samoživitel s dítětem a minimálním platem nebo máte dítě a jste multimilionář, obě děti by měly mít příležitost chodit do školy.

Jsou u nás některé velmi chudé rodiny, které jsou součástí školy. Když si to nemohou dovolit, pak se opravdu snažíme poskytnout tolik stipendijních prostředků, kolik je možné. Některé rodiny, které mají více než jednoho studenta, mají jedno nebo dvě plná stipendia. Chceme studenty, ale doufáme, že to nebude problém, že to lidé nepoužijí jako protiargument. Nemyslíme si, že by to byla pravda. Chceme mít školu, která je tak různorodá, jak je to jen možné.

To je jeden z našich velkých úkolů. Když si někdo nemůže dovolit poslat jeho nebo její dítě do školy Sudbury Valley, existuje nějaká možnost, aby mohlo jít do Sudbury Valley? Je tam něco jako stipendium? Máme něco, co se nazývá nouzový fond na půjčky školného, který začal přibližně před sedmi, osmi nebo deseti lety. Účelem tohoto fondu je umožnit studentovi, který už navštěvuje školu, aby mohl pokračovat v docházce, pokud by jeho rodina měla finanční problémy.

Dostanou půjčku z fondu na jejich školné a tak by rodiče nemuseli splatit půjčku nebo by nemuseli splácet půjčku několik let po tom, co by odešli. Ale to je všechno, co máme v rámci finanční pomoci. Nemám pocit, že by rodiče měli platit za tento druh vzdělávání. To znamená, že se buď poohlédnete po grantech. Nebo to uděláte formou pohyblivého školného, s kterým souhlasím. Rodiče, kteří si mohou dovolit zaplatit: prosím zaplaťte.

A rodiče, kteří si nemohou dovolit zaplatit: to neznamená, že dveře do školy jsou zavřené. Dveře do školy by měly být otevřené. A my děláme všechno možné, abychom pomohli rodinám, které chtějí chodit do školy, takže pokud říkají, že peníze jsou problém, máme k dispozici nějakou finanční pomoc. Máme snížené školné pro lidi, kteří jsou typicky zařazeni do programu "oběd zdarma" ve veřejných školách. Snažím se dostat tuto školu do režimu pohyblivého školného.

Ale je to složité, je to dlouhá cesta. Možná za pět let bychom měli být schopní z toho udělat pohyblivé školné, takže všichni mohou chodit, všichni lidé by mohli chodit. Nic takového nemáme. Pro nás bylo problémem určit... Snaha určit finanční prostředky rodin... To je problém, do kterého jsme se nikdy nechtěli dostat. Např. můžete mít rodinu, která má velký příjem, ale mohou mít výdaje, které je těžké odhadnout.

Mohou mít nemocného příbuzného, o kterého se starají. Existuje mnoho neurčitých okolností, které ovlivní, kolik má rodina peněz a jaká je jejich schopnost platit za něco konkrétního, a to, že jedna rodina vystačí se starým autem... což je jen jedno auto, a proto mají k dispozici určitou sumu peněz. Jiná rodina se může rozhodnout, že potřebuje nová auta, a proto si řeknou: "Nemáme peníze na to, posílat naše děti do školy."

Je to jeden z důvodů, proč se tahle škola nerozvíjí víc, než jak se rozvíjí teď, protože si myslím, že lidé, velké množství lidí, kterým můžeme poskytovat služby, mohou být trochu nespokojení ve veřejných školách, ale když se podívají na utracení jakýchkoli peněz, nestojí jim to za to. Po léta jsme viděli rodiny, které opravdu chtěly, aby jejich děti byly na Sudbury Valley a řešili, jak se mohou vzdát něčeho, co bylo nutné, aby byly schopni platit školné.

Pro mě je trochu těžké ocenit takovou oběť a závazek na jedné straně a... dotovat někoho jiného na straně druhé. Je to obtížná otázka, ale náš přístup k tomu byl po celou dobu dělat všechno, co můžeme, abychom udrželi školné nízko a snažit se, aby všichni platili stejnou částku. Není to tolik, že by si to lidé nemohli dovolit, ale nechtějí dělat rozhodnutí, dokud netrpí. Jedním z faktorů, který zohledňujeme, když mluvíme o školném je to, kolik peněz by mohl vydělat 16 letý za rok na částečný úvazek, kdyby pro něj bylo důležité navštěvovat školu.

Je pravda, že některé rodiny prostě nemohou posílat své děti do školy, protože by si nemohli dovolit jakékoliv školné. A je velmi obtížné získat plné stipendium. Už je to dlouho, kdy jeden student z rodiny s jedním... student z rodiny s jedním rodičem, což byl jediný student z této rodiny, myslím, že to bylo jedinkrát, kdy některý student získal plné stipendium, to bylo skutečné získávání prostředků na jeho plné stipendium. Není to jednoduché.

A kvůli tomu některé rodiny neposílají své dítě, protože si to nemohou dovolit. Oni čekají na nás, až snížíme školné, aby si to mohli dovolit. Myslím, že pokud bychom mohli, dali bychom tolik, kolik je možné, ale jsme tak chudí a máme tak malou budovu, kterou rozvíjíme. Kdybychom na tom byli lépe, rozhodně bychom to mohli udělat jednodušší, aby si to všichni mohli dovolit. Snížit školné o značnou část, ale právě teď nemůžeme.

Diskuze o školném
A co si myslíte, o tom, že rodiče musí platit za základní stupeň vzdělání svých dětí? Myslím, že vždycky za to platíme, jako společnost. I když nejsou školy zpoplatněné přímo za docházku vašich dětí, samozřejmě provoz něco stojí. Tyhle peníze dostávají od lidí, kteří žijí na konkrétním místě. Myslím, že pokud by tyhle školy byly...

Myslím, že tyhle školy by měly být financovány, pokud jakákoliv jiná škola je financovaná, prostě proto, že pokud by jich bylo více, pak by lidé mohli vidět, jak jsou hospodárné... kvůli tomu, jakým způsobem dělají rozhodnutí o zdrojích a všem ostatním. Jsou o tolik méně nákladné, než naše státní školy. že by mohly být financované, a mohly by být financované za mnohem méně peněz. Je utráceno spousty peněz za věci, které mají oklamat děti, aby se učily.

To je jejich cílem, jako lžíce plná cukru, která má pomoci pozřít lék, počítačové programy, cokoliv, všechny různé zdroje, a mnoho peněz utracených za zkušené učitele, kteří... Velká část toho, proč za ně utrácíme tolik peněz, je to, že musejí dělat všechny ty testy a musí být specializovaní a tak jako tak existuje mnoho... Je to velmi drahé, když učíte lidi, kteří se nechtějí učit. Je to velmi drahé.

Je to jako.. Nevím, kdo bude sledovat tohle video, ale pokud pomyslíte na to, když se chcete naučit něco a prostě jdete do knihovny a seženete si na to knížku. Je to drahé? Přijali byste nějakou podporu od státu? Funguje to tak, že existuje několik úrovní uznání od vlády. V podstatě chceme dostat to samé, co dostávají jiné ortodoxní školy. Dostávají financování a vláda se nezajímá, co ve škole děláte. Nemusíte mít žádné osnovy nebo cokoliv jiného.

Což byl standard, který byl založen kvůli ortodoxnímu vyučování v Izraeli. A my to chceme dostat, protože je to dostupné. Pokud by nám chtěli dát z nějakého důvodu plné přijetí a dát nám dobré financování, což nechtějí, neřekli bychom ne. Chtěl bych vidět kompletní přeorganizování naší společnosti. Nevěřím, že... Je to složitá otázka. Nemyslím si, že by měl být stát zapojený. Nemyslím si, že by měl stát financovat jakékoliv vzdělávání.

Ve skutečnosti si myslím, že kdyby nás tak nedanili a dovolili nám určit si vzdělávání našich dětí, tak by si mnoho lidí mohlo dovolit platit soukromé vzdělávání, což teď nemohou. Myslím, že věc, kterou mám rád na faktu, že škola je podporovaná jenom ze školného, je to, že neexistuje nikdo kromě rodin a dětí a zaměstnanců ve škole, kteří mohou rozhodovat o tom, jak by škola měla být řízena, což je pro mě velmi důležitá věc.

Obecně si myslím, že když je škola závislá na veřejných penězích, které dává vláda, tak to příliš ovlivňuje způsob, jak škola funguje. Vím, že když se stát zapojí, tak přikážou mnoho pravidel, které musíte plnit, alespoň teď to tak funguje u všech typů vlády, které máme na světě. Raději bych je viděl, aby se nezajímaly, dokud nebudeme moci kompletně reformovat naše vlády. Nevím. Teď pracuju na zlepšení škol.

Cením si toho, protože škola Sudbury Valley požaduje školné možná i od lidí, kteří si tam nemohou dovolit posílat své děti. Ale zároveň to, že jsme samostatní, je myslím nezbytné k tomu, že jsme schopni... řídit školu způsobem, kterým chceme. Přesto si také nemyslím, že by komukoliv mělo být odepřeno vzdělávání jenom proto, že pochází z rodiny, která si to nemůže dovolit. Je to velmi složitá otázka. Jak na to odpovíte?

A já pro to nemám dobrou odpověď. Placení personálu Máte pocit, že jste dobře zaplaceni? Myslím, že ano. Myslím, že jsem placen adekvátně. Rozhodně nemám pocit, že bych měl vydělávat více peněz. Ale byl to velmi dlouhý proces, než škola dospěla do bodu, kdy členové personálu nepovažovali svou práci za dobrovolnickou. Já nevydělávám nic, protože poslední dva roky dělám dobrovolnické činnosti.

Rozhodla jsem se pracovat dobrovolně tři roky, zkoušet a ptát se na všechno, pak pracovat příští rok. Teď prakticky nedostávám moc peněz za práci, kterou dělám, ale myslím, že tohle je problém mnoha demokratických škol. Jak se dostávají mimo tradiční oblast vzdělávání. A jsou tak trochu mimo hlavní proud na vlastní pěst, na okraji. Ve Spojených státech není moc podpory pro lidi, kteří se chtějí dostat mimo tradiční systém vzdělávání.

Takže naše škola a další školy bojují s tím, jak lidem přiměřeně zaplatit. Myslím, že můj plat na příští rok je $43000 [cca 70 tis.Kč měsíčně] a jsem ve škole 15 let. Mám pocit, že to je pravděpodobně docela blízko tomu, kolik by si vydělal učitel na státní škole v naší oblasti, s podobnou profesní dráhou. V oblasti, kde žiju, vydělávám okolo poloviny toho, co si vydělá učitel ve státních školách.

Vím to, protože jedna z našich zaměstnankyň naší školy byla učitelkou na státní škole 17 let, a skončila, aby mohla pracovat v Greenwoodské škole a nyní vydělává polovinu toho, co měla předtím. A já vydělávám tolik co ona. Takže vím, že vydělávám polovinu. Moje přítelkyně také pracuje a tak finančně netrpíme. Také dělám nějaké práce na počítači, webový design, a jsem schopný dostatečně doplnit své příjmy tak, že bychom teď mohli mít pohodlně dítě.

To by nebyl problém. Myslím, že původně lidé pracovali skoro zadarmo. A tak měli pocit, že jejich odměnou za práci byla zkušenost, kterou měli. Já mám ovšem také pocit, že zkušenost, kterou jsem měl, byla opravdu hodnotnou. Víte, nemám pocit, že bych nebyl dostatečně zaplacen. Myslím, že se nám na Greenwoodské škole daří...

Neplatí tolik jako jiné učitele v oblasti, ale platí lépe než jiné Sudbury školy, které znám a o kterých jsem četl, což pro mě opravdu není problém, protože jsem tomu tolik oddaný, že bych věnoval tolik svého času, kolik by bylo potřeba, aby se udržela škola jako tahle v provozu. Zabralo to hodně času dostat se do bodu, kde lidé neměli pocit, že to bylo součástí. Ale většina začínajících demokratických škol dává základní minimální plat, což je okolo pěti, šesti dolarů za hodinu.

A to není dost pro přežití. Nemůžete přežít, s nájmem a daněmi, pojištěním a tím vším. Ne dost, řekla bych, ale můžete přežít. A to je opět záležitost, kde to mají děti ve svých rukách a mají pocit, celá škola, personál, každý je vlastníkem tohoto místa a má pocit, že tito lidé, kteří poskytují škole nějakou službu, také potřebují minimální plat, a všichni společně pracují, raději než aby zaměstnanci přišli a říkali: "Chci 30 000" nebo "Chci 20 000, jinde bych si mohla vydělat 40 000." To není...

Děti by měly říct, "Tihle lidé formují naše životy a pomáhají nám tím, že jsou nám k dispozici, abychom mohli opravdu objevovat, co je život. Jak by mohli přežít bez peněz?" Takže, až to pocítí, budou pro to něco dělat. Když rodiče pocítí: "Jé, tohle mi říká moje dítě. Kdo dělá tuhle práci? Personál. Oni opravdu potřebují peníze," pak si sami zvýší školné. Nemusíme jim říkat, aby zvýšili školné. Kdybych vydělal hodně peněz, bylo by to skvělé.

Bylo by to víc než skvělé, protože dělám skvělou práci, práci, kterou mám rád a pak taky dostávám všechny tyhle peníze. Tady ve Spojených státech to opravdu tak nefunguje. Ale pracujeme na tom, naše škola na tom pracuje. A mnoho demokratických škol na tom pracuje. Myslím, že to je tak důležitá součást toho, o čem to všechno je. Překlad: Jiří Košárek, Tomáš Kondr, Michal Kandler Korekce: Jiří Košárek, Tomáš Kondr, Jan Dvořák www.SvobodaUceni.cz