Jak se děti samy učí
Mám před sebou těžký úkol. Víte, když jsem se podíval na profil přítomného publika, s jeho konotacemi a designem ve všech formách, a s tolika lidmi pracujícími na kooperaci a sítích, a tak podobně, že jsem vám chtěl říci, chtěl jsem přednést argument pro základní vzdělávání ve velice specifickém kontextu. A abych to stihl za 20 minut, musím uvést čtyři myšlenky - jako čtyři kousky skládačky. A pokud se mi to povede, pak možná odsud budete odcházet s myšlenkou, že byste mohli navázat a možná mi s mou prací pomoct.

První kousek skládačky je odlehlost a kvalita vzdělávání. Odlehlostí myslím dvě nebo tři různé věci. Samozřejmě, odlehlost v běžném slova smyslu znamená, že čím víc se vzdalujete od centra města, dostáváte se do odlehlejších oblastí. Jaký to pak má vliv na vzdělávání? Druhý význam odlehlosti je, že ve velkých metropolitních oblastech na celém světě lze nalézt slumy, chudinské čtvrti, nebo chudší oblasti, které jsou sociálně a ekonomicky odlehlé od zbytku města. Jaké mají tyto okolnosti vliv na vzdělávání? Pamatujte si tedy oba tyto významy odlehlosti.

Náš počáteční odhad byl, že školy v odlehlých místech nemají dostatečně dobré učitele. A pokud je mají, pak si je nejsou schopní udržet; nemají dostačující infrastrukturu. A pokud mají nějakou infrastrukturu, pak mají problémy jí udržovat. Ale chtěl jsem zjistit, jestli se tento odhad zakládá na pravdě. Takže jsme si minulý rok vypůjčili auto, na Google jsme si vyhledali cestu z Nového Dillí do severní Indie, která nekřižovala žádné velké města, ani žádná metropolitní centra.

Ujeli jsme asi 300 kilometrů, a vždy když jsme narazili na školu, udělali jsme sadu standardních testů, a výsledky jsme pak zakreslili do grafu. Graf byl zajímavý, ale je ho potřeba posuzovat opatrně. Tím chci říct, že se jedná o velmi malý vzorek, neměli byste z něj zobecňovat. Ale bylo celkem zřejmé, že pro tu konkrétní trasu, kterou jsem se vydal, čím odlehlejší škola byla, tím horší se zdály být i její výsledky. To se zdálo být usvědčující a snažil jsem se tedy zjistit korelaci s infrastrukturou, dostupností elektřiny a podobně.

K mému překvapení to nekorelovalo. Nekorelovalo to s velikostí učeben. Nekorelovalo to s kvalitou infrastruktury. Nekorelovalo to s mírou chudoby. Nekorelovalo to. Ale stalo se to, že když jsem rozdal dotazník v každé z těchto škol, kde byla jediná otázka pro učitele, která zněla "Chtěli byste se odstěhovat do městské, metropolitní oblasti?" 69 procent z nich odpovědělo "ano", a jak můžete vidět, tak "ano" odpověděli ti, co byli jen kousek od Dillí, a ti z bohatého předměstí Dillí odpověděli "ne" - protože to jsou oblasti, které jsou na tom relativně lépe.

A potom od 200 kilometrů za Dillí, odpověď byla pokaždé "ano". Dokážu si představit, že učitel, který každý den, když vchází do třídy, říká: "Kéž bych pracoval v jiné škole", pravděpodobně velice ovlivňuje dosažené výsledky. Takže to vypadalo, že motivace a migrace učitelů silně souviselo s tím, co se na základních školách dělo, na rozdíl od toho, jestli měly děti dost jídla, jestli jich bylo příliš mnoho v učebnách a podobně. Zdá se, že tomu tak je.

Pokud se zaměříte na vzdělávání a technologie, pak v literatuře zjistíte, že věci jako webové stránky, prostřední pro spolupráci - to všechno, co jste slyšeli již ráno - se vždycky nejprve zkouší v těch nejlepších městských školách a to podle mě zkresluje výsledky. Jedna část vědecké literatury, stále viní vzdělávací technologie z přílišné medializace a nízkých výkonů. Učitelé říkají: "No je to dobré, ale moc drahé na to, co to dokáže". Protože se to poprvé zkouší ve školách, kde studenti už dosahují, dejme tomu, 80 procentní úspěšnosti.

Nasadíte tam tuhle úžasnou technologii a úspěšnost se zvedne na 83 procent. Tak se na to ředitel podívá a řekne, 3 procenta za 300.000 dolarů? Tak na to zapomeňte. Když vezmete tu samou technologií a nasadíte ji na jedné z těch odlehlých škol, kde skóre bylo 30 procent, a řekněme, že se pak zvedne na 40 procent, to by pak bylo něco úplně jiného. Takže ta relativní změna, kterou by vzdělávací technologie mohly přinést, by byla o mnoho významnější v dolní části této pyramidy, než v horní. Ale zdá se, že to děláme přesně naopak.

Takže jsem došel k závěru, že vzdělávací technologie by měly být dostupné nejdříve těm z nižších sociálních vrstev, a ne naopak. A nakonec vyvstala otázka, jak se vypořádat s postoji učitelů? Kdykoliv přijdete za učitelem a ukážete mu nějakou technologii, jeho první reakce je, "Učitele nemůžete nahradit strojem - to je nemožné." Já tedy nevím proč je to nemožné, ale, předpokládejme na moment, že to nemožné opravdu je - mám zde citát od Sira Arthura C. Clarka, spisovatele science fiction, se kterým jsem se potkal v Kolombu, a který řekl něco, co řeší celý tento problém. Řekl, že každý učitel, který může být nahrazen strojem, by měl být.

Takže to dostává učitele do složité situace. No, takže navrhuji, že alternativní základní vzdělávání, ať už jakkoliv alternativní, je nutné tam, kde neexistují školy, kde kvalita škola není dostačující, kde nejsou učitelé, nebo nejsou z nějakého důvodu dost dobří. Pokud náhodou žijete v takové části světa, kde nic z tohoto neplatí, pak nepotřebujete alternativní vzdělávání. Zatím jsem na takové místo ještě nenarazil, až na jednu výjimku. Nebudu to místo jmenovat, ale někde ve světě mi lidé řekli: "Takový problém tady nemáme, protože máme perfektní učitelé a perfektní školy. Existují taková místa, ale nikde jinde jsem tohle neslyšel.

Budu mluvit o dětech a samoorganizaci a o sérii experimentů, které tak nějak vedly k myšlence, jak by alternativní vzdělávání mohlo vypadat. Tyto experimenty se nazývají "Díra ve zdi". Musím tím opravdu jen rychle proletět. Je to série experimentů. První se uskutečnil v Novém Dillí v roce 1999. Co jsme tam udělali bylo v podstatě velice jednoduché. Měl jsem tenkrát kancelář na hranici slumu, městského slumu, byla tam dělící zeď mezi naší kanceláří a tím slumem. Vyřezali do té zdi díru - odtud název "Díra ve zdi" - a vložili do té díry docela výkonný počítač, tak nějak ho tam zapustili, takže monitor vyčuhoval na druhé straně a podobně do té zdi zapustili i touchpad, napojili to na vysokorychlostní internet, dali tam Internet Explorer, zapli na něm Altavista.com a prostě to tam tak nechali.

A tohle jsme viděli. Takže tohle byla moje kancelář v NIIT. Tady je "Díra ve zdi". Asi o osm hodin později jsme tam našli tohle dítě. Vpravo je osmileté dítě které - a po jeho levici je nepříliš vysoká šestiletá dívka. A co on dělal, bylo, že jí učil brouzdat. Takže to vyvolalo více otázek, než odpovědělo. Je to pravda? Záleží na jazyku? Protože ten chlapec by neměl umět anglicky. Vydrží tam ten počítač, nebo jej rozbijí a ukradnou, - a učil je někdo? Tu poslední otázku pokládali všichni: "ale víte, oni přece museli vystrkovat hlavou zpoza zdi a ptát se lidí ve vaší kanceláři "Můžete mi ukázat jak se to dělá?" a někdo je to pak naučil.

Takže jsem zopakoval ten experiment mimo Dillí, tentokrát ve městě zvaném Chifpuri ve střední Indii, kde jsem byl ubezpečen, že tam nikdy nikdo nikoho nic nenaučil. (Smích) Takže byl teplý den, a "Díra ve zdi" byla na tamté sešlé budově. Tohle je první dítě které tam přišlo; později se ukázalo, že je to třináctiletý propadlík. Přišel tam a začal si pohrávat s touchpadem. Velmi rychle si všiml, že když pohne prstem na touchpadu tak se něco pohne na obrazovce - a později mi řekl: "Ještě nikdy jsem neviděl televizi, kde jde něco dělat".

Takže na tohle přišel. Trvalo mu něco přes dvě minuty, aby přišel na to, že mohl pohybovat něčím na té televizi. A pak omylem kliknul stlačením touchpadu - uvidíte, jak to dělá. Kliknul a Internet Explorer změnil stránku. O osm minut později se díval na obrazovku a surfoval: měnil stránky tam a zpátky. Když se tohle stalo, začal svolávat všechny děti okolo, a děti se chodily dívat, co se to tam děje. Ten samý den večer všech 70 dětí surfovalo. Takže se zdá, že osm minut a vestavěný počítač bylo vše, co tam bylo potřeba.

Takže nás napadlo, že se dělo toto: děti ve skupinách se můžou navzájem učit, jak používat počítač a Internet. Ale za jakých okolností? V tu dobu byl hlavní problém angličtina. Lidé říkali: "No, víte, opravdu byste to měli mít v indických jazycích" tak jsem jim odpovídal: "Mít co? Mám překládat Internet do nějakého indického jazyka? To je nemožné". Musí to být opačně. Ale podívejme se, jak si děti poradí s angličtinou. Provedl jsem tento experiment v severovýchodní Indii ve vesnici Madantusi, kde z nějakého důvodu nebyl žádný učitel angličtiny, takže děti neuměly anglicky vůbec.

Postavil jsem tam podobnou "Díru ve zdi". Jeden velký rozdíl mezi vesnicemi a městskými slumy byl, že ve vesnici ke kiosku přicházelo více dívek než chlapců. V městských slumech se dívky drží stranou. Nechal jsem tam s tím počítačem mnoho cédéček - neměl jsem k dispozici Internet - a vrátil jsem se o tři měsíce později. No a když jsem se vrátil, našel jsem tam tyhle dvě děti, osmi a dvanáctileté, které hrály na počítači hru. A hned jak mě uviděly, tak mi řekly: "Potřebujeme rychlejší procesor a lepší myš." (Smích)

Byl jsem opravdu překvapený. Chápete, jak to jen mohli vědět? A oni na to: "Naučili jsme se to z cédéček". Tak jsem se jich zeptal: "Ale jak to, že jste rozuměli tomu o co tam jde?" A oni na to: "No, nechal jste nám tady stroj, který komunikuje pouze v angličtině, tak jsme se museli naučit anglicky". Tak jsem pak zjistil, že používali 200 anglických slov - špatně vyslovované, ale správně používané - slova jako exit, stop, find, save a podobné, a nejenom, když ovládali počítač, ale i v jejich každodenních konverzacích. Takže Madantusi nám, jak se zdá, ukázalo, že jazyk není překážka; ve skutečnosti se mohou jazyk naučit sami, pokud opravdu chtějí.

Nakonec jsem získal nějaké peníze, abych vyzkoušel jestli jsou výsledky tohoto experimentu opakovatelné; jestli to i jinde bude stejné. Indie je dobré místo pro takovýto experiment, protože tam jsou všechny etnické rozdíly, všechny možné genetické, rasové a taky socioekonomické rozdíly. Takže jsem si mohl vybrat průřezové vzorky, které pokryly prakticky celý svět. Takže jsem tenhle experiment dělal téměř pět let a procestoval kvůli němu křížem krážem celou Indii.

Tohle jsou Himálaje. Nahoře na severu, velmi chladno. Taky jsem musel najít nebo vymyslet konstrukční řešení, které by přežilo venku. Používal jsem normální, běžné počítače, potřeboval jsem různé podnebí, na což je Indie taky skvělá, protože tam máme jak velkou zimu, tak teplo a podobně. Toto je poušť na západě, blízko Pákistánských hranic. Tady můžete vidět krátký klip jedné z těch vesnic, jako první věc si děti našly webovou stránku, ze které se naučily anglickou abecedu.

Pak v střední Indii - velice teplé a vlhké rybářské vesnice, kde je vlhkost velký zabiják elektroniky. Takže jsme museli vyřešit všechny problémy bez klimatizace a za nedostatku elektřiny, takže většina řešení, na která jsme přišli, využívala malé poryvy vzduchu na ta správná místa, abychom stroje udrželi funkční. Zkrátím to. Znovu a znovu jsme to samé opakovali. Tahle ukázka je taky pěkná. Tohle je malý šestiletý chlapec, který říká své starší sestře, co má dělat. A to se stává velice často s těmito počítači, že vídáme mladší děti učit ty starší.

Co jsme zjistili? Zjistili jsme, že šesti až třináctileté děti se dokáží sami učit v propojeném prostředí, bez ohledu na všechno, co jsme schopni měřit. Takže když mají přístup k počítači, budou se sami učit. Nenašel jsem jedinou korelaci s čímkoliv... Ale muselo to být ve skupinách. A to pro vás může být velice zajímavé, protože všichni taky o skupinách mluvíte. Takže tady jsme objevili sílu toho, co skupina dětí dokáže, když eliminujete zásahy dospělých.

Jenom rychlý přehled našich měření. Použili jsme standardní statistické metody, takže o tom mluvit nebudu. Ale získali jsme čistou křivku učení, téměř tu samou, jakou bychom dostali ve škole. Víc o tom říkat nebudu, protože to mluví samo za sebe, že ano? Co se dokázali naučit? Základní funkce Windows, surfování, kreslení, chatování, email, hry a vzdělávací materiály, stahování hudby, přehrávání videa. Zkrátka to, co děláme my všichni. A přes 300 dětí se stane počítačově gramotnými a budou schopni udělat všechny tyto věci za šest měsíců s jedním počítačem.

A jak to dělají? Kdybyste spočítali skutečný čas přístupu, tak by to vyšlo na několik minut denně, takže takhle to tedy nefunguje. Ve skutečnosti je tam jedno dítě, které ovládá počítač. A kolem něho jsou obvykle další tři děti, které mu radí, co by měl dělat. Když je otestujete, všichni čtyři dostanou stejné skóre, ať už se jich zeptáte na cokoliv. Kolem těchto čtyř je obvykle skupinka 16 dětí, které taky radí, většinou špatně, ohledně všeho, co se na počítači děje.

A všechny by také v testu prošly. Takže se učí tím, že pozorují, stejně jako se učí tím, že něco dělají. To se zdá být v rozporu s vzděláváním dospělých, ale nezapomeňte, že osmileté děti žijí ve společnosti, kde se jim většinu času říká: "Tohle nedělej", chápete, "Nedotýkej se té flašky whisky". A co osmileté dítě udělá? Pozoruje velice pozorně, jak se flaška whisky drží. A kdybyste ho otestovali, odpověděl by na každou otázku správně. Takže to vypadá, že jsou schopny se učit velice rychle.

A jaký je závěr z těchto šesti roků práce? Takový, že základní vzdělávání nebo jeho část se může dít samo od sebe. Nemusí být vynuceno shora dolů. Možná, že se jedná o samoorganizující se systém. To byla další věc, kterou jsem vám chtěl říct, že děti se můžou samz organizovat a dosáhnout vzdělávacího cíle.

Třetí kousek skládačky je o hodnotách - opět jen velmi stručně, Zkoumal jsem více než 500 dětí z celé Indie. Dal jsem jim asi 68 různých otázek o hodnotách a jednoduše se zeptal na jejich názory. Získali jsme celou škálu názorů. Ano, ne nebo nevím. A jednoduše jsem vzal ty otázky, kde jsem dostal 50% odpovědí "ano" a 50% "ne". Získal jsem 16 takových otázek. Byly to oblasti, kde byly děti zjevně zmatené, protože polovina odpověděla ano a polovina ne. Typický příklad - "Někdy je nutné lhát".

Nemají jak určit, jakým způsobem na tuto otázku odpovědět; možná, že to nemá ani nikdo z nás. Takže vám předkládám tuto třetí otázku. Můžou technologie ovlivnit osvojování hodnot? A nakonec, samoorganizující se systémy, o kterých vám opět moc vykládat nebudu, protože jste o nich již slyšeli mnoho. Všechny přírodní systémy jsou samoorganizované, galaxie, molekuly, buňky, organizmy, společnosti - až na debatu o inteligentním stvořiteli. Ale co se vědy týče, je to stále samoorganizace. Dalšími příklady jsou dopravní zácpy, akciový trh, společnost a obnova po katastrofách, terorismus a povstání. A taky víte o samoorganizujících se systémech na Internetu.

Takže tady jsou mé čtyři výroky. Odlehlost ovlivňuje kvalitu vzdělávání. Vzdělávací technologie by měly být zavedeny nejdříve v odlehlých oblastech a až poté v ostatních oblastech. Hodnoty si osvojujeme; doktrína a dogma jsou vnucené - dva protikladné mechanismy. A učení je s největší pravděpodobností samoorganizující se systém. Pokud dáte všechny čtyři výroky dohromady tak - podle mě - nám to dává cíl, vizi, vzdělávacích technologií.

A vzdělávací technologie a pedagogiky, které jsou digitální, automatizované, tolerantní k chybám, neinvazivní, propojené a samoorganizující se. My pedagogové jsme nikdo o technologie nežádali; prostě si je půjčujeme. PowerPoint je údajně považován za skvělou vzdělávací technologii, ale nebyl pro vzdělávání navržen; byl navržen pro prezentace v zasedačkách. Půjčili jsme si ho. Video konference. I samotný počítač.

Myslím, že je čas, aby si pedagogové vytvořili vlastní specifikace, a já jedny takové specifikace mám. Tohle je jejich rychlý přehled. A přesně takové specifikace by měly vyprodukovat technologii, která bude řešit odlehlost, hodnoty a násilí. Takže mě napadlo, že bych to nazval třeba "outdoktrinace". A tohle by mohl být cíl pro vzdělávací technologie v budoucnu, takže bych chtěl, abyste o tom přemýšleli.

Děkuji. (Aplaus)

Sugata Mitra: nové experimenty v samostudiu
No, to je docela zřejmé tvrzení, tam nahoře. Začal jsem s touto větou před 12 lety. a začal jsem v kontextu rozvojových zemí, ale vy sedíte tady, jste z každého koutu světa. Takže když si představíte mapu své země, myslím, že si uvědomíte, že pro každou zemi na planetě, byste mohli nakreslit malé kroužky a říct, "Toto jsou místa, kam dobří učitelé nepůjdou" A navíc k tomu, toto jsou místa, odkud pochází problémy. Takže máme ironický problém. Dobří učitelé nechtějí chodit přesně do míst, kde jsou nejvíce potřeba.

Začal jsem v roce 1999 zkoušet řešit tento problém s experimentem, který se odehrál v Novém Dillí a byl velice jednoduchý. V zásadě jsem zabudoval počítač do zdi ve slumu v Novém Dillí. Ty děti stěží chodily do školy. Vůbec neuměly anglicky. Předtím počítač nikdy neviděly, a nevěděly, co je to Internet. Připojil jsem k tomu vysokorychlostní Internet - bylo to asi tři stopy nad zemí - zapnul jsem to a nechal to tam. Po tomto, jsme si všimli několika zajímavých věcí, které se hned dozvíte. Ale zopakoval jsem toto po celé Indii a poté napříč velkou částí světa a všiml jsem si, že děti se naučí tomu, čemu se chtějí naučit.

Toto byl první experiment, který jsme provedli - osmiletý chlapec po vaší pravici učící svou žačku, šestiletou holčičku, a učil ji, jak prohlížet Internet. Tento kluk tady uprostřed střední Indie - je to ve vesnici v Rádžastánu, kde si děti nahrály svou vlastní hudbu a pak si ji jeden druhému pouštěli, a během toho si nesmírně užívali. To vše zvládly za čtyři hodiny poté, co viděly počítač poprvé v životě.

V jiné jihoindické vesnici si tady ti kluci smontovali kameru a snažili se vyfotit čmeláka. Stáhli si to z Disney.com nebo z nějaké takové stránky, 14 dní poté, co se počítač ve vesnici objevil. A na konci toho všeho jsme dospěli k tomu, že skupina dětí se může naučit používat počítač a Internet nehledě na to, kým byli a kde se nacházeli.

V tomto bodě jsem začal být trochu ambicióznější a rozhodl jsem se zjistit, co ještě by děti dokázaly udělat s počítačem. Odstartovali jsme experiment v Hajdarábádu v Indii, kde jsem dal skupince dětí - mluvili anglicky s velmi silným Telugským přízvukem. Dal jsem jim počítač s řečově-textovým rozhraním, které teď máte zdarma k Windows, a požádal jsem je, aby do něj mluvili. Takže když do něj mluvili, počítač zapisoval hatmatilku, tak řekli, "Hm, nerozumí to ničemu z toho, co říkáme."

Tak jsem řekl, "Jo, nechám to tu dva měsíce. Snažte se tomu počítači porozumět." A ty děti řekly, "Jak se to dělá." A já jsem řekl, "Já vlastně nevím." (Smích) A odešel jsem. (Smích) O dva měsíce později - a to je nyní zdokumentováno v časopise Information Technology for International Development - se jim přízvuk změnil a byl nápadně blízký neutrálnímu britskému přízvuku, ve kterém jsem zařízení převádějící řeč na text připravil. Jinými slovy, všichni mluvili jako James Tooley. (Smích) Takže to zvládli sami. Poté jsem začal experimentovat s různými jinými věcmi, které by se sami mohli naučit

Jednou jsem měl zajímavý telefonát ze města Kolombo, od Arthura C. Clarka, který řekl, "Chci vidět, co se děje." A on nemohl cestovat, tak jsem tam zajel. Řekl dvě zajímavé věci, "Učitel, který může být nahrazen strojem, by měl být." (Smích) Druhá věc, kterou řekl, byla, že "Pokud mají děti zájem, nastává vzdělávání." A já jsem to v tomto oboru dělal, takže pokaždé, když to sleduji, myslím na něj.

(Video) Arthur C. Clarke: A oni zcela určitě mohou pomoci lidem, protože děti se rychle naučí zorientovat se a pouštět se do toho a nacházet věci, které je zajímají. A když máte zájem, pak máte vzdělávání.

Sugata Mitra: Vzal jsem ten experiment do Jižní Afriky. Toto je patnáctiletý kluk.

(Video) Kluk: ...jen zmínkou, hraji hry jako zvířata, a poslouchám hudbu.

SM: A já jsem se ho zeptal, "Posíláš e-maily?" A on řekl, "Ano, a oni skáčou přes oceán." Toto je v Kambodži. venkovská Kambodža - docela hloupá počítací hra, kterou by žádné dítě nehrálo ve třídě, nebo doma. Oni by to, víte, na vás hodili zpátky. Řekli by, "To je strašně nudné." Když to necháte na chodníku, a když všichni dospělí odejdou, pak se začnou navzájem chlubit s tím, co zvládnou. To je to, co dělají tyto děti. Myslím, že se snaží násobit. A po celé Indii, po zhruba dvou letech, děti začaly googlit své domácí úkoly.

Výsledkem bylo, podle výpovědí učitelů, ohromné zlepšení jejich angličtiny - (Smích) rychlé zlepšení v celé řadě věcí. Říkali, "Stali se z nich opravdu hlubocí myslitelé" a tak dále. (Smích) A vskutku, stali. Chci říct, když jsou ty věci na Googlu, proč byste si je měli cpát do hlavy? Takže po dalších čtyřech letech jsem se rozhodl, že skupinky dětí se dokáží pohybovat na Internetu, aby sami dosáhli vzdělávacích cílů.

Tou dobou získala Univerzity v Newcastlu velkou částku peněz, aby zlepšila indické školství. Tak mi Newcastle zavolal. Řekl jsem: "Udělám to z Dillí." Oni řekli, "Nemůžete se vypořádat s miliony liber z peněz univerzity, zatímco budete sedět v Dillí." Takže v roce 2006 jsem si koupil těžký svrchník a přestěhoval jsem se do Newcastlu. Chtěl jsem otestovat limity onoho systému. První experiment, který jsem z Newcastlu udělal, se vlastně odehrál v Indii.

A dal jsem si nemožný cíl: mohou se Tamilsky mluvící dvanáctileté děti v jihoindické vesnici naučit navzájem biotechnologii v angličtině, úplně sami? A napadlo mě, že je otestuji. Dostanou nula bodů. Dám jim materiály. Vrátím se a prozkouším je. Znovu dostanou nula bodů. Vrátím se a řeknu, "Ano, na některé věci potřebujeme učitele."

Povolal jsem 26 dětí. Všechny tam přišly, a já jsem jim řekl, že v tomto počítači jsou opravdu složité věci. Nebyl bych překvapený, kdybyste ničemu neporozuměli. Je to vše anglicky, a já jdu. (Smích) Takže jsem je s tím nechal. Vrátil jsem se po dvou měsících, a těch 26 dětí nastoupilo, vypadaly velmi, velmi klidně. Řekl jsem "No, dívali jste se na ty věci?" Oni na to, "Ano, dívali." "Rozuměli jste něčemu?" "Ne, ničemu." Tak jsem řekl, "No, jak dlouho jste cvičili, než jste dospěli k tomu, že ničemu nerozumíte?"

Řekli, "Díváme se na to každý den." Tak jsem řekl, "Dva měsíce jste se dívali na něco, čemu nerozumíte?" No a dvanáctiletá holčička zvedla ruku a řekla, doslova, "Kromě faktu, že nepřesná replikace molekuly DNA způsobuje genetické nemoci, jsme nic jiného nepochopili." (Smích) (Potlesk) (Smích)

Trvalo mi tři roky to publikovat. Právě to vyšlo v British Journal of Education Technology. Jeden z recenzentů této statě řekl "Je to moc dobré na to, aby to byla pravda," což nebylo moc hezké. No, jedna z dívek se sama naučila tolik, že se stala učitelkou. A to je ona, tady. Vzpomínáte, neučí se anglicky. Vydal jsem poslední část, když jsem se zeptal, "Kde je neuron?" a ona řekla, "Neuron? Neuron?" A pak se podívala a udělala toto. Když pomineme ten výraz, nebylo to moc hezké.

Takže jejich skóre se zvedlo z nuly na 30 procent, coe je vzdělanostně nemožné za takových okolností. Ale 30 procent k udělání testu nestačí. Tak jsem přišel na to, že mají kamarádku, místní účetní, mladou dívku, se kterou hráli fotbal. Zeptal jsem se jí, "Chtěla by jsi je učit, aby dokázali projít testem z biotechnologie?" A ona řekla, "Jak bych to dokázala? Nic o tom předmětu nevím." Řekl jsem, "Ne, použij metodu babičky." Ona řekla, "Co to je?" Já na to, "No, uděláš to tak, že si za ně stoupneš a budeš je celou dobu obdivovat. Prostě jim říkej, 'To je bezva. To je úžasné. Co je toto? Můžeš to udělat znovu? Ukážeš mi nějaké další věci?'" Dělala to tak dva měsíce. Skóre se zvýšilo na 50, což je stejný počet, jakého dosahují snobské školy v Novém Dillí, s trénovanými učiteli biotechnologie.

Tak jsem se vrátil do Newcastlu s těmito výsledky a dospěl jsem k tomu, že se tu děje něco, co se nepochybně stávalo velmi vážnou věcí. Takže, jak jsem tak experimentoval s řadou zapadlých míst, přišel jsem na nejzapadlejší místo, na které jsem přišel. (Smích) Přibližně 5000 mil od Dillí je malé městečko Gateshead. V Gatesheadu jsem vzal 32 dětí, a začal jsem tu metodu vypilovávat. Rozdělil jsem je do skupin po čtyřech.

Řekl jsem, "Sami si udělejte skupiny po čtyřech. Každá čtyřčlenná skupina může používat jeden, ne čtyři počítače." Vzpomínáte, z Díry ve zdi. "Můžete měnit skupiny. Můžete přejít do jiné skupiny, pokud se vám ta vaše nebude líbit, atd. Můžete jít k jiné skupině, nakouknout jim přes ramena, podívat se, co dělají, vrátit se ke své vlastní skupině a vydávat to za svou práci." A vysvětlil jsem jim, že, jak víte, mnoho vědeckých výzkumů se provedlo touto metodou. (Smích) (Potlesk)

Děti mi nadšeně přitakaly a řekli, "Teď, co chcete, abychom dělali?" Dal jsem jim šest otázek z GCSE (britský test pro středoškoláky). První skupina, ta nejlepší, vyřešila vše za 20 minut. Ta nejhorší za 45. Použili vše, co znali - skupiny kolem novinek, Google, Wikipedii, Ask, Jeeves, atd. Učitelé říkali, "Naučí se to do hloubky?" Řekl jsem, "No, vyzkoušíme to. Vrátím se po dvou měsících. Dáme jim papírový test --- žádné počítače, žádné mluvení jeden s druhým, atd."

Průměrné skóre s počítači a skupinkami bylo 76 procent. Když jsem experiment provedl, když jsem zadal test, po dvou měsících, skóre bylo 76 procent. Byla tu fotografická paměť, kterou ty děti využily. Předpokládám to, protože jedno s druhým diskutují. Jednomu dítěti, s jedním počítačem před sebou, se to nepodaří. Mám další výsledky, které jsou téměř neuvěřitelné, výsledky, které se v čase zlepšují. Protože jejich učitelé říkají, že poté, co hodina skončí, děti pokračují v dalším googlování.

Zde v Británii jsem přišel s výzvou pro britské babičky, po svém experimentu v Kuppanmu. No, víte, britské babičky jsou velmi vitální. 200 z nich se okamžitě přidalo. (Smích) Šlo o to, že mi poskytnou jednu hodinu vysílacího času, zatímco budou sedět doma, jeden den v týdnu. A ony to tak udělaly. A za poslední dva roky, se přes Skype událo přes 600 hodin instruování, za použití toho, čemu mí studenti říkají babiččin mrak. Babiččin mrak tam někde sedí. Může je vysílat na jakoukoli školu si zamanu.

(Video) Učitel: Nechytíš mě. Řekněte to. Nechytíš mě.
Děti: Nechytíš mě.
Učitel: Jsem perníkový panáček.
Děti: Jsem perníkový panáček.
Učitel: Správně. Velmi dobře ...

SM: Zpět v Gatesheadu, desetiletá holčička proniká do srdce Hinduismu během 15 minut. Víte, věc o které vůbec nic nevím. Dvě děti sledují TEDTalk. Předtím chtěli být fotbalisté. Po zhlédnutí osmi TEDTalků se chce stát Leonardem da Vinci. (Smích) (Potlesk)

Je to docela jednoduchá věc.

Toto je to, co teď buduji. Nazývají se zařízení SOLE: Samo-organizovaná učební prostředí. Nábytek je navrhnut tak, aby děti mohly sedět před velkými plátny, s široko-pásmovým připojením, ale ve skupinách. Pokud chtějí, mohou zavolat babiččin mrak. Toto je SOLE v Newcastlu. Mediátor je z Pune v Indii.

Takže jak daleko až můžeme jít? Poslední část a pak skončím. V květnu jsem jel do Turína. Od své skupinky desetiletých žáků jsem odehnal všechny učitele. Mluvím pouze anglicky, oni mluví pouze italsky, takže jsme nemohli nijak komunikovat. Začal jsem psát anglické otázky na tabuli. Děti se na to podívaly a řekli, "Cože?" Já řekl, "No, udělejte to." Naťukali to do Googlu, přeložili si to do italštiny, vrátili se na italský Google. O 15 minut později...

Další otázka: Kde je Kalkata? Tato trvala pouze 10 minut. Pak jsem zkusil opravdu těžkou. Kdo byl Pythagoras a co dělal? Chvíli bylo ticho, a poté řekli, "Vyslovil jste to špatně. Je to Pitagora." A pak, za 20 minut, se na obrazovkách začaly objevovat pravoúhlé trojúhelníky, Z toho mě přešel mráz po zádech. Je jim 10 let. [Text]: Během dalších 30 minut by se dostali k teorii relativity. A pak? (Smích) (Potlesk)

A víte, co se stalo? Myslím, že jsme právě narazili na samo-organizující se systém. Samo-organizující se systém je ten, kde se objevuje struktura bez zřejmého zásahu zvenčí. Samo-organizující se systém také vždy vykazuje emergenci, což znamená, že systém začne dělat věci, pro které nebyl nikdy navržen. Co že je důvod, proč reagujete tak, jak reagujete. protože to vypadá nemožně. Myslím, že teď můžu zkusit hádat. Vzdělání je sebe-organizující se systém, kde je učení emergentním fenoménem.

Bude trvat pár let, než se to prokáže, experimentálně, ale budu to zkoušet. Ale mezitím je to metoda, která je dostupná. Jedna miliarda dětí, potřebujeme 100 milionů mediátorů - na planetě jich je mnohem více než tolik - 10 miliónů zařízení SOLE, 180 miliard dolarů a 10 let. Mohli bychom změnit vše.

Děkuji. (Potlesk)