Když musíš, tak musíš (6 dílů)
Desetidílný cyklus filmových dokumentů o závislosti Cyklus uměleckých dokumentů přináší nové pohledy na naši drogovou scénu a její sociální, zdravotní, psychologický, právní i kriminální kontext. Autoři koncepce tohoto cyklu, filmoví tvůrci Tomáš Škrdlant a Martin Slunečko, se proto spojili s dalšími autory a tak vznikl desetidílný formát pro veřejnoprávní televizi spojený s využitím filmů v primární protidrogové prevenci.

Projekt využila společnost Člověk v tísni v rámci projektu Jeden svět na školách. Na cyklu se podíleli čeští filmoví dokumentaristé společně s jedním mladým autorem: Helena Třeštíková, Tomáš Škrdlant, Robert Sedláček, Martin Slunečko, Jan Šikl, Martin Štoll a Tomáš Třeštík.

Dramaturgická stavba všech dílů cyklu pracuje s jedním nebo s několika příběhy, jejichž vzájemná skladba a kontext nabízí divákovi objev něčeho nového. Filmy vytvořené v jednotně dramaturgicky vedeném cyklu nabízejí divákovi setkání s vybranou realitou v takové hloubce a různorodosti pohledů, jakou mu jeho osobní životní zážitky obvykle neumožňují.

Autorský postoj tvůrců filmů byl v průběhu realizace konfrontován s postoji odborníků, na obrazovce však většinou vidíme jen „protagonisty“; prostřednictvím jejich výběru a poté i výběrem části z mnoha hodin materiálu, který byl natočen, dávají autoři najevo svůj postoj.

1. Všichni jsme feťáci
kamera: Martin Kubala
režie: Jan Šikl
Obrazová úvaha o člověku a závislosti. Úvodní díl cyklu deseti dokumentární filmů mapující osobní a společenské problémy zneužívání látek proměňujících vědomí. Závislost je obvykle vnímána jako patologie. Ale hlubší podstata závislosti není patologická – patří k „univerzalitě lidské touhy“. Všichni jsme na něčem nebo na někom závislí. Chceme být. I sám sklon k závislosti na látkách proměňujících vnímání, patří k základním vlastnostem lidské psychiky a problémy alkoholismu i závislosti na ilegálních drogách jsou pouze negativní podobou této všeobecné a hodnotově neutrální skutečnosti.

„Chceme ukázat hlubší, obecnější rovinu závislostní problematiky, než je ta běžně ukazovaná, patologizovaná, problémová, onálepkovaná drogová závislost,“ říká režisér Jan Šikl. „Chceme relativizovat způsob, jakým společnost vnímá závislost jako takovou a který ovlivňuje i postoj k její specifické formě – drogové závislosti. Postoj, který je v principu obranný. Je to zjednodušený, rozštěpený obraz, jenž má umožnit zaujmout jednoznačný postoj. Společnost, stejně jako jednotlivec, si pomáhají zjednodušením, polarizují na dobrý – špatný, bílý – černý, my – oni. Potřebuje společnost ještě takové zjednodušení? Je to efektivní?“

2. Dětský svět drog
kamera: Filip Havelka
režie: Tomáš Škrdlant
V dokumentu Tomáše Škrdlanta se proplétají příběhy dvou dětí- Honzy a Štěpána, tak odlišné, jak jen mohou dva životy být – a přitom tak podobné svou životní krizí. Honza byl vždycky problémové dítě – školní absence, dětská psychiatrie, přeřazení do zvláštní školy, soudně nařízená ústavní výchova. Rodinné zázemí: sestra, bratr, maminčina sestra, bratrova žena – všichni pijí a užívají tvrdé drogy. Tatínek pouze pil, ale hodně.

Stejně jako jiní tatínkové jeho sourozenců. Maminka nepije, ani neužívá drogy a své děti miluje. Je však slabá a sama nikdy žádný rodinný život nepoznala. Honza ve 14 letech zkusil pervitin. Nic příjemného v něm nenašel a ujistil maminku, že on fetovat nebude. Mezitím však na něho bylo vyhlášeno celostátní pátrání, protože nechodil do školy, stal se štvancem na útěku před policií a úřady, neboť povinnou školní docházku musí u nás dítě dokončit i za cenu vězení.

Po dvou letech tohoto života ve stresu sáhl Honza po pervitinu. Aby v noci vydržel nespat, aby se nebál že ho znovu chytí. Pak už se příběh podobá všem ostatním: shánět peníze, shánět dávku, dát si. Konec je opět svérázný: když Honza zjistí, že mamince hrozí kvůli jeho útěku před školou vězení, rozhodne se léčit. Jenže: dítě na které je vyhlášeno celostátní pátrání, protože nemá dokončenou školní docházku, se u nás nemůže nikde léčit ze závislosti…. Navzdory všem potížím s institucemi má Honzův příběh dobrý konec: setká se s kamarádem, který je také na drogách, shodnou se, že už toho oba chtějí nechat a ve vzájemné podpoře dokážou abstinovat. Honza se odhodlá nastoupit do dětského domova a vydrží tam do své plnoletosti.

Druhý mladistvý Štěpán prochází školou se samými jedničkami, doma má pozornou a láskyplnou péči obou rodičů a na drogy je prostě zvědavý: „zajímalo mě to, chtěl jsem si to vyzkoušet.“ Brzo uvízne v závislosti a prochází několikaletou těžkou krizí. Krádeže, opakované předávkování končící na resuscitačním oddělení, zoufalství rodičů, pokusy o léčbu, útěky z ní, až nakonec, 18 měsíční pobyt v terapeutické komunitě Magdalena mu přináší nejen abstinenci, ale nalezení pravdivější životní jistoty a štěstí, než jaké přinášejí drogy. Vidíme člověka, který svou krizí zmoudřel a dospěl. Velmi otevřené a v případě Štěpánova otce (vzhledem k jeho profesnímu postavení) i odvážné výpovědi poskytli i rodiče chlapců.

3. Ženy a drogy, drogy a ženy
kamera: Miroslav Souček
režie: Helena Třeštíková
Film Heleny Třeštíkové vtahuje diváka do osudů několika žen a dívek, které mají problém se závislostí. Předkládá pestrou směs příběhů, postřehů i zkušeností, které jsou typické pro ženské prožívání drog a závislostí. Tímto „ženským“ pohledem se liší od ostatních dílů cyklu. Na příběhu jedné ze sledovaných žen divák nahlíží do problému specificky ženského a společností málo reflektovaného – do problému dětí, které se narodí matkám závislým na drogách.

Hrdince tohoto filmu se podařilo o dítě postarat a drogové závislosti se zbavit. Druhá z žen – mladá dívka, se se svou drogovou závislostí právě vyrovnává, jejím prostřednictvím můžeme nahlédnout i do jedné z terapeutických komunit. Šťastný konec (zatím) nebyl dopřán další z dívek – Katce. Její osud je podrobněji rozveden jiném dílu cyklu „V pasti a stále v pasti“, dřívější osudy mohli diváci prožívat při sledování filmu „V pasti“ .

Ve filmu jsou použity i dosud nepublikované záběry ze dvou předchozích filmů režisérky, které sledují osudy dvou z dívek. Tím se do filmu dostal jinak nedosažitelný fenomén času, který přináší další rozměr do zobrazených osudů. Film má rychlý spád a velký emocionální náboj, pracuje se zkratkou, náznakem, symbolem. Přáním autorky je, aby diváci po shlédnutí filmu zůstali sedět se zatajeným dechem, a později, po procitnutí, se pustili do vyjasňování svých vlastních postojů k drogám.

4. Děti okamžiku
kamera: Jan Klusák
režie: Robert Sedláček
Režisér Robert Sedláček se do zkoumání drogového problému pustil s nebývalou úporností. Není člověkem za kamerou, ale člověkem „in“ – kvůli natočení filmu začal pracovat jako streetworker (terénní pracovník), získal si důvěru lidí závislých na drogách a žijících v podmínkách, které si nezúčastnění obtížně mohou představit. Teď do nich budou moci jako diváci nahlédnout. Už při přípravě filmu a později při natáčení se autorovy názory proměňovaly a vyhrocovaly.

Na začátku své práce říká: „Mohu konstatovat, že zatímco pohled lidí "na droze“ je v podstatě totožný – ať už jde o různé druhy návykových látek, nebo odlišná prostředí -, pohledy odborníků ve vzájemné konfrontaci se velmi liší. Jak ve výběru argumentů, tak i práce s nimi!" Na konci, po vyčerpávajících týdnech natáčení, je autor unaven a chce od světa drog pryč. Věříme, že jeho postoj se přenese i na diváka a i ten bude chtít zůstat stranou drogového světa, neexperimentovat, nehazardovat.

Diváka filmem provází krásná, až andělská tvář dívky, která drogy brala a skončila s nimi. Je to dívka, která v šestnácti letech začala s „trávou“, „houbičkami“ a extází, aby pak „spadla“ do pervitinu, po třech letech prodělala detoxifikaci, pobyt v psychiatrické léčebně, nový pád do drog, potom totéž, pak útěk k alkoholu a znovu psychiatrickou léčebnu.

Stalo se neuvěřitelné: v době natáčení je 18 měsíců „čistá“, dostala se s výraznou podporou rodičů na vysokou školu – ve 25. letech začíná znova, jako by jí bylo osmnáct. Díky této průvodkyni se ještě více zostřuje emocionální napětí, které film divákovi přináší. Jako celek však je film bez náznaku cesty ven, bez „světla na konci tunelu“ – to nebylo cílem pro tento díl.

5. V pasti a stále v pasti
kamera: Miroslav Souček
režie: Helena Třeštíková
Jak už sám název napovídá, tématem filmu je dlouhodobý příběh drogové závislosti. Film ve zkratce rekapituluje drogovou minulost Katky, jak ji zachytil předchozí autorčin film „V pasti“, a pokračuje aktuální situací, které bohužel odpovídá název " a stále v pasti". Film otevírá problematiku substituční léčby metadonem. Katka je sice do metadonového programu zařazena a snaží se plnit jeho podmínky, ale občas selhává a obtížně pak hledá cestu zpátky. Film přesvědčivě dokládá, že od určité chvíle přestává být droga jen životní epizodou, ale stává se už celoživotním tématem. Nejistá Katčina budoucnost, sociální nezakotvenost a zejména míra její fyzické devastace jsou natolik autentické, že emocionálně silně zapůsobí i na diváka, který k tématu přijde s blahosklonným nadhledem nebo pubertálním cynismem.

6. My z klubů
kamera: Tomáš Třeštík
režie: Tomáš Třeštík
Film o drogách na taneční scéně představuje (většinou) mladé lidi pohybující se v prostředí taneční scény, drogy, které se na ní vyskytují i taneční scénu samu. Tomu jsou přizpůsobeny i obrazové prostředky – film má výraznou estetickou a dynamickou formu, klipový rytmus. Také tento film boří jeden mýtus, i když jen svým podtextem: „Extáze není nebezpečná.“ – Sama o sobě možná nevede ke vzniku drogové závislosti, ale při tanci, vyčerpání a přehřátí ohrožuje uživatele selháním organismu – a navíc přes opačná ujišťování mladistvých milovníků tance do tohoto prostředí proniká i pervitin. A ten už závislost vyvolává pravidelně. Vedle rizikových látek je rizikem i prázdnota života, který se sune od jednoho večírku ke druhému. Tohoto poučení se vnímavému divákovi dostane. Nelze však vyloučit, že na první shlédnutí bude některé velmi mladé diváky zobrazené prostředí okouzlovat, proto je nutné u mladších diváků doprovodit shlédnutí filmu diskusí, která bude korigovat případné povrchní postoje.
Také tento film má průvodkyni – dívku, která byla od 13 let nadšenou návštěvnicí různých party, později však si začala i s pervitinem. Ve filmu velmi otevřeně hovoří i její matka.

7. Ztráta a nalezení sama sebe
kamera: Filip Havelka
režie: Tomáš Škrdlant
Dokumentární film Tomáše Škrdlanta se zabývá některými málo reflektovanými souvislostmi drogového problému naší civilizace: Člověk se většinou uchyluje k alkoholu a drogám proto, že něco důležitého ve svém životě postrádá. Drogy mu přinášejí, zdánlivě a dočasně, pocit štěstí, naplnění, smyslu. I alkoholismus nahlížejí někteří psychologové i teologové jako projev neujasněného, nevědomého duchovního hledání. Životní krize, do níž se mnozí lidé dostávají následkem závislosti na alkoholu, heroinu a podobných látkách, představuje, jako každá životní krize, i příležitost k sebepřesažení, vnitřnímu dozrání. Skutečné uzdravení má někdy podobu spirituální proměny osobnosti, konverze, nalezení Boha. Je tomu tak i proto, že řada terapeutických komunit je orientována duchovně a motivace terapeutů, i jiných pomáhajících profesí, bývá často nábožensky pociťovaná potřeba pomoci bližnímu v neštěstí. Dalším spirituálním aspektem světa drog je skutečnost, že některé rostlinné psychoaktivní látky patřily od pradávna, v pravém slova smyslu od pravěku, k vývoji člověka, k formování jeho vědomí i spirituality. Už člověk-sběratel objevoval psychedelické účinky některých rostlin a integroval je do své kosmologie. Jejich přísně ritualizované užívání bylo (a jak uvidíme ve filmu, tak stále je) jedním ze způsobů, jak navodit transcendentální vědomí, mystický zážitek, tedy zkušenost, která je základem každého náboženství.
Dokumentární film vypráví několik autentických příběhů lidí, pro které cesta z drogové závislosti vedla k víře v Boha, i lidí, které víra v Boha vede k pomoci drogově závislým. Nahlédneme i do spirituality Rastafariánů, pro které je užívání konopí součástí náboženského rituálu a v Holandsku se setkáme s ceremonií Santo Daime, brazilského náboženství, spojujícího užívání psychotropní látky Ayahuasca, s křesťanským uctíváním Ježíše Krista a Panny Marie.

8. Andělé u konce s dechem
kamera: Miroslav Souček
režie: Martin Slunečko
Dokument Martina Slunečka do jisté míry zastřešuje celý cyklus – podává informaci o postoji společnosti k drogám. Je to postoj převážně represivní. Příběhy ve filmu obsažené jsou proto snímány s dokumentární přesností, s uvedením křestního jména vězně, místa výkonu trestu a délky trestu. Dokument je ztvárněn ve dvou rovinách: příběhy několika mladých lidí se proplétají v krátkých sekvencích s výpověďmi odborníků a nutnou mírou komentáře; převážně jsou tyto příběhy vyprávěné u kavalce vězeňské cely nebo terapeutické komunity.
Ústředním motivem je neuvěřitelný, dramatický příběh Petra Š., který byl poslán na deset let do Valdic za to, že svému kamarádovi poskytl na ulici tvrdou drogu a ten zřejmě na předávkování za nevyjasněných okolností zemřel. Soud nevzal v potaz ani skutečnost, že se obžalovaný Petr Š. pokoušel svého kamaráda, který po dávce náhle zkolaboval, odvézt do nemocnice a že jej poté předal domů rodičům… Dotyčný zemřel sám na chatě, odkud rodiče poté, co jej převzali od Petra Š., odjeli a nechali jej bez pomoci.
Druhým příběhem jsou životní osudy Honzy M., který byl dealerem heroinu v Praze, má podmíněný trest a několikrát se pokoušel léčit v terapeutických komunitách. Co oba hrdiny filmu spojuje: jsou ze slušných rodin, poskytli svému okolí tvrdou drogu a společnost – v jednom případě velmi tvrdě- odpověděla represí. Dokument je výpovědí o společnosti, která se nesystémově a často nespravedlivě pokouší vyrovnat s problematikou tvrdých drog. Film chce současně přispět k vyvrácení mýtů, které hluboce zakořenily u široké laické veřejnosti: lidé, kteří drogám propadli, jsou zločinci, můžou si za vše sami a měli by být izolováni od společnosti, nejlépe za mřížemi; mne a mých blízkých se drogy netýkají, mé děti jsou rozumné, poslušné a dobře vedené, drogy ohrožují jenom životní outsidery a děti z rozvrácených rodin; jakékoliv, byť jednorázové setkání s drogou je cosi jako osudová životní tragédie, předurčující, že člověk navždy propadne drogám.

9. Pomoc člověku
kamera: Martin Štoll
režie: Martin Štoll
Film kombinuje příběh a výkladovou polohu. Staví pomoc člověku jako problém společenský a ukazuje, jak jej společnost řeší, jakými různými způsoby pomáhá drogově závislým. Přestože film obsahuje více informací než některé díly z prvé poloviny cyklu, autor nerezignuje ani na záměr oslovit diváka na emoční úrovni. Linií filmu je příběh člověka, který „drogami“ prošel a svou situaci reflektuje. Objevuje se tu i streetworker romské národnosti, který sám má zkušenost s drogami. Autor prošel různá prostředí, obrazově je zarámoval a propojil. Film je spojujícím článkem mezi filmem „Andělé u konce s dechem“ (který představuje represivní postoj společnosti k drogám) a filmem „Dlouhá kocovina“, který podrobněji představuje léčebný proces a postavení jednotlivce v něm – dlouhý proces vyrovnávání se s drogovou závislostí.

10. Dlouhá kocovina
kamera: Robert Sedláček
režie: Robert Sedláček
Film myšlenkově navazuje na pátý díl cyklu, který natočil stejný autor. Jestliže tam se dá postoj autora formulovat slovy: „Jako celek je film bez náznaku cesty ven, bez "světla na konci tunelu“ – to nebylo cílem pro tento díl", pak tento film naopak světlo přináší. Autor se na 3 týdny (z toho jeden týden měl u sebe kameru) stal účastníkem života v jedné z léčebných komunit. Jeho očima nahlédne divák do toho, jak probíhá život v terapeutické komunitě a jak klopotně se nachází „cesta ven“. Podařilo se zachytit i část procesu, kterým komunita působí na své členy. Bohužel je délka filmu značně limitujícím faktorem, který nedovolil zařadit delší záznamy práce s komunitou. Ale i v půlhodinovém filmu může divák dostatečně nahlédnout do fenoménu „komunita“ a na začátku filmu i do detoxifikačního procesu, který probíhá v psychiatrické léčebně. Tento proces je společný pro alkoholiky a uživatele nelegálních drog – dál se jejich cesty zpravidla rozcházejí, další léčení a návrat do života probíhá odlišným způsobem. Kratší vhledy do komunitní práce jsou také v dílu Ženy a drogy, drogy a ženy (3) a prostřednictvím výpovědi terapeuta i v dílu Dětský svět drog (2).