Katka
Tragický příběh dívky, která propadla pocitu, že radost, štěstí a životní naplnění je možné vstříknout injekční stříkačkou (2001). Scénář a režie H. Třeštíková. Snímek obdržel Zvláštní uznání poroty na 36. ročníku MFF v Karlových Varech.

S Katkou se setkáváme v léčebně pro drogově závislé v Němčicích. Katka právě postupuje do poslední fáze léčby, září spokojeností a těší se na další dny. O pár měsíců později už je ovšem všechno jinak. Katka je v Praze, zamilovaná do přítele Ládi - ale oba jsou na heroinu. "Jenom si tak hrajeme," říká Láďa, který věřil, že stačí chtít a ze závislosti se jednoduše dostanou. Opakovaně se setkáváme s Katkou a Láďou, kteří de facto žijí na ulicích Prahy a dny tráví "děláním peněz" a sháněním "materiálu". Postupná euforie čerstvě zamilované dvojice mizí ve všedních problémech a přichází strach, že abstinence možná nebude tak jednoduchá, jak si z počátku mysleli. Zvyšuje se denní dávka heroinu, kterou Katka a Láďa potřebují k běžnému fungování, zmenšuje se okruh krámů, kde lze "dělat peníze" a přibývá záznamů na policii. Katka a Láďa se stále víc hádají a nakonec se rozcházejí.

Katka se sbližuje s Janou, dívkou, která tak jako ona žije na ulici a s drogou. Katka ztrácí všechny zábrany a fetování je už její jedinou činností, ve které jí nezabrání ani zvětšující se zdravotní problémy a varování lékařů, že jí zbývají dva roky života, pokud nepřestane.

Katka končí na ulici a provozuje "nejstarší řemeslo světa" jak sama říká. Zdroj peněz byl nalezen a opět je na drogu... Film se pokouší reálným sledováním života drogově závislých upozornit na problém drog v poněkud jiném úhlu pohledu. Průvodci tentokrát nejsou odborníci, kteří diváky varují, ale reální narkomani, kteří věcně a bez emocí popisují svoji každodenní realitu. Jednotlivé díly cyklus Ženy na přelomu tisíciletí natočila režisérka Helena Třeštíková časosběrnou metodou. Příběh Katky sledovala pět let, premiéru měl v r. 2001.

Máňa po deseti letech
V roce 1992 natáčeli Jan Špáta a Olga Sommerová pro OKO dokument o dívce Máně, bylo jí 24 let a už značnou část života strávila v kriminále. Její normální život skončil v šestnácti, kdy se zamilovala do muže, se kterým měla holčičku. Tu vychovávala babička, protože Máňa seděla v kriminále za příživnictví. V dokumentu z roku 1992 se s Máňou seznamujeme v pardubickém vězení, dozvídáme se, jaký je její každodenní život, ale především poznáváme její nezměrnou touhu vrátit se zpět do normálního života.

"Tehdy ještě Máňa v sobě nesla naději, že přeruší bludný kruh opakovaných návratů do kriminálu, že vyjde ven a začne žít normální život. Po odvysílání filmu, který měl velký úspěch, jí mnoho lidí nabídlo práci a domov, ale Máňa žádnou z těchto šancí nevyužila. Kriminál se pro ni stal opravdovým domovem, v němž byla zvyklá existovat a jehož zákony znala. Život na svobodě byl pro ni životem bezdomovce, který si na živobytí musí vydělávat krádežemi," říká režisérka Olga Sommerová.

Po deseti letech se Olga Sommerová vrátila k životnímu osudu této hrdinky a delší dobu ji sledovala. Nejen při střídavém propouštění z věznice a jejího zavírání, při soudech, ale také na místech jejího dětství, při setkání s matkou, při kontaktech se sociálními úřady, ve chvílích bláznivé radosti, zamilovanosti i hlubokých psychických propadů. Vytvořil se jí oblouk příběhu o nepolepšitelnosti, naději ale i lásce, v němž Máňa představuje střídavě své extrémní polohy smíchu a pláče, svérázně filosofuje a názorně předvádí rozpor mezi svobodou vnitřní a svobodou vnější. V drsné realističnosti svého pohledu šla režisérka mnohem dál, než jsme u jejích filmů zvyklí.

V průběhu deseti let prožila Máňa dva těžké úrazy. Jednou ji příležitostný spolubydlící vyhodil z okna a Máňa strávila několik měsíců v nemocnici. Po druhé ji jiný muž pobodal a Máňa se pohybovala mezi životem a smrtí. Za pokus o vraždu byl onen muž odsouzen na deset let.

Máňa je nenapravitelnou recidivistkou, promarněnou hřivnou. Je inteligentní, invenční osobností. Patří do jistého procenta populace, které musí společnost trpět jako nutnou, i když nevítanou součást svého těla. Máňa Lavičková se narodila v roce 1968. Po prvé jsme ji natáčeli v jejích čtyřiadvaceti letech. Po deseti letech ji už rodina definitivně odmítla. Natočila jsem návštěvu u matky, která ji na příkaz nejstaršího syna nesměla přijmout domů. Budoucnost Mánina života se jeví jako věčný kolotoč kriminálu a krátké svobody, drobných krádeží, opětného souzení a věznění. Máňa už vlastně nechce a nemůže vykročit. Před deseti lety ještě alespoň mluvila o šanci vystoupit ze společnosti ztracených existencí. Teď už o tom ani nemluví.

Při amnestii v roce 2013 jsme Máňu mohli vidět ve zpravodajství ČT. Opět ji pustili a ona se chce okamžitě vrátit zpět, protože mimo vězení už neumí žít...