Krouží nad našimi hlavami ve výšce 350 kilometrů. Šestnáctkrát denně obletí planetu. Výborně, Rexi. Díky za dobrou práci. Může ji obývat až 10 členů posádky. V nekonečném kosmickém prostoru tu astronauti vytyčují cestu do daleké budoucnosti. (muž) Posílám sekvenci. Čekejte. Výsledky jejich výzkumu by mohly v budoucnu přispět k osídlení Měsíce nebo dokonce Marsu. Úspěchu ISS předcházelo vypuštění čtyř průkopnických orbitálních stanic.
Každá nesla na palubě špičkovou techniku, která umožnila konstruktérům, aby následující kosmické objekty mohly být ještě větší. Postupně si všechny připomeneme. A zaznamenáme pozoruhodné příběhy, které jsou s nimi spojeny. Byly to zásadní milníky, které nakonec umožnily stavbu největší vesmírné stanice v dosavadních dějinách. Česká televize uvádí americký dokumentární film z cyklu Velký, větší, největší Největší vesmírná stanice.
10... 9.... Start hlavních motorů. 7... 6... Zapálení hlavních motorů. ... 3... 2... 1... 0.
Tak jako kdysi Kolumbus vyráží dnes raketoplán Atlantis na vědeckou výpravu k vesmírné stanici. V únoru roku 2008 vynesl raketoplán Atlantis v rámci třináctidenního letu poslední součásti průběžně budované mezinárodní vesmírné stanice. Letové středisko. Rychlost 3200 kilometrů za hodinu. Astronauti postupně skládají ve vesmíru rozměrnou konstrukci už od roku 1998.
Po dokončení bude složena ze 14 modulů. Celý komplex má vážit okolo 450 tun. Ještě jeden metr. Náklady odhadované na sto miliard dolarů z ní činí nejdražší a nejnáročnější projekt všech dob. Pokud chceme zjistit, jak se mohl tak ambiciózní záměr uskutečnit, musíme se vrátit proti proudu času. Náš příběh se začal odvíjet na vrcholu studené války. Trvalejší kosmické příbytky začali stavět Sověti v roce 1971. Prvním byla orbitální stanice Saljut. Kapitola první: setrvání na oběžné dráze Orel přistál.
V červenci 1969 Spojené státy porazily Sovětský svaz v závodech o vysazení lidí na Měsíci. Můžete mluvit, pane prezidente. Zdravím vás, Neile a Buzzi. Tento telefonát bezpochyby vejde do dějin. Sověti už podobnou prohru nechtěli připustit. Jejich záměrem bylo vyslat člověka do vesmíru na podstatně delší dobu. Vědci však tehdy netušili, jak bude na extrémní prostředí reagovat lidský organizmus. Rozhodli se proto umístit na oběžnou dráhu vědeckou laboratoř. Saljut měla obývat tříčlenná posádka.
Přetlakovou kabinu tvořila přechodová a pracovní sekce. na stanici strávit 3 týdny. Saljut by však po celou dobu musel udržovat rychlost několik tisíc kilometrů za hodinu. Astronaut Leroy Chiao vzlétl do kosmu celkem čtyřikrát. Dobře ví, proč se na orbitu nesmí zpomalit. Pokud neletíte dost rychle, spadnete zpátky do atmosféry. Proto je třeba udržovat takzvanou orbitální rychlost. Síla vyvolaná zrychlením pak působí proti zemské přitažlivosti. Když jsou tyto síly vyrovnány, objekt krouží ve stále stejné vzdálenosti.
Požadované rychlosti, 28 tisíc kilometrů za hodinu, měl Saljut dosáhnout pomocí nosné rakety Proton. Jakmile se raketa ocitne na orbitu, uvolní se z ní vesmírná stanice, které by už nic nemělo bránit v oběhu. V kosmu není žádný vzduch, který by ji brzdil. Ani vakuum však není absolutně prázdné. Pokud by na oběžné dráze nepůsobilo žádné tření, mohli bychom tam kroužit bez problémů. I v této výšce jsou však ještě zbytky atmosféry. I ojedinělé molekuly vzduchu pak dokážou způsobit změnu dráhy obíhajícího tělesa.
Pokud rychlost klesne pod tu orbitální, gravitace stáhne loď zpátky k Zemi. To by mělo katastrofální následky. Orbitální stanice i vesmírné lodě musejí pravidelně upravovat rychlost a výšku pomocí takzvaných korekčních motorů. Raketový pohon však přináší mnohá rizika. Reaguje prudce a rychle vyhoří. Nekontrolované zapálení by mohlo stanici vystřelit do hlubokého vesmíru. Bylo nutné použít takovou raketu, která by podobné nebezpečí vyloučila. Řešení přišlo z nečekaného směru. Během korejské války hledala americká armáda způsob, jak rychle přesunovat vojáky mezi bojišti.
Výsledkem byl stroj jako vystřižený z fantastického románu. Raketový batoh. Pilot mohl měnit výšku pomocí trysek poháněných snadno ovladatelnou chemickou reakcí. Ukážeme si to v laboratorních podmínkách na malém příkladu. Při rozkladu peroxidu vodíku se uvolňuje kyslík a vodní pára. Když lehce zmáčknu stříkačku, tak ihned unikne obláček páry. Takhle to mohu opakovat a celý průběh ovládat. Přidáním přesného množství peroxidu vodíku se okamžitě uvolní určité množství kyslíku a páry. Sověti nakonec na své orbitální stanici použili chemické motory postavené na podobném principu. Kosmonautům umožnily řízenými zážehy upravovat rychlost Saljutu a korigovat jeho oběžnou dráhu.
Posádka dokázala kroužit kolem Země 23 dní, a tím v červnu 1971 stanovila nový světový rekord. Radost z úspěchu však zkalil tragický závěr letu. V závěrečné fázi sestupu do atmosféry způsobil vadný ventil náhlý pokles tlaku v kabině. Všichni tři kosmonauti zahynuli. Navzdory této tragédii se prokázalo, že lidé mohou v kosmu přežít nejenom dny, ale i celé týdny. Můžeš. Já ti uhnu. V průběhu třetího letového dne má raketoplán Atlantis dopravit na ISS nový modul. Odchylka v normě.
Po úspěšném spojení čeká jeho posádku ještě jeden důležitý úkol. Vesmírná stanice ke korekci rychlosti nepoužívá vlastní manévrovací trysky. Jejich funkci zastupují motory připojeného kosmického plavidla. Stanice musí soustavně upravovat svou pozici tak, aby měla solární panely natočené ke Slunci. Ty jsou totiž jediným zdrojem energie. Jemné nastavení polohy se neprovádí raketovými motory, ale pomocí gyroskopu. Fyziolog Kevin Fong nám předvede, jak může rotující kolo pohnout vesmírnou stanicí.
Tohle je zjednodušený příklad zařízení, které mají na ISS. Jako každý gyroskop má po roztočení tendenci zůstat ve stejné poloze. Tento červený disk zastupuje beztížné prostředí v kosmu a já se na něj teď postavím. Když držím kolo vodorovně, disk se i se mnou otáčí. Když ho převrátím, a nespadnu při tom, otáčí mě na druhou stranu. A to je velmi zjednodušená ukázka toho, jak gyroskopy natáčejí vesmírnou stanici. Ta má celkem 4 taková zařízení. Nakloněním rotujících kol lze sílu, kterou vyvíjejí, směrovat a využít k polohování stanice.
Díky sadě gyroskopů zůstávají solární panely stále obráceny ke Slunci a posádka tak má k dispozici dostatek potřebné energie. Astronaut Mike Fink strávil na vesmírné stanici už stovku dnů a cítí se tu jako doma. Omluvte ten nepořádek, máme rozdělanou spoustu věcí. Tohle je můj pracovní prostor. Slouží mi v podstatě jako stůl. Je sice ve svislé poloze, ale mám tu všechno, co potřebuji. Můj kolega Jurij Lunžakov cvičí na běžícím pásu. A tohle je moje oblíbená vyhlídka.
V roce 1971 vydržel Saljut na oběžné dráze 175 dnů. Američané chtěli tento rekord překonat a umístit do vesmíru velkou laboratoř. Nejprve však museli nalézt způsob, jak udržet stálé spojení s pozemským dispečinkem. Kapitola druhá: vesmírná komunikace Koncem 60. let minulého století naplánovala NASA sérii unikátních experimentů, které měly být provedeny v kosmu. Stanice o hmotnosti jednoho sta tun byla nazvána Skylab. Prvními obyvateli měla být trojice astronautů.
Vědci si chtěli ověřit, jaký vliv má dlouhodobý pobyt ve stavu beztíže na lidské tělo. Pokusy měly být monitorovány ze Země prostřednictvím komunikační linky. U většiny astronautů se totiž po návratu z kosmu projevily vážné poruchy pohybového ústrojí. Je to následek pobytu v beztížném stavu. Správné fungování mnoha tělesných orgánů je totiž závislé na zemské gravitaci. Týká se to svalů, kostí nebo srdce, to je v podstatě také sval. Bez neustálého působení zemské přitažlivosti svalstvo ochabuje.
Čím více času člověk v kosmu stráví, tím více jeho tělo trpí. Na zdárném vyřešení tohoto problému bude záležet budoucnost vesmírných výprav, tedy schopnost lidí žít na planetách s nižší gravitací, než má Země. Úspěch projektu Skylab byl podmíněn tím, že se vědcům podaří ze Země monitorovat životní funkce astronautů. Mělo to však háček. Řídící středisko Houston chtělo původně s laboratoří komunikovat prostřednictvím rádiových vln. Ty se však šíří pouze přímočaře.
Skylab měl planetu obletět za 90 minut. Vědci by tak měli k dispozici pouhých 6 minut ve chvílích, kdy stanice přelétala nad řídícím střediskem. To však na přenos potřebných dat nestačilo. NASA proto po obvodu planety Bez pokrytí ovšem dál zůstávaly rozlehlé plochy oceánů. Proto byly přijímače instalovány i na palubu lodi, která měla přelétající stanici sledovat. Ale i to bylo vzhledem k obrovské rozloze oceánů málo. Žádná loď nedokázala plout tak rychle, aby se Skylabem udržela kontakt.
NASA potřebovala nějaký spolehlivější prostředek. Přijímače proto umístila na letadla. Michael Kiley byl jedním z pilotů, kteří na těchto speciálních strojích létali. Dokázali jsme se tehdy dopravit na kterékoliv místo na světě, mohli jsme sledovat dráhu orbitální stanice a zajistit nepřetržitou komunikaci s astronauty. V přední části letadla byla umístěna anténa o průměru 2 metrů. Elektromotory ji dokázaly nasměrovat na kterékoliv místo na obloze. V okamžiku přeletu stanice operátor nastavil úhel talíře pro ideální přenos rádiového signálu.
Jakmile Skylab zmizel z dosahu, převzal ho další letoun. Flotila osmi letadel kroužících kolem světa tak dokázala zajistit nepřetržitý kontakt s astronauty na dráze. Řízení těchto strojů vyžadovalo značné zkušenosti. Museli jsme být neustále ve střehu a být připraveni k zaměření stanice. Od chvíle, kdy se objevila nad obzorem, jsme ji sledovali co nejdéle, abychom do Houstonu odeslali maximální množství dat. Díky pilotům, jako Michael Kiley, mohli mít odborníci na Zemi své svěřence na orbitu pod nestálým dohledem. Ochabující svaly se astronauti snažili posílit cvičením, při kterém překonávali odpor pružných lan.
Aby zabránili srdečním potížím, trávili předepsaný čas v přístroji simulujícím zemskou přitažlivost. Po mnoha týdnech intenzivního testování budoucích posádek se prokázalo, že lidské tělo může pobyt ve stavu beztíže přečkat bez následků. V květnu roku 1973 se tedy na stanici Skylab vydali tři první astronauti. Dnes musejí astronauti na mezinárodní vesmírné stanici cvičit 2,5 hodiny denně, aby se udrželi v plné síle. V této orbitální laboratoři však hlavním předmětem vědeckých experimentů nejsou lidé.
Mimo jiné se tu zkoumají možnosti pěstování plodin a chování zvířat v beztížném stavu. Stejně jako v případě Skylabu je pozemní řídící středisko v pravidelném kontaktu s posádkou. Dnes však komunikace probíhá pomocí satelitů. Několik tisíc kilometrů nad ISS krouží kolem planety 9 družic. Jsou rozmístěny v pravidelných intervalech na oběžné dráze přesně nad rovníkem. Společně zajišťují téměř nepřetržitý kontakt vesmírné stanice se Zemí. Když ISS vyšle signál, nejbližší satelit ho zachytí a přesměruje k Zemi.
Tam je přenesen do řídícího střediska v Houstonu. Slyším tě, Kuiči. Je tu malý problém s ventilací. Vyřídím to. Dík za upozornění. V roce 1973 zvládla letka speciálních strojů udržovat stálé spojení amerického Skylabu s pozemním střediskem. Stavba ještě větší vesmírné stanice si už vyžádala spolupráci dlouholetých vesmírných soupeřů. Kapitola třetí: systémy na podporu života V roce 1975 přišly Spojené státy a Sovětský svaz s překvapivým oznámením. Rozhodly se spojit síly k pokusnému setkání svých kosmických lodí.
Společný projekt měl být symbolem zlepšených vztahů obou velmocí a uvolňování napětí provázejícího vesmírné závody. Plán byl následující Sovětský svaz vypustí z kosmodromu Bajkonur kosmickou loď Sojuz. Současně z amerického mysu Canaveral odstartuje vesmírná loď Apollo. Obě plavidla se spojí na oběžné dráze 120 kilometrů nad zemským povrchem. Američtí astronauti se setkají se sovětskými kosmonauty a společně uskuteční první mezinárodní vesmírnou misi. Členem americké posádky byl i Vance Brand.
Sliboval jsem si od toho zajímavé zážitky a nové zkušenosti. Čekala nás řada náročných úkolů. Chtěli jsme, aby to klaplo. Svou roli v tom určitě sehrál také fakt, že jsme to celé podnikali se svými tehdejšími nepřáteli. Ale obě strany měly na úspěchu zájem. Hned na začátku se však objevil vážný technický problém. Sovětská a americká loď tvořily nesourodou dvojici. Obě vznikly za přísného utajení v době vrcholící studené války. Proto se tak zásadně lišily v jednom klíčovém bodě.
Byla to rozdílná koncepce při výrobě atmosféry uvnitř přetlakových kabin. V sovětském Sojuzu byl vzduch udržován v hodnotách odpovídajících tlaku na Zemi. Astronauti v Apollu dýchali čistý kyslík, uchovávaný za výrazně nižšího tlaku. Kdyby Američané otevřeli průlez bez předchozích opatření, mohli by závažným způsobem ohrozit své ruské kolegy. Dusík rozpuštěný v jejich krvi by se náhle proměnil v bublinky plynu. A ty by mohly kosmonauty zahubit. Stejné nebezpečí hrozí potápěčům, když se vynoří příliš rychle z velké hloubky.
Předcházejí mu tím, že stráví přechodnou dobu v prostoru, kde se tlak postupně snižuje. Podobný způsob byl využit i při společném projektu. Na příď Apolla přidali dekompresní komoru. Jakmile se obě lodi spojí, američtí kosmonauti opustí Apollo a přesunou se do přechodového modulu. Tam stráví tři hodiny, než se tlak vzduchu vyrovná s tlakem uvnitř Sojuzu. Teprve pak budou moci vstoupit do sovětské lodi a uskutečnit historické setkání.
Posádka Apolla odstartovala na svou misi 15. července 1975. Nezapomeňte, prosím, na neustálé monitorování. Vzdálenost méně než 5 metrů. Kontakt. Když došlo ke kontaktu, jenom to lehce cuklo, cvakly západky a bylo to. Měli jsme velkou radost, že všechno probíhá hladce a že se neobjevily žádné nečekané problémy. Udělali jsme první krok. Potom museli Američané vyčkat, až se jejich organizmy přizpůsobí novému prostředí. Na obou stranách železné opony vládlo napjaté očekávání.
Když Rusové otevřeli průlez, ozvalo se jásání. Všichni jsme si potřásali rukama a navzájem se objímali. Myslím, že jsme tehdy položili základy budoucí mezinárodní spolupráce mezi zeměmi východního bloku a Západem. Vítejte na palubě Sojuzu. Většina lidí už na to skoro zapomněla, ale my jsme to tehdy hodně prožívali a byli jsme na sebe docela pyšní. A přitom jsme ještě vyvinuli takový šikovný spojovací systém. Toto výjimečné setkání předznamenalo vznik budoucí mezinárodní spolupráce v mnohem širším měřítku.
Nyní se raketoplán Atlantis přiblížil se svým cenným nákladem k ISS. Jdeme na to. Pozice číslo 2. Po třídenním letu se připravuje ke spojení. Korekce směrem doprava. 15 minut. Provedeno. Očekáváme zprávu o spojení s kosmickou stanicí. Nový modul dorazil v pořádku. A spolu s ním i mezinárodní posádka. Vítejte. Rád vás vidím. Ahoj, jak to zvládáš? Jako slon v porcelánu. Stanice je trvale obydlena už od roku 2000. Z velké části se o to zasloužili i technici, kteří nalezli způsob, jak recyklovat jednu ze základních podmínek života. Vodu.
Pracovníci Marshallova vesmírného střediska v Alabamě postavili věrnou kopii modulu ISS. Tak trochu v ústraní tady usilují o malý zázrak velkého významu. Dobrovolníci tu žijí v uzavřeném prostoru téměř ve stejných podmínkách jako astronauti. Využíváme tuto komoru k recyklaci odpadní vody způsobem, který co nejvěrněji odpovídá životu na vesmírné stanici. Ventilátory odsávají teplý vzduch prosycený potem z těl i z mokrého oblečení. Kromě toho také dokážou získat vodu z jiného zdroje.
V moči je samozřejmě obsaženo více škodlivých látek než v potu. Ale postupnou destilací z ní dokážeme získat až 85 procent vody, která je v ní obsažená. Recyklační systém na vesmírné stanici dokáže vrátit do oběhu neuvěřitelných 94 procent vyprodukované odpadní vody. A posádka tuto vodu nejen pije, ale také dýchá. V zařízení systému na podporu života je odpadní voda přečerpávána do nádrží, jimiž prochází elektrický proud. Elektrolyticky se rozkládá na jednotlivé prvky vodík a kyslík.
Pumpy vhánějí životadárný plyn do potrubí, které ho následně rozvádí po celé stanici ISS. Pot a moč slouží jako suroviny pro výrobu čerstvého vzduchu. Tato technologie bude mít zásadní význam během pilotovaných letů na Mars. I s návratem by taková cesta trvala dva roky. Čtyřčlenná posádka by za tu dobu spotřebovala 36 tisíc litrů vody. Vědci proto usilovně pracují na ještě účinnějším procesu recyklace. Na vesmírné stanici docela postačuje těch dosahovaných 94 procent.
Ale v případě projektu trvalého osídlení Měsíce nebo letů na Mars je to stále málo. Snažíme se proto vylepšit celkovou účinnost systému tak, aby se co nejvíce blížil 100 procentům. V roce 1975 vznikl spojením amerického a sovětského úsilí první mezinárodní orbitální projekt. Další krok kupředu se však Sověti rozhodli udělat zase sami. Na cestě za ještě větší vesmírnou stanicí museli zvládnout pohyb v otevřeném kosmu. Kapitola čtvrtá: kosmické stavitelství.
V únoru 1986 odstartovala sovětská raketa se základním blokem ohromné kosmické laboratoře. Orbitální stanice Mir měla po dokončení vážit 130 tun. Tak těžké těleso však nebylo možné dopravit na oběžnou dráhu vcelku. Muselo být rozděleno na šest jednotlivých částí s tím, že montáž zajistí kosmonauti pracující ve volném prostoru. To byla naprostá novinka. Vydávali se na neprobádanou půdu. Museli vyřešit základní otázky. Jak to udělat? Jaké nebezpečí nás čeká?
Byl to opravdu mimořádně obtížný úkol. Teploty se na oběžné dráze pohybují od 275 stupňů na slunci do mínus 275 stupňů ve stínu. Americký astronaut Randy Bresnick vysvětluje, jak funguje regulace teploty uvnitř skafandru. Systém chlazení tvoří síť několika set metrů trubiček, kterými proudí voda. Její teplota se reguluje v závislosti na vnějším prostředí. Když je mínus 275 stupňů, tak si "zatopíte", aby vám nebylo zima. V opačném případě ohřev vypnete a systém vás ochladí.
Oblek tak funguje jako samostatná malá kosmická loď. U starších typů skafandrů byly chladící kapalina, kyslík, který kosmonauti dýchali, i proud napájející jednotlivé systémy, přiváděny dlouhou "pupeční šňůrou" ze stanice. Tato hadice by však při montáži Miru představovala vážný problém. Omezovala by pohyblivost kosmonautů v těsné blízkosti stanice. A kdyby se někde zachytila a praskla, mohlo by to mít fatální následky. Pracovali by desítky metrů od přechodové komory, a přitom by museli být neustále připojeni ke stanici.
Nemohli by se dostatečně volně pohybovat. Američtí konstruktéři potíže vyřešili tím, že v roce 1984 onu "pupeční šňůru" odstřihli. Nahradili ji přenosným batohem, "kosmickou motorkou". Obsahovala kyslíkové nádrže, baterie a termoregulační kapaliny proudící přímo do skafandru. Všechny součásti byly pro případ selhání zdvojeny. Astronauti nemohli dostatečně sklonit hlavu, aby viděli na ovládací panel na hrudi. Do rukávu obleku proto bylo zabudováno zrcátko. "Kosmickou motorku" sestrojili i Sověti.
Montáži orbitální stanice už nestálo nic v cestě. I přes všechna vylepšení a netradiční postupy uběhlo 10 let, než byl Mir dokončen. Nové skafandry však výrazně přispěly k tomu, že se dnes v kosmu dají sestavit konstrukce téměř libovolného tvaru a velikosti. Je únor 2008. Na ISS bude instalován další díl skládačky, laboratorní modul nesoucí označení Kolumbus. Astronaut Rex Walheim kontroluje ochranný oblek před sedmihodinovým výstupem do kosmu. Zaznamenáváme obvyklá hlášení. Čekáme na kontrolu Rexova skafandru.
Rex se na výstup do vesmírného prostoru připravoval už na Zemi. Má za sebou 200 hodin intenzivního výcviku. Pohyb ve stavu beztíže trénují astronauti ve vodní nádrži v Johnsonově vesmírném středisku. Toto zařízení nazýváme laboratoří neutrálního vztlaku. Ve vodě můžeme mít stejný oblek jako v kosmu. Asistují nám potápěči. Podle potřeby nám přidávají závaží nebo polystyren, takže máme pocit beztížného stavu. Na dně bazénu leží replika vesmírné stanice. Astronauti se pod vodou učí pohybovat v její těsné blízkosti.
Skafandr přitom výrazně snižuje jejich pohyblivost. Rukavice jsou vystaveny zvýšenému tlaku. Ano. Cítím to v konečcích prstů. V těžkopádném obleku je i tak obyčejný úkon, jakým je manipulace s klíčem, nesmírně náročný. Přilbou se dotýká světel. Tu lampu jsi zvládl dobře, stejně jako odpojení kabelů. Na oběžné dráze to bylo mnohem náročnější. Rex musel nejprve vynést nový modul z nákladového prostoru raketoplánu. Manipulace s desetitunovou laboratoří není vzhledem k jejím rozměrům nic jednoduchého ani ve stavu beztíže.
Kanadská vesmírná agentura pro tyto účely vyvinula speciální mechanickou ruku, která je vybavena sedmi motoricky ovládanými klouby. Připojuje se na předem určená místa na povrchu stanice. Odpojitelné rameno umožňuje zvedat objekty a asistovat při montáži. S jeho pomocí posádka vytáhla laboratoř z nákladového prostoru. Dobře. Pokračujte. Ještě kousek níž. Paže potom dopravila modul k místu připojení. Ještě metr. Rozumím. Rex pak musel připevnit laboratoř tam, kam patří.
Trochu jsem se zasekl. Vypadá to dobře. Připojený modul byl už po několika dnech v plném provozu. Díky, Rexi. Skvělá práce. Už v roce 1986 vyřešili sovětští konstruktéři otázku montáže orbitální stanice ve volném prostoru. Jiný problém však představuje samotná velikost mezinárodní vesmírné stanice. ISS může být náchylná k náhodným kolizím. Kapitola pátá: bezpečnost V červnu 1997 postihla tři kosmonauty na palubě Miru nehoda, která je téměř stála život. Posádka se snažila o spojení komplexu s ruskou kosmickou lodí Progress.
Nákladní loď se přiblížila příliš rychle a se stanicí se srazila. Na palubě tehdy byl i britský astronaut Michael Foale. Uslyšel jsem velkou ránu. Celá stanice se silně otřásla. Pak jsem ucítil tlak v uších, jako když jedete nahoru rychlým výtahem. Bylo jasné, že se stalo něco vážného. Náraz vychýlil stanici od jediného zdroje energie. Solární panely nebyly natočeny ke Slunci. Dodávka elektrického proudu se snížila a uvnitř se ochladilo. Situace vyžadovala rychlé jednání.
Naštěstí byla ke stanici připojena loď Sojuz. Nastartovali jsme její motory a pokusili jsme se rotaci Miru zastavit. Posádka nasměrovala trysky Sojuzu proti pohybu vesmírné stanice. Mir se přestal otáčet a Michael Foale tak může své zážitky vyprávět osobně. Riziko srážky s letícím objektem dnes hrozí posádce mezinárodní vesmírné stanice více než kdy jindy. Cestu jí může zkřížit více než 100 tisíc kusů zbytků raket a družic. Takto vypadá obraz pohybu kosmického smetí na oběžné dráze.
Velké úlomky sleduje NASA pomocí radaru a podle toho upravuje dráhu stanice. Největší nebezpečí však hrozí od těles, která prakticky nejsou vidět. I něco tak malého, jako zrnko písku letící orbitální rychlostí, by dokázalo prorazit trup ISS. Došlo by k náhlé ztrátě tlaku a následné smrti celé posádky. V Johnsonově vesmírném středisku dokážou takový náraz simulovat. Terčem byla část pláště vesmírné stanice. Tady vidíme výsledek. Na vnitřní straně je velký otřep.
Střepiny kovu se rozlétly vysokou rychlostí jako u ručního granátu. Kdyby se blízko otvoru nacházely nějaké přístroje nebo lidé, úlomky by mohly napáchat značné škody, případně zranit posádku. Laboratorní pokusy prokázaly, že jeden silný plát hliníku je méně účinný než dva slabší s mezerou mezi nimi. Tohle je vstupní otvor. Částice pohybující se vysokou rychlostí prorazila první vrstvu. Po nárazu se roztříštila. Částečně se tím zpomalila, ale hlavně se rozpadla na mračno úlomků.
Jako když praskne balónek. Důležité je, že ve chvíli, kdy zasáhlo stěnu, kterou chceme chránit, už byl ten roj úlomků rozptýlený. Ke zvýšení ochranného účinku vyplnili konstruktéři mezeru mezi panely kevlarem, ze kterého se vyrábějí neprůstřelné vesty. Pokud letící tělísko prorazí vnější plášť, kevlarový potah rozloží energii jeho úlomků a vnitřní stěna zůstane neporušena. Tak byly ošetřeny nejzranitelnější části vesmírné stanice. Ze stejného důvodu byly průzory vybaveny kryty připomínající okenice.
Podobné technologie mohou jednou chránit i základny na Měsíci nebo na Marsu. Jejich nulová nebo velmi řídká atmosféra nedokáže absorbovat nárazy těles dopadajících z vesmíru. V bezpečí hliníkovo-kevlarového štítu se mohou Michael Fink a jeho kolegové pustit do práce v nové laboratoři. Tohle je nový modul Kolumbus, pýcha Evropské vesmírné agentury. Tady budeme po nějakou dobu bydlet a pracovat. Doufám, že se vám taky líbí. Takže zase někdy na shledanou. Mezinárodní vesmírná stanice vyšlapává pozemšťanům cestu k novým světům. Titul největšího kosmického plavidla současnosti si právem zaslouží.
Sunita Wiliams ISS tour
In her final days as Commander of the International Space Station, Sunita Williams of NASA recorded an extensive tour of the orbital laboratory and downlinked the video on Nov. 18, just hours before she, cosmonaut Yuri Malenchenko and Flight Engineer Aki Hoshide of the Japan Aerospace Exploration Agency departed in their Soyuz TMA-05M spacecraft for a landing on the steppe of Kazakhstan. The tour includes scenes of each of the station's modules and research facilities with a running narrative by Williams of the work that has taken place and which is ongoing aboard the orbital outpost.
