Chtěl bych vás vzít do jiného světa. A chtěl bych se s vámi podělit o 45-letý příběh lásky k chudým, kteří žíjí za méně než jeden dolar denně. Dostalo se mi velmi elitního, snobského, a drahého vzdělání v Indii, a téměř mně to zničilo. Byl jsem na dobré cestě stát se diplomatem, učitelem, lékařem - všechno k tomu směřovalo. A ač na to nevypadám, byl jsem mistrem Indie ve squashi po tři roky. (Smích) Měl jsem před sebou celý svět. Všechno mi leželo u nohou. Nemohl jsem udělat nic špatně. A pak mě napadlo, ze zvědavosti, že bych chtěl jet na vesnici, podívat se, jak se tam žije a pracuje.

A tak jsem v roce 1965 jel do Biháru, do oblasti sužované nejhorším hladomorem v historii Indie, a viděl jsem hladovění, smrt, lidi umírající hlady. Poprvé v životě. Změnilo mi to život. Přijel jsem zpět domů a řekl jsem matce, "Chtěl bych žít a pracovat na vesnici." Matka padla do mdlob. (Smích) "Co to má znamenat? Leží před tebou celý svět, leží před tebou skvělá kariéra, a ty chceš jít a pracovat na vesnici? Je s tebou něco?" Já jsem řekl, "Ne. Mám nejlepší vzdělání. Přimělo mne to přemýšlet. A chtěl jsem něco vrátit svým vlastním způsobem." "Co chceš dělat na vesnici? Není tam práce, peníze, ani bezpečí, žádná perspektiva." Řekl jsem, "Chci žít a pět let kopat studny." "Pět let kopat studny? Chodil jsi do těch nejdražších škol a univerzit v Indii, a chceš pět let kopat studny?" Dlouho se mnou nemluvila, protože podle ní jsem zklamal rodinu.

Ale pak se přede mnou odkryly ty nejneobyčejnější znalosti a dovednosti velmi chudých lidí, dovednosti, které nikdy nejsou v hlavním proudu - nejsou rozpoznány, respektovány, ani používány ve velkém měřítku. A vymyslel jsem, že založím Bosou univerzitu - univerzitu pouze pro chudé. To, co chudí považují za důležité, by se odráželo v této univerzitě. Když jsem poprvé přijel do vesnice, přišli ke mně stařešinové a zeptali se, "Utíkáš před policií?" Řekl jsem, "Ne." (Smích) "Propadl jsi u zkoušky?" Řekl jsem, "Ne." "Nedostal jsi práci ve státní správě?" Řekl jsem, "Ne." "Co tu děláš? Proč tu jsi? Vzdělávací systém v Indii ti umožňuje ohlížet se po Paříži, Novém Dillí a Zurichu; co děláš v téhle vesnici? Je s tebou něco v nepořádku, co nám nechceš prozradit?" Řekl jsem, " Ne. Já chci založit univerzitu jenom pro chudé. To, co chudí považují za důležité, by se odráželo v této univerzitě."

A tak mi stařešinové dali několik velmi rozumných a hlubokých rad. Řekli, "Prosím tě, nevoď si nikoho s titulem nebo kvalifikací na svou univerzitu." Takže je to jediná univerzita v Indii kde, pokud máte doktorský nebo magisterský titul, nepřijmeme vás. Vyhnuli jste se škole, vyhodili vás, nebo jste školy nechali? Pak můžete přijít na naši univerzitu. Musíte pracovat rukama. Musíte si vážit práce. Musíte ukázat, že máte dovednost, kterou můžete nabídnout komunitě a poskytnout komunitě službu. A tak jsme založili Bosou univerzitu a změnili jsme definici profesionality.

Kdo je profesionál? Profesionál je ten, kdo má kombinaci kompetence, jistoty a víry. Proutkař je profesionál. Tradiční porodní bába je profesionálka. Tradiční napravovač kostí je profesionál. Takoví lidé jsou profesionály po celém světě. Najdete je v každé nedostupné vesnici na světě. A my jsme si řekli, že tihle lidé by měli vejít do hlavního proudu a ukázat, že ty vědomosti a dovednosti, které mají jsou univerzální. Je potřeba je používat, aplikovat, je potřeba ukázat světu venku, že tyto znalosti a dovednosti mají význam i dnes.

Univerzita funguje podle životního stylu Mahátmy Gándhího. Jíte na podlaze, spíte na podlaze, pracujete na podlaze. Nemáme žádné psané smlouvy. Můžete se mnou zůstat 20 let a odejít zítra. A nikdo nedostane víc než 100 dolarů za měsíc. Přicházíte-li kvůli penězům, nechoďte na Bosou univerzitu. Přicházíte-li kvůli práci a výzvám, pojďte na Bosou univerzitu. Tady chceme, abyste zkoušeli bláznivé nápady. Ať už máte jakýkoli nápad, přijďte a zkuste to. Nevadí, pokud neuspějete. Potlučení, pohmoždění, začnete znovu. Je to jediná univerzita, kde učitel je studentem a student učitelem. A je to jediná univerzita, která nedává diplomy. Jste kvalifikován komunitou, jíž sloužíte. Nepotřebujete papír, který si ho pověsíte na zeď, abyste ukázali, že jste inženýři.

Takže, když jsem tohle řekl, řekli mi, "Dobrá, ukaž nám, co je možné. Jak to uděláš? Tohle všechno jsou jen řeči, pokud to nedokážeš předvést." A tak jsme postavili první Bosou univerzitu v roce 1986. Postavilo ji 12 Bosých architektů, kteří neumí číst ani psát, za 1,50 dolaru na čtvereční stopu. (10,2 dolarů/m2) 150 lidí tam žilo a pracovalo. V roce 2002 dostali cenu Aga Khan za architekturu. Pak ale přišlo podezření, mysleli si, že za tím stojí architekt. Řekl jsem, "Ano, udělali plány, ale Bosí architekti tu univerzitu skutečně zkonstruovali." Jsme jediní, kdo cenu za 50000 dolarů vrátil, protože nám nevěřili, měli jsme za to, že křivě očerňují Bosé architekty z Tilonie.

Zeptal jsem se lesníka - vysoce postaveného, papírově kvalifikovaného experta - Řekl jsem, "Co se tady dá postavit?" Mrknul se na hlínu a řekl, "Zapomeňte na to. V žádném případě. Nemá to cenu. Žádná voda, kamenitá půda." Byl jsem v koncích. Tak jsem si řekl, "Dobrá, půjdu za tímhle vesnickým starcem a řeknu, 'Co bych měl zasadit na tomhle kousku země?' Podíval se na mě tiše a řekl, "Postav tohle, postav tamto, tady dej toto a bude to fungovat." Takhle to vypadá dnes.

Šli jsem na střechu, a všechny ty ženy řekly, "Zmizte. Muži tady nemají co dělat, protože my se o tuhle technologii s muži dělit nechceme. Tohle utěsňuje střechu proti vodě." (Smích) Je v tom trocha cukru, trocha moči a trocha dalších věcí, které neznám. Ale opravdu to neteče. Od roku 1986 to nikdy neproteklo. Tahle technologie, o kterou se ženy s muži nebudou dělit. (Smích)

Je to jediná univerzita, která je plně solárně elektrifikovaná. Veškerá elektřina pochází ze slunce. 45 kilowattů v panelech na střeše. A všechno bude fungovat ze slunce po příštích 25 let. Dokud bude slunce svítit, nebudeme mít žádný problem s elektřinou. Ale ta krása je v tom, že to bylo instalované knězem, hinduistickým knězem, který dokončil pouze osm let základní školy - nikdy nechodil do škol, na univerzitu. Ví o solární energii víc, než kdokoli, koho znám, kdekoli na světě, zaručeně.

Jídlo, když přijdete na Bosou univerzitu, je vařené na sluneční energii. Ale ti lidé, co sestrojili ten solární vařič, jsou ženy, negramotné ženy, které skutečně sestrojily ten nejsofistikovanější solární vařič. Je to parabolický Schefflerův solární vařič. Bohužel jsou to skoro poloviční Němky, jsou tak přesné. (Smích) Nikde nenajdete tak přesné Indky. Do úplně posledního centimetru dokáží vyrobit ten vařič. A my máme 60 jídel dvakrát denně ze solárného vaření.

Máme zubařku - je to babička, negramotná, která je zubařkou. Ona se stará o zuby sedmi tisíc dětí. Bosá technologie: tohle byl rok 1986 - žádný inženýr, žádný architekt na to nepomyslel - ale my sbíráme dešťovou vodu ze střech. Skoro žádná voda se nevyplýtvá. Všechny střechy jsou napojeny pod zemí na 400000-litrovou cisternu, a žádná voda se nevyplýtvá. Kdybychom měli čtyři roky sucha, pořád budeme mít v kampusu vodu, protože sbíráme dešťovou vodu.

60 procent dětí nechodí do školy, protože se musí starat o zvířata - ovce, kozy - musí se starat o domácnost. Tak jsme vymysleli, že založíme pro tyhle děti školu v noci. Díky nočním školám Tilonie, více než 75000 dětí prošlo těmito nočními školami. Protože to je pro pohodlí toho dítěte; není to pro pohodlí učitele. A co učíme v těchto školách? Demokracii, občanskou výchovu, jak změříte svoji půdu, co máte dělat, když vás zatknou, co máte dělat, když onemocní vaše zvíře. Tohle učíme v nočních školách. Všechny ty školy jsou solárně osvětlené.

Každých pět let máme volby. Děti mezi 6 a 14 lety se účastní demokratického procesu a volí si premiéra. Premiérce je 12 let. Ráno se stará o 20 koz, ale večer je premiérkou. Má kabinet, ministra výchovy, ministra energie, ministra zdravotnictví. A oni skutečně monitorují a dohlížejí na 150 škol pro 7000 dětí. Před pěti lety dostala Cenu dětí světa a jela do Švédska. Poprvé v životě jela mimo svou vesnici. Nikdy neviděla Švédsko. Nebyla vůbec oslněna tím, co se dělo. A švédská královna, která tam byla, se ke mně obrátila a řekla, "Můžete se zeptat toho dítěte, odkud bere tu sebejistotu? Má jen 12 let a nic ji neoslňuje." A ta dívka, stojící po její levé straně, se ke mně obrátila a podívala se královně přímo do očí a řekla, "Prosím, řekněte jí, že jsem premiérka." (Smích) (Potlesk)

Tam, kde je procento negramotnosti velmi vysoké, používáme loutkové divadlo. Komunikujeme pomocí loutek. Tohle je Jokhim Chacha, je mu 300 let. Je to můj psycholog. Můj učitel. Můj doktor. Můj právník. Můj sponzor. Shání peníze, řeší mé spory. Řeší problémy ve vesnici. Pokud je ve vesnici napětí, když klesne docházka ve školách a mezi učitelem a rodičem jsou neshody, loutka předvolá toho učitele a toho rodiče před celou vesnici a řekne, "Podejte si ruce. Docházka nesmí klesnout." Tyhle loutky jsou vyrobené z recyklovaných výročních zpráv Světové banky. (Smích) (Potlesk)

Takže tímto decentralizovaným, demystifikovaným přístupem k solární elektrifikaci vesnic jsme pokryli celou Indii od Ladaku po Bhútán - všechny ty vesnice byly solárně elektrifikované lidmi, kteří k tomu byli vyškoleni. Jeli jsme do Ladaku, a zeptali jsme se jedné ženy - tady, při mínus 40, se z domu vychází střechou, protože není kudy, po obou stranách je to zasněžené - a my jsme se zeptali téhle ženy, "Jaký jste měla užitek ze sluneční energie?" A ona se na chvíli zamyslela a řekla, "Je to poprvé, co v zimě vidím tvář svého muže." (Smích)

Jeli jsme do Afghánistánu. V Indii jsme se pochopili jednu věc - muži jsou neškolitelní. (Smích) Muži jsou neposední, muži jsou ambiciózní, muži jsou chorobně pohybliví, a všichni chtějí diplom. (Smích) Po celé zeměkouli vidíte tuhle tendenci, že muži chtějí diplom. Proč? Protože chtějí opustit vesnici a jít do města hledat práci. Našli jsme skvělé řešení: školíme babičky. Jaký je nejlepší způsob komunikace v dnešním světě? Přes televizi? Ne. Přes telegraf? Ne. Po telefonu? Ne. Přes ženskou. (Smích.) (Potlesk)

Takže jsme poprvé jeli do Afghánistánu, vybrali jsme tři ženy a řekli jsme, "Chceme je vzít do Indie." Řekli nám, "To nejde. Ony nevycházejí ani z domu a vy je chcete vzít do Indie." Řekl jsem, "Ustoupím. Vezmu jejich manžele se sebou." Tak jsem vzal jejich manžele se sebou. Samozřejmě, že ty ženy byly daleko chytřejší než muži. Jak jsme za šest měsíců změnili tyhle ženy? Pomocí znakové řeči. Psané slovo nefunguje. Mluvené slovo nefunguje. Používáme znakovou řeč. A za šest měsíců se stanou solárními inženýrkami. Vrátí se zpátky a solárně elektrifikují svou vlastní vesnici.

Tahle žena jela domů a solárně elektrifikovala první vesnici. Založila workshop - vůbec první solárně elektrifikovaná vesnice v Afghánistánu těmito třema ženami. Tahle žena je neuvěřitelná babička. Je jí 55 let a solárně elektrifikovala pro mě 200 domů v Afghánistánu. A nezhroutilo se to. Ona dokonce hovořila s jedním strojním oddělením v Afghánistánu a řediteli tohoto oddělení vysvětlila rozdíl mezi střídavým a jednosměrným proudem. Nevěděl to. Tyhle tři ženy vyškolily 27 dalších žen a solárně elektrifikovaly 100 vesnic v Afghánistánu.

Jeli jsme do Afriky a udělali jsme totéž. Všechny tyhle ženy, z osmi, z devíti zemí, sedí u jednoho stolu, vzájemně se baví, aniž by rozuměly jediné slovo, protože každá mluví jiným jazykem. Ale řeč jejich těla je skvělá. Mluví spolu a skutečně se stávají solárními inženýrkami. Jel jsem do Sierra Leone, a tam takhle temnou nocí jede ministr a projel touhle vesnicí. Vrátí se zpátky, jde do vesnice a říká, "Vyprávějte mi ten příběh." Řekli mu, "Tyhle dvě babičky..." "Babičky?" Ministr tomu nemohl uvěřit. "Kam jely?" "Jely do Indie a zpátky." Ministr šel rovnou k prezidentovi. Řekl, "Víte, že v Sierra Leone je solárně elektrifikovaná vesnice?" Prezident řekl, "Ne." Polovina kabinetu se hned druhý den jela na babičky podívat. "Vyprávějte nám ten příběh." Nakonec předvolal mě a řekl, "Můžete mi vyškolit 150 babiček?" Říkám, "Já nemůžu, pane prezidente. Ale ony ano. Ty babičky vám je vyškolí." A on postavil první Bosé školicí centrum v Sierra Leone. 150 babiček bylo v Sierra Leone vyškoleno.

Gambie: jeli jsme vybrat babičku do Gambie. Přišli jsme do jedné vesnice. Věděl jsem, kterou ženu chci vzít. Osada se sešla dohromady a řekli, "Vezměte tyhle dvě ženy." Já na to, "Ne. Já chci vzít tuhletu ženu." Zeptali se, "Proč? Ona nezná jazyk. Vy neznáte ji." Řekl jsem, "Líbí se mi řeč jejího těla. Líbí se mi, jak mluví." "S jejím manželem bude potíž; to nejde." Zavolali manžela, manžel přišel, vykračuje si, politik, mobil v ruce. "V žádném případě." "Proč ne?" "Podívejte se na tu ženu, jak je krásná." Já řekl, "To jo, je velmi krásná." "Co se stane, když uteče s nějakým Indem?" Toho se bál nejvíc. Řekl jsem, "Bude v pohodě. Bude vám volat na mobil." Odjela jako babička a vrátila se jako tygřice. Vyšla z letadla a mluvila s tiskem, jako by byla veterán. Zvládla národní média a byla hvězda. Když jsem tam přijel o šest měsíců později, ptám se jí, "Kde máš muže?" "Hm, támhle někde. To je jedno." (Smích) Úspěch. (Smích) (Potlesk)

Zakončím tímto-- Myslím, že řešení není třeba hledat zvenčí. Hledejme řešení uvnitř. A naslouchejme lidem. Předkládají řešení přímo před nás. Jsou po celém světě. Nemusíme mít obavy. Neposlouchejme Světovou banku, poslouchejme lidi při zemi. Znají všechna řešení světa.

Skončím citací Mahátmy Gándhího. "Nejprve vás ignorují, pak se vám smějí, pak s vámi bojují, a pak vyhrajete." Děkuji. (Potlesk)