Honza Zikuška - Kurzy práce s informacemi
Honza Zikuška svoji pracovní dráhu začal v knihovnách Vysokého učení technického v Brně, kde byla jeho hlavní pracovní náplní tvorba a tutorování e-learningových kurzů zaměřených na informační vzdělávání. V roce 2009 přešel na KISK, kde tři roky působil jako manažer projektu NAKLIV (Národní klastr informačního vzdělávání). Na projektu CEINVE působí jako odborný garant a jeho pracovní náplní je koordinace a komplexní odborné zajištění projektu po obsahové stránce. Zároveň na KISKu učí předmět Informační vzdělávání.

Co je to informační gramotnost? Pro jedny možná prázdný pojem, pro druhé kompetence nutná pro aktivní účast v 21. století. Každý den pošleme prostřednictvím internetu řádově stovky miliard e-mailů. Z toho je více než 70 % spam. Každý den nahrají uživatelé Facebooku asi 250 milionů fotek. Každou minutou je na YouTube nahráno více než 100 hodin videa. Opravdu velké množství informací, které narůstají každým dnem. 

A kdo se v tom má vyznat? Google? Ten to dle mého názoru zvládne až za desítky let. Knihovníci? No, ani ti nejsou všemocní. Nejlepší bude, když se v tom velkém množství informací pokusíte vyznat sami. A v tom vám chceme pomoct. Připravili jsme pro vás sérii inspirativních videí, které by vám měly pomoct se v tom informačním chaosu lépe vyznat a získané informace využít ve váš prospěch. A na co se můžete těšit? 

Výhody informační společnosti využíváme každý den. Ale my vám ukážeme, že informační společnost může mít i své stinné stránky. Podíváme se na boj s prokrastinací, věčné téma nejen studentů, ale i těch, kteří mají svá studentská léta již dávno za sebou. Ukážeme vám, jak si zorganizovat informace ve vlastní hlavě pomocí myšlenkových map. 3 miliardy dotazů realizovaných jenom prostřednictvím Googlu každý den. 

Společně si uděláme krátký exkurz do historie i aktuálních trendů vyhledávání na internetu. Rozšíříme vám obzory v problematice Open Access, tedy volného šíření informací a vědeckého poznání prostřednictvím digitálních technologií. Na příběhu datasexuálky poodhalíme tajuplně znějící téma digitální sebekvantifikace. Určitě si nenechte ujít téma hodnocení informací, které je důležité v kontextu enormního nárůstu informací, které dnes a denně konzumujeme. 

Toto téma pak posuneme ještě o krok dále, a to problematikou kritického myšlení, kritického čtení a interpretace nejen odborného textu. Studenti určitě ocení praktické rady, jak napsat dobrou diplomku. Pokud už mluvíme o diplomových pracích, nesmíme vynechat ani téma citování a ožehavé téma plagiátorství. Zajímavým a užitečným tématem je vizualizace informací, ve které vám ukážeme, že to není jen o grafech, obrázcích a dnes tak moderních infografikách. 

V kontextu práce s informacemi nesmíme zapomenout ani na prezentační dovednosti. Ty nám umožní efektivní komunikaci nejen na konferencích, v pracovním životě, ale i v běžném rozhovoru mezi čtyřma očima. Píšete do šuplíku? Nedělejte to. Raději se podívejte na naše skvělé video o self publishingu. Každé z videí je poutavým úvodem do dané problematiky. Pokud vás téma zaujme, odkáže vás na další zdroje s detailnějšími informacemi. Tak na co ještě čekáte? Přihlašte se k odběru našeho kanálu a zlepšete vaši informační gramotnost. 

Michal Lorenz - Informační společnost
PhDr. Michal Lorenz, Ph.D. se ve své práci zaměřuje na teoretické základy a metody v informační vědě, učící se společnost, filozofii informace, informační etiku, informační ekologii, sociální informatiku či benchmarking VŠ. Na KISKu vyučuje např. Informační vědu, Informační etiku nebo Sociální a komunitní informatiku. Působí rovněž jako koordinátor komunikace se zahraničními pracovišti. 

Málo kdo dnes pochybuje, že slovo „informační“ nevyjadřuje současný stav dnešní společnosti. Žijeme v době, která je charakterizována kvantovými počítači. Máme k dispozici nanotechnologie. Vytváříme programovatelnou hmotu. Povídáme si na internetu s roboty a softwary obdařenými umělou inteligencí. Můžeme být špehováni na sociálních sítích. Používáme televizi v mobilu, dokonce si můžeme s sebou vzít i digitální knihovnu do kapsy a mít všechny informace u sebe po ruce. 

Pohybujeme se běžně v kyberprostoru v nejrůznějších elektronických obchodech. To je dnešní společnost. V blyštivé budoucnosti plné technologických zázraků však něco chybí. Kde je obyčejný člověk? Je informační společnost společností pro všechny? Jsou všichni v informační společnosti skutečně svobodní? Definicí informační společnosti je celá řada. Každý autor předkládá nějakou definici. 

My bychom zjednodušeně mohli říct, že informační společnost je společnost, jejíž podstata je realizována pomocí tvorby, zpracování a zprostředkování, případně šíření informací pomocí informačních a komunikačních technologíí. Kde se vzala informační společnost? Kde můžeme najít její původ? Podle Jamese Benigera je původ informační společnosti zakopaný někde v 19. století. Beniger popisuje rozvoj industriální společnosti, rozvoj transportních technologií a krizi, kterou způsobily. 

Ta krize spočívá v tom, že jsme v podstatě přestali zvládat kontrolovat pohyb zboží. Přestali jsme zvládat kontrolovat vůbec transportní technologie. Jelikož jsme byli vždy zvyklí, že se informace pohybuje takovou rychlostí, jakou se pohybují naše nosiče. Nejrychlejší nosič – kůň – limitoval rychlost přenosu informace. To ovšem v době industriální revoluce nestačí. Začíná se objevovat věk páry a věk lokomotiv. 

Ty se ovšem pohybují mnohem rychleji a jednoduše dojde k tomu, že dochází k haváriím těchto lokomotiv. Že se ztrácí přehled o tom, kde který vlak zrovna je. Informační společnost tak nachází svůj výraz v telegrafu, který umožňuje přenášet informaci rychleji, než je pohyb samotných vlaků. Víme o tom, že se blíží vlak dřív, než k nám tento vlak dorazí. Mohli bychom říct, že dochází k nějaké vzájemné koevoluci informačních a transportních technologií. 

A informační technologie se stávají jakousi nezávislou entitou, která pohání rozvoj společnosti dál. Změny ve společnosti si ovšem lidé nevšimli hned. První, kdo si všiml proměny, byl japonský esejista Tadeo Umaseo. Uvědomil si totiž, že společnost dosáhla nového stupně vývoje a tento nejnovější stupeň vývoje začal v roce 1963 označovat jako informační společnost. O 20 let později se již v naší společnosti plně rozšiřuje počítač. 

A to dokonce do té míry, že v roce 1982 časopis Time Magazine vyhlašuje počítač mužem roku. Dlouho na sebe nenechává čekat ani nástup internetu. Díky podpoře agentury ARPA je vyvíjen internet jako komunikační akademická síť a také jako vojenská komunikační síť a díky následně vyvinuté službě WWW se dostává do celé společnosti. První, kdo začíná nějakým způsobem interagovat s počítačem, jsou jedinci, následně i celé rodiny. 

Postupně se začínají formovat nejrůznější specializované instituce, tedy je ovlivněna i mezoúroveň a v posledku je ovlivněna dokonce i celá ekonomie, celá politika a kultura. Tedy makroúroveň, celostní úroveň naší společnosti. Informace chtějí být svobodné. Takhle se představuje společnosti Deklarace nezávislosti internetu, kterou představil John Perry Barlow. Internet je tedy jakýsi prostor pro svobodnou komunikaci, pro výměnu názorů, pro sdílení informací a otevírá naší společnosti jakési světlejší zítřky, naději na to, že všichni budeme zase o něco více svobodní. 

Internet však není pouze zdrojem zábavy zdrojem komunikace. Stává se nástrojem obchodu. Internet je tak stále více kolonizovaný komerční sférou. Každý z nás chodí dnes nakupovat do e-shopů, například. Státní aparát má zájem o to, aby tyto obchody probíhaly bezpečně a důvěryhodně. Začíná tedy vyvíjet nejrůznější regulační a kontrolní mechanismy, které zajistí bezpečnost veškerého internetového obchodování. Internet se tak dostává pod jakousi správu, začíná být kontrolován. 

A současně stále více a více dochází k omezování přístupu k informacím a k nejrůznějším službám. Lidé se nejdříve domnívali, že internet nemá žádné hranice. Kyberprostor nemá fyzické hranice stejně jako státy a proto nemůže být těmito státy striktně kontrolován. Nicméně státy nakonec nacházejí mechanismy, jak kontrolovat pohyb informací na svém území, využívají k tomu zprostředkovatele, a nám se dnes běžně může stát, že se chceme podívat na video na YouTube, nicméně je nám oznámeno „Tento obsah není ve vaší zemi povolený,“ a nemůžeme si ho tedy prohlédnout. 

Kontrola státu je jednak komerční, ale také často ideologická. Krásným příkladem je kontrola internetové komunikace například v Číně, kdy jsou právě kontrolováni zprostředkovatelé a poskytovatelé informací tak, aby zprostředkovávali jen ty informace, které odpovídají požadavkům politické garnitury. Podobné příklady známe například ale i z Francie, kde je zakázán nákup nacistických propagačních nášivek a materiálu, které ovšem jsou běžně k dostání například v USA, a pak lze kontrolovat, že toto zboží se volně do Francie nedostane. 

Efektivním prostředkem, jak podpořit obchodování na internetu, se stalo uživatelské rozhraní. Uživatelské rozhraní je nástroj, který usnadňuje konzumaci obchodovatelných informací Zaměřuje se na to, aby bylo co nejsnazší použít počítač a se snadností použití počítače současně klesá schopnost jeho uživatelů tento nástroj ovládat. Spokojíme se pouze s tím, co je zobrazeno. Nerozumíme principům, jakým způsobem jsou informace vyhledány, jakým způsobem jsou informace, které my sami při vyhledávání vkládáme, dále používány a jak je s nimi nakládáno. 

Nerozumíme tedy principů a postupům, jak samotný počítač a procesy vyhledávání fungují. Rushkoff nás varuje. Pokud nejsme schopni sami programovat a tento nástroj, tzn. počítač, používáme pouze pasivně, jsme sami předmětem programování. Stáváme se jakýmisi pasivními konzumenty informací. Jsme snadněji ovlivnitelní. Nejsme již tvůrci, jsme pouze e-konzumenti. Naše svoboda, naše kreativita, je potom pouze iluzorní a my vstřebáváme informace, které jsou nám kdoví odkud a kdoví jak předloženy k tomu, abychom jim uvěřili. 

Problémy s programováním informačních nástrojů nejsou jediné, které sužují informační společnost. V naší informační společnosti je celá řada překážek k tomu, aby se stala opravdu efektivní. Jednou z hlavních překážek je otázka vyhledatelnosti. Se stále narůstajícím množstvím informací, tzv. informační explozí, je stále obtížnější v rozšiřujícím se informačním prostoru nalézt informace, které jsou pro nás relevantní a potřebné. 

Problémy také představuje organizace informací. Jakým způsobem zorganizovat na internetu informace tak, aby byly přehledné, snadno dohledatelné, abychom tyto informace mohli jednoduše ověřit a abychom mohli zjistit, že tyto informace jsou skutečně spolehlivé, že to nejsou jenom nějaké smyšlenky. V takovémto množství informací, které produkuje informační společnost, se musíme potýkat s překážkou nadbytečnosti informací. Někteří autoři dokonce mluví o tom, že žijeme v době informačního či datového smogu. 

Co všechno tvoří tento smog? Můžeme se bavit například o desinformacích, tedy lživých a nepravdivých informacích. Můžeme mluvit také o faktoidech, což jsou informace, u nichž je těžko rozhodnutelné, zda jsou pravdivé nebo nepravdivé. Do tohoto balíku patří také například exinformace, tedy data, která sice shromažďujeme, ukládáme na nejrůznějších nosičích, ale dále s nimi nepracujeme, nezpracováváme je. V podstatě je pouze přechováváme. 

Například NASA shromažďuje obrovské množství informací z vesmíru, ale tyto informace nikdo dále neprochází a nepracuje s nimi. Jsou uloženy na pozdější dobu. A nakonec můžeme nalézt také exoinformace. To jsou informace, které o nás shromažďují nejrůznější kamery a čidla. Zaznamenávají náš pohyb, naše chování a v podstatě se tak stávají jakýmsi nástrojem pro kontrolu celé společnosti. Vzniká zde hrozba, že z informační společnosti se stane společnost pod dozorem, kterou bude ovládat „velký bratr“. 

Zatímco jsme ponořeni v informačním bohatství, uniká nám jeden podstatný fakt. Výhody informační společnosti nejsou pro každého. Nejsou dostupné všem rovnoměrně. Vzniká tak nová nerovnost. Nerovnost, kterou označujeme jako digitální propast. Můžeme potom lidi rozlišit na informačně chudé a informačně bohaté. Přitom tady tato propast má jakési tři různé aspekty. Prvním z nich je propast v přístupu. To je právě propast, která vzniká mezi lidmi, kteří mají přístup k technologiím, a kteří přístup k technologiím nemají. 

Dostanou se tedy k novým informacím nebo se k nim v digitální podobě nemají jak dostat. Druhým typem této propasti je propast v užívání. Propast v užívání se týká lidí, kteří žijí v bohatých zemích. Nemají však o technologie zájem. Mají z nich strach, technologie je odpuzují, takže je v podstatě odmítají používat k získávání informací. Odmítají je používat ve svém běžném životě. A pak tu máme lidi, kteří mají problém s kompetencemi. 

Například mají problém zorientovat se v množství informací, které je obklopují. Najít informace spolehlivé, důvěryhodné, relevantní. Toto je všechno otázka informační gramotnosti. Nicméně ani informační gramotnost není v naší společnosti distribuována spravedlivě. Někdo má kvalitnější někdo méně kvalitní vzdělání. Někdo vůbec informační gramotnost nepotká během svého studia, protože není zařazena do školních osnov. 

Někteří lidé postrádají také schopnosti. Mohou mít problémy s algoritmickým přemýšlením. Mohou mít problémy s matematizací, problémy s vyvozováním. Nedostatek těchto schopností potom člověka limituje, i když má k dispozici danou technologií. Dalším problémem, který se tohoto týká, je, že náš mozek není připravený na to, aby zpracovával stále větší a větší množství informací. Náš mozek se v posledním tisíciletí zásadně nezměnil. 

Máme tedy velmi podobnou kapacitu pro zpracování informací jako naši předci, kteří se s informačními a komunikačními technologiemi vůbec nesetkali. V tomto případě tedy mluvíme o propasti kvalitního užívání informací. Vyvolení, kteří žijí v informační společnosti, jsou natolik ponořeni ve virtuálních světech, že přestávají vnímat svět reálný. V podstatě bychom mohli říct, že se zabývají celým životním cyklem informace a konzumují tyto informace, nicméně se nezabývají tolik životním cyklem nosičů informací. 

Technologií, ať už jsou to technologie počítačové či mobilní. Přitom právě jejich konzumování i jejich výroba vytváří problém, který v dnešní společnosti označujeme jako „e-wasting“, tedy plýtvání elektronickými materiály. Nezabýváme se tím, kde se vlastně technologie, které běžně používáme, berou a kam mizí. Přichází k nám v obchodech, potom je vyhodíme do košů a předpokládáme, že budou recyklovány. Nevíme, že celá řada lidí ve třetím světě velmi složitě v nelidských podmínkách získává vzácné kovy, které jsou nedílnou součástí těchto zařízení. 

Dost často za minimální mzdu ve velmi stísněných podmínkách, které ovlivňují jejich zdraví a život. Stejně tak technologie, které spotřebujeme, které jsou již zastaralé, vyměňujeme za novější. Starých se zbavujeme, a tyto staré technologie nejsou zpracovávány přímo v zemích, které je vyprodukovaly, ale jsou odváženy do zemí třetího světa, kde jsou vysypány na pláže a předloženy chudým lidem k tomu, aby se v nich přehrabovali, vytahovali nejrůznější recyklovatelné části a dost často na úkor vlastního zdraví získávali drahé látky a kovy, které zpětně potom prodávají. 

Dá se tedy říct, že naše iluzorní svoboda v informační společnosti je vykoupena utrpením druhých lidí, kteří nejsou součástí této společnosti. Ukazuje se, že informační technologie a informace v sobě obsahují jakousi mocenskou dimenzi. Vytvářejí ty, kteří jsou vítězové, a ty, kteří jsou poražení. Dávají moc kontrolorům technologií a zbytek uživatelů je těmito technologiemi kontrolován. Uživatelé se totiž musí technologii přizpůsobovat. 

Jediný, kdo se nemusí technologii přizpůsobovat, je ten, který za technologii platí, který objednává a pro kterého je technologie designována. Ostatním nezbude nic jiného než se naučit s novou technologií pracovat, přizpůsobit jí svůj zažitý styl práce a teprve pak mají jisté své pracovní místo. Jak můžeme zodpovědět otázky položené na začátku? Je informační společnost společností pro všechny? Ne, není. Je informační společnost společností svobodnou? 

Nepřináší nám vysněnou svobodu. Můžeme se potom dále sami sebe ptát. Můžeme tento stav změnit? A pokud ano, jakým způsobem můžeme přispět k této změně? Odpovědí by mohl být nový trend ve vývoji informačních a komunikačních technologií, který označujeme jako komunitní informatika. Komunitní informatika buduje systémy, které nepoužívají informaci jako výstup s nějakou přidanou sociální hodnotou, ekonomickou hodnotou. 

Informace v těchto systémech slouží jako zdroj, který je dostupný všem lidem v komunitě a nějakým způsobem je přizpůsobený této komunitě, ať už je to komunita pracovní, sousedská, případně komunita zájmová. Lidé se nemusí v tomto případě přizpůsobovat technologii, ale technologie je přizpůsobována a šita na míru přímo jim. Vrací se tak zpět moc do rukou lidí, kteří technologie používají. 

Posiluje se jejich inteligence, která není používána pro rozhodování mocenské elity, ale je používána pro rozhodování ve všech vrstvách celé komunity. Moc se dostává na okraj komunity. Tyto systémy spíše než kompetetivní jsou systémy kolaborativními. Více než hierarchizované jsou participativní. Umožňují tedy lidem podílet se na jejich výstavbě. Nejsou koncentrované, ale naopak všechny výhody distribuují spravedlivě mezi celou komunitu. 

Spíše než pasivní přístup je upřednostňováno efektivní použití. Uživatel je v centru zájmu místo procesu, který má vést k vyšší ekonomické efektivitě. V centru zájmu je také běžný život a potřeby lidí v komunitě. Spíše než globální dopad je tedy sledovaný lokální kontext použití těchto technologií. Výsledné informační systémy jsou potom mnohem více demokratické než systémy stávající. Všem, které zajímá tato problematika, můžu vřele doporučit knihu od Michaela Gursteina „What is community informatics?“ 

1. BENIGER, James R. The control revolution: technological and economic origins of the information society. 1st Touchstone ed. Cambridge: Harvard University Press, c1986.

2. Tadeo Umesao in: MALAGUERRA, Carlo - NIKLOWITZ, Matthias -- HUBER, Maja. Monitoring the Information Society. IAOS Satellite Meeting on Statistics for the Information Society [online]. 2001, Tokyo, Japan [2013-09-09].

3. LYON, Katie Hafner and Matthew. Where wizards stay up late: the origins of the Internet. 1st Touchstone ed. New York: Touchstone, 1998.

4. John Perry Barlow: Deklarace nezávislosti internetu
CZ: video

5. RUSHKOFF, Douglas a Leland PURVIS. Program or be programmed: ten commands for a digital age. Berkeley, CA: Soft Skull Press, c2011. video

6. NORRIS, Pippa. Digital divide: civic engagement, information poverty, and the Internet worldwide. New York: Cambridge University Press, 2001.

7. Rafael Capurro: DIGITAL ETHICS, 2009 Global Forum on Civilization and Peace - conference paper

8. Michael Gurstein - What is community informatics?

Viktor Kustein - Prokrastinace
Viktor Kustein vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Během studií však společně se svými kolegy založil institut GrowJOB, jehož smyslem je bojovat proti polopravdám a mýtům v oblasti osobního a firemního rozvoje. Při své práci vychází z aktuálních vědeckých výzkumů v oblastech jako je lidská motivace, rozhodování či prokrastinace, což je chorobné odkládání povinností. Jako konzultant pracuje na expanzích českých firem do zahraničí, zejména do Německa, Švýcarska a Rakouska. Spolupodílel se na vydání knihy Konec prokrastinace autora Petra Ludwiga. 

Každý student se během svého studia více či méně potýká s problematikou prokrastinace, chorobného odkládání důležitých úkolů a povinností. Stalo se vám někdy, že jste se místo učení na důležité zkoušky raději dívali na oblíbený seriál? Nebo že jste i přes to, že vás druhý den čekala nějaká důležitá zkouška šli raději s kamarády na pivo? Nechtělo se vám ráno vstávat na nějakou důležitou hodinu nebo seminář, tak jste si raději přispali a potom jste si sami před sebou hledali výmluvu, proč jste na seminář nešli? 

Pokud jste na některou z předchozích otázek odpověděli ano, tak už jste se s prokrastinací někdy ve svém životě setkali. V následujících 15 minutách se dozvíte, co to vůbec prokrastinace je a jak se s ní naučit bojovat. Abychom mohli s tímto problémem dále pracovat, bude nejdříve nutné tento pojem definovat a také říct, co prokrastinace je a co prokrastinace není. Ač se to může zdát divné, tak prokrastinace není slovo, které by vzniklo v dnešní době. 

Toto slovo pochází již z latiny a z latinského „pro-crastinus“, což znamená „patřící zítřku“. Prokrastinace potom znamená, jak už bylo řečeno, chorobné odkládání povinností na pozdější dobu. Kdybych měl prokrastinaci nakreslit, vypadalo by to asi nějak takhle: Mám nějakou množinu věcí, které potřebuji dělat, které musím dělat. Potom mám množinu věcí, které bych chtěl dělat. 

V ideálním případě by se tyto dvě množiny měly překrývat, a když prokrastinuji, dělám věci, které jsou zde: Nebo by se prokrastinace dala graficky znázornit ještě takto: Během každého dne máme nějaké akce a úkoly, které bychom měli udělat. Na tyto úkoly potom máme nějaký vyhrazený čas. Pokud prokrastinujeme, vypadá řešení úkolů nějak takto: Což vede k frustraci, stresu a k nižší kvalitě těchto vyřešených úkolů. Sami se pak dostáváme do smyčky, ze které lze svépomocí jen velmi těžko uniknout. 

Neděláme nic, díky tomu máme výčitky, začneme o sobě pochybovat, cítíme se bezmocní, což vede opět k tomu, že neděláme nic. Důležité je i definovat, co prokrastinace není. V první řadě prokrastinace není odpočinek. Pokud člověk odpočívá, tak energii získává. Pokud člověk prokrastinuje, tak energii naopak ztrácí. Je velký rozdíl mezi tím, pokud si film pustíme po dobře vykonané práci, nebo pokud film sledujeme místo důležitých úkolů. 

Prokrastinace není ani lenost. Líný člověk nic dělat nechce a je s tímto stavem smířený. Zatímco chudák prokrastinátor by rád něco dělal, ale neví, jak na to. Při své práci vycházím z výzkumu těch nejlépe hodnocených světových univerzit, jako jsou Harvard, Stanford, MIT, Berkeley a dalších. Tyto výzkumy potom používám při řešení fenoménu, jako je například už zmiňovaná prokrastinace. My všichni tak nějak usilujeme o to, prožít náš život naplno. 

Proč vůbec prokrastinaci řešit dobře ukazuje tento obrázek. Studujeme školy, vzděláváme se, získáváme praxe a pracovní zkušenosti. Pracujeme na sobě i na jiných lidech či projektech. Zas a znovu se nám však do cesty staví prokrastinace, která je hlavním důvodem toho, proč dnes mnoho lidí neprožívá svůj život naplno. Je důvodem, proč mnoho lidí nedokončí svá studia, proč mají problémy v práci, trpí syndromem vyhoření či depresemi. 

A co s tím? Jak bojovat s neefektivitou během studií? Jak porazit problémy s prokrastinací spojených? V následujících minutách vám předám dva tipy, které jsou klíčem k jejímu poražení. Prvním z nich je uvědomění si hodnoty času. Čas je totiž nejdůležitější hodnota, kterou v životě máme. Někteří lidé si myslí, že největší hodnotou jsou peníze, ale tak tomu není. Peníze si můžeme vydělat, můžeme si je půjčit. Pokud jich máme dost, můžeme si je uložit do banky. 

S časem je to jiné. Každá vteřina, která z našeho života uplyne, je nenávratně pryč a už nám ji nikdo nevrátí. Jednou jsme se narodili a jednou taky zemřeme. A doba mezi těmito dvěma okamžiky je konečná a omezená. Samotné uvědomění si tohoto faktu vyvolá otázky, čemu tento čas věnovat. Pokud člověk čas vnímá jako hodnotu, těžko jím bude plýtvat. Těžko bude tento čas marnit u vysedávání u nekonečných seriálů, těžko u sociálních sítí. 

Jak už řekl jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, profesor Philip Zimbardo: Lidé ve svém životě nelitují toho, udělali, ale spíše toho, co neudělali. Nakládejte tedy se svým časem tak, abyste později nemuseli litovat. Druhým klíčem k poražení prokrastinace je správný druh motivace. U studentů se často setkávám s tím, že je ke studiu nepohání vnitřní motivace, ale motivace vnější – někdy se jí také říká motivace „cukrem a bičem“. 

Zjednodušeně funguje tato motivace následujícím způsobem: Člověk ve svém životě dělá akce ne proto, že by je sám chtěl dělat, ale dělá je proto, protože má nad sebou bič, který ho k těmto akcím nutí. Tento bič může být různého původu. V práci je typickým bičem například sebrání prémií, u studia můžou být bičem rodiče, případně špatné známky. Takovým největším bičem dnešní doby je hypotéka. Lidé dělají práce, které je nebaví, ve kterých nevidí vůbec žádný smysl, ale dělají je proto, protože splácejí své drahé bydlení. 

Spousta studentů studuje nějakou školu nebo obor ne proto, že by sami chtěli, ale proto, že je do toho nutí rodiče nebo jejich okolí. Případně ještě studují obor, na který sami nechtěli, ale museli na ně jít, protože se nedostali na ten svůj vysněný. Tento způsob motivace má ale několik háčků. Jelikož člověk nedělá akce, které by chtěl, ale je do nich nucený, není u nich tolik spokojený. 

Tato nespokojenost vede k tomu, že se mu v mozku vyplavuje málo hormonu, který se jmenuje dopamin, což je neurotransmitér, který je také zodpovědný mimo jiné za naši kreativitu a za to, že se dobře učíme. Student motivovaný tímto způsobem tedy není příliš kreativní a učení mu trvá výrazně déle než jeho kolegům, kteří v daném oboru vidí smysl. Sám jsem se během svých studií setkal s mnoha lidmi, kteří ve svém studiu neviděli vůbec žádný smysl. 

Učení na zkoušky jim tak zabralo mnohem více času než ostatním a mnozí z nich tato studia ani vůbec nedokončili. Máte ze svého studia podobný pocit? Přišli jste na školu pouze proto, že vám to řekli vaši rodiče? Studujete obor, ke kterému ve skutečnosti nemáte vůbec žádný vztah? Pak byste ve vašem přístupu měli něco změnit. Mnoho lidí tuto změnu provádí tak, že si ve svém životě stanoví cíle, kvůli kterým tyto akce dělají. 

Používají takzvanou „vnitřní motivaci cíli“. Dělají věci proto, aby si mohli koupit drahá auta, domy, aby získali uznání a status ve společnosti. Tato motivace funguje tak, že si člověk stanoví cíl, ke kterému mají směřovat jeho životní akce. Tato představa nás žene kupředu. Tato motivace má však řadu nevýhod. Jelikož člověk dělá akce proto, že vedou k nějakému cíli, není při dělání těchto akcí spokojený, jelikož vysněný cíl ještě nemá. 

Potýká se tak se stejnými problémy jako u motivace vnější. Druhou nevýhodou této motivace je, že i pokud člověk cíle dosáhne, tak jeho štěstí trvá pouze krátkou dobu. Do mozku se mu totiž vyplaví jednorázová dávka dopaminu, které se odborně říká „joy“. Hladina dopaminu v mozku však rychle klesne. Odborně se tomuto jevu říká „hédonická adaptace“, což je schopnost lidského mozku adaptovat se na jakoukoliv pozitivní situaci v lidském životě. 

Jelikož emoce člověku nevydrží dlouho, musí si stanovit další, ideálně větší cíl, jelikož dosažení stejného cíle už by v mozku nevyvolalo stejnou odezvu. Lidé si tak řeknou: „Nebylo to v tom Audi, bude to v tom Porsche.“ A honba za cílem pokračuje dál. Z lidí, kteří dlouhodobě používají tento druh motivace, se stávají takzvaní „cíloví feťáci“. Musejí si stanovovat čím dál větší a větší cíle, aby jejich emoce byla stejná. 

Odborně se tento jev nazývá „arousal addiction“, neboli „vzrušivostní závislost“. Tato závislost by se dala přirovnat k závislosti na kokainu. Jev hédonické adaptace může postihnout každého z nás. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002, Daniel Kahneman, v jednom ze svých rozhovorů uvedl, že udělení Nobelovy ceny bylo právě jednou z nejhorších věcí, která se mu v životě stala. 

Byl samozřejmě nadšený z toho, když cenu přebíral, ale po několika týdnech už se o něm přestalo psát a upadl téměř v zapomnění. Jeho emoce už také nebyla taková, jako když cenu přebíral. Tento příklad ukazuje, že lidský mozek je schopný adaptovat se téměř na jakoukoliv životní situaci. Ať už vyhrajete olympijské zlato, dostanete Nobelovu cenu nebo dosáhnete vysněného vysokoškolského titulu, tak tyto věci na vaši dlouhodobou spokojenost nebudou mít vliv. 

Jak z toho ven? Jak se tedy motivovat, když cíle nefungují a nevedou ke dlouhodobé spokojenosti? Nejnovější výzkumy v oblasti lidské motivace ukazují, že lidé jsou nejspokojenější ne ve chvíli, kdy nad sebou mají nějaký bič a ne ve chvílí, kdy dosahují nějaký cílů, ale ve chvíli, kdy v samotných akcích vidí nějaký smysl. Tato třetí motivace se nazývá „vnitřní motivace cestou“. Funguje tak, že člověk dělá akce, které dělat sám chce a které vedou k ideální představě jeho života – totiž k osobní vizi, která je nenaplnitelná, na rozdíl od cíle. 

Jelikož člověk dělá akce, které dělat chce, je při onom procesu spokojený, vyplavuje se mu v mozku hodně dopaminu, což vede k tomu, že člověk se dobře učí a je kreativnější. Kreativita mu dovoluje vymýšlet stále efektivnější postupy, což má za následek, že se mu v práci nebo životě více daří, vyplavuje se mu více dopaminu, což má zase za následek, že mu kreativita opět vzroste. Může tak vzniknout zpětnovazebná smyčka, které se říká „flow“, která na rozdíl od emoce „joy“, vznikající při dosahování cílů, tak lehce nevyprchá. 

Z výzkumu maďarského psychologa Csikszentmihalyie vyplývá, že většina úspěšných sportovců, vědců nebo podnikatelů byla schopna dostávat se do stavu „flow“ a těžit z něj v tréninku, při studiu či v práci. Je diametrální rozdíl mezi tím, když člověk studuje kvůli tomu, že chce mít titul, nebo kvůli tomu, že v samotném procesu studia vidí smysl a tento proces zapadá do jeho osobní vize. Stejně tak je velký rozdíl mezi tím, pokud studujeme medicínu kvůli tomu, abychom dosáhli titulu a tím společenského statusu, nebo kvůli tomu, abychom léčili lidi. 

Obecně lidé, kteří vidí ve svých činnostech smysl, padají méně do pasti prokrastinace než ostatní. Celý tento pohled na lidskou motivaci tak převrací obecně zažitou představu, že nejdříve člověk potřebuje výsledky a potom může být spokojený. Je tomu přesně naopak. Nejdříve musí být člověk spokojený a potom přijdou výsledky. Aneb jak říkal nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1952 Albert Schweitzer: Úspěch není klíčem ke spokojenosti, spokojenost je klíčem k úspěchu. 

Pokud máte rádi to, co děláte, budete úspěšní. Otázka tedy zní: Máte rádi obor, který studujete? Vidíte smysl ve vašem dalším vzdělávání? Přemýšleli jste někdy nad svou osobní vizí nebo nad tím, kam svůj život dále směřovat? Předchozích pár minut sloužilo pouze k předání několika tipů a informací k dlouhodobému porážení prokrastinace. Další informace a tipy najdete v knize „Konec prokrastinace“ nebo na internetových stránkách Rád bych se s vámi rozloučil jedním japonským citátem. Vize bez akce je sněním, akce bez vize je noční můrou. 

Dagmar Chytková - Myšlenkové mapy
1. Freemind

2. iMindMap

3. Tony a Barry BUZAN. Myšlenkové mapy: probuďte svou kreativitu, zlepšete svou paměť, změňte svůj život. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2011.

4. Tony a Barry BUZAN. Mentální mapování: probuďte svou kreativitu, zlepšete svou paměť, změňte svůj život. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007.



Mgr. Dagmar Chytková vystudovala obory Učitelství českého jazyka a literatury pro SŠ a Informační studia a knihovnictví. Pracovala v redakci a v několika knihovnách. Aktuálně pracuje na pozici tutorky v projektu CEINVE, kde se věnuje tvorbě a tutorování e-learningových kurzů a vedení seminářů zaměřených na informační gramotnost. Téma „Definování problému" jí je velice blízké. Vyžaduje totiž práci s lexikem (což souvisí s její láskou k jazyku) a práci s tématem. Umění definice problému a práce s tématem uplatnila nejednou při práci v knihovněpři vyhledávání vhodných zdrojů pro uživatele knihovny. 

Jak si organizujete život? Kam si ukládáte všechny informace? Cítíte se často zahlceni informacemi? Nevíte, co dřív dělat a nepamatujete si všechny úkoly? V následujících minutách si vyzkoušíme společně nástroj, který vám pomůže případný nepořádek v hlavě urovnat. Proto si nyní vezměte nelinkovaný papír a tužku a pojďme si společně vyzkoušet, jak vaše úkoly zvládat efektivněji a mít o nich větší přehled. Představím vám nástroj zvaný „myšlenkové mapy“. 

Nyní si dojděte pro papír a pro tužku a já vám mezitím řeknu, co jsou myšlenkové mapy. Myšlenkové mapy slouží mnoha účelům. Můžeme je použít pro zápis myšlenek, úkolů a informací, pro jejich organizaci a přehlednou strukturu. Myšlenkové mapy se velmi dobře osvědčily při organizování. Můžete je používat při plánování projektů, řízení úkolů či řízení lidí. Dobře můžete mapy použít pro plánování, například pro plánování dovolené, při plánování vašeho rodinného rozpočtu. 

Mapy se dají použít i pro učení. Můžete si zapisovat různé myšlenky z knih či se pomocí myšlenkové mapy učit. Já sama nejraději myšlenkové mapy používám pro tzv. debordelizaci hlavy. Zbavuji se tak mentálního nepořádku a ujasňuji si jednotlivé úkoly a myšlenky. Už máte ten papír? Potřebujeme papír. A ještě tužku. Pokud už i vy máte papír a tužku, můžeme začít. Tématem myšlenkové mapy, kterou si společně vyzkoušíme, budou úkoly. 

Jsou to úkoly, které řešíte, které vás trápí ve vašem životě. Proto si vezměte papír naležato a na prostřed papíru napište „úkoly“. Tím, že neumístíme téma do rohu, dáme prostor svým myšlenkám a nápady se mohou rozrůstat do všech stran. Základem myšlenkových map je větvení. Z hlavního tématu vyrůstají hlavní větve, jakési kategorie či obsah tématu. Z hlavních větví se postupně poté rozrůstají vedlejší větve. Pokud si chci pomocí myšlenkové mapy ujasnit a utřídit své úkoly, potřebuji nejdříve vytvořit základní kategorie mého problému. 

Proto se nyní zamyslete nad svými úkoly a pokuste se vytvořit hlavní větve. Pokud studujete, ponese hlavní větev název „škola“. Pokud pracujete, napište na hlavní větev „práce“. Další oblasti, ve kterých vám vyvstávají úkoly, může být například rodina, či zábava. Nyní se pokuste vytvořit vaše hlavní větve. Najděte co nejobecnější kategorie a zapište je. Jakmile máte vytvořené všechny hlavní větve, pokuste se najít všechny úkoly a informace, které vás k hlavním kategoriím napadají. 

Postupujte od obecnějšího ke konkrétnímu. Podívejme se na jeden příklad. V rámci svého volného času se chci rozvíjet, a to pomocí knih a sportu. Knížky musím přečíst, ale musím je také vrátit do knihovny. V rámci sportu dělám jógu, ale chtěla bych také začít běhat. Ve čtvrtek a v neděli. Toto je základní struktura myšlenkových map. Všechny další rady, které se můžete dočíst z různých zdrojů, vám mohou být inspirací, ale nemusíte se jimi řídit. 

Základní radou je: najděte si svůj styl myšlenkových map. Kreslení vás musí bavit. Pokud se při kreslení necítíte dobře, zkuste si najít jiný styl, zkuste se inspirovat jinými mapami či použijte různé nástroje či aplikace. Ráda bych vám nyní předala několik svých rad a tipů, které se mi v praxi osvědčily. Díky nim jsem zjistila, že mapy jsou opravdu skvělým a užitečným nástrojem, a ujasnila jsem si, kdy je vhodné mapy používat. Používejte různé formáty papíru. 

Pro rychlý zápis myšlenek můžete použít malý bloček formátu A5 i menší a můžete postupovat až po velké formáty pro velké plány. Před začátkem kreslení mapy si stanovte cíl a záměr. To vám pomůže strukturovat téma a zjistit, k čemu vám mapa má sloužit. Nezapomeňte si položit otázky. Má vám mapa sloužit k hledání myšlenek? Má vám pomoci vyřešit problém? Strukturovat téma? To vše si předem zodpovězte. Používejte barvy. Mapu můžete kreslit černobíle, ale i barevně. 

Můžete používat obyčejnou tužku, pastelky či fixy a pomocí těchto barev si zvýrazňovat důležité pojmy a myšlenky. Barvy vám v mapě pomůžou mapu lépe strukturovat a udělat ji přehlednější. Důležitá slova si vyznačte. Můžete používat různé symboly, např. vykřičník pro věci, na které nechcete zapomenout, nebo šipky pro pojmy, které spolu souvisí. Stejně tak můžete používat například kroužkování. Sami si určete, jaké symboly budete používat. 

Je to vaše mapa a vaše symboly a ty vám budou sloužit tak, jak si sami určíte. Negumujte, nemažte své myšlenky. Nechte v mapě vše, co jste vytvořili. Jednou je to vaše myšlenka a nikdy nevíte, kdy vám podpoří nové asociace. Pokud máte myšlenkový blok, nebojte se používat šablony. Šablony velmi dobře poslouží, pokud potřebujete vyřešit určitý problém. Základem řešení každého problému je zodpovězení si těchto šesti otázek, které můžete zakreslit na hlavní větve. 

Na vedlejší větve pak můžete nakreslit všechny nápady, které vás napadají. Nepřežeňte to s počtem větví. I když žádné pravidlo neříká, jaké je maximum hlavních větví, nejlepší bude, pokud skončíte maximálně na deseti. Stejně tak se nesnažte přidávat velké množství vedlejších větví a udělat mapu nekonečnou. Nejlepší bude, pokud skončíte na třetí až čtvrté úrovní. Existují mapy přehledné a méně přehledné. 

Pokud slovo na větev položíte, tak jako v naší mapě, zjistíte, že je mapa dobře strukturovaná a dobře se v ní vyznáte. Pokud slovo na větev spíše napíchneme, zjistíme, že je mapa méně přehledná a hůře se v ní vyznáme. Pokud chcete, aby se pro vás myšlenkové mapy staly užitečným nástrojem, mapujte co nejčastěji. Jen častým tvořením si ujasníte, jaký je váš styl a pro jaké příležitosti je mapování vhodné a kdy raději použijete jiný nástroj. 

Nemapujte úplně vše. Časem zjistíte, že se vám myšlenkové mapy špatně osvědčily například při time managementu, ale velmi dobře se vám používají například při učení či při poradách. Vytvářejte si databázi svých myšlenkových map. Pokud budete mapy archivovat, můžete se k nim později vracet. Takovýto zpětný náhled vám pomůže zrekapitulovat vaše myšlenky a nápady. Před vámi nyní leží jednoduchá myšlenková mapa, která vám pomohla utřídit myšlenky a definovat konkrétní úkoly. 

Dovoluje vám tak soustředit se na práci samotnou. Ke konkrétním úkolům, které leží na konci větví, můžete přidat jednotlivé priority či data. A není nic hezčího, když splníte všechny úkoly a můžete si je odškrtnout. Mapu pak vezmete a zahodíte. Zaujalo vás toto téma? Na internetu najdete množství map, kterými se můžete inspirovat. 

Můžete také použít různé nástroje či aplikace pro tvorbu myšlenkových map. Já nejraději používám tyto dva. Pokud si o myšlenkových mapách chcete přečíst něco více, sáhněte například po těchto dvou knížkách, které napsal Tony Buzan. 

Knihovny jsou boží!
O tom, proč jsou knihovny boží, hovoří v tomto videu knihovníci, studenti či náhodní kolemjdoucí. Už dávno neplatí, že knihovny máme jen od toho, abychom si v nich půjčili knížku. Ba naopak! Knihovny jsou na jedné straně coworkingovým centrem, kde se lidé potkávají, aby společně studovali nebo pracovali, na straně druhé je útočištěm pro ty, kteří pro svoji práci hledají klidné místo a informační profesionály, na které se mohou v případě potřeby obrátit. Knihovny jsou místem mnoha aktivit a byla by škoda nezjistit, co zrovna nabízí knihovna ve vašem městě! Běžte se přesvědčit sami!;) 

Co pro tebe znamená knihovna? Budova, knihy. Knížky. Knihy. Klimatizace. Vzdělávání. Lidi. Práce, učení. Obývák. Inteligence. Informace a svoboda. Inspirace a lidská paměť. Tajemství, úcta. Bohatství. Porozumění a souvislosti. Otevřenost, pomoc. Hezké nebo sympatické dívky. Úsměv. Ticho. Ticho, spánek. Knihovny za 10 let budou kompletně digitální. Jestli vůbec budou existovat, tak budou hodně virtuální. Určitě budou ještě více virtuální a digitální, než jsou teď. 

Budou přístupné 24 hodin denně. Člověk tam přijde, přiloží si nějaký svůj mobilní prostředek – Mělo by to být přirozené centrum každého města, každé malé vesničky. – se mu vytvoří nějaký holografický obraz těch knížek. Viděli jste někdy Futuramu? Budou spíše fungovat jako nějaká komunitní centra. Pokud si chtějí zachovat svoji existenci, tak by měly být místem setkávání, místem, které poskytuje co nejširší spektrum služeb. Více v komunitní místa. 

Místa, kde se budou lidé potkávat, kde budou moci nad těmi vědomostmi diskutovat. A bude křižovatkou školy, informačního centra. Líbilo by se mi, kdyby to bylo místo, kde lidé mohou tu knihu prožít, nikoliv si ji tam jen pasivně půjčit. Jsou dvě varianty. Buď budou knihovny plné nadšených lidí, hladových po informacích, nebo budou všechny vypálené. 

„Život bez knih nebo bez alkoholu?“ Kdybych musela volit mezi životem bez knih nebo bez alkoholu, tak bych si vybrala samozřejmě život bez alkoholu, protože by to mělo být zdravější, ale údajně abstinenti umírají stejně jako ti, co se trochu napijí, takže ideálně obojí. 

„Knihovna nebo hospoda?“ Já myslím, že to je jedno. Je to obousměrné. Zajímavá je knihovna v hospodě stejně jako hospoda v knihovně. 

„E-book nebo papír?“ Papír, protože s e-bookem se nedá podložit skříň. 

„Průkazka do knihovny nebo letenka na Tahiti?“ Průkazka do knihovny, protože s jednou knížkou mohu obletět několikrát celý svět, ale z Tahiti se budu muset jednou vrátit. 

„Křemílek nebo Vochomůrka.“ Za mě určitě Křemílek, protože podle mě byl takový akčnější. Měl víc nápadů a navíc jeden nás každý večer uspává, takže u nás Křemílek vede. 

„Číst v posteli nebo na záchodě?“ No, já čtu všude. V posteli to je samozřejmě příjemnější, ale na záchodě u toho zase neusnu. 

„Bible nebo Kámasútra?“ To je hrozně zajímavé. Pro mě osobně asi Kámasútra, ale myslím si, že Kámasútra je taková kniha, kterou všichni chtějí číst, potom, co si ji přečtou, tak zjistí, že v ní vlastně nic moc není. Zatímco Bible je kniha, kterou lidé až tak moc číst nechtějí, ale myslím si, že by měli, protože je toho v ní docela dost. 

„Sex nebo knihovna?“ No já bych to nerozlišoval nebo nerozděloval, protože sex se prožívá hlavně v mozku, takže si myslím, že pokud lidé chodí do knihovny i s mozkem, tak ten sex můžou prožívat i v knihovně. „Stařec nebo moře?“ U moře bez starce. „Knihovník nebo hasič?“ Knihovník s hadicí. 

„Kniha nebo Facebook?“ Kniha, protože Facebook dost vymývá mozky. 

„Cvičit mozek nebo svaly?“ Cvičit… … svaly mozkem! 

Knihovna pro mě znamená především pocit bezpečí. Je to bezpečné místo, kde každý najde, co hledá, co potřebuje. Tak knihovny potřebujeme. Pro mě je to klidné a tiché místo, kam se dá utéct, když se nejsem schopný soustředit v kavárně. V zimě, když venku prší, tak je potřebujeme. Je to pro mě především chrám vědění. Mám před tím místem úctu, protože se tam nachází mnohem víc, než kdykoliv budu umět. 

V létě, když je horko, je tam klimatizace, tak je potřebujeme. Pro mě je knihovna místo, kde pracuji. Místo, které mám ráda i které mě občas hodně rozčiluje. Anebo když nám doma vypnou internet, tak je potřebujeme. Bylo to mé první zaměstnání a třeba to bude i to poslední. Knihovna je pro mě vysněné místo a věřím teorii Terryho Pratchetta o K-vesmíru, o tom, že se všechny knihovny někde prolínají a potkávají, a když máme zavřeno, tak slýchám šustot stránek, jak si knihy spolu povídají. 

Knihovna pro mě znamená prostor, kde si můžu číst a kde můžu potkávat milé, hezké, sympatické lidi, potažmo dívky. Knihovna je skvělé místo pro seznámení. Knihovna je pro mě něco jako úchylka, protože když někam jedu, tak si musím zásadně prolézt místní knihovnu a začínám tam poletovat jak úchyl a všechno si fotit a tak. Pro seznámení s těmi nejvíc sexy informacemi. Knihovna je super místo pro práci. Knihovny jsou boží. 

Pavla Rygelová a Tereza Simandlová - Open Access
Pavla a Tereza jsou nadšené obhájkyně otevřeného přístupu, každá z jednoho konce republiky. Pavla je důsledný vytrvalec, prosazuje především primární/původní vědecké hodnoty. Tereza je horká hlava, která Pavle už cca 3 roky narušuje její systematickou práci a Pavla přesto stále nachází chuť se s ní bavit :). Nyní se společně pokusily v krátkosti představit základní principy otevřeného přístupu ve vzdělávacím videu.



Pavla Rygelová pracuje od roku 2002 v Ústřední knihovně VŠB-TUO. Od roku 2006 se věnuje problematice otevřeného přístupu a repozitářů. Organizovala semináře setkání DSpace a Otevřené repozitáře 2013. Vede s Lucií Vyčítalovou neformální skupinu otevřeného přístupu při AKVŠ ČR.



Tereza Simandlová se začala otevřenému přístupu věnovat kolem roku 2010 v Národní technické knihovně. V současné době pracuje v Knihovně FF UK a otevřený přístup je jejím osobním přesvědčením, koníčkem a jedním z hlavních témat diplomové práce na oboru Studia nových médií, FF UK. 

Paulo Coelho, světoznámý spisovatel řady bestsellerů, se nebrání tomu, že jeho knihy jsou zpřístupňovány zdarma na internetu. On ví, že touto volnou dostupností jeho děl se zvyšuje čtenost jeho děl, zvětšuje se čtenářská obec a v konečném důsledku se zvyšují i zisky z prodeje jeho knih. Když takto může postupovat autor z tvůrčí sféry, proč by takto nemohli postupovat také vědci, u kterých navíc nejde o autorský honorář, ale spíše o šíření vědeckého poznání formou vědecké komunikace. 

V komerčním sektoru se takovému triku říká marketingový. V případě akademické nebo vědecké sféry jde o volné zpřístupňování vědecké literatury neboli o open access. Než si přesně řekneme, co to znamená open access, je důležité vědět, jak funguje vědecká komunikace, jak jsou vědecké výsledky komunikovány. Musíme vědět, kdo vstupuje do vědecké komunikace. Musíme vědět, co předchází tomu, než je vydán vědecký článek nebo odborná kniha. 

A musíme také vědět, jak je celý ten proces financován. Model vědecké komunikace může vypadat následovně: Na začátku stojí vědec, který má nápad na svůj výzkum. Pak přichází do hry poskytovatel, který zajistí finance pro financování výzkumu. Následně proběhne samotný výzkum ve vědeckém ústavu nebo na univerzitě. Z tohoto výzkumu je pak důležité publikovat výsledky. S publikováním pomůže vydavatel a vydané výsledky, vydané články, vědecké publikace jsou zpřístupňovány prostřednictvím knihoven, které zajišťují přístup do elektronických informačních zdrojů. 

Tím vědci a vědecké týmy mají přístup k informacím, které potřebují pro další svůj výzkum, a tím se nám celý kruh uzavírá. Možná si říkáte, kde je problém, když kruh vědecké komunikace máme tak pěkně uzavřený. Problém vzniká v tom, že poskytovatel, například Grantová agentura České republiky nebo Evropská komise, financuje samotný výzkum na jedné straně a potom znovu musí financovat knihovny a musí zafinancovat přístup do elektronických informačních zdrojů. 

Problém nastává také na straně vydavatelů, kteří neustále zvyšují ceny za elektronické informační zdroje, přičemž bychom logicky očekávali, že v dnešní elektronické, digitální době by ceny měly klesat. Peter Suber ve své knize o otevřeném přístupu upozorňuje, že někteří vydavatelé mají až 30% zisky. Takové nemají například ani některé telekomunikační firmy. Vysoké ceny předplatného časopisu jsou překážkou v přístupu k informacím. 

Z cenové bariéry se nám tak stává bariéra informační a zároveň v podstatě i bariéra etická, neboť si musíme uvědomit, že autoři poskytují své články vydavatelům zdarma a zdarma také provádějí recenzní řízení a zároveň zpravidla přenechávají vydavatelům i svá autorská práva. Vzniká nepoměr mezi výdaji z veřejných rozpočtů na nákup zdrojů a na výzkum a zisky, které vydavatelé generují. V době tištěných médií bychom mohli mluvit o rovnováze. 

Ale s nástupem internetu se situace radikálně mění. A jak? V kognitivních vědách je nástup internetu označován jako čtvrtá komunikační revoluce. Tou první byla řeč, která umožnila lidstvu myslet v abstraktních pojmech. Tou druhou bylo písmo, které dovolilo zaznamenat toto abstraktní myšlení a uchovávat ho v čase. Třetí revolucí byl vynález knihtisku, který přinesl demokratizaci v přístupu k informacím a rychlejší šíření informací. 

Čtvrtou informací byl internet, který umožňuje online komunikaci, umožňuje znovu využívání informací a umožňuje interaktivní komunikaci v reálném čase. S nástupem internetu, který umožňuje online přístup k informacím, se obchodní modely vydávání stávají nepřirozeně silnými. Dříve vyrovnané postavení knihoven, vědců a vydavatelů se mění. Vydavatelé získávají monopolní postavení a toto monopolní postavení představuje určitou chybu v systému. 

A dle teorie systému, pokud je chyba neodstranitelná, pak se nemáme snažit o odstranění samotné chyby, ale o změnu celého systému. Ve vědecké komunikaci se touto změnou stává open access. Další motivace pro změnu je zakotvená v samotné vědecké práci. Vědecké objevy nemůžeme předpokládat, nelze je předvídat. Objevy jsou často souhrou náhod nebo kombinací nečekaných souvislostí. 

A pokud je přístup omezený, přístup k informacím, které jsou pro vědecké poznání důležité, mohou potom omezovat také tvořivost, objevování a vynalézavost. Proč ještě nedošlo k úplnému přechodu na model otevřeného přístupu? Dalo by se říct, že se jedná o sociokulturní změnu, která musí proběhnout v hlavách všech zainteresovaných, a tato změna je tedy velice složitá. Můžeme říct, že největší překážkou je v podstatě setrvačnost, s jakou je vydávána vědecká literatura. 

Setrvačnost, s jakou všichni aktéři k vědeckému publikování přistupují. Se setrvačností souvisí i to, jakým způsobem je přistupováno k autorským právům. Na jedné straně vydavatelé neustále trvají na tom, aby autoři vydavatelům přenechávali svá autorská práva. Na druhé straně si autoři neuvědomují, jaká jsou jejich autorská práva a jakým způsobem mohou nakládat se svým dílem. Se setrvačností souvisí také neochota přizpůsobovat se novým trendům a v neposlední řadě je určitou překážkou to, jakým způsobem je hodnocen vědecký výkon pracovníka a jeho pracoviště. 

Problém je v tom, že vědecký výkon je hodnocen především z kvantitativního hlediska. Co je tedy open access? Existují tři základní deklarace, které definují nebo vymezují otevřený přístup. Je to Budapešťská iniciativa, Prohlášení z Bethesdy a Berlínská deklarace o otevřeném přístupu. Tyto deklarace je nutné zmínit především proto, že principy, které přinesly a představily, jsou ještě do dnešní doby revoluční, neboť open access je stále alternativou, nikoliv normou pro vědeckou komunikaci. 

Budapešťská iniciativa o otevřeném přístupu z roku 2002 nám říká: Stará tradice se potkala s novou technologií, aby umožnily bezprecedentní veřejné blaho. Stará tradice představuje ochotu vědců publikovat bez nároků na odměnu. Nová technologie je internet a veřejné blaho představuje celosvětovou distribuci vědeckých výsledků bez omezení přístupu pro kohokoliv. Pro vědce, studenty, akademické pracovníky, veřejnost a pro všechny ostatní zájemce. 

Berlínská deklarace doplňuje, že open access znamená svobodné, neodvolatelné, celosvětové právo na přístup a licenci ke kopírování, užití, distribuci, přeměně a zobrazování práce veřejně a k tvorbě a distribuci odvozených děl na jakémkoliv digitálním médiu z oprávněných důvodů. Budapešťská iniciativa definuje dvě základní komplementární cesty realizace otevřeného přístupu. Těmito cestami je tzv. zlatá a zelená cesta. 

Zelená cesta, neboli cesta autoarchivace, představuje jednu z možností, jak zrealizovat otevřený přístup, a znamená to, že vědec vydá svůj článek v časopise podle své volby a zároveň zajistí přístup k tomuto článku tím, že článek uloží do otevřeného repozitáře. Výhoda zelené cesty spočívá v tom, že uchovává tradiční model publikování, to znamená, že vědec si může zvolit časopis, v němž chce publikovat, a zároveň náklady na provoz repozitáře jsou relativně nízké. 

Nevýhodou zelené cesty může být to, že pokud se vědec rozhodne pro autoarchivaci, pak se může setkat s negativním postojem vydavatelů právě k této cestě a to v otázkách autorskoprávních. Další nevýhodou může být neochota samotných vědců, kteří autoarchivaci mohou považovat za časově náročnou. Zlatá cesta je cesta publikování v otevřených časopisech, kdy přístup k článku zajišťuje samotný vydavatel. 

V případě tohoto způsobu otevřeného přístupu jde o změnu celého obchodního modelu. Za přístup neplatí čtenář formou předplatného, ale autor prostřednictvím publikačních poplatků, takzvaných APC - Article Processing Charge. Za výhodu zlaté cesty můžeme považovat to, že o otevřené zpřístupňování se stará vydavatel. Pro autora nevzniká starost s autoarchivací svého článku v otevřeném repozitáři. 

Za nevýhodu zlaté cesty v současné době můžeme považovat to, že zatím dochází ke zdvojování financování přístupu k vědeckým informacím. Jde o to, že instituce stále platí předplatné do časopisů, které vědci potřebují ke svému výzkumu. Na druhé straně jsou vydávány i finanční prostředky na zaplacení publikačních poplatků při publikování v otevřených časopisech. Tato nevýhoda by byla odstraněna ve chvíli, kdyby všichni vydavatelé přešli na gold open access. 

Pojďme si nyní ukázat jeden konkrétní příklad zelené cesty ze zahraničí. Je jím mandatorní politika belgické univerzity v Lutychu, která jejím zaměstnancům přikazuje ukládat výsledky vědy a výzkumu do jejich institucionálního repozitáře ORBi. V podstatě funguje tak, že to, co není uloženo, není ani hodnoceno. Open access je zde pouze na bázi dobrovolnosti, respektive vychází z podmínek daných vydavateli. 

Příkladem zlaté cesty může být otevřený časopis PLOS ONE, který vydává společnost Public Library of Science. Je to časopis, kde autoři platí publikační poplatek, který se pohybuje okolo 1 300 dolarů. Zároveň jsou autorům ponechána autorská práva. Získávají licenci Creative Commons a je to časopis, který, což je důležité, získal v poměrně krátké době Impact factor. Hledáte-li otevřený časopis konkrétního oboru či tématu, výborným nástrojem je Directory of Open Access Journals. 

Mapa Repository 66 ukazuje celosvětovou síť repozitářů, které zpřístupňují vědecké články v režimu open access. Repozitáře můžeme dělit na institucionální, oborové, multioborové anebo repozitáře poskytovatelů financí. Příkladem repozitáře z českého prostředí je například digitální knihovna Univerzity Pardubice anebo institucionální repozitář Akademie věd ČR. Ze zahraničí je to například institucionální repozitář Cernu, oborový repozitář Archive, ORBi anebo PubMed Central, který je repozitářem poskytovatele financí v Americe. 

Je potřeba říct, že otevřený přístup není nástroj sám pro sebe. Nejde ani o boj s vydavateli. Jde opravdu o to, jak využít potenciálu internetu. To, co internet nabízí pro vědeckou komunikaci, pro její zrychlení a pro daleko větší akceleraci vědeckého výzkumu. Jak už bylo řečeno, open access nabízí řadu přínosů. Pro společnost je to především urychlení vědy a výzkumu, akcelerace inovací a využití výsledku vědy a výzkumu v průmyslu, lékařství, obecně v praxi. 

Výhodou pro vědce je vyšší viditelnost pro jejich práce, projektu, oboru, instituce a následně také možnost vyšší citovanosti, zvýšení prestiže. Open access navíc také umožňuje okamžitou zpětnou vazbu a také urychlení řešení problému. Také umožňuje odhalení podvodů či plagiátů. Pro studenty otevřený přístup přináší především snadný přístup ke kvalitním vědeckým informacím. To je důležité pro mladé vědce, doktorandy anebo také pro studenty z rozvojových zemí. 

Zároveň open access naplňuje charakteristiky, které jsou pro dnešní mladou generaci v komunikaci běžné. Je to především otevřenost, dostupnost a sdílení. Jak změnit pravidla hry? O změnu se může pokusit opravdu každý. Vědec tím, že si vybere časopis, který mu umožní autoarchivaci jeho článku v otevřeném repozitáři. Výzkumná organizace se do open access může zapojit například tím, že zavede mandatorní zelenou politiku, podpoří finančně gold publishing a nebo že do výsledku hodnocení zohlední také to, zda jsou výsledky publikovány otevřeně. 

Knihovna tím, že bude šířit osvětu o otevřeném přístupu. Že se zapojí do celosvětové propagační akce Open access week a třeba tím, že vybuduje a bude spravovat otevřený repozitář. Studenti se do open access mohou zapojit například tím, že budou volat po otevřenosti vědy, po otevřeném vzdělávání. Poskytovatel tím, že podpoří jen výzkum, jehož výsledky budou zpřístupňovány v otevřeném přístupu. 

A i veřejnost se může zapojit například tím, že bude na vládu a financovatele tlačit tak, aby věda začala být transparentní. Pojďme si představit, že myšlenky všech deklarací otevřeného přístupu jsou naplno realizovány. Že vědecká literatura bude online volně dostupná. Zkusme jako Paulo Coelho změnit způsob svého myšlení a podporujme otevřenost jako výchozí nastavení. 

Můžeme tak učinit například tím, že vyjádříme kladný postoj v rámci týdne otevřeného přístupu, takzvaný Open access week, který se bude pořádat 21. - 27. října 2013. Sledujte aktivity neformální skupiny Otevřeného přístupu při asociaci knihoven vysokých škol ČR. 

Michal Černý - Trendy ve vyhledávání
Mgr. Michal Černý vystudoval PřF MU v Brně - obor učitelství fyziky a výpočetní techniky a CMTF v Olomouci, obor teologické nauky. Nyní studuje postgraduálně obecné otázky fyziky na PřF MU (téma disertační práce: Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie). Pracuje jako metodik na projektu CEINVE v Kabinetu informačních studií a knihovnictví na MU v Brně. Dlouhodobě se věnuje etice, informační společnosti a kosmologii (fyzikální i filosofické). 

Přemýšleli jste někdy nad tím, podle čeho vám Google řadí výsledky vyhledávání? Zkusme si udělat malý experiment. Zadejme do Googlu jméno Wej-Weje, což je významný čínský výtvarník, umělec, hudebník a občanský aktivista, ale také disident. Snadno zjistíme, že čínská verze Googlu indexuje o 90 000 stránek méně než ta verze česká nebo mezinárodní. A co více, řadí výsledky vyhledávání zcela jiným způsobem. 

Pokud vás tedy zajímá, podle čeho Google řadí výsledky vyhledávání a proč vidíte ve svých vyhledávačích to, co vidíte, poslechněte si následující video. Než budeme schopni odpovědět na otázku, proč a jak vyhledávači fungují, musíme si udělat krátký historický exkurz. Když v roce 1989 přišel Tim Berners-Lee se svým konceptem webu jako sítě složené z dokumentů a hypervazeb mezi nimi, byla celá síť v zásadě velmi jednoduchá. 

Obsahovala jen několik málo textových dokumentů a odkazy mezi nimi. Žádné obrázky, žádné grafy. Nic takového tehdejší web neznal. Velice rychle se však ukázalo, že objem stránek rychle narůstá a celý koncept webu, jako souboru hypertextových vazeb mezi dokumenty, bude mít podstatně větší ambice. Původní web vůbec nepočítal s tím, že by dokumenty bylo možné nějakým způsobem vyhledávat nebo pokročilejším způsobem procházet. 

Každý si musel pamatovat přesnou adresu dokumentu, tu zadat do internetového prohlížeče a zobrazila se mu patřičná internetová stránka. První projekt, který se s touto situací pokusil něco udělat, byl Archie, který byl spuštěn v roce 1990. Umožňoval procházet a indexovat FTP archivy, prohledávat jednotlivé soubory a položky a procházet mezi nimi. Každému souboru bylo navíc možno přiřadit určité popisky či tagy, což opět usnadňovalo vyhledávání. 

Jako klíčovou limitou se však ukázala být absence automatického zpracování. Automatické zpracování znamená, že každou novou položku nemusí do systému ručně zadávat člověk, ale že se o tuto činnost stará nějaký algortimus, kterému obvykle říkáme robot či agent. Ten je schopen identifikovat každý nový objekt, přidat mu patřičné popisky a správným způsobem ho zařadit do celkové struktury webu tak, aby bylo možné v něm snadno vyhledávat. 

Tuto funkci přinesl až v roce 1993 World Wide Web Wanderer. Komerční systémy se objevují v roce 1994 a jako první se na trhu objevuje AltaVista. Je následována Lycosem a pak především Yahoo Search. Na Yahoo Search můžeme vidět zajímavý posun. Již nejde o prostý vyhledávač, který by prohledával pouze tagy či zadané popisky některým z uživatelů nebo robotem, ale obsahuje předmětový katalog. 

V něm jsou nabízeny stránky, které jsou setříděny podle logických kategorií tak, aby běžný uživatel byl schopen snadno najít přesně takovou stránku, kterou hledá a která se věnuje tématu, které ho zajímá. Příkladem dnes hojně užívaných katalogů jsou databáze řemeslníků. Jestliže hledáme instalatéra do Brna, můžeme jít dvojí cestou. Buď použijeme klasický fulltextový vyhledávač a pokusíme se najít výsledky pomocí zadání klíčových slov nebo sáhnout po předmětovém katalogu, kde ho na základě patřičného klíče snadno najdeme. 

Velkou výhodou katalogů je především validita, ověřenost výsledků a kvality. Ale zpátky k vyhledávačům, jak je známe dnes. V roce 1996 se objevuje Google, a i přesto, že o dva roky později vypadá stále velmi pracovně, tak počet indexovaných stránek neroste lineárně, dokonce ani kvadraticky, ale exponenciálně. A tato situace trvá až dodnes. To, o čem jsme doteď hovořili, byla historie. 

Vyhledávače se snažily pracovat na principu objektivních výsledků vyhledávání, to znamená, že každé stránce byl přiřazen page rank, který jednoznačně určoval pořadí na stránce, která zobrazovala výsledky vyhledávání. Page rank je v zásadě číslo, které se vypočítává velmi složitě, a mezi základní proměnné, ze kterých je určován, patří počet odkazů vedoucí na tuto stránku, počet odkazů vedoucích z této stránky, návštěvnost stránky a také celá řada dalších parametrů jako je počet nadpisů, výskyt klíčových slov a řada dalších. 

Dnešní moderní vyhledávače se již s tímto postupem nespokojují a snaží se nabídnout výsledky, které by byly ušity maximálně na míru konkrétnímu uživateli. Na základě našeho předchozího informačního chování, toho, na které odkazy jsme klikali a co se nám vlastně líbilo, se snaží odhadnout, co se nám bude líbit v budoucnu, a podle toho nám upravit výsledky vyhledávání. Tato analýza umožňuje nejen nabízet lepší a přesvědčivější výsledky pro každého konkrétního uživatele, ale také na něj lépe cílit reklamu. 

Tomuto procesu se říká personalizace a v zásadě existují tři základní cesty, jak ji realizovat. Tou nejjednodušší je studovat jednotlivé prokliky uživatele a ty odkazy, na které kliká nejčastěji, posouvat ve vyhledávání nahoru a naopak ty, které ho nezajímají, z vyhledávání selektovat a posouvat buď dolů anebo je nahrazovat zcela jinými. Po hlubší analýze jsou schopni softwaroví agenti, kteří pracují uvnitř vyhledávacích strojů, rozhodnout, zda jste ajťák a při zadání slova LaTeX vás zajímá jazyk pro sazbu dokumentů anebo zda vyhledáváte informace o bílé tekutině, která vzniká v mléčnicích některých rostlin a ze které se vyráběly pneumatiky nebo například kondomy. 

K druhé fázi personalizace výsledků vyhledávání přistoupil Google v roce 2004. Od té doby ho již nezajímá pouze historie vašeho vyhledávání, ale k těmto datům připojuje celou řadu dalších, jako jsou například informace z poštovní schránky, kterou máme u Gmailu, dokumenty z GDrive nebo data ze sociální sítě Google+. Díky všem těmto informacím má k dispozici dokonalý profil uživatele, kterému může nabízet dokonalé výsledky vyhledávání stejně jako mimořádně dobře cílenou reklamu. 

Pokud si chcete vyzkoušet, co všechno se dá o vás najít na internetu, můžete vyzkoušet zajímavou vídeňskou službu, která se jmenuje Data Dealer. Té předložíte informace o tom, jaké máte zřízené profily a co všechno na nich sdělujete. Popíšete stručně, jakou máte digitální stopu, a na základě těchto informací vám Data Dealer vystaví jakýsi profil, který vám ukazuje, co všechno se o vás dá na internetu zjistit a co všechno by vlastně případní útočníci mohli proti vám použít. 

Vtipně tuto situaci ilustruje tento klip. Třetí možností, jak pracovat s personalizací výsledků vyhledávání, je počítačové zpracování emocí. Pomocí intonace hlasu, tepu, teploty kůže, galvanického odporu a řady dalších parametrů lze relativně snadno sestavit emocionální profil uživatele a na základě něj personalizovat výsledky vyhledávání a upravovat je podle toho, jak se daný uživatel cítí. Lze mu předkládat výsledky jiné v případě, že je zrovna aktuálně rozzlobený, nebo když je smutný či naštvaný. 

Ukázkou těchto technologií jsou Apple Siri či Google Now. Tito hlasoví asistenti umožní vyhledávat informace pomocí hlasu a právě detekce emocí je mimořádně důležitá pro to, aby tyto stroje pochopily, o čem člověk vlastně mluví. Jestliže člověk pokládá příkazy patřičnému zařízení a používá přitom ironii, nadsázku či jiný běžný jazykový prostředek, je potřeba, aby příslušný automat byl schopen tyto emoce identifikovat, rozpoznat a poskytnout správné výsledky vyhledávání. 

Počítačové zpracování emocí má také velký význam pro syntézu řeči, která je pro činnost těchto asistentů nezbytná. Budoucnost vyhledávání jde ale dál. Zatímco současné vyhledávače v zásadě jen velmi chytrým způsobem manipulují s daty, jejichž významu vůbec nerozumí, budoucnost má být taková, že vyhledávače budou schopny pracovat s informacemi, čili s daty, kterým budou schopny dát patřičný význam a hodnotu a odvozovat z nich nějaké nové vlastnosti a poznatky. 

Konceptu, který přichází s tím, že by web měl pracovat s informacemi a ne s daty, se říká sémantický web. Sémantický web je ovšem trochu něco jako Yetti. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl. K tomu, abychom naučili stroje rozumět datům, se používá značkovací jazyk RDF, který je ovšem relativně složitý. Abychom si ukázali, jak vlastně funguje, použijeme triviálního příkladu věty „Autorem Babičky je Božena Němcová.“ 

V tomto případě je Babička podmětem, autorství vlastností a Božena Němcová předmětem. Avšak pokud větu formulujeme při zachování stejného významu – „Božena Němcová je autorkou Babičky.“ – Stává se Božena Němcová podmětem a Babička předmětem. Ve skutečnosti je to však ještě mnohem složitější. Počítačové zpracování přirozeného jazyka a odvozování znalostí tedy musí stát na poněkud jiných principech, i když ona motivace, se kterou jsme přicházeli ke konceptu sémantického webu, zůstává zachována. 

V současné době jsou jedinými funkčními řešeními uzavřené proprietární systémy, jejichž krásným příkladem je například Wolfram Alfa. Zajímá vás, jaké bylo počasí 17. listopadu 1989 v Praze? Tedy v revoluční den? Teplota byla -1° C a od 14 do 17 hodin bylo dokonce i větrno. Jinou cestou se vydává například Google, který provozuje svůj diagram znalostí, který se snaží z výsledků vyhledávání vytáhnout či vydestilovat některé základní informace, které může uživatel chtít najít, aby nemusel stránky s výsledky vyhledávání vůbec opouštět. 

Příkladem může být krátký medailonek Václava Klause anebo například informace o kočce domácí. Pokud vás zajímá odpověď na otázku z úvodu videa, tedy podle čeho Google řadí výsledky vyhledávání, tak odpovědí je jediné slovo. Personalizace. Nejde jen o analýzu předchozího informačního chování uživatelů, ale také o snahu získání co největšího množství dalších dat. O tom, co uživatele baví, zajímá, jaké má koníčky nebo z jakého sociálního a kulturního kontextu vychází. 

Toto všechno se potom kombinuje s dataminingem a dalšími pokročilými metodami tak, aby uživatel získal maximálně personalizované a tedy mu na míru ušité výsledky vyhledávání, ovšem jedním dechem musíme dodat také, že jde o to, abychom mu byli schopni co možná nejlépe prodat reklamu. Vyhledávání je jednou z nejdůležitějších lidských činností. Jestliže žijeme v informační společnosti, můžeme říci, že vyhledávání informací, jejich zpracovávání a manipulace s nimi představuje jednu z nejdůležitějších činností, které může člověk dělat. 

Schopnost vyhledat správné informace je nezbytná k ekonomické, kulturní i sociální integraci do informační společnosti. Jestliže 20 % obyvatel Evropské unie nikdy nepřistoupilo na internet, nikdy nic nevyhledávalo, a nebylo schopno pracovat s informacemi, představuje tato skutečnost vážný sociální i ekonomický problém. Informace jsou zdrojem bohatství, moci a prosperity. Jestliže se podíváme na žebříček nejbohatších a nejúspěšnějších firem dnešní doby, zjistíme, že téměř výhradně jsou mezi nimi zastoupeny ty, které nějakým způsobem manipulují s informacemi. 

Řada nedemokratických států jako je Čína, Írán či Kuba své internety uzavírají a vytvářejí z nich jakési podivné ostrůvky, na kterých nelze nic najít. V demokratických státech jsme pak odkázáni na dobrou vůli vyhledávačů a jejich správců, nicméně můžeme říci, že nedostatečně moderní industriální systémy ochran autorských práv často vyúsťují ve smlouvy jako je PIPA, SOPA či ACTA, které vyhledávání na internetu ve skutečnosti značně omezují a komplikují. 

Ač vyhledávání může na první pohled působit jako relativně triviální a nezajímavá záležitost, má zcela zásadní vliv na to, jaké informace se k nám dostávají, o čem přemýšlíme, a zprostředkovaně také na to, jakým způsobem vnímáme svět kolem nás. Proto rozhodně stojí za to věnovat mu náležitou pozornost. Přemýšlet nad tím, jakým způsobem funguje. Jestliže se chcete dozvědět více, můžete se podívat na můj článek „Budoucnost vyhledávání“ mezi soukromím, technologií a legislativou. 

Soňa Príborská - Digitální sebekvantifikace
Rescue time

Sleep as an droid

Endomondo

DailyMile

Foursquare

Last FM

Quantified self movement




Bc. Soňa Príborská aktuálně studuje magisterský obor na KISK FF MU v Brně. Digitální sebe-kvantifikací se zabývá přibližně rok z toho důvodu, že se jedná o trend, který se snaží popularizovat i v České republice. Na toto téma napsala i svoji diplomovou práci. Aktuálně pracuje jako koordinátorka sociálních sítí na MUNI. 

Znáte ten pocit, že strávíte celý den za počítačem, tvrdě jste pracovali, ale výsledky žádné? Digitální technologie vám mohou pomoci odhalit, jak jste tento čas skutečně strávili. Možná si myslíte, že jste opravdu pracovali, ale aplikace vám mohou ukázat, že jste ve skutečnosti strávili svůj čas hraním her, prohlížením úplně nesouvisejících stránek nebo čtením článků, přestože jste měli pocit, že opravdu celý den pracujete. 

V tomto případě bývá subjektivní hodnocení zcela zkreslené, zatímco digitální nástroje nám mohou pomoci zmapovat, co jsme doopravdy dělali, a data nám pak poskytnou pohled zcela přesný. K tomuto slouží například aplikace „Rescue Time“. Pokud se nebojíte podívat pravdě do očí, v podobě přehledných grafů a tabulek vám dokáže monitorovat, co přesně jste za celý den na počítači dělali. Zobrazuje naprosto každou aplikaci a stránku, kterou jste otevřeli a kolik času jste tam strávili, díky čemuž potom zjistíte, jak doopravdy váš produktivní den vypadal. 

Ale možná že tohle není váš problém. Určitě jste už někdy přemýšleli nad tím, jaké jsou vaše osobní informace, jak je chránit, kdo všechno by je mohl využít nebo zneužít, co všechno je o vás každodenně zaznamenáváno. Každá SMS, kterou pošlete, každý e-mail, každý váš telefonát. Ale také třeba to, kdy jdete s kým po ulici. To všechno je někde zaznamenáváno. Napadlo vás někdy, jak byste takováto data mohli využít vy sami, pokud byste je měli k dispozici? 

Dobrá zpráva je, že díky digitálním technologiím u sebe můžete zaznamenávat prakticky cokoliv vás napadne. Patrně i vy se zajímáte o to, jak žijete nebo jak funguje vaše tělo. Data vám v tomto mohou být vítaným pomocníkem. Dříve byly přístroje pro různé typy pravidelných měření dostupné pouze profesionálům, jejichž oboru se tato data týkala. Ovšem poté, co se díky rozvoji spotřebních technologií stala tato zařízení dostupná pro každého, například prostřednictvím mobilních zařízení nebo specializovaných přístrojů, mohou tato data posloužit i vám. K čemu? 

Například k vyřešení některých problémů nebo k seberozvoji. Faktory, které můžeme měřit pomocí dat, tedy kvantifikovat, můžeme obecně rozdělit do čtyř kategorií. První kategorií jsou materiální faktory. Materiálními faktory rozumíme například, kde se nacházíme, s kým, jaké věci používáme nebo vlastníme. Druhou kategorií jsou sociální faktory. Tyto faktory se zaměřují na interakci s ostatními lidmi. V online prostředí to může být třeba na Facebooku nebo Twitteru. 

Jsou to data o tom, jak se vzájemně účty ovlivňují, jaká je jejich pozice, případně jaká je síla jejich vazeb. Třetí kategorií jsou psychologické faktory. Ty zahrnují data o postojích, zájmech, pocitech, osobních snech nebo cílech. Bývají zaznamenávány zpravidla pomocí deníků nebo soukromých blogů. Můžeme sem také zařadit aplikace, které sledují nálady a jejich změny. Poslední kategorií jsou faktory týkající se chování. 

Ty zahrnují jakékoliv akce vykonané v přímé či nepřímé reakci na okolí, ale také fyziologické parametry, jako je stav a chování vlastního těla, nebo automatické činnosti, jako jsou například spánek a jeho délka nebo kvalita a dýchání a jeho frekvence. U všech těchto faktorů je samozřejmě důležitý také jejich kontext. Kontextuální informace doplňující primární data by měly odpovídat na otázky jako kdo, co, kde, kdy, proč a jak. 

Nebo alespoň na ty, které jsou pro měřený faktor podstatné. Proč takové věci ale vůbec dělat? Co o sobě víte? Určitě více než kdokoliv jiný, ale přece jen… Data vám mohou odpovědět i na otázky, které jste si o sobě zatím nepoložili. Co kdybyste měli možnost dozvědět se o sobě něco nového? Pro někoho mohou být data o sobě zajímavá čistě jenom jako možnost udělat si představu o tom, jak doopravdy žije. Co přes den dělá, kolik času tím stráví, kterou část dne jaká činnost zabere, a snaží se tak udělat si daty reprezentovaný obraz svého každého dne. 

Někdo pouze shledává zábavným pravidelná měření a líbí se mu mít pravidelná data o sobě bez toho, aby je jakkoliv interpretoval. V tomto případě se mohou data stát formou určitého datového deníku bez zbytečných slov a záleží pouze na nás, jaké faktory do něj zahrneme a jaké ne. Mohou to být důležitá vstupní data, o která se můžete opřít v případě, že chcete na svém chování nebo ve svém životě něco změnit. Data nám umožní nalézt vzorce, které odhalí, jaký je váš denní režim, jakým činnostem se nejvíce věnujete nebo jak trávíte svůj volný čas. 

Toto samozřejmě můžeme zhodnotit čistě subjektivně a bez dat. Ta nám ovšem nabídnou zajímavý a nezkreslený pohled, pokud s nimi umíme správně pracovat a interpretovat si je. Jedná se tedy o poměrně zajímavou formu sebepoznávání a objevování. Díky dlouhodobému sledování dat můžeme upravit svůj denní režim tak, abychom se cítili lépe. Ve chvíli, kdy určíme konkrétní problém měřitelným, tedy číselně reprezentovatelným, můžeme sledovat, jak se tato čísla mění v čase, jaké faktory na něj mají vliv a podobně. 

Musíme si dát však pozor na to, abychom měřili opravdu ta správná čísla, která nás dovedou k cíli. Například data týkající se spánku nám mohou pomoci odhalit, jak bychom mohli řešit případné problémy, které se spánkem můžeme mít. Může jít o kvalitu nebo délku spánku a případným experimentováním potom zjistit, co má na náš spánek největší vliv. Jestli nám pomáhá více hodina klidné činnosti před spaním nebo naopak fyzická aktivita, případně v kolik hodin se nám ráno nejlépe vstává. 

Pro monitorování samotného průběhu spánku existuje česká aplikace „Sleep as an Droid“, která, jak již napovídá, je pro mobilní zařízení s operačním systémem Android, která pomocí senzorů v telefonu sleduje průběh vašeho spánku a ráno vám nabídne grafy, které vám zobrazí vaše spánkové fáze, cykly, a nabídne vám, kdy ráno nejlépe vstávat nebo naopak kdy jít večer včas spát. Nejde ale jen o spánek. 

Pro měření sportovních aktivit existuje velké množství samostatných přístrojů, jako je například Nike+, nebo aplikace, jako je například Endomondo. Endomondo nabízí mobilní aplikaci, díky které můžete sledovat přímo během sportu například uraženou vzdálenost, pokud běháte nebo jezdíte na kole; počet spálených kalorií; jaké je vaše tempo a podobně. Následně přes oboje rozhraní můžete zobrazit velké množství grafů, zobrazit si profil vaší trasy a podobně. 

Až se vrátíte domů, můžete zamířit třeba na web Dailymile. Dailymile je platforma určená pro amatérské sportovce, zejména pak běžce, kteří zde sdílejí své příběhy z tréninku s ostatními, popisují, jaká byla jejich trasa, jaký byl jejich výkon, kolik toho uběhli, kolik spálili kalorií, jaké bylo počasí a podobně. Díky tomu se zde mohou seznámit s ostatními běžci a zejména v České republice je zde poměrně silná komunita amatérských sportovců, kteří se zde seznámí a poté se scházejí za účelem společného tréninku. 

Možná znáte službu jménem Foursquare. Pokud někde jste, můžete v aplikaci označit, takzvaně se „checknout“, kde se právě nacházíte a dát tím svým přátelům najevo, kde zrovna jste. Kromě toho však máte také možnost zobrazit si v historii aplikace všechna místa, která jste již navštívili. Pokud navíc používáte nadstavbovou službu jménem Diary, můžete si na mapě interaktivně zobrazit všechna tato místa. Získáte tím díky tomu nejen přehled, kde jste právě byli minulý týden, kdy jste naposledy navštívili babičku nebo jaké je nejvýchodnější či nejzápadnější místo, které jste navštívili, ale také budete mít zobrazená opravdu všechna místa, po kterých jste cestovali za poslední dobu. 

Pokud máte rádi hudbu, určitě už jste slyšeli o last.fm. Jedná se o multiplatformní hudební analyzér, který sestavuje uživateli na základě jeho poslouchané hudby vlastní online metaknihovnu, díky které má přístup k tomu, co všechno poslouchal za poslední dobu. Stáhnete si do svého zařízení, typicky mobilního telefonu, počítače nebo iPodu, takzvaný Scrobbler, což je software, který komunikuje s vaším hudebním přehrávačem a odesílá z něj data, jako je například název skladby, kterou právě posloucháte, její délka, album, ze kterého pochází a podobně. 

Díky tomu vám pak nabídne poměrně velké množství žebříčků toho, co jste poslouchali, jaké to byly skladby, interpreti, hudební žánry. Můžete si zobrazit i grafy a mimo jiné vám také nabídne podobnou hudbu, která by se vám mohla líbit. Když si spojíte data alespoň s několika ze jmenovaných aplikací, dává vám to poměrně slušný přehled o tom, co jste v poslední době dělali. 

Co na to říkáte? Data mohou být významnými pomocníky nejen při studiu, ale také ve vašem osobním životě a pomoct tak vašemu sebepoznání a seberozvoji. Stačí si pouze zvolit vlastní cíle a k nim správné nástroje. Pokud vás téma digitální sebekvantifikace zaujalo více, podívejte se na internetu na Quantified Self. 

Tomáš Pruša - Hodnocení informací
Tomáš Pruša je absolvent oboru Farmacie na VFU Brno a oboru Výživa člověka na Lékařské fakultě MU, student oboru Nutriční terapeut a doktorand oboru Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie na Lékařské fakultě MU. V dosavadní odborné práci se věnoval zejména informačním technologiím v preventivní péči a jejich využití ve vzdělávání pacientů i odborníků ve zdravotnictví, zabývá se úlohou nových médií ve zdravotnictví a výsledky výzkumů prezentoval např. na konferenci Medicine 2.0 v Bostonu a Londýně. 

Na Ústavu preventivního lékařství přednáší Aplikovanou farmakologii, Nutriční toxikologii a také témata nutričního softwaru, reklamy, doplňků stravy a nových médiích ve zdravotnictví. V Kabinetu informačních studií a knihovnictví FF MU vedl předmět Informace ve zdravotnictví. Dlouhodobě se věnuje také vzdělávání vysokoškolských studentů se sluchovým postižením ve Středisku pro pomoc studentům se specifickými nároky na MU a je jediným přednášejícím na lékařských fakultách v ČR přednášející v českém znakovém jazyce. 

Moje kamarádka, jmenuje se Jana, si v loni před Vánoci koupila 1 000 mg vitaminu C kvůli přicházející chřipce. Našla si ho na základě článku na internetu. Ptala se mě, zda udělala správně. Otázkou je, zda udělala dobré rozhodnutí. Zda ho udělala na základě kvalitních informací. Můžeme vůbec poznat kvalitu informace na internetu? Co je kvalita informace? Co je tedy kvalita informace? Nejlepší odpovědí je: správná informace na správném místě a ve správný čas. 

Informace pak tedy není absolutní. Je relativní a závisí na konkrétní osobě, jejích potřebách, konkrétním kontextu. Mohlo by se zdát, pokud je kvalita informací relativní, nemá smysl se jí zabývat. Pouze na základě kvalitních informací ale děláme správná rozhodnutí. Pokud bychom kvalitu informací neřešili, může docházet k chybné interpretaci. V dnešní době se vzrůstajícím objemem digitálních dat je třeba věnovat velkou pozornost kvalitě informací na internetu. 

Nebezpečí nízké kvality informací spočívá v její nepřesnosti, neúplnosti či chybném použití v jiném formátu či kontextu. V praxi to může znamenat selektivní výběr informace, manipulace s informacemi a v důsledku pro vás také ztrátu času, energie a v nejhorším případě i ohrožení vašeho zdraví. Kvalita informací má dvě dimenze. Inherentní a pragmatickou. Inherentní dimenze představuje správnost dat. Pragmatická dimenze představuje hodnotu pro uživatele. 

Znamená to, že uživatel je schopen informaci porozumět, zpracovat ji a aplikovat do svého života. Abychom informace mohli považovat za kvalitní, musí splňovat tři základní podmínky. První podmínkou, že data jsou přesná. Znamená to, že jsou precizní a pravdivá. Druhou podmínkou, že jsou správně prezentovaná. Tak, abychom jim porozuměli. Měli možnost porozumět. A třetí podmínkou je, že data mají smysl a že uživatel jim může porozumět. 

Toto byla nutná teorie, ale každý z nás má zájem využívat věci prakticky. Proto si nyní ukážeme, jak postupovat při hodnocení kvality informací na internetu konkrétně. Vodítkem budou tázací zájmena. Je třeba sledovat, kdo je autorem informace a kdo informaci předává. Sledujeme jeho kvalifikaci, pracoviště i publikační aktivitu. Dozvíme se tak, zda se danému tématu dlouhodobě věnuje. Určitým vodítkem může být i internetová doména článku, který čteme. 

Nezanedbatelným faktorem jsou také komerční zájmy autora či vydavatele. Často používanou postavou je postava neznámého odborníka. Vzbuzujeme tak dojem větší důvěryhodnosti v článku. I my s Janou jsme se podívali na náš článek a zjistili jsme, že článek je podepsán autorem se třemi písmenky. Jeho dohledatelnost je samozřejmě tak velmi obtížná. A i u nás vystupoval neznámý odborník. Pan profesor z americké univerzity. 

A pokud jsme se snažili dohledat tohoto pana profesora, zjistili jsme, že opravdu profesor téhož jména na americké univerzitě existuje, ovšem věnuje se politologii, což je téma jaksi vzdáleno od problematiky vitaminu C. Mám na vás jednu otázku. Kdy vy naposledy jste si kontrolovali autora či vydavatele článku, kterému jste věřili? Informace stárnou. Některé rychleji, jiné pomaleji. Záleží na druhu informace i druhu média, na kterém se vyskytuje. 

Jedno z nejrychlejších stárnutí, se kterým se můžeme dnes setkat, probíhá na sociálních médiích, dnes tak velmi oblíbených, kdy můžeme mluvit o dnech, hodinách nebo dokonce minutách. Časová značka, kdy byla informace vytvořena či kdy byla informace změněna, je její nedílnou součástí. V dnešní době můžeme čerpat informace z nepřeberného množství zdrojů, což v sobě skýtá velké možnosti, ale zároveň i určitá rizika. 

Otázkou je, kolik zdrojů je opravdu spolehlivých a kolika zdrojům můžeme opravdu důvěřovat. Jinak řečeno v praxi. Kolik článků uvádí precizně všechny své zdroje informací. Častým problémem, se kterým se setkáváme na internetu, je nejenom neuvádění zdrojů informací, ale také odkazování se na neznámý výzkumný tým, neznámého výzkumníka. Problémem pak je ověřit tyto informace. Samozřejmě se nejedná o systematickou práci s informacemi, ale o pouhou důvěru v předkládaná fakta. 

Dalším problematickým bodem je práce s odbornými zdroji. Stejně jako v našem příkladu s Janou, kdy článek předkládá pouze ta fakta, která následují jeho cíl, a ostatní nezmiňuje. A já mám pro vás dvě otázky. Kdy naposledy jste četli článek, který precizně uvádí zdroje všech uvedených informací? A druhá otázka: Kdy vy sami jste si tyto informace dohledali a přečetli? Informace vznikají s určitým cílem a tento cíl mění podobu informací. 

Mění se tak jejich podrobnost, úplnost, ale i jazykové prostředky, které autor volí. Některé informace mají komerční charakter, a podle toho bychom s nimi měli také zacházet. Odborné články by měli být objektivní a zároveň v dnešní době autoři podepisují, že z uvedených výsledků nemají finanční prospěch. Ovšem odborný článek v tištěném periodiku a článek na internetu mají k sobě velmi daleko. Odborný článek by měl být nezávislý. 

U článku na internetu toto neznáme. Měli bychom proto být obezřetní, pokud tuto nezávislost nejsme schopni ověřit. Nám bylo s Janou hned jasněji, když jsme zjistili, že uvedené webové stránky ze kterých čerpala Jana informaci, provozuje výrobce doplňků stravy. A mě by zajímalo, kdy vy sami jste kontrolovali zájem vydavatele nebo zájem autora na vašich oblíbených webových stránkách. 

Opomíjeným kritériem kvality informací je jejich relevance, což znamená, zda je daná informace účelná a srozumitelná pro zvažované publikum a zamýšlený účel. Velmi často se stává, že příjemci informací nejen že informaci nerozumí, ale ani rozumět nemohou. Pokud jsou informace nesrozumitelné, nevhodné, může docházet k chybným závěrům a rozhodnutím. V našem příběhu s Janou, kdy jsme spolu konzultovali článek o vitaminu C, byla jedna z typických, ať již záměrných či nezáměrných chyb. 

A to je nadužívání odborného stylu. V daném článku se zabíhalo do biochemických detailů, kterým nebylo možné rozumět z pohledu laického čtenáře. Ani Jana tomu nerozuměla. A je potom otázkou, zda dané informace laický čtenář může ověřit, zejména pokud jsou odborného charakteru a v angličtině. V takovém případě není nic snazšího, než se dotázat autora a požádat ho o vysvětlení. Nedílnou součástí každé webové prezentace je její design. 

Design rozhoduje o logické struktuře, snadnosti vyhledávání a orientaci na webu. Není nic horšího, než neschopnost vyhledat tak základní informaci, jako je kontakt. Jako uživatelé dostáváme signál, zda provozovatel webové stránky chápe svoji webovou prezentaci vážně a vychází vstříc svým uživatelům. A nyní se vraťme k našemu problému s Janou a otázce o vitaminu C. Vitamin C je jednoznačně nezbytný pro naše tělo. 

Ovšem poslední metaanalýza ukazuje, že vitamin C při preventivním podávání u respiračních chorob nehraje úlohu. Naopak v léčbě respiračních chorob může hrát určitý význam, ovšem zejména u pacientů s vysokou fyzickou zátěží, jako je například maratonský běžec nebo sportovní lyžař. Jelikož doplněk stravy, který si Jana pořídila, desetinásobně překračoval doporučenou denní dávku vitaminu C, která činí 100 mg, doporučil jsem Janě hradit její potřebu vitaminu C pouze pestrou stravou bohatou na ovoce a zeleninu. 

Jak se ukázalo, článek byl pouze povedenou firemní propagací. Osobně se pohybuji v oblasti public health, což je termín, který se do češtiny nejlépe překládá jako péče o zdraví. V této oblasti se kvalita informací potkává s informační gramotností, počítačovou gramotností a také zdravotní gramotností. Primárním cílem je uvědomělý pacient, člověk s vyšší kvalitou života a s lepší schopností pohybovat se a jednat v poskytované zdravotní péči. 

Pokud naši současní či budoucí pacienti využívají internet jako zdroj informací, je otázkou, zda jednotlivé části našeho zdravotního systému jim poskytují také přístupné, aktuální a srozumitelné informace. V tomto mohou významnou měrou pomoci směrnice, certifikační organizace anebo hodnotící systémy. Nejprve se podívejme na směrnice. Směrnice se zabývají zejména formálními záležitostmi informací a také vytváření jednotných pravidel. 

Takovým příkladem mohou být směrnice platné pro eHealth v rámci Evropské unie. Směrnice se zabývají nejčastěji poctivostí, zdrojovostí, soukromím, aktuálností, odpovědností, ale také dostupností informací. Certifikační organizace při splnění určitých podmínek a postupů udělují logo nebo jinou značku jako důkaz splnění těchto podmínek pro pacienty nebo uživatele webových stránek. 

Jednou z nejznámějších organizací pro certifikaci kvality informací je Health On Net Foundation, která uděluje tzv. HON code, který se někdy překládá jako HON code of conduct. Pacienti opět získávají jistotu určitých formálních záležitostí pro informace. Třetím pomocníkem mohou být tzv. hodnotící systémy, které se věnují nejen formálním záležitostem, ale také obsahovým. Vytváří jakýsi katalog informačních zdrojů, ve kterém mohou uživatelé vyhledávat podle kvality ale také podle jednotlivých oborů. 

Příkladem takového hodnotícího systému může být Medical Matrix. Jelikož kvalita informací v současné době hraje klíčovou úlohu, dovolím si na závěr dát několik stručných ale dobrých rad. Za prvé: Vytvářejte si seznamy informačních zdrojů. Tyto seznamy sdílejte s okolím, protože crowdsourcing vás posune o kus dále. Za třetí: Vyžadujte po svém okolí, aby pracovali s kvalitními informacemi a vy sami se těmi nekvalitními příliš nezabývejte. 

Za čtvrté: Využívejte kromě primárních zdrojů i ty sekundární. Ovšem v případě, že se k těm primárním budete schopni dostat. Pátý bod představuje umění vyhledávat. Zda vyhledáváte na správném místě, ve správných zdrojích a zda používáte správně položený vyhledávací dotaz. Otázka na vás: Kdy jste naposledy použili booleovské operátory? Kdy jste naposledy nastavovali parametry vyhledávání? 

A nebo ještě lépe: Víte, jaké informační zdroje poskytuje vaše knihovna? Šestý bod představuje systém, který vás nenutí vyhledávat, ale který vám umožňuje informace využívat. Často dostávám otázku, jak poznat odborníka, kterému můžeme důvěřovat. Je to otázka velmi složitá. Proměnných, které ovlivňují kvalitu odborníka, je velmi mnoho. V době internetu se navíc násobí. Ale opravdový odborník se za odborníka nepovažuje. Kritickým způsobem předkládá všechny informace a snaží se z nich vyvodit závěr. Proto i vy buďte otevřeni novým informacím, ale buďte skeptičtí. 

Pavlína Mazáčová - Kritické myšlení
Mgr. Pavlína Mazáčová, Ph.D.vystudovala češtinu a latinu na Filozofické fakultě MU, má doktorát z klasické filologie. Od dob vysokoškolských studií pracuje v oblasti vzdělávání, učit mladé lidi je její srdeční záležitostí, a tak své pedagogické a didaktické zkušenosti a znalosti uplatňuje jako lektorka v Centru informačního vzdělávání. 



Pro studenty i mladé akademiky MU vede face-to-face semináře a workshopy informačního vzdělávání, které zaměřuje na široce pojatou práci s psaným i čteným odborným textem. Jako certifikovaná lektorka programu RWCT (Čtením a psaním ke kritickému myšlení), metody a postupy kritického myšlení se snaží uplatňovat i ve své výuce. Kritickému myšlení se ve vysokoškolském prostředí stále nedostává náležité pozornosti, a proto Pavlína považuje za užitečné seznámit studenty a zájemce se základními pojmy a metodami právě prostřednictvím webináře. 


 Už se vám někdy stalo, že jste slyšeli nebo četli nějakou zaručenou informaci, poslali jste ji dál, třeba mezi své přátele, a zakrátko jste zjistili, že je to polopravda, že je to zkreslená informace nebo dokonce holý nesmysl? Jak to dopadlo? Ztrapnili jste se hodně? Asi jo. Neškodí trocha sebereflexe. Něco jste asi udělali špatně. Dovedu si však představit větší průšvih, který by se vám mohl stát se špatnou prací s informacemi. 

A to tehdy, když budete zpracovávat svoji vlastní diplomovou práci. Stačí totiž jedna jediná špatně interpretovaná nebo neověřená myšlenka ve vaší vlastní diplomce, a může to skončit nejenom špatným posudkem, ale také palcem dolů u obhajob a co je nejhorší, možná i předčasným koncem vašeho vlastního studia. Ale vám se tohle stát nemusí, pokud se budete držet rad a doporučení, jak pracovat s odborným textem, které ode mě uslyšíte v několika následujících minutách. 

V tomto videu se dozvíte, co je to kritické myšlení, jak kriticky číst odborný text a jak ho správně interpretovat. Předpokládejme teď, že píšete diplomku. Máte za sebou rešerši zdrojů a vybrali jste ty nejkvalitnější z nich. Na cestě od hromady nejrůznějších neuspořádaných materiálů k pomyslné malé hromádce nebo několika listům uspořádaných myšlenek teď stojí pouze dvě překážky: kritické myšlení a interpretace. A já vám poradím, jak tyto překážky překonat. 

Co vás napadne, když se řekne kritické myšlení? Někdo znejistí, někdo obrátí oči v sloup. Někdo je otrávený, někdo se lekne, někdo zbystří. Všechny ambivalentní postoje jsou však zbytečné. Kritické myšlení totiž nespadlo z vesmíru. Není to něco, co si mohou hýčkat jenom vyvolení filosofové a akademici. Kritické myšlení není ani klišé, i když už se pomalu začíná zdát, že se jím stává. Kritické myšlení, to jsou myšlenkové postupy, které nám pomohou při práci s textem porozumět informaci, posoudit její důvěryhodnost a správně ji používat. 

Věřte, že některé z nich zvládáte i vy, jenom si to možná neuvědomujete. Ale pro dobrou práci s odborným textem je potřeba vědět toho o kritickém myšlení víc. A to je náš cíl. Jak tedy kritické myšlení funguje? Kriticky myslíte a pracujete s informací tehdy, když dokážete informaci vzít a důkladně ji prozkoumat. Porovnáváte to, co víte sami, s názory jiných. Dokážete si udělat úsudek o věrohodnosti a hodnotě informace. Kritické myšlení je takový soubor užitečných nástrojů pro každodenní použití. 

Přirovnala bych ho ke kufříku s kutilským nářadím. Ten, kdo kritické myšlení nepoužívá, vystavuje se nepříjemným situacím a těžkostem. Negativních příkladů by se našlo dost a dost. Například není možné si nevšimnout, kolik nekritických čtenářů informací, a to lidí různého věku, bylo podvedených nebo zmanipulovaných na různých předváděcích akcích. Film Šmejdi je toho smutným dokladem. Kritické myšlení používejte pokud možno v každodenní interakci s informací. 

Zvláště byste ho však měli používat tehdy, když pracujete s odborným textem při psaní diplomky. Tak co, už jste na tom s kritickým myšlením líp? Pokud ano, pojďme se vrátit k vašim nahromaděným materiálům. Teď je potřeba, abyste dokázali a prokázali jednu důležitou dovednost, díky které efektivně a rychle tu hromadu ztenčíte a uděláte si v ní pořádek. Tou dovedností je čtení. Divíte se, proč připomínám čtení, které jste se učili už v první třídě? 

Rozhodně nechci snižovat vaši úroveň. Ale čtení odborných textů není žádná legrácka. Není to totiž počteníčko ve stylu severských detektivek ani ságy Hra o trůny. A není to dokonce ani čtení v učebnicích, jak ho zkresleně vidí někteří začínající studenti vysokých škol. Odborné čtení dělá některým studentům vrásky. Mnozí se mu dokonce vyhýbají. A přitom čtení odborného textu může být docela velká zábava, když to umíte. Je to Čtení s velkým Č. 

Pojďme ty zbytečné strachy z odborného čtení zahnat a dostat text pod kontrolu. Postačí k tomu používat kritické myšlení a pár osvědčených rad. Tady jsou. Naučte se pojmosloví odborných textů vašeho studijního oboru. Ostatně je to jeden z předpokladů vysokoškolského studia. Pozor, malý testík. Dokázali byste správně přiřadit k oboru tyto pojmy? Poznejte všechny možné druhy odborných textů, které vám při studiu mohou přijít do cesty. 

Určitě se setkáte s odbornými monografiemi, recenzemi, statěmi, články v odborných časopisech. Dobře se vyznejte ve struktuře odborných textů. Je užitečné, když víte, že do odborného textu patří abstrakt, klíčová slova nebo závěr. Text je potom dobře čitelný i při zběžném listování. Předem si ujasněte, proč chcete číst právě ten daný odborný text a předem si vytvořte k textu návodné otázky. Chci se z textu dozvědět nějaké odborné termíny? 

Pomůže mi tento text konečně ujasnit můj postoj k tématu? Dělejte si poznámky a mějte v nich systém. Někomu z vás možná postačí tužka a papír, jiní využijí různé online nástroje nebo software uložený v počítači. Používejte různé čtenářské strategie a fígle, například listování nebo tzv. rychločtení. A hlavně čtěte soustředěně a popořádku. Když budete dodržovat těchto pár rad a postupů, rychle se z vás stanou kritičtí čtenáři odborných textů. 

A s touto devizou potom můžete hravě přikročit k poslednímu kroku práce s odborným textem. Tím krokem je interpretace. Podívejme se společně, jak na to. Interpretaci velmi zjednodušeně berte jako proces, při kterém kritickým okem přečtete odborný text. Potom zcela pochopíte všechny myšlenky, které jsou v něm obsaženy, a také dokážete vlastními slovy sepsat hlavní myšlenky a taky otázky, které v průběhu práce s odborným textem vyvstanou. 

Tím vším si vytvoříte skvělé podmínky pro koncipování vaší vlastní diplomové nebo jiné odborné práce. Interpretace probíhá cyklicky v několika fázích. Náš model jich má šest a je inspirován modelem Víta Pokorného. V první fázi jste vytáhli z hromady jeden konkrétní odborný text. Váš postoj k tomuto textu je hned od začátku determinován tím, kdo jste. Jaký máte intelekt, znalosti, zkušenosti, jakým mluvíte jazykem. 

Když použijete kritické čtení, můžete tento odborný text velmi rychle a efektivně přečíst. V druhé fázi se zaměřte na pochopení pojmů a souvislostí mezi nimi. Rozumíte-li vztahům mezi pojmy, jste na dobré cestě ke správné interpretaci textu. Ve třetí fázi hledejte hlavní myšlenky textu. Ať jsou dvě nebo jich je deset, nezapomeňte si je pečlivě zapsat. Znáte to. Co je psáno, to je dáno. Ve čtvrté fázi se z dat stávají informace. 

Převyprávějte někomu, co jste v textu přečetli a jak tomu rozumíte. A jestli se vám váš text zdá příliš složitý, použijte k tomu nějakou infografiku, diagram nebo myšlenkovou mapu. V páté fázi nastává chvíle pro otázky a odpovědi, které text přináší. Vyjadřujte k odbornému textu vlastní postoj. Kladením otázek totiž zjistíte, jestli jde odborný text skutečně do hloubky, nebo je to jenom jazyková kulisa bez obsahu. 

V šesté, poslední, fázi se kruh interpretace uzavírá. Vy dokážete říci, čím vás odborný text obohatil, jaké nové obzory vám ukázal a jaké přesahy v rámci odborného tématu jste v textu objevili. V této fázi nastupuje váš tvůrčí potenciál, který můžete podpořit nejrůznějšími kreativními postupy a metodami, které jsou založeny například na příbězích nebo asociacích. 

S každým dalším odborným textem, který vytáhnete z pomyslné hromady, s každým dalším odborným textem, na který se zadíváte kritickým okem a zvládnete jeho interpretaci, více a více zdokonalujete svoji schopnost práce s odborným textem. A hlavně získáte dovednosti, které naplno využijete při tvorbě své vlastní odborné práce, třeba diplomky. Kritické myšlení, kritické čtení a interpretace textu. 

To vše jsou klíčové kompetence 21. století. Cesta k jejich získání není ani složitá, ani náročná. Pokud vás téma zaujalo, prohlédněte si toto video nebo navštivte internetové stránky občanského sdružení „Kritické myšlení“. Najdete je dole v popisu videa. 

Tomáš Marek - Vizualizace
Tomáš Marek studuje Informační studia a knihovnictví na FF MU. O vizualizaci dat se zajímá poslední tři roky. V bakalářce se věnoval všem okrajovým a ujetým druhům umělecké vizualizace dat, v diplomové práci se věnuje praktičtějšímu tématu - efektivitě grafů. Píše blog http://blog.vizualizacedat.cz


Odkazy z videa:

Timeline

Darrell Huff - How to Lie with Statistics

Donna Wong - The WSJ Guide to Information Graphics

Snow, the Movie

Rufus Pollock: Open Data: How We Got Here and Where We're Going

Many Eyes

Google Fusion Tables

Tableau

Gephi

NodeBox

Quadrigram

R-Project

Processing

Základy Processingu

Datová žurnalistika


Víte, co mají společného lasagne, sbíječka a notový zápis? To všechno dneska mohou být vizualizace dat. V následujících minutách se společně podíváme, kde se vizualizace dat vzala. Představíme si některé nejvýraznější milníky a příklady z historie vizualizace a společně se nakonec dostaneme i do současnosti. K těm lasagním a ke sbíječce. Vzít data a vyjádřit je pomocí grafiky, kterou můžeme mnohem jednodušeji vnímat a analyzovat než desítky tabulek a stránek čísel a textů, se ukazuje jako nejlepší cesta, jak se s daty kolem nás poprat a jak v nich najít uložené skutečnosti a souvislosti mezi nimi. 

Jedním slovem – jak získat do těchhle dat vhled. A je to i logická cesta, protože skrze zrak proudí do našich kognitivních center více podnětů než ze všech ostatních smyslů dohromady. Některé studie uvádějí, že jde až o 100 Mb/s. Že obrázek řekne více než tisíc slov, jsme si začali uvědomovat už relativně brzy. Jedno z prvních zobrazení kvantitativních dat pochází z 10. století a představuje pohyb nebeských planet po obloze. 

Posuny v oblasti matematiky, statistiky a různé technologické inovace ale nastartovaly ty pravé vizualizační žně až v 18. století. Takže přeskočíme těch 700 let poměrně pomalého vývoje různých map a diagramů a podíváme se přímo do doby, kde se zrodila většina dnes běžně používaných vizualizačních metod. Tak například rok 1753 a jedna z prvních časových os. Francouz Jacques Dubourg to vzal hnedka napoprvé pěkně v kuse. 

Zmapoval historii lidstva od stvoření světa až do své současnosti. A protože celé dílo mělo ve finále 16 metrů, muselo se prohlížet ve speciálním rozkládacím pouzdře na svitky. To k interaktivním digitálním časovým osám, jaké si dnes můžete vytvořit sami, samozřejmě nepotřebujete. Pár nástrojů na jejich tvorbu najdete v odkazech pod videem a ještě se k nim dostaneme později. Jdeme dál. 

Rok 1786 – první sloupcový graf a spojnicový graf a o pár let později i koláčový graf a další základní typy statistických grafů vznikají pod rukama britského ekonoma Williama Playfaira. Ovšem nechybělo mnoho, a ani jeden z nich se neuchytil. V 18. století totiž byla pověst člověka mnohem důležitější než případný dopad jeho vědeckých objevů. A Playfaira provázela pověst poněkud nevalná. Playfair totiž fair hru rozhodně nehrál. 

Nadělal si dluhy, v mládí si přivlastňoval cizí patenty, v Paříži byl aktérem několika finančních skandálů a na stará kolena se dokonce pokusil o vydírání, takže se nevyhnul ani trestnímu stíhání. Vědecká obec proto byla k jeho grafům hodně skeptická. Efektivní věci ale nezastavíš a Playfairem vymyšlené vizualizace jako sloupcový nebo spojnicový graf rozhodně efektivní jsou. Samozřejmě tedy pokud se dělají správně. 

Mrkněte na pár tipů, co dělat a nedělat, když vytváříte grafy třeba v Excelu, a taky jak můžou grafy lhát. Pár odkazů na vybrané knížky na stejné téma najdete v popisu pod videem. Playfairovým vynálezům pomohl k rozšíření i fakt, že se později objevily jako součásti geniálních tematických map a vizualizací Francouze Charlese Minarda. Ten je autorem i vizualizace, kterou dnes považujeme za vůbec nejlepší a dosud nepřekonanou. 

Pochod Napoleonovy armády do Ruska a zpět z roku 1869. Na jednom kusu papíru tady Minard vypráví příběh nad mnoha daty z různých zdrojů. Můžete vidět, jak Napoleonova armáda o 400 000 mužích vyráží z Francie směr Moskva. Jak se postupně dělí a slábne a do Moskvy doráží pouhá čtvrtina mužů. Na cestě zpátky pak sledujete extrémní úmrtnost vojáků. A to hlavně při přechodu řek a v děsivých teplotách, které místy klesaly až k -30°. 

Zpátky se vrací pouhých 10 000 mužů. Stačí, když porovnáte sílu dvou linií na mapě, a hned si uvědomíte ten neuvěřitelný rozsah ztrát. Jaké je poučení z Minardova dosud nepřekonaného díla? Ty nejlepší vizualizace vyprávějí nad daty příběh. Zastavím se ještě u jednoho milníku ze zlatých časů vizualizace dat, který ukazuje, jak může být grafická reprezentace dat efektivní. Příběh začíná v polovině 19. století, kdy většina věděcké obce stále věří, že nemoci jako cholera a mor se přenášejí jakousi formou špatného vzduchu. 

Mladý lékař John Snow se však již delší dobu pokoušel prokázat svoji teorii, že se cholera ve městech nešíří vzduchem, nýbrž infikovanou vodou. Příležitost dostal v roce 1854, kdy shodou okolností v místě jeho bydliště, v londýnské čtvrti Soho, vypukla velmi silná epidemie cholery. Během prvních dvou dnů zemřelo 200 obětí. A po dalších deseti dnech epidemie si cholera vyžádala na 300 dalších lidí. Lékař John Snow si samozřejmě zaznamenával jednotlivá úmrtí, a to včetně adres, příznaků a délky umírání. 

Když pojal podezření, že se nákaza šíří vodou z pumpy na Broadstreet, napadlo ho vynést úmrtí nad mapu Londýna. Vznikla tato dnes již legendární mapa. Analýzou dat skrze jejich rychlou vizualizaci nejen že potvrdil svoji domněnku, ale mapu později také použil pro městskou radu, kterou s ní přesvědčil, že pumpa na Broadstreet prostě musí být odstavena z provozu. Úžasné drama a ukázka efektivity vizualizace. 

Čas běží, umírají další a další lidé, Snow vizualizuje svoje data a skrze vizualizaci dat nachází zdroj cholery, čímž zachraňuje celé město. Není divu, že o tom byl natočen i vcelku povedený film. [Lidé umírají!] Druhá polovina 18. století a století 19. jsou prostě zlatými časy vizualizace. Je to doba plná dosud nepřekonaných příkladů, různých statistických atlasů, inovací a často až hrdinských příběhů průkopníků vizualizace dat. 

Po pauze, kterou historik Michael Friendly z různých důvodů nazývá dobou vizualizačního temna, stojíme podle mě právě teď na prahu dalších takových zlatých časů vizuální reprezentace dat. Proč? Tři důvody. První: V roce 2011 jsme jako lidstvo vyprodukovali 1,8 ZB dat. Pro představu to je asi takový objem dat, kolik by zabralo 200 miliard dvouhodinových filmů ve vysokém rozlišení. Každým rokem produkujeme dat víc a víc. 

Podle odhadů to v roce 2013 bude celkem 3,6 ZB. Druhý důvod: Ať už se jedná o data ze sčítání lidu, data z družic, data z vaší GPSky nebo data o vašem sociálním chování na Facebooku, fakt, že někde existují, ještě nic neznamená. Musíte k nim také mít přístup. I tady se situace mění k lepšímu. Podívejte se na přednášku o hnutí za otevřená data, pod jehož vlivem státní správy spouští veřejně dostupné databáze. 

A online služby, jako například sociální sítě, vám otevírají cesty k vašim vlastním datům. Pozadu nezůstává ani věda. Nedávno například svoje data sety zpřístupnila NASA. Jděte na Datablog.cz, kde na jednom místě naleznete odkazy na datové zdroje z Česka i ze světa. Odkaz máte jako obvykle pod videem. Poslední důvod, proč vizualizace vzkvétá, jsou nové a dostupné nástroje. 

Ne, že bychom snad nějakou dobu už neměli Excel, ale jak sami víte, je to kancelářský nástroj, který vás omezí jen na několik základních druhů vizualizace. Objevují se proto nástroje pro mnohem kreativnější práci s daty. Od Many Eyes přes Tablo až po statistický programovací jazyk R nebo třeba vizuální programovací jazyk Processing. S Processingem nebo podobným nástrojem jste asi podobně neomezení jako William Playfair s tužkou v ruce nad prázdným papírem, když kreslil svůj první sloupcový graf. 

Odkaz na ty nejpoužívanější nástroje máte pod videem. A nebojte se, nemusíte být nutně programátoři. Třeba právě Processing je od začátku stavěný tak, aby s ním zvládli pracovat i neprogramátoři. Podívejte se na playlist, který vás provede základy práce v Processingu. Už za pár desítek minut můžete vytvářet vlastní interaktivní datové animace. Tak si to shrneme. Máte velké množství dobře dostupných dat a naprostou tvůrčí svobodu v tom, jak je budete vizuálně reprezentovat a analyzovat. 

Tyto tři skutečnosti – růst objemu dat, jejich dostupnost a kreativní nástroje pro práci s nimi – otevřely vizualizaci dat širokému množství lidí. O data a jejich vizualizaci se dnes zajímají například novináři, kteří je v datové žurnalistice používají, když chtějí svým čtenářům vyprávět příběhy nad daty. Skvěle to popisuje dokument o žurnalistice v éře dat. 

S největší mírou kreativity ale k vizualizace přistupují umělci, kteří často opouštějí obrazovky počítačů a mnohdy také překračují hranice vizuálna, když se pokoušejí vizualizovat pro chuť nebo pro hmat. Tak například umělecké duo HeHe a jejich vizualizace spotřeby el. proudu, promítaná v reálném čase na emise elektrárny. Toto je vizualizace tweetů, obsahující pozdrav „Dobré ráno“ od Jera Thorpa. Za zmínku stojí interaktivní fyzická vizualizace reakcí na olympiádu v Londýně, nazvaná Emoto od Moritze Stefanera. 

Anebo třeba datové sochy Nathalie Miebachové z plastu, dřeva a z ocele, které zpracovávají klimatická data a které jejich autorka ve finále ještě překlápí do notových zápisů, takže si data o přílivu, atmosférickém tlaku nebo třeba teplotách můžete i poslechnout. Patří sem i v úvodu zmíněná sbíječka. Visela v galerii u zdi a sepnula vždy, když se na webu galerie objevil nový návštěvník. Návštěva webu galerie tak ústila ve fyzickou destrukci reálné budovy. 

Do sféry umění zatím patří i lasagne. Upečené na nedávném workshopu v Helsinkách jako jeden z pokusů vizualizovat data chutí. Když jste se do nich pustili ze správné strany, směrem k druhému konci jste pomocí sílící intenzity koření mohli na jazyku doslova cítit stoupající statistiky o imigraci do Finska. Jak vidíte, je oblast vizualizace dat dneska jen velmi těžko ohraničitelná a definovatelná. Setkávají se tu vědci, umělci, novináři a spousta dalších lidí. 

A ti všichni používají vizualizaci jinak a k jiným účelům. Ačkoliv kvůli nemožnosti definovat vizualizaci jedinou platnou poučkou určitě vstávají teoretikům vlasy hrůzou na hlavě, je to na druhou stranu i známka faktu, že po době temna přicházíme vizualizaci opět na chuť a začínáme si uvědomovat, jak důležitá pro nás může být. Data jsou všude kolem nás. A vizualizace je jednou z hlavních cest, jak je zkrotit a využít. 

Takže ať jsou vaše data i cíle, proč a jak je chcete vizualizovat, jakékoliv – ať třeba chcete podložit svůj článek seriózní vizualizací nebo se chcete jen vyjádřit k něčemu, co se vám nelíbí, formou umělecké datové vizualizace – rozhodně to udělejte. Vizualizovat kreativně totiž dneska může každý. A pro více informací se nezapomeňte podívat do popisu pod videem. 

Martin Krčál - Plagiátorství
PhDr. Martin Krčál, DiS. působí na Kabinetu informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Kromě toho je autorem služby Citace.com a podílí se na vývoji citačního manažeru Citace PRO. Specializuje se na oblast citací a plagiátorství, výměnu dat mezi online systémy a návrhem online služeb pro knihovny. 

V letech 2003 – 2005 provedl Donald McCabe ve Spojených státech výzkum, kterého se zúčastnilo přes 60 000 studentů. Z výzkumu vyplývá, že 36 % respondentů se dopustilo nějaké formy plagiátorství. Většinou použili některé doslovné pasáže z internetu bez toho, aniž by je ocitovali. O mnoho lepší to nebylo ani u doktorských studentů, kde se vědomého plagiátorství dopustila celá čtvrtina dotázaných. 

V České republice zatím podobný výzkum chybí, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že počet případů plagiátorství výrazně vzrůstá. Ve svém příspěvku vás uvedu do problematiky plagiátorství. Dozvíte se, co je a co není plagiátorství, a ukážeme si jeho různé podoby. Proč se v poslední době objevuje tolik případů plagiátorství? Jsou dnešní studenti pohodlnější? Nebo je to dáno špatnou koncepcí informačního vzdělávání? A proč je vlastně důležité správně citovat? 

A co vy? Dopustili jste se někdy plagiátorství? Problematika plagiátorství je dnes často diskutovaným tématem. Mohou za to mnohé kauzy z posledních let, které jsou medializovány a mnohdy sahají až do nejvyšších pater akademické obce. Jedním z důvodů je fakt, že velké množství textu je dnes dostupných v elektronické podobě. a dají se velmi jednoduše zkopírovat. Ke kopírování textů docházelo i v minulosti, nicméně nyní je to o hodně jednodušší. 

Svou roli při odhalování plagiátů však hrají také stále lepší antiplagiátorské systémy. V České republice je nejvíce používaný nástroj v rámci systému Theses.cz, vyvíjený Masarykovou univerzitou, který kromě porovnávání uložených diplomových prací kontroluje shodu napříč významnými internetovými zdroji. Ze zahraničních systémů můžeme jmenovat například Turnitin nebo službu WriteCheck. V mnoha případech si vystačíme s vložením problematické pasáže do Googlu. 

Ke vzrůstajícímu počtu případů plagiátorství přispívá samotná akademická obec, která mnohdy konkrétní plagiátorské kauzy bagatelizuje a zametá je pod koberec. Problematická je také osvěta, zaměřená zejména na správné vytváření citací, místo, aby se věnovala konkrétním případům a druhům plagiátorství. Psaní odborného textu má svá pravidla. Měl by být inovativní a nabízet nový pohled na danou problematiku. 

Očekává se, že před tím, než začnete psát, byste měli danou věc dostatečně nastudovat z relevantních zdrojů. Všechny zdroje, které použijete, byste pak měli vždy uvést. Důvodů, proč bychom měli citovat, je hned několik. Povinnost citovat je zakotvená přímo v legislativě. V autorském zákoně v § 31 se upravuje užití autorských děl. Dle tohoto paragrafu je možné užít odůvodněné části z veřejných děl v případě, že uvedeme jejich zdroj. 

Dalším důvodem jsou etické aspekty. Publikační a citační etika je soubor pravidel, které bychom měli dodržovat při psaní odborného textu a při práci s literaturou. Patří sem například povinnost citovat všechny zdroje, které jsme při psaní práce použili. Neuvádět citace, které jsme v textu nepoužili. Nevyužívat autocitace bez toho, aniž by měly vazbu na nové dílo. Dále sem patří nepřesné citování a vlastně bychom vůbec neměli vytvářet plagiáty. 

Dalším důvodem je zpětné ověření myšlenek. Čtenář, kterému se převzatá myšlenka nezdá, může dohledat původní zdroje a ověřit si převzaté informace. Získání širšího kontextu k popisované problematice sice není primárním důvodem, ale použitá literatura může být zdrojem rešerše pro čtenáře a může ho přivést k dílům, která se daného tématu týkají, a čtenář je dosud nezná. V obecné rovině lze chápat plagiátorství jako vydávání celého díla nebo jeho části za vlastní. 

Pokud si tedy vezmu diplomovou práci jiné osoby a budu ji vydávat za vlastní, pak budu zcela jistě označen za plagiátora. Forem plagiátorství existuje více. Převezme text jiného autora a změníme vyjmuté formulace. Například nahradíme slova synonymy, vypustíme nadbytečná slova nebo změníme slovosled, případně přehodíme některé věty. Přebíráme doslovné pasáže jen z jednoho zdroje. 

Vybereme si vybrané věty nebo odstavce, které spojíme do vlastního textu bez jakýchkoliv významnějších úprav. Z pohledu publikační etiky je také problematické, vycházíme-li pouze z jednoho zdroje a neověřujeme si informace ve více zdrojích. Převezmeme text ve větší než odůvodněné míře. V odborné literatuře není bližší vysvětlení odůvodněné míry. Vždy záleží na konkrétním textu a druhu práce. Spojíme více textů do jednoho. 

Vybereme si konkrétní věty a odstavce z více zdrojů a ty pak spojíme do vlastního textu. Problém je absence vlastní myšlenky a necitování. Uvedeme v seznamu použité literatury, ale necitujeme v textu. Nelze potom určit, co jsme převzali a z jakých zdrojů, a co jsou naše vlastní myšlenky. Problém také je, že informace nelze ověřit v původním zdroji. Další formou plagiátorství je, pokud vydáváme citát za parafrázi. 

Nejčastěji se tak stává ve chvíli, kdy zapomeneme dát citát do uvozovek. Čtenář pak neví, kde začíná a končí převzatá myšlenka. Neuvedeme zdroj nebo odkazujeme na neexistující zdroj. Může být vědomé, kdy jej záměrně neuvedeme v textu, například při použití Wikipedie, nebo nevědomé, kdy zapomeneme citaci uvést. Uvedeme zdroj, který jsme nepoužili. To se stává obvykle v případech, kdy si chceme vylepšit literaturou kvalitní zdroje, ze kterých jsme ale při psaní práce nevycházeli. 

Použijeme vlastní dříve publikované texty nebo jejich části bez uvedení citace. Pokud použijeme část dříve publikovaného textu, měli bychom jej opatřit autocitací. Vydávání stejných článků opakovaně vede jen ke zbytečnému duplikování informací. Nezapomínejte, že vše, co tu zaznělo, se vztahuje nejenom na text, ale také na obrázky, grafy, tabulky a multimédia. Existují také případy, kdy nemusíme citovat. 

Jde o tzv. obecně známé informace, u kterých očekáváme, že je potenciální čtenář zná. Několik příkladů: Voda vaří při sto stupních. Tuto informaci získáváme již na hodinách fyziky na základní škole. Dalším příkladem může být nejvyšší hora světa Mount Everest. Pokud ale chceme uvést konkrétní údaj o výšce, pak je dobré svůj zdroj uvést, aby si mohl čtenář informaci ověřit. Může se totiž v různých zdrojích lišit. 

Obecně známé informace by měly být prezentovány neutrálně. V opačném případě opět uvádíme zdroj, aby si mohl čtenář informaci dohledat. Zdroje raději uvedeme i v případech, pokud si nejsme jisti, že jde o obecně známou informaci. Je lepší ji v textu uvést než necitovat. Při citování rozlišujeme dva druhy citací. Citace v textu a citace v soupisu literatury. Citace v textu mohou být ve formě citátů a parafrází. Citát je doslovné převzetí textu. 

Citáty se od vlastního textu oddělují uvozovkami a kurzívou. Parafráze je, pokud autor převypráví původní text vlastními slovy. Parafráze nijak neoddělujeme od vlastního textu. Citát i parafráze musí být doplněny odkazem na literaturu. Existuje několik druhů odkazování. Jedním z nich je autoedit systém, dalším je číslování literatury a u nás nejpoužívanější jsou poznámky pod čarou. 

Bibliografické citace v soupisu použité literatury obsahují všechny důležité údaje pro dohledání zapsané dle konkrétního citačního stylu. Citační styly nám říkají, jak mají citace vypadat po formální stránce. Definují údaje, které se musí v citaci objevit, a v jaké podobě. Jak jsou odděleny interpunkcí a také jejich pořadí. Citačních stylů existuje několik tisíc. Nejvíce užívaným stylem u nás je ČSN ISO 690. 

Existují ale i další styly, jako MLA, Chicago, Harvard style. Mohou být i oborové citační styly jako AMA style, APA style nebo IEEE. Případně styly jednotlivých časopisů, kam patří třeba Nature style nebo styl Sociologického časopisu. Pravidla tvorby citací v jednotlivých citačních stylech již nemusíme dlouze studovat. Lze využít citační manažery a generátory citací. V České republice je nejznámější volně přístupný generátor na Citace.com, který generuje citace dle normy ČSN ISO 690. 

Ze zahraničních bych zmínil například Citation machine, který umožňuje citovat v APA style, MLA, Turabian a Chicago. Citační manažery nabízejí oproti generátorům pokročilejší funkce. Na Masarykově univerzitě můžete využít systém „Citace Pro“ nebo „Endnote Web“. Obě tyto služby jsou nabízeny v rámci studia zdarma. Kromě toho lze využít i bezplatný software Zotero, který je nutné nainstalovat do prohlížeče nebo si jej můžete nainstalovat jako samostatnou aplikaci pod Windows. 

K základním funkcím citačních manažerů patří vytváření a správa citací, automatické importy z katalogů a databází, exporty do různých citačních stylů, uchovávání poznámek a plných textů a nabízejí také externí nástroje, jako je lišta do prohlížeče nebo lišta do Wordu. Tohle z nich dělá nástroje, které vám pomohou správně vytvářet citace a vyhnout se plagiátorství. 

Plagiátorství se na první pohled jeví jako velký problém, ale při dodržování základních pravidel citování a s využitím citačních nástrojů se tomuto problému můžete zcela vyhnout. Pokud vás tato problematika zaujala, podívejte se na odkazy v popisu pod videem. 

Lukáš Hrdlička - Boží vystoupení na konferenci
Lukáš Hrdlička pracuje jako lektor prezentačních dovedností. V této oblasti koučuje i startupové projekty. Sám je zakladatelem projektu Reprezentace.



Odkazy k videu:

Secrets of body language

https://www.youtube.com/watch?v=dW9zt...

Jill Bolte Taylor: My stroke of insight

Jamie Oliver: Teach every child about food

John Medina: Brain Rules

Shawn Achor: The happy secret to better work

Jim Kouzes: Coauthor of The Leadership Challenge & Credibility

Marcus Buckingham: Go Put Your Strengths To Work:
https://www.youtube.com/watch?v=wuZBJ... 

Ahoj. Vítám vás ve videu Boží vystoupení na konferenci, ve kterém vám prozradím pár tipů a triků, které můžete použít při přípravě vaší další prezentace před velkým počtem lidí. Jak to máte nyní, když se řekne prezentace a vystupování před ostatními? Cítíte trému? Cítíte zvláštní nervozitu uvnitř? Co třeba příprava takové jedné prezentace? Víte, co dát na úvod, a víte, co dát na závěr? A jak tyhle dvě oblasti spojovat? Mnoho lidí právě tohle neví a trápí se s tím. 

A možná proto se nám do nich moc nechce a konstantně se v nich nezlepšujeme. Podle mého názoru se prezentace staly nejpodceňovanějším komunikačním kanálem vůbec. Řečníky často nebaví připravovat prezentace a tudíž tím, že připraví špatnou, tak lidé na druhé straně jsou unuděni. Stojí je to čas, peníze a jejich kreativní potenciál, který by mohl být využit daleko lépe. John Bohannon na konferenci TED dokonce odhadl, že americká ekonomika ročně přijde o 100 miliard dolarů právě na základě toho, že se absolvují nudné prezentace. 

Wau, wau, wau! To je obrovská suma peněz. Kolik by to tak mohlo být u nás v České republice? Na druhé straně jsou tu lidé, kteří si veřejné vystupování osvojili. Troufnu si tvrdit, že těmto lidem se potom bude dařit všechno, co si zamanou. Pokud budou chtít někomu něco prodat, někoho motivovat, někoho nadchnout pro nějaký projekt. Toto všechno je s jasnou zapamatovatelnou komunikací snazší. Otázkou je: proč jsou tito lidé jiní? 

Co musíme my udělat, abychom byli stejně dobrými řečníky, jako byl například Steve Jobs, Winston Churchill nebo Bill Clinton? Odborníci se shodují, že je to jenom pár oblastí, které když si osvojíme, tak budeme přinejmenším tak dobří jako oni. Pojďme se nyní podívat, jaké oblasti to jsou, aby vaše vystoupení na konferenci zanechalo dojem. Jsou to zpravidla tři oblasti, kterým se budeme po zbytek videa věnovat. 

První oblastí je obsah prezentace. To, co budeme říkat. Druhou oblastí je vizuální komunikace. To, jakým způsobem dokážeme podpořit ten náš obsah. Třetí a poslední oblastí je náš projev. To, jakými jsme řečníky. Když se nyní budeme bavit o obsahu prezentace, můžeme ji vnímat jako něco, co má svůj začátek, prostředek a konec. Spousta lidí se zaměřuje jen na ten prostředek. Co já bych vám chtěl v tomhle videu předat, je, abychom se více zaměřovali na začátek a na konec prezentace. 

Pojďme se nyní podívat, jak vypadá začátek běžného vystoupení na konferenci. Takže dobrý den. Moje jméno je Lukáš Hrdlička a moc děkuju za pozvání. Jedou... jedou slajdy? Jo jedou, jedou, dobrý. Takže já jsem vám přišel odprezentovat projekt Boj se špatnými prezentacemi, a co bych... co bych řekl, že na projektu kromě mě pracuje ještě Monika, Vráťa a ještě Honza na tom dělá. A dneska se budeme věnovat tomu, jak jsme vlastně s projektem začali, co to ten projekt je a kde se... kde se nacházíme a potom v poslední části si řekneme, kam se chceme s projektem dostat dál. 

Takže... takže co to vlastně ten projekt je. Jak se vám začátek takovéhoto vystoupení líbil? Nadchl by vás? Domnívám se, že ne. A hned vám řeknu proč. Než se řečník dostal k něčemu zajímavému, uběhlo spoustu času. Často odvracel pozornost od publika a věnoval se něčemu, co má na slajdech, čili sděloval lidem, to, co už buďto vědí, nebo to, co si přečtou na slajdu. Abychom zaujali posluchače, máme na to zpravidla třicet sekund. 

Ve třiceti sekundách musíme udělat něco nečekaného, něco, co je osloví, něco, co je nadchne, a budou nám věnovat pozornost. Čím bychom však měli oslovit posluchače v těchhle prvních třiceti sekundách? Jsou to tři věci, které vám řeknu. Za prvé je to kladení otázek do publika. Za druhé je to sdělení nějakého šokujícího faktu. A za třetí to může být osobní příběh. Náš nebo někoho jiného. Ukázkou dobře položené otázky do publika, může být následující video. 

Pojďme se na něj podívat. Kolik z vás je rodiči? Dobrá. Vy jste tím problémem. (Smích) Udělal to výborně. Kladením otázek do publika dal jasný signál, že to bude o nich. Že se ta prezentace bude týkat přímo lidí a že od nich něco potřebuje vědět, aby jim mohl něco sdělit zajímavého a že se zajímáme také o to, kdo sedí na druhé straně. Další možností, jak začít vaše vystoupení, je začít nějakým šokujícím faktem. 

Věděli jste, že Praha se v roce 2010 podle společnosti ICCA umístila na 13. místě v počtu konferencí na celém světě? A věděli jste, že Vídeň, která je hned za rohem, se umístila na 1. místě? Šokujícím faktem je dobré začínat, protože řekneme lidem něco, co nevěděli. Zkrátka jim dáme signál, že naše prezentace bude něčím zajímavá, že je v něčem obohatí. Třetí a poslední možností, jak začínat, je začít osobním příběhem. 

Osobním příběhem začínají i nejúspěšnější řečníci na celém světě, kterými jsou například Jim Kouzes nebo Shawn Achor. Shawn Achor začal svoji přednášku na celosvětové konferenci TED právě tím, že začal říkat, co se mu stalo s jeho mladší sestrou. Jak ona spadla, jak on se zachoval. Na tenhle osobní příběh potom on nabalil celý zbytek své odborné přednášky o pozitivní psychologii. Stejně jako bychom neměli podceňovat začátek vystoupení, neměli bychom podceňovat ani jeho zakončení. 

Pojďme se nyní podívat, jak takové běžné zakončení vypadá. Čili poslední a třetí oblastí našeho zájmu je také oslovit základní školy a vlastně doplnit tak naše portfolio všech... všech služeb. To by ode mě bylo asi všechno. Já vám poděkuju za pozornost, a kdybyste měli nějaké další otázky, rád vám je zodpovím. Co bylo na tomhle zakončení špatně, je to, že bylo moc rychle utnuté. Zkrátka když takto zakončíme, tak všechno, co jsme doposud říkali, všechen ten zajímavý obsah, přijde vniveč. 

Co bychom naopak měli dělat, je věnovat čas tomu, abychom v jedné nebo ve dvou větách shrnuli celé naše vystoupení. Abychom tím poskytli jakýsi výtah toho nejzajímavějšího, abychom předali lidem to, co by si skutečně měli zapamatovat a měli odnést z našeho vystoupení. Kromě toho byste měli říct, co po lidech chcete. Měli byste dát jasný návod, co mají dělat po vašem vystoupení. Pokud chcete, aby vás kontaktovali, řekněte jim to. 

Pokud chcete, aby šli na vaše internetové stránky, řekněte jim to. Protože když toto neuděláte, tak lidé budou odcházet z vaší přednášky s dobrým pocitem, ale nebudou vědět, co mají dělat. Druhou oblastí, které se budeme věnovat, je to, jakým způsobem dokážeme podpořit svoje sdělení vizuálně. Často se vám stane, že na konferenci budete mít povoleno používat nějaký prezentační software, jako je třeba PowerPoint. Často slýchávám, že slajdy nejsou potřeba. 

Že je důležité jenom, abychom to uměli dobře odprezentovat. Potom bych ale rád podotkl, že například John Medina ve své knize Brain rules říká, že pokud svůj verbální projev podpoříme i vizuální stránkou, pak si lidé po třech dnech pamatují až 6x více věcí, než když jenom mluvíme. Takže z toho plyne, že používat slajdy dobře se nám vyplatí. Jak to ale udělat, abychom slajdy používali správně? Nejčastější chybou, která se stává, je, že řečníci zkrátka zahltí svůj slajd textem. 

Je tam tolik textu, že potom lidé nevědí, jestli mají číst nebo jestli mají dávat pozor na řečníka. Řečník tím, že dá spoustu textu, tak je nucený zmenšit písmo natolik, že lidé už ve druhé řadě nepřečtou, co tam je vůbec napsáno, čili to postrádá jakýkoliv význam. Co bychom naopak měli udělat, je zamyslet se a vybrat ty nejdůležitější věci, hesla nebo krátká sdělení, která mají informační hodnotu, a ty tam nechat, která nás podpoří. 

Zároveň bychom měli dbát na to, aby to bylo tak velkým písmem, aby i lidé v zadních řadách poznali, co je tam napsáno. Kromě textu můžeme na slajdech používat obrázky. Ty jsou ještě silnější než text v té vizuální podpoře. Pro obrázky platí stejná pravidla jako pro text. Neměli bychom dělat to, že vezmeme jakýkoliv obrázek a vyplníme s ním roh slajdu, jenom aby se nezdál moc prázdný. 

Když už používáme obrázky, měli bychom dbát na to, abychom je použili přes celý slajd, aby zkrátka všichni poznali, co tím obrázkem chceme říct a co na něm vůbec je vyobrazeno. Když už vybíráte obrázek, nebojte se vybrat takový, který opravdu má vysokou kvalitu. Například 4 000 x 2 000 pixelů. Protože na velkém plátně na konferenci potom nikdo nerozezná nějakou nepřesnost. Když vybíráte obrázek, snažte se, aby sám o sobě něco sděloval. 

Aby měl nějaký emotivní náboj. Prosím vás, jen už nevybírejte další pány v saku, které jsme viděli už tisíckrát. Pokud jste si osvojili předešlé dvě oblasti, pak by byla veliká škoda, aby to váš osobní projev zkazil. Nyní vám dám sérii pomůcek, na které musíte myslet, ať se děje cokoliv. Za prvé: nikdy se neotáčejte k publiku zády. Může to být známka neúcty nebo také toho, že nejste připraveni, hledáte pomůcky na obrazovce nebo kdekoliv jinde. 

Na prezentaci to vypadá úplně stejně divně, jako to vypadá tady v tomto videu. Za druhé je to oční kontakt. Snažte se neustále udržovat s publikem oční kontakt. Nedívejte se do stropu, do země nebo kamkoliv jinam. Když si budete vybírat lidi v publiku a každému budete věnovat dvě až tři sekundy, bude to vypadat, jako když máte konverzaci s každým z nich. V naší kultuře si spojujeme oční kontakt s tím, že mluvíme pravdu. 

Lidé od nás očekávají, že se jim budeme u toho přímo dívat do očí. Pokud to tak neděláme, jsme méně důvěryhodní a celá prezentace bude méně důvěryhodná. Za třetí musíme používat jednoduchý jazyk a pauzy. Pokud budeme komunikovat takto - A my jsme potom museli překonfigurovat nastavení všech systematických algoritmů - tak nám nikdo nebude rozumět. Měli bychom volit co nejjednodušší jazyk, co nejjednodušší formulace, kterým rozumí naprosto každý. 

Dále musíme používat pauzy. Pauzy jsou na dvě věci. Jednak nám pomáhají zbavit se výplňových slov, jako je „mmm", „umm". Za druhé poskytují posluchačům prostor pro to, aby si zažili myšlenku, kterou zrovna řečník řekl. Aby o ní zapřemýšleli a aby si mohli tuto myšlenku vztáhnout na svůj vlastní případ. Za čtvrté je to pohybování po pódiu a vaše gesta. Toto řadím také mezi základní, protože pokud se ocitnete na konferenci a budete mít před sebou velké pódium, je rozdíl, jak se budete pohybovat. 

Buďto to můžete dělat naprosto bez rozmyslu. Můžete mluvit a chodit a lidé si budou klást otázku, proč ten člověk tak chodí a přestanou vás poslouchat. Pokud chcete měnit pozici na pódiu, což je dobré čas od času změnit, aby to udržovalo nějakou interaktivitu, můžete to udělat tak, že se rozhodnete jít doprava. Tam zaujmete stabilní postoj, a pokud budete pokračovat ve své prezentaci, tak se můžete rozhodnout jít doleva. 

Pak se přemístíte doleva a můžete se stabilním postojem pokračovat ve vašem projevu. Stejně jako bychom se neměli pohybovat po pódiu bez rozmyslu, neměla by ani naše gesta být bez rozmyslu. Když budeme gestikulovat bez rozmyslu a budeme máchat rukama, pak si lidé budou říkat, proč ten člověk máchá rukama. Nebudou vnímat to, co říkáme, čili když naše gesta, tak by měla mít jasný účel. 

Když chceme něco zhmotnit nebo když chceme někoho provést nějakou cestou, vždycky by to gesto mělo znamenat nějakou věc, kterou zrovna sdělujeme. Tak. Nyní jsem vám předal tajemství, která z vás učiní lepšího řečníka. Tyto rady můžete využít při přípravě vašeho dalšího vystoupení na konferenci. Stejně tak je ale můžete využít při jakékoliv jiné prezentaci, ať už to bude vašemu zaměstnavateli, kamarádům nebo ve škole. 

Rozloučím se s vámi jedinou věcí. Nebojte se experimentovat. Vymyslete něco kreativního, něco atypického. Nejlepší světoví řečníci toto přesně dělají. Vymýšlejí kreativní prezentace, které si všichni zapamatují. Vezměte si třeba Jamieho Olivera, který přivezl plné kolečko cukru nebo Jill Bolte, která přinesla v rukách lidský mozek, aby ho ukázala publiku. Nuže toto je skutečný lidský mozek. 

Pokud budete hledat další inspiraci a náměty na to, jak dělat prezentace, hledejte to v popisku tohoto videa. Je to věda, ale ne nedosažitelná. takže pojďme dělat dobré prezentace. Mějte se. 

Lukáš Pokorný - Self publishing
Lukáše Pokorného baví elektronický self-publishing. Pomáhá autorům s vydáváním e-knih, píše na toto téma dizertaci a nedávno začal twítovat o e-knihách na http://twitter.com/pokorny_lukas. Lukáš je absolventem KISKu, nyní studuje na ÚISKu a pracuje jako konzultant digitálního marketingu v agentuře RobertNemec.com.




Odkazy z videa:

Kniha Be the Monkey: Ebooks and Self-Publishing: A Dialog Between Authors Barry Eisler and Joe Konrath

Nástroj SMASHWORDS

Píšete do šuplíku? Nedělejte to. Je to stejné, jako kdybyste to vyhodili. Pokud vám stálo za to něco napsat, už je jen malý krůček k tomu to vydat a ten malý krůček se jmenuje self publishing. Self publishing přináší naprosto nové možnosti pro vydávání knih. A tady tento nový svět se před námi právě teď otvírá. Budu mluvit o self publishingu elektronické literatury, o e-knihách. Nic v tomto videu nebude o papíru. Papír je mrtvý! Asi tak jako audiokazety. 

Vidím to tak, že za pár let bude z papíru okrajový trh pro nadšence. Self publishing znamená vydávání bez nakladatele. Znamená to, že všechno, co tradičně vykonává nakladatel, si musíte udělat sami. Od jazykové korektury přes grafiku, sazbu až po obchod a marketing. V současné době máme ale nástroje, které nám s mnohými těmito věci mohou výrazně pomoci. Věřím, že každý má mít možnost svoje ideje veřejně a svobodně šířit. 

Elektronická literatura tady tento proces úžasně zesnadňuje. Self publishing boří hranice, které kolem sebe kladlo vydávání papírové literatury. Self publishing dává možnost publikovat naprosto každému z nás. Vznikne spousta balastu, ale mezi tím balastem se nepochybně objeví perly, které by bez elektronického self publishingu nikdy nevznikly. Já nevěřím, že self publishing elektronické literatury naprosto vymaže všechna nakladatelství ze světa. 

To se velmi pravděpodobně nestane. Ale může to celkem příznivě ovlivnit vztahy mezi nakladatelem na jedné straně a autorem na straně druhé. Budou se na sebe dívat jako na partnery, kteří si vycházejí vstříc. Self publishingu se ve Spojených státech amerických začínají všímat i velká nakladatelství. Z těch velkých například Barnes & Noble. Ten začíná v poslední době měnit svoje vztahy s autory. 

Nakladatelé si uvědomují, že autor může říct „Ne, já už u vás nechci vydávat, pokud to neuděláte tak, jak já chci, ale můžu si to vydat sám.“ A i kdyby self publishing nedokázal už nikdy nic jiného, tak už v současné době posunuje vztahy mezi nakladatelstvím a autorem k lepšímu. Nakladatelství už se nebude na autora dívat jako na zdroj, který je potřeba vytěžit, ale spíše jako na partnera, se kterým je potřeba spolupracovat. 

Proč jdou autoři svou vlastní cestou? Hodně spisovatelů se rozhodne pro self publishing u své první knihy. Z velké většiny je to proto, protože spatřují potenciál v nových technologiích anebo proto, že nakladatelství odmítne vydat jejich první knížku. Self publishing ale není jenom cesta pro začínající autory. Mnoho autorů, kteří vydali známá díla, vydávají bestsellery, se rozhodli pro self publishing prostě proto, protože vidí možnost větších příjmů, které jim self publishing dává, na rozdíl od toho, co získají při spolupráci s nakladately. 

Autoři odmítají nakladatele z mnoha různých důvodů. Tím prvním, který často uvádějí, je prostá existence nových informačních a komunikačních technologií, které jim dovolují vydávat bez pomoci nakladatelů. Tím druhým důvodem, který často autoři citují, je prostá vidina většího zisku. Musíme si uvědomit, že když autor vydává u nakladatele, tak dostává mezi osmi až deseti procenty z částky z prodaných knih, kdežto když vydává sám, tak je to poměrně často 70 %, ale může to být i 100 % z částky, kterou utrží z vydané knihy. 

Dalším hodně často uváděným důvodem pro self publishing je ten prostý fakt, že hodně často nakladatelství odmítnou autora, který k nim přijde a nabízí svoji prvotinu. Dalším důvodem je mnohem kratší doba mezi napsáním a vydáním knihy. U nakladatelů je to proces, který často trvá mnoho měsíců až několik let. A konečně nesmíme zapomenout ani na ten prostý fakt, že když jde spisovatel cestou self publishingu, tak si ponechává všechna práva k dílu, což se mu v podstatě u normálního způsobu vydávání nikdy nepodaří. 

Já tady o self publishingu celou dobu mluvím jako o věci, která je úžasná a jednoduchá, skvělá. Je to pravda do jisté míry. Ale do jisté velké míry je také pravda, že je to proces, který není úplně triviální, pokud chcete tu vaši elektronickou knížku vydat opravdu kvalitně. V současné době jakýsi etalon kvality knížek představují právě nakladatelé. Nikdo nechce, aby veřejnost vnímala literaturu, kterou vy sami vydáte, jako jakousi literaturu druhé kategorie. 

Musí být proto opravdu kvalitní. Musíte se zamyslet nad tím, zda jste schopni celý tento proces vy sami zvládnout. Autoři, kteří vydávají způsobem self publishingu, si musí uvědomit, že musí sami zvládnout celý proces, který právě do teď dělají nakladatelé. To znamená, že autor, který si chce vydat svoji knížku sám, musí zvládnout jazykovou korekturu, editaci, sazbu, převod do různých elektronických formátů, grafiku a v neposlední řadě musí mít zvládnutou také tu obchodní a marketingovou stránku celého procesu, popřípadě nakonec také analýzy, které mu řeknou mnoho údajů o tom, odkud se například bere návštěvnost na jeho web a z jakých prodejních kanálů získává největší finanční částky za svoje knihy. 

Každý autor, který chce sám vydávat svoji elektronickou literaturu, musí znát následující body. Jazyková korektura je bod, kterému se nevyhne žádný autor, který publikuje sám svoji knížku. Je to věc zdánlivě triviální, možná zdánlivě nepotřebná. Ve skutečnosti je to ale věc, která se do velké míry podílí na tom, jestli budou mít čtenáři vaši knihu rádi a nebo ji rádi mít nebudou. Nikdo nechce číst knížku, která je plná pravopisných chyb. 

Hodně spisovatelů si myslí, že když jsou schopni napsat zajímavý příběh, že zároveň umí český jazyk, ale není to pravda. Naopak spisovatelé, kteří sami vydávají, tak říkají, že z jejich zkušeností je jazyková korektura naprosto zásadní bod. Dalším důležitým bodem, na který by neměl žádný autor elektronické literatury zapomínat, je editace. Editace spočívá v tom, že tu vaši knížku, která už je napsaná a hotová, někomu dáte, on ji zkontroluje ne po jazykové stránce, ale spíše z hlediska, jestli se mu dobře čte. 

Jestli na sebe jednotlivé prvky příběhu dost dobře navazují. Jestli tam není něco zbytečně rozvláčného navíc, co by tam nemělo být. No jednoduše editor se stará o to, aby ta knížka byla dobrá co se týče čtenářského zážitku. Aby se dobře četla. A vy jako autoři, kteří si knížku vydáte sami a nedáváte ji nakladatelovi, který by tady toto zařídil, se musíte postarat o to, aby ji do ruky dostala minimálně jedna kvalifikovaná osoba, která vám řekne „Toto smaž. 

Tady něco doplň. Toto trošku přeformuluj.“ A toto je ta editace. A vy jako autoři, kteří publikujete elektronickou literaturu sami, si musíte uvědomit, že veřejnost bude číst vaše díla na nespočetném množství různých zařízení. Od stolních počítačů přes notebooky, tablety, mobilní telefony - - spousta různých platforem. A vy se musíte snažit, aby ten váš text byl čitelný na všech těchto zařízeních. 

Ne mnoho autorů ví, že když jednou něco vysází, tak se to na Kindlu zobrazuje jinak než iPadu, jinak než na Blackberry a tak dál. Takže když vy formátujete ten svůj text, tak byste měli dodržovat co nejjednodušší způsob toho formátování. Používat nadpisy, používat odstavce, ale nic moc navíc. Výsledek bude kvalitní. Bude to vždycky vypadat jinak, ale máte jistotu, že si to přečte naprosto každý. 

Na světě je spousta různých formátů elektronické literatury. Vy jako spisovatelé si ale musíte uvědomit, že byste měli vydat vaši knížku bezpodmínečně ve třech formátech: Když vydáte vaši vlastní knížku tady v těchto formátech, máte v podstatě zaručeno, že si ji přečte kdokoliv, kdekoliv, na jakémkoliv zařízení a nebude s tím mít žádný problém. Ke konverzi vašeho manuskriptu do různých e-knižních formátů slouží nespočetné množství různých offline i online programů. 

Jednou z velmi dobrých služeb, kterou můžou využívat i čeští autoři, je Smashwords. Stačí tam postnout váš soubor ve Wordu a služba Smashwords z něj automaticky udělá asi pět nebo šest různých knižních formátů a navíc postne tu vaši hotovou e-knihu do velkých světových e-shopů. Aby vaši knihu čtenáři hodně stahovali a hodně kupovali, tak je nezbytně nutné, abyste pro ni udělali pěknou obálku, což v elektronické verzi znamená pěkný první obrázek, kterým se ta knížka bude prezentovat na vašem webu, na sociálních sítích a na všech e-shopech. 

Funguje to úplně jednoduše. Když má zákazník anebo člověk, který si stahuje někde legálně zdarma ten velký výčet jednotlivých knížek na stránce, tak musí vidět, že zrovna ta vaše z toho nějakým způsobem září, vybočuje. A vy byste pro to neměli kašlat na to, udělat si pěknou obálku, neměli byste mít jen bílé pozadí a černý text. To nikoho nezaujme. Ta knížka může zaujmout jiným způsobem. 

Můžete mít zajímavé recenze a tak dále, ale je také potřeba, aby zaujala právě na ten první pohled. Když děláte grafiku pro vaši elektronickou knížku anebo když zadáváte tady tuto práci grafikovi, tak si musíte uvědomit, že ta knížka by měla vypadat stejně hezky, jak na krásném velkém barevném monitoru, tak na malém monitoru černobílého Kindlu. A stejně tak na naprosto miniaturním monitoru mobilního telefonu. 

Jde prostě o to, aby vždycky byl vidět název té knížky a aby ta grafika nebyla tak složitá, že na tom malém černobílém monitoru bude změť šedo-bílo-černých pixelů. Knížku máte hotovou. Vypadá krásně. Krásně vysázená. Je perfektně zeditovaná. Nemá žádné chyby. Má krásnou obálku. Ale to rozhodně není všechno. Tu knížkou, kterou už máte v rukou, musíte dát na co nejvíce míst na webu. Na e-shopy, na svůj vlastní blog, na sociální sítě. 

Prodejům nebo stažením zdarma skvěle pomáhají věci jako Facebook, Google +, Twitter. Můžete dát pěknou obálku vaší knihy na Flickr nebo na Pinterest. Když máte autorské čtení, nechte se u toho natočit a video potom dejte na sociální sítě. Běžte do rádia a mluvte tam o vaší knížce. Nechte se fotit u vašich autorských čtení a dávejte vaše vlastní fotky potom na svoje osobní profily opět na různé sociální sítě. Dejte je na Flickr, dejte je na Picasa. Kamkoliv. 

V tomto se nekladou žádné meze. Naopak je to velice vzrušující a hodně důležitá stránka celého procesu. Tak jak jsem na začátku mluvil o tom, jak udělat knížku dobře, tak fajn, my ji teďka máme. A můžeme na to úplně zapomenout. Stejně tak ale důležité je právě to, jak tu knížku zpropagujete. Měli byste se snažit ji dávat všude tam, kde se nachází vaše cílová skupina. Typicky diskuzní skupiny. 

Když máte knížku, která se věnuje nějakému užšímu tématu, dejte ji na fóra. A nebojte se ji propagovat. Posledním bodem ve vašem procesu vydávání, šíření knížky, jsou analýzy. Vy díky internetovým nástrojům můžete celkem přesně vidět, odkud na váš web nebo na váš blog a nebo i na váš e-shop chodí návštěvníci, a jestli například kupují vaši knížku potom, co klikli na vaši reklamu na Adwords, na Skliku a nebo na reklamu na Facebooku. 

Druhá část analýz spočívá prostě v tom, že posloucháte lidi. Díváte se, co vám píší na diskuzních skupinách, co vám píší na Twitteru, jaké jsou ohlasy pod vaším videem na YouTube a tak dále. Díváte se samozřejmě na recenze. Na základě tohoto si potom můžete vzít informace, které vám pomohou lépe napsat třeba další vaši knížku. Co je velmi populární ve světě self publishingu elektronické literatury, je ta věc, kdy autor na základě ryze timeového feedbacku aktualizuje svoji vlastní knížku. 

Není to tak časté u novel, poezie a tak dále, protože tyto věci jsou hodně autorské, ale v případě, když píšete odbornou literaturu nebo nějaké návody „jak co dělat“, tak je opravdu dobré poslouchat veřejnost a všímat si toho, když vám říkají „Toto nechápeme, toto je nejasné,“ a rovnou jim to znovu a znovu aktualizovat a tady tato aktualizovaná vydání pokud možno nabízet zdarma. Faktem je, že čistý self publishing je vzácnost. 

Málokterý z autorů má tu odvahu si udělat naprosto všechno sám. Většina autorů si vybere pár věci, ve kterých si věří a ve kterých jsou dobří, ale zbytek outsourcuje. Od takových věcí, jako že nechávají své kamarády, aby jim editovali a upravovali knížku z hlediska pravopisu po takové věci, že si najímají profesionály, kteří například v normální práci fungují pro velké nakladatelství, ale také potom poskytují služby právě pro tady tyto nezávislé autory. 

Buďto zdarma nebo za úplatu. Ve Spojených státech amerických, kde self publishing je opravdu velmi silný trend, už existují specializované společnosti, do kterých právě může autor to své dílo poslat, objednat si konkrétní službu, jako například sazbu a nebo tvorbu grafiky, a tato společnost mu to za poměrně malý peníz odborně připraví. V Americe se začíná poslední dobou objevovat také poměrně zajímavý fenomén, kterým je pomoc knihoven při vydávání tady této nezávislé literatury. 

Self publishing elektronické literatury je realitou už nyní. Zkušenosti z Německa, z Velké Británie, ze Spojených států amerických nám ukazují, že právě toto je způsob, kterým se bude ubírat vydávání elektronické literatury. Stále jsem vás nepřesvědčil? Podívejte se na knížku Be the Monkey, kterou napsali dva američtí úspěšní autoři mnoha bestsellerů, kteří se rozhodli říct NE nakladatelství a jdou si vlastní cestou. 

Kniha je krátká, úderná a ukáže vám, že vydávání bez nakladatele zaručeně funguje. Proto do toho běžte. Zkuste to. A já si příště velmi rád přečtu i tu vaši knížku. 

Iva Zadražilová - Jak napsat a obhájit kvalitní diplomovou práci
Diplomovým pracím a odbornému textu se PhDr. Iva Zadražilová věnuje přibližně pět let, a to jak v rámci diplomových seminářů, tak v rámci různých předmětů, které vede pro studenty oboru Informační studia a knihovnictví na FF MU. Tento obor také sama vystudovala a v současné době pracuje jako manažerka projektu Centrum informačního vzdělávání na MU. Ráda píše, ráda čte a baví jí texty, nad kterými jejich autoři přemýšlí. 

Každý student vysoké školy bude během doby svého studia postaven před zásadní problém. A tím je napsání diplomové práce. Možná vás to čeká už tento rok, možná až za pět let, ale určitě se tomu nevyhnete. Představte si, že nastal ten den. Máte téma, máte vedoucího a už vůbec nic vám nebrání tomu, abyste se pustili do psaní vaší práce. Osobně si myslím, že část studentů se na tento krok těší. Další část ho ignoruje a poslední skupina se tohoto kroku velmi obává.

Patříte i vy do té třetí skupiny? Můžu vás uklidnit, že nejste sami. Bojíte se toho, že nejste schopni napsat obstojnou diplomovou práci? Nebo se bojíte toho, že budete půl roku sepisovat text, který nakonec vůbec neobhájíte? Že se vám do toho nebude chtít? Že nebudete schopni sami sebe motivovat? V následujících minutách vám nabídnu deset rad, jak úspěšně napsat a obhájit vaši diplomovou práci.

Součástí mé práce je vedení nebo oponování diplomových prací a také garantuji vedení předmětu Diplomový seminář. A proto všechny rady, které tady uslyšíte, vychází z mé vlastní zkušenosti. Prvním bodem je volba tématu a výběr vašeho vedoucího. Pokud vaši diplomovou práci obhájit nechcete, vyberte si takové téma, které vás vůbec nebaví, kterému nerozumíte nebo ke kterému máte dokonce vnitřní odpor.

Můžu vám zaručit, že v takovém případě se vám vaše práce bude psát jen velmi těžko. Proto za sebe radím: vyberte si téma, které vás zajímá a které vás baví. Rozhodně si ještě před samotným začátkem psaní ujasněte, zdali máte v úmyslu psát práci pouze teoretickou nebo zdali tam chcete zařadit nějaký empirický nebo aplikační přesah. Co se týká výběru vedoucího, vybírejte spíše na základě jeho odborné erudice než vašich osobních sympatií.

Zjistěte si, zdali se váš vedoucí skutečně věnuje tématu, které chcete psát a také byste měli vědět, zdali je s vámi ochoten vaši práci průběžně konzultovat. Od počátku studia sledujte témata, která vás zajímají a baví a ze kterých byste mohli vytěžit téma své budoucí diplomové práce. Piště si poznámky, schraňujte odkazy, inspirujte se zajímavými články nebo knížkami. Místo sešitu nebo dokumentu ve Wordu zkuste využít nástroj Evernote.

Hlavně nikdy neříkejte, že vás během studia nezaujalo vůbec nic. Nezapomeňte, že vaše téma můžete propojit s praxí anebo se zkuste zamyslet nad tím, že můžete otevřít téma, které v rámci vašeho oboru zatím vůbec nebylo řešeno. Psát se dá skutečně o všem. Zkuste se inspirovat některými z následujících témat.
[Proč nejsou plyšové kozy?]
[Star Trek a gender budoucnosti]
[She-male, porno a kyborgové. Vytváření nové tělesnosti]
[Proměnlivost demografické struktury populací hraboše polního v zemědělské krajině]
[Religiózní aspekty užívání umrlčích prken na Šumavě]
[Tatuáž jako znakově významový systém v zrcadle kyber-sémiotiky]
[Stereotypy zobrazování aktérů a protiaktérů v seriálu Tom a Jerry]
[ve srovnání se seriálem Jen počkej, zajíci]
[Využití raketoplánu pro potřeby armády České republiky]

Druhým bodem je vyhledání zdrojů a relevantní literatury. Možná se vám nebude chtít tento krok dělat, ale na to rovnou zapomeňte. Nikdo není schopen napsat kvalitní diplomovou práci bez toho, aniž by se přitom opíral o další autory. Obzvláště v případě, že se váš obor autoritami jen hemží. Pokud si myslíte, že to dokážete, věřte mi, že výsledkem vaší činnosti nebude diplomová práce, ale hodně špatně napsaný populárně naučný román.

Jakmile tedy budete mít vybrané téma, vrhněte se do hledání zdrojů. Zdroje můžete najít prakticky všude. Používejte monografie, články, odborné databáze. Inspirujte se diplomovými pracemi vašich předchůdců a zkuste se podívat i do seznamu literatury, které v nich uvádějí. Zkuste zajít za lidmi. Čerpejte z odborníků. Uvidíte, že vám poskytnou mnoho cenných rad. V neposlední řadě nebudu zastírat, že i Google toho u mí hodně najít.

Třetím bodem je tvorba osnovy práce. Osnova je struktura. Osnova je plán. Představte si, že psaní diplomové práce je cesta, která má jasný začátek a jasný cíl. A také trasu, kterou musíte během psaní projít. A pokud se na vaši cestu vydáte bez mapy, snadno zabloudíte, ztratíte se, budete se vracet anebo se zapomenete podívat na místa, která jste chtěli vidět. Z toho plyne jasné ponaučení. Vše si dobře předem naplánujte.

Častým argumentem je, že psaní z fleku jen tak bez přípravy a bez plánu může být mnohem zábavnější a tvořivější. Může se ale stát to, že pokud budete psát bez přípravy, budete se bavit a překvapovat během samotného psaní práce, váš oponent se bude stejně tak bavit a překvapí vás svým posudkem. A jak má taková osnova vypadat? Může se jednat o stručné body, o soupis poznámek. Můžete mít pouze názvy vašich hlavních kapitol nebo si můžete vypracovat i nějaký detailnější text.

Vše záleží na konkrétním autorovi, tedy na vás. Moje rada zní: zkuste si vypracovat mentální mapu vašeho tématu. Bodem číslo čtyři je, jak začít psát. Anglický dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu G. B. Shaw na otázku, jak začít psát, řekl: Vlevo nahoře… Zkuste se pozitivně namotivovat. Říkejte si, že píšete proto, že chcete, a ne proto, že musíte. Tím si vlastní psaní jen zbytečně zošklivíte a nenapíšete už vůbec nic.

Dejte si taky pozor na prokrastinaci. Prokrastinace je chorobné odkládání našich povinností. Často se řeší otázka, zdali student prokrastinuje nebo je líný. Na to je jednoduchá odpověď. Prokrastinátor má ze svého chování velmi špatné svědomí. Lenocha jeho chování těší. Při jakémkoliv psaní platí, že kdo píše pravidelně, tak žádnou motivaci nepotřebuje. Zkuste vaši diplomovou práci psát tak, abyste psali alespoň 2 až 5 hodin týdně.

Zapomeňte na to, že vaši diplomovou práci v takové kvalitní formě, jaké chcete, napíšete za pouhé čtyři pět dní. Při psaní zkuste vyzkoušet některou z metod time managementu. Stanovte si třeba odměny, a pokud už nevíte vůbec, jak začít psát, sedíte před bílou obrazovkou déle než deset minut, pak vám mohu doporučit vyzkoušet metodu takzvaného volného psaní. A ještě jedna moje osobní rada na závěr. Nedívejte se po každé napsané větě, o kolik se vám zvedl počet znaků.

Pátý bod se týká citování a plagiátorství. Zásadní otázkou je, proč je vůbec důležité citovat. Jak už jsem zmínila v jednom z předchozích bodů, při psaní vaší práce se budete opírat o nějaké autority a o osobnosti z vašeho oboru. Budete používat díla, která už někdo napsal, a ta díla, jejich myšlenky, budete muset označit. Označíte je buďto jako doslovnou citaci, nebo je převyprávíte vlastními slovy a v tom případě je potom označíte jako parafrázi.

Co je to plagiátorství? Dovolím si tady parafrázovat jednu z klasických definic. Plagiátorství je vydávání cizího literárního nebo uměleckého díla za vlastní bez uvedení použitých zdrojů. Zajímá vás, jestli je plagiátorství trestné? Určitě ano. V první řadě porušujete tím, že necitujete, informační etiku. A plagiátorství jako takové samozřejmě ošetřuje i autorský zákon. Pokud nebudete citovat, porušujete citační licenci a můžete tím spáchat přestupek nebo dokonce i trestný čin.

A zajímá vás, jestli je plagiátorství dobře odhalitelné? Věřte tomu, že ano. V dnešní době existuje spousta systémů, které umí navzájem porovnávat jednotlivé texty a nacházet v nich shody. Jeden z takových systémů funguje na Masarykově univerzitě a jmenuje se Jako vejce vejci. Dalším je systém Theses.cz. Nepodceňujte odbornost vašich vedoucích a vašich oponentů.

Věřte tomu, že ti, kteří budou vaši práci číst, mají natolik odbornou úroveň, že dokáží často poznat, že myšlenky, které ve vaší práci uvádíte, nepochází vůbec z vaší vlastní hlavy. Vzpomínám si na nedávný případ ze své praxe. Studentka si chtěla ulehčit práci tím, že text, který je psán v češtině, přepíše do slovenštiny. Předpokládala, že systém na její lest nepřijde. Systém na to skutečně nepřišel, protože porovnává jen totožné texty.

Stalo se ale to, že jsem na to přišla já, jako její vedoucí, i její oponentka. Zjistily jsme, že v práci se objevuje mnoho známých výsledků výzkumů, a když jsme se na to zaměřily podrobněji, opravdu jsme přišly na to, že celé stránky jsou pouhým doslovným přepisem z českého jazyka do slovenského. Studentce jsme její práci hodnotily známkou F a nyní se její případ řeší v rámci disciplinárního řízení.

Moje rada na závěr zní: citujte, ale pokud nebudete muset, raději necitujte z Wikipedie. Místo toho si dohledejte nějaké relevantní zdroje. Šestým bodem je vlastní text a jeho logická návaznost. Hned ze začátku vás asi napadne, že nejdůležitějším z vaší práce by měl být její název. Můžu vám doporučit, abyste do názvu nedávali žádná slovesa. A slovesa nepoužívejte ani u názvů jednotlivých kapitol.

Nezapomeňte na to, že jednotlivé kapitoly tak, jak je píšete, na sebe musí logicky navazovat. Někteří studenti mají ve zvyku začít psát třeba uprostřed práce a poté píšou začátek, poté píšou konec. Vždy, když to budete takhle dělat, nezapomeňte, že opravdu musíte někde začít a někam směřovat. Nepřetrhněte vaši myšlenkovou nit. Pište srozumitelně, pište jednoduše, vyvarujte se použití složitých souvětí.

Je také dobré se předem informovat, jaké formální požadavky na diplomovou práci stanovila vaše fakulta. Jedním z takových požadavků je rozsah práce. Nezapomeňte, že rozsah práce byste neměli nejen podcenit, ale i přecenit. Pokud je rozsah vaší práce 70 000 znaků a odevzdáte práci, která má 140 000 znaků, nebude to bráno pozitivně. Vyvarujte se nadměrného použití cizích slov. Tím vám ovšem nechci říct, abyste rezignovali na odbornou terminologii vašeho oboru.

Pokud budete užívat zkratky, nezapomeňte je při prvním použití někde vysvětlit. A můj tip? Vypněte si ve Wordu automatické opravy. Bod číslo sedm: Gramatická a typografická úprava diplomové práce. Studenti občas diskutují nad tím, zdali je pro vedoucího a oponenta důležitější obsah nebo forma práce. Osobně si myslím, že oboje je stejně důležité. Jedním z bodů, který se často řeší, je gramatická úprava celé práce.

A jaké jsou nejčastější gramatické chyby, které se vyskytují v diplomových pracích? Není tady prostor na to, abych je vypočítala všechny, ale shrnula bych je následovně: jedná se zejména především o špatné použití zájmena „já“ ve tvaru „mne“ a „mně“, dále se jedná o špatný tvar při použití „bychom – byste“. Hodně se také chybuje ve správnosti slov „potenciální, standardní, permanentní“. Úplně nejčastější chybou bývá špatná shoda podmětu s přísudkem.

Na to si dávejte obzvlášť velký pozor. Také se chybuje v psaní čárek, často se zaměňují slova typ s „Y“ a tip s „I“ a mnoho studentů také píše „viz“ s tečkou. Viz není podstatné jméno, ale jedná se o rozkazovací způsob slovesa vidět. Proto ho pište vždy bez tečky. Co se týče typografických chyb, za nejčastější chyby můžu označit nejednotné formátování. To se týká jak fontu, tak velikosti písma. Snažte se v celé práci dodržovat font i velikost písma jednotně.

Další chybou je zarovnání textu do bloku. Mnoho studentů zarovnává text vlevo. Oprostěte se od toho a mějte vždy text zarovnaný do bloku. Lépe se pak čte. Další chybou, která bývá vytýkána, je ponechání jednopísmenných výrazů na konci řádků. Týká se to zejména předložek. Další chybou bývá mnohoúrovňové členění textu. Obecně je doporučováno, aby diplomová práce měla maximálně tři úrovně. Často také můžeme vidět, že někteří studenti nechají na konci kapitoly nebo na začátku stránky opuštěný nadpis nebo konec odstavce.

Tohoto je třeba také se vyvarovat. Jednou z důležitých věci také je, abyste při psaní vaší práce, nepoužívali bezpatkový font. Najděte si nějaký patkový. Lépe se čte, lépe po něm kloužou oči. Už po napsání prvního odstavce vaší diplomové práce se ocitnete v situaci, kdy se budete muset rozhodnout, v jakém stylu budete vaši práci psát. Úplně nejjednodušší je psát práci v jednotném čísle – singuláru. Další možností je autorský plurál.

Docela často se používá plurál inkluzivní, při které zahrnujete vašeho potenciálního čtenáře do děje. Poslední možností je psát práci v takzvaném neosobním stylu. Pokud byste se chtěli něco o těchto stylech dozvědět více, podívejte se do kterékoliv publikace, která se tvorbou odborného textu zabývá. Osmým bodem je finalizace a zpětná vazba. Toto už je poměrně příjemná část vaší práce. Jste ve chvíli, kdy máte skoro celý text napsaný a věnujete se pouze konečným úpravám.

Samozřejmě je nutné, abyste už během psaní váš text konzultovali s vaším vedoucím. Ideální bude, když mu budete posílat části vaší rozepsané práce a dáte na jeho připomínky. Také je důležité, abyste během celého psaní nezapomněli ukládat si váš text na několik různých médií. Předejdete tak tomu, aby váš text zmizel někde nenávratně v hlubinách vašeho počítače a vy už jste ho nemohli najít. Nepodceňujte také závěrečnou korekturu.

Vaši práci by si kromě vás měl přečíst ještě minimálně jeden člověk. Může se totiž stát, že ve vaší práci budou gramatické chyby, které potom zbytečně shodí dobrou úroveň jinak kvalitního odborného textu. Předposledním bodem je příprava na obhajobu. Nyní jste v situaci, kdy už máte práci napsanou a odevzdanou a čekáte na posudky. Nevěřte tomu, že vaši práci nebude nikdo číst. Budou ji číst minimálně dva lidé. Váš vedoucí a váš oponent.

Jejich úkolem je vypracovat na vaši práci posudek. Ten byste měli mít k dispozici několik dní před tím, než bude vaše obhajoba. Posudky vám vedoucí i oponent píší proto, aby vám dali zpětnou vazbu na váš text. Pozorně si je pročtěte, najděte v nich otázky a zkuste je potom během vaší obhajoby zodpovědět. Je normální, že ve vaší diplomové práci budou chyby. Je normální, když je váš vedoucí nebo oponent najdou a tyto chyby vám vytknou.

Neberte to ale tak, že vám váš vedoucí nebo oponent vyhlašují válku. Neberte to osobně. Chyby děláme všichni. Spíše se snažte z těchto výtek poučit a reagovat na ně. Neútočte. Přiznejte chyby, snažte se je vysvětlit, snažte se argumentovat. Zralá reakce na chyby je pochopit je, uznat je a poučit se z nich. U obhajoby jste vy sami sobě advokátem, proto se obhajujte, argumentujte, snažte se všechno vysvětlit. Řekněte, proč jste to takto napsali.

Jak jste to mysleli. Obhajoba je jen a jen na vás. Desátým bodem je samotná obhajoba a vaše vystupování při ní. Nemyslete si, že obhajoba je jen pouhá formalita. Rozhodně to tak nefunguje. Sama jsem mnohokrát byla svědkem situace, kdy závěrečná obhajoba studentovi výrazně zvedla anebo výrazně snížila jeho závěrečnou známku. Je proto důležité se na obhajobu dobře připravit. Mnoho studentů se zbytečně stresuje. Představují si, co by se mohlo stát.

Na jednu stranu je dobré představit si, co by se mohlo stát nejhoršího. Prostě vás vyhodí. Ale na druhou stranu je také dobré si říct „No a co? Vyhodí mě, půjdu znovu. Pokud mě vyhodí příště, zkusím to ještě jednou. Nic není ztraceno, život se nehroutí, neumírám.“ Během samotné obhajoby je také extrémně důležité vaše vystupování. Vystupujte slušně, slušně se oblečte a nezapomeňte se na komisi usmívat. Pokud se budete tvářit sebevědomě, máte napůl vyhráno.

Dobré je, když nebudete číst slajdy. Pokud po vás někdo chce prezentaci, mějte ji připravenou, ale nedívejte se na ně. V případě, že se cítíte nejistí, je dobré si do ruky nachystat několik malých kartiček, na které si napíšete nějaké důležité a zásadní body vaší vlastní prezentace. Rozhodně u sebe nemějte složku s papíry velikosti A4, ve kterých se budete nervózně přehrabovat. Nepůsobí to dobře. Během obhajoby se také nesnažte říct vše, co víte.

Nikoho to nebude zajímat. Spíše se soustřeďte na to, co bylo cílem vaší práce, a jak a zdali se vám ho podařilo naplnit. Nečtěte komisi vaše definice. Je to zbytečné. Soustřeďte se opravdu jen na cíl. Pokud vám to váš zdravotní stav dovolí, snažte se během obhajoby stát. Na různých fakultách platí různá pravidla, ale obvykle je to tak, že student stojí před komisí. Po ukončení vaší prezentace se připravte na to, že se vás komise bude ptát.

Zazní pochopitelně otázky, které se objevily v posudcích. Ale zazní také otázky, které v posudcích nebyly a na které třeba nejste zcela připraveni. V tu chvíli se nebojte přiznat, že něco nevíte nebo že jste se to ve vám dostupné literatuře nedočetli. Není to žádná ostuda. Obhajoba je jedinečná příležitost ukázat světu, co ve vás je. Společně jsme spolu prošli cestu, která měla deset bodů. Začali jsme u výběru tématu a vedoucího.

Řekla jsem vám, že důležité je najít správné zdroje a literaturu. Už byste měli vědět, jak vypadá osnova a jak začít psát a motivovat se k psaní. Víte, proč je důležité citovat a co je to plagiátorství. Také jsme se dotkli logické návaznosti textu a znáte, jaké jsou největší gramatické a typografické chyby, které se v diplomových pracích vyskytují. Jedním z bodů byla i finalizace a zpětná vazba k vaší diplomové práci.

A poslední dva body se týkaly obhajoby. Přípravy na ní a vašeho samotného vystupování při obhajobě. Tuto cestu před vámi prošly desetitisíce, statisíce, možná i miliony jiných studentů. Nebojte se jí. Pokud budete konzultovat s vaším vedoucím, myslím si, že část úspěchu máte zaručenou. Pokud budete vystupovat sebevědomě a pokud vás psaní alespoň trošinku baví, určitš vaši obhajobu zvládnete. A já vám držím palce.