Muhammad Yunus je zakladatelem Grameen Banky. Grameen půjčuje peníze pro samopodnikání témeř 4 milionům chudých žen v Bangladéši. Nejde získat dolar bez jiného v druhé ruce. Chudým nikdo nedá první dolar, aby chytili ten nasledující. Dr. Yunus vytvořil Grameen pro lidi, kterí nemají žádné ručení. Pět pojšovatelů tvoří skupinu, v které si garantují půjčky navzájem.

Poměr splácení je vyšší než 98 percent. Více než polovina členů Grameer banky dostala své rodiny ze zajetí chudoby. Bezpochyb jsme prokázali, že tenhle systém funguje, je udržitelný a může fungovat ve všemožných kultúrních a ekonomických situacích. Grameen Banka se stala modelem pro stovky mikrofinančních programů po celém světě, sloužíc miliónům nejchudějších obyvatelů světa. V tomhle programě Dr. Yunus podává svou zkušenost a své pohledy na boj o vybudování první světové banky pro chudé.

Dětství
Narodil jsem se uprostřed Druhé světové války. Můj otec odešel ze školy. Myslím, že dochodil jen po osmou třídu. Tak se stal drobným zlatníkem. Bydlel za krámkem, který vlastnil, v malé komůrcev chudé čtvrti. Moje matka nechodila do školy ani tolik, co můj otec, dotáhla to po čtvrtou třídu. Avšak moc ráda četla knihy a přednášela básně. Tedy i mé skutečné vzělání vyšlo od ní. Postupně jsem se zajímal o vše, co jsem studoval v škole.

Závěreční zkoušky na základné škole byly veřejné a já jsem ostal zaskočen výsledky. Byl jsem na prvním míste z celého města. Jednou z věcí v těchto ranních letech, která, myslím, dost ovlyvnila můj život, bylo hnutí za nezávislost. A pak přišla skutečná nezávislost v roce 1947, kdy byly vytvořené dva nezávislé státy, India a Pakistan. Byla to velice zajímavá zkušenost pro nás všechny. v sedmé tříde jsem se zapsal ke skautům.

A pak jsem byl vybrán na celonárodní shromáždení skautů v Karači v roce 1952. To byla zajímavá zkušenost pro všeschny děti. už jenom pro to, že něco více než dvěstě detí z Východního Pakistanu cestovalo vlaken na jeho západní část. v 10. tříde jsem zmaturoval a tím se skončilo moje středoškolské období. K maturám jsem šel v roce 1955. Pro tentokrát jsem skončil na 15. místě. A znovu jsem dostal možnost zúčastnit se dalšího skautského zhromáždění, celosvětového, který se konal v Niagara on the Lake v Kanadě.

Jet do Kanady bylo pro nás, děti ze zastrčené oblasti žijící v jednopokojových domech, úžasným zážitkem. V New Yorku jsme byly přijeti starostem města. Dohromady nás bylo 27. Taková malá děcka z Pakistanu. Tím se nám dostalo moc pozornosti. A pak jsme se vraceli stejným směrem, přišli do New Yorku, nasedli na loď do Plymouthu v Británii. Tam jsme kopuili 3 mikrobusy značky Volkswagen a všichni jsme, obzvášť decká o něco starší ode mně, si vzali na zodpovědnost odřídit tyto vozidla. A tak jsme přecestovali přes celou Evropu až do Pakistanu.

Kolegium a Univerzita
Mezičasem jsem dostal zprávu: Byl jsem úplně na vrcholku na sezname maturantů ve Východním Pakistanu. A pak jsem nastoupil na kolégium, avšak zmeškal jsem prvních pár měsíců, protože jsem byl pryč. Kolégium bylo velice intenzivním obdobím v mém životě, protože jsem tam strávil jenom jeden a půl roku. Naše kolégiá, to jsou jenom 11. a 12. třída. Toto období se pro mně stalo velice důležitým, především kvůli přátelstvím, kterí jsem nadvázal, a aktivitám, kterých jsem se účastnil.

Byl jsem vydavatelem novin a magazínu. Řekl bych, že to bylo jedno z nejlepších období v mém životě. A pak jsem přišel do Dhaky a nastoupil na Univerzitu. Strávil jsem tam 4 roky. Vystudoval jsem s vyznamenáním a inžinýrske studium ekonomie jsem ukončil v roce 1961. Domnívám se, že univerzitní léta byly docela nudná, protože jsem se rozhodl nepodílet se na politice. Člověk by měl raději studovat a nepodílet se na politice. Byl jsem skutečně rád, když jsem dokončil studium.

Doufal jsem, že toto období konečně skončí a já budu něco dělat. Vždy jsem si myslel, že budu učit. Dělal jsem nějaké výzkumy ještě na univerzite. A pak jsem se zaměstnal jako učitel v Chittagongu. Moje práce byla na Chittagongském Kolégiu, kam jsem sám chodil pár let nazpátek a pár mých přátel tak ještě stále studovalo, když jsem tam přišel učit. Během mých učitelských let jsem, zároveň, přemýšlel nad začetím vlastního podnikání.

A tak jsem já a můj starší bratr přemýšleli nad druhem průmyslového podniku, který by jsem chtěli otevřít. Jednou z myšlenek, která nás přitahovalam bylo balení. Tato myšlenka vznikla během mé návštevy Západního Pakistanu. Překrásná švédsko-pakistanská balírna. Tak jsem si pomyslel, že bychom mohli takovouhle balírničku mít taky v Chittagongu. Neměl jsem ani ponětí, jak se taková továrna zřizuje, a tak jsem postupovali krok za krokem. A nakonec se nám to podařilo... a stali jsme se první balírnou ve Východním Pakistanu.

Spojené Státy
Mezitím jsem našel reklamu v novinách o Fulbrightovém stipendiu nabízeným ze strany USA. Právě přijímali žádosti. Tak jsem ji poslal. Proč ne? Udělám si doktorát. Byl jsem vybrán a tak jsem se v roce 1965 dostal do USA. Fulbrightův institut vybral Vanderbiltovu Univerzitu jako místo mého studia. Jednou věc, která se mi skutečně líbila byla tzv. svoboda. To jako jse svodobní, máte svodobu projevu, můžete říct co chcete nikoho se nemusíte bát. Tak tahle část se mi líbila.

Paradoxně k tomu mně však zarmucovali jiné věci. Pro Vanderbilt to byl první rok integrace. Rasové integrace, protože až do roku 1964 to byla segregovaná škola. Na jedné straně tady byl průkopnícký národ ve mnohých věcech, na straně druhé černoch tady nesměl vstoupit do té stejné restaurace nebo školy. Nemohl jsem tomu uvěřit. A taky Vietnamská válka. Bylo to vrcholové období pro hnutí proti vietnamské válce. Vražda Martina Luthera Kinga.

Vražda Bobbyho Kennedyho, a to vše přímo na televizní obrazovce. I v tomto období nejzajímavější věcí, která se mi mohla přihodit, bylo to, že jsem potkal jistého profesora. Profesor Georgescu-Rogan byl velice neobyčejný člověk. Především byl nejen velikým vědcem, matematikem, filosofem, ekonomem... Byl to skvělý učitel. Poslouchat ho bylo jako být na koncertě. Máte požitek z výkonu vynikajícího umělce....

Avšak také mi dal jednou věc, a to, pohled do reality. Protože realita je to nejdůležitejší. Teorie jenom imituje realitu. Někdy se stává, že teorii povyšujeme nad realitu a že by jsme měli budovat realitu na základě teorie. Tahle myšlenka se však neshodovala s jeho myšlením. Tudiž, když něco nefunguje dle teorie, tak se ji zbav. Zahoď teorii, sestav novou tak, aby objasňovala, co se děje. Tahle část mi imponovala, místo teorie jsem sledoval realitu.

Návrat do Bangladéše
Během mého pobytu v USA v Bangladéši nastali osvobozovací boje. Z ničeho nic Pakistanská armáda napadala civilní obyvatelstvo ve Východním Pakistanu. a Východní Pakistan rebeloval a prohlásil se za nezávislou zemi. Okamžitě po vyslechnutí této správy v rádiu několik z nás, Bangladéšanů, a bylo nás 6, co jsme žily v Nashville, jsme se shromáždili a prohlásili se za občany nového státu Bangladéš. Udělali jsme to v průbehu několika minut.

Přidal jsme se k hnutí a stal se sekretářem skupiny. Pak jsem šel do Washingtonu a zúčastnil se demonstrací na zastavení vojenské pomoci Pakistanu, která byla používána proti civilnímu obyvatelstvu ve Východnim Pakistanu. Tohle se stalo mím zaměstnáním na plný úvazek. Beseda byla velice populárním slovek koncem 60. a začátkem 70. let. 16. prosince 1971 se Bangladéš konečně stal nezávislým státem. Následně jsem přemýšlel: A co dál? Rozhodl jsem se okamžitě vrátit.

Bylo to velice těžké období pro celou zemi, cesty byly zničené, mosty taktéž, bylo nutné začít od začátku. Mnohé vesnice byly vypáleny pakistanskou armádou. Pakistanská armáda zavraždila mnoho profesorů. Hledal jsem práci jako učitel a získla místo na Chittagongské Univerzitě, kam jsme také nastoupil. S plným nasazením jsem začal budovat nové oddělení na nové univerzite. Neochvějně jsem se domníval, že je nutné obeznámit studenty s realitou života, protože naši studenti jsou více-méně teoreticky zaměřeni.

Tohle je realita vzdělávaní v Bangladéši. Domníval jsem se, že je nutno opustit tyhle metódy a že by studenti měli být vedení k pochopení reality kolem a že realita a teorie musí fungovat navzájem. A poněvadž je univerzita situovaní přímo mezi vesnicemi, požádal jsem studenty ,a by udělaly nějaké průzkumy a pochopily, jak lidé žijí, jaký typ lidí tam žije, jaké mají probémy, atd. Určitě to bylo poznáním pro mně samotného. Sám jsem to nikdy jako student nedělal.

A pak přišel rok 1974... V roce 1974 zachvátil zemi příšerný hladomor a bylo to vidět všude. Lidé umírali od hladu na ulicích. Na počátku bylo vidět tu jednoho, tam druhého... a možná to byly jen vyjímečné případy, možná se jim jen něco stalo. Postupně se počet zvyšoval. Nikdo však otevřeně nepřiznal, že je země zmítána hladomorem. Zašel jsem za prorektorem univerzity, na které jsem vyučoval. Byl to velice významný člověk. Spisovatel. A jako takový byl obecně známý v celé zemi.

Požádal jsem ho, aby se podepsal pod vyhlášení o zlé situaci v zemi. Lidé umírají na hlad a nikdo s tím nic nedělá. A tak jsme se všichni na univeritě, všichni učitelé, pod to podepsaly a otiskly to v novinách. Poprvé noviny oznámily s velikým haló, že země je země zmítána hladomorem. A že lidé umírají a je potřeba s tím něco udělat. I když jsem sespal to prohlášení, cítil jsem se mizerně a ptal se sám sebe: co je možné ještě udělat? Bylo zbytečné vyučovat ekonomii spůsobem, jaký jsem znal.

Všechny ty nádherné elegantní teorie, které nemají nic společného s vnější realitou. Jako lidská bytost, člověk, jsem mohl vyjít do ulic a dotýkat se jiné lidské bytosti a možná se mi podaří najít způsob jak být užitečný. Chodil jsem a vyhledával také příležitosti, kdy jsem mohl být užitečným, i kdyby to malo trvat jednom jeden den. Mněl jsem štěstí. Byl jsem svědkem mnoha věcí, kde jsem se mohl stát užitečným.

A hned první věc byla produkce potravy. Země neprodukovala dostatek potravy pro zasýcení obyvatelstva. A to mně přivedlo k zavlažování a obdobím sucha. Kultivace na sousední univerzitě - proč by půda mněla ležet ladem? Vždyť univerzita leží přímo vedle, tak když má univerzita symbolizovat moudrost nahromaděnou poznáním celého světa, čím má univerzita skutečně být, proč nerozsít touhle moudrost na sousední pole?

Ženy z Jobry
Kultivace a následné zavlažování se, nakonec, stali velice úspěšným programem a bylo vyprodukáno množství potravy v období, ve kterem se předtím neprodukovala vůbec žádná potrava. Byl jsem velice potěšen, leč zároveň jsem viděl, jak lidé, bídní lidé z toho nemají nic. Vlastníci půdy, zemědělci benefitovali z nadvýroby rýže, avšak nikdo z bídníků. To mně znepokojovalo a nedokázal jsem s tím nic udělat. U jedné ze svých denních přecházek jsem viděl ženu, extrémně bídnou, sedící před polorozpadlou chatrčí, která vyráběla bambusové židle. Nádherné bambusové židle.

Chtěl jsem s ní promluvit, tak jsem podešel, ale ona hanbou utekla. Nakonec se mi s ní podařilo navázat rozhovor, tak jsem se zeptal, kolik peněz vydělává. Řekla, že 2 centy denně. Nechápal jsem, proč dostávala jenom 2 centy denně za svoji práci a zeptal se, proč je neprodává za vyšší cenu. Nemohla prodávat komukoliv, jenom jedné špecifické osobě. Zeptal jsem se proč. - Proto, že mi půjčil peníze. Proč jsi si je půjčila? - Protože jsem neměla bambus na výrobu židlí. - A abych ho mohla koupit, musela jsem si půjčit peníze.

Tak jsem si je půjčila od obchodníka a ten mi je dal s podmínkou, že všechny židle musím prodat jenom jemu a on rozhodne, za jakou cenu. Já nad tím nemám vůbec žádnou kontrolu. Můžeš navýšit cenu, když bys to prodávala někde jinde? - Samozřejmě, že dostanu více peněz, když to prodám jinde! Jenže nemůžu, protože jsem vázána slibem, že to prodám jenom jemu za cenu, jakou stanoví on. Jinak mi nepůjči peníze a ja nebudu moci dělat vůbec nic. Pochopil jsem, že touhle půjčkou se, vlastně, stala otrokem dané osoby.

Nasledujícího dne jsem se vydal po okolí a hledal, jestliže najdu takovéhle lidi jako ona. Dělal jsem si seznam a napočítal jsem na něm 42 jmen. Souhrní výše půjčených peněz byla 27 dolarů. Byl jsem šokován. Nikdy bych nepomyslel, že je tohle vůbec někde možné... Lidé netrpí nedostatkem miliónů nebolo miliard dolarů, nýbrž kvůli pár pencím a doposuď s tím nikdo neudělal nic, čím by se situace vyřešila. Mým prvním pocitem bylo: Proč nedát peníze těmto lidem, aby vyplatili půjčky a osvobodili se od břemena, co taky bylo to najjednodušší udělat.

Za 27 dolarů bylo možné osvobodit 42 lidi okamžitě. Tak jsem to udělal a požádal je, aby mi je splatili, kdykoliv budou mít na splátku peníze. A pak se něco stalo. Radost, kterou to v nich vyvolalo, mně dostala... Mysleli si, že tohle je snad nějaký zázrak. protože je ani ve sně nenapadlo, že by mohl přijít někdo a něco takového udělat. Tak ke mně vzhlíželi, jako bych udělal něco velikého. A přitom vše, co jsem udělal, mnělo cenu pár dolarů. A pak mně jiná myšlenka. Úplně jednoduchá, nýbrž, když dokážu udělat šťastnými tolik lidí s takovým malým množstvem peněz, proč toho neudělat víc?

Jednání s bankami
Pohrával jsem se s několika alternativami, a nakonec jsem se rozhodl. Možná bych je mněl napojit na místní banku. Banka je ta, která by mněla půjčovat peníze, to je přece její byznys, její práce. Tak jsme zašli za vedoucím pobočky banky, která se nacházela v areálu univerzity, předložili jsme jim návrh na půjčování peněz chudým vesničanům. Spadl ze židle. Nevěřil vlastním uším. Zamítl náš návrh. Prý je to nemožné. Zeptal jsem se proč. Prý proto, že chudí jsou úvěrově nespolehliví.

Co znamená úvěrově nespolehlivý? Úverově nespolehlivý znamená, že nejsou schopni splatit půjčené peníze. Zeptal jsem se, jak to ví, jestli jim už někdy nějaké půjčil. Odpověděl, že ne, že jim nikdy nepůjčuje. Jak to víš, že ti to nesplatí? - Řekl, že to přece ví každý. Protože jsou chudí a bez ohledu na to, kolik jim dáš peněz, věechno do posledního centu spotřebují a pak nemají z čeho splácet. Tak jsem zašel na kus řeči za vyššími úředníky v městě.

Dostal jsem stejnou odpověď. Kamkoliv za kýmkoliv jsem šel, vždycky jsem dostával stejnou odpověď. A tak to šlo celo měsíce. Nemohl jsem najít jedny dveře, které by se otevřeli. A pak jsem se od nich něco naučil. A použil to. Proč by jsem se já nemohl stát ručitelem? Já se stanu ručitelem, podepíšu všechny dokumenty, riziko je na mně, ne na vás. Vy jednom poskytnete peníze. Domníval jsem se, že tohle je tak přímý návrh, že ho nemůžou odmítnout. Odmítli. Uběhlo dalších 6 měsíců.

Konečně jsem byl akceptován jako ručitel. A fungovalo to. Bylo to ohromující, jak to fungovalo. Jenže bankový manažer nezmění své myšlení. Řekl, že to může fungovat v jedné vesnici, nikdy ve dvou. Tak jsem řekl: OK, nech mně to udělat ve dvou vesnicích. A tak jsem to udělal. A fungovalo to. Řekl, že dvě vesnice je to samé a že bych to měl zkusit v pěti vesnicích. Tak jsem to udělal v pěti a fungovalo to, jenže on nezměnil své myšlení ani po té. Poté, co jsem to udělal několikrát, pochopil jsem, že on nezmění myšlení, i kdybych to udělal na celém světě. Snad bych měl na nej zapomenout a otevřít vlastní banku.... a dělat to samé, co dělám. Nápad zřídit banku pro chudé mně začal pronásledovat.

Zrození Grameen Banky
V roce 1978 jsem byt pozván na konferenci do Dhaky. Tam jeden z bankéřů mně kritizoval a prý, když jsem si tak jistej, že to může fungovat, proč to neudělám v celé oblasti. Ne jenom několik vesnic v areálu naší univerzity. Tam totiž mám několik výhod, naši profesoři a učitelé se ujišťují, že každý dlužník splatí půjčku. Okamžitě jsem na to skočil, že to udělám, když on slíbí, že když to bude mít úspěch, tak to vezme a udělá to celonárodně.

Souhlasil, jenomže zvolil oblast Tangail. O Tangaili jsem nevěděl absolútne nic, nikdy v životě jsem tam nebyl. A pak po té, co jsem tam v roce 1979 přišel, jsem zistil, že celá oblast je ovládána ozbrojenými partizány. To jsou pozůstatky radikálního hnutí bojů za osvobození. Chodili po vesnicích a zabíjeli starosty vesnic a přinášeli radikální komunizmus. To bylo to, čemu věřili. Postupně bylo vidět, jak bojují sami mezi sebou.

A nakonec, někteří z nich chtěli pro nás pracovat. Tak jsme mnohé z nich přijali, s jednou podmínkou: můžete pro nás pracovat, jenže se musíte vzdát zbraní. Nemůžete sebou nosit zbraně a munici. Mnoho mladých lidí opustili jejich řady a přidalo se k nám. Tak se Tangail čím dále tím více stává vhodným místem na práci. A náš systém funguje, čímž jsme nesmírně potěšeni. Jenže bankéři ani tak nezměnili své myšlení. O dva roky na to přišli s tím, že Tangail je malá oblast a že možná naše přítomnost to všechno změnila.

Když to, tedy, změnila naše přítomnost, proč nezajít do vzdálenejších oblastí, daleko od Tangailu? Neochotně souhlasili. A taky to fungovalo. Bylo zjevné, že banky nechtěly podporovat tenhle systém. Nastal čas zabývat se otázkou vytvoření separátní banky. Tak jsme začali pracovat na formalitách, co pro mně bylo nesmírně důležité. Kdybychom se nestali institucí a nadále se rozrůstali jenom na základě různých projektů u různych bank, je možné, že brzy by se na to zapomnělo, skončilo.

Nakonec to vzalo další 2 roky, trochu štěstí a nějaké zhody náhod, dokuď jsme tomu dali formu a vláda nám to schválila. A nástojil jsem nejen na schválení vládou, ale také na separátním zákonu, protože, jak by bylo známo, kdyby jsme vznikli pod již existujícím bankovým zákonem, dřív nebo později, i napříč tomu, co jsme dělali, by jsme se stali jenom další bankou.

A to proto, že zákon je model, dle kterého se všechno vytváří na obraz již existujících bank. Našťěstí pro mně to vláda schválila. Ve spolupráci s právniky jsem udělal návrh zákona, dali jsme tomu formu a vláda to přijala jako zákon. A tak jsme v říjnu 1983 stali bankou. Takhle se zrodila Grameen Banka.

Šestnáct Usnesení
Během pobytu v Tangaili začátkem roku 1980 jednou z věcí, kterou jsme udělali, bylo setkání s vypůjčovateli. Celé hodiny jsme diskutovali a hledali problém, jak ho můžem řešit anebo jak oni můžou své problémy řešit sami, atd. Protože my neznáme jejich život, strávili jsme mnoho času sezením, hodiny a hodiny jsme diskutovali, navštěvovali jejich domovy. A pak jsme získali nějaké peníze od UNICEF pro zorganizování konference, které jsme užili tak, že jsme přivezli tyto ženy na 5 dní na stejné místo, kde si mohly vyměnit mezi sebou informace.

A pak jsem načali téma - co by chtěli teď, když již mají peníze, začít dělat, jaké jsou jejich priority, co by chtěli, aby se udělo. A tak jsme se postupně propracovai k hromadě nápadů, které jsme sepsali a řekli OK, tohle je to, co chcete. Protože neuměli psát a číst, sepsali jsme to za ně a podávali dál. Každý rok přibylo nové usnesení, a pak v roce 1984 jich bylo již 16. Z těchto 16 jsou povětšinou takové jako: mněli bychom produkovat více zeleniny, dostatek z ní jíst a prodávat přebytek.

Důraz byl na slovu jíst, pro to všechno, přes co jsme procházeli, noční slepota u dětí, která byla obecní chorobou v Bangladéši. Děti strácejí zrak, jako jsme zistili od doktorů, kvůli nedostatku vitamínu A. A jednou z možností dodání vitaminu A do těla byla konzumace dostatku zeleniny, a děti nejedly vůbec žádnou. Tohle se stalo velikým programem Grameen Banky. Mněli by jsme posílat děti do škol a také se ujistit, že tam zůstávají. A jako vůbec první bychom mněli mít jámové latríny a užívat je. A postupně zavádět hygienické latríny do domů. Neměli bychom žít v rozvalených domech, měli bychom poopravovat domy, a co nejdříve bychom měli postavit decentní nové domy. A takhle to prokračuje dále v 16 Usneseních. Měly okamžitý úspěch, každý měl kopii ze 16ti Usnesení. V té době jsme neměli ani ponětí, jak populárními se stanou mezi vypůjčovateli a tak se 16 Usnesení stalo integrální častí systému Grameen Banky.

Hypotéky
Množství domů chudých obyvatel, obzvlášť v Tangailu, kde jsme začeli, byla postavena z jutové trtě. Jutová trtina je velice křehký lámavý, nejlevnější materiál, jaký lze sehnat. Představte si monzunový déšť, vevnitř je samé bláto. Představte si zimu, vevnitř je chladno. Tedy první věc, kterou jsem se začeli zapodívat, byly hypotéky, k čemu se vlastně došlo díky 16 Uznesením. Nepředpokládali jsme, že to dokážeme udělat sami.

Naštěstí jsme v novinách našli inzerát od Centrální Banky, která oznamovala, že profinancuje jakoukoliv banku, která chce půjčovat peníze na stavbu domů na venkově. Nás neměli na mysli, spíše bohatší rodiny na venkově, které chtěli vystavit dům a komerční banka jim mohla poskytnou půjčku. A tak jsme požádali o velice malý obnos peněz, něco kolem na hypotéku, jenže nás zamítli. To přece nemůže být dům, cokoliv co za vybudujete, nemůžete tomu říkat dům.

Nesplňuje to definici slova dům. Zeptal jsem je, proč je trápí nějaká definice. Chtěli jsme střechu nad hlavou pro chudé lidi. Okamžitě jsme to udělali jinak. Opět jsme zaslali žádost a nazvali jí půjčkou na přístřeší. Ani nápad, proč bychom vám měli dát půjčku na přístřešek? Měli byste poskytovat půjčky tak, abyste měli příjem. Půjčka na přístřeší je spotřebitelskou půjčkou. Tak jsme rychle změnili žádost. A poslali další - a nazvali ji půjčkou na továrnu.

A proč továrna? Protože našimi vypůjčovateli jsou ženy, které pracují doma a tudiž jejich dům je jejich továrnou. Zamítli to taky, vypadalo to tak, že si z nich děláme dobrý den. Všechny tři žádosti byly zamítnuty. Tak jsem se rozhodl zajít za guvernérem Centrální Banky. Řekl jsem: Podívejte, vše, co potřebujeme je malý obnos peněz. Jedno vaše valné shromáždení je nákladnější než to, co žádáme my, a nakonec, máte k dispozici dostatek peněz na průzkum.

Proč to taky nechápat jako průzkum? Možná to bude fungovat, možná ne. Něco mu přeběhlo myslí a on souhlasil a řekl, že nám nějaké peníze dá. Tak jsme dostali půjčku od Centrální Banky s požehnáním jejího guvernéra. A to nastartovalo hypoteční program a i ten fungoval. Okamžitě se stal nejžádanějším artiklem. Požadujeme, že žena anebo vypůjčovatel, který žádá o hypotéku, musí prokázat vlastníctví půdy pod domem.

Jenže žena, nýbrž většina našich vypůjčovatelů jsou ženy, nevlastní půdu, protože bydlí v domě svého chotě. Jednoznačně jsme jim řekli, že pokuď chtějí získat půjčku na stavbu domu, musí přesvědčit svého manžela, aby jim poskytl list vlastníctví. V začátcích každá z nich řekla, že manžel to nechce udělat. Zoufalství mělo větší rozměr a někteří manželé souhlasili, nakonec, proč ne? A tím jsme zčásti pořešili aj jiný problém, který v Bangladéši máme - rozvod.

Choť se může rozvést velice rychle a velice jednoduše. Jeho choť pak musí spakovat svých pár švestek a odejít k rodičům, protože již nepatří do tohto domova. A když manželé vystaví nový dům, manžel již s vyslovením tyhle věty nespěchá, protože když rozvod chce on, on je ten, kdo se musí odstěhovat, protože dům patří manželce. V současné době máme přes 600 000 domů vybudovanách z peněz Grameen Banky, z její půjčky a vlastníky všech těchto domů jsou ženy, které je taky vystavily.

Zaměstnanci Grameen Banky
Na jakoukoliv práci potřebujete tým. Když chcete hrát hru, potřebujete tým, na počátek podnikání potřebujete tým. Nesmírně důležité je vybudovat tým. A připomínal jsem svým kolegům, zaměstnancům Grameen Banky, že Grameen Banka - to jsou oni. To, co děláte, je Grameen Banka. Ne to, co dělám ja. Já se jen hrabu v papírech, píšu dopisy, atd. Leč vy děláte práci. Jakákoliv interakce mezi vami a vypůjčovateli, to je Grameen Banka. Tudiž, když to děláte dobře, Grameen Banka je vpořádku. Jestliže to děláte zle, Grameen Banka dělá chyby. Je to úplně prosté. Zaměstance jsme vybírali spíš náhodným výběrem než nějakým moc zainteresovaným způsobem. Protože věříme, že lidi, zaměstnance, je možné vyformovat v rámci organizace. Preferujeme lidi bez zkušenosti, spíše trváme na tom, abych neměli žádnou praxi u komerční banky. Tudiž vytvaříme svůj vlastní model, který vychází v práce samotné. A jim se to líbí, protože vidí za sebou výsledek a to, jak to pomáhá chudým. Vidí, jak se život mění díky jejich práci. A současně to přidává hodnotu jejich vlastnímu životu. Jako ku příkladu, jedna z věcí 16 Usnesení: posílat děti do škol a ujistit se, aby tam zůstali. Přes to vidí své vlastní bratry a sestry. A když student získá stipendium, těší se jako by to stipendium neboli studentskou půjčku dostal jejich bratr nebo sestra. Tohle je něco, co je taky součástí jejích snu.

Rozkvět Demokrace
Grameen Banka funguje na systému po 5 lidí, kteří tvoří skupinu. Volí si svého předsedu, svého sekretára, tudiž po prvé se jim také dostává nějakého veřejného uznání. A když byly národní politické volby, nabádal jsem je, aby šli volit, protože každý hlas je důležitý, názory by měli být vyslyšeny. Na počátku byli neskutečně zdráhaví, prý k čemu je to dobré, i tak jsou to všichni darebáci a podvodníci. Proč bychom měli márnit svůj čas a volit je. Vysvětlovali jsme jim, že když nepůjdou volit, tak budou zvolení ti největší podvodníci. Takhle máme alespoň možnost volby. Můžeme najít ty nejmenší podvodníky, a to bylo pochopeno okamžitě. Ano, tohle udělat můžem. A moc je to povzbudilo. Od té doby se zúčasňují volebního procesu. Leč nikdy jsme si neuvědomili, co ještě to může způsobit. Jednou se dostali k volbám, a pak jim došlo, kolik politické moci mají, protože všichni ti kandidáti přicházeli a dělali si kampaň, tiše seděli na ústředních shromáždeních jenom proto, abych mohli promluvit na pět minut. Dokonce i nejvyšší političtí představitelé, protože tu byly veliké skupiny voličů. A když přišel čas voleb do místních orgánů, sami se stali kandidáty. Jejich vysvětlením bylo: proč bychom měli hledat nejmenší darebáky? Jsme dobří lidé, proč tedy nekandidovat? Tím se ve volbách v roce 1997 dostalo ohromné volebné podpory členům Grameen Banky od ostatních členů banky. Začali jsme na několik sto volebních mandátů a pak před pěti lety a taky v roce 2000 a nakonec loni v lokálních volbách celkový počet mandátů na lokálních postech dosáhl byl 12 000. Z toho něco víc než 3 000 bylo vypůjčovatelů Grameen Banky.

Grameen Telefon
Společně s tím, co jsme dělali, jsme v roce 1995 přišli s dalším nápadem. Zatím co Grameen Banka dále fungovala, já se stal zastáncem myšlenky přivést informační technologii k chudým lidem. Řekl jsem si, pokuď dokážeme přinést mikro-úvěr, který je programem Grameen Banky, a informační technologii k chudým lidem, pak je rychleji dostaneme ven z bídy. A dostali jsme příležitost. Vláda přijímala žádosti na licenci od mobilních telefonních společnosti, tak jsme si zažádali a po dlouhé procedurální bitvě jsme získali licenci. A vytvořili Grameen Telefon. Jeho myšlenkou je přinést mobilní telefony do venkovských oblastí Bangladéše, vložit jej do ruk bídných žen, a to z finančních prostředků Grameen Banky, aby tato žena mohla prodávat telefonní službu, a tím by se vlastně stala telefonistkou vesnice. Kdokoliv, kdo potřebuje někam zavolat, může k ní přijít, zaplatit ji a užít jejího telefonu. Ona vydělá peníze a vesnice má funkční telekomunikační systém. V současné době v Bangladéši existuje více než 100 000 telefonistek. Můžete zajít kamkoliv v Bangladéši a zavolat kamkoliv na světě, protože všude naleznete telefonistku, která vám poskytne svůj telefon, ona vydělá a vy si zavoláte.

Grameen Dvě
Po kouscích a různych typech dodatků v našem systému jsme v jistem momentě dospěli k záveru, že těch kousků je přemnoho, některé fungovaly, některé ne. Domnívali jsme se, že bychom je měli vytáhnout všechny najednou. Všechny ty věci, co sme chtěli udělat a neudělali, protože jsme se báli, že bychom zničili celý systém. Teď již s odvahou, dejme je dohromady a zkusme to na jeden tah masívním způsobem. Tak jsme to dali dohromady a pojmenovali to Grameen Dvě. Ten samý systém, nýbrž víc zobecněný. Na počátku nám dělalo starosti, jestli to moc nekomplikujeme a jestli tomu lidé porozumějí, protože neumí psát a číst, tak jsme to velice zjednodušili. Všechny naše půjčky byly na dobu jednoho roku. A všechny byly splatné ve stejných splátkách po dobu jednoho roku, 52 týdnů. Takhle jsme pracovali. Pak jsme zistili, že lidé dozráli, tak jsme to změnili. Nabídli jsme půjčky na různé doby, některé kratší než rok, některé na víc než rok, dokonce i několik let, nebo jen několik měsíců a vytvořili variabilní systém splátek. Místo jedné stejné splátky co týden, jsme jim nabídli, že můžou splácet víc nebo míň. A pro individuální klienty, protože velké množství členů je u Grameen banky více než 10 let a jsou schopni nakládat s vetším balíkem peněz, pro takové jsme ve Grameen Dvě vytvořili jiný funkční systém, kde je možné půjčit větší množství peněz. Největší samostatná půjčka je něco víc než 1000. A k ní jsme přidali ještě několik sporožirových produktů. Jako penzijní fond. Udělali jsme jim atraktivní návrh, tudiž když odloží nějaké peníze bokem každý týden, jakoukoliv částku vloží po dobu 10 let po uplynutí lhůty se peníze témeř zdvojnásobí. Byla to velice atraktivní nabídka jak nahromadit peníze. Tohle, v úhrnu, je to, co je známé jako Grameen Dvě. Grameen Banka...v současné podobě...prošla dlouhou stezkou. Co se počtu členů týče, překročili jsme hranici 4 milionů. Příčinou takového rychlého rostu, ne jako u Grameen Jedna, je to, že v Grameen Dvě jsme trvali na tom, že peníze by měly přicházet z té samé oblasti. Tudiž k nám nevzhlížejte jako k dodavateli vašich peněz. V současné době málem všechny pobočky banky jsou ziskové, díky tomu, že jsou zaměřeny na své peníze a že si je nemusí půjčovat a pak splácet s úroky z hlavní banky. Přijímají místní depozity, platí úroky na takových depozitech a půjčujou peníze a tím vydělávají. Expanze byla velice prostá. Nechtěli jsme přinášet peníze do Dhaky, do hlavní banky, protože jsme mohli investovat jenom v Dhaka City. Jsme odpůrcemi systému shromáždení peněz na venkově, které se pak přinesou do metropolitních oblastí, kde se použijou. Řekl bych, že to odčerpává zdroje na venkově. Nebylo v našem zájmu přinášet peníze do města nýbrž nalézt možnosti investování přímo tam. Díky tomu bylo otevřeno víc poboček. A taky poprvé v existenci Grameen Banky výše depozitu prosáhla výši nesplacené půjčky.

Žebrácky Program
Již nějakou dobu probíhala debata o tom, že mikro-úvěr je nádherná myšlenka, jenomže funguje jen pro nejvyšší vrstvu chudých lidí. Nefunguje pro střední úroveň, a již vůbec ne pro spodní. Spodní a střední úroveň potřebuje charitu, zásah pomocné ruky, jiné druhy intervence, ne úvěr, protože nemají schopnost využit peníze z půjčky na vlastné podnikání, nemají nápady ani zručnost, atd. Říkali jsme, že oslovujeme chudé lidi, takhle se přece zrodila Grameen Banka. Naši první půjčka bylo pro 42 lidí. A nebyly to boháči, kteří dostávali míň než dolár na hlavu. Nastartovali jsme to s tou myšlenkou. A tak letos jsme začali žebrácky program, který nazýváme programem prodírajících se členů. nenesel bys sebou také nějaké zboží? Nějaké sušenky, hračky, stužky nebo náramky, bonbóny, o které můžou mít zájem děti, nebo ženy v domácnosti? Máš otevřené obě možnosti, a nemusíš přestat se žebraním. A pak nám peníze vrátíš. Je to bez úroků a bez časového omezení. Nejsi nucen dodržovat pravidla Grameen Banky, naši zaměstnanci vědí, a my fungujeme podle jejich pravidel. Jedinou podmínkou je, že peníze musí vrátit. Na počátku jsme si mysleli, že během roka se do programu přihlási možná 3 až 4 tisíc žebráků. Pak se začal počet rýsovat a koncem roka překročil počet žebráků v programě 26 000.

Klíčová Rada
Rada je velice prostá - nejdřív si rozober problém, který chceš adresovat. Dokuď ti není jasný problém sám, nemůžeš vytvořit nic.... i kdybys byl neštědřejší, nejmilejší člověk a chtěl udělat dobrý skutek, samotné pomyšlení udělat dobrou věc ještě neznamená, že člověk taky udělá dobrou věc. Tudiž je nutno proměnit myšlenku v čin, který bude fungovat. Proto je nutno stanovit svou práci naprosto jasně a pak načrtnout něco, co se shoduje s myšlenkou. A učit se zároveň jako to budete dělat. První uklouznutí není zabíjejícím, to je jen něco, co vás nažhaví více. A pak zjistíte, co funguje, jako kdybychom sestavovali stroj. První letadlo, které bylo zskonstruováno není to, které vyrábí Boeing v součanosti. Je jiné. Nýbrž princip byl stanoven, a to je nejdůležitější. Naší základní charakteristikou je pořád to samé, co jsme dělali v Jobre. Základní charakteristiky se nikdy nemění. Přidali jsme nějaké věci, vydefinovali je, jenomže základ 5 lidí v skupině byl udělán v Jobre, týdenní mítingy byly stanoveny v Jobre, půjčky na kumulaci příjmu byly udělané v Jobre, sporožiro také v Jobre....centrální mítingy v Jobre. Tohle jsou základy systému Grameen Banky, kamkoliv na světě půjdete. A to je velice důležité. Setrvejte na své pozici, protože když se necháte ovlivnit tím, kdo co řekne, jestli je to možné udělat, a jestliže to funguje tady, nemusí v Bangladěši, protože tohle je jiná krajina a jestliže to funguje v Bangladéši, nemusí nikde jinde, prostě nenechte se ovlyvnit těmito věcmi, protože vždycky se najdou lidi připraveni říci vám NE. Vytrvejte, když věříte v to, co děláte. Lidi, kteří mluví o věcech, které můžete použít na zlepšení, ne ten negativní velkoobchodní nesmysl. tak nad tím nepřemýšlejte, protože vy jste toho stvořitelem.