Fighting talk
Nejdřív šli po Židech, ale já neprotestoval, protože nejsem Žid.
Potom šli po komunistech, ale já neprotestoval, protože nejsem komunista.
Potom šli po odborářích, ale já neprotestoval, protože nejsem odborář.
A potom si přišli pro mě.
A za mě neměl kdo protestovat.
Pastor Niemöller - oběť Hitlerových nacistů.
Angelic Upstarts Astoria, Londýn, 1988

Potom si přišli pro mě.
Potom si přišli pro mě.
Potom si přišli pro mě.

Přišli si pro mě, protože jsem Mensi - zpěvák Angelic Upstarts. Tady mě fašisti napadli a měl to být můj poslední koncert. Chtěli, abych s hraním přestal, protože jsem byl vždycky antifašista. Existovala spousta kapel tvořených potomky dělnické třídy. Včetně takových jmen jako The Pogues nebo Desmond Dekker. Byla to součást plánu extrémní pravice, jak hudební scénu ovlivnit terorem. Za mě měl naštěstí kdo mluvit.

Vyřešila to antifašistická akce a já pořád hraju. AFA, jak ji známe, není protestová organizace. Naším cílem není stěžovat si na nacisty, naším cílem je zastavit je. To znamená postavit se jim v ulicích. AFA byla založena v roce 1985, aby oživila militantní antifašistickou tradici. Naše původní cíle jsme tehdy napsali na pivní podložky, a znělo tam, že účelem nové organizace bude postavení se fašistům fyzicky i ideologicky.

Pro média byl vzestup pravice v Evropě něčím, co se stalo přes noc. Pan Le Pen, představitel francouzské Národní fronty, kterého nechávají mluvit o otázce rasismu, nyní určuje politickou agendu. Jeho vzezření je po boku žen v kostýmech od Chanela stejně tak umělé, jako jeho skleněné oko. K původním bojovníkům v ulicích se přidala i střední třída. První učitelé se ztratili ve Francii. Tak to by stačilo. Tohle je Britská národní strana (BNP).

V současnosti je to hlavní strana zdejší extrémní pravice. V tomto filmu jsme je zastavili mluvit ze stejného důvodu, proč je zastavujeme na ulici. Z vlastních zkušeností jsme zjistili, že čím větší jim dáme svobodu, tím víc ovlivňují, a ještě hůř, podněcují podobné chování. Politika navrácení lidí do vlasti podněcuje rasově motivované násilné činy. V Británii dochází k 70 tisícům rasistických útoků. Ročně.

Tower Hamlets a východní Londýn na tom mají největší podíl. Není náhodou, že právě v této části Londýna soustředí BNP svůj vliv. Při volbách získali v tomto regionu dva a půl tisíce hlasů. Vytvořili bojové heslo: Práva bílým! Tato slova používají ve své hospodářské politice. Pro mnoho bílých pracujících lidí které zklamala mainstreamová politika, obzvlášť v oblastech, jako je práce a bydlení, se BNP stala jedinou, radikální alternativou.

Mnoho vládních studií svádí vysokou nezaměstnanost na přistěhovalce. V Německu ve třicátých letech sváděli nezaměstnaní vinu na politiky. Potom začal Hitler vinit Židy. Mnoha politikům se hodilo začít ho podporovat. Naše hnutí mohla zastavit jenom jedna věc. Kdyby naši nepřátelé pochopili jeho principy. Kdyby hned na začátku s patřičnou brutalitou naše hnutí smetli. Adolf Hitler. V Británii byl Hitlerovým obdivovatelem Oswald Mosley. (Bitva v Cable Street, 4. října 1936)

Zakladatel Britské fašistické unie, známé také jako Černé košile. Provokativně procházeli židovskými oblastmi, aby kontrolovali ulice. Aby oslnili svého zakladatele. Nejznámější je bitva v Cable Street. Se svou kamarádkou jsme se rozhodly, že chceme být součástí tohoto boje za lidi. Ten den jsme šly ven a všude byly tisíce a tisíce lidí. Ze začátku tam byla jenom jízdní policie. Snažili se jenom kontrolovat dopravu.

Ale bylo tam příliš mnoho lidí a oni je tlačili z ulic na chodníky. Někteří lidé dokonce propadli výlohou u Gardenerů, což byl veliký obchod na rohu. Policejní koně šlapali až na chodníky (Charlie a Joyce Goodman) a ženy padaly pod jejich kopyta. Všude byla krev, křik... Pro dvě dívky něco naprosto děsivého. Ale rozhodli jsme se tam zůstat. Samotné fašisty jsme za celý den neviděly. Za nepřátele byla hlavně policie.

Našli jsme si místo a začali jsme stavět barikády. Dařilo se nám to, bránili jsme se. A na konci, když jsme se vraceli, ženy z tamějších domů, z chatrčí, začaly házet všechno, co jim přišlo pod ruku, dolů na policisty. Ohřívače na vodu, kuchyňské potřeby a jiné věci. Policisté nevěděli, co dělat, a běželi dovnitř, tak se lidé v těch chatrčích zamkli. Potom se policie snažila dostat dovnitř.

Chtěli to tam rozbít. Jednomu policistovi zahákovali pravou ruku a on se složil. O chvíli později vyšli s rukama nad hlavou. Vzdali se. Nikdy jsem neviděl policistu vzdát se. Nevěděli jsme, co dělat, tak jsme jim vzali helmy a řekli jim, ať vypadnou. Policie se v ulici snažila potlačit demonstraci čtyři hodiny v kuse a stejně se jim nepovedlo lidi zastavit. Nakonec byl Mosley, lídr fašistické strany, nucen se stáhnout a vrátit se zpět.

Mnoho nás bylo zatčeno, z fašistů nebyl zatčen nikdo. Mě poslali do vězení na čtyři měsíce, stejně jako mnoho mých přátel. Když jsem byl zatčen, odvezli mě na policejní stanici. Když jsme tam přijeli, vybrali mě a neotevřeli dveře na stanici normálně klikou, ale mlátili mi hlavou o dveře. Když mě přivlekli dovnitř, začli mě mlátit obuškem do hlavy. Omdlel jsem a když jsem se probral, slyšel jsem veliký jásot, protože zábrany nepovolily a rasisti je neprolomili.

Šéf policie oznámil, že průvod končí a Mosley, lídr rasistů, se musel vrátit zpátky. Jsem strašně pyšná na to, že jsme toho byli součástí. Pro mě to byl začátek pociťování antifašismu. Toho, že neprojdou, a taky, že neprošli. Myslím, že víc než Židé byli napadáni Asiaté, protože mladí Židé byli docela výkonní. Ale to nikdy nebylo až tak ostré. Židé nebyli ze svých domovů vypalováni, narozdíl od Asiatů. Židé byli někdy na ulicích napadáni...

Někdy dokonce... Občas zaútočili i na jejich domy... Ale nikdy u nich nedocházelo k tak strašným útokům, jakými trpěli Asiaté. Házení bomb dveřmi, benzínové bomby... to jsme nikdy nezažili. Fašismus je hnutí... proti pracující třídě. Pohrdání tím, čím jsou. Fašismus se nezdržuje odboráři. Fašismus staví na rasové nenávisti. Fašismus nevěří v zlepšení podmínek pracujících lidí. Z mého pohledu je to protažená ruka kapitalismu.

Aktivně jsem začal působit proti Národní frontě během roku 1974. Kampaň jsme vedli až do konce sedmdesátých let. Ke konci se Národní fronta rozpadla a rozpustila se. (pochod Národní fronty, 13. srpna 1977) Myslím, že významnou příčinou byla demonstrace v Lewishamu, kde byli doslova rozmetáni a strašlivě zbiti. Doslova zbiti na ulici. Jejich filozofie nefungovala. A nebyla to jejich filozofie, byla to filozofie Adolfa Hitlera. Kontrola a vláda v ulicích.

Národní fronta začala být velmi agresivní. (Michael Fenn) Začalo to viditelně, napadáním lidí, kteří na ulici prodávali noviny. Prodavače Socialist Worker, ale nejen ty, také prodavače Morning Star a jiných novin. Začali být velmi agresivní a my si uvědomili, že to musíme zastavit. Že to musíme zkusit zastavit. Takže jsme zformovali systém, kdy lidé s telefonem u něj většinou v sobotu ráno seděli.

My jsme čekali a když se Národní fronta ukázala v Barkingu, Stratfordu, Upton Parku a East Endu, šli jsme, většinou nás bylo tak deset, dvanáct, a zkusili jsme situaci napravit. Budu k vám naprosto upřímný. Byl jsem velmi překvapen, když jsme s nimi šli do fyzického kontaktu. A myslím tím opravdu fyzický kontakt. Bylo to zásadní. Většina jich byla velmi agresivní, někteří na sobě měli vojenskou uniformu, my nic, nejspíš proto, že nikdo z nás nebyl v armádě.

Jak se říká v East Endu, na chodníku jim to slušelo. Byli jsme si čím dál tím jistější. Začali jsme si uvědomovat, že ti lidé nejsou Supermani, víte, co myslím, a nebudou jen tak šikanovat lidi, děsit je a přepadat na ulici. Myslíme si, že ti lidé šírili jed, šířili myšlenky o lidských rasách, všechny ty rasistické názory, které jsou nakažlivé. A když se to lidem zalíbí, bude jejich chování přijímáno.

Takže my jsme ze stavu naprosté defenzívy a našeho masakrování, přešli do stavu, kdy jsme chránili stánky s novinami, kdy jsme byli v přesile. Vedli jsme demonstraci přímo uprostřed jejich teritoria a oni na nás nezaútočili, tak jsme usoudili, že máme navrh. Tenkrát nás taky napadlo uspořádat průvod přes Národní frontu, abychom zmírnili jejich převahu. Ztratili kontrolu a byli rozmetáni na kusy. Stejně jako bohužel mnoho levičáků.

Byla to jednorázová akce. Problém na chvíli zmizel, ale brzy si přišli pro asijské rodiny do Brick Lane, Canastry Road a dokonce i sem. Někdo by mohl říct, že mají právo na svůj názor, ale když jejich názory mohli vésť až k mladým Asiatům, jako že dostaly, přímo k nim... Jeden mladý asijský pracovník se šel podívat do Brick Lane a dva skinheadi ho ubodali k smrti, bezdůvodně, jen proto, že to byl Asiat.

A když lidem dovolíte dělat takové zvrhlosti, bude to mít taky konečný výsledek. Nejspíš je teď několika starým dobrým liberálům, levičákům, nepříjemné mluvit o všem tom násilí. A tvrdí, že se to dá i jiným způsobem. My nejsme, my... Zkoušeli jsme všechno... všechny způsoby. Děláme pochody, karnevaly, hudební akce, dokonce pořádáme putovní výstavu, která ukazuje pravdu o fašismu. Dějiny ukázaly, že fašisti staví svou filozofii na fyzickém násilí.

Když se nepřipravíte čelit tomuto náslilí fyzickou si lou, potom nemáte v politice co dělat. Protože fašisti se živí strachem... a ignorace je jenom povzbuzuje. Nejméně šest lidí bylo zatčeno a policisté zraněni v bitce mezi dvěma skupinami demonstrantů. Členové Britské národní strany se střetly se skupinou antifašistů, kteří protestovali proti pochodu oblastí Thamesmead na jihu Londýna. Pochod veden extremní Britskou národní stranou...

Mnoho dnešních antirasistických skupin se bohužel odmítají učit z minulosti. Cílem bylo ukázat politickou zbabělost. Organizátoři protestu proti pochodu BNP, kteří měli s pomocí místních obyvatel převahu deset na jednoho, se rozhodli ustoupit od jakékoliv konfrontace a militantní antifašisti byli nuceni protestu zanechat. Přesně proto, že nechtěli zmasakrovat Thamesmead, si BNP upevnila tamější vliv a klidně rozšiřovala své aktivity i v okolních oblastech.

O dvanáct týdnů později už se místní lidé nezapojili. Thamesmeadská přesila deseti na jednoho se v blízkém Bermondsey změnila v poměr jedna ku deseti. Později v ulicích řádily fašistické gangy a náhodně napadaly černošské občany. V lednu jsem byl zapojen do Anti-Nazi League (ANL). Tam, kde jsem bydlel, nebyla žádná jiná alternativa. Hlavním důvodem, proč jsem z ANL přešel do AFA... Jak víte, rozdávali letáky... prodávali na ulicích noviny... pořádali průvod.

BNP vedla průvod ulicemi, policie je chránila kordony a ANL křičela, "nacisti pryč, nacisti pryč!" Ale náckové vědí, že jsou náckama. To jim nemusíme připomínat. Ou jaké je to milé, držet plakáty a jemně křičet. Celá AFA, včetně mě, nebyla mírná a radši jim rozmlátila huby. Jaký má smysl říkat si, "Á... támhle jsou nějací fašisti, rychle, sežeňme transparenty, sežeňme milé učitele ze střední třídy, staré kamarády ze šede sátých let, a budeme proti nim zpívat milostné písně.

Je to pravda, ale naneštěstí pro mě, který jsem četl levičáccké noviny, prodavači je prodávali hned vedle prodavačů pravičáckých novin. Aby si trochu zpříjemnili práci. Což je hrozné, stejně tak mohli ty noviny prodávat na sobotním bleším trhu. Aspoň podle mě. Povídají si spolu o počasí, o tom, jak to jde... Potom jdou domů, sednou si do svých intelektuálských křesel a čtou si "Socialistou snadno a rychle."

Místo, aby jim šli rozmlátit okna nebo jim dali pod dveře petardy, atd. atd. Takhle se jenom rozmazlovali. Jsme připraveni na víc, než jen na fašisty mluvit. (člen AFA) Dostávali jsme se do fyzických potyček, zabraňujeme fašistům pořádat svoje srazy. Naposledy AFA například spojila síly s ostatními antifašisty, dali jsme dohromady 200 lidí, abychom zabránili srazu skotských členů BNP. Přijeli tam John Tyndall, John Peacock a jiné přední postavy BNP.

Ve výsledku jsme ty pitomce napadli, ovládli ulice a honili jich v centru města. Vedení BNP jsme uvěznili za jedním barem, zůstali tam trčet několik hodin. Byli uvězněni za barem... a policie je musela evakuovat tunely vedoucími pod hospodou až na vlakové nádraží. Vypadali jako krysy v kanálech. Ke komunistickému programu jsem se přidal, protože mi pár lidí připomnělo, že se na mě mladí lépe chytnou, oproti univerzitním intelektuálům, kteří jim vysvětlují špatnost fašismu.

Pomocí pracující třídy jim ukazuji, že mládež je v úloze pěšáků. Hodně z nich nevidí, že jsou využíváni. (Terry Marsh - anglický boxer) Vláda je klame a zneužívá, ignoruje... Ve smyslu, že nemají ubytování, nemají benefity, nemají práci... Možná mají možnosti tréninku, ale to je podle mě jen eufemismus pro vaření čaje a srovnávání poliček. Jsou do nich hustěny názory, že za všechno můžou přistěhovalci. Černoši. Přitom je to naprosto jinak.

Není to tedy jenom problém rasismu, je to problém ekonomiky. Vypadá to, že vše míří doprava a že všechny politické strany míří doprava, kvůli čemuž je na levé straně prázdno. Takže si musíme položit otázku... Vyplní to prázdno levice, nebo strana, která doleva alespoň směřuje, jako je to dnes... nebo to prázdno zaplní pravice, někdo jako jsou fašisti, někdo, kdo bude tvrdit, že nás zbaví problémů a že nás dostane z krize?

Skotsko je oblastí největšího vlivu BNP. Cíleně využívají historické nenávisti mezi katolickými republikány a protestanskými loajalisty. Stačí se podívat na zlaté prsteny lidí zpívajících Billy Boys. Fotbaloví fanoušci si myslí, že je ta píseň o Vilémovi III. Oranžském, ale ve skutečnosti je to píseň věnovaná Billymu Fullertonovi, fašistickému předákovi, který založil gang Billy Boys. Ten byl v roce 1926 najat, aby ukončil všeobecnou stávku, za což se gangu dostalo ovace od ministerstev.

Fašismus je popisován jako žiletka v rukou třídních nepřátel. V Glasgow to ve 20. letech platilo doslova. Fašismus v Glasgow drží v ruce místní mládež. Cílem našeho zájmu je fotbalový klub Glasgow Rangers. Je jasné, že když vypukne boj, sejdou se fašističtí organizátoři, kteří využívají Rangerské loajalisty jako prostředky k ovlivňování mladých fanoušků Rangers. Tady jsou prodávány noviny severních nacionalistů či britštích nacionalistů.

To, že BNP jen přihlíží, dokazuje, že BNP je jenom strana rasistů. BNP používá rasismus... Rasismus není pro BNP filozofií, je to jen jejich taktika. Teď tu není téměř známka po nějakých etnických menšínách. Je tu pár, opravdu jen pár Asiatů, pár černochů, pár Číňanů. Nejsou to žádné cílové skupiny. Žijí ve veliké Oranžské populaci. Jejich cílem je stavět na fanatismu. Loajalismus je stejně jen varianta fašismu.

Je založen na myšlence protestanstké nadvlády, že katolíci jsou lidé patřící do té nejnižší třídy. Že šlo jen o transfer z Ulsteru do Skotska. BNP nechtěla válku ras, chtěla válku autorit ve Skotsku, protože věděli, že rasistická politika jim neprojde. Museli použít jinou taktiku. A tou taktikou je nenávist, zbraň Oranžistů a loajalistů. Stavěli na tom, že jednota se dá vyjádřit i násilím, zmutovanou variantou fašismu.

Mladé loajalistické fanoušky Rangers, kteří jsou pohlceni loajalistickým militarismem, může stejně tak oslovit BNP. Ta jim dá prostředky k sestavení nového spolku mladých a podobných věcí. Pak by mohli představovat mluvčí všech mladých Skotů. Není náhodou, že skotská BNP má původ v Young Citizens Volunteers, což je partner Ulster Volunteer Force. Při čemž YCV je jen mladou variantou UVF. Členem Orange Order ve Skotsku jsem byl patnáct let.

Byl jsem zastupujícím předákem Oranžistů v Glasgow. Jako člen Orange Order jsem byl součástí loajalistické politiky. Například jsem prodával magazíny Ulster Defence Association a podobně. Taky jsem se angažoval ve fotbale, každý rok jsem jezdil do Belfastu. Účastnit se takovýchhle akcí... znamená být proti katolictví, proti IRA. Ale narazil jsem na problém, když mi přišel dopis z Ulster Defence Association.

Byl v něm časopis South African Patriot, rasistický magazín z Jižní Afriky. Považoval jsem se za loajalistu, nezajímala mě rasová politika, Národní fronta apod. Byl jsem z toho docela nešťastný, Stěžoval jsem si a přestali to posílat, ale předtím než přestaly jsem dostal poštu od federace konzervativních studentů, což byl vlastně magazín The Unionist. Konzervativní strana mě nezajímala, Zrovna jsem přišel o práci a Tories jsem nesnášel, stejně jako všichni ostatní.

Během aktivit militantních antifašistů nebyla extrémní pravice schopná začít jednat v Manchestru celou dekádu. Byli donuceni soustředit svoje aktivity do okolních měst... například do Rochdale. AFA je sleduje. Snažíme se zabránit jim získávat nováčky tím, že ukážeme lidem, že ačkoliv mnoho jejich stoupenců jsou také chudí, oni jsou nepřáteli chudých. Začínali jsme, když jeden z kandidátů BNP byl před volbami.

Žijeme v jedné obecné oblasti, přistěhovala se sem jedna nová rodina, bílá rodina. Měli i malou dceru, myslím, že jí mohlo být asi čtrnáct... V noci chodila kolem domů, kde bydleli Asiaté, a házela jim okny cihly do ložnic. Poblíž také bydlela skupinka mladých, kteří se otevřeně hlásili k rasismu. V noci chodili okolo, rozbíjeli okna, házeli věci otvory na poštu. Kdybychom šli ven, verbálně by nás napadli.

Rozhodli jsme se zavolat policii... ale řekli, že s tím nic neudělají. S násilím nesouhlasím, ale když není jiné cesty, co nám zbývá... Mnoho lidí pociťuje mnohem vážnější následky. V Newhamu a East Londonu vzpomíná černošská rodina na další oběť. Člověk byl ubit k smrti v nevyprovokovaném útoku. Policejní rekonstrukce ukázala, že v této části Londýna se počet rasistických útoků zvýšil za poslední rok o 99%.

Bermondsey přehlídka Britské národní strany a Národní fronty. březen 1992 Víme, že extrémní pravice nestojí za všemi útoky. Benefitují z rasové nenávisti a snaží se pracující třídu poštvat proti sobě samotným. - přijíždějí první členové Národní fronty. Tady v Bermondsey si na základě úspěchu při blokaci antirasistického pochodu, který jste viděli předtím, sestavili úspěšnou blokádu. Při té příležitosti jsme jim strhli nášivky, abychom ovládli situaci.

Naším úsilím je fyzicky popřít jejich potenciál růstu. Zjistili jsme, že jich tu pořád není tak mnoho, ale v jiných okresech jich je dost. Když je nezastavíme teď, když jich je málo, pak nebude šance je zastavit vůbec. - odchází Pěšáci fašistů byly vždycky z pracující třídy. V dobách ekonomického chaosu, sporů, problémů... zvedají fašisti své hnusné hlavy. Vydávají se za novou, radikální opozici.

Zatímco ve skutečnosti to jsou žoldáci bohatých, kteří je najali, aby udržovali jejich společenský řád. Kdyby si tak lidé uvědomili, že je nesmyslné bojovat černý s bílým, protestant s katolíkem, Žid s Arabem... Že naším zájmem je stát při sobě. Není dobré prát se o drobečky, které spadly bohatému od stolu.

Čím menší drobeček, tím násilnější boj. V Německu, v roce 1932, jeden rok předtím, než přišel Hitler k moci, obdržel pouze 20% volebních hlasů. V roce 1992 ve Franci získala Le Penova Národní fronta pouze 14% hlasů. Pamatujte, fašismus nezačíná v koncentračních táborech. Tam fašismus končí. Něměcko listopad 1997

CHASSEURS DE SKINS (2008)

Rok 84, epocha baseballové pálky Zvuky kalacha ve slumech a squatech U fontány, Farid a Porky už tehdy byly OG 's Kontrolovali ulice Bili se v Café Coste My, Ducky Boys, Bourreur Boys a Asnays Začali jsme válku a dopadly každého skina Bojové prsteny, barvy na bombery Moje pálka se vplete do situace Měníme taktiku a odjistěte zbraně Automaty máme připraveny i na pikniku Z 13tého okrsku do "Les Halles" Byli jsme ve válce.

Poslední památný boj v "Quai de la Gere". Papi mlátí Batskina, zvyšuje skóre. Bije hlava nehlava, jako kdyby to byl sport. Ukroutili jsme jim hlavy. Jako kleště. Vládli jsme Les Halles a třináctému. A i kdyby padaly kulky. S hrdostí, Hasta La Muerte! Paris XIII, Southcide, OG Kim! Original Redwarrior in the house!

Resistance Films uvádějí

Antifa: Lovci (nazi) skinů
Skinheadi se poprvé objevily v 60. letech v Anglii Krátké vlasy, džíny, vojenské nebo pracovní boty; byly evolucí tzv.. Mods, nadšenců pro černou hudbu, elegantní oblečení a upravené skútry. Každý víkend se konaly bitvy mezi Mods a rocker na Brighton Beach, které měly za následek mnohá zranění. Nejtvrdší z Mods se začaly oblékat způsobem vhodnějším do bitvy. Tito "hard mods" zformovaly první skupiny skinheadů.

V roce 1969 již většina hledišť stadionů patřila skinům. Byl to produkt dělnické třídy a nenáviděli všechny ostatní mládežnické subkultury. Hlavně hippies. Skins, fascinováni Rudeboys z Jamajky, poslouchali ska a rocksteady. Provokativní a násilní skinheads se hned staly senzací pro média. Ale zestárli, a tak v 70. letech tato kultura v podstatě zmizela. Obnovila ji až exploze punk-rocku. Pouliční bitvy radikalizovaly mnoho punkových skupin.

Sham 69, Slaughter & The Dogs nebo Angelic Upstarts, byly soundtrackem této nové generace. Vytvořili nový zvuk: Oi! music Oi! jako "hey you!" Výzva do boje v cockneyském slangu. Ve Francii se první skinheads objevili u "La Fontaine des Innocents" ve čtvrti "Les Halles", kolem roku 1978. Bylo to v dobách Farida a Ammoura. Tehdy byla příslušnost ke gangu diktována hudbou. Ke každému žánru příslušel jiný způsob oblékání a životní styl.

Nyní nosí nakrátko ostříhané vlasy každé děcko z předměstí. Ale my jsme tehdy byli jediní. Farid a jeho generace, původně to byly punkeři. Předměstská mládež, která ale hledala něco tvrdšího, ale i čistšího a méně výstředního než punkové věci a tak byli prvními, co sem importovali skinheadskou kulturu. Kluci jako Pierrot, Ammour, Farid, Fan ... ten pocházel z Colombie. Před nimi nikdo nikdy skinheada neviděl. Všechny je inspirovala skupina Sham69.

Sham69 stála za velkým návrátem skinheadů v Anglii 80-tých let. Začali jsme je poslouchat, protože jejich hudba byla silná stejně jako punk-rock, co jsme poslouchali, ale jejich vzhled, to bylo něco jiného. Ta uniforma byla čistá, elegantní, ale i odstrašovala lidí. Pokud nás 7 nebo 8 vešlo do metra, celý vagón ztichl. Přišli jsme na koncert a tam 300 lidí jen klopilo zrak. To se nám líbilo. A samozřejmě i to násilí, které k tomu patří.

"Mým domovem je ulice a mým náboženstvím je ultranásilí. " Muzika, přátelé, pivko ... Každý se nás bál ... A nebyl v tom žádný rasismus ... Na začátku, kolem těch 60. let, každý na politiku sral. Důležitá byla hudba, kámoši a oblečení. Ten vpád pravicové politiky přišel až později. Na začátku 80. let se skinheads spolitizovali. A násilí bez rozmyslu se změnilo na kulturu nenávisti.

Když napříč Evropou začaly vznikat extrémně pravicové strany, pracující třída pro ně byla ideální půdou pro zasasetí semen rasismu a nacionalismu. Tohle rychle poznamenalo skinheadskou kulturu. Tohle zde zůstalo z Carnaby Street. Ty hovna, skinheadi ... Jsou to fašisté z Národního Fronty (NF). Oni tu dělají bordel. Například ten zápas s Belgií, ne? - Jste hrdí, že tu žijete? - Ano, jen je zde moc kakost. - Koho? - Pákistánců, negrů, imigrantů.

- Nenávidíte je? - Jasně, stejně jako komunisty. "Děti našeho národa, dny slávy přicházejí! " Ve Francii Front National (FN) podobně jako jinde našel podporu mezi mládeží a hlavně skinheady. Fane, Occident, gud, GNRB, Union Solidariste ... A skinheadská móda se stala uniformou extrémní pravice. Všechny ultrapravicové strany mají jedno společné, a to velmi malý vliv na politické scéně. Proto se místem jejich působení pomalu stávají ulice, kde se prezentují násilím.

Tento fenomén je přítomen také v Německu a Itálii. Předtím byla ultrapravice spíše doménou buržoazie a studentíků. No tehdy to začínala být záležitost i mnoha dělníků a dětí pracující třídy na ulicích. Přitahoval je hlavně ten macho militaristický vzhled. Punk vždy stál proti systému a určitým způsobem byl spojený s anarchistickou či levicovou politikou. Tehdy začali agresivní aspekty této hudby využívat náckovské kapely na šíření nenávisti.

Všichni následovaly skupinu jménem Skrewdriver. Pamatuji si jejich první singl, klasický punk-rock. To ale bylo předtím než začali vyznávat nacismus Ian Stuart Skrewdriver Jaký význam má hudba pro vaše hnutí? Hudba má dopad na mladé tam, kde ho politici nemají. Mnoho lidí považuje politiku za nudnou a často to tak bývá. Jít na koncert je ale větší zábava než jít na mítink. Na mnoho lidí tak máme vliv a možná pokud se zamyslí nad texty, tak se přidají k nacionalistickému hnutí v jejich zemi.

Londýnští Skrewdriver se staly vůdčími osobnostmi nové generace skinheadů fascinováných národně-socialistickou ideologií. I francouzské skupiny následovali jejich příkladu. Evil Skin a jejich zpěvák Sniff, Tolbiac 's Toads, Brutal Combat Bunker84 a Legion88 nastoupili na scénu. Toto s sebou spolu s hudbou přineslo vlnu rasových útoků v 80. letech Skins se pomalu dostávali do povědomí veřejnosti a rasismus se šířil, no našel si i odpůrce.

V těch dobách skinheadi ve Francii i celé Evropě byly snad ze 100% Ultrapravičáci. Pokud někdo říká: "V 85. jsem byl skinhead, ale ne nacista, " buď nebyl skinhead nebo byl nácek. Neboť 99,9% skinů ve Francii a napříč Evropou částečně i v Německu a Anglii byly všichni Nackové. To je bez debat. Myslím že byl jistý rozkol mezi "Skinheady nacionalisty" a "národně-socialistickými skinheads. " Nacionalisté nosili francouzské vlaječky na bundách.

Národní socialisté byli pošití spíše svastikami. Vlastně to byly Odal runy, abych byl přesný. Kosočtverec s dvěma nohama. Rasistické gangy byly tyto: Nazi Klan v Luxembourgu, FIAP v St. Jacques, Legion 88 v Juvisy a Tolbiac 's Toads v podstatě po celé Paříži. Toads většinou nosili vínové martensky a zelené bombery s francouzskou vlajkou. Měli i hudební skupinu a odznak ... Pár těch odznaků stále mám, protože jsem je bral zbitým Nackům, byly to moje trofeje.

Jejich symbol byla Francouzská mapa objímaná žábou s bílým tričkem a kšandami a botami. To byly Tolbiac 's Toads. Jejich takzvaní nepřátelé byly "Luco Skinheads," "Nazi Klan," který se vyskytoval kolem stanic Luxembourg & St. Michel. To byly Nacisti. Komunisté, levičáci a kapitalisté mají TV, rádio, tisk a peníze na své straně. Co máme my, jsou pěsti. Proto máme rádi násilí. Batskin byl jejich "Charismatický vůdce."

Musím říct že to byly tvrdí bojovníci Udržují si teritorium. V noci chodí po St. Michel a vyhledávají konflikty. - volám policii! Byl to dominantní kmen, v těch dobách ... Velká hrozba pro mladé punks. Takový člověk si musel pečlivě plánovat každou jízdu metrem. Vystoupit na některých stanicích by totiž byla sebevražda. Les Halles, Luxembourg a Clignancourt například. No a někteří začali organizovaně útočit na imigranty.

A hlavně napadali koncerty kde mohli být nějací punkeři nebo Redskins. Mytologie strachu tedy opravdu zabírala. Koncerty nebyly časté, čili tam bylo dost lidí. Punkeři chodili i na nějaké New Wave koncerty. A i skinheads. Ti byli zaměřeni na konfrontování, pankáči na provokování. A ti obvykle dostali na budku. Klasika. My Skini nemáme nic společné s punkery. Jsou to socky, my ne. Jsou to narkomani a zločinci. A jejich hudba je na hovno. Nemáme s nimi nic.

"A co se stane když se s nimi potkáte na ulici? " pak BUM! Francouzská punková scéna byla na vzestupu reakce na útoky skinheadů. Skupiny jako Bérurier Noir, Guernica, Laid Tenardier a Ludwig Von 88 si zorganizovali i vlastní ochranku. Bylo tu jisté alternativní hnutí, které se projevovalo i hudebně, i společensky i politicky. A ulice byla jejich hlavním působištěm. Ten fakt, že mnoho kapel bylo politických, hrál velkou roli.

Neboť to, čemu se říkalo "alternativní rock "se hrálo v celé zemi. A plno kapel mělo silné politické přesvědčení. Vše antirasistické a internacionalistické. A to mělo i dopad na posluchače. Větší než nenávist šířená fašisty. Mnoho lidí se probudilo a byli připraveni na akci. A tehdy jsme se sešli, zamysleli a řekli si, že je čas učinit konec jejich zákonům. A je čas se spojit jako gang. Radikální gang, který necouvne, jehož doktrína bude militantní antifašizmus, a který bude zasévat strach do srdce nepřítele.

Red Warriors se zformovaly v 85-tom v squaty jménem "L'usínáme." A rychle se staly dobře organizovaným gangem proti Náckům. Ulice jsou politickou scénou, významnější než parlament. Naše životy jsou s nimi spjaty a těmhle týpkům je nenecháme. To je vše. S krajní pravicí se nediskutuje. Násilí je pro nás legitimním prostředkem k dosažení cíle. A myslíme, že extrémní pravice vyžaduje extrémní kroky. Chtěli jsme spojit síly, abychom byli silnější.

Red Warriors vznikly setkáním různých lidí. Znal jsem Jeffa z L'usínáme. Jeff znal Juliena. Pak přišel týpek jménem Nano. Na začátku jsme tedy byli čtyři. Ze čtyř později vzniklo sedm. A nakonec nás bylo 14. Začali jsme dělat výjezdy na autech, abychom je našli a dobili. Když jsme si řekli, co nám udělali, jaké názory zastávali a jaké šílené příběhy jsme o nich slyšeli ... Tak to že jsme vraceli úder, to pro nás určitě byla opodstatněná sebeobrana.

Každý z nás se věnoval nějakému bojovému umění. A každý vyhrál alespoň jeden šampionát ve své disciplíně. Julien byl mistr Francie ve full-contact kickboxu. Frank byl mistr Francie v kung-fu. Scan byl mistr Francie v savate - fancouzském boxu. Já jsem byl mistr Evropy v Sanda - čínském boxu a kung-fu. No a ještě "The Woods Baby." Ten se zúčastnil mistrovství v kickboxu, ale prohrál.

Každopádně, všichni jsme měli zkušenosti s bojovými sporty ... A byli jsme tím známí. Měli jsme disciplnínu, zásady a principy. Počátky naší skupiny, i když je možná blbost to tak nazvat ... se odehrály v klubu Belle Dix. Teď se to tuším jmenuje La Java. Každý čtvrtek tam byla party s názvem "Acid Rendez-Vous." Nano a Jeff si tam zvykli chodit. A jednou tam natrefili na bandu Nacků a dostali výprask. Nacani řekli, že to je nyní jejich podnik, jejich území.

To byla příležitost pro nás. Ukázat jim, že to pro ně nebude v kuse tak snadné. Byla to jedna z prvních ofenzív Red Warriors proti skinům, hlavně jednomu, co se s nimi vláčel a nosil účes podle Adolfa. Říkali jsme mu "Pascal de Juvisy." Byl to následovník Legion 88. Převrátili jsme si bombery oranžovou podšívkou nahoru, abychom se od nich odlišili. To byl jeden z našich legendárních poznávacích znaků.

Tato událost položila základy Red Warriors jako organizované skupiny. Sice jsme byli připít nějakým bílým vínem a v malém Citroenu Visa nás bylo sedm. Sotva jsme zavřeli dveře. Vlastně někdo seděl i v kufru. Vyběhli jsme odtud s pálkami a rozjeli jsme se po sobě. Nacani dali samozřejmě echo policistům, neboť za pět minut to bylo plné typů z CRS (prevence) a všechy nás pochytali. A Nano se pokusil zdrhnout, ale chytili ho, tak se vzdal a položil zbraň.

A i tak ho shodili ze schodů. Celkem to nasere, když má člověk 15-16 let a vybijí mu všechny zuby. Náctiletí jsme byli asi všichni. Já jsem měl nedávno předtím 18, ale Nano nebyl ani plnoletý. Na komisařství z toho byly problémy. Nás sedm Fizlové zavřeli do jedné malé cely. Naproti nám ve větší cele byly tři Nackové. A došel tam kapitán s novinami NF v ruce! Na titulce bylo: "Jsme hrdí, že jsme Francouzi." A říká: "Kteří jsou fašisté?"

A oni: "My, pane." A hrdě jim ukázal titulku novin. Fízlové za ním se usmívali. Pak praštil novinami do mříží naší cely. "A kteří jsou ti červení?" Nepřiznali jsme se a neměli jsme žádné znaky, tak nás vlastně nemohli rozeznat. Pak nás vyvedli. A už o nás věděli, tajná služba i policie. Možná v konečném důsledku šli po nich stejně jako po nás, ale mnohem víc tolerovaly nácky a sympatizovali s nimi.

Párkrát jsem viděl i jak Fízlové pomohli Nackům vlastními zbraněmi. Před dvěma měsíci jsme já a můj kámoš zbili černocha a zadrželi nás. Černoch řekl, že napíše stížnost a policisté řekli: "Napište stížnost jindy," "Tito dva půjdou s námi." Vzali nás domů a řekli: "Tentokrát to bude s výstrahou za tu bitvu a za svastiky, " "Ale příště si dávejte pozor." Ukázali nám členské průkazy strany Front National a řekli "Jděte odtud pryč."

Takže tak ... Taková byla v té době francouzská policie. Ta akce se stala legendární, protože byla první, byli jsme ještě děti, poprvé jsme měli obrácené bombery, poprvé jsme byli maskovaní a poprvé jsme je nakopali, i když to byly veteráni. Ale z vojenského hlediska to nebyl moc úspěch ... Všechy nás chytili a Rico "Blacskin" se dostal do basy na dva roky, neboť byl nejstarší. No další útoky již byly naplánovány lépe.

Tyto útoky znamenaly vzestup Redskins kontrakultury. Francouzští redskini si vypůjčili jméno od anglické kapely, která měla blízko k Socialist Workers 'Party a organizaci Anti Nazi League . Často používali sovětskou vlajku a emblém se srpem a kladivem. Oblékali si i barvy amerického fotbalového týmu Washington Redskins . Mezi nimi byli i punkeři, mladí skinheadi vyznávající jejich původní tradice bez rasismu a i děti blízké vzrůstající hip-hopové komunitě.

Skinheadské bombery, rockerské džíny, vojenské boty nebo hip-hopové sneakers ... Red Warriors se stali novým pouličním Golem. Tehdy berlínská zeď ještě stála a východní velmoci ještě existovaly. Dost lidí uznávalo marx-leninismus, ale všichni mí druzi byli spíše libertariáni než leninovci. Více společného měli třeba se situacionistami nebo anarchisty než s Komunistickou stranou Francie. To pro nás byly "stalinovci," skoro fašisté.

Byli jsme libertariáni, ne marx-leninisti. Když se anarchistická kapela Bérurier Noir stala jedním z hlavních terčů neonacistů, Red Warriors jim začali dělat ochranku. Zvěsti o našich akcích se v té komunitě šířily rychle, takže nás Bérurier požádali, zda bychom jim nezabezpečovali koncerty. Poslouchej, francouzská mládeži! Sjednoťme se a zvítězíme, násilí není budoucnost, ale solidarita je! Poslouchej, francouzská mládeži!

Sjednoťme se a zvítězíme, násilí není budoucnost, ale solidarita je! A pokud Red Warriors byly na nějakém koncertě, nebyly tam problémy, náckové si netroufli se tam ukázat. Ty jejich čistky byly užitečné, zajišťovaly koncert a tak nějak vytvářely veselou a bratrskou atmosféru. A inspirovali lidi. Nezastavitelná síla pomalu rostla. Vztyčte prostředníčky, lidé! Věříme vám všem, FN nikdy více nedostane 20% vašich hlasů!

Toto je nové hnutí mladých, jděte na všechny jejich náckovské akce a pokazte jim jich co nejvíc! Protože jsme černí, jsme bílí, jsme žlutí, a dohromady jsme DY-NA-MIT! 1, 2, 1-2-3-4 Mládež vám jebe na Národní frontu! Mládež jebe na všechny nácky! Na konci 80. let se militantní antifašizmus nespojoval jen s punkovým hnutím, ale také s veteránskými gangy rockerů jako As-nays, Dockers Boys, Crazy Boys či News Brothers . I ti bojovali proti rasistickým skinům.

Hlavně rockeři Ducky Boys měl zásluhu na vyčištění Les Halles, již tradičního území nácků. Nosili americké vlajky a zlomený keltský kříž, ten znamenal iniciály "DB" (Ducky Boys) Byli známí také pod jménem "Chasseurs de skins," (lovci skinů) to byl jejich slogan. Nebylo nás více než 20, ale byli jsme schopni zmobilizovat tak 50 lidí. Spolupracovali jsme také s nějakými hiphopovým bandami, ale hlavně s Red Warriors, Ruddy Fox a podobně.

Většinu času jsme trávili na ulici a měli jsme rádi chození na koncerty, kde by mohly být skinheadi. Když jsme slyšeli o show, kde by se mohly objevit, vždy jsme se tam ukázali i my. Roku 1986 starosta Paříže zakázal skinheadské koncerty kvůli násilí na nich, ti idioti se stále bili mezi sebou. Tak museli začít za zábavou a bitvami chodit na jiné koncerty. Například koncerty skupiny The Meteors, ti hráli těžké rockabilly.

Nebo i ska koncerty, například na Bad Manners. V roce 1988 koncert Bad Manners skončil obrovskou bitvou mezi skinheady a Ducky Boys. Podobně i koncert Meteors o dva roky později, zase Ducky Boys a jádro pařížských skinheadů. Vždy jsme tam porozhazovali i naše letáky s výstrahou. Ska, Psycho, Redskins, Punks ... Pokud vypadáte jako skinheadi a nenosíte vlastní barvy, naložíme s vámi stejně jako s nimi!

DUCK BOYS Nosili jsme nášivky s americkou vlajkou jako poctu rock n 'roll hnutí 50. let. Byli jsme následovníky rockerských gangů jako Panthers nebo As-nays, kteří zase bojovali s Rebels. To byly bílí rasističtí rockeři pošití americkými konfederační vlajkami. To bylo na počátku 70. let a byl to začátek války proti rasistickým gangům ve Francii. Ducky Boys byly spojení s As-nays a Black Panthers.

Tito černí a arabští rockeři byli fascinováni americkým černým rock n 'rollem a americkou Stranou černých panterů. Jejich nepřátelé byli Rebels, nosili Jižanské vlajky na kožených bundách. V nočních klubech jsou Panthers nejlepšími tanečníky, získávali si srdce mnoha dívek. Ale když se tu objevil tento Rebel, situace se vyhrotila. Rasistické gangy na nich často útočili, proto tito milovníci swingu a raného černého rocku zformovaly vlastní gang, dobře trénovaný a organizovaný, vedený 18ti letým "Grand Jackem."

Dnes se na trhu setkalo pár nepřátel, Rebels. Přinutili dát dolů nášivky a odznaky s rasovými provokacemi. Vždy nosí hřeben, doklady a dva boxery v kapsách. Měli jsme problém s Rebels a jejich útoky na černé, tak jsme se rozhodli, že se seskupíme. Když jsme nějakého viděli, vzali jsme mu symboliku, a pokud se pohnul, tak dostal bitvu. Dej si to dolů. Dám si to dolu pak ... Dej to dolů, teď! Takže Panthers a As-Nays vydláždily chodník Ducky Boys.

Ti také nosili americké vlaječky jako poctu svým předchůdcům. Než jsem se stal Red Warrior, byl jsem Ducky Boy. První kluci pošití americkými vlajkami však byly The Panthers. Ti byli inspirováni americkými Černými pantery. Všichni jsme se znali a měli jsme podobné cíle, chtěli jsme zničit Rebels a fašisty. Žádné skinheady jsem už nepoznal, za mé éry to byly spíše Rebels. S těmi jsme bojovali my. Zvykli si chodit hlavně po Vincennes.

Tam se často odehrávaly boje. Jediná dokumentace mýtického gangu As-Nays je film z roku 1988, "Furie Rock," kde As-Nays hrají sami sebe bojujíce proti "Crazy Cats", gangu vytvořenému pro potřeby filmu, složeného z Ducky Boys a Red Warriors. Nyní nám zaplatí, bastardi. Ani se nepohnete, nebo uvidíte ten tanec! Co blbnete? Jděte do prdele! Rocky, ty jsi se zbláznil, ne? Přestaňte s těma blbostma! Vypadni pryč!

A vy taky táhněte! Dojebeme vás! Pojďme pryč. Bez boje? Jak zbabělci? To se týpkům líbit nebude. Na to já dlabu, nepotřebuju se dát roztrhat. Odcházíme ... prozatím. Počkejte příště! Jako každou sobotu, Ducky Boys kontrolují dav na trhu. Nášivky, odznaky a také mluvená slova. Jakýkoliv náznak nepřijatelné politické orientace a zasáhnou. Red Warriors, Ducky Boys a ostatní chránily ulice. Násilí Neonacisty se jim začalo oplácet.

No tato mobilizace nezůstala nepovšimnuta. Fašisté tehdy zjistili, že mají vážné nepřátele, silné a organizované. A začali si srát do trenek, když zjistili, že mohou přijít i k úrazu. Mnoho z nich prostě zmizelo, neboť nebyly až tak politicky založení, aby za vzhled nebo názory dostávali na budku. Tolik hrdosti už nepobrali. Co se jim líbilo bylo vláčet se jako gang, ale za své názory už nést odpovědnost nedokázali.

To zrušilo většinu z nich. Jen tvrdé jádro militantů zůstalo a nějak se uspořádalo. Multikulturní společnost je chyba, protože má odpůrce. Kdyby to byl takový dobrý systém, oponenti by nebyli a skinheadské hnutí by neexistovalo. My jsme kontrakultury této společnosti. Takže pokračujete v činnosti? Ano. Máme kulturu a historii jako Zulu, Tutsiové, Japonci nebo Číňané a chceme ji chránit. Jsme proti imigraci, která kazí naši kulturu.

Zbili byste imigranta? Ano, pokud je to třeba na to, abychom byli vyslechnuti a pochopeni. Batskin byl chytřejší, šel ke každému skinhead gangu a rozeslal zprávu, že jednota je nutná. Neboť my, jejich nepřátelé, jsme extrémně zesílily. A on ten tlak pociťoval. Neboť Ducky Boys, As-Nays a Red Warriors je skutečně dávali dolů. Jednoho po druhém, organizovali útočné akce. Proto jejich síla vzrůstala.

Vzali všechny nacistické bandy a zformovali "best of" gang jménem JNR, čili "Jeunesses Nationalistes Revolutionnaires." Stali se ochrankou stran radikální pravice. A byli i více angažovaní v politice. Toto je JNR, Mladí revoluční nacionalisté. Všichni už byli ve vězení za politické nebo rasové násilnosti. Je to nová tvář francouzského pravicového extremismu. V Paříži jich je zhruba 20. Názory i vzhledem jsou velmi radikální.

Oblečeni v černém, s paratroops botami ... Vypadaly jako holohlaví těžkooděnci. Byla to skutečná úderka, trénovaná a organizovaná. Již nebyly pošití "White Power" nášivkami. A chránily pochody FN a tak podobně. Byl zde totiž chlap jménem Jean-Gilles Maliarakis, ultrapravicový aktivista někdy od 70. let. Maliarakis měl "super" nápad na použítí skinů jako militantního křídla hnutí. Tehdy začali pochodovat na demonstracích FN.

Ale Front přišel na to, že to poškozuje image strany. Pamatuji si ty legendární záběry padesáti nácků za sebou v poutech. Znázorňují moment, kdy politici z FN zkoušeli rekrutovat ty z méně blbých z náckovských bandů. Maliarakis jim vybavil i kanclík blízko Les Halles. Ale vykašlal se na to, protože tito chlapci se pouze bili a chlastali. A on v nich viděl možný "Avantgardní batalion" francouzské ultrapravice, ale nějak tomu tak nebylo.

Kolem roku 1988 se skini staly mazlíčky médií ve Francii. Kvůli skóre FN v parlamentních volbách se ještě posílil obraz pravicového strašáka se skinheady jako jeho nechvalně známými ochránci. Ti se tehdy dostali mimo kontrolu. V Rouen zbili černého policistu, v Lille je bezdomovec zmlácený během spánku na lavičce, V Cagnes-sur-Mer vybuchla v azyláku bomba a vyžádala si jednu oběť a několik zraněných.

A v Paříži vyhodili do vzduchu i redakci časopisu Globe. Vypadalo to, že s těmito dvěma útoky mají něco společného neonacisté ze strany PNFE. Někdy bylo rasových útoků za den i 20. Bylo to nemožné, diskutovat s nimi. Od školky žili v tom, že černí jsou buď otroci nebo lakomí a zlí lidé. V tomto je vychovávali, takže když viděli přijít nějakého černocha do jejich města, tak se dost lekli. Nechtěli vědět jací jsme a bylo jim to jedno.

Tak jsme jim museli dát, nejdříve klidně, najevo, že jsme tady a budeme tady. Když začali být násilní, začali jsme i my. Měli jsme na výběr, zda být Ducky a lovit skíny nebo ne. Před námi stála banda rasistů a xenofobů, ale nebyly to ignoranti. Někteří rasisti ignoranti jsou a nevědí nic o jiných lidech, jsou jen přesvědčeni svými předsudky. Tito zde, to byli rasisti kvůli hlubokému podezření.

A měli jsme spoustu dobrých důvodů, abychom je zastavili. Znali jsme nepřítele podle barev, co nosil. Dnes to u mladých tak není, ale tehdy jsme poznávali nepřátele na život a na smrt podle toho. Dostávali jsme se do konfliktů s lidmi, které jsme nikdy neviděli, a to jen kvůli oblečení. Byla to skutečná válka. Většina lidí o našich uniformách nic nevěděla a nezajímalo je to, ale fašistické gangy nás viděli na stovky metrů.

Možná už neútočili na každého černocha, co spatřili, ale na jakéhokoli "lovce" zaútočili hned a bez váhání. "Lovci" přímo křičelo z tváře "Jsem černý, máš s tím nějaký problém?" Tak jste se stali terčem jakéhokoliv nácka ve městě nebo on vašim. Týpek se svými nášivkami dával najevo svou hrdost. Ve společnosti převládá pokrytectví a lidé se často stydí za to, kým jsou.

Chlapi, co nosili své barvy, ať už skinheads, Duckys, Reds nebo Rudies to měli napsané na čele. "Jsem Red, jsem Ducky, jsem Ruddy ..." "A co jako?" Moje holka chodila tehdy na lyceum v Montaigne. To území měli pod palcem náckové. Rue d'Assas nebylo pro lovce bezpečné místo. Já jsem tam ale chodil hrdě že nesu své barvy. Samozřejmě i se slzákem v kapse na rukávu, vždy připraven ho použít. Záleželo na situaci.

Fungoval ale i nějaký ten kodex cti. Když šlo kolem 10 nácků a jeden mě znal, tak řekl - jdeme na férovku. Ostatní se postavili do kruhu. Mohl jsem ho zbít aniž by se pohnuly, strhnout mu odznaky a nášivky a odejít s hlavou nahoru. Věci se změnily, každý vypadá stejně. náckové nosí kšiltovky a tak, se nedají rozpoznat, ani jejich oponenti ne. B-Boys také měli všichni stejnou uniformu ...

Tehdy měl každý gang svou ideologii, barvy, vlastní způsob vyjadřování, chování, chození po ulici ... Proto jsme si udržovali od sebe odstup. Bylo to cosi, za čím jsme si museli stát za každou cenu. Typickou bundou členů gangů byl bomber, B52 nebo flight jackets. Už první pařížské gangy nosili B52, bombery nebo letecké bundy, ale žádné kožené KŘIVÁKY! To bylo pro kudrnaté týpky.

My jsme nosili flight jackets, B52 a bombery. A všechny gangy chodili k jednomu holiči v Simplon, takže jsme měli podobné účesy, vypadalo to jako letecká rampa. Specializoval se na afro účesy, podobný styl jaký měly Black Panthers. Prostě krátké vlasy po stranách a "rampa" nahoru. Skinheads to měli jednodušší, prostě hlava oholená žiletkou. S náckama jsme měli společné pouze boty, bundy a způsob boje, ale to jsme jen probrali to, díky čemuž se jim dařilo na ulici.

Měli Triplex opasky například hned jak jsem to spatřil v akci, viděl jsem že je to kurva efektivní, tak jsem to zkopíroval ... Totéž dr. Martens boty - kop do hlavy ocelovou špicí byl totéž jako zásah pálkou. Také jsme jasně viděli tu efektivitu, tak jsme se také zařídili takto. A bombery, ty byly sice drahé, ale když jste už zbili nácka, mohli jste mu vzít i bundu.

To byla i přijímací zkouška do gangu Redboy, který jsem založil, v 13tém okresku blízko Cite Universitaire ... Pokud uchazeč neměl bomber, první věc, co měl udělat byla jeden si ukrást. A to samozřejmě od nepřítele, ne od civilisty, bylo ho třeba stáhnout z nácka. Totéž i martensky a hlavně bojové prsteny. Tím, že jste vzali náckovi prsteny, jste definitivně vyhráli, protože si je musel sundat sám, jinak by to šlo už jen barbarskými způsoby, které nebudu moc rozebírat.

Je to jednoduché. náckové mají ocelové špice, ty musíš mít ocelové špice. Ocel proti oceli ... Pokud měli prsteny nebo boxery, i ty bys měl mít nějaké. Měli jsme baseballky, protože i oni měli baseballky. Měli jsme bombery, aby nás nemohli táhnout za límec. A krátké vlasy, aby nás za ně netahali. Museli jsme být stejní pouliční bojovníci jako byli oni.

A když jsem ráno vstal, tak jsem se nepostavil před zrcadlo s úmyslem vypadat dobře, spíše jsem chtěl mít špatný ksicht, aby se mě báli. Bylo to tak. Byli jsme ve válce. Radikální antifašizmus byl na vzestupu, velká novinka. A nebylo to kontrolováno politiky. Neměli jsme nic s žádným z nich. Pouze brutalita, násilí a radikalismus. Nebylo to ničím zastřešené. Mnohdy slyšíme: "Jsou to také lidé. Jste stejní jako oni. "

My jsme si ale stáli za tím, že pokud je někdo neonacista nebo nacionalista a běhá po ulicích s těžkými botami a Triplexem, za 2 sekundy může dát na budku komu chce. Musel zde být někdo jako my, kdo by jim také dal najevo, že to může být i nebezpečné, dělat tyto věci ... A pokud jsme jim nezměnily názor, alespoň se začaly oblékat jako "civilisté" a nemohli si pak tolik dovolovat a ubližovat lidem.

Ani při pořádné dávce tolerance jsme nemohli nechat jen tak týpka se svastikou nebo keltským křížem s těžkými botami s bílými tkaničkami, co si seděl v kavárně. To v žádném případě. Politici s tím nedělali nic. Často je i tolerovali. Nechali jejich růst, protože když už nic jiného mohly sloužit jako strašák. Levicové strany karikaturovali FN jako vážnou hrozbu a to jim přineslo úspěch.

Zlí fašisté, to bylo žhavé téma pro veřejnost. náckové byly v kuse v novinách, TV ... Jsem Afričan. Afričan? Vypadni. Co když ne? V tomto opuštěném tunelu metra dělají to, čemu říkají městská guerilla. Aha, v TV je ukázaly jako hodili Molotov do zdi! Ty vole ... No nebo zmlátili starého přistěhovalce a lidé měli o čem mluvit. To se nedalo. My jsme je hledali a lovili, oni čekali na setkání s námi.

Chodili jsme v noci ven jen aby jsme je našli, v tom byla změna. Lovili jsme fašisty. Pokud vím, toto se v jiných zemích nedělo. My, týpci z Paříže jsme byli zřejmě první radikální a militantní pouliční "antifa" aktivisté. FN začal dostávat hodně hlasů ve volbách a všichni jsme věděli že to je bohužel jen začátek. Pociťovali jsme fašistické a rasistické praktiky úředníků, ale pro nás byly nejpodstatnější militanti v našich ulicích.

Na ulicích, v barech, na koncertech ... Všude. A když je politici nezvládali, museli jsme my. I když jsem ještě nebyl dospělý, měl jsem jistá politická stanoviska. Politika? No, stále jsme byli dost mladí a znepokojeni politikou, pravicovou či levicovou. Dnes mohu klidně dodat, že určitě nikdo nepřinesl změny, které sliboval. Byla zde celá jedna generace přistěhovalců, která proto začala brát věci do vlastních rukou.

Nechtěli být jen součástí své komunity, ale i se zapojovat do sociálního dění jako francouzští občané. To hrálo velkou roli. To využili i politické organizace jako SOS Racism, ale tento radikalismus vyšel rovnou z ghetta. Děti si řekli: "Jsem také Francouz a nenechám si stoupat po nohách. " Děti z ghetta jako já museli hledat totožnost. Neboť jako černoch jsem měl v sobě kopu frustrace a žádné příklady, zkušenosti, nic.

Takže když jsem se zapojil do tohoto hnutí, cítil jsem, že to celé má konečně smysl. Skutečných gangů lovců nebylo více než 3, 4. .. Méně než 100 lidí, v Paříži celkově. No byli jsme jako bratři. I když jsme nebyli z téhož gangu, když šlo o obranu před fašisty, byli jsme jako jeden. Respekt! A někteří jsme se neměli jako osoby rádi, ale když se bylo třeba spojit, tak jsme se spojili. Všichni jsme chtěli vykopat Nácky z Francie.

Když se dnes podíváte na volební výsledky, vidíte, nepodařilo se, ale našim záměrem bylo spíše nedovolit fašistům promenádovat se po ulicích. Dávalo nám to naději, byl to společný boj. Jejich hnutí bylo o totožnosti, no i rasismu a xenofobii ... V naší věci bylo něco univerzální. Jsme hnutí Ducky Boys. Redskins a Ducky Boys! Jsme nejlepší. Organizace jako Volume či SOS Racism nás pověřili, abychom zajistili jejich koncerty a demonstrace.

A někdy jsme to dělali, protože jsme k nim měli blízko. Ale jako Ducky Boys jsme nic neměli s politickými stranami. Le Pen je fašista! Skalpovat ho! Le Pen je odpad! Smrt fašismu, zabít Le Pena! Ze všech lovců, Red Warriors byli jediní, kteří byli zapojeni do politických hnutí. Měli velmi blízko ke Volume, Sekci striktně proti Le Penovi, antifašistické libertariánské skupině zřízené roku 1984 v Toulouse.

Dělali ochranku i hnutí SOS Racism a lepily plakáty. Kampaň SOS Racism se rozběhla tehdy, i když byli prezidentské volby v roce 1988. Čili, když jsme šli lepit plakáty SOS Racism, museli jsme se setkávat i s Nacky lepicích plakáty FN a kdybychom nelepily v noci, tak by ty plakáty zmizely dost rychle.

Jistý Julien Dray, dnes poslanec, tehdy právě odešel z Revoluční komunistické ligy, co založil SOS Racism s Harlem Desire, fousatý týpek, tomu jsme byli představeni jako chlapi do terénu, použitelní na noční lepení plakátů. Dostali jsme dvě dodávky a benzín jsme měli zdarma, takže si to umíte představit, naše aktivity byly také na vzestupu. A v neposlední řadě jsme pracovali pro legální organizaci.

Takže 20 kluků, co z dvou dodávek vyskočilo na nácky, to nebylo nic nevídaného. Jednou jsme si jezdili po ulici s Kimem, Božím, Jeffem a dalšími ... a Bozo spatřil nácka, s nimiž měl předtím problémy, pár dní dozadu. Tak stiskl brzdu, všichni vyjdou ven a Kim začíná bitvu. Měl jsem pro každý případ v zásuvce pistole, a oni ti náckové byly už třicátníci, velká holohlavá monstra s vojenským tetováním.

Takže jsem vytáhl zbraň, ale Jeff mě zastavil, řekl: "Jsi holka nebo co?" "Pojď do toho, jeden na jednoho. " Kim tehdy měl nedávno 17 a možná méně ... A nácek naproti mně měl bicáky jako já hlavu, vojenský výcvik dávno za sebou, ale to jsme ještě nevěděli, takže Kim vyběhl za mohutného pokřiku "RED Warriors!" A na hlavě mi přistála pěkná rána ... V životě mě mnohokrát udeřili, ale toto ... Prostě jsem viděl hvězdičky.

Spadl jsem, zkusil jít ... otočil se, kopl ho do hlavy, chitil mě za vejce a hodil mě na auto, pak mi praštil hlavou o kapotu. Znovu jsem zdrhal a zkusil ho kopnout. Kimovy to šlo docela dobře. Jenže ten chlap měl o 15 let a o 40 kilo víc. Takže Kim dostal pár ran, ale držel se. Když se najednou náckovi podařilo dát Kimovy perfektní pravý hák ... Sjel jsem na zem ... Situace začala být velice nepříznivá ...

Julien dorazil, levý hák, pravý hák, high-kick, chlap ho popadl, hodil na záda a dával mu pěstmi jako v Ultimate Fight Julien se nějak vymotal, a to už ostatní měli vytažené pálky a začali s nimi nakládat. Sehnul jsem se pro jednu na zemi ... A přiběhl ke chlapovi co jsem mu držel hlavu. Dvě rány ... Fakt jsem cítil jak se mi v rukou mění na želatinu. Bylo to moc brutální, ale tehdy ... čím brutálnější, tím lépe.

To nebyly ministranti. Na konci 80tých se do Francie dostala hip-hopová kultura a breakdance, graffiti a rap se staly novými formami vyjádření kultury nové generace. Hip-hop s sebou přinesl i nové Zulu gangy, které začaly v hlavním městě dělat rozruch. A tehdy, kolem 89-tého, to už začala být velká móda, každý vypadal jako lovec. Militantní vzhled si děti vypůjčili od skupiny Public Enemy.

Pomalu každý nosil červený šátek a maskáče a se svým gangem bil nácky, ale vždy se ztratili, když to začalo být trochu vážné. Byly zde třeba Felins a Kamikazes, Kopírující film Made in America se pustili do války gangů. Black Dragons a Bourrer Boys se soustředili zase na nácky. Zulu gangy byly něco jiného. Byli to antirasisti, jasné že byly černí. ale nebyly to lovci, skuteční lovci. Zmlátili nácka když nějakého viděli, ale nebyly to lovci.

Někteří s námi byli kámoši, neboť také chtěli bít nácky, ale lovci jsme tu byli jen my, takoví co chodili ven a hledali náckovské bandy. Zulu je jen sundali když je náhodou potkali. Pokud zrovna neútočili na všechno, co se pohnulo, tak konfrontovali nácky jen na základě náhodných setkání. Ale i proto začalo být velmi nebezpečné se tak oblékat a náckové už byli unavení. Útočiště si našly na stadionech.

V 89-tém se neonacisté často objevovaly na tribunách v Parc des Princes, mezi fanoušky PSG. Batskin a JNR vytvořili "Pitbull KOP," 100-člennou skupinu zaměřenou na násilné provokace. Hrdě sedíc na "KOP de Boulogne", integrovali mnoha fotbalových chuligánů. Zmlátili nás protože jsme černí, to je všechno. Jak se to stalo? Nic jsme nedělali, prostě nás zmlátili. Tak jako se náckové snažili ovládnout stadiony, nový gang spojil Ducky Boys a děti z ghetta.

Během dní, kdy se hrál fotbal, Ruddy Fox bili "Casual" nácky a jejich spojence v západních čtvrtích. Tehdy jsme se dostávali do dost tvrdých potyček, ale ne s JNR, ti se raději předváděli před kamerami na pochodech FN, ale na ulici se potili. S KOP týpka se vláčeli lidé z bývalého Legion 88 bývalý Nazi Klan s FIAP, Zformovaly nové skupiny, co se už neoblékali jako skinheads. Raději nosili sportovní letecké bundy, tenisky a krátké vlasy.

To byl "casual look." Takto oblečení týpci, 25 až 30-letí, byly mnohem nenápadnější. A měli i "jakou-takou" práci, neboť už neměli problémy kvůli vzhledu a začali s nimi být problémy. My jsme byli mladí kluci, většinou kickboxeři, naše síla byla v četnosti. Oni si zvykli být ozbrojení. Když jsem byl poprvé postřelen, tak to bylo od nich. A také byli první, kdo vytahoval nože, boxery, slzáky, teleskopy, defender ... Oni už byly tvrdé jádro.

A sami nebyli zlí, ale měli silnou víru a nevzdávali se. Klidně ti řekli do tváře: "Jsem nacista a rasista, ty čůráku." Stále to byly náckové. Jen nenosili bombery s francouzskou vlaječkou. Skinheadskou módu si přivlastnil gang Ruddy Fox. Vrátil tak subkultuře původní význam. Nazi-skin tu byly tak dlouho, že jejich uniforma už nebyla jejich. Tehdy jsem se dozvěděl o původní skinheadské kultuře.

Začali jsme integrovat prvky jejich stylu do našeho stylu. Byla to jistá kombinace skinheads a ghetto stylu. Třeba bomber a k tomu tenisky Stan Smith. Nebo svetr Lacoste a polo Fred Perry. A dostalo se to do extrému, chemicky bělené rifle, nášivky s buldokem, vyholené hlavy. Dost sranda, všichni nás měli za fašisty. Říkali jsme si, že vypadáme skinheadštěji než skinheadi. A když jsme je potkali, podíval jsem se na nás, pak na ně.

Oni byli jako lovci a my jako skinheadi. Takže nakonec se to tak trochu otočilo. Skinheadi jsme byli my, ale stále antifašisté! Když už fašisté neběhali po ulicích, naše cesty se rozešli. Existovaly jsme, protože existovaly oni. Bez nácků na ulicích jsme už neměli důvod se seskupovat. A každý šel svou cestou ... Přispěly k znovuzrození původní subkultury skinheads. Umožnily lidem, aby si říkali skinheads a k tomu byly klidně i na straně anarchistů či libertariáni.

To bylo ve středu 80-tých let zcela nemožné. Toto hnutí ve Francii bylo podobné americkým SHARP, kteří se za chvíli rozšířili po celém světě. S.H.A.R.P. znamená Skinheads Against racial Prejudice (Skinheadům proti rasovým předsudkům). Pro americké skiny, jejichž kultura byla ničena nacisty z White Aryan Nation a Ku-Klux-Klanu, to znamenalo návrat ke kořenům. "Duch 69-tého" se znovuzrodil.

Někteří SHARP a angličtí Redskins zase zakládali R.A.S.H. nebo Red & Anarchist Skinheads kolektivy. Byly to radikálně protifašistické skupiny s anarchistickými a libertariánskými postoji. Na severu Evropy a na ruinách východních režimů se zase začínali organizovat neonacističtí skinheads. Nebo Boneheads, jak se jim začalo nadávat. Byly vytvořeny organizace jako Blood & Honour (Krev a čest) nebo Hammerskins Nation. Podněcujícím nenávist na internetu a pochodujícím po ulicích na nacistické výročí, čelí kolektiv Antifa.