Na konec Země
Více než jedna třetina naší planety je zmrzlá, i přesto jsou ledové světy Arktidy a Antarktidy pro většinu z nás tak cizí jako povrch jiné planety. Jsou to mimořádná místa. Od ledovců, které obsahují téměř 80% sladké vody na naší planetě, až k zmrzlým lesům, které obklopují celou Zemi. Jsou to místa, která podněcují naši představivost, místa, která jsou jako vypůjčená z pohádek. Tyto místa jsou dominována a tvarována ledem... ..ať už zamrzá nebo roztává.

Tohle je poslední skutečná divočina na naší planetě... a mění se právě ve chvíli, kdy jí začínáme rozumět. V této sérii budeme putovat do každého kouta těchto opuštěných končin, na sever i na jih, abychom možná naposled byli svědky jejich divů a odhalili několik úžasných příkladů o přežití navzdory všemu, které jinde na této planetě nenajdeme. Póly jsou permanentně pokryty ledem. Nikde není větší zima, vítr nebo nepřátelštější prostředí pro život.

Stojím na Severním pólu - samotném vrcholu Země. Tady nahoře je snadné pochopit, proč jsou polární regiony tak chladné. Slunce nikdy nevystoupá tak vysoko, aby mi ohřálo záda a ty paprsky, které se na povrch dostanou, se od této velké bílé plochy z většiny odrazí zpět. Ale hlavní problém je, že tu půl roku žádné slunce není. Krutost polární zimy nemá obdoby. Noc, která trvá měsíce Jen ti nejodolnější zůstávají, když teploty spadnou na -70 stupňů Celsia.

I přesto, největší překážkou pro život není zima, ale extrémní výkyvy mezi ročními obdobími. Když se slunce konečně navrátí, začíná podivuhodná proměna. Tento zmrzlý svět začíná roztávat. Polární jaro přináší krátkou příležitost pro život. Příchodem léta, slunce už nezapadá a podporuje život 24 hodin denně. Teď nastává závod v páření, než slunce zmizí. Příchodem podzimu póly opustili všichni, krom těch nejodolnějších a led rozšiřuje svoji nadvládu.

Zem i moře se na dlouhou polární zimu uzavírají do doby, než se slunce zase vrátí. V Kanadské Arktidě je léto a slunce osvětluje obrovský zmrzlý oceán, první zastávku na našem putování. Nejsilnější pozemní predátor se pouští do pronásledování. Samec mědvěda ledního si hledá partnerku. Ochotných samiček je málo, jsou daleko od sebe a moře ledu, po kterém samec putuje, brzy zmizí. V této obrovské zmrzlé poušti mu dochází čas k nalezení partnerky.

10 mil od něj je svobodná bezdětná samička - přesně to, co samec hledá. Zdá se, že má samec z jejího pachu potěšení, i když je na míle daleko. Je to vzrušující vyhlídka. Ona jednoznačně vydává ty správné signály. Dychtivě se jí vydá po stopě, aby ji neztratil. Je snažší našlapovat do stlačeného sněhu jejích stop. Toto pronásledování může trvat dny. Nakonec se samička objeví na obzoru. Pátrání je konečně u konce.

Pro samičku, která má pouze polovinu jeho váhy, to musí být nervy drásající setkání. Samec by ji mohl zabít, pokud by chtěl. Ale má jiné úmysly... ..a ona je připravená a ochotná. Vede ho do vyšších míst. Zdá se, že polární meědvědi při námluvách preferují soukromí. Často opouštějí zmrzlé moře a zamíří do kopců, aby se vyhli zvědavým pohledům konkurenčních samců, kteří by je vyrušovali. Málokdo byl svědkem tohoto okamžiku.

Pro samce je to jediné něžné setkání v jeho jinak samotářském životě. Ale netrvalo dlouho - a konkureční nápadník zachytil její pach. Námluvy musí být pozastaveny. Musí o své právo bojovat. Prvního vyzyvatele odrazí, aniž by jeden druhého zranil, ale přijdou krvavější bitvy. Další bitva vyhrána, i když se lehce zranil. Spěchá zpátky ke své partnerce, ale zdá se, že už přišla o veškeré nadšení. Samičky polárního medvěda jsou velmi náročné.

Bude ji následovat, ať už půjde kamkoliv, pářit se sní, kdykoliv to dovolí, a vždy ji chránit. Během následujících dvou týdnů, samec odrazí mnoho dalších rivalů, ale bitvy si na něm vyberou svou daň. Je téměř vyčerpán, ale zajistil, že žádný jiný medvěd se s jeho samičkou nepářil. Je na čase, aby si šel každý svou cestou. Porodí jeho mláďata sama za 9 měsíců a on už ji možná nikdy neuvidí. Vrací se ke zmrzlému oceánu, nepochybně s úlevou z návratu k samotářskému životu, a právě včas.

Led pod jeho nohama bude brzy pryč. Každé jaro prochází Severní ledový oceán mimořádnou proměnou. Ledová plocha o velikosti Evropy roztaje, a odhalí bohaté vody vespod. Buřňáci tenkozobí cestovali 16,000 kilometrů z Austrálie, aby se sem dostali. 18 miliónů návštěvníků zatemňuje oblohu, největší shluk mořských ptáků na světě. Keporkaci připluli až od rovníku, aby se nakrmili v těhto bohatých polárních vodách. Jejich obří zadní ploutev měří napříč 5 metrů.

Jen to, že je zvednou nad hladinu dodá velrybám dostatek setrvačnosti, aby dosáhli na velká hejna krilů a sleďů pod nimi. Burňáci tyto obry následují. Pro ty, kteří se sem dostanou, tyto vody v létě poskytují hostinu epických rozměrů. Ale dobré čas budou trvat pouze krátce - problém, kterému čelí veškerý život v polárních oblastech. Cestou na jih, napříč Severním ledovým oceánem, první zem, na kterou narazíte, je Grónsko, největší ostrov na světě.

I přes své jméno(*Grennland=zelená země), je Grónsko převážně bílé, pokryté obrovským ledovým masivem o rozloze šesti Velkých Británií. Uprostřed ostrova je led tlustý téměř 3,2 kilometry. Je to tichý bezútěšný svět. První roztátá jezera safírově modré barvy jsou známkou, že probíhá dynamický proces. Každé jezero se vytváří během několika dní, rozšiřuje se dokud neměří kilometry napříč a nezačne přetékat. Tato přetékající voda si prorazí cestu skrz led.

Protéká ledovou deltou tak, jako krev protéká tepnami chladnokrevného monstra, monstra, které se probouzí. A bez varování voda zahučí dolů do propasti, téměř 3 kilometry padá kolmo dolů, přímo do srdce ledového masivu.

Tato roztátá voda má překvapivý účinek - promaže prostor mezi ledem a skalnatým povrchem pod ním tak, že se celý ledový masiv dá do pohybu a sklouzává dolů do oceánu Tento ledovec, Jakobshavn Isbrae, je nejrychleji plující ledovec na naší planetě, denně se pohne až o 40 metrů. Jak postupuje, ničí vše, co mu přijde do cesty. Dokonce si prosekává cestu skrz velká grónská pohoří na své jízdě směrem k oceánu. Když záběry zrychlíme, zdá se, že tyto pevné ledové řeky plují stejně, jakoby byly z vody.

Toto je ta gigantická síla, která kácí hory a zarovnává povrch kontinentů. Led nyní vstupuje do poslední fáze svého sestupu. Jak nabírá rychlost, otevírají se obrovské trhliny sahající až k jádru ledovce. Ledový masiv sklouznul do oceánu a miliony tun ledu právě přišlo o svou kamennou podpěru. Něco brzy povolí. Tyto ledopády jsou zlověstným náznakem toho, co přijde... ..trhlina hluboko uvnitř ledovce. Zrodila se kolosální ledová kra.

Oproti tomuto jedinému kusu ledu, měřícímu několik set metrů napříč, i největší lidské budovy vypadají zakrsle. Každý rok, jsou desítky tisíc ledových ker vypuštěny Grónským ledovcem, a jejich počet stále stoupá zatímco se ohřívá klima. Rozlamování těchto ker naplňuje Arktické zálivy nádhernými sochami. Také to vypouští obrovský objem čerstvé studené vody do moře. Roztátý led z Grónska ovlivňuje průběh oceánských proudů, což má v zápětí vliv na počasí na celém světě.

Arktida je blíž k domovu než si většina z nás uvědomuje. Arktida zahrnuje nejsevernější části tří kontinentů, na kterých většina z nás žije - Evropa, Asie and Severní Amerika. První holá zem, na kterou ve svém putování na jih narazíme je pochmurná divočina bez stromů známá jako tundra. Každě jaro, zvířata cestují z jihu, aby byli připraveni na tu bohatou pastvu kterou jarní tání odkryje. Pro soba polárního je načasování zásadní.

Když dorazí příliš brzy, může ho zabít zimní bouře. Ale když bude moc otálet, nemusel by nastřádat dostatek tuku k přežití polární zimy. Ještě dále na jih, zahalené shrbené postavy ukončují jednotvárnost tundry. Tento pás lesa je první zastávkou na našem putování s dostatkem tepla a tekuté vody umožníjící stromům růst. Přežít zde je tak nesmírně obtížné, že to semínku může trvat až stovky let, než vyroste v zakrnělý keř.

Ale i malé stromy mohou predátorovi poskytnout kamufláž. Vlci. Tito ze Severní Carolíny jdou největší a nejsilnější na světě a vydávají se na lov. Smečka má 25 členů, jasná známka toho, že nehledají jen tak ledajakou kořist. Tito bizoni jsou ještě větší než jejich jižní příbuzní a jsou to největší suchozemská zvířata v Severní Americe. Po generace byli vlci a bizoni na tomto místě formováni vzájemnými zápasy a vyvinuli se v to nejpůsobivější ze svého druhu.

Bizoni se mezi stromy dlouho nezdrží. Nejsou tam v bezpečí. Vlci se přibližují, ale jejich šance přepadnout bizony v lese už pominula. Jejich kořist je na pláni a drží se pohromadě pro větší bezpečí. Vlci budou muset spolupracovat, pokud chtějí něco ulovit. Obklíčí stádo, snaží se ho zneklidnit a rozdělit ho. Ale bizoni jsou vyzbrojeni a nebezpeční. Dokud se budou držet pohromadě, budou v bezpečí. Vlci stupňují tempo, dotírají na stádo, snaží se ho splašit a oddělit jednoho z menších bizonů.

Bizoni vytváření obranný kruh okolo svých mláďat, a rohama míří směrem ven. Vlci potřebují, aby jeden z bizonů vybočil z formace. Ale karta se obrací a nyní musí vlci ustoupit. Smečka soustředí svou pozornost na zadní část stáda a bizoni začínají panikařit. Jeden mladý bizon zůstal pozadu. I toto roční mládě vlky o mnoho převyšuje. Stádo myslí jen na útěk, běží hlava nehlava. To vlkům nahrálo. Úlovek uživí smečku na několik dní.

Ale pak se budou muset vydat znovu na lov. Ve zmzlých končinách naší planety boj o přežití nikdy nekončí. Jižně od pásu stromů jsou zimy kratší, stromy jsou vyšší, rostou rychleji a objevují se první lesy. Jak se teplý vlhký vzduch z jihu setkává se studeným arktickým vzduchem, vlhkost se krystalizuje a z nebe padají sněhové vločky. Každý krystal se utvoří okolo částečky prachu. Všechny vločky mají šestistrannou symetrii, ale nikdy se nenašly dvě stejného tvaru.

Jejich rozmanitost a spletitost je dechberoucí. Každá vločka je voda čekající na jarní proměnu. Právě proto je sníh krví těchto tichých lesů a všichni, co tu žijí, na ní tak či onak závisí. Někteří, jako například Puštík vousatý, se objevují v době jarního rozkvětu a pak zmizí jako přízraky. Jiní, jako jejich kořist lumíci, jsou zde celoročně pod sněhem, izolování od studeného vzduchu nad nimi. Severní lesy jsou rozcestím pro sezóní návštěvníky a arktické specialisty.

Ale tyto lesy jsou mnohem víc než to. Společně tvoří tajgu, 11000 kilometrů dlouhý nepřerušený pás lesa, který se táhne okolo naší planety a obsahuje třetinu všech stromů na Zemi. Tajga ukončuje naše putování Arktidou, od zmrzlého oceánu napříč zeměmi, které ho obklopují. Druhý konec naší planety, Antarktida, je výrazně odlišný. Zmrzlý kontinent kompletně obklopen oceánem. Ledové kry jsou tady tak obrovské, že se měří v kilometrech, a ne v metrech.

Jsou jedinými překážkami v cestě obřích vln, které krouží kolem kontinentu, aniž by je omezovala jiná pevnina. Ačkoliv jsou tyto vody chladné a bouřlivé, překypují životem. Žádný jiný pták se necítí ve vodě víc doma a v surfování jsou to mistři. Tučnáci se náchází pouze na jižní polokouli. Lítat neumí, ale ani to nepotřebují. Žádní polární medvědi tu nežijí. Tohle jsou tučňáci oslí. Každé jaro přichází na břeh, aby nakladli vajíčka a vychovali mladé.

Jejich hladová mláďata vyžadují tolik potravy, že oba rodiče musí jít na ryby. Ale rybaření může být nebezpečné. Lachtan hřivnatý. Využívá rychlost vln, aby tučňáky dohnal. Lachtani obvykle jedí ryby, takže jsou zvyklí na chytání aerodynamických plavců, ale tučňáci oslí se jim na moři víc než vyrovnají. Musí změnit strategii. Možná to bude na mělčině snazší. Ale zdá se, že tučňáci jsou ve vodě nepolapitelní. A co na souši?

Křídla tučňáka, tak užitečná k plavání, jsou při běhání k ničemu. Teď už musí mít lachtan nějakou šanci. Ale na pláži jsou oba jako ryba na suchu. Zřídka hrají lovec i jeho kořist své role tak neobratně. Kdo ví, kdo zvítězí. Každé léto se přes 40 milionů tučňáků vydává do Jižního ledového oceánu za potravou. Přidává se k nim tisíce velryb. Plejtváci malí jsou z nich nejpočetnější. Všichni sem přišli sklízet plody nejbohatšího oceánu na Zemi.

Směrem dál na jih se nám naskytne první pohled na zmrzlý kontinent. Keporkaci, po 6500 km dlouhé cestě od rovníku, konečně dorazili k Antarktidě. Lidi už dlouho přitahuje tento záhadný svět. I když to bylo teprve před sto lety, co první průzkumníci vstoupili do vnitrozemí a museli čelit tomu nejvyššímu, nejsuššímu a nejchladnějšímu místu na Zemi. Každoročně se tento kontinent proměňuje, když se mořský led, který ho obklopuje, začíná vytrácet.

Toto tání zmenší rozlohu Antarktidy na polovinu. Je to nejúžasnější změna ročního období, jaká je na naší planetě k vidění. Zbytky zmrzlého moře jsou obsazeny opalujícími se tuleni, kteří tu trávili celou zimu. Ale nově příchozí následují ustupujcí okraj ledu, a přišli sem lovit. Kosatka dravá, nejlepší oceánský predátor. Kosatky dravé jsou jako vlci, loví totiž kořist i o mnoho větší než jsou ony samotné. Ale i menší kořist je problém, když na ni nedosáhnete.

Řešení tkví v týmové práci. Plavou v perfektní formaci, jednotně švihnou ocasy a vytvoří vlnu, která led rozláme. Přeskupí se a zhodnotí, jak led poškodili. Bude zapotřebí silnější vlny. Ledová kra se začíná rozpadat. Teď už jsou dost blízko na to, aby si prohlédli svůj cíl. Je to tuleň krabožravý, má ostré zuby a kuráž... To zrovna nemusí. Vlci moře plují dál za snazší kořistí. Tuleň Weddellův. To už je lepší. Je více krotký a snadněji se chytá.

Skupinka kosatek se drží pohromadě a pohybuje se tiše. Tentokrát spustí mnohem silnější vlnu a s ohromující přesností. Tyto velké vlny nemají led zlomit, ale shodit kořist do vody, v čemž kosatky zřídkakdy selžou. Tuleň je teď tam, kde ho kosatky dravé chtěly, ale lov ještě není zdaleka u konce. Potřebují svou kořist chytit za ocas a vyhnout se jejím chňapajícím čelistem. Jen tehdy ji budou moct stáhnout pod vodu a utopit.

Nová taktika - boční údery vytvářející divoké podvodní turbulence. A vyfukováním bublinek kryjí ostatní, kteří se pokouší o výpady na ocas tuleně. Tuleni se nějak podařilo dostat se na malou ledovou kru. Kosatky by ho mohly snadno chňapnout, ale zdá se, že teď už je to pro ně hra. Život tuleně visí na vlásku ledu. Skupinka se znovu pokusí tuleně shodit. Tuleň spatřil šanci na útěk. Vyčerpán, už nemá síly na to, aby se vysápal do bezpečí a kosatky se přibližují.

Konec hry. Ačkoliv je takovýto týmový způsob lovu zřídka k vidění, vědci si myslí, že je to nejkomplexnější zdokumentovaný způsob lovu v přírodě. Poprvé byly spatřeny Kapitánem Scottem a jeho posádkou, když před 100 lety přišli prozkoumat Antarktidu. Dále na jih, trhající se led je vystřídán trvalou ledovou pokrývkou, která ani na vrcholu léta neroztaje. Pro mnoho tvorů je tato bariéra neprostupná. I silnější plejtváky malé to odradí.

Pokud se nedostanou ke vzduchu, který potřebují dýchat, musí se vrátit. Pod ledem musí být život extrémně specializovaný, aby přežil. Málokdo z nás se podívá do tohoto zvláštního poklidného světa, o kterém toho zatím příliš nevíme. Krystalizovaný povrch ledových stalaktitů poskytuje domov pro ledové ryby, jejichž těla jsou plná nemrznoucí směsi. Ledový strop chrání obyvatele pod sebou před zuřivým polárním počasím nahoře. Za miliony let se tu mnohé nezměnilo.

Zima umožňuje zvířatům růst velmi pomalu a vyrůst v obry. Příbuzná svinky je tu ve velikosti talíře. A nohy tohoto takzvaného "mořského pavouka" měří půl metru. Vědci nyní objevují nové světy, které leží pod ledem na souši. Tyto kouřící věže jsou bránou do sítě jeskyní. Každá jeskyně ukrývá úchvatnou kolekci ledových krystalů, které jsou na Zemi jedinečné. Stejně jako vločky, každý krystal je unikátní. Některé jsou větší než dospělý člověk.

Jiné, jak se zdá, v sobě ukrývají život, pocházející ze zvláštních bakterií, kterým se v těchto extrémních podmínkách daří. Vánek, který si něžně pohrává s těmito krystaly, je zodpovědný za jejich vytváření. Je to pára ze žhavého jádra Mount Erebus, nejjižnější sopky na naší planetě. Má se za to, že ledové jeskyně obklopující tento kráter, mohou být domovem dosud neznámých forem života. Z této oázy tepla na okraji kontinentu naše putování pokračuje do vnitrozemí, směrem k jižnímu pólu.

První velkou překážkou je impozantní Transantarktické pohoří. Jdeme stejnou cestou, kterou se prodírali Scott a Amundsen, aby jako první lidé stanuli na jižním pólu. Ale oni šli po svých a jejich první pohled na tyto hory musel být vskutku znepokojující. Před nimi se rozprostíralo jedno z nejdelších pohoří světa, které se táhne 3200 kilometrů z jedné strany kontinentu na druhou. Jsou tu nejsilnější větry na světe. Dosahují rychlosti až 320 km/h.

Ledem pokrýtá hora si nese jizvy z těchto vichřic - bizarní sochy vytesané do ledu. A nejen led podlehne. Tato vytesaná špička je pozůstatkem hory, která byla ohlodána zběsilými živly. Za ní leží naprosto nečekaná krajina - suchá údolí. Pouze 1% Antarktidy není pokryto ledem a většina té holé skály je zde. Suché Údolí McMurdo připomíná spíše povrch Marsu než cokoliv jiného na Zemi. Země je tu pokryta mimořádnými přírodními sochami, které vytvořil tentýž vítr, který pomáhá toto údolí udržet bez sněhu.

S postupem času jsou celé balvany vybroušeny, dokud z nich nezbude jen skořápka. V čele údolí se led začíná sunout. Miliony tun se zpomaleně valí do údolí. Tyto kusy ledu jsou velké jako mrakodrapy. A toto je ledovec Beardmore, přes který se Scott a jeho muži nějak dostali pěšky. Je přes 160 kilometrů dlouhý, jeden z největších na Zemi. Ale nic nemohlo tyto první průzkumníky připravit na to, s čím se v zápětí střetli. Ledový masiv pokrývající Antarktidu, je největší ledovou plochou na světě.

Na některých místech je až 5 kilometrů tlustý a drží 70% světových zásob sladké vody. Odsud až k 1100 kilometrů vzdálenému jižnímu pólu, není nic jiného než led. Stojím na jižním pólu, na konci mého putování. I když je polovina léta, teplota tady je mrazivých 35 stupňů pod nulou. Je tomu téměř na den přesně 100 let, co tu stanul první člověk - Amundsen následovaný Scottem. V těch dobách, dosážení pólů bylo považováno za vrchol lidského snažení, vytrvalosti a zdroj velké národní hrdosti.

Dnes mají polární regiony vcelku jiný význam, protože už jsme pochopili, že to, co se děje tady i na severu ovlivňuje každého z nás, ať už žijeme kdekoliv na této planetě. Natáčení Zmrzlé planety. Největší výzva pro tým, který Zmrzlou planetu natáčel, byla extrémní izolovanost polárních regionů. Natočení mnoha záběrů trvalo měsíce a bylo zapotřebí společných sil několika týmů. Jedno z míst, které vyžadovalo takovéto obléhání, byl Mount Erebus, nejaktivnější sopka Antarktidy.

Tato kouzelná hora neprozradí svá tajemství snadno. Tajemství sopky K zachycení Mount Erebusu od shora dolů bylo zapotřebí čtyř různých natáčecích týmů. Jeskynní tým je vysazen ve výšce 3700 metrů, blízko kráteru. V prudkém větru a řídkém vzduchu musí najít cestu do samotné sopky. Vydávají se do neznáma. Někde pod nimi jsou velkolepé ledové jeskyně, vytvořené sopečnou párou. To, že se bezpečně dostali do podzemí, je pro režiséra Chaddena Huntera úlevou.

Paráda, tady dole je mnohem tepleji, nahoře mrzne. Mínus 29. S ním je kameraman Gavin Thurston. Tak nějak zapomenete, že jste tady, že jste ve skutečnosti uvnitř sopky. Nad námi i pod námi bublá láva a pronikají sem všelijaké plyny, tak se tyto jeskyně vytváří, takže je tu zvýšená koncentrace kysličníku uhličitého. Zatímco jeskynní tým míří hlouběji, nebezpečné sopečné plyny jim ztěžují dýchání. Čas běží. Nemají moc času na nalezení krystalových jeskyní.

Nad povrchem se vzdušný tým pokouší dostat na vrchol Erebusu. Producentka Vanessa Berlowitz diriguje z předního sedadla, zatímco vzdušný kameraman Michael Kelem ovládá kameru připevněnou k čumáku helikoptéry. Budeme ve výšce kolem 4300 metrů, což je na hranici možností tohoto stroje. Když vás tady nahoře přepadne špatné počasí, tak popravdě jste docela v pytli a musíte co nejrychleji zmizet. Ve výšce nad 3000 metrů musí pilot dýchat kyslík skrz umělou trubičku v nose.

Jak se přibližujeme ke kráteru, podmínky nevypadají dobře. Erebus dnes chrlí páru a plyny a létání je tak extrémně nebezpečné. Tady nahoře je vzduch tak řídký, že helikoptéra se nemůže vznášet na místě, ale musí být v pohybu. Tomu se říká nátáčení ve vzduchu ve své nejextrémnější podobě. Nemají čistý výhled. Právě jsme ve výšce 4300 metrů a můžete vidět přímo do lávového jezera. To vypadá vážně dobře, Miku, podrž nás tady.

Kameraman zachytil vzácný záběr roztavené lávy, ale brzy je výhled znovu zakrytý. Sopka je vrtošivá. Náš tým se chopil té vzácné příležitosti vidět do žhnoucího srdce sopky, ale teď už musí klesat do bezpečí. Zatímco se počasí nad námi stahuje, jeskynní tým pod námi pokročil. Je Štědrý den a tým se k té příležitosti náležitě oblékl. Radši na mě dávej pozor s těma rampouchama, nerad bych ten vrchní ulomil. Jak silné jsou tyhle ledové sloupy?

Jsou... Jsou okolo 170... Takže když se o něj opřu, abych prošel, tak nerupne? Vědec Gavina ujišťuje. Oh! Ohhh! Gavine! Promiň. Taková škoda. Hele, dívej, pasuje perfektně. Podivej se na to. Naštěstí jsou tyhle krystaly ze zmrzlé vody a během pár týdnů dorostou zpátky. Tady jsou nádherné sloupy průzračné jak sklo a hned vedle nich tyhle křehounké... Podívejte se jak je tohle vlákno tenké. Jeskynní tým se dostává hlouběji a každá jeskyně odhaluje ledové krystaly čím dál zvláštnější a úžasnější.

Nikdo z našeho týmu si nedokázal představit, že by jediná Antarktická hora schovávala tolik zázraků. Dole u úpatí Mount Erebus se třetí potápěčský tým chystá prozkoumat dolní svahy této sopky, které se táhnou až pod zmrzlé moře. Na palubě je podvodní kameraman Hugh Miller. Problém je, že vlastně nevíme, co tu pod ledem je. Takže kdo ví, je to tak trochu dobrodružství. Staromódní nástroje pořád fungují nejlépe. Nejdřív dlátem vytvořit díru a pak ji pilou zvětšit.

Ledové potápění v nejchladnějších vodách na Zemi by se mělo brát nesmírně vážně. Ať už tohle potápění bude jakékoliv, teplé rozhodně nebude. Izolované obleky je pod ledem udrží naživu pouhých 60 minut. Jakmile helikoptéra odletí, nikdo si nemůže dovolit udělat chybu. Potápečský tým začíná prozkoumávat dolní svahy Erebusu, a odhaluje svět lidmi zřídka spatřený. Zmrzlé břehy sopky hlídkují kostatky dravé, je to nejjižnější místo, kde se vyskytují.

Shora je následuje velrybí tým. Potřebují helikoptéru, aby je dostala před velryby a vysadila je na křehkém ledě. Kameraman Jamie McPherson si musí pečlivě vybrat správné místo. Snaží se dostat kamery co nejblíže ke kosatkám dravým, aniž by je vyrušil. Používá kameru s filmem, aby vše zachytil zpomaleně. A kosatky proplují hned vedle něho. I v extrémní zimě je tato kamera odolná a spolehlivá... dokud je v kameře dost filmu. Konec pásku. Ne!

Natočil jsem ho jak vylejzá, ale už nemám jak zalejzá zpátky. No jooo! Potápečský tým pod ledem připravuje podvodní studio. Za použití škály podvodních světel a kamer s intervalovým snímaním chtějí zachytit růst bizarních podvodních ledových formací. Během příštích týdnů se potápěčský tým ponoří pod led více jak stokrát, aby natáčel pozoruhodný tajemný svět na dolních úbočích Mount Erebusu. Nad ledem se velrybí tým přemístil. Jejich novým cílem je získat záběry velryb pod vodou.

Neodvažují se potopit do vody s kosatkami. Připevnit kameru k tyči je bezpečnější, za předpokladu, že to velryby neodradí. Nikdo nečekal, že se stane tohle. Řekní jí, cos právě viděl. Dorazí celá skupinka. Z očí do očí, blíž už se ke kosatce dravé dostat nejde. Za použití několika týmů a kamer mohla posádka Zmrzlé planety zachytit úplný příběh Erebusu, od plamenů v jeho kráteru až dolů ke kosatkám, které hlídají jeho zmrzlé břehy. Je velkou ctí cítit na své tváři dech velryby.

Jaro
V polárních regionech je slunce přes půl roku nezvěstné. Až se na začátku jara vrátí, jeho teplo přetvoří tento kouzelný ledový svět. Právě probíhá nejúžasnější změna ročního období na naší planetě. Jaro Antarktida je ještě uzamčena v ledu a obklopena zmrzlým oceánem. I přesto jsou tu známky jara. Tučňáci kroužkoví právě dorazili - jen samci. Strávili 5 měsíců na moři, kde je tepleji než na souši, a teď mají naspěch, protože léto bude krátké.

Urazili 9500 kilometrů přes oceán od minulého roku, kdy opustili svou kolonii, a teď se vracejí pářit. Nemohou naklást svá vejce na led, protože by zmrzla, proto přišli sem, kde je holá skála. Na několik příštích měsíců se těch pár částí antarktidy, které jsou bez ledu, stane pódiem, na kterém si 5 miliónů tučňáků kroužkových postaví svá hnízda. Aby hnízdo postavili, potřebují kamínky. A bez pěkného hnízda se samcovi nepodaří přivábit samičku, až konečně dorazí.

Působivým majetkem dáte najevo, že jako partner stojíte za to. K vybudování solidního hnízda je zapotřebí kamenů všech tvarů a velikostí a najít ty pravé není tak snadné. A tak se někteří tučňáci dají na dráhu zločinu. Oběti krádeže si nejsou vědomi, že zloděje mají přímo za zády a že ještě neskončil. Stavba zlodějova hnízda pokračuje dobře pravděbodobně proto, že si sám dává obzvlášť pozor na lupiče - přeci jenom, zloděj zloděje pozná.

Sice je ještě mrazivo, ale první jarní slunce zvedlo teplotu o pár stupňů. To ovšem může mít nečekané, dokonce nebezpečné následky. Moře se ohřívá rychleji než pevnina, přitahuje totiž studený vzduch z vnitrozemí směrem k pobřeží. Tyto katabatické (sestupné) větry jsou silnější než jakýkoliv hurikán. Jsou to ty nejchladnější a nejzuřivější na Zemi. Tyto bouře zastihnou mnohé nově příchozí nepřipravené a jsou také důvodem, proč je tu jaro tím nejsmrtelnějším ročním obdobím.

Ranní ptáče tu hodně riskuje. V některých letech zmizí celé kolonie - jsou pohřbeny pod sněhem. Ti, kteří tuto bouři přežijí, musí doufat, že samičky budou stát za to čekání, až se konečně uráčí ukázat. Jaro na severu naší planety. Slunce, které po 6 měsíců nevysvitlo, se poprvé ukáže na obzoru. Samička ledního medvěda se vynořuje ze svého brlohu pod sněhem. Slunce musí být úlevou po tak dlouhé době v temnotě.

Její brloh je na vysokém svahu, dost daleko od hladových mědvědích samců, kteří by její mláďata zabili, ale zároveň dost blízko k mořskému ledu, kde může nalézt potravu pro svou podivuhodnou novou rodinu... ... tři mláďata. Byl by to vzácný úspěch, pokud by se jí podařilo je všechny vychovat k dospělosti. Jedno z mláďat je podvyživené a bude mít štěstí, jestli přežije těchto prvních pár týdnů. Když se rodina dostane ke mořskému ledu, kde může samice lovit tuleně, její mléko se obohatí a menší mládě rychle nabere sílu a vyroste.

Ale mořský led je nebezpečné místo. Samec ledního medvěda trávil na zmrzlém oceánu celou zimu. Zažil krušné časy a medvědí mládě by bylo vítanou svačinkou. Základem jeho jídelníčku jsou ovšem tuleni a v této době mají mláďata. Povrch zmrzlého moře je poznamenán tlakovými brázdami a prasklinami vytvořenými kolísajícími se vlnami. Obojí jsou dobrým místem, kde hledat tuleně. Pod ledem vycítil tulení brloh. Pomocí svého vyjímečného čichu musí nyní přesně určit jeho polohu.

Lehkým našlapováním nevystraší svoji obět. Bude muset prorazit metr sněhu, aby se k brlohu dostal, a pokud nebude mít přesnou mušku, tulen dozajista unikne. Ve skutečnosti, tuleň kroužkový opustil svůj brloh před pár hodinami a jeho mládě se vyškrábalo na povrch. Je tu sice víc na očích, ale spatřit přibližujícího se medvěda je tu snazší. Mládě má dobré maskování. Je těžké ho vidět, když ho matka opustí, aby šla na lov. Ale medvěd ho pořád cítí.

Devět z deseti lovů ledního medvěda končí neúspěchem. Hřejivý účinek slunce na Arktidu je čím dál větší a mořský led vykazuje první známky slábnutí. Ve vnitrozemí jsou severní řeky stále uzamčeny v ledu. Zmzlé vodopády jsou jako přehrady, které zadržují miliardy tun sladké vody. Vody, která se 6 měsíců skoro nepohla. Tato obrovská vodní nádrž je nehybná, ale s postupem jara se začíná probouzet. Zmrzlé vodopády začínají povolovat. Tlak nad nimi se zvětšuje.

Teď už je shora vidět, jak se pohybuji celé části. Vodopády se ze všech sil snaží čelit náporu, který se nad nimi stupňuje. Přehrada praská... a řeka je osvobozena. Miliony tun ledu hnané nezastavitelnou silou tající vody si razí cestu po proudu dolů. Balvany a stromy jsou strhávány z břehů. Během několika dní jsou všechny řeky severu v pohybu. Sladká arktická voda už zase teče. Tyto obrovské povodně obsahují 10% sladké vody světa a při vstupu do oceánu urychlují rozpad ledu.

Brzy ze Severního ledového oceánu zmizí oblast ledu o rozloze Austrálie. Zatímco obrovská ledová pokrývka praská, život se navrací na sever. Medvědí matka se dostala až k okraji mořského ledu, ale nejmenší mládě není k nalezení. Je to smutné, ale jeho zmizení dává větší šance zbylým dvěma mláďatům, která nyní budou mít více mléka pro sebe. Po tom, co dovedla mláďata k ledu, je její další výzvou chytit tuleně. Což není snadné s těmahle dvěma v patách...

Její obět pod ledem zaznamená sebemenší vibrace, obzvlášť v případě medvědů. A tohle není zrovna nejtišší skupina lovců. Ale nepřipadá v úvahu, aby nechala mláďata za sebou - samec medvěda by je okamžitě slupnul. Tohle nebude snadné. Zdá se, že mláďata se už považují za hrůzostrašné lovce, ale ještě jsou dost mladá na to, aby se nechala od matky potrestat. Na hanbu do kouta s tebou! Tohle nebude jejich šťastný den. Nespatřily žádné známky tuleně a mláďata jsou opět hladová.

Matka je kojí už 4 měsíce, aniž by se sama najedla, a její mléko už vysychá. Musí rychle chytit tuleně nebo bude celá rodina hladovět. Hledání potravy je stále težší a těžší. Medvědice potřebuje mořský led jako plošinu, ze které loví, a ten se každým dnem rozpadá rychleji. Dokonce i led okolo pobřeží se už začíná lámat. Někteří tyto první trhliny dychtivě očekávají... ..narvalové jednorozí. Jednorožci severu mají za úkol dostat se do nových lovišť ryb v zátokách, které byly po celou zimu zamrzlé, ale teď se začínají otevírat.

Aby se k nim dostali, narvalové musí proplout dočasnými trhlinami v ledu. Ale tyto nové cestičky se mohou kdykoliv uzavřít a odříznout je od vzduchu, který potřebují dýchat. Cesta se zužuje tak, že zbývá místo sotva pro jednoho. A potom, překvapení... narvalové z opačného směru. Je to patová situace. Každý tým čelí arzenálu ostrých rohů. Nakonec jedna strana ustupuje a všichni pokračují stejným směrem. Do týdne se zbývající zátoky úplně rozevřou a narvalové obrátí svou pozornost ke společenským záležitostem.

Nikdo přesně neví, k čemu narvalům tento roh slouží. Někteří tvrdí, že k šermování, ale tyto výměny jsou příliš jemné na to, aby se daly považovat za boj. Možná mají tyto střety spíše připomenout každému z nich, kde si v narvalí společnosti stojí. Možná se to nikdy nedozvíme. Bizarní stvoření se objevují jakoby odnikud. Malinký plankton, kterým se živí, byl povzbuzen větším slunečním teplem a nasycen živinami, které sem přinesly řeky a vypustil tající mořský led.

Žebernatky táhnou vodou svá žahavá tykadla a jejich pulzující řasinky rozptylují sluneční paprsky do okouzlucícíh barevných variací. Pod lámajícím se mořským ledem "letí" vodou dravý mořský slimák pomocí průhledných křídel. Je na stopě nevšednímu plovoucímu šnekovi. A teď ten nejlačnější z pojídačů planktonu vyplouvá z hlubin... Treska ledová. Tato hejna jsou obrovská, některá z nich obsahují až 500 miliónů ryb, a dravci putují stovky kilometrů, aby na nich hodovali.

Hostina z tresek je hlavní údálostí roku pro ptáky a tuleně dálného severu. Na krátké období, díky kombinaci sílícího slunce, znovu tekoucích řek a lámajícího se mořského ledu, je Severní ledový oceán plný života. Pevnina je také slunečním teplem proměněna. Malá místa holé země, která se začínají objevovat, jsou tmavší než sníh, a tak pohlcují více slunečních parpsků. To tání urychluje. Arktická tundra je odhalena. Arktický mák, díky tomu, že se neustále otáčí za sluncem, je vždy teplejší než jeho okolí.

Pro první jarní hmyz je toto teplo ještě cennější než nektar, pokud mají zůstat v tomto mrazu aktivní. Housenka Pyrrharctia Isabella nepotřebuje teplo z květin, aby se pustila do jarní práce. Je to vždy první hmyz, který se po ústupu sněhu objeví, a způsob, kterým toho docílí, je vskutku ohromující. Na začátku jara housenka jí, jak nejrychleji dovede. Nemá na výběr, takto daleko na severu, jaro bude krátké. Dny se krátí příliš brzy a housenka zatím nenastřádala dostatek zásob na to, aby se přeměnila v můru.

Opustit Arktidu nemůže, protože neumí létat, a tak se usadí pod kamenem. Slunečního tepla rychle ubývá. Pod kamenem je housenka kryta před větrem, ale zima proniká hluboko do země. Brzy její srdce přestane tlouct. Přestane dýchat a její tělo zamrzá - nejprve vnitřnosti, potom krev. Jaro. Po čtyřech měsících temnoty Arktida začíná roztávat. A housenka vstává z mrtvých. Dobou, kdy se na začátku jara objeví první výhonky vrby, housenka se už pase.

Ale bez ohledu na to jak rychle Pyrrharctia isabella jí, stejně se jí letos nepodaří nastřádat dostatek potravy a zima znovu přichází. Každý rok se housenka na podzim zpomalí a pak zmrzne na kost. Ale nakonec přijde to výjimečné jaro. Tohle bude její poslední. Je jí 14 let - nejstarší housenka na světě. Tyto poslední dny jsou hektické... ...začne si tkát hedvábnou kuklu. Uvnitř se její tělo mění do podoby, ve které může létat a prohledávát - schopnosti, které budou v následujících dnech zásadní.

Čekala více než desetiletí na toto jaro a její čas nadešel. Po celé Arktidě se vynořují můry. Po své čtrnáctileté přípravě jim teď už zbývá jen pár dní na to, aby si našly partnera. Tento život je dokonalým příkladem krátkosti Arktického jara a také boje o přežití v této sezónní oblasti. Jak léto postupuje, přeměna tundry pokračuje. Stěhovavá zvířata přicházejí z jihu a najednou je tundra plná ptáků a ptáčat. Přeměna Arktidy je hotová.

Tento příliv života je dobrou zprávu pro některé trvalé obyvatele. V tundře je zřídka hojnost potravy. Arktičtí vlci musí využít tohoto rozmachu, dokud je čas. Vlci musí nastřádat co nejvíc jídla. Mnoho kilometrů odsud, na ně spoléhají ostatní členové směčky. Je těžké se uživit v této pusté krajině, což nutí vlky do menších smeček než dále na jih. Šest hladových krků. Mlaďatům je teprve měsíc. Kachny jsou okamžitě sežrány, ale na dlouhé cestě domů chytili také zajíce polárního, základ jejich stravy a také, jak se zdá, oblíbený pokrm mláďat.

To, co není snědeno, se obvykle schová na horší časy, ale dnes nic nezbyde. Mláďata rostou rychle a mají pořád hlad. Dobré časy se vrátily, ale tito bílí vlci nám připomínají méně vlídnou stránku Arktidy. Jejich srst je bledá, aby je schovala během dlouhé sněžné zimy. Člověk snadno zapomene, že před měsícem tu byla holá bílá poušť. Na jižním konci naší planety led Antarktického moře stále pokrývá maximální plochu.

Ale existuje pár ostrovů na vnějším okraji Antarktidy, kam mořský led nikdy nedosáhne. Jižní Georgie je omývána bohatými vodami Jižního Atlantiku a relativně teplé moře zmírňuje krutou jižní zimu. Některá odolná zvířata, jako třeba Albatros stěhovavý, tu mohou žít po celý rok. Obřím mláďatům Albatrosa trvá opeření 13 měsíců, a tak jim nezbývá než tu prosedět zimu. Snadné to není, ale jejich spodní huňatá vrstva je chrání před tím největším mrazem.

Jejich rodiče putují tisíce kilometrů, aby nalovili ryby a chobotnice, aby mláďata mohla růst a zůstat v teple. Zima přitvrzuje a bouře přicházejí bez varování. Tučňáci patagonští tady také strávili celou zimu. Jejich mláďata přežívají tím, že se shlukují do skupin, aby udžela tělesné teplo. Osamocený pták by tu vystaven mrazu rychle zemřel. Zdá se, že pro pár otužilců stojí za to přečkat tyto divoké bouře, aby mohli celoročně lovit v bohatých vodách Jižního ledového ocánu.

Tučňáci měli pláž celou zimu jen pro sebe, ale tento přepych nepotrvá věčně. Jakmile poleví zimní bouře, život se začíná navracet. Po půl roku má Jižní Georgie největší koncentraci mořských ptáků na světě a většina z nich sem dorazí časně z jara. Nejpůsobivější je příchod Tučňáků žlutorohých - přes 5 miliónů párů. Jsou to nejpočetnější tučňáci na Zemi a polovina z nich je nyní tady. Jejich příchod je u konce. V rušném jarním plánu v Jižní Georgii jsou na řadě námluvy.

Albatros stěhovavý se velmi propracovaně předvádí. Tito dva obnovují společné pouto po měsících odloučení. Albatrosi stěhovaví utvoří páry během své puberty a mouho spolu strávit až 50 let - jedno z nejdelších partnerství mezi zvířaty. V polovině léta už sníh zmizel ze zátok a nížin. Na plážích už led také skoro není, ale to není ta největší změna, které tu tučňáci patagonští čelí. Jejich poklidné nábřeží se proměnilo na překážkovou dráhu plnou sádla.

Dorazili rypouši sloní. Na této pláži je teď větší masa zvířat než kdekoliv jinde na světě. Mladí rypouši se tu před rokem narodili. A teď, když to mají za sebou, se mohou jejich matky znovu pářit. Právo na páření na této pláži náleží pánu pláže. Jeho harém se skládá z 50ti samiček, po kterých ale touží i jiní. Jeho autorita je napadena. Tento sok to myslí vážně. Toto by mohla být pro pána pláže první skutečná zkouška jeho jarního tažení.

Sám pán pláže váží 4 tuny, ale tohle je rovnocený protivník. Když se tito titání utkají, lámou se kosti. První bitvu vyhrál, ale možná bude muset chránit svou říši každou hodinu po následující měsíc. Pokud po tuto dobu zůstane pánem pláže, mnoho z těch, co se tu příští rok narodí, bude jeho. Na útesech albatrosů stěhovavých končí léto, jejich doba opeření. Loňská mláďata ztratila svůj huňatý spodek a směle se pouští do prvního vzlétávání.

Albatros není na zemi příliš zdatný, takže než se naučí létat, moc toho nenadělá. A proto je první let hlavní událostí v životě albatrosa. Ovládat největší rozpětí křídel na světě chce cvik... ..hodně cviku. Albatros tím může strávit až týdny. Rozhodně na to musí být vhodný vítr, ale zdá se, že pro některé je problém spíš v hlavě. Konečně. Vábí ho Jižní ledový oceán. Nohy tohoto ptáka se dalších pět let země nedotknou. O 1600 kilometrů na jih, na okraji Antarktidy, se mořský led teprve začíná lámat.

Ale tučňáci kroužkoví rozhodně nezahálejí. Samci právě dostavěli svá hnízda, ať už čestně nebo nečestně, a samičky se konečně navrací, zrovna když se počasí zlepšuje. Námluvy mohou začít. Po položení vajíček samičky přenechávají sezení na vejcích samcům, zatímco ony půjdou na rozpadající se mořský led lovit ryby. Kosatky dravé. Kosatky dravé činí nebezpečné týmová práce. A tohle je velký tým... Tučňáci nemají důvod se znepokojovat. Tyto kosatky dravé jí jenom ryby.

Nejlepší způsob pro kosatky, jak zjistit které praskliny vedou k pobřeží a lepšímu rybolovu, je prostě vynořit se. Do krátkého Antarktického jara se rodí nová generace tučňáků kroužkových, která bude vychována pracovitými rodiči, kteří riskovali hodně, aby svým mláďatům poskytli největší šance. Mláďata musí vyrůst rychle, aby se včas opeřila a odešla, dřív než nastane opět mráz. Je to závod, který se rozhodne v blížícím se létě.

Příště:
Léto a nikdy nezapadající slunce v polárních regionech. Zmrzlá planeta se rozehřívá... Natáčení Zmrzlé planety. Kvůli natáčení celého pářícího cyklu tučňáka kroužkového, poslala Zmrzlá planeta tým do jedné z největších kolonií na světě, do Cape Crozier v Antarktidě. Tolik jsem o tom slyšel a četl. A konečně tam jedeme, super. Kameraman Mark Smith a režisér Jeff Wilson plánují žít příští 4 měsíce mezi tučňáky na místě, které bylo poprvé navštíveno prvními průzkumníky před 100 lety.

Scottova zimní expedice do Cape Crozier byla tak obtížná, že se proslavila jako "Nejhorší výprava na světě". Pání, to je úžasný! Díky moderním prostředkům je výprava Marka a Jeffa mnohem pohodlnější, ale jakmile dorazí na místo, okusí hranice své odolnosti. Dorazí časně z jara s dostatkem zásob k přežítí příštích čtyř měsíců osamocené práce v Antarktické divočině. Jsme tady! Scottova pověst o Cape Crozier je plná extrémního počasí, mírně řečeno, takže Mark a Jeff využívají dobrých podmínek s vědomím, že příchod tučňáků kroužkových je na spadnutí.

Ale druhý den ráno se počasí zhoršuje. Právě jsme dorazili k tomuto hřebenu, abychom se podívali, jak to vypadá dole v kolonii. Ale i tady je slyšet... takové silné dunění nahoře na kopci. Něco takového jsem v životě neslyšel. Tam nahoře musí foukat pořádnej vichr, což je asi jenom kilometr od nás. To znamená, že by se k nám mohl dostat velice rychle. A to je trochu děsivý. Je to zvláštní. Zdejší vítr je proslulý svou zuřivostí, a jelikož mají Mark a Jeff pramálo zkušeností v těchto oblastech, stahují se raději do svého relativně bezpečného přístřeší.

Zrovna jsem tu stál a říkal si: "No, nemůže to být tak zlý, protože jsme ještě neviděli lítat kameny." A zrovna v tu chvíli se kámen vznesl a odkulil se támhle. Páni, vítr je čím dál silnější. Druhý den bouře, rychlost větru dosáhla 130 km/h a je zřejmé, že i dojít si pro oběd do spíže venku, je příliš riskantní. K jejich znepokojení, bouře stále sílí. Celé odpoledne vítr foukal.... muselo to být 160 km/h, a v poslední půl hodině ještě hodně zesílil.

Krom toho, že jsme naprosto vyděšení, taky se bojíme o naše vybavení, které máme někde venku ukryté. V boudě na něj nebylo místo a nevíme, jestli tam ráno bude nebo ne, což by mohlo znamenat konec našeho výletu. Třetí den bouře vítr dosáhne rychlosti 210 km/h. Bouda se začíná od základů třást a situace Marka a Jeffa začíná být kritická. Vítr je tak silný, že neustále zhasíná zapalovací plamínek v petrolejových kamnech, takže teplota klesá. Vítr sílí.

Zní to, jako by nám každou chvílí měla uletět střecha. To, co nás opravdu děsí, je, že kdybychom dneska šli nátáčet do kolonie, je docela velká pravděpodobnost, že už by bylo po nás. A to neříkám jen tak. Ani náhodou bychom tohle tam dole nepřečkali. To člověka donutí k zamyšlení. Po čtyřech děsivých dnech v boudě vítr konečně polevil a Mark a Jeff jsou zvědaví, jaké vybavení přežilo, jestli vůbec nějaké. To nejdůležitější, věci na natáčení, to tu pořád je a pořád je to připevněné k tomuhle kamenu.

Ani netušíte, jakou z toho máme radost. Můžem pokračovat ve své práci! První, kdo nás vítá, jsou tyto chaluhy, které na nás zeshora dorážejí. Ve špičce je v kolonii přes půl milionu tučňáků a během antarktického léta, když je světlo 24 hodin denně, Mark a Jeff točí pořád, pokud zrovna nespí. Nepředvídatelné počasí nutí náš tým znovu šplhat 3 kilometry do svého relativně bezpečného přístřeší a Mark přišel na nový způsob, jak měřit rychlost větru... Stop!

Po 6 týdnech se objevují první známky toho, že naše dvojice má už tučňáků plné zuby. Támhle je tuleň leopardí. Je to první zvíře za 2 měsíce, které nevypadá jako tučňák! Podívejte se na to! To je tuleň leopardí! Točil jsem tady dole připlouvající tučňáky, sledoval jsem jednoho tučňáka, jak vystupuje na břeh, pěknej snímek, zastavím se a uprostřed záběru stojí tenhle naprosto bílý tučňák... a snaží se dostat do záběru. Máme podezření, že nás pronásleduje.

Pracovat takhle dlouho nonstop v přítomnosti půl milionu řvoucích tučňáků by pokoušelo odhodlání každého. Nenávidím nošení vybavení. Slyšíte? Nenávidím nošení vybavení. Už to nechci nosit. V polovině jejich výpravy, po více než 1000 hodinách mezi tučňáky, začínají ztrácet pojem o realitě. Tady jsme, na superdálnici tučňáků, kudy tučňáci chodí do moře. Zdá se, že se řídí americkým systémem... řídí napravo, směrem do moře napravo, cestou z moře nalevo, když jste čelem k moři.

Jsem si celkem jistý, že včera se řídili britským systémem. Pověstné počasí na Cape Crozier je rychle navrátí do reality. Zrovna natáčím tučňáky v téhle obrovské větrné bouři, která se valí přes ledovou pokrývku. Přešně před tímhle nás varoval chlápek, který tu byl před námi, který tu strávil několik let, říkal "Když uvidíte takovýhle nebe, měli byste zdrhat domů." Ale my prostě zůstanem natáčet. Protože my jsme z BBC! Ale v této části světa, pracovat pro BBC vám moc nepomůže.

Během pár minut se vítr promění v hurikán a náš tým má vážné problémy. Takže teď se musíme vydat asi kilometr a půl nahoru tímhle údolím, na kterém vítr fouká takových 130 km/h. Takže to bude docela dobrodružství. I když, popravdě, trochu děsivé. Po třech měsících, jsou si oba dobře vědomi síly, které může vítr dosáhnout. Trošku zesílil! Nebezpečí, že se oddělí a ztrátí se v těchto podmínkách, je velmi reálné. Tak to jsme v ******.

Když o dvě hrůzostrašné hodiny později dorazí do boudy, je jejich úleva očividná. V Cape Crozier jim tu zbývá ještě měsíc, a tak Mark, Jeff a tučňáci budou čelit dalším podobným bouřím. Ale zdá se, že tou největší výzvou bude udržet si zdravý rozum. Tak tady jsme a cestujeme Antarktidou na saních. Táhne nás psí spřežení. Oh! 12 psů před náma lape po dechu, pára se jim valí od tlam. A jak projíždíme, vidíme štastné davy, jak nám mávají.

Léto
Léto v polárních oblastech a slunce, které nikdy nezapadá. Představte si jediný den, který trvá měsíce. Některá polární zvířata budou čelit velkým výzvám, když jejich ledový svět okolo nich zmizí. Ostatní musí chytře využít tuhle zvláštní dobu letního bohatství, které však dlouho nevydrží. Léto právě začíná a rostoucí síla slunce vytváří velkolepou novou krajinu. Tání ledového příkrovu v Arktidě je 150 mil dlouhé, s 1000 vodopády.

Obrovské masy ledu, které byly předtím tvrdé jako kámen, přicházejí k životu. Svět polárního medvěda mizí pod trvalým letním sluncem, když období pokročí, zmrzlý povrch oceánu se rozpadne. Brzy tu led zmizí úplně. Rodina polárního medvěda se musí přizpůsobit rychlé změně prostředí. Pro dvě mláďata je tento celý vodní svět novým. Je to poprvé, co vidí v moři rozpadající se led. Jsou pouze 6 měsíců stará a budou závislá na své matce další 2 roky.

Musí se ještě hodně učit. Jejich první lekce plavání a nejsou si jistá, jestli jí chtějí. Pro jejich matku je plavání druhou přirozeností. Ale mláďata dávají přednost pevnému ledu pod svýma nohama kdykoliv mohou. Brzy nebude možné se vodě vyhnout. Tenhle osamělý samec přežil už 12 let a dokonale se moři přizpůsobil. Umí uplavat více než 50 mil denně. Je hladový a hledá v tomhle ledovém bludišti tuleně.

Ale cestování tímhle, stále křehčím ledovým stvolem je těžká práce pro zvíře vážící více než půl tuny. Je také těžší lovit, když musí plavat. Na otevřeném moři jsou jeho naděje závislé na laskavosti tuleňů. Pro polární medvědy se blíží hubené měsíce. Musí se přizpůsobit nové strategii lovu, nebo riskovat hladovění. Severní část země se nyní naklání k slunci, a v celé Arktidě pokračuje tání ledu. Poslední zbytky ledového světa mizí s větrem a časem.

Teplo slunce může být v těchto zeměpisných šířkách slabší, ale je nepřetržité 24 hodin denně a vyřezává do ledu magické tvary. Ti, kteří potřebují led, musí navštívit čelo ledovce, aby ho našli. Je obtížné sehnat pohodlnou postel. Kožešina polárního medvěda je tak hustá, že se z ní voda lehce setřese. A led pohltí vodu jako ručník. To je lepší. Teď je tu malá šance na chytání tuleňů, a tenhle medvěd by pak nemusel jíst do konce léta.

Je lepší šetřit energii a dřímat na slunci. Teplo slunečních paprsků přináší arktické země znovu do života. Červený lyskonoh. Letěl celou cestu z tropů, aby našel potravu v těchto bohatých Arktických vodách. Sluneční parsky podnítily tahle malá stvoření, předvádět se zvláštním točícím se tancem. Skvělá podpora při spěchu za vyprodukováním nové generace. Rybák dlouhoocasý absolvoval dokonce delší cestu, aby zde vyvedl mláďata. Uletěl 11 000 mil až z Antarktidy.

Jejich nově vylíhnutá mláďata musí rychle růst, jestli chtějí doprovázet svoje rodiče, vracející se na jih, za pouhých 6 týdnů. Kajka si vybrala hnízdění v centru kolonie Rybáka. Není to moc klidné místo k vyvedení mladých, když hluční sousedé mají bojovný přístup k životu, který ale může být velmi cenný. Hladový medvěd hledající jídlo umí zničit stovky hnízd jediným nájezdem. Obranné eskadry rybáků obecných okamžitě vzlétají.

Ostré zobáky bodají shora dolů Medvěd nemá ve své výbavě nic, čím by se mohl bránit. Rybák obecný mu právě pustil žilou z jeho čenichu. Odchází raději hledat snadnější kořist. Kajky přežívají díky volbě jejich sousedů. A kachňátka začínají svůj sprint ke zralosti. Rybolov trvá hodiny, když Rybák obecný spěchá, aby pak vyprodukoval svoje mláďata před návratem mrazů. V létě bohaté vody podporují líhnutí mláďat všech těchto návštěvníků a umožní jim vybudovat rezervy, které budou potřebovat na dlouhou cestu při svém návratu na jih.

Vnitrozemí, zimní sněhy jsou pryč, odhalujíce rozlehlou divočinu bez stromů Sameček Sovice sněžní nalézá spousty lumíků, aby je přinesl své družce. Ale nejsou jenom pro ni. Myslí také na jejich zanedbaná mláďata. Trhá potravu na kusy tak, aby se jim vešla do zobáku, takže je sůvičky mohou polykat celou. Každá sůvička může sníst dva lumíky denně. Samec nemá žádný čas na odpočinek. Přes léto musí zaopatřit svojí rodinu s více než 1000 lumíky.

Hladové sůvičky nutí dospělé pracovat hodiny. Arktické léto může být krátké, ale jeho dny jsou dlouhé. Každý musí využít výhodu denního světla po celých 24 hodin. Nikdo však víc než malí sousedé, Strnadové severní. Oba rodiče krmí svojí rostoucí rodinu nepřetržitě. Pouhých 10 dnů po vylíhnutí, a všichni mohou odletět v rekordním čase. Poslední nutnost malého povzbuzení. Sůvičky také opustily svá hnízda a přeměnily se v prachovou kouli o velikosti fotbalového míče.

Ale pořád jsou závislé na svých rodičích, kvůli jídlu a ochraně. Chaluha velká. Matčiny drápy jsou její nejlepší zbraní. Sůvičky se nebezpečně vystavují v tundře, proto musí spěchat, aby se brzy přeměnily z prachových koulí na plně dospělé jedince. A dělat to, co potřebují…víc lumíků. Lumík není v těchto dnech k mání neustále. Časy jsou zde ve vysoké Arktidě tvrdé i pro dva vlky. Mláďata jsou nyní šest týdnů stará a stále více hladová.

Dospělí musí bojovat, aby nakrmili svojí velkou rodinu. Kdesi na této obrovské rozloze tundry, musí být větší kořist. Pižmoň je na pohybu. Směřuje do údolí, kde krátké letní deště vytvářejí čerstvou pastvinu. To je příležitost, která se musí uchopit, i když to znamená putovat 80 mil každý den. Jejich úkol jednomu až nahání hrůzu. Pižmoni, jsou extrémně silní a jejich ostré parohy můžou i zabít. Dobře vyzbrojený býk by nebyl chytrou volbou.

Dokonce i pro dva vlky by bylo těžké, aby ho srazili k zemi. Mládě. Mnohem snadnější kořist. Dva vlci spolupracují, aby rozdělili stádo a izolovali vyhlédnutou oběť. Vypadá to, že se mladí vlci nakonec nažerou. Ale stádo se znovu seskupuje. Kavalérie se řítí na záchranu. Celé stádo obkličuje mládě s ochrannou zdí parohů. Pro Pižmoně to znamená všichni za jednoho a jeden za všechny. Pro vlky… další útok, aby ale nebyl jen marný, ale i navíc nebezpečný.

Ztratili spoustu energie a nemají už nic, čím by překvapili. Jejich selhání bude nejvíc pociťováno při jejich návratu zpět do doupěte. Nemají nic, co by přinesli zpátky své rodince. Smečka je přinucena se přesunout k pátrání po lepší kořisti. Musí co nejdřív něco najít v téhle obrovské divočině, aby nakrmili svou početnou rodinu. Krátké Arktické léto je téměř u konce. Na jižním konci planety, dlouhé letní dny přetvářejí život právě tak, jak to dělají na severu, ale obsazení je zde dost odlišné.

Tučňáci patagonští. Rodič, vracející se s potravou, musí rozpoznat volání jeho mláděte mezi pěveckým sborem 400 000 ptáků. Obrovské kolonie jako tahle jsou k nalezení po celém severním pobřeží Severní Georgie. Tučňáci patagonští jsou aktivní skrze dlouhé letní dny, takže si musí poradit i s neobvyklým polárním problémem. Uprostřed dne může teplota dosáhnout až k 17 stupňům Celsia. Jakékoliv úsilí, může vést k jejich přehřátí. Nejlepší je, se moc nenamáhat.

Silně izolovaní tučňáci natahují svá holá chodidla, která si tímto způsobem chladí ve slabém větru. Jejich obrovití sousedé užívají jiný přístup. Mokrý písek ochlazuje zadní části těchto Rypoušů a také slouží jako ochrana proti slunci. Mláďata ve svých ochmýřených kabátech, držící teplo po celou zimu, o to více jim hrozí nebezpečí přehřátí. Je to dva měsíce předtím, než budou umět pořádně plavat. ale ponoření v mělké řece jim přináší malou úlevu.

Nicméně další způsob, jak ochladit krev. Tenhle kalný bazén se stává lázněmi pro tučňáka. Skvělý způsob, jak ochladit chodidla, ale není žádný důvod se tu zdržovat. Můžou si však dopřát plnou kúru. Bláto, skvělé bláto! Pro plně pernaté dospělé, je tu čistší, více povzbuzující řešení. Vzpružující vody jižního oceánu. 100 mil dlouhý ostrov Jižní Georgie leží na severním okraji Antarktidy. Jeho bohaté pobřežní vody nezamrzají po celý rok.

Jsou populárním cílem pro všechny plážové milovníky. V létě, 95% světové populace antarktických tuleňů přichází zrovna sem. Namačkaní k sobě, tvoří jedno z nejhustších shromáždění vodních savců na planetě Zemi. Pláže ostrova se plní rychle a brzy budou nacpané pěti miliony těchto letních návštěvníků. Prostor je tu prémií, neboť každá samice potřebuje suchý kousek písku velikosti plážového ručníku jen pro sebe. A to z dobrého důvodu.

Prakticky všechny z nich v průběhu deseti dnů porodí. Je to rozhodující k vytvoření silného pouta s mládětem v takovéto přecpané kolonii. Mláďata rostou rychle na vysoce tučném a výživném mléce. Po porodu jsou samičky znovu připraveny k páření s každým samcem, až do 15 z nich na jejich malém kousku pláže. Samec může držet území v celém svém životě pouze jednu sezónu, takže když se přiblíží vyzyvatel, riskuje všechno, aby ho udržel.

Jejich ostré zuby způsobují hrozivá zranění. Mnoho samců zemře po těchto bojích vyčerpáním. V zápalu boje jsou mláďata také ve opravdovém nebezpečí. Poražený samec uniká, ale kolonie stále trpí vedlejšími následky bitvy. Mnoho mláďat se ztratí při násilí a zmatku. Tentokrát je to ale se šťastným koncem. Jak léto postupuje, ještě více Severního Oceánu se postupně odkrývá. Léto se přesunuje k jihu. Nejdřív přichází do Antarktické Penisculy, nejsevernějšího výběžku kontinentu.

Jak led ustupuje, neuvěřitelné, 500 mil dlouhé pobřeží, se odhaluje poprvé, po sedmi měsících. Tento nový obraz moře je domovem pro jednoho z nejpočetnějších savců na planetě. Tuleň krabožravý. Mezi ledovými krami jich tu žije více než 15 milionů. Za svoji existenci na tomhle místě, dluží živým organismům tak malým, že byste je stěží zaregistrovali. Spodní strana mořského ledu je pokrytá řasami. Tyto mikroskopické rostliny podporují nejdůležitější živočichy Antarktidy vůbec. Krily.

Požírají vrstvy řas po celou zimu. Jak led taje, uvolňuje se do vody více řas. Řasám a Krilům se při letním sluníčku daří dobře. Krilové sbírají řasy do síta jako do koše, který je utvořen do sebe zapadajícími vlákny mezi jejich předními nohami. V Severním oceánu je 300 milionů tun Krilů, což je větší celková hmotnost, než u jakéhokoliv jiného zvířete na planetě. Téměř všechna zvířata Antarktidy jsou závislá na Krilech, včetně jejích obrů. Keporkaci.

Dopravují Krily na hladinu a poté je filtrují od vody sítem přes velrybí kostici v jejích ústech. Keporkaci často loví v hejnech, takže přebytek z jejich obrovitých úst může být sebrán dalším jedincem, který plave v závěsu. Hojnost Krilů přitahuje v létě i další návštěvníky poloostrova. Antarktičtí plejtváci štikovití. Jejich špičaté hlavy a krátké hřbetní ploutve jim dávají rychlost a výdrž. A potřebují obojí. Jsou tu také další velryby. Kosatky.

Tohle je velká skupina matek a jejich mláďat. A samec s obrovskou hřbetní ploutví téměř dva metry vysokou. Osamělý Plejtvák štikovitý. Právě tohle skupina kosatek dravých hledá. Pracují v týmu, jak to dělají po desetiletí, rozprostřou se napříč úžinou a pátrají po své kořisti. A našli ji! Plejtvák štikovitý uniká pryč, pronásledovaný kosatkami po obou stranách. Vyděšený, Plejtvák štikovitý směřuje ke břehu. Je beznadějné uniknout, skoro až u samotných pláží.

Pokouší se o zoufalý únik za svobodou. O dvě hodiny a 20 mil později, Plejtvák štikovitý je stále naživu a usilovně plave. Jeho jediná skutečná obrana je jeho výdrž. Ale kosatky pracují jako tým. Střídají se s novými čerstvými jedinci. Plejtváka štikovitého pomalu vysilují a tak obléhání a kousání začíná. Mořské ptáky přitahuje pach čerstvé krve, který vystupuje z vody. Kosatky se snaží Plejtváka štikovitého převrátit.

Pokud se jim podaří udržet nozdry Plejtváka pod vodou, utopí ho. Jedna kosatka táhne celé tělo Plejtváka štikovitého dolů pod hladinu. A poté, konečný zásah. Skupina kosatek táhne Plejtváka pod hladinu naposledy. Lovci mají konečně hostinu. Jak léto pokročí, většina jižních oblastí Antarktického oceánu se uvolňuje z ledu. Tučňáci loví na otevřeném oceánu. Nejjižněji ze všech tučňáků, kteří se vracejí na Antarktický kontinent s žaludky plnými krilů.

Oceánský led nakonec zcela ustupuje zpět na pláž, takže cesta zpátky do kolonie je tak krátká jak by jen mohla být. Důležité pro půl milionu zdejších tučňáků, kteří spěchají, aby vyzvedli svoje mláďata před vracejícími se mrazy. Většina párů se stará o dvě mláďata. Každé mládě spotřebuje téměř 30 kilogramů potravy než bude plně vzrostlé. Většina jejich úlovku jsou krily, a tučňáci jich zkonzumují obrovské množství 1,5 miliónu tun ročně.

V Antarktidě na souši nejsou žádní dravci. Hrozba ale přichází ze vzduchu. Jižní polární Chaluha velká. Nestřežené mládě je snadným úlovkem. Právě teď nemůže mládě nic zachránit. Ale rodiče můžou věnovat veškerou pozornost druhému. Pouze polovina z těchto mláďat se dožije dospělosti. Jsou tu ale další tisíce rodičů s mladými, v téhle obrovské kolonii. Rodiče nemohou odpočívat, protože musí být v dobré formě a silní, aby ochránili svá mláďata před nebezpečím, které jim podzim přináší.

V létě, zmrzlé oceány tají a polární zvířata se rozbíhají za potravou mezi rozbitý led. Hledají ji dokonce i na této obrovské rozloze moře a na pohybujících se ledových krách to není snadné. V Arktidě jsme měli za cíl, dostat se poblíž polární medvědí rodiny a filmovat ji v tomhle rychle tajícím světě. Za prvé, tým musel použít loď, schopnou překonat masy ledu kolem 2 000 mil dlouhého pobřeží Svalbardu.

Producent Miles Barton a kameraman Ted Giffords prověřují fjordy, o kterých je známo, že je navštěvují medvědi. Právě jsme viděli medvěda, kráčejícího okolo přední části támhle toho ledovce. Zrovna jsme přijeli, takže tohle je větší zkouška, než cokoliv jiného, ale hodláme se jet podívat, jestli to můžeme nafilmovat. Přemýšlíme, jak nejlépe bychom mohli tuhle operaci provést. „Zůstaňte na kanálu 6. Můžete mi prosím udat směr k medvědovi?“

Plán je takový, aby se dálkově ovládaná kamera našeho týmu upevnila na rychlý člun, který nám poskytne základnu pro skvělé záběry polárního medvěda. Jestli budeme kolem toho dlouho přemýšlet, ztratíme ho. Náš společník je támhle? Mám ho! Nemůžu se dostat blíž. Zabral jsi ho? Hej! To je hezký. Hezký pohled. Necháme ho být. Dobře. Po jejich počátečním úspěchu se počasí zhoršilo. Dalších pět dnů na žádné další medvědy nenarazili.

Kapitán se rozhodl k odpočinku a zakotvení v ledové zácpě. Po tom všem marném hledání, medvěd sám posádku navštívil. Obrovský a zvědavý dospělý samec. Takže se tým rozhodl ho sledovat. Otevřená voda mezi lodí a medvědem znamená, že posádka může bezpečně filmovat z překvapivě blízké vzdálenosti bez toho, aby ho vyrušila. To je nádhera. Medvěd je tak uvolněný, dokonce začal lovit přímo vedle nich. Hledá uvnitř tuleně. Ale on nás teď úplně ignoruje.

Jen to tam drž. Podrž to tam chviličku. Chystá se vylézt nahoru. Ok. Máš to? To je ale velkej medvěd! To je dost dobrý, dost dobrý. To je nejblíže, jak jsme se k polárnímu medvědovi kdy dostali. Navzdory tomuto pozoruhodnému setkání, tým chce stále nafilmovat medvědí rodinku. „Támhle je samice a dvě mláďata na pravoboku.“ „Je s dvěma…“ Dobré zprávy na vysílačce. Je tam mládě. Ano, vidím mláďata. Dívají se přímo na nás. Podívej se na to. To je úžasné!

Když matka vypadá hladově, budou se muset držet ve volné vodě alespoň 15 stop mezi ní a člunem. Hezky se na nás dívá. Podívej se na ně! Sleduj mláďata. Ano. Jasone, běž, když budeš potřebovat. Hele, tady přichází. Sakra! Medvědí matky jsou vždycky zoufalé kvůli potravě pro svá mláďata, takže posádka by mohla být skvělou večeří. Jde do ní. Oh, proboha, chystá se jít támhle do vody. 15 stop dlouhá mezera byla dostatečná. Bože, to bylo úžasné! Musíme jet. Dobře.

Chceš už nechat ta mláďata? Jsou stále na pohybu. Hele, to je rozkošný. Leze do vody. Rozumím. Tak to potom zůstaneme s mláďaty. S mláďaty to bude pěkný cákanec. Běžte, mláďata. Ano! Hej! Výborně! Výborně! Skvělý materiál! Vypadala jako by se chtěla dostat na náš člun. Občas je doopravdy šokující to sledovat jenom na monitoru a uvědomit si, že jsou 15 stop daleko od nás. Ale, je to roztomilá rodinka.

Kamera umístěná na člunu nám pomáhá k získání pozoruhodně blízkých záběrů medvědí rodinky ale jak bychom to zvládali při extrémnějších podmínkách Jižního oceánu? Další tým Zmrzlé planety míří na jih. Plánem je použít stejný kamerový systém k nafilmování lovecké strategie nejvelkolepějších mořských dravců v Antarktidě. Kosatky dravé. Tým získal na pomoc vědce Boba Pitmana a Johna Durbana.

Museli upevnit satelitní čip na velryby, aby je filmový štáb mohl lokalizovat Doug Allan ovládá kamerové vybavení z místa kormidelníka, zatímco Doug Anderson natáčí z paluby lodi. Hele, támhle. Vidíte to? Právě se vynořila u nás. Ok, támhle je kosatka na 11 hodinách, asi 200 metrů a míří k těm dvěma tuleňům na ledové kře. Bože. To by mohlo být fakt skvělý. Nakonec sledujeme tu skupinku několik dní, velryby vypadají, jako kdyby se chystaly k lovu.

Jasně, jdou na to. Támhle plave. Támhle jsou čtyři velryby. Ano, dvě dospělé samice, mládě a velký dospělý samec. Kosatky plavou ve formaci a vytvářejí vlnu, aby spláchla tuleně z ledové kry. To je jasný záměr. Támhle je další vlna. Ano. Vlna! Úžasný! Je ve vodě. Máme úspěšně nafilmováno několik lovů s pomocí kamery upevněné nahoře na člunu, tým je ale netrpělivý, aby se podíval co se děje pod vodou. Je jen jeden způsob jak to zjistit. Je čas ke spuštění malého člunu.

Doug Anderson se přibližuje k tuleni a kosatkám. S pomocí podvodní kamery upevněné na tyči poprvé tým může sledovat, jak velryby vytvářejí smrtící vlnu. Tady to je. Podvodní kamera také odhaluje překvapivě opatrné chování velryb. Vypadají, jako by se bály kousnutí od mnohem menšího tuleně. A dokonce vypouštějí bubliny aby ho zmátly. Jsou hodně opatrné. Na konci dne, tuleň ukazuje velkou tlamu plnou zubů, a velryby nechtějí přijmout takové riziko.

Nechávají tuleně být a obracejí pozornost k naší loďce. Nejdříve se dostávají přímo do naší blízkosti, aby si lépe prohlédly Douga. Poté se řadí, aby vytvořily stejný typ vlny která spláchla tuleně z ledové kry. Proboha! Na chvilku se posádka dostala nepříjemně blízko Tuleň sleduje tuhle pozoruhodnou loveckou strategii. Podívej! Vidíš to? Mládě dělá vlny. Je to úžasný pocit být tam. Být tak blízko u jejich fungování, cítit vodu, která cáká do lodě.

Z našeho hlediska, víte, je to všechno jen o tom, zkusit si zažít ten pocit být s velrybami. S těmito velrybami, nejsou s nimi větší potíže, i když jim nechybí troufalost. Chtějí být jen okolo vás a otestovat si vás. Neumím si představit, že budu mít ve své kariéře další zkušenost jako je tahle. Víte, taková přichází zřídka. A vy se cítíte veselý a šťastný když… když přijde. Nezažijete lepší dny, než jsou tyhle.

Podzim
Konec arktického léta a slunce již tři měsíce nezapadlo. Je těžké si představit, že se krutá zima brzy vrátí. Někteří mrazivý podzim uvítají, ale pro většinu, období skončí předtím, než budou muset odtáhnout na jih. Raný podzim v kanadské Arktidě začíná, a polární medvědi se shromažďují v pobřežním pásmu, čekajíce na zamrznutí moře. Život strávený na mořském ledě o samotě je nepřipravil na přeplněné pobřeží. Takový blízký kontakt s dalšími medvědy musí být stresující.

Nálady jistě vzplanou. Více než půl tuny vážící medvěd udeří do jiného. Polární medvědi budou se svým druhem bojovat až na smrt, ale ne na podzim. Nyní tihle hrůzu nahánějící dravci překvapivě odolávají povaze jejich přirozenosti. Pobyt medvědů na pevnině znamená, že už nemají přístup k tuleňům, které obvykle loví a musí tak vyškrábnout cokoliv, co lze nalézt. Stejně jako medvědi po celém světě, ani tihle nejsou vybíravými jedlíky.

Dokonce se z nich stávají vegetariáni, delikátně sbírajícími bobule v trní. Je jich tam kolem hojnost, takže není třeba, aby kvůli nim vznikaly třenice. Každý zápas je jen pro zábavu. Medvědi si vybírají soupeře, kteří jim vyhovují nejlépe a ti vždycky zmírňují svoje údery, nikdo se nechce v přátelském souboji zranit. Možná jsou tyhle zápasy jen způsobem, jak si otestovat svoje rivaly v případě, že se někdy znovu setkají na mořském ledě.

Jedna věc je jistá, pověstní samotáři odhalují svojí přátelskou, hravou povahu, kterou zřídka kdy uvidíme. Všechno je to jen bouřlivá zábava mezi velkými samci, samice drží svá mláďata v bezpečné vzdálenosti. Ostražitá matka odvádí své mladé na klidnější místo podél pobřeží, zatímco čeká na zamrznutí oceánu. Mořský led je nyní na nejmenší rozloze. Nekonečně se táhnoucí pobřeží kanadské Arktidy je nyní uvolněno pro návštěvníky.

Běluhy mořské ... Bílé velryby severu. Spoléhají se na otevřenou vodu, aby docílily odvěkého shromáždění. Trasa, kterou absolvují každý rok podle jejich tradičních zvyklostí. Mládě Běluhy pluje podél zad své matky, taženo vodním proudem. Tohle mládě je jen měsíc staré, a nezmění svou barvu na bílou po dobu následujících 5 let. Tisíce Běluh jsou taženy k jednomu specifickému ústí řeky v kanadské Arktidě. Není to potrava, která je sem přivádí.

Kupodivu je to osobní hygiena. Pokud je příliv malý, plavou na mělčině a mlátí okolo sebe s ohromným nadšením. Vypadá to jako drhnutí těla. Tenhle štěrkový akt funguje podobně jako lufa. Mlátí svými těly a to jim pomáhá zbavit se své staré kůže. Tenhle postup jim zřejmě umožňuje udržet se v čistotě a mít hladkou kůži, ale také se zdá, že se jim to líbí. Slast! Voda v ústí řeky je teplejší a méně slaná a zdá se, že zjemňuje kůži a dělá drhnutí efektivnější.

Tohle odloučené ústí řeky je pouze dočasnými lázněmi, oceán brzy znovu zamrzne a přinutí velryby putovat na jih. Nekonečné kolonie mořských ptáků jsou skvostem Arktidy. Alkoun tlustozobý strávil letní měsíce shluknutý k sobě na svislých útesech, mimo dosah dravců. Patří mezi nejpočetnější mořské ptáky na severní polokouli. Jenom v téhle jedné kolonii hnízdí okolo 100 000 ptáků a po celém arktickém pobřeží existuje kolonií jako je tahle, mnohem víc.

Za pouhých pár týdnů budou tyhle svislé útesy prázdné, ale předtím, než je Alkoun tlustozobý bude moci opustit, se jeho mláďata musí opeřit. Jejich opeření je nyní plně utvořené, ale jejich pahýlovitá křídla jsou pro ně stále příliš krátká na to, aby mohli dobře létat… to bude výzva. Moře je 150 metrů daleko a oni k němu potřebují doletět. Tak do toho. Neuspěl, ale nepovedené přistání přežil. Ptačí mláďata jsou nebeskou manou (pokrmem) pro arktickou lišku.

Další mládě je doprovázeno svými rodiči. Znovu selhání. Tohle už vypadá lépe! Úspěch! Přistání na vodě je určitě jemnější a lišky tu na ně nedosáhnou. Mláďata zůstanou v péči rodičů následující měsíc. Alkouni nejsou jediní, kteří se připravují k odchodu, miliony letních návštěvníků napříč celou Arktidou začínají svůj návrat na jih. Mláďata Alkouna ještě neumí létat, proto jejich rodiny musí plavat do svých zimních lovišť.

Při téhle cestě musí urazit tisíc mil na jih k otevřenému oceánu a pryč od blížícího se ledu. Období produkce končí a do Arktidy se navrací ticho. Ale první podzimní bouře, ženoucí se přes opuštěná hnízdiště, přináší nečekaný zlatý důl pro ty co zůstaly. Objev nezůstane dlouho utajen. Je to zdechlina obrovského Plejtváka myšoka. Polární medvědi se stahují z místa několik mil vzdáleného, vedeni svým mimořádným čichem.

Medvědi přicházejí po celou dobu, ale mají tu spoustu místa na tomhle 18 metrů dlouhém jídelním stole. Jsou překvapivě klidní, ale pro každého je dost a tak není potřeba se hádat. Nejchutnější kousky jsou většinou pod vodou. Jiní ke své večeři preferují trochu listové zeleniny. Po dobře vyváženém jídle, není nic lepšího než dobrá společnost. Navzdory jejich reputaci samotářů, je až překvapivé, jak polární medvědi můžou být družní.

Po celé Arktidě teplota právě klesá a moře začíná zamrzat. Každý den se více než 20 000 čtverečních mil oceánu mění v led, stejně jako se zima šíří na jihu. Nejdřív se na povrchu objevuje tenký, mazlavý povlak, poté se začínají objevovat lívance ledu. Lívance se spojí dohromady a vytvoří souvislou pokrývku. Arktický oceán znovu zamrzá. Alespoň se medvědí rodina může vrátit na oceánský led kam patří. Je to už 6 měsíců od doby, kdy mláďata vylezla z brlohu.

Přežila rizika tajícího mořského ledu na jaře a nedostatek potravy v létě a nyní, jsou konečně ve svém živlu znovu. Když se sever naší planety odvrátí od slunce, velké ochlazení putuje na jih. Teplota v tundře začíná klesat. Kratší dny a chladnější noci spustí překvapivou změnu ve vrbách a borůvkových keřích. Zastaví tvorbu zeleného barviva, které využívá sluneční energii a v jejich listech se tvoří červené a žluté pigmenty.

Tundra zazáří barvami a celá krajina se promění. Samec Pižmoně východního si značkuje svoje území pachem ze žláz na čele. Připravuje se na období tření. Chrání svůj harém samic, když spásají poslední letní trávy. Musí být ve střehu. Neznámý přichází, velký samec, jehož záměry budou brzy zřetelné. Přivandrovalec se obezřetně blíží k domácímu samci. Místní samec musí výzvu vetřelce přijmout. Srážka těchto polárních obrů by se lehce mohla stát bojem na smrt.

Síla úderu je jako srážka aut při rychlosti 30 mil/hod. Těžká lebka a 4 palce silný ochranný povrch rohů v čelní části poskytují Pižmoňovi dobrou ochranu mozku. V průběhu příští půlhodiny převaha klesá, jak se oba snaží ukončit duel. Pokud se jednomu podaří druhého obejít z boku a nabrat ho rohem, boj skončí. Jejich úsilí se stupňuje, když se zvyšuje riziko zranění, nebo dokonce i smrti. Sok je mimo hru. Šampion se vrací ke svým samičkám.

Touto dobou, převážná většina zvířat míří na jih, ale Pižmoni s jejich tlustou kůží, zůstanou a budou čelit blížící se zimě. Jak podzim postupuje, vlhkost vzduch zmrazuje a jinovatka zdobí listy. Ledové krystaly vypadají jako diamanty na každé větvičce. Napříč celou tundrou zamrzají celé řeky i krajina. Sklovité katedrály se vytvoří, když je zbývající voda uzamčena jako led. Brzy budou nehybné i největší vodopády. Tundra se znovu proměnila. Vypadá to pusté.

Karibu při svém stěhování. Na rozdíl od Pižmoně východního, Karibu míří na zimu na jih, ale je to dlouhá a obtížná cesta. Využívají zamrzlá jezera jako ledové silnice…jsou rovné a pevné… ale zdá se, že led a kopyta spolu dohromady nejdou. Skotačivým samcům by bylo doporučeno, aby drželi alespoň jedno oko na cestě, když začíná období páření. Samice je těsně doprovázena dospělým samcem s mnohem větším parožím. Samice jsou zaneprázdněné svým vykrmováním na zimu, ale samec přemýšlí nad jinými věcmi.

Samice dělá drahoty. Při honbě se odvrací od svého ctitele. Několik dalších samců se přidává k pronásledování. Samice je daleko vpředu, ale zamilovaní samci ji dohánějí. Velký samec přeruší pronásledování, aby se vypořádal s konkurencí. Ale propadá se za své soupeře. Mladí samci s menším parožím se drží samice mnohem lehčeji, ale jak rychlost zpomalí, starší samec je dožene. Znovu musí zastavit a zápasit. Rozhodující vítězství pro velkého samce.

Vysloužil si uznání od poražených samců a ti se nyní vlečou v jeho stopách. Nastala teď hra babiččiných stop, jeden pohled od šéfa a mladá krev ztuhne ve svých stopách. Vyčerpaný samec střeží svou odměnu, ale bude potřebovat získat novou sílu předtím, než bude schopen vytěžit maximum ze svého vítězství. Stádo pokračuje ve své cestě na jih, aby se vyhnulo nejhoršímu v nadcházející zimě. Od oceánu k tundře, sever naší planety je nyní zcela zamrzlý.

Antarktida. Daleko na jihu, podzim může být obzvláště kruté a nepředvídatelné období. Jižní Georgia je pouhý úlomek skal uprostřed obrovského jižního oceánu. Je pouze 100 mil dlouhá a je bičována živly. Tenhle oceán vytváří některé z největších vln na naší planetě, získají velikost a sílu, jak putují po celém světě, nepřerušovány pevninou po 12 000 mil. Když do Jižní Georgie udeří, přinesou s sebou také potravu. Zdechlina tuleně.

Kořist, pro kterou má cenu jít, čelíce příboji. Buřňáci obrovští jsou supi Antarktidy, a u kořisti jsou vždy první. Zpráva se rozšířila, a houfy se slétají. Jako pernatí dinosauři, zaklesnou se při zápolení svými zobáky. Tihle řezníci poskytnou službu i jiným neobvyklým masožravcům. K otevřené zdechlině, přichází pro potravu kachna Ostralka. Je tu spousta dobrého jídla a nikdo z obyvatel Jižní Georgie nechce být podrážděný před nastávající zimou.

Po hostině je čas na máchání a víření. Období páření je konečně u konce a buřňáci brzy zamíří ven z moře, aby se přes zimu vyhnuli tomu nejhoršímu. Sněhová bouře je předzvěstí toho, co bude následovat. Jsou tu už jen malé zbytky jídla a pláže Jižní Georgie budou před příchodem zimy a ledu opuštěny. Dále na jihu, první bouře zasáhla Antarktidu. Tučňáci musí vychovat polovinu svých narozených mláďat k dospělosti předtím, než zima za pár týdnů udeří.

Mláďata jsou jen tři týdny stará. Jejich ochmýřená srst ještě není plně odolná vodě. Shlukují se k sobě, aby se zahřála. Tyhle domovy jsou jejich základnou během špatného počasí, když je většina dospělých venku na moři lovit ryby pro své rychle se rozrůstající rodiny. Když se rodiče vrátí, jejich potomstvo rychle opouští pohodu svých vrstevníků. Obě mláďata jsou velmi hladová. Ale zřejmě je dost potravy jen pro jednoho. Tenhle závod by mohl určit, které mládě má lepší vyhlídky.

Většina párů tučňáků je schopna vychovat každou sezónu jen jedno mládě. A zrovna tohle to být nemusí. Alespoň to první se stává silnější každým dnem. Po doručení jedné potravy, musí rodiče rychle sehnat další, aby vychovali svá mláďata a před náporem zimy musí tučňák fungovat celé hodiny. Rodiče cestují více než 100 mil, aby dosáhli nejlepšího loviště ryb. a můžou být pryč i několik dnů v kuse. Vracejí se s kilogramem ryb a olihní ve svém žaludku, aby nakrmili svá mláďata a poté celý postup znovu zopakují.

Tahle práce musí být hotová předtím, než moře znovu zamrzne. Když jsou mláďata sedm týdnů stará, ztrácejí poslední známky své nedospělosti, a jsou plně vybavená, aby se mohla ponořit. Důvěra je to jediné, co jim chybí. Možná jim pomůže, když uvidí svoje rodiče jít příkladem. A tady… bez námahy a s elegancí jako žádný jiný ploutvovec. Zdá se, že tučňáci se nenarodili s láskou k vodě. Zůstat pod vodou je dalším problémem. Ovládání pohybu pod vodou je jednoduše umění, které potřebuje trénink.

Dobře, je to jen začátek! Nyní alespoň můžou doplavat na ledové kry. Plavání je jednou z mnoha lekcí. Příště se musí naučit rozpoznat nebezpečí ve všech jeho formách. Tuleň leopardí. Ani vysoko na ledové kře nejsou tučňáci v bezpečí. Každý rok, Tuleň leopardí uloví 5 000 z nich, pouze z téhle jedné kolonie. Přeživší tučňáci se ženou do Jižního oceánu. Stráví dalších 5 měsíců krmením na moři, aby se vyhnuli velkému mrazu, který zahaluje Antarktidu.

Okraj mořského ledu narůstá o dvě a půl míle každým dnem. Nakonec více než 5 milionů čtverečních mil ledu obklopí antarktický kontinent a účinně zdvojnásobí jeho velikost. Velká bílá divočina je prázdná. Ale ne na dlouho. Neobvykle touto dobou přichází Tučňák královský, v době, kdy už ostatní tučňáci odešli. Tihle velikáni jsou nyní ve své největší váze. Krmili se na moři po celé léto a můžou vážit až 40 kg. Míří od okraje mořského ledu směrem k jejich kolonii…

ale na své cestě mají překážkovou dráhu z rozházených ledových ker. Samci jsou v této roční době částečně vykrmení. Bude to rozhodující pro jejich přežití v následujících měsících, to je ale jednodušeji neprotlačí skrze úzké škvíry! S nejhorším za sebou, vydávají se na 20 mil vzdálený pochod na chladnější místo, aby se rozmnožili. Jediná zvířata, která to tak dělají. Klouzáním můžou putovat dvakrát rychleji než chůzí a to odlehčuje váhu na jejich unavené nohy.

Jejich cílem je silnější led poblíž pobřeží, kde zůstanou dostatečně dlouho na to, aby bezpečně vychovali svá mláďata v následujících měsících. Jejich kolonie je na závětrné straně ledovce, uvězněného v zamrzlém oceánu, který jim poskytne úkryt před krutými antarktickými větry. Nově vytvořené páry se společně promenádují. Námluvy jsou závislé na tom, aby oba partneři zaujali a zůstali v různých pozicích. To je důležitý postup, aby pouto mezi partnery bylo výjimečně silné.

Konečný akt postrádá eleganci předehry, ale alespoň je to rychlé. Vejce je položeno o několik dní později. Obsahuje poslední samičí rezervy. Nyní už nemůže víc dát a tak musí přenechat vejce samci, aby na něm seděl. Pár musí být rychlý. Pokud by vejce zůstalo na ledě příliš dlouho, zmrzne. S jejich vejci v bezpečné péči samců, samice začínají svou dlouhou cestu zpět na moře. Slunce také odchází a bude chybět po několik měsíců.

Drahocenná vejce, držená v rovnováze na nohách samců, jim připravují těžkou zkoušku, která však bude stát za to. Bez jídla a pouze semknuti k sobě, aby se zahřáli, se pokoušejí udržet příští generaci naživu, zatímco přežívají v nejkrutějších podmínkách na planetě. Ne všichni ale uspějí. Na obou koncích naší planety, zapadá slunce na podzim naposledy. Období změn přichází naposledy, nekonečná temnota a krutá zima začíná.

Senzační návrat Tučňáků královských byl hlavní událostí pro tým Zmrzlé planety. Členové týmu budou muset operovat v nejnebezpečnějším polárním prostředí vůbec… na okraji mořského ledovce. Musí letět se vším, co budou následující měsíc potřebovat k životu na zamrzlém oceánu. Na palubě je kameraman John Aitchison s kamerou schopnou zaznamenat zpomalené záběry. Podvodní kameraman Didier Noirot. A vedoucí Chadden Hunter. Po opuštění letadla, se tým vydává po vlastních.

Tohle je náš domov pro následující měsíc. Ale zrovna teď to tak moc nevypadá. Jejich stany by měli být zabezpečeny na trvalém mořském ledě, ale jsou stále míle daleko od oceánu, kde doufají v natáčení. Místní jsou nadšení, aby se seznámili s čímkoliv běžného tvaru a velikosti. Tuleni jsou vítanými sousedy okolo kempu, ale tým je potřebuje nafilmovat, když se navracejí z vody. A aby to udělali, budou muset čelit nelehkému úkolu.

Musí najít cestu k otevřenému moři přes pohybující se povrch rozeklaných ledových ker. Jejich první průzkumná cesta nevypadá dobře. Mapy ani satelitní navigace nepomáhá v tomto proměnlivém prostředí. Jediným záchytným bodem, že oceán leží kdesi na východě, je trvalý průvod tučňáků. Nějaké návrhy Didiere? Musíme najít cestu. Ano. A my cestu najdeme. Tenhle názor se mi líbí. Tučňáci cestu našli. Vypadá to, že tučňáci budou klíčem k dosažení ledového okraje.

Ok, pojďme. Se svými průvodci – tučňáky, ukazujíce jim cestu, motorovými saněmi, přivezenými k tažení 500 kg vybavení přes ledový labyrint, je pro filmový štáb a tučňáky obtížné se pohybovat. Když ledový val zastaví postup, je čas na vyčerpávající práci. Následující tři dny jsou stráveny prosekáváním se míli po míli rozbitým mořským ledem. Jakmile odstraní ledové balvany, všimnou si svého cíle…kousku otevřeného oceánu s tučňáky. John je na pozici první.

Doufá, že zachytí ty nejpozoruhodnější záběry použitím kamery, počítačově snímající zpomalený pohyb. Ale pokusy natáčet tučňáky pod vodou jsou zastaveny nevítaným hostem. Právě jsme zahlédli hlavu obrovského Tuleně leopardího, takže se chceme dostat blíž, abychom viděli, co se děje. Musíme být opatrní, protože tenhle hoch může vylézt hodně rychle ze své díry a kousnout nás. Ale červená jako je tahle, by nás mohla docela ochránit, co?

Být oblečen v červené je možná Didierova představa bezpečí, ale zbytek výpravy má k Tuleni leopardímu zdravý respekt. Mohou být divoce teritoriální a nebudou se obávat zaútočit na lidi. Myslím, že umím utíkat po pevnině rychleji než on. Je to velmi vzrušující. Tohle je poprvé v mém životě, kdy vidím Tuleně leopardího a on přichází přímo z díry a začíná… má na nás mocný účinek. Je tu hodně adrenalinu. S tuleněm děsícím vzdálené tučňáky a provokujícím naší výpravu, je čas zkusit novou díru.

Nazdar. Vidíš ho? Když je tuleň okolo, šance k natáčení tučňáků je malá, ale teď, daleko větší hrozba se vytváří změnou počasí. Tamten vzdálený výběžek je washingtonský mys. To je poslední známka pevniny. Nevidíme už nic dalšího. Jakmile ztratíme z dohledu pevninu znamená to, že jsme tady venku jen na mořském ledě. Viditelnost je menší a menší. Začalo sněžit a tenhle vítr fouká mimo pevninu takže, jestli se veškerý tenhle led pohne, nechceme na něm být.

Myslím, že dneska nebude možné natáčet. Všechno tohle naznačuje, že na cestě je velká antarktická bouře. Větry nabírají rychlost až k 70 mph a každý hledá útočiště ve svém stanu. Silný vítr se poté obrací v husté sněžení. Na nejsušším kontinentu na Zemi, je velká chumelenice ojedinělá. Bílá nadílka přivádí tučňáky a filmový štáb v úžas. Každý den, musí vyhrabat svoje pohřbené vybavení. Natáčení by bylo důvod ukončit.

O týden a metr sněhu později, je mys znovu viditelný a celý tým hoří netrpělivostí k návratu na ledový okraj. Následují svou starou trasu zpátky přes zmrzlý labyrint a s žádným Tuleněm leopardím v dohledu, je čas na další pokus s kamerou na tyči. Je sice nemotorná, ale dovoluje týmu zachytávat obraz pod vodou, bez rizika mít ledovou vodu na sobě. Je to v pořádku? Je to perfektní. Přicházejí. Nějaký vidím. Senzace! Tučňáci přicházejí k díře. Je to moc dobrý.

Je to skvělý. Nyní je cílem nafilmovat tučňáky teatrálně vyskakující z díry. Jediný problém je…ze které díry?! Tučňáci nad námi stále vyzrávají. Zkusili jsme vyměnit díry, abychom je natočili při vynoření a všichni do jednoho se objevili za námi. Cokoliv tým zkusí, vždycky se najde někdo, kdo nečetl scénář! John natáčí, ale nemůže sledovat jeho zpomalené záběry, dokud to nestáhne do počítače. Při čekání se chopí své šance Didier. Pojď, kamaráde. Pojď.

Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim. Je na čase, abychom se šli ponořit do nejchladnějších vod na planetě. Uvidím tě na druhé straně. Tým je 300 mil od pomoci a má jenom malou díru jako svou životně důležitou cestu na povrch. Kouzelný svět se otevírá. Poprvé. Didier teď s tučňáky sdílí pohled pod ledem. Tohle je nejvíce okouzlující Antarktida. Po týdnech Chaddenovy námahy mu jedna scéna spadne přímo do klína. Prr! Promiň! Myslím, že překážím. Přicházejte raději tudy. Jděte na to.

Stávám se přeběhem pro tučňáky. Myslím, že to fungovalo. Těžko říct. Johnova kamera nakonec zachytí extra pomalé záběry pozoruhodného návratu tučňáků. Se skvělým výkonem tučňáků, kteří všichni padali do jednoho místa, byl tým nakonec schopen zachytit Antarktidu v nejúžasnější podobě.

Polární zima
V tomto období je planeta nejvíce nehostinná. Ti, kteří tu zůstanou musí čelit nejdrsnějším podmínkám na Zemi. Vysoká Arktida v pozdním podzimu. Prázdná a ponechaná ledu a sněhu. Většina zvířat se před týdny přestěhovala na jih. Těch několik, která zůstávají, bude čelit silným větrům, snižujícím se teplotám a měsícům temnoty. Samice polárního medvěda hledá úkryt. Ostatní medvědi jsou venku na zamrzlém oceánu a hledají potravu, ona se ale nenasytí až do příštího jara.

Využívá tak málo své energie, jak jen to jde, začíná hrabat mělké doupě. Sníh tu lze dobře zpracovat. Je měkký a lehký. Jasné znamení, že brzy jich na tento svah přijde mnohem víc, jak bude zima postupovat. A přesně tohle potřebuje. Pokud si vybrala dobře, arktický vítr za ní udělá ostatní prácí. Pokud je tu sníh dost hluboký, vyhrabe si brloh. Potom ulehne a bude očekávat svá mláďata než zima začne. Oceánský led už pokrývá dvakrát větší oblast než v létě.

Zvířata, která se sem před několika týdny přišla nakrmit v moři, jsou nyní uvězněna. Ale v této bílé pustině jsou okna, průchody k bohatému oceánu dole. Většina ptáků odtáhla na jih. Ale v zamrzlém Beringově moři, jsou kachny jedním ze specifických druhů, které se shlukují k sobě do jednoho ohromného hejna. Kajky brýlové. Je jich tu stovky tisíc. Moře, které jim v průběhu léta poskytovalo potravu, je nyní zamrzlé. Tohle je poslední útočiště kajky.

Tahle místa na otevřené vodě se drží bez ledu díky silným proudům, kterým bylo dáno ruské jméno Polynya Pokud je Polynya pomůže udržovat otevřené po celou zimu, kachny se vyhnou masivnímu stěhování. Je to sázka a obrovské riziko, obzvláště pro kajku brýlovou, pro kterou Polynya udržuje její světovou populaci. Obklopeny ledem, přežívají tyhle kajky v závislosti na jedné, zranitelné oáze. A podmínky se tu můžou změnit velmi rychle. Menší jezírko.

Kajky se tu společně učí tvrdé lekci. Časná zimní bouře je uvěznila a led se uzavírá. Jezírko se zmenšuje, a kachny umrznou. Tihle hazardéři prohráli. Když se sluneční vliv na severu vytratí, šíří se chlad na jih na arktickou pevninu. Zima přináší devastující, ničivou sílu. Mráz. Ledové krystaly se formují, když vlhký vzduch zamrzá. Uvnitř planet, se děje to samé vodě v jejích buňkách a mízách. S prvními mrazy většina vegetace zahyne. Ledové krystaly roztrhají vnitřní části rostlin.

Jehličnaté stromy jako jedle, nebo borovice umí odolat i velmi nízkým teplotám. Právě tyhle stromy pokrývají největší prostor na planetě. Tohle je Tajga. Obepíná zeměkouli a obsahuje jednu třetinu všech stromů na Zemi. Jak se zima prohlubuje, mrazivý vzduch Arktidy se setkává s teplým, vlhkým vzduchem z jihu a vytváří mimořádně silné sněžení. Pro velká lesní zvířata, není žádný způsob, jak se před zimou schovat. Ale velikost je pro Bizona v severní Kanadě ve skutečnosti jeho spásou.

Velká těla ztrácejí méně tepla a unesou více izolace. To je důvod, proč jsou tihle bizoni největšími pozemskými zvířaty v severní Americe. A jenom velký dravec se do nich může pustit. Vlci loví lépe ve smečkách, ale jsou tu jen dva a kořist, kterou by chtěli ulovit je obrovská. Rozlehlá arktická divočina se rozpíná široko daleko. Někde v ní jsou bizoni. Tyhle hluboké stopy ve sněhu je lehké sledovat, ale kterým směrem se bizoni ubírají? Zachytili pach. Lov začíná.

Běžet v bizoních stopách je lehké. Sníh tu je udusaný a pevný. Touhle rychlostí je vlci brzy dohoní. Pokoušejí se o zkratku. Obrovští bizoni se umí prodírat čerstvým sněhem, ale pro vlky je hluboký sníh překážkou a teď ztrácejí půdu pod nohama. Lovci se napojují na bizoní stopy a hon pokračuje. Bizoni jsou jedinou kořistí v zimě. Vlci nemají na výběr, musí se do nich pustit. Ale bizoni jsou desetkrát větší než oni.

V zimě je hranice mezi životem a smrtí tak tenká, že pro vlka i malé zranění může být osudové. Rozhodující je vybrat si správný cíl. Tenhle je moc velký. Správné rozhodnutí. Tenhle je menší, jednoroční. I když je to mládě, nebude to lehčí, pokud oba vlci nespojí své síly. Samec vlka ustupuje, zřejmě se bojí zranění. Ale samice je odhodlanější, nebo zoufalejší. Už tomu obětovala příliš mnoho a musí zabít. Tohle je souboj na život a na smrt pro oba.

Bizonovi už nezbývají síly. Boj skončil. Zima se prohlubuje. Sníh se hromadí a zahaluje les. Některé stromy jsou zavaleny třemi tunami sněhu. Nepropustí tak ani to málo světla, které v těchto zeměpisných šířkách je. Zkracuje ještě více vegetační dobu a omezuje, jak vysoko můžou stromy na dalekém severu vyrůst. Sníh má tak dopad na oba profily stromů a rozsah lesa. Ovlivňuje to také zvířata. Pomáhá to k získání přátel, když chcete v tomto ročním období najít potravu.

Rosomáci a havrani, partneři vytvoření v Tajze. Je to nejtěžší období v roce k sehnání potravy. Ale rosomáci poznají volání havrana, které zní jako zvon svolávající k jídlu. A havran se stává nejlepším otvírákem konzerv v lese. Mršina losa je úplně zmrzlá, ale rosomák má extrémně silné čelisti, schopné poradit si i se zmrzlou potravou. Zobák havrana je lépe přizpůsobený jíst zbytky. Havran musí být trpělivý. Rosomákova chuť k jídlu je legendární.

Podle pověstí toho umí sníst na posezení víc, než jakékoliv jiné zvíře v lese, proto je jeho druhé jméno „nenasyta“. Co rosomák nesní teď, to uskladní ve velkém mrazu. Uloží tyhle potravinové balíky po celém lese, myslíce dopředu na horší časy. Pro některé je sníh spojencem. Hraboši jsou v průběhu zimy aktivní i pod sněhem, navzdory mrazům nad ním. Prolézají skrze malé chodbičky, pohybujíce se ze skladiště do skladiště dokonale vychlazené potravy.

Sníh je ohromný izolátor, takže teplota tady dole se nesnižuje o více než stupeň pod nulou. A to je pro hraboše dost teplo na to, aby se mu dařilo, i když nemá postavu bizona. V průběhu několika let počet hrabošů vzrostl, a ti jsou tak donuceni vylézat z úkrytů a hledat více potravy. Velký puštík vousatý je tichý a zručný lovec, ale hluboký sníh může být nad jeho možnosti. Takový sníh ale není překážkou pro jednoho dravce.

Lasice kolčava. Malý lovec a pomsta hrabošům. Její tělo má přesně stejnou šířku jako tělo hraboše, takže hraboš nemůže nikam, kam by ho nemohla lasice následovat. Dlouhý, štíhlý tvar lasice je skvělý pro lov v podzemních chodičkách, ale nejhorší možný tvar k udržení tělesného tepla, Udržuje ho proto zvláštním způsobem, vyškubává z kožíšku chumáč po chumáči. A teď dá všechno dohromady, aby si vytvořila pohodlnou přikrývku, pod kterou spí ve své noře pod sněhem.

Zimní slunovrat v severském lese. Slunce je příliš nízko, takže i v poledne je šero. Daleko na severu ve vysoké Arktidě je slunce pod obzorem celé měsíce a bude ještě několik dalších, než se znovu objeví. Samec polárního medvěda strávil zimu mimo zamrzlý oceán. Takové podmínky může vydržet jen několik zvířat. Pokud bude mít štěstí, najde zdechlinu, která mu poskytne trochu potravy, možná lišku, nebo jiného polárního medvěda, nebo musí žít ze svých rezerv.

Tenhle čas je dobrý na to se jen potloukat, čekat. Ale na závětrných svazích pod sněhem se rodí nové životy. Mláďata se narodí slepá a drobná. Brzké narození je snazší pro matku, která se sotva probudila. Navzdory její ospalosti, její instinkt chůvy je ohromující. Kňourající volání mláďat jí stimuluje k produkci mléka. A jakého mléka! Je devětkrát bohatší než naše mléko a umožňuje jí zdvojnásobit jejich váhu každých několik týdnů.

Je to více než dva měsíce od doby, co podzimní sněžení přišlo poprvé. O dva měsíce později, se rodiny polárních medvědů objeví na zasněžených svazích po celé Arktidě. Ale nyní, leží v bezpečí, uvnitř jejich ledového úkrytu. 150 km nad Zemí, polární záře rozzařuje oblohu. Po absolvování milionů km napříč prostorem, solární větry, přitahovány magnetickou přitažlivou silou pólů, se srazí se zemskou atmosférou. Triliony nabitých částicí tančí napříč oblohou.

Nad Arktidou, Aurora Borealis… severní polární záře. Na jihu, je to Aurora Australis... jižní polární záře, přinášející záři do antarktické dlouhé zimy. Tahle velkolepá světelná představení jsou jen pouhé vtípky. Zřejmě od sluneční energie, ale nepřinesou žádné teplo, které by pomohlo Tučňákům královským. Arktická zima je nesnesitelně chladná, ale v Antarktidě, nejtmavší měsíce jsou ještě krutější. Samci tučňáka už nejedli měsíce, a mají jen jeden druhého jako ochranu před vichřicemi.

Každému bylo svěřeno jedno drahocenné vejce, vyrovnané na vrchu jejich nohou. Pokud by vejce upustili na led, dokonce jen na chvilku, mládě uvnitř by zemřelo a všechno tohle by bylo k ničemu. Tučňáci nejsou úplně sami. Tuleň Weddelův. Jediný savec, který zůstal přes zimu. Potřebuje dýchací otvory a tak musí nepřetržitě odstraňovat led, který hrozí, že je uzavře. Odškrabuje čerstvě vytvořený led zvláštními široce rozevřenými čelistmi.

Pod ledem je mimo dosah krutých zimních větrů. Moře má -2 stupně Celsia. Teplá koupel v porovnání s podmínkami nahoře. Ledová střecha chrání tenhle svět před divokými výkyvy jen o kousek výš. Teplota tady dole se moc nemění už 25 milionů let. Samozřejmě, zvířata musí být mrazu odolná. Tyhle ryby Pagothenia borchgrevinki mají ve své krvi nemrznoucí směs, takže nemají problém plavat mezi ledovými krystaly. Mnohé ze zdejších zvířat jsou pozoruhodně staré, pravděpodobně díky stabilnímu prostředí.

Některé houby by mohly být i tisíc let staré a dost velké pro člověka, aby se tu schoval. Sotva by tu mohly být větší změny, než v bezútěšném, návětrném světě nahoře. Je tu ale trvalé nebezpečí. Zákonitost víření vody prozrazuje jeho přítomnost. Tvoří se ze slané vody. Extrémně koncentrované slané vody. Je to varování. Nový mořský led se tvoří nad výpustí za roztokem, který je extrémně slaný, a rychle klesá.

Jakmile sestoupí, mořská voda okolo okamžitě zamrzne a vytvoří ledové pouzdro, ledový krápník, který roste směrem dolů k mořskému dnu. Zima tak podává ruku z chladného světa nad ním. Jakmile se dotkne mořského dna, zabije veškerý život, který je okolo, jeho uzavřením do ledové hrobky. Dokonce i v relativně teplé vodě, smrtonosný chlad zimy ohrožuje život na mořském dně. Další trvalejší útok vystupuje zdola.

Tlak v hlubinách udržuje vodu kapalnou, i když její teplota nemá daleko k zamrznutí. Proudy však přinesou tuhle chladnou vodu a promění jí v led, který překryje všechno, co se od něj nemůže pohnout. Poté led, lehčí než voda, začne vyplouvat nahoru, zvedajíce všechno, co se k němu přichytí. Dokonce i některá rychle se pohybující zvířata jsou lapena. Led tak čistí mořské dno a rozptyluje v horní části moře části života ze dna.

Znamení, že zima je skoro u konce. Zvuky samce tuleně Weddela vyzývají svoje soky k souboji. Volání tuleního samce může být slyšitelné až na vzdálenost více než 20 km. Jeho cílem je ovládnout nejlepší vzduchové otvory, které určí jeho práva při páření na jaře. Jeho volání ve vodě vytváří silné tlakové vlny. Jsou hrozbou. Tahle díra byla už zabrána, a majitel se jí ochotně nevzdá. Tentokrát žádná změna. Vyzývatel potřebuje najít díru se slabším majitelem.

Souboj pokračuje, dokud nedorazí samice, a ta doba je právě teď blízko. Slunce se navrací do Antarktidy. Nejdelší noc na Zemi je u konce a zima začíná uvolňovat místo jaru. Samice tučňáka královského. Po čtyřech měsících krmení na moři, se vracejí v dobré kondici a vykrmené. Zdá se, že po tom všem umí tučňáci i létat. Zima na moři je však vyvedla trochu ze cviku. Není čas se zdržovat. Daleko odsud čekají samci.

Mezitím, co byly samice pryč, mořský led se rozrostl, a mají to teď dvojnásobně daleko od ledového okraje do jejich kolonie. 100 km odsud mají samci zoufalou potřebu pomoci. Navzdory tomu, že všechno udělali, potřebují ušetřit svojí energii, mnozí jsou blízko smrti hladem. Jsou znovu spojeni po třech měsících odloučení. Odměna za její návrat? První letmý pohled na své mládě. Shledání je vykonáno a je čas na předání. Otec ho ale nechce nechat jít.

Je potřeba jemného přesvědčení. Vydržel nejděsivější podmínky na Zemi, aby zajistil přežití mláděte a pouto s ním je silné. Výměna musí být rychlá, tak malé mládě, nechráněné, by mohlo umrznout během vteřin. Úkol, který začal na podzim je u konce. Navzdory ne zrovna příznivým vyhlídkám, drahocenné mládě přežilo zimu a je nyní se svou matkou. A ta má potravu. První čerstvé jídlo mláděte. Její mise je u konce. Ale pro jiné matky, končí jejich cesta zklamáním.

Jejich mláďata nepřežila. Samičí potřeba být živitelkou však zůstává stále silná. Každé mládě, které se zatoulá od rodičů je ve vážném ohrožení, že bude uneseno. Zmatek může být následkem frustrované rodičovské potřeby a výsledek může být tragický. Pro ty tučňáky, kteří přežili, je nejhorší část roku za nimi. Brzy tu bude dostatek jídla pro všechny. Tučňáci přijali polární zimu a vyhráli. Riskování se vyplatilo. Všechna ostatní zvířata utekla, jen oni zůstali, aby vychovali svá mláďata.

A nyní jsou to oni, kdo budou těžit nejvíce z hojnosti jara na jihu. Další příchod je jistým potvrzením, že jaro je tady. Tučňáci kroužkoví, trávili zimu na moři a nyní se vracejí, Ti se ale ještě ani nespářili, aby položili svá vejce. Teď, konečně, se samci tučňáka můžou vrátit tam, kde jsou nejvíc doma. Jedno období končí a jiné začíná. K tučňákům se brzy připojí přistěhovalci a daleký jih bude plný života na několik dalších měsíců.

Je tu ale jedna malá zvláštnost severu a jihu, kdo umí přežít zimu v nejvzdálenějších koncích naší planety. Více než v jakémkoliv jiném období na pólech, zima představovala největší výzvu pro tým Zmrzlé planety. Tým vydržel větry přesahující rychlosti 150 km za hodinu a teploty -50 stupňů Celsia. Jejich lodě byly uvězněny v mořském ledu po dobu několika dnů, zatímco medvědi drželi ostatní uvnitř. Některé z nejchladnějších prožitých dnů, byly poblíž polárního kruhu v severní Kanadě.

V zimě, teploty klesly až na -40 stupňům Celsia a udržely se tam. Na okraji obrovské Tajgy tým doufal v nafilmování jednoho z nejpozoruhodnějších vztahů dravce a kořisti na planetě. To, co zažili, bylo zápasem proti přírodním živlům. Čeho byli svědky, byl opravdový boj na život a na smrt. Národní park Wood Buffalo pokrývá 40 000 čtverečních km, rozlohu jako Dánsko. Jeden z několika kameramanů, kteří tu natáčejí vlky a bizony je Jeff Turner.

Poprvé jsem zkusil natočit bizony a vlky v tomhle národním parku pře 15 lety a pohybovat se tu je nesmírně těžké v jakémkoliv období v roce, ale v zimě je to horší. Rychle jsme si uvědomili, že jediná cesta, jak se tu kamkoliv dostat, je vzduchem. Tým Zmrzlé planety se nikdy nepokoušel filmovat v tak nízkých teplotách. Prvním úkolem pro vedoucího Chaddena Huntera bylo ochránit citlivou venkovní kameru.

Pokud je -40, elektrické kabely zkratují a připomínají pak ohňostroj. - Jejda! - V jakém mrazu může letět tenhle vrtulník? - Mínus 40. Letecký kameraman Michael Kelem přijel ze slunné Kalifornie a nikdy nezažil tak nízké teploty. Do jaké teploty to můžeš ovládat? Já, obvykle okolo 21 stupňů Celsia. V LA je vlídné počasí. - Jo. - Jsem určenej jen pro Santa Monicu. Ovládání citlivých ovládacích prvků v navlečených rukavicích není jednoduché.

A počítač s joystickem ovládá leteckou kameru zavěšenou venku na helikoptéře. Teď se to zahřálo na -30. Michael si musí vybrat mezi obratností a teplem. S kamerou upevněnou na přídi, mohl nyní vzdušný tým letět stovky kilometrů a pátrat po zvířatech. Mezitím Jeff, stále po svých, prozkoumává druhou stranu národního parku. Jsem zvědavý, co má Jeff na zemi? Chlape, je to studený. S větrem je to dneska okolo -37, takže musíš nechat tyhle ohřívače tady, aby to v takových teplotách udrželo kameru v provozu.

Od 3 000 stop výš, Chadden zachytil stopu uhánějící vlčí smečky. Vidím vlky, vidím vlky poblíž bizonů. - 20, 25, je tam velká smečka. - Páni. Zachytili jsme tu velkou smečku vlků. Vlčí smečka ukazuje, že má mimořádně 25 jedinců, jedna z největších, co kdy byla zachycena. Tady jsou dva další zleva. A vypadá to, že jsou na lovu. Helikoptéra umožňuje týmu být v zákrytu, aniž by znepokojovala vlčí smečku. Takže pojďme zpátky do pěkně pomalého okruhu kolem nich.

Vypadají dost odhodlaně. Smečka se přibližuje ke své kořisti a vzdušný tým má skvělou pozici. Dělají svůj… Rozhodně dělají svůj přesun. Páni, bizoni na pohybu. - Hon začíná. - Teď je potřeba zvýšené koncentrace obou, pilota i kameramana, aby udrželi záběry v klidu. Jo, táhle jich teď přibíhá víc. To je nádhera, malá skupina se jim snaží čelit. Máme nádherný záběr celé smečky, Vlci se blíží zezadu. Máš je pořád? Jo, mám je tady, jenom to trochu zvednu.

Dobře, dobře, utáhni to, jen o chlup. Chci získat záběr s vlky na konci stáda. Vlčí smečka si vybrala mladého bizona. Bože. I když se Michael snaží udržet záběr ustálený, nikdo není připraven na to, co přijde dál. Hej, podívej, právě ho pěkně srazili k zemi. Tunový samec si razí cestu skrz, sráží vlky i mladého bizona. Nikdy jsem nic takového v divočině neviděl. To je neuvěřitelný. Tým natočil nové, neobyčejné chování ze vzduchu, ale Jeff není nikde poblíž.

Aby dokončili sekvenci, potřebují spolupracovat. Pouze s využitím helikoptéry nad pozicí Jeffa, budou schopni pokrýt obojí, ze vzduchu a ze země. Tahle smečka bude teď celé dny hodovat, takže se tým musí přesunout. Jeff zavádí tým hlouběji do divočiny při hledání nové vlčí smečky. Se všemi na palubě je víc očí větší naděje, že si jí všimnou. Bizon na útěku může znamenat jenom jediné, vlci. Ale tentokrát jen dvojice.

Jeff musí předvídat každý pohyb zvířat a navádět helikoptéru tam, kam potřebuje, aby zůstala. Jdou takhle. Musel jsem rozpoznat kam se bizoni chystají rozběhnout, pokusit se dostat se tam před nimi. Pokud bych se dostal do špatné pozice, ztratili bychom je. Nedostali bychom druhou šanci. V téhle chvíli, když se dostanete mimo helikoptéru a ta za vámi odlétá, máte neuvěřitelný pocit izolace. Navedu tě přes jezero, doprava dolů, dolů, zvětšit.

- Jste vzadu chlapi? - Jsme vzadu chlape. Vzadu. - Na kterého jde? - Nevím. - Ale tady se jeden oddělil. - Oh! - Oh, můj bože. - Právě přibíhají. Když jsem spatřil přibíhající stádo, věděl jsem, že jsme vybrali správné místo, byl jsem přesně před nimi. Když bizoni běží přímo proti vám, to rozhodně rozbuší vaše srdce. Bizon má špatnou schopnost vidění a nemůže teď Jeffa spatřit. Je to test nervů. Váží tunu a běží 60 km za hodinu, jeden špatný krok a bizon by mohl Jeffa zabít.

V poslední vteřině si ho všimli a rozběhli se okolo. Na konci stáda se vlci stále přibližují. Jsou pořád u něj. Snaží se oddělit toho mladého. - Oh, dostali ho! - Oba vlci jsou na něm. - Oba se stále drží na něm. - Jo, dostali ho. Támhle ho dostali. To, co následovalo, byla jedna z nejemocionálnějších a nejsilnějších scén, co kdy tým Zmrzlé planety natočil. Jeff si vybral svoji pozici skvěle, je teď pouhých 50 metrů od zvířat a schopný natočit opravdový, impozantní souboj.

Nikdy jsem nebyl tak blízko souboji mezi vlkem a bizonem, Mohl bych je slyšet dýchat. Ta síla bizona. Způsob, jakým právě odhodil toho vlka jako hadrovou panenku. Nemohl jsem uvěřit, jaký výprask ten vlk dostává. Náš boj se zimou, chladem a sněhem cítím jako bezvýznamný v porovnání se dvěma zvířaty, které opravdově zápasí o své životy. Přes hodinu jsem sledoval toho vlka a bizona spolu bojovat, až do konce. Oba byli neuvěřitelně vyčerpaní.

Sledování těchto dvou zvířat impozantně bojujících na život a na smrt, byl jeden z nejsilnějších zážitků, kterého jsem kdy byl v divočině svědkem. Jako filmový tvůrce si určitě budu neustále připomínat sledování scény jako je tahle. Víte, že musíte stále natáčet a víte, že tohle je skutečná událost.

Ale jste také neuvěřitelně smutní, když víte, že jedno z těch úžasných zvířat to nezvládne. Bizon je smrtelně poraněn, boj je u konce. Tým zvládnul zachytit pozoruhodný lov ze země i ze vzduchu. Všichni jsme však cítili respekt k tomuto neobyčejnému zimnímu boji o přežití.

Poslední hranice
Polární oblasti jsou více nepřátelské k životu než jakékoliv jiné části Země. Lidská bytost má malou přírodní ochranu proti chladu, proč jsme tedy po tisíce let vydrželi útrapy, které ze zdejšího života přicházejí? A co nás dnes nutí vracet se zpátky do nejvzdálenějších extrémů naší planety? Zima v nejsevernějším městě na Zemi, Longyearbyen. Tady, tři měsíce v roce, slunce nikdy nevyjde. Jen úplněk, který se nedostane tak daleko na sever jako tenhle, vyzařujíce trochu světla do temnoty.

Tohle město bylo postaveno na podporu těžby ve Svalbardu, pouhých 1 000 km od Severního pólu. Arktida je bohatá na uhlí, ropu a minerály. Na Sibiři, ruské Arktidě, minerální bohatství pomohlo ke vzniku velkých měst. Tohle je Norilsk, nejchladnější město na Zemi. Teploty tu pravidelně klesají pod –50 stupňů Celsia. Palivo zamrzá v nádržích náklaďáků a je rozehříváno dost nebezpečným způsobem. Lodě jsou zamrzlé na řekách na devět měsíců v roce.

Led musí být odřezáván z jejich trupů, protože ocel se od přibývajícího ledu stává křehká a poškoditelná. Stejně jako veškerá arktická města i Norilsk je závislý na elektrárně, která vytápí domov každého. Odpadní teplo elektrárny udržuje jezero nezamrzlé po celou zimu. Dokonce, i když je teplota vzduchu -50, norilský Walrus Club sem přichází každý den. Tady je důkaz, že ponoření do ledové vody je dobré pro imunitní systém, ale když je voda stupeň nad bodem mrazu, je těžko představitelné, že výtěžek by mohl převážit nad bolestí.

Dnešní obyvatelé arktického města můžou vést téměř normální život díky technologiím. Ale města a velkoměsta jsou teprve nedávným přírůstkem v polární krajině. Polární oblasti jsou nejméně zalidněné oblasti naší planety. Většina Arktidy zůstává bez lidských bytostí. Na severu je samotný pól pokrytý mrazivým oceánem. Okolo leží rozlehlé krajiny, ze kterých je Sibiř největší a nejchladnější. Člověk se poprvé odvážil vstoupit na velké pláně Sibiře, tundru, pře tisíci lety a někteří zde stále žijí.

Dolgané, jeden z mála kmenů, který v mnohém žije stále stejným způsobem, podobně jako první arktičtí průkopníci. Jsou to sobí lidé. Sobi jsou jedním z mála zvířat, kteří zvládnou vydržet krutost studeného počasí, shání těžce své živobytí okusujíce malé rostliny, které přežívají pod sněhem. Nikdo si ještě úplně soba neochočil, ale dnešní zvířata jsou poddajná dost na to, aby dovolila Dolganům jezdit s nimi napříč tundrou při věčném honbě za potravou.

Tohle je typická dolganská vesnice, domov pouze dvou rozvětvených rodin. Tady, v nejchladnější části Arktidy, je jediný způsob jak získat vodu po devět měsíců v roce, rozmrazením ledu ze zamrzlé řeky. Alespoň tu není problém ochránit jídlo před zkažením. Venku je hluboký mráz. Přežití je možné jen díky sobím kožešinám. To dělá oblečení báječně teplé, ačkoliv malé děti musí být trvale zašiti do svého oblečení, aby se zabránilo rychlým omrzlinám.

Dolganové dokonce používají sobí kožešiny jako izolaci u svých chatrčí. Tohle je nejspolečenštější bydlení. Dobré vztahy s příbuznými jsou základem. Sobi jsou tak drahocenní, že lidé je pojídají pouze pokud nemají na výběr. Jejich oblíbené jídlo je syrová ryba ze zamrzlých řek. Přibližně každý týden, musí tyhle rodiny vyrážet k hledání nové potravinové základny pro svá stáda. Nejprve pochytají nejsilnější zvířata lasem se zručností, kterou získali od svých předků, kteří přišli na sever ze střední Asie.

A poté, doslova, přestěhují dům. Celá dolganská vesnice se může přestěhovat jen během několika hodin. V průběhu let, procestují stovky km napříč obrovskou tundrou. Bylo to stádo sobů, putující přes arktické země, které sem přivedlo první Dolgany, nicméně další lidé přijali mnohem větší výzvu. Opustili pevninu a hledají obživu na zamrzlém moři. Tady, v proměnlivém světě mořského ledu, našli mořské savce.

Paša vede skupinu inuitských mužů po Čukotce, severovýchodního rohu Ruska. Tihle muži cestují ze svého domova spousty hodin krutou zimou, bojujíce o průchod v nebezpečném bludišti. Tyhle sto tunové ledové kry by mohly rozdrtit jejich loďky jako papír. Muži mají velké rodiny a tohle je jediný způsob, jak jim zajistit obživu. Paša hledá výdech zapařeného vzduchu vytvořeného jejich kořistí. Zvířete, které je větší než mnohé arktické velryby.

Dvoutunový tuleň s hrůzu nahánějícími kly. Mrož lední. Míří na otevřenou vodu. Musí se k němu dostat dřív, než se ponoří. Rozzlobený mrož by mohl lehce převrhnout loď. Harpuna se pevně zachytí do silné tukové vrstvy mrože, a plováky, ke kterým je připevněna, zabraňují zvířeti se znovu ponořit. Paša ho chce zastřelit rychle, jednou čistou ranou. Lovci jsou po několika dnech vyčerpaní, ale stále mají hodně práce.

Tahle obrovská kořist nasytí rodinu každého na dlouhé týdny. Řezníkovi to zabere spoustu hodin. Nic nepřijde nazmar. Maso je naporcováno do vaků, vyrobených z kůže zvířete. Je půlnoc, ale slunce je stále nahoře. Léto je skoro tady. Na dalekém severu se období mění rychle, slunce stoupá výš a otepluje se každým následujícím dnem. Přeměna zimy do léta je velmi dramatická a ovládá životy všech, kteří tu žijí. Led okolo pobřeží téměř zmizel, pryč jsou tuleni a mroži, na kterých jsou Paša a jeho muži závislí.

Zahajují další hledání potravy. Jejich cílem je ostrov v zálivu. Jejich loď z mroží kůže je pradávné konstrukce, dostatečně lehká k vynesení ven na břeh, aby neodplavala. Tihle muži musí spolupracovat jako tým, ale jeden z nich na sebe bere velmi vážné riziko. Nejlehčí muž ze skupiny Kolja, je také nejstarší. Jeho život závisí na starém nylonovém lanu a síle jeho přátel. Tyhle 100 metrů vysoké útesy jsou domovem pro tisíce alkounů, a Kolja prahne po jejich vejcích.

Spoléhá na muže nad ním, aby ho spustili na správné místo. Kolja je houževnatý, ale jeho obava je pochopitelná. Muži spouští Kolju dolů ke spodní části útesu a odsud se dostává nahoru, kde musí čelit drolící se skále. Stop! Tahle práce jim přinese ne víc než 50 vajec, ale alespoň není nutné si nosit zabalený oběd. V průběhu let se mnoho mužů zabilo pádem při sběru vajec mořských ptáků. Je to opravdu nebezpečná práce. Tihle lidé Arktidy nemůžou pěstovat žádné plodiny.

Zmrzlá země se nikdy nerozmrazí, aby jim to umožnila. V jídle jsou závislí na zvířatech, takže šance posbírat několik tuctů vajec musí využít, i když to znamená riskovat život. Změna období přeměňuje arktické pobřeží a ve vnitrozemí je rozdíl stejně tak extrémní. Červencové teploty v tundře můžou být překvapivě vysoké, přes 30 stupňů Celsia. Sob se stěhuje nejen kvůli nalezení čerstvé pastviny, ale také, aby se vyhnul letním hejnům hmyzu vysávajících krev.

Aby udrželi svá zvířata zdravá, místní pastevci je přivádějí k moři. Chladnější podmínky na pobřeží přinášejí úlevu stádu a možnost setkání různým kmenům. Paša a jeho lovci žijí poblíž. Mají slovo od pastevce, že dorazí. Náklad lovců je vysoce ceněný pro nadcházející zimu. Mroží maso bohaté na tuky, které kvasí v kožených vacích už dva měsíce. Dnes udělají výměnu, kterou provádějí každé léto po celá staletí. Pastevec mění sobí kůže za mroží maso.

Sdílení svých zdrojů pomáhá komunitám, aby přežily tak dlouho. Pražení vajec alkouna je vždycky lepší sdílet se starými přáteli. Léto přináší krátkou možnost setkání lidí, žijících v izolaci. Je to příležitost k výměně zpráv, uspořádání svateb, a sdělení si nejnovějších vtipů. Srpnem léto končí. Zima přichází až příliš rychle, ale lidé z Arktidy, kteří sem přišli původně lovit, vymysleli způsoby, jak si poradit s nehostinným a proměnlivým prostředím a které obstály při zkoušce časem.

V současnosti Arktida znovu poutá pozornost. Tohle je Grónsko, současné území Dánska, známé svou bohatostí na ropu a drahé kovy. Tenhle saňový tým je součástí dánských speciálních jednotek. Jsou na nejdelší trase na světě, 3 000 km hlídky a ochrany dánského nároku na tuto cennou divočinu. Tahle hlídka je možná pouze s pomocí nejstarších arktických lidských společníků. Rasmus a Roland strávili léto měsíci výcviku, aby získali znalosti pro svůj tým o grónských eskymáckých psech.

Musí mít velice silné pouto s každým psem. Tohle jsou Roger a Armstrong, ve skutečnosti nejstarší pes v celé hlídce, ale je stále silný. Muži jsou zcela závislí na vytrvalosti svých psů, kteří stále běží skrz naskrz nevlídným chladem zimy. Tohle je naposledy, kdy tým uvidí slunce v následujících dvou měsících. Nejchytřejší psi jsou vždy vodiči, vybírají nejbezpečnější cestu a vycítí skryté trhliny v tenkém ledě.

Tohle je jeden ze šesti týmů, které hlídkují po celém severovýchodě Grónska, jediní lidé v prázdné divočině, která je větší než Francie a Velká Británie dohromady. Podmínky jsou tu příliš extrémní pro současnou průmyslovou technologii, ale jednou se najdou způsoby jak vytěžit tohle obrovské minerální bohatství, které leží ukryté v horách. Hlídky chrání dánský nárok jednoduše tím, že tu jsou. Není tu žádná šance na zbohatnutí pro lidi, kteří se přihlásili do hlídky.

Je tu jen šance na uskutečnění životní cesty. Tým putuje po ledu šest měsíců a pokryje každý den 60 km. Přátelství a týmová práce je základem, pokud chtějí uspět. Jejich psi můžou spát venku a nezáleží na tom, jaká je zima. Rasmus a Roland mají pěkný pohodlný stan. Mají něco málo moderních vymožeností, včetně rádiové vysílačky, s pomocí které dávají hlášení o své pozici na dánské velitelství a chytají nejnovější zprávy.

Zrovna teď je finanční rubrika, co je nového v ekonomice v Dánsku, finanční krize a všechny ty další věci, které nás tu teď moc nezajímají. Když si umíte poradit s povětrnostními vlivy, potom zima v Arktidě může být kouzelná, obzvláště když je na obloze největší světelná show na Zemi. První lidé v Arktidě si mysleli, že severní polární záře jsou tancující duchové. Teď víme, že světlo je způsobeno elektricky nabitými částicemi, proudícími od slunce, přitahovanými magnetickým polem zemských pólů.

Silná polární záře obsahuje dostatek energie, aby vyřadila satelitní komunikace a dodávky energie napříč severní polokoulí, takže pochopení fungování polární záře je důležité. Na Aljašce jsou ke studiu světla využívány rakety. Stovky km nahoře, na vnějším okraji prostoru, uvolní rakety oblak zářivého dýmu, který je viditelný ze Země. Kouř je odvanut divokými větry, které polární záře vytváří. Sledování pohybu dýmu pomáhá vědcům pochopit, jak tento nadpřirozený efekt ovlivňuje naší atmosféru.

Trvale monitorují polární záři, aby nás pomohli ochránit před jejími účinky, takže ostatní si můžou jednoduše vychutnat její magii, tak jako dělali první lidé Arktidy před tisíci lety. Pro celou tu spoustu lidí Arktidy je polární záře připomenutí sluneční přítomnosti v době temných zimních dnů. Když je ale slunce na severu pod horizontem je nad ním v jižním konci naší planety. Historie lidstva je tu odlišná. Antarktida je daleko chladnější, než Arktida, a 99% jejího povrchu je trvale pokryto ledem.

Antarktida je zcela nepřístupná a nehostinná, takže se tu žádní lidé nikdy neusídlili. Bylo to před pouhými 200 lety, kdy první lidská bytost dokonce jen pohlédla na tento obrovský kontinent. Poprvé to udělali lidé, kteří brázdili Jižní ledový oceán, ale jen ze stejného důvodu, proč lidé poprvé doputovali do Arktického oceánu, lovit mořské savce. Populace velryb a tuleňů se nyní začíná obnovovat po 150 letech intenzívního lovu.

Nikdo z těchto lovců však neměl odvahu proniknout do mrazivého vnitrozemí antarktického kontinentu. První úspěšný pokus byl uskutečněn před sto lety. Tahle chata byla základnou pro jednu z nejznámějších výprav v polární historii. Bylo to v roce 1911, když kapitán Scott a jeho tým začali svůj pokus stát se prvními lidmi, kteří dosáhnou jižního pólu. Studené, suché podnebí uchovalo interiér chaty skoro přesně tak, jak ho členové expedice zanechali.

Fotograf expedice Herbert Ponting zachytil ducha této staré expedice. Tihle první průzkumníci si osvojili techniku lidí Arktidy. Nosili kožešinové rukavice a boty a pálili tulení tuk, aby udrželi teplo. Vyrobili si sáně, podle tradičního stylu Inuitů. Dokonce si vyrobili i spací pytle ze sobí kůže. Scott a jeho muži hledali slávu a objevy v této nedotčené krajině, a při tomto úsilí zemřeli. On a ostatní, kteří ho následovali, byli prvními, kteří odhalili krásu Antarktidy zbytku světa.

Kouzlo dobrodružství stále přitahuje neohrožené cestovatele dnešních dnů. Stejně jako první průzkumníci, většina moderních návštěvníků přijíždí během krátkého léta, když zima dostatečně ustoupí i pro nejtužší ledoborce, ale většinou je stále potřeba helikoptéry, aby se dostali dál. Krajina Antarktidy je skvostná a vzrušující, ale co sem doopravdy přitahuje lidi jsou volně žijící zvířata. Kolonie tučňáka královského je částečně hlavním důvodem.

Protože se lidská bytost nedostala do Antarktidy v několika posledních staletích, zvířata si nevybudovala z člověka obavu. Velmi přísné předpisy však přikazují, jak blízko se mohou lidé přiblížit k divokým zvířatům. Když návštěvníci odcházejí, musí odvést všechny stopy své návštěvy s sebou. Od roku 1959 je celá Antarktida chráněna mezinárodní smlouvou. Světové národy souhlasily, že žádná země nemůže vznášet nárok na Antarktidu, provádět průzkum její ropy, nebo minerálů.

Jediné povolené jsou lidské aktivity, které rozšiřují naše vědecká poznání. Odkrytí tajů Antarktidy vyžaduje neobvyklé nástroje. Tahle zbrusu nová robotická ponorka je navržena tak, aby se dostala daleko za hranici možností jakéhokoliv člověka. Nyní, tenhle potápěč posílá ponorku prostorem na úplně první ponor. Je navržena tak, aby byla malá a dostatečně hbitá při prozkoumávání antarktického mořského dna bez jeho poškození.

Misí ponorky, cestou do neznáma, je mapovat oceánské dno a hledat nové vědecké objevy. Mořská voda tu má jeden stupeň pod nulou, takže i nejodolnější potápěč by nemohl dole zůstat dlouho. Ponorka prozkoumá prostor pod ledem hlouběji, než se kdokoliv předtím dostal. Z hloubi oceánu k nejvyšším vrcholkům země byly učiněny nové objevy dokonce i na místech, která byla již před sto lety navštívena. Mount Erebus byl neodolatelný záměr k tažení legendárního průzkumníka Ernesta Shackletona.

V roce 1908 se jeho muži stali prvními, kteří zdolali tuhle aktivní sopku. Brzy objevili, že tohle je nejchladnější místo na antarktickém pobřeží. Současní průzkumníci se musí mít na pozoru před omrzlinami na vrcholu léta, kdy se teplota sotva vyšplhá nad -30 stupňů Celsia. Shackletonovi muži neměli ani ponětí o mimořádné podívané, která ležela pod jejich nohama. Jo, dobře, nahoru na stěnu, teď někam támhle. Jo. Pod ledem a sněhem je síť jeskyní, do které se odvážila vkročit jen hrstka jeskynních odborníků.

Tohle je první vědecká expedice k jejich detailnímu prozkoumání. Je tady utvořený led, který se nevyskytuje nikde jinde na Zemi. Každá jeskyně má své specifické uspořádání. Tým mapuje jeskyně, aby viděl, jak se jejich podoba mění v průběhu let. Dobře, tenhle svah. Je to v úhlu 126.8 stupňů. 126.8. Správně. Pára uniká z otvoru na boku sopky, neustále vyřezává tenhle labyrint, který se pod ledem zvětšuje. Když teplý závan sopky narazí do ledových stěn, vlhký vzduch zamrzá do nádherných tvarů.

Některé z krystalů jsou tak neobvyklé, že jeskyňáři zkoumají i hůře dostupná místa, přesto stále nic nevypovídající o způsobu jejich formování. Mohlo by se stát, že některé z těchto mimořádných krystalických tvarů jsou vytvořeny specifickými bakteriemi, žijícími v ledu? Nikdo ještě nezná odpověď. Tohle je jen jedna z mnoha podivuhodných záhad, které přitahují lidi pracovat na místě, které je tak nepřátelské k lidskému životu.

Zatímco někteří vědci přijíždějí na Erebus zkoumat jeho fantastické ledové jeskyně, jiní návštěvníci navštěvují sopku za účelem studia nejhlubších dolů naší planety. Erebus je jedna z nejaktivnějších sopek na Zemi, ale i tak vulkanologové pracují na tenkém okraji jeho kráteru. Stojí v nevlídném chladu, zatímco 100 metrů pod nimi je lávové jezero, kde teploty překračují tisíc stupňů Celsia. Tohle je letmý pohled na žhavou lávu ležící pod ledovým pokryvem země.

Výzkum je tu prováděn stejně jako dole. Měří se zde jak plyny, které probublávají ze sopky, ovlivňují složení vzduchu, který dýcháme. Antarktida je nejlepší místo pro měření změn v naší atmosféře, protože má nejméně znečištěné ovzduší na Zemi. Je to také skvělé místo k provádění dalších úkolů. Tenhle balon, vyrobený z materiálu ne silnějšího než igelitová fólie, může nakonec vyrůst až do výšky 300 metrů. Ponese zařízení na detekci kosmického záření, malých částeček z počátku času, které nyní dosahují k zemi.

Balon vystoupá téměř až na samý okraj vesmíru, aby zachytil stopy o jeho utváření. Dodnes málokdo uskutečnil cestu hlouběji od pobřeží. Víme stále pozoruhodně málo o vnitrozemí kontinentu. Lidé v tomto letadle se pokoušejí odpovědět na jednu základní otázku. Kolik ledu je tady v Antarktidě? Měří hloubku pevninského ledového příkrovu, který je přes 4 000 metrů v místech, zaznamenaných radarem. Jejich práce nám umožní zjistit jak se v budoucnu množství antarktického ledu změní.

Také nám to umožňuje mapovat skrytou krajinu. Tohle letadlo kopíruje stejnou trasu přes Transantarktické pohoří, jako se před sto lety ubíral kapitán Scott. Jeho tým táhl svoje sáně přes 150 km nahoru tímto Beardmorským ledovcem. Obcházeli zdánlivě nekonečné ledovcové štěrbiny, bez mapy, která by je vedla a bez představy o tom, co se skrývá před nimi. Byla to cesta neobyčejných útrap.

Jejich cíl ležel daleko za horami, ve výšce více než 3 000 metrů nad mořem na antarktické náhorní plošině, neporušené pokrývce ledu, větší než západní Evropa, nejstudenějším, největrnějším a nejméně živým místem na Zemi. Výprava Roalda Amundsena těsně porazila tu Scottovu, aby se stala první, která dosáhla jižního pólu dne 14. prosince 1911. Následujících 50 let již nikdo další tuhle cestu úspěšně nedokončil. Od roku 1957 je zde na jižním pólu trvalá základna.

Můžete dokonce přistát na ledové přistávací dráze. První průzkumníci by byli ohromeni celkovou vybaveností jižního pólu v současnosti. Stavební úpravy tu nejsou snadno proveditelné, když průměrná letní teplota tu dosahuje -25 stupňů Celsia. Ale navzdory těžkostem, velmi technicky vyspělá vědecko-výzkumná stanice, která je zde postavena, byla otevřena v roce 2006. Zbrusu nová Amundsen-Scottova jižní polární stanice je designována tak, aby si poradila i s nejextrémnějšími podmínkami na světě.

Stavba se zešikmenou stranou odkloní vítr, který tu převládá. Dole pod ní jsou piloty, které můžou zdvihnout celou stanici o dalších osm metrů, aby jí udržely nad stále se hromadícím sněhem. Život uvnitř je jako byste byli na vesmírné stanici, nebo jaký můžete najít na Zemi. Základna je absolutně soběstačná, lidé jsou tu v zimním období zcela odříznuti od okolního světa na více než polovinu roku. Absolutní temnota dělá tohle místo dokonalým, ke zkoumání noční oblohy.

Skupina hvězdářů bude asi nejizolovanější komunitou na naší planetě, ale mají tu všechno potřebné. Je tu dokonce i skleník, ve kterém roste čerstvá zelenina pod umělým osvětlením, skrz naskrz nejtemnější a nejchladnější zimou, než kdekoliv jinde. Slunce na jižním pólu zapadá a nevyjde znovu po následujících šest měsíců. Po dobu několika dní tohoto období roku, vysoká poloha mračen ledových krystalů pokračuje v chytání slunečních paprsků, dokonce, i když slunce samotné je hluboko pod horizontem.

Brzy ale všechny stopy po slunci zmizí a současní přezimující výzkumníci budou vzpomínat na první průzkumníky. Ty muže, kteří vydrželi zimu v chatrných dřevěných chatrčích, s vypůjčenými znalostmi od arktických průkopníků před nimi, ale kteří sem přišli zkoumat a bádat, než lovit nebo těžit. Ztělesnili lidského ducha, který nám umožnil přežít na pólech. Jsme tu tlačeni až k hranici svých limitů, ale být pod tlakem, znamená pro lidi dosahovat nadprůměrnosti a odhalovat neprozkoumané oblasti.

Chcete-li vyprávět příběh, jak přežít na pólech, Zmrzlá planeta putovala na Sibiř, vzdáleného severu Ruska, kde žije většina lidí Arktidy. Tým se dostal k mnoha neobyčejným lidem. Jen jedna skupina lidí opravdu otevřela oči k tomu, co to znamená žít mimo pevninu v nejnemilosrdnějším prostředí na Zemi. Muži, kteří si každodenně berou svůj osud do vlastních rukou, jen aby našli potravu. Producent Dan Rees, vede tým Zmrzlé planety na cestu po Arktidě.

Cílem jejich mise je nafilmovat lovce mrožů v nejvzdálenějším místě Ruska, na Čukotce, nejbližšímu místu k jejich starému nepříteli Spojeným státům. 6 000 km a devět časových pásem východně od Moskvy. Je to stále choulostivá oblast, a tým brzy zjistil, že pohraniční stráž je trvale nervózní z cizinců s kamerami. Ne! Ne! K získání povolení pro filmování se tým spoléhal na antropologa Niobe Thompsona, jednoho z mála lidí západu, který se zdejšími lidmi pracuje.

Ale i pro Niobeho, byla spousta dveří zavřených. Zažil jsem různé úrovně byrokracie, ale takovou bych nečekal. Máme ruská víza v našich pasech, to je fajn, ale je to pouhý začátek. Tady je zvláštní povolení, vydané bezpečnostními službami, abychom se dostali do oblasti Čukotky, zvláštní povolení z každého místa, které navštívíme při našem cestování, povolení na fotografování s teleobjektivem, povolení fotografovat z helikoptéry, povolení fotografovat v přírodní rezervaci, ale stále nemáme naše imigrační karty.

Pokouším se je získat, a pokud je nezískáme do konce dnešního dne, budeme deportováni zpátky na Aljašku. Bude to trvat tři měsíce, než je znovu získáme. Niobeho honba za papíry trvá dva dny, ale tým nakonec dostává povolení a zahajuje svou cestu do loveckého tábora. Bez silnic, občas jedinou průjezdnou cestou přes rychle tající povrchy jezer. Ok? Musí být připraveni na rychlý výsadek. Následující den posádka konečně dorazila k pobřeží.

Lovecký tábor je teď už jen 50 km odsud napříč zálivem, ale přejezd by mohl být riskantní. Zamrzlé moře taje v jarním slunci rychle. Určitě je to bezpečný? Neprolomí se to pod námi? To je rozhodnutí, 50/50? 50/50! Místní obyvatele zaměstnává několik generací polární přeprava, od starších po úplně staré lidi. S rozpraskaným mořským ledem pod nimi, Dan musí věřit obsluze a tunu filmového vybavení jí svěřit. Dokonce i podle jejich kritérií se tohle cestování stalo brzy riskantní.

Kde první sáně přejeli jen před minutou tam je to teď neprůjezdné. Zrovna se to rozlomilo, nemůžeme tu přejet led za těmi vpředu, takže potřebujeme vzít nějakou loď, protože led se nám tu teď trhá moc rychle. Naštěstí se za okamžik náhle objevili lovci z kempu, aby pomohli posádce v poslední části cesty. Šest dní a 7 500 km od domova, posádka konečně dorazila na místo, které bude jejich domovem pro následující měsíc.

Tohle je aktivní lovecké tábořiště a ještě týž večer je tým uveden do reality, musí se v Arktidě postarat sám o sebe. Dobrá, právě jsme tu viděli hon na mrože ve vodách Beringova moře. Všechno maso se sní, jedí také hrozně moc z vnitřností, použijí kůži, použijí šlachy, použijí žaludek na výrobu bubnů, takže si na to budeme muset tvrdě zvyknout a nechat tomu volný průběh. To víte, odchyt zvěře ve volné přírodě.

Nemůžete tu pěstovat žádnou zeleninu, ale maso mořského savce obsahuje všechny živiny, které lovci potřebují a také má velmi málo cholesterolu. Dan je dychtivý vyzkoušet Koljovu dietní stravu. Dobře, tohle je včerejší tuleň a tady je špalíček masa, za ním je nějaké střevo. Měli bychom trochu ochutnat. To je tulení střevo. Je to docela podezřelý. Pochybná, nevýrazná guma. Není to tak špatný. Myslel jsem, že to bude víc odporný než to ve skutečnosti je. Pomůže sůl.

Jo. Chtěl by zkusit, co jíme my? To je kuře, kuřecí korma. Ne? Nedivím se, a abych byl upřímný, to vaše je mnohem lepší! Stejně jako poskytují jídlo, zvířata tu tradičně zajišťují dopravu. Kolja a Paša, nejstarší lovci, udržují naživu umění stavby lodí z mroží kůže. Nepotřebujete svařovací hořák, abyste opravili tuhle loď. Jen šťavnatý kousek tuleního tuku, aby zaplátoval každou díru. Společným pobytem tým začal doopravdy lovce poznávat, ale byla tu jedna velká část jejich životů, která zůstala záhadou.

Když jaro přechází do léta, lovci vyrážejí na ostrov posbírat vejce mořských ptáků. Tým o tom slyšel vyprávět, ale měl jen svou malou představu o čem to asi bude. Tady to je, kde oni šplhají, jsou to působivé výšky. To je fakt něco. Pro kameramana Teda Giffordse, to byl první pohled na skalní stěnu, na které měl pracovat. Tyhle útesy mohou být zrádné, to však Kolja, specialista na sběr vajec, věděl velice dobře.

Ted bude spoléhat na ocelové úchyty kotvy, sadu horolezeckého vybavení a lana. Kolja dává přednost uchycení jednodušším způsobem, který mu slouží už řadu let. Tým nemůže zcela uvěřit tomu, co vidí. Pokud by na tom spadl, bylo by to dost hrozný. Je to…jo, je to trochu skicovitý, a lano je jen o tom, že je silný. Je to zajímavá metoda. Útes vápence je uvolněný a drolí se kvůli stovkám let mrazu a tání.

Dokonce i pro dobře trénovaného profesionálního lezce jako je Ted, je sestup nebezpečný. Kolja tu leze už čtyři desetiletí, ale tohle je poprvé, kdy má společnost, a občas zapomíná, že Ted je hned pod ním. Lezecký poradce Adam Scott raději ani nedýchá, když tohle vidí. Pád na útesy 100 metrů pod nimi, by byl zcela jistě osudný. Tohle je nejtvrdší věc, co jsem kdy zažil.

Když se tým vrátil na loď, aby dokončil filmování, zachytil svůj nejefektnější pohled na vzdálenost, kterou Kolja slezl, aby se dostal ke své večeři. Tenhle záběr poslal tým domů s novým pohledem na věc a obrovským respektem k těmto lidem, kteří stále přežívají na arktické pevnině. Ke způsobu života, pro který tu není žádná záchranná síť.

Na tenkém ledu
Tahle bílá divočina, tahle prázdnota, je Severní pól. Stojím uprostřed zamrzlého oceánu. Pod mýma nohama a více než 500 mil v každém směru, je několik metrů ledu. Ale něco pozoruhodného se tu pravděpodobně stane, na severním pólu, brzy. Šance jsou, za nějaký čas, během příštích málo desetiletí, možná dokonce dříve než v roce 2020, tu bude otevřená voda poprvé v známé lidské historii. Arktida a Antarktida se mění. Obrovské masy ledu, které jsou zamrzlé po tisíce let, se lámou a tají.

Vědci, zkoumající led, jdou hlouběji, aby zjistili co se přesně děje. Tahle doba je pro ně důležitá. Ale proměna, která je tu vidět, bude pociťována i daleko za polární divočinou. V téhle části se pokusím pochopit, co tyhle změny znamenají, nejen pro divoká zvířata a lidi, žijící okolo pólů, ale pro celou planetu. Začínám svou cestu v Arktidě, dalekém severu naší planety. Venku je stále dost chladno, pro většinu lidí je to normální, ale Arktida se rychle otepluje, dvakrát rychleji, než zbytek naší planety.

Mým prvním úkolem je zjistit, jaký vliv to má na zvířata. Ačkoliv je nejdříve musíme najít. Na Svalbardu (Špicberkách) je duben. Jsme 1 000 mil severně od polárního kruhu, při pátrání po nejlepších dravcích v téhle oblasti. Musíme cestovat daleko od pevniny a nad zamrzlé moře. Jsou tu nějaké stopy přesně pod námi. Támhle. Jsem tu s norským týmem, který dělá polárním medvědům na Svalbardu každoroční zdravotní prohlídku. Je teď pod námi.

Obletím to kvůli čistému zásahu. Tým spolupracuje, aby zasáhl šipku s narkotickou injekcí z pušky bez poranění medvěda. To vyžaduje obrovskou dovednost. Jo, dostal jsi ho. Počkáme chvilku, než usne. Nikdo nevidí rád takové nádherné zvíře, jako je polární medvěd, povalovat se bez vědomí na ledě, ale pouze zasažením šipkou lze tak nad nimi udržovat kontrolu rok co rok, abychom se ujistili co se s nimi děje a s populací polárních medvědů jako celku.

V posledních 30 letech, mnoho týmů vidělo zhoršující se stav místních medvědů. Ačkoliv ne každý medvěd trpí. Kolik? 96, tady a 101 tady, takže je to 197. Je to dobrý? Není to tak špatný, je to trochu nad průměrem. Takže teď má tahle medvědice dobré předpoklady zůstat na Svalbardu. Potíž je, že pokud by měla podváhu, byla by v problémech. A to nejen z jejího pohledu, ale také z pohledu jejích mláďat, protože samici s podváhou se narodí mláďata s podváhou a mláďata s podváhou mají velký problém přežít za těchto podmínek svůj první těžký rok.

Může být -40 stupňů Celsia, když mláďata polárního medvěda vylezou na začátku arktického jara ze svých brlohů, kde se narodila. Tahle matka nejedla už půl roku. Ona a její mláďata se musí vykrmit v následujících několika měsících a jejich šance na přežití zavisejí na tom, co se děje pod jejich nohama. Tihle polární medvědi nechodí po pevnině. Potulují se napříč zamrzlým povrchem moře. A medvědí potrava žije pod ledem. Tuleň kroužkovaný je lovený ledními medvědy.

Ve skutečnosti, v některých částech lední medvědi nejedí téměř nic jiného. Je tedy lehce pochopitelné, že tahle samice Tuleně kroužkovaného… která se tu na mě teď dívá, by měla být trochu bojácná. Tohle její mládě je jen tři, nebo čtyři dny staré… a nebude schopné plavat ještě dva, nebo tři dny. Tuleni mají dobrý důvod, aby byli v okolí svých děr nervózní. Potřebují otvory k dýchání když je moře zamrzlé, ale to je pak každý lehce najde.

Polární medvědi zvětří tulení otvory, i když jsou zakryté sněhem. Jaro je nejlepší loveckou sezónou. Tahle matka našla pod sněhem sklad potravy, který byl vytvořen pravděpodobně arktickou liškou. Právě teď je čas hojnosti a medvědí rodina z toho potřebuje vytěžit co nejvíce, protože dobré časy se blíží ke konci. Když se počasí oteplí, led pod medvědy začne praskat a tát. Jak ledu ubývá, zvyšují se medvědí šance na úspěšný lov.

Mizí většina ledu v těchto mělkých pobřežních vodách, kde žije nejvíce tuleňů. Nyní je léto a tihle medvědi mají na výběr…chopit se své šance na zmenšujících se ledových krách, nebo jít do bezpečí na pevninu. Je to záležitost bytí a nebytí. Medvědi v létě vždy hladovějí, ale časový úsek, kdy je pro ně dostatek ledu, aby šli lovit, se stává stále kratším napříč celou Arktidou. To postihuje obzvláště tvrdě mláďata, protože neumí přežít bez potravy tak dlouho, jako jejich matka.

Když se mláďata narodí s podváhou, jsou nejvíce ohrožena. Tahle matka a její mláďata se nemohou dobře dostat k potravě do doby, dokud moře v zimě znovu nezamrzne. Na pevnině není moc potravy a skutečnost je taková, že dlouho budou mláďata muset čekat než se led vrátí, ale pravděpodobnější je, že zemřou. Delší léta bez ledu jsou pravděpodobně hlavním důvodem, proč množství populace polárních medvědů klesá.

Na pomoc monitorovat medvědy v budoucnosti, je tahle samice vybavena rádiovým límcem, aby sledoval její pohyb. Je to mimořádný pocit být tak blízko takového mocného zvířete. Se štěstím, když ponese tenhle límec, bude žít ještě mnoho dalších let… a řekne nám hodně o sobě a ostatních polárních medvědech, jak budou čelit velmi nejisté budoucnosti. Budoucnost ledové pokrývky na moři není pouze problémem pro zvířata.

Je to velké znepokojení i pro lidi, žijící v Arktidě a putující přes led každý den. David Iqaqrialu je Inuit z vesnice Clyde River na kanadském dalekém severu. Tady nahoře je jen několik cest, takže David a jeho komunita, stejně jako většina Inuitů, vždy cestuje přes zamrzlé moře. Psí spřežení jsou nejbezpečnějším způsobem cestování, protože psi vycítí tenký led pod nohama a nechtějí přivést svého pána do problémů.

Veteráni jako David, znají led tak dobře, jako my známe ulice v okolí našeho bydliště. Každé jaro se vždycky vytvářejí praskliny na stejných místech a ve stejné době. Bude to hlavně velmi brzy. Už možná za dva týdny… bude to tady víc odkrytý. Ale praskliny se nyní objevují i na místech, kde nikdy předtím nebyly proto David a jeho přítel Laimikie, vzali novou práci. Za použití speciální GPS jednotky zaznamenávají pozice nových prasklin, nebo zesláblého ledu.

Tahle zjištění budou použita místními pro jejich vlastní bezpečnost, ale také budou zkoumána vědci, zabývajícími se zkoumáním ledu, kteří chtějí předpovědět, jak se bude led v následujících letech měnit. Inuité jsou také netrpěliví, aby věděli, co jim budoucnost přinese, protože sami vidí změny, které vědci pozorují v celém prostoru. Tenhle satelitní snímek z roku 1980 ukazuje Arktický oceán na konci léta, kdy je ledová pokrývka na svém minimu.

Od té doby je tu 30% pokles pokrytí ledem. Tyhle snímky nám ale neřeknou nic o změnách nejdůležitějšího faktoru, tloušťce ledu. Měření tloušťky ledu napříč celým oceánem bylo za hranicí možnosti vědců po mnoho let až do doby, kdy pomoc přišla z nečekaného zdroje. Arktický oceán má obrovský vojenský význam, stejně jako nejkratší cesta mezi severní Amerikou a Ruskem. Od pozdních 50 let, britské, americké a ruské ponorky hlídkovaly v Arktickém oceánu.

Stejně tak jako sledovaly nepřátelské aktivity, měřily i tloušťku ledu, která byla rozhodujícím faktorem při hledání místa k vynoření. když vědci dostali povolení k nahlédnutí do záznamů posádek ponorek, zjistili, že led se rychle ztenčuje. Ve skutečnosti je téměř poloviční tloušťky od roku 1980. Napříč většinou Arktického oceánu, je zde jen několik metrů ledu.

Je tak tenký, že by mohl roztát téměř veškerý v letním období a to včetně ledu na severním pólu. Pokud bude tento současný trend pokračovat, potom tu bude koncem léta otevřený oceán po příštích pár desetiletí. Takže dny, kdy je Arktický oceán pokryt trvalou vrstvou ledu, se zdají být minulostí. Jestli je to dobré, nebo špatné, samozřejmě závisí na vašem úhlu pohledu. Nikdo nemá lepší představu o změnách Arktického oceánu, než lidi z Barrow, nejsevernějším městě Aljašky.

Místní lidé stále přežívají lovem na zamrzlém moři a každým rokem to na festivalu oslavují. Nadhazovaní plachty byl kdysi nejlepší způsob, jak si všimnout zvířat v dáli, aby je pak mohli lovit, jak celoživotní usedlík Lewis Brewer vysvětluje. Když vyhodíme sami sebe nahoru na téhle plachtě, víte, získáte tím mnohem víc… vidíte víc do dálky, takže někdy vyletíme 15-20 stop do vzduchu a doufáme, že budeme chyceni znovu do plachty. Jsem v pohodě!

Starý způsob života je však ohrožen. Když byl Lewis mladý, bylo moře zamrzlé k obzoru až do července, a nějaký led zůstával mimo pevninu i po celé léto. Ale nyní se rozláme už v červnu a úplně roztaje na dva, nebo tři měsíce. Byl jsem zvyklý chodit po ledě po celou dobu v tomhle ročním období, ale už to dělat nemůžeme, protože tu už žádný led není. Lewis také vidí, že úbytek mořského ledu ovlivňuje zvířata, která loví pro své živobytí.

Od roku 2007 se děje něco zvláštního na tomhle dlouhém pobřeží poblíž Barrow. Mroží matky, zmatené nedostatkem ledu, se shromažďují na pevnině se svými mláďaty. Tohle velice těsné nahuštění není obvyklé a způsobuje, že spousta mláďat je rozmačkána k smrti. Mnohá arktická zvířata jsou vyplašená měnícími se podmínkami a to je také špatná zpráva pro tradiční lovce. Částečný úbytek ledu by však mohl být dobrou zprávou pro některé lidi.

Jsou tu biliony dolarů hodnoty ropy a plynu pod Arktickým oceánem. Jediným způsobem, jak se k tomu dostat, do současné doby bylo vybudováním nákladných umělých ostrovů, jako je tenhle. Pokud však mořský led zmizí, bude mnohem jednodušší těžit obrovská bohatství pod ním. Země, které obklopují Arktidu se tak perou o své nároky. Tenhle troufalý pokus Rusů nárokujících si mořské dno na Severním pólu v roce 2007 způsobil běsnění mezi soupeřícími zeměmi a je nepravděpodobné, že by šlo o spor poslední.

Arktida nikdy nebyla tak důležitá a to nejen kvůli jejím zdrojům. Severozápadní průplav, legendární námořní dopravní cesta kolem severu Kanady a Aljašky, vyčištěná od ledu v létě roku 2007, podle prvních záznamů. Slibuje mnohem rychlejší a levnější dopravní cestu mezi Atlantským a Pacifickým oceánem. Některá divoká zvířata by mohla z nezaledněné Arktidy těžit také. Velryby grónské jsou jedny z mála, které můžou žít celoročně v Arktidě, protože nemají žádnou hřbetní ploutev.

Znamená to, že se můžou dostat ke vzduchu přes malé průduchy a lépe se pohybovat pod ledem. Jejich jedinečný tvar těla znamená, že arktické velryby mají moře jen pro sebe po většinu roku. Nyní se však jejich blízký příbuzný dole z jihu přistěhoval. Kosatky dravé jsou nyní v Arktidě mnohem běžněji k vidění. Obtížně plavou pod ledem pro jejich dlouhé ploutve, ale delší letní období znamená, že můžou plavat mnohem dál na sever a vytěžit maximum z bohatosti arktických moří.

Ze zvířat a lidí to budou ti, kteří se můžou přizpůsobit a kterým se bude dařit i v měnící se Arktidě. Ztráta mořského ledu však není jen záležitostí Arktidy, protože stav ledu ovlivňuje klima celé planety. Jeho bílá barva umožňuje ledu odrazit až 90% sluneční energie. Také je to nazýváno Albedo efekt, a proto často v Arktidě vidíme teplý opar, i když vzduch je vnímán chladně. Zamrzlý Arktický oceán působí jako obrovský reflektor, odrážející sluneční teplo zpět do prostoru.

Po celou dobu to pomáhalo ochlazovat planetu, ale pokud led roztaje, bude to jiné. Mořská voda je temná, proto pohlcuje většinu slunečního tepla. V Arktidě tohle může spustit řetězovou reakci, neboť teplá voda rozpustí více ledu a vystaví větší vodní plochu slunečnímu teplu. Tenhle cyklus ohřívání, kdy velké oblasti začínají pohlcovat více tepla než odrážet, je příčinou, proč Arktida, oblast velikosti severní Ameriky, se otepluje dvakrát rychleji než zbytek Země.

Tání mořského ledu se tak stává velkým problémem. Je tu ale další druh ledu, který by mohl mít dokonce dramatičtější dopad na náš svět. Led, který leží na pevnině. Je to led ze sladké vody, utvářený po tisíce let z nahromaděného sněhu. Tohle je čelo horského ledovce, docela malé, věřte nebo ne. Ledovce vypadají jako zamrzlé řeky sladké vody, tekoucí napříč povrchem Země. Tenhle, jako většina polárních ledovců, teče dolů z obrovského vnitrozemského ledového příkrovu.

A to je problém, který se ledové pokrývce děje, mohla by totiž radikálně změnit tvář naší planety. Grónský pevninský ledový příkrov je zdaleka největší v Arktidě. V některých místech je až dvě míle silný a šest krát větší než rozloha Velké Británie. Každé léto, část ledového povrchu odtaje, vytvářejíce z roztáté vody safírově modrá jezera. Stále více těchto jezer se vytváří, jak se Grónsko posledních 20 let otepluje. Tohle jezero vzniklo za několik týdnů a nyní přetéká, vyřezávajíce do ledu hluboké kanály.

Síť kanálů křižuje ledovou vrstvu, ale mnohé z nich nečekaně končí. Velké díry, jako je tahle, vzniknou docela rychle, odvádí tající vodu pryč. Alun Hubbard je glaciolog, zkoumá enormní sílu těchto vodopádů, které jsou známé jako Ledovcové mlýny. Alun je tady, aby zjistil, kam tající voda teče a jaký efekt to má na led. Aby to mohl udělat, potřebuje najít Ledovcový mlýn, který nedávno vyschl. Před pouhým týdnem tu bylo tři míle dlouhé a deset metrů hluboké jezero.

Váha veškeré té vody rozlámala led pod ním a odtekla jen během několika hodin s neuvěřitelnou silou. Tisíce tun ledových balvanů bylo rozházeno okolo jako kostky. Alunův tým našel díru, kterou jezero odteklo a chtějí se na ní blíže podívat. Není to práce pro někoho, kdo má strach z výšek. Alun chce umístit senzor hluboko v ledovcovém mlýnu, aby zjistil, kolik vody protéká ledem. Jakmile ho umístí, musí rychle zpátky.

Po 30 metrech narazí na led, který se utvořil ze sněhu, napadlého před 10 000 lety v poslední době ledové. Když se jezero odčerpalo, vytrhla se tady výpusť a veškerý proud šel tudy do toho ledu, vzrostlo to tu o metr, když se dostal na dno a vyvinul tlak, tak nadzdvihnul tuhle ledovou vrstvu. Takže víme, že voda tady dole, v tomhle celém systému dutin, se přežene touhle ledovou vrstvou a fakticky pak udeří na dno ledového příkrovu.

Narazili jsme na vodu, vidím teď vodu. Skvělý. Hezká práce. Tenhle odvážný experiment měří, jak voda tekoucí pod vrstvami ledu ovlivňuje rychlost ledovců, které se tak posouvají do moře. Teorie je taková, že voda působí jako mazadlo. Takže čím více je tu vody, tím rychleji se ledovce pohybují. Pohledem prostým okem se nezdá, že by se ledovce vůbec pohybovaly. Ale pohybují se, dělají to. Tyto unikátně intervalově snímané fotografie byly zachycené v posledních čtyřech letech.

Dlouhodobým pozorováním jsme zjistili, že grónský led se posouvá k moři dvakrát rychleji, než to bylo před 20 lety. Rychlost ledovců ovlivňuje hladiny našich moří, protože když dosáhnou do vody, rozlámou se na ledové kry. Občas se zrodí i obrovská ledová kra. Tohle je nahromaděný ledovec v květnu 2010. 75 milionů tun ledu, ležících na pevnině po tisíce let, se rozlamuje. Události jako je tahle, jsou stále častější, jak se grónské ledovce rychleji sunou do moře.

Každá z těchto ledových ker o trochu zvyšuje hladinu moře. Vědci sledující pevninský ledový příkrov předpovídají, že Grónsko by mohlo na konci století zvednout světovou hladinu moří až o půl metru, dost na to, aby bylo ve světě zaplaveno mnoho nízko ležících ostrovů. 99% arktické ledovcové sladké vody je z Grónska. Je to ohromující velká ledová masa, ale jen kapka v oceánu v porovnání s jižním koncem naší planety.

V Antarktidě je desetkrát více ledu, což je zdaleka největší koncentrace ledu na Zemi. Naše zkoumání Antarktidy začalo pouze něco málo před sto lety. Studium ubývání ledu tady náhodně začalo expedicí, vedenou skvělým dávným průzkumníkem Ernestem Shackletonem. V roce 1916, poté co ukončili svou expedici, narazila jejich loď do ledu a ta byla rozdrcena a potopena, Shackleton a dva společníci spustili z malé loďky signály o pomoc.

Plavili se přes 800 mil napříč jižním oceánem na ostrov Jižní Georgia na okraji Antarktidy. Blízko hladovění a oblečeni v kusech hadrů, tihle tři muži putovali přes ledový pokryv do středu ostrova, protože věděli, že na protilehlém pobřeží je velrybářská základna, kde by mohli přivolat pomoc. Tahle skupina královského námořnictva jde ve stejných stopách cesty na počest Shackletona a jeho mužů.

Navzdory jejich veškeré snaze však nemůžou přesně kopírovat tohle velké putování, protože led už tu neleží tak jako tehdy. Mnoho ledovců Jižní Georgie bylo vyfotografováno Shackletonovým fotoreportérem. Tým Frozen Planet viděl obrovskou změnu, když se vrátil o 94 let později. Většina ledovců Jižní Georgie od časů Shackleton ustoupila a převážně se to stalo od doby, když jsem poprvé před 30 lety přijel do Antarktidy.

Byl jsem v Jižní Georgii několikrát a viděl, jak moc se ledovce mění. Fotografie tohoto ledovce, sahajícího přímo dolů k moři, byla pořízena jen před šesti lety, před mojí první návštěvou v roce 1981. Nyní tenhle ledovec ustoupil o 400 metrů dál od mořského břehu. Teplota v Jižní Georgii se výrazně zvedá, ale na jižní polokouli se mnohem dramatičtější oteplování odehrává trochu dál na jih.

V posledních letech, silné větry vanoucí jižním oceánem, přinášejí teplejší vzduch do 800 mil dlouhého pruhu země a vytvářejí tak nejvyšší hodnoty na severu antarktického kontinentu. Tady na antarktickém poloostrově, měnící se charakter větru vyhnal teploty vzhůru o téměř tři stupně Celsia v posledních 50 letech. Desetinásobný průměr v porovnání se zbytkem planety. Prudké oteplování má velký vliv na život ptáků. Tenhle tučňák je nejjižněji hnízdící ze všech tučňáků.

Stejně jako polární medvědi nahoře na severu, jejich život je závislý na mořském ledu. Tučňáci žijí celý svůj život v blízkosti ledu. Tihle ptáci strávili celou zimu krmením na ledovém okraji, ale nyní je jaro a začala jejich dlouhá cesta přes zamrzlé moře k pevnině. Míří do oblastí s odkrytými skalisky, kde se shromáždí ke své reprodukci, v koloniích se jich může soustředit přes 100 000. Zdá se však, že tučňáci už nemají podmínky na poloostrově ve svých sympatiích.

Před 17 lety, když jsem byl naposledy v Antarktidě, tu byly velké kolonie tučňáků na celém antarktickém poloostrově. V současnosti, zvyšování teplot znamená méně mořského ledu a počty tučňáků klesají. Mnohé kolonie se rychle vyprazdňují. Důvodem může být fakt, že tučňáci hladovějí, nebo míří na jih do chladnějšího podnebí, kde je stále hodně mořského ledu. Zatímco však led milující zvířata cítí v Antarktidě teplo, zvířata, která mají ráda trochu pohodlí se tam stahují.

Jasně oranžové zobáky Tučňáků oslích jsou v těchto dnech na poloostrově mnohem běžněji k vidění. Byl jsem zvyklý je vídat jako trvalé obyvatele trochu teplejších ostrovů severní Antarktidy. Nyní se stěhují na jih ve velkých počtech. Je odhadováno, že na poloostrově je nyní desetkrát víc Tučňáků oslích než před 30 lety. Na poloostrově se velmi oteplilo, ale dále na jihu to není stejné. Antarktický kontinent se dusí pod největším světovou vrstvou ledu.

Je jeden a půl krát velikosti Austrálie a více než tři míle silný. Ohromných 75% světové sladké vody je ukryto v tomto ledu. Celková mořská hladina by se zvedla o 60 metrů, pokud by tohle všechno roztálo. Jaká je tu ale šance, že by se tohle mohlo stát, na tomto nejchladnějším a nejnehostinnějším místě na Zemi? Led pode mnou tady na vrchu je tak silný, že nemůžu dobře dýchat jednoduše kvůli nadmořské výšce. Jsme uprostřed léta a průměrná teplota je nějakých 20 stupňů pod nulou.

Můžu vám říci, že jí cítím mnohem níž než ve skutečnosti je. Ani ty nejhorší předpovědi nenaznačují, že by se mohl vzduch tolik oteplit, aby led roztál. Nyní se ale vědci ptají na jinou otázku. Mohla by rychlost, jakou antarktický led mizí z pevniny, být zvýšena teplejším oceánem? Tam, kde se ledový příkrov setkává s mořem, jdou vědci víc do hloubky, aby to zjistili. Odpal. Andy Smith pracuje pro Britský antarktický výzkumný program.

To co tu máme je jeden kilogram výbušniny trinitrotoluen. Chystáme se vytvořit tlakovou vlnu a zaznamenat ozvěny, které se zpátky pod ledem odrazí. Odpal. Andy se zabývá zejména mapováním spodní strany ledu okolo pobřeží. Tady to už nezůstává na pevnině. Pluje to po moři, takže jestli se teplota zvedne jen o kousek, může se zezdola rozpouštět. Okolo antarktického pobřeží, ledovce odplouvají napříč oceánem, aby vytvářely ohromné masy plovoucího sladkovodního ledu, nazývaného Ledové šelfy.

Ty přimrzají okolo pevniny, rychle se spojují a působí jako vanová zátka, zadržují posouvající se ledovce do moře. Na antarktickém poloostrově, zvýšení teploty moře o jeden stupeň pomáhá rozlamovat sedm nejvýznamnějších Ledových šelfů za posledních 30 let. Tohle je Larsen B ledový šelf, třikrát větší než Londýn, rozlámaný na kusy v roce 2002. Později, ledovce, které jím byly drženy, se začaly pohybovat až šestkrát rychleji.

V roce 2008, mnohem větší Ledový šelf na jižním konci poloostrova, se začal rozlamovat. Je to obrovská událost, která nikdy předtím nebyla nafilmována. Andy Smith letí dolů na poloostrov, aby zkoumal tenhle fenomén z první ruky. Když Andyho tým dosáhl cíle své cesty, rozsah toho co se děje jim bude brzy zřejmý. Tady na tom místě byla po tisíce let oblast o velikosti Yorkshiru, pokryta 200 metrů silnou ledovou vrstvou. Ale teď, více než polovina se už rozlámala na kusy.

Andy zkoumá antarktický led už 25 let, ale dokonce i on je překvapen tím, co vidí. Je to dost děsivý. Je to mimořádný. Okraj ledového šelfu je nějak roztříštěný. Některé z velkých kusů vypadají, jako by byly míli dlouhé, nebo i větší. Více méně je to skoro jako pohyb zpomalené exploze. Všechno se to tlačí ven velmi rychle. Každý z těchto obřích ledovců bude pomalu plout ven na moře. Jestli chce Andy zjistit, jak rychle k tomu dojde, potřebuje se dostat blíže k místu dění.

Přistání na ledovcové kře je další premiérou pro Andyho tým. Tenhle satelitní přenašeč nám pomůže sledovat pokračující se rozpad tohoto kolosálního Ledového šelfu. Zbytky Wilkinse se zdají, že se rozlomí na další kusy už brzy. Tohle je poslední Ledový šelf, který se rozpadá ve vlnách, putujících na jih, hrající významnou roli v úbytku ledu na poloostrově. Další na řadě a už na několika místech oslabené, jsou Ledové šelfy, které zadržují antarktický led.

A stačilo by je chytit jen za malý kousek, aby to všechno sklouzlo do moře a mělo pak velké globální důsledky. Změny v Arktidě a Antarktidě jsme začali vídat teprve poslední dobou. Je tak těžké předpovědět, jaký dopad tyhle změny budou mít. Sami ale vidíme, že tahle místa se mění a v tomhle měřítku lze je jen těžko ignorovat. Póly, Severní a Jižní se můžou zdát vzdálené, ale co se tady stane, bude mít na nás pravděpodobně větší efekt, než jakýkoliv jiný aspekt globálního oteplování.

Pokud bude arktický mořský led ubývat, bude se rychleji stupňovat teplota planety. Tání ledu by mohlo přispět k zvednutí hladiny moří o metr, dost na to, aby to ohrozilo domovy milionů lidí okolo světových pobřeží do konce století. Viděli jsme, že zvířata se už přizpůsobila těmto změnám, ale můžeme dát odpověď na to, co se teď děje se zmrzlou planetou? Rostoucí nepředvídatelnost ledu byla sporná otázka pro tým Zmrzlé planety, který nad tím strávil tři roky.

Zda na moři, pevnině, jezeru, nebo řece, stav ledu byl první starostí pro většinu filmových štábů. Nečekané rozlomení zanechalo mnoho kameramanů v potřebě rychlé záchrany. Někdy přišla pomoc lodí, někdy vzduchem. Měl jsem možnost osobně vidět měnící se ledové podmínky, když jsem navštívil Severní pól. Letěl jsem s týmem do dočasného tábora, který je budován každý rok uprostřed zamrzlého Arktického oceánu na podporu polárních expedicí.

Nikdy předtím jsem Severní pól nenavštívil, takže to pro mě bylo velkým zlatým hřebem. Bylo ale těžké, podrobit se teplotám -40, proto jakmile natáčení skončilo, letěli jsme na jih. Trochu jsme věděli, že jsme to dokončili právě včas. Vrátili jsme se z tábora na pólu minulou noc a právě teď jsme narazili na ruského velitele, který se o táboře zrovna dozvěděl. Dostali jsme zprávu, že malá trhlina, kterou jsem viděl v ledu mezi naším stanem a přistávací plochou, která nebyla větší než palec nebo tak nějak široká, se po dnešní noci rozšířila na 20 metrů.

Tohle dočasné hroucení je působené bouřkovým počasím a silnými větry, které byly i dříve, ale nyní se v posledních letech stávají stále častějšími a led se tak více oslabuje. Byla to pohotová akce týmu, která zachránila spoustu hodnotného vybavení před jeho pohlcením. Největší zájem byl o to, jestli se nerozlomila přistávací plocha, ale naštěstí vydržela a všichni mohli být evakuováni, jakmile se počasí zlepšilo.

Tým Zmrzlé planety zažil jasnou demonstraci síly a nepředvídatelného lámání ledu, když přijel natáčet tání zamrzlé kanadské řeky. Producent Mark Linfield a vědecký pracovník Matt Swarbrick cestovali na daleký sever Kanady. Matte, kdy to bylo naposledy, co jsme viděli auto? Nevím, asi před třemi hodinami. Projížděli obrovským územím severozápadu za úkolem, zachytit moment, když se tenhle zamrzlý vodopád rozláme na kusy.

Jeho roztržení, jakmile zamrzlá řeka nad vodopádem roztaje a masa vody znovu začne téci, může být velkolepou událostí. Přesně však předpovědět, kdy se to začne rozlamovat, je nelehký úkol, pokud Mark a Matt chtějí získat co nejlepší záběry. Nejsou však jediní, kteří to chtějí vědět. Jakmile se vodopád roztrhne, může zatopit město Hay River, ležící kousek po proudu, miliony tun vody a ledu.

Mark dává na radu vědeckého pracovníka Fay Hicksové, která má za úkol předpovědět, kdy se led uvolní. Co se stane je, že se proti proudu řeky vytvoří ledová zácpa, která zvýší hladinu vody a ta se bude hromadit a hromadit a hromadit, až se to spustí a vytvoří mnohem větší vlnu, však víte, než jen obyčejný průtok. Takže to bude záviset na tom, jak hodně se to tam otevře. Fay bere svou výzkumnou helikoptéru, aby obhlédla situaci proti proudu řeky nad vodopádem.

Pouhých 10 mil proti proudu se led začíná lámat. Místní si dělají starosti, protože se může vytvořit obrovské množství vody, jakmile kusy ledu přehradí řeku a to by mohlo vést k zničující záplavě města poté, co zátaras povolí. Vypadá to, že támhle je to v pohybu. Ano, mám záběr. Použitím kamery a sonaru k zhodnocení stavu řeky, Fay provádí svůj nejlepší odhad, kdy tento rozpad zasáhne vodopád těsně nad městem. Teď chlapi, myslím si, že máme čas tak 48 hodin.

Fayina Předpověď na 24. duben je vzrušující zprávou pro tým. Tady odsud proti proudu to už začíná tát a Fay si myslí, že bychom mohli mít ještě den, nebo dva předtím, než se tohle všechno pohne. Je skoro nemožné si to představit, když se na to teď díváme, ale je to tak, jak říká. S bezprostředně hrozícím rozpadem, si tým předem připravuje svoje kamery. Během dalších 48 hodin se počasí oteplí a teplota vystoupá nad bod mrazu, ale stále tu není žádná známka rozpadu.

Tým čeká a čeká a čeká. Mark si dělá starosti, že tým se musí vrátit domů brzy, proto míří do města pro radu k dlouholetému obyvateli Redu McBrianovi. Musíme s tím prostě žít a udělat jakoukoliv únikovou akci, která je v našich silách. Red je už 50 let svědkem síly řeky. Dobře, věříme, že se může rozbít za dva, nebo tři dny. Ne, ne, ne, to je moc brzy. Ó ne. Chlapci, vyhlížejte to tak za sedm, nebo osm dní, předtím vám dá nějaké signály o rozpadu.

A když se rozbije, může se to zablokovat a zvedne se to. Může být… Mohlo by to sem přijít tak okolo 5., nebo 6. května. Obyvatelé města jsou napjatí, čekávají na ten velký den, ale uběhl další týden a nic se neděje. Konečně, zdá se, že se věci daly do pohybu. Právě jsme slyšeli praskání nahoře proti proudu, takže pokud budeme mít štěstí, mohli bychom se dostat k akci. Sedm hodin, to nám dává ještě dvě hodiny denního světla. Dvě hodiny.

Jestli se to stane v noci, přijdeme o všechno. Máme jistotu, město vyhlásilo červený poplach, že řeka se rozláme uprostřed noci. Právě vyhlásili úplnou evakuaci Eye Inn, kde právě stojíme a pokud se nepřemístíme, všechno to tu bude pod vodou a my budeme zřejmě uvězněni na několik dní. Tým se musí přemístit nahoru k vodopádu a doufat, že se to nerozbije dřív, než bude dostatek světla pro natáčení. Naštěstí slunce je už nahoře dříve, než hlavní událost začne.

To je kritické množství ledu, přicházející okolo rohu. Po týdnech čekání, spící obr řeky, mysleli jsme, že se nic neděje a najednou, podívej se na to! Právě kvůli tomu tady jsme. Neuvěřitelný. Absolutně neuvěřitelný. Svatá…! Tým manipuluje s více kamerami, takže obvykle nemusí uskakovat před desetitunovými ledovými krami ve stejnou chvíli. Jak vidíte, jede to neuvěřitelnou rychlostí. Ta síla, já jen, kdybyste tu mohli být a cítit to, ta řeka hluboce duní, cítím to až přes nohy.

Tahle síla, neumím si to ani představit. Mohla by rozdrtit dům v jednom okamžiku. Tým jde do vzduchu, aby byl svědkem bortění, které se rozpoutalo. Obrovské ledové bloky se ve vlnách řeky valí po proudu, uvolněném roztrhaným vodopádem. Tohle by mohlo zpustošit město. Tenhle rok ale mají obyvatelé města štěstí, město se vyhnulo povodni. Rozhodující je, že ledové bloky nepřehradily řeku a volně plují. A datum rozpadu, 6. května. Red to znovu trefil přesně.

Nevyužívám pomoci žádných měřidel a strojů. Já jen tak, co vidím na řece, když jdu kolem ní. Říkám si, půjdu okolo řeky tam a zpátky a každý den uvidím co se děje a podle toho odhadnu, kdy to sem přijde a co se stane, až to sem přijde. Víte, když to tohle ráno přišlo, řekla jsem svým studentům, „hádejte kolikátého je dnes?“ Red nám řekl, že to bude 6. května a my jsme byli, však víte, nejsem překvapená, protože jsme tu byli už několikrát a vždycky se to stalo.

Deset dní, dva týdny uběhly a on se jen rozhlédne okolo a řekne „5. května“ Jak to může vědět? Je to neuvěřitelný. Je to protože žije na téhle řece a zažívá její rozpady už 50 let. Vědci, zabývající se ledem, zlepšují přesnost svých předpovědí neustále, zatímco lidé z Hay River mají pozoruhodného hlídače. Rede, měl jste úplnou pravdu tenhle rok. Trefíte se každý rok? Ne, já jsem... Netrefil jsem se jednou. Ano, v roce 1985 jsem to netrefil.

Epická cesta
Polární oblasti jsou nejchladnější a nejextrémnější místa naší planety. Větry tu dosahují 200 mil za hodinu a teploty padají na -70 stupňů Celsia. Jen ti nejodolnější tu přežijí. V průběhu roku musí polární zvířata překonat nejen chlad, ale i nejextrémnější změny období na Zemi. Ve vysoké Arktidě je zima jedna dlouhá noc, která trvá měsíce. Na závětrných svazích, pod sněhem, se rodí nové životy. Mláďata se narodila slepá a drobná.

Časné narození je lehčí pro matku, která se sotva probudila. Navzdory její rozespalosti, její instinkt chůvy je ohromující. Kňourající volání mláďat stimuluje jejich matku k produkci mléka. A jakého mléka! Je devětkrát bohatší než naše vlastní, a umožňuje zdvojnásobit jejich váhu každých pár týdnů. Slunce se po čtyřech měsících vrací ze své absence a jeho teplo začíná měnit tenhle magický svět.

Přišlo jaro. Největší sezónní proměna naší planety je v plném proudu. Antarktida je stále uzamčena v ledu a obklopena zamrzlým oceánem. Nicméně, znamení jara je tu. Přicházejí Tučňáci kroužkoví, ale jen samci. Strávili pět měsíců na moři, kde je tepleji než na pevnině a nyní jsou ve spěchu, jaro bude krátké. Putovali 6 000 mil napříč oceánem od doby, kdy minulý rok opustili svou kolonii a nyní se vracejí ke své reprodukci.

Nemůžou nechat ležet svá vejce na ledu, protože by mohla zmrznout. Musí proto přijít sem, kde je holá skála. V nadcházejících měsících, bude několik částí Antarktidy, které nejsou pokryty ledem, místem, kde 5 milionů tučňáků vybuduje svá hnízda. Ke stavbě hnízda potřebují oblázky. A bez dobře vypadajícího hnízda, nebudou samci schopni zaujmout žádnou samici, až konečně dorazí. Působivý majetek dává najevo vaší cenu, jako partnera.

K vybudování slušného hnízda je zapotřebí kamenů všech tvarů a velikostí a najít ty pravé není tak snadné. A tak se někteří tučňáci vydávají na dráhu zločinu. Oběti krádeže si nejsou vědomy, že zloděje mají přímo za zády a ten chce víc. Stavba zlodějova hnízda pokračuje dobře, pravděpodobně proto, že si sám dává na zloděje obzvlášť pozor. Přece jen, zloděj zloděje pozná. Po dobrém, nebo po zlém, samci musí svá hnízda dokončit rychle, pokud chtějí založit rodinu v průběhu krátkého antarktického léta.

Na severu naší planety slabý sluneční svit je vítanou útěchou po měsících temnoty. Pro polární medvědy konečně nadešel čas vylézt ze svých brlohů. Tohle není to nejsnadnější místo k podniknutí prvních kroků. Tihle malí potřebují hodně povzbuzení od své matky. Pokud dokáže vychovat všechny tři k samostatnosti, bude to ojedinělý úspěch. Během měsíců v podzemí, vše co poznali, byla jejich matka. Nyní, tenhle velký, širý svět, obsahuje všechny možné výzvy pro tyhle odvážné, mladé průzkumníky.

Matka vede svou novou rodinu přes zamrzlé moře lovit tuleně. Jarní tání už ale probíhá. Napříč celou Arktidou se zvyšuje účinek slunce. Mořský led dává první signály o své křehkosti. Řeky na severu vnitrozemí jsou stále pod ledem. Zamrzlé vodopády jsou jako hráze, zadržující miliardy tun sladké vody, která se téměř šest měsíců nepohnula. Obrovský vodní předěl leží nehybně. Když jaro pokročí, začne se to hýbat. Zamrzlé vodopády se začínají uvolňovat.

Tlak nahoře se zvyšuje. Do pohybu se dávají celé části. Vodopády se napínají, aby zadržely všechnu tu sílu, která se akumuluje nahoře nad nimi. Přehrazení praská… …a řeka je volná. Tahle obrovská rozvodnění urychlují uvolňování řek. Oblast mořského ledu o velikosti Austrálie brzy zmizí z Arktického oceánu. Jarní tání uvolňuje led pro návštěvníky. Narvalové jednorozí. Jednorožci severu jsou na misi dosáhnout nových rybích lovišť v zálivech, které byly zamrzlé celou zimu, ale nyní se otevírají.

Aby se k nim dostali, narvalové musí proplout dočasnými trhlinami v ledu. Ale tyhle nové cestičky se mohou kdykoliv uzavřít a odříznout je od vzduchu, který potřebují dýchat. Trasa se zužuje tak, že zbývá místo sotva pro jednoho. A potom, překvapení. Narvalové přicházejí i z opačného směru. Je to patová situace. Každý tým čelí arzenálu ostrých rohů. Jedna strana nakonec ustupuje. Všichni pokračují stejným směrem. Tající mořský led se odhaluje v otevřený oceán.

Změny na pevnině nejsou méně dramatické. Pod sněhem se začíná hýbat život. Arktická tundra se odhaluje. Voda, která byla po celou zimu zamrzlá znovu volně teče. Krajina, která byla jen bílá, nyní oplývá barvami. Stěhovaví ptáci přilétají z jihu a najednou, tundra se začíná hemžit novými rodinami. Tahle mláďata arktického vlka jsou přes měsíc stará a neustále vyhlížejí svou další potravu. Jejich rodiče jsou na lovu. Nabídnutou potravu okamžitě zhltnou.

Zajíc bělák je základem jejich potravy a jedno mládě se tím zdá být obzvlášť nadšené. Zbylá potrava je obvykle ukryta na horší časy, ale dneska žádné zbytky nebudou. Mláďata rostou rychle a jsou stále hladová. Dobré časy jsou určitě zpátky, ale tihle bílí vlci nám připomínají Arktidu z té méně přívětivé strany. Jejich kožichy jsou pobledlé na to, aby je dobře maskovaly během dlouhé, zasněžené zimy. Snadno se to zapomene, bylo to už před měsícem, kdy tahle země byla pustou, bílou pouští.

Najít tu však kloudnou potravu nebylo nikdy lehké. Rodiče putují až 80 mil denně při hledání bohaté kořisti pro svou rostoucí rodinu. Pižmoňové jsou ohromně silní. A jejich ostré rohy umí zabít. Telátko je však zranitelnější. Dva vlci spolupracují, aby rozdělili stádo a oddělili svou oběť. Vypadá to, že vlčí mláďata se konečně dobře nakrmí. Stádo se ale znovu seskupuje. Dobytek se žene na záchranu. Vlci nemůžou proniknout přes zeď rohů. Stádo ochraňuje svoje mládě.

Pro pižmoně to znamená, všichni za jednoho a jeden za všechny. Všechna polární zvířata bojují, aby zajistila potravu pro sebe a své rodiny v krátkém arktickém létě. Jedno malé stvoření tundry však našlo náramné řešení v tomhle krátkém období. Housenka Přástevníka medvědího. Je vždy první hmyz, který se objeví, jakmile se dá sníh na ústup. Housenka pak jí tak rychle jak umí a opravdu musí. Na dalekém severu trvá léto jen pár týdnů.

Dny se zkracují až příliš rychle, ale housenka ještě nezískala dostatečnou rezervu, aby se proměnila v můru. Nemůže opustit Arktidu, protože neumí létat. Tak se usadí dole pod balvanem, Sluneční teplo rychle ubývá. Pod balvanem je housenka za větrem, ale chlad proniká hluboko do země. její srdce brzy přestane bít. Přestává dýchat a její tělo začíná zamrzat. Nejdříve její útroby, potom její krev. Po čtyřech měsících temnoty, přichází do Arktidy obleva.

Housenka vstává z mrtvých. Než brzy na jaře vyraší první výhonky vrby, housenka Přástevníka medvědího se už cpe. Je jedno jak rychle housenka jí, ani tenhle rok nebude mít čas nasbírat dostatek potravy a zima jí sevře ještě jednou. Rok co rok se housenka na podzim zpomalí a potom celá zmrzne. Nakonec přichází velmi zvláštní léto. Tohle bude její poslední. Nyní je jí 14 let. Nejstarší housenka na světě. Její poslední dny jsou hektické.

Začne si tkát hedvábnou kuklu. Její tělo se uvnitř mění do podoby, ve které může létat a provádět průzkum. Schopnosti, které budou v následujících dnech rozhodující. Po celé Arktidě se náhle objevují můry. Po ukončení jejich čtrnáctileté přípravy, jim už zbývá jen několik dní na to, aby si našly partnera. Žádný život nedemonstruje jasnější boj o přežití na většině těchto sezónních míst. Během několika týdnů, sever znovu zamrzne.

Na jižním konci naší planety je Antarktida stále obklopená mořským ledem. Antarktické jaro přichází nejdřív na vnější ostrovy. Ačkoliv pobřeží Jižní Georgie je nyní bez ledu, Tučňáci patagonští si musí poradit s novým problémem. Jejich poklidné pobřeží se změnilo na překážkovou dráhu plnou tuku. Rypouši sloní dorazili. Autorita vyloďovacího důstojníka byla zpochybněna. Tenhle soupeř to myslí obchodně. Vyloďovací důstojník tu má samice a musí bojovat, aby si je udržel.

Domácí zápasník váží čtyři tuny, ale jeho soupeř je rovnocenný. Domácí vyhrál první bitvu, ale možná bude muset bránit svůj harém každou hodinu po následující měsíc. Pokud po celou tuhle dobu zůstane pánem pobřeží, mnoho z mláďat, narozených zde, bude jeho. Jižní oceán v létě oplývá životem. Žádný pták není ve vodě víc doma a jsou to také mistrní surfaři. Tučňáky lze nalézt pouze na jižní polokouli. Neumí sice létat, ale nepotřebují to.

Nejsou tu žádní polární medvědi. Tihle jsou Tučňáci oslí. Každé jaro přicházejí na pobřeží, aby položili svá vejce a vychovali mladé. Jejich hladová mláďata vyžadují tolik mořské potravy, že oba rodiče musí jít na rybolov. Rybaření ale může být nebezpečné. Lachtan hřivnatý. Využívá rychlosti vln, aby tučňáky dohnal. Lachtani obvykle jedí ryby, takže jsou zvyklí na chytání aerodynamických plavců. Tučňáci oslí se jim však na moří více než vyrovnají.

Musí změnit taktiku. Třeba to bude lehčí na mělčině. Zdá se však, že tučňáci jsou ve vodě nepolapitelní. Co takhle na souši? Křídla tučňáka, tak užitečná k plavání, jsou při běhání k ničemu. Teď bude mít lachtan určitě šanci. Na pláži jsou však oba jako ryba na suchu. Zřídka kdy hrají lovec i jeho kořist své role tak neobratně. Výsledek je těžké uhodnout. Každé léto, se více než 40 milionů tučňáků vydává do jižního oceánu za potravou.

Přidávají se k nim tisíce velryb. Plejtváci malí jsou nejpočetnější. Všichni sem přišli sklízet plody nejbohatšího oceánu na Zemi. Keporkaci cestovali 4 000 mil od rovníku, aby se do Antarktidy dostali na léto včas. Každý rok mořský led obklopující Antarktidu taje, účinně tak snižuje velikost kontinentu a vystavuje bohaté vody okolo pobřeží. Je to nejsensačnější sezónní proměna, kterou nenajdete nikde jinde na naší planetě.

Zbytky mořského ledu jsou obsazeny opalujícími se tuleni, kteří tu trávili celou zimu. Nové příchody jsou však důsledkem ustupujícího ledového okraje. Přicházejí sem lovit. Kosatky dravé Nejlepší oceánští predátoři. Kosatky jsou jako vlci, uloví kořist i daleko větší, než jsou ony. Ale i menší kořist je problém, když na ní nedosáhnete. Řešením je týmová práce. Plavou v perfektní formaci, jednotně švihnou ocasy a vytvoří vlnu, která led rozláme.

Přeskupí se a zhodnotí, v jakém stavu je led. Je zapotřebí silnější vlny. Ledová kra povoluje. Teď už jsou dost blízko na to, aby si prohlédli svůj cíl. Je to Tuleň krabožravý, má ostré zuby a kuráž. Není to jejich oblíbenec. Vlci moře se přesouvají a hledají snazší kořist. Tuleň Weddellův. To už je lepší. Jsou klidnější a snadněji se chytá. Skupina kosatek se drží pohromadě a pohybuje se tiše. Tentokrát posílají mnohem silnější vlnu a s ohromující přesností.

Tyhle velké vlny nemají za cíl rozlámat led, ale shodit kořist do vody, v čemž málokdy selžou. Tuleň je teď tam, kde ho kosatky chtěly. Lov ale není zdaleka u konce. Potřebují svou kořist chytit za ocas a vyhnout se chňapajícím čelistem. Jen tak ji budou moci stáhnout pod vodu a utopit. Nová taktika, boční údery vytvářející divoké podvodní turbulence. A vyfukováním bublin kryjí ostatní, kteří se pokoušejí o výpady na tulení ocas.

Tuleni se nějak podařilo dostat se na malou ledovou kru. Kosatky by ho mohly snadno chňapnout, ale zdá se, že teď už se to pro ně stává hrou. Život tuleně visí na kousku ledu. Skupinka se znovu pokouší tuleně shodit. Tuleň vidí šanci na útěk. Vyčerpaný, už nemá síly na to, aby se dostal do bezpečí. A kosatky se přibližují Hra skončila. Když léto v Antarktidě spěje ke konci, návštěvníci spoléhající na krátkodobou hojnost potravy budou s návratem mořského ledu brzy přinuceni odtáhnout na sever.

Pro největšího pevninského dravce se mořský led nevrátí dostatečně brzy. Konec arktického léta a slunce už tři měsíce nezapadlo. Je těžké si představit, že se krutá zima brzy vrátí. Někteří podzimní ochlazení uvítají, ale většině ubíhá čas, než se budou muset vrátit zpátky na jih. Kratší dny a chladnější noci spouštějí překvapivou změnu ve vrbách a borůvkových keřích Zastavují tvorbu zeleného barviva, využívající sluneční energii a v jejich listech se tvoří červené a žluté pigmenty.

Tundra zazáří barvami a celá krajina se proměňuje. Zvuk podzimu. Období páření Pižmoně východního začíná. Srážka těchto polárních obrů by se lehce mohla stát bojem na smrt, když samci soupeří o samice. Těžká lebka a 4 palce silný ochranný povrch rohů v čelní části poskytují pižmoňovi dobrou ochranu mozku. Síla úderu je jako srážka aut při rychlosti 30 mil/hod. V průběhu příští půlhodiny převaha klesá, jak se oba snaží duel ukončit.

Jestli se jednomu podaří obejít druhého z boku a nabrat ho rohem, boj skončí. Jejich úsilí se stupňuje, když se zvyšuje riziko zranění, nebo smrti. Tenhle samec je mimo hru. A šampion se vrací uplatnit právo na svoje samičky. Touto dobou, převážná většina zvířat míří na jih, ale Pižmoni východní s jejich tlustou kůží, zůstanou a budou čelit blížící se zimě. Jak podzim postupuje, vlhkost vzduch zmrazuje a jinovatka zdobí listy.

Ledové krystaly na každé větvičce rostou jako skleněné střepy. Jak sluneční vliv na severu postupně ubývá, mráz se začíná tlačit do lesů, pokrývajících více než pětinu planety. Severské lesy se na zimu uzamykají. Poslední tekoucí voda zamrzá a vytvářejí se ledové katedrály. Obrovské vodopády na severu se zastavují. Období je nyní připraveno na magickou událost. Utváření sněhových vloček. Studený vzduch se setkává s teplým vzduchem z jihu a vlhkost se začíná krystalizovat.

Všechny vločky mají šestistrannou symetrii, nikdy se však nenašly dvě stejného tvaru. Každá vločka je voda čekající na jarní proměnu. Právě proto je sníh krví, kterou tyto tiché lesy potřebují k životu a všichni, co tu žijí, jsou na něm nějakým způsobem závislí. Někteří, jako například Puštík vousatý, se objevuje v době jarního rozkvětu, a pak zmizí jako přízrak. Shrbená, zahalená těla nesou hmotnost těžkých zimních sněhů.

Těžký sníh je zde příčinou, těžkého pohybu, dokonce i pro největší a nejsilnější vlky na světě. Dnes se vydávají na lov. Smečka má 25 jedinců, znamení, že kořist, kterou hledají, nahání hrůzu. Největší suchozemské zvíře v severní Americe. Bizon. Bizoni tvoří obranný kruh kolem svých mladých s rohy vytrčenými ven. Vlci se snaží bizony zmást. Situace se ale otáčí a vlci musí ustoupit. Smečka zaměřuje svou pozornost na konec stáda a bizony zachvacuje panika.

Mladý bizon zůstává pozadu. Dokonce i tenhle roček vlky přečnívá. Běží se sklopenými hlavami, jedinou myšlenkou stáda je únik. Štěstí pro vlky. Kořist nakrmí smečku na několik dní. Potom ale budou muset znovu na lov. Na zmrzlých koncích naší planety, boj o přežití nikdy nepřestane. Pro některé je sníh spojencem. Hraboši jsou v průběhu zimy aktivní i pod sněhem, prolézají skrze malé chodbičky, pohybujíce se ze skladiště do skladiště dokonale vychlazené potravy.

Tyhle chodbičky jsou útočištěm před predátory. Kromě jednoho. Lasice kolčava je malý lovec a pomsta hrabošům. Její tělo má přesně stejnou šířku jako tělo hraboše, takže hraboš nemůže nikam, kam by ho nemohla lasice následovat. Dlouhý, štíhlý tvar lasice je skvělý pro lov v podzemních chodičkách, ale nejhorší možný tvar k udržení tělesného tepla. Proto ho udržuje zvláštním způsobem. Vyškubává z kožíšku chumáč po chumáči.

A teď dá všechno dohromady, aby si vytvořila pohodlnou přikrývku, pod kterou spí ve své noře. Sto mil nad Zemí, polární záře rozzařuje oblohu Po absolvování milionů mil napříč prostorem, solární větry, přitahovány magnetickou přitažlivou silou pólů, se srazí se zemskou atmosférou. Triliony nabitých částicí tančí napříč oblohou. Nad Arktidou, Aurora Borealis… …severní polární záře. Na jihu, je to Aurora Australis… …jižní polární záře, přinášející světlo do dlouhé zimy v Antarktidě.

Tahle velkolepá světelná představení jsou jen pouhými vtípky. Zřejmě od sluneční energie, ale nepřinesou žádné teplo, které by pomohlo Tučňákům královským. Samci tučňáka nejedli už měsíce a mají jen jeden druhého jako ochranu před vichřicemi. Samice je opustily a ponechaly sedět na vejcích během nejhorší zimy na Zemi. Tučňáci ale nejsou úplně sami. Tuleň Weddelův. Jediný savec, který zůstal přes zimu. Pod ledem je mimo dosah krutých zimních větrů.

Moře má -2 stupně Celsia. Teplá koupel v porovnání s podmínkami nahoře. Ledová střecha chrání tenhle svět před divokými výkyvy jen o kousek výš. Teplota tady dole se moc nemění už 25 milionů let. Sotva by tu mohly být větší změny, než v bezútěšném, větrném světě o něco výš. Je tu ale trvalé nebezpečí. Zákonitost víření vody prozrazuje jeho přítomnost. Tvoří se ze slané vody, extrémně koncentrované slané vody. Je to varování.

Nový mořský led se tvoří nad výpustí za roztokem, který je extrémně slaný a rychle klesá. Jakmile sestoupí, mořská voda okolo okamžitě zamrzne a vytvoří ledové pouzdro. Ledový krápník, který roste směrem dolů k mořskému dnu. Zima tak podává ruku z chladného světa nad ním. Jakmile se dotkne mořského dna, zabije veškerý život, který je okolo, uzavřením do ledové hrobky. Když se situace pod ledem uklidní, přichází dramatická změna do světa nad ním.

Slunce se vrací do Antarktidy. Nejdelší noc na Zemi končí a zima začíná ustupovat jaru. Samice Tučňáka královského. Po čtyřech měsících krmení na moři, se vracejí v dobré kondici a vykrmené. Zdá se, že po tom všem umí tučňáci i létat. Ale zima na moři je zřejmě vyvedla trochu ze cviku. Není čas se zdržovat. Daleko odsud čekají samci. Znovu shledání po třech měsících odloučení. Odměna za návrat samice je první letmý pohled na svého potomka.

Úkol, který začal na podzim je u konce. Navzdory ne zrovna příznivým vyhlídkám, drahocenné mládě přežilo zimu a je nyní se svou matkou. A ta má potravu. První čerstvé jídlo mláděte. Její mise je u konce. Pro ty Tučňáky královské, kteří přežili, je nejhorší období roku za nimi.

Brzy tu bude dostatek jídla pro všechny. Tučňáci přijali polární zimu a vyhráli. Riskování se vyplatilo. Všechna ostatní zvířata utekla. Zůstali jen oni se svými vejci a také to budou oni, kdo budou nejvíce těžit z hojnosti jara na jihu. Jejich impozantní cesta je u konce.