Ptačí svět: Evropa
Je všeobecným snem létat jako pták. Vznášet se na křídlech do nebes. Ale není to nic v porovnání se skutečností. Toto je naše planeta, jak jste ji ještě neviděli. Pohledem ptáků. Od ptáků je i cesta, která pokryje svět. Plná ohromujících přírodních událostí. Mimořádných výzev. A těžce zasloužených odměn. Toto je svět na křídlech. Evropa Je jaro a desítky tisíc čápů bílých opouští Afriku a snaží se doletět na svá hnízdiště v tisíce mil vzdálené Evropě.
Čápi, stejně jako nesčetné milióny dalších ptáků, čelí na své cestě vpřed mnoha těžkostem. Je možné, že tito čápi to nestihnou. Odválo je to z kurzu a jsou nad Marmarským mořem. Čápi potřebují k plachtění stoupavé proudy horkého vzduchu, ale tyto termické víry se nad vodou netvoří. Naprosté vypětí sil z mávání křídly si vybírá svou daň. A tak se čápi propadají nebezpečně nízko. Pokud se křídly příliš dotknou vody, spadnou do ní a utonou. Bojují o své životy.
Ale mají záchranné lano. Z moře vystupují skály Princových ostrovů. To stačí, aby sluncem nahřátá skála vytvořila termické proudy. Musí rychle nabrat co možná největší výšku. Tímto způsobem využijí ostrovy jako odrazový můstek přes moře. Evropská pevnina je dráždivě blízko. Vznesou se naposledy vzhůru. Pak doplachtí těch deset km, které jsou před nimi. Istanbul. Brána do Evropy pro milióny migrujících ptáků letících z Afriky. Čápi krouží nad městem, než se rozlétnou znovu osídlit světadíl.
Tito čápi jsou mezi nesčetnými milióny ptáků, kteří riskují své životy, aby přilétli do Evropy se množit. Mnozí ptáci si zvolili na světadíl méně riskantní trasu. Jeřábi popelaví přeletí Středozemní moře Gibraltarskou úžinou. Tady jen 20 km moře odděluje Afriku od Evropy. Před nimi je proslulá skála Gibraltaru. Dosažení pevniny je pouze první etapa k jejich cíli, protože mají doletět na setkání mnohem dál na sever světadílu. Jeřábi neproletí nepozorovaně. Makakové berberští zde byli dovezeni z Afriky před stovkami roků.
Každé jaro jsou svědkové této hromadné migrace z jejich původního domova hned za mořem. Vlaštovky přeletěly celou Afriku, aby zde dorazily. Mnoho z nich bude cestovat další stovky mil nebo i víc, než dorazí do svých hnízdišť. Za dobrých dnů jeřábi mohou přelétnout 800 km. Ale třídenní let jeřáby unaví a vyhladoví. Camargue je rezervace na největší evropské deltě řeky Rhony. Skvělé místo na oddych a zotavení. Dole jsou proslulí camargští bělouši. Plemeno, které se toulá bažinami celá staletí.
Rodiny jeřábů našly to nejlepší místo pro nakrmení a přidaly se k dalším unaveným putujícím ptákům. Tady se budou krmit stravou, kterou potřebují na cestu vpřed. Připojili se k větším plameňákům, kteří právě dorazili ze západní Afriky. 12 tisíc množících se ptáků stráví léto tady. Slané laguny jim poskytnou vše, co by si mohli přát. Ale život zde není tak poklidný, jak ptáci doufali. Plameňáci přilétli v období rozmnožování, kdy se kurážní hřebci snaží shromažďovat klisny.
Je čas najít si klidnější lagunu. Naštěstí jich má Camargue na výběr stovky. Jeřábi nemohou odpočívat dlouho, musí doletět do Skandinávie, kde mají dostaveníčko s tisícovkami dalších ptáků. Stejně tak čas tlačí i na čápy. Jako první se objeví v Evropě samci, kteří uhání do svých hnízdišť, aby tam byli dříve než přiletí samice. Města jsou zásadní součástí jejich letového plánu. Plochy odrážející teplo jsou lepší pro tvoření termických proudů než okolní krajina.
Střechy fungují jako akumulační kamna. Vydávají teplo dokonce i když je slunce za mraky. Rozpálené silnice tvoří odpovídající trasy horkého vzduchu nahoře na nebi. Vlastně tak naše rostoucí města pomáhají čápům v migraci. Teplá města přináší ptákům také jiný prospěch. Každý zimní večer, přitahování teplem ve městě, se pět milionů špačků valí do Říma. Předtím než zahnízdí, jejich manévry vytváří nejskvělejší přírodní vzdušné obrazce. Jejich opeření duhově svítí v zapadajícím slunci.
Ale toto velkolepé představení není jen pro zábavu. Sokol stěhovavý hledá své večerní jídlo a chce lovit v nejlepší létající formaci na světě. Úchvatné vlny špačků sokola matou. Nedokáže se zaměřit na jeden cíl. Aby dosáhli takové synchronizace, každý špaček sleduje sedm svých nejbližších sousedů. Reagují 10x rychleji než jakýkoli lidský pilot. Aby měl nějakou šanci, musí sokol svou hru pozvednout. Navzdory jeho nejlepšímu úsilí sokola předčili a jasně překonali.
Pro špačky je městský život vhodný jen v zimě. Brzy zamíří zahnízdit do divočiny Sibiře. Města nejsou u ptáků oblíbené pokaždé. Benátky byly kdysi oblastí s bažinami, kde si mohli migrující jeřábi odpočinout a nakrmit. Nyní musí pokračovat v letu. Matka dokáže svým unaveným potomkům pomoci. Vzduch stoupající od jejích konců křídel zvedá ty, kteří letí hned za ní. Zatímco ji následují, učí se mladí ptáci také trasu. Příští rok poletí touto cestou sami. Dále podél pobřeží nějaké bažiny pořád zůstaly.
Dokonalé místo k zastávce a k nabrání sil. I když se v Evropě snižuje počet lokalit s divokou přírodou, stále je magnetem pro hnízdící ptáky. Břehule říční létají z Jižní Afriky hnízdit do břehů této řeky v Maďarsku. Jsou zde kvůli hojně se vyskytujícímu hmyzu, ale jak mláďata rostou, požadavky převyšují dodávky. Ale v době, kdy to potřebují, jim řeka poskytne skvělou hostinu. Jedna za druhou se vynořují. Jsou to jepice. Jejich okamžik slávy trvá jen tři hodiny.
Jen tolik času, aby se spářily a nakladly vajíčka. Jsou skvělým jídlem pro hladová mláďata. Když den končí, jepice konají svou labutí píseň. Břehule jsou tak plné, že ztrácejí své přednosti a chuť. Ale jejich ztráta je pro jiné zisk. Nejvíce obtížné pro migrující ptáky je udržet správný kurz. Jako všichni ptáci i jeřáb využívá Slunce jako kompas. Jeho tělesné hodiny dokonce vykompenzují pohyb Slunce oblohou. Pokud je zataženo, dokáže navigovat podle magnetického pole Země.
Ale přes jeho skvělou GPSku, tak jako my věří raději svým očím. Seshora se země rozkládá jako mapa a řeka je perfektní čárou pro sledování. Chateau de Chenonceau je spolehlivým orientačním bodem. Údolí řeky Loiry je natolik oblíbená trasa, že tudy může proletět 50 tisíc jeřábů za jediný den. Mnoha jeřábům, kteří cestují tímto údolím, stále zbývá přes 1600 km do konce cesty. Ale čápi se dostávají na konec své cesty. Trvalo jim 50 dnů letu z Jižní Afriky, než se dostali ke svým hnízdům v této německé vesnici.
První samci přilétli a chystají se přistát. Zakolísá, propouští vzduch křídly, aby se dostal rychleji dolů. Pak vzpříčí své vzdušné brzdy, spustí a roztáhne nohy. Vrací se do domova svých předků. Do hnízda, které obývá jeho rodina celé generace. Ale utkává se s konkurenty. Mladší samci se snaží uhájit práva squatterů. Brání své hnízdo jako rodinné dědictví. Brzy všechny spory končí a samci se usadí a čekají na přílet svých družek. Aby si vyplnili čas, začínají pečlivý jarní úklid.
Neviděli své partnerky osm měsíců, takže je důležité udělat dobrý dojem. Šlechtí se a připravují na ohromné setkání. Očekávání je veliké. Ale zatím to jsou jen vlaštovky a jiřičky, které přilétají. Vydaly se z Jižní Afriky ve stejnou dobu jako čápi, ale musely mávat křídly celou cestu, místo toho, aby plachtily na termických proudech. Stejně jako u čápů přilétají samci první. Čápi se mohou trápit čekáním na své družky. Migrace je obtížná a některé to prostě nedokážou.
Husy bernešky tmavé se vyhýbají tomu smutku tak, že letí společně, jako jedna veliká šťastná rodina. Máma, táta a děti jsou pospolu se svými strýci a tetami. Bernešky zamíří na sever, právě když další ptáci, migrující z Afriky, přilétají. Mnohá hejna stráví zimu v pobřežních mokřadech okolo Mont St. Michel v severní Francii. Ale na jaře odlétají do arktického Ruska. Mnohé začínají 5 tisíc km dlouhou cestu přeletem Lamanšského průlivu. Husy bernešky v poklidu poletí šest týdnů, aby tam dolétly.
Zastaví se cestou nejméně šestnáctkrát. Proslulé Bílé útesy v Doveru jsou první scenérií Británie. Když husy odlétají, vlaštovky právě přilétají na léto. Přeletěly 9 tisíc km, aby se vrátily na statky, kde se narodily. Tak jako u čápů, musí samci něco poopravovat. Některá hnízda rodiny využívají již 50 let. Jako každá stará nemovitost potřebují prohlédnout a opravit. Ti, co jsou při práci dobří, zapůsobí na samičky a ty jim dovolí pářit se častěji. Vhodné materiály jsou vším.
Přidáním několika měkoučkých koberečků vylepší jeho šance. Perfektní způsob, jak si zútulnit hnízdečko. A právě včas. Samička dorazila a letí za ním na kontrolu. Je ohromena! Pro starostlivý pár byla migrace velkým úspěchem, ale ne všechny cesty jdou podle plánu. Londýn je stěží vrcholná atrakce migrujících ptáků. Ale mnozí jsou donuceni udělat neplánovanou zastávku, protože doplatili na letový odklon kvůli špatnému počasí. Husy bernešky patří mezi ty mnohé zbloudilé tuláky, kteří občas skončí na špatném konci města.
Zbloudilí ptáci využívají své navigační schopnosti, aby se dostali zpátky na trať. Pro zatoulané husy bernešky nejbližší husí osídlení Velké Británie je 600 km severně - ve Skotsku. Nejkratší cesta, aby se k nim přidaly, vede podél východního pobřeží Británie. Hned nad hranicí se Skotskem je skála Bass Rock, základna pro další velkou migrační podívanou. Terejové přeletěli 6 tisíc km ze západní Afriky, jen aby tady byli. 150 tisíc terejů nacpaných na tomto jednom malém skalisku.
Jsou přitahováni na ryby bohatou oblastí Severního moře, obklopující ostrov. Ptáci tvoří rybářskou flotilu, se kterou je třeba počítat. Za jediný rok tito terejové ukořistí 8 tisíc tun ryb. Rybářský výlet terejů může trvat čtyři dny a zavede je 500 km daleko na moře. Dokáží se ponořit do hloubky 22 m, hlouběji než jakýkoli jiný pták. Před dopadem ztlumí náraz vzduchovým vakem v hrdle a hrudi. Proříznou se vodou, aniž by vůbec zpomalili. A zatím husy bernešky budou cestovat k severu nad městem Edinburg.
Dávají přednost držet se pobřeží, ale stáhnou se do vnitrozemí, když tuší před sebou nebezpečí. Klesající tlak vzduchu varuje před blížící se vzdušnou frontou. Ve vnitrozemí může být bezpečněji, ale některým bouřím se nedá vyhnout. Naštěstí jsou vybaveny tou nejlepší výbavou do mokrého počasí. Jejich peří do sebe zapadá, tvoří vodotěsné spojení, odolává i silnému dešti, který buší rychlostí 60 km za hodinu. Jakoby se jim voda vyhýbala. Ale bouřky nejsou jedinou obtíží, na kterou husy narazí.
Orel skalní, nejnebezpečnější dravec v povětří Skotska. Husy v obavách rychle klesají. Orli jsou hroziví lovci. Ale najednou je to ten lovec, na kterého se útočí. Vrány se sesypou na každého dravce, který se opováží vniknout na jejich území. Husy z toho vyváznou. Orel pro jednou dostal, co si zaslouží. Přistává na svém místě zásluhou obyčejné vrány. Husy bernešky míří severozápadně podél jezera Loch Ness. Pak se přímo před nimi setkávají s dalšími husami. Přesně tohle ztracené hejno potřebuje.
Shromáždění ptáci čekají na vhodné počasí, které by jim umožnilo odletět do Arktidy. Husy využívají času, aby přibraly na váze. Ale mají problém. Jaro je dobou bláznění zajíců a husy přistály rovnou do jejich boxerského ringu. Samičky nepřitáhne každá rána, co odrazí dychtivého samce. Boxující zajíci jsou znamením, že by husy měly odletět. Za správného větru blázniví zajíci odstartují husám migraci. Závod za polární kruh započal. Před nimi je 2300 km dlouhý přelet moře bez zastavení.
Rozhodnutí k odletu je tím nejdůležitější, které udělají. Kdyby se v odhadu spletly, mohlo by je to stát životy. Když jsou nad mořem, nejbližší pevnina je 700 km severovýchodně - Skandinávie. Dokonce takto daleká místa Evropy přitahují ptáky, kteří přezimují v Africe. Mnoho orlovců říčních má v lesích severního Finska svůj letní domov. Proletí více než 7000 km, aby se zde dostali. Dobré rybníky s rybami jsou roztroušené všude po lesích, vytváří tak oblíbená místa k hnízdění.
Medvědi hnědí jsou zde kvůli rybaření také. Je to ráj rybářů. Vždycky je jeden, který uteče! Tentokrát úspěch. Je tady taková spousta ryb, že se jim 45 dnů cestování sem vyplatí. Orlovci mají oblíbené posedy při krmení, na které se častokrát vracejí. Matka medvědice ví, kde jsou. A medvíďata také. Ale orlovci jsou nepořádní jedlíci. Obvykle po sobě nechávají zbytky jídla. Je to skvělá svačinka pro hladové medvědy. A pro orlovce je spousta dalších ryb v rybnících.
Dále na jih květinové pole v Holandsku pokrývají barvami krajinu, kterou člověk získal ze slaných bažin. V minulosti by se zde jeřábi zastavovali k hnízdění. Nyní jen pokračují v cestování. V Evropě se musí migrující ptáci přizpůsobit. Až donedávna krajinu zdobily větrné mlýny. Nyní jsou místo nich větrné turbíny. Ačkoli větrné farmy mohou být nebezpečné při špatném počasí, ptáci jsou obvykle tak chytří, že se jim vyhnou. Matka jeřábů nemá problém svou rodinu bezpečně provést.
Musí zvládnout setkání a tak musí letět dál. Proletěli téměř 5000 km, aby dorazili na velmi zvláštní bažinné pole ve Švédsku. Připojili se k tisícovkám dalších rodin, které také dorazily na setkání včas. Toto je nejdůležitější společenská událost v kalendáři jeřábů. Pro rodiče je tohle místo, kde obnoví svou přísahu. Zpívají spolu synchronizovaný duet, který je dostane do správné nálady. Ale mladík také hledá spřízněnou duši. Tahle mladá samice se zdá volná.
Je na čase, aby sebou mladý samec hodil. Musí zatančit, aby získal její srdce. Tohle na ni těžko udělá dojem. Bude muset zlepšit hraní, jestli ho má brát vážně. Pěkné taneční pohyby vyžadují trénink a odhodlání. Nacvičí si skoky do výšky a doufá, že zapůsobí. Vyvolává její zájem. Jeho snaha se vyplácí. A teď bod programu - zatančí si společně. Jejich synchronizovaná sestava je sváže pevným poutem. Jejich nadšení je nakažlivé. Spouští hromadnou tancovačku. Šťastný pár brzy opouští zábavu, aby se vydali společně životem.
A tance pokračují bez nich. Husy bernešky nepřetržitě letí celé dny, aby dorazily k oceánu Arktidy. Obtížná práce. Za každým nadechnutím mávnou křídly třikrát. Když vyčerpají zásoby tuku, začnou se jim spotřebovávat svaly. Pár posledních mil je nejtěžších, ale cíl cesty je na dohled. Souostroví Špicberky, v půli cesty mezi Norskem a Severním pólem. Nejvzdálenější evropská divočina se nám může jevit jako pustina, ale pro husy je rájem. Celodenní sluneční svit jim zajistí potřebný čas na pastvu, když se chystají spářit a naklást vejce.
Jsme zpět v čapí vesnici, kde návrat samic nevychází podle plánu. Samci stále čekají. Když je počasí špatné, může celé hejno zahynout v moři. Ale situace se zlepšuje. Děvčata jsou zpátky doma! Samci nedokážou zkrotit své vzrušení. Samice si pamatuje umístění svého hnízda a klesá na uvítanou. "Konečně spolu", klapou na pozdrav. V Africe strávili osm měsíců odděleně. Teď se musí znovu navzájem seznámit. Tady na Špicberkách husy bernešky již prožily populační explozi.
Ale to přitahuje výjimečného návštěvníka. A kuřátka budou chutnou svačinkou. Matka zoufale vede své mladé do bezpečí. Zatoulané kuřátko je první na řadě. A pak další. Husy se pouštějí do protiútoku, ale nemohou manévrovat neopatrně. Hladový lední medvěd dokáže zcela zničit celou kolonii. Husy zoufale potřebují posily. Hnízdící rybáci se připojí k vzdušnému útoku proti společnému nepříteli. Mají v plánu udělat medvědovi ze života peklo. Další se připojují k útoku.
Medvěd začíná projevovat podrážděnost. Chaluhy velké se přidávají k válečné misi. Rychle a agresivně se řítí na cíl útoku. Ve spolupráci ptáci zachránili kolonii. Ačkoli je setkání s ledním medvědem rostoucí problém, tím, že husy hnízdí v Arktidě, se vyhnou rušivému vlivu člověka. Ale čápi patří mezi mnoho ptáků, kteří nás úmyslně vyhledávají. Vychovávají své mladé mezi námi, v samém srdci Evropy. Jako mnozí ptáci i čápi dokázali prosperovat na světadílu, který se změnil víc než všechny ostatní.
Příště nás kondoři a papoušci vezmou na mimořádnou cestu za objevením ukrytých tajů světadílu Jižní Ameriky.
