Uprostřed dlouhé zimní antarktické noci jsme prostřednictvím fotoaparátu svědky znepokojivého pohledu. Píše se rok 1915 a britská loď Endurance je uvězněna v nekonečném moři ledových ker. Tyto vzácné fotografické záběry zachycují naprosto ojedinělé a pravdivé životní drama osmadvaceti mužů, kteří se ocitli někde na konci světa bez jakékoliv naděje na záchranu. Příběh těchto mužů a jejich vůdce, kapitána Ernesta Shackletona, je příběhem lidského hrdinství a vytrvalosti, jež bude vždy považován za jedno z největších dobrodružství všech dob.

Antarktida, obklopená ohromným množstvím ledových ker, kontinent, kde vládne neustálá zima, je nejnepřátelštějším místem pro život na zemi. Lze ji přirovnat k nedostupné vzdálené planetě. Je také posledním kontinentem, kam se cestovatelé dostali. Pro některé z nich, jako byl Ernest Shackleton, se tato zmrzlá říše stala posedlostí. Cítil jsem se podivně přitahován tím mysteriozním jihem. Zařekl jsem se, že jednoho dne se do té oblasti ledu a sněhu vydám a budu tak dlouho pokračovat v cestě, dokud se nedostanu k jednomu ze zemských pólů, ke konci osy, kolem které se tato úžasná koule otáčí.

Shackleton se pokusil o dosažení pólu dvakrát, jen aby byl předstižen jinými. Upnul se tedy na nový sen: být prvním badatelem, který překoná celý antarktický kontinent po pevnině. Cestování v těchto končinách se však lišilo od cestování na jiných místech. První badatelé se zde setkali s větrem dosahujícím rychlosti 100 mil za hodinu a s teplotami, které klesaly až na -70 °C. Avšak objevili tu také místo divoké, nezemské krásy. Pro Shackletona a další, kteří se odvážili tak daleko na jih, byla bránou do Antarktidy Jižní Georgie, vzdálený ostrov, jež pokrývaly jen skály a led.

Velrybářské stanice, které zde byly zřízeny, byly poslední základny civilizace v těchto končinách. V listopadu roku 1914 zde Endurance zakotvila, aby na palubu nabrala poslední zásoby, a posádka nedočkavě čekala, až se svým činem zapíše do dějin. V té době byl již Ernest Shackleton, narozený v Irsku, britským národním hrdinou. Byl to muž s obrovskými ambicemi a oplýval nezměrným optimismem. Ve své expedici spatřoval poslední velkolepou výpravu k pólu, poslední cestu hrdinského věku bádání a objevování.

Na saních tažených psy měl v úmyslu cestovat 500 mil přes celý kontinent. Nejdříve však musel s lodí doplout do výchozí pozice, kterou byl Vahselův záliv. Aby se k němu dostal, bylo zapotřebí proplout nezmapovanými oblastmi Weddellova moře. Cesta byla dokumentována pomocí fotoaparátu i pomocí kamery. Tyto přístroje obsluhoval Australan Frank Hurley, schopný pro získání snímku udělat cokoli. Shackleton si většinu svých mužů vybral osobně v Anglii a do jeho posádky patřili spolehlivý přítel Frank Wild a kapitán lodi Frank Worsley.

Říká se, že Shackleton rozeslal neobvyklé přijímací oznámení Hledají se muži pro riskantní cestu. Nízké platy, mrazivá zima, bezpečný návrat nejistý. Přihlásilo se 5000 dobrovolníků, nakonec byla vybrána posádka složená ze sedmadvaceti mužů - vědců, důstojníků a námořníků. Tito muži však na palubě lodi Endurance nebyli jedinými pasažéry. S nimi tu bylo téměř sedmdesát kanadských tažných psů, kteří byli na moři nepokojní a vyžadovali neustálou pozornost. I přes varování velrybářů, že ledové podmínky na moři jsou nejhorší, jaké pamatují, vyplula loď 5. prosince 1914 z Jižní Georgie.

Když zmizela země z dohledu, ztratili muži veškerý kontakt s vnějším světem. Již dva dny nato se objevila zlověstná znamení... do cesty jim vstupovaly neočekávané shluky mořského ledu a obrovské ledovce. Velmi brzy pak zpomalily jejich plavbu stále častější ledové kry, jež se vedle sebe kupily jako skládanka. Avšak Endurance, jejíž jméno si Shackleton vypůjčil ze svého rodinného motta Vytrvalostí zvítězíme, byla jednou z nejodolnějších dřevěných lodí té doby, s přídí o tloušťce čtyři stopy.

Fotograf Hurley napsal do svého deníku... Celý den byla naše loď jako jedno velké beranidlo. Obdivujeme naši malou statnou loď, která jak se zdá, má potěšení z toho, když může kry rozbíjet ve velkém. Šest týdnů bojovala Endurance s ledem, vyhýbala se krám nebo je prorážela. Mezi muži se ale neobjevil ani nejmenší náznak znepokojení; Shackleton měl jejich neotřesitelnou důvěru. Byl pro ně skutečným vůdcem, šéfem. Jak se však dostávali do stále vzdálenějších míst Weddellova moře, led se kolem lodi začal uzavírat.

Shackleton nechal zastavit parní stroje, aby ušetřil palivo. Prudký pokles teploty zpečetil jejich osud. Endurance byla pevně lapena v moři ledu. Lodní tesař Chippy McNeish. Snažili jsme se led prosekat, ale nemělo to žádný smysl. Nedával jsem příliš velkou naději našemu úniku. Byli v pasti, sami, bez jakýchkoliv možností kontaktu s vnějším světem, který by jim pomohl. Lodní lékař Alexander Macklin. Shackleton projevil jednu ze svých skvělých vlastností. Nebylo na něm vidět nejmenší známky zklamání.

Prostě a klidně nám oznámil, že musíme uprostřed ledu přezimovat. V cestě měli pokračovat, až se na jaře led prolomí. Jak napsal Hurley, život zde se pro ně stal skoro příjemnou rutinou. Všechen čas trávili jako školáci, hraním her. Shackleton všechny dostatečně zaměstnával, aby mezi muži udržel disciplínu, a v posádce se s každým zacházelo rovnocenně. Protože se na svůj antarktický pochod dobře předzásobili, měli nyní dostatek jídla i teplé oblečení. Tesař McNeish postavil příjemnou obytnou část lodi, kterou muži nazývali Ritz.

Tady se konaly jejich noční zábavy plné zpěvu a muži zde pronášeli přípitky na zdraví svých milovaných, kteří zůstali doma. Muži podlehli zimnímu šílenství a všichni do jednoho si oholili hlavy. Takto pak pózovali pro Hurleyho. Tažní psi se stali jejich přáteli a muži neustále organizovali závody saní. Psi se spřátelili se sněhem a spali v ledových jeskyňkách, zvaných psí iglú. Shackleton mezi muži podněcoval cit pro přátelství. Říkal jim, že síla je v jednotě – jednotě, která bude přezkoušena v dobách pohromy.

S blížícím se jarem se led začal pohybovat, ale Endurance ze z jeho spárů nedokázala vymanit. Naopak, led ji začal drtit. Fotograf Hurley. Loď naříká a otřásá se. Okna praskají, palubní prkna jsou tlakem vylamována a pokroucená. Shackleton se Worsleymu svěřil. Tohle loď nemůže vydržet, kapitáne. Jak dlouho vydrží, je pouze otázkou času. To, co led jednou uchvátí, již zpět nevydá. Shackleton pochopil, že Endurance se potápí. Dal příkaz: Opustit loď. Zachránili vše, co bylo živé, a zanechali na lodi své nejcennější osobní věci.

Naučili jsme se ji milovat a bylo strašné být svědky jejího utrpení. Loď, která byla jejich domovem a nadějí po 326 dní, byla nyní pryč. Byl to pro ně nejtemnější okamžik. Nyní byli nuceni tábořit na ledě. S ním to bylo vždy stejné, platilo pro něj – co se stalo, to se stalo. Loď byla nyní minulostí a on se díval do budoucnosti. Jeho sen byl zmařen. Shackleton určil nový cíl Zachránit životy všech mužů. Dvakrát se pokusili o přemístění na bezpečné místo.

Tyto pochody byly vyčerpávající, neboť táhli čluny. Led se však ukázal být neschůdným. Mohli pouze doufat, že ledová kra pod nimi bude odnesena blíže k zemi. Svůj nový domov pojmenovali jako Tábor trpělivosti, neboť mohli pouze čekat. Kapitán Worsley. Myslíme teď jen na jídlo. Jsme připraveni sníst cokoliv, nejvíce nám však chutná uvařený tuk. Dny se změnily na měsíce; jídlo bylo na příděl. První důstojník Lionel Greenstret. Jídlo se teď skládá převážně z masa z tuleních řízků, dušených řízků, řízků z masa tučňáků a také z jejich jater. To poslední je vskutku lahůdkou.

Shackleton se celý den snažil, muži drželi vždy pospolu. Jejich solidárnost se projevila například v situaci, kdy Greenstreet rozlil hrníček svého mléka., Téměř se v té chvíli rozplakal. Ostatní muži ze stanu jeho hrníček znovu naplnili ze svých přídělů. Aby muže rozesmáli, Shackleton a Worsley tancovali. Důstojník Thomas Orde-Lees. To je celý náš Ernest. Jeho neutuchající veselost znamená pro skupinu zklamaných cestovatelů, jako jsme my, mnoho. Je jedním z největších žijících optimistů.

Ale muži začínali být unavení. Měli pořád mokré oblečení a byli neustále hladoví. McNeish. Sedím ve svém spacím pytli, píši tato slova a ruce mi začínají omrzat. Je těžké uléhat každý večer hladový a třást se zimou. Po pěti dlouhých měsících, kdy přežívali na plovoucí kře, 4zaznamenali zvláštní pohyb. Byl to pohyb oceánu pod nimi. Led se začal prolamovat. Brzy by se již měly dát spustit čluny a muži by se mohli vydat na cestu k pevnině. Kapitán Worsley vypočítal, že byli odneseni 600 mil směrem k antarktickému poloostrovu a k ostrovům poblíž jeho výběžku.

Doufali, že se dostanou k zásobám, které byly uloženy na Pauletově ostrově. Poslední možné místo, kde mohli zakotvit, byl Sloní ostrov. Shackleton stál tváří v tvář rozhodnutí na život a na smrt. Pokud by čluny spustili příliš brzo, led by je rozdrtil; pokud by čekali příliš dlouho, byli by beznadějně spláchnuti do moře. Konečně přišel ten správný čas. Námořník William Bakewell. Náš první den na vodě byl jedním z těch nejmrazivějších a nejnebezpečnějších z celé expedice.

Led tvořil jednu velkou zmítající se masu. Byl to těžký boj, udržet naše čluny na otevřeném moři. Mnohokrát jsme jen o vlásek unikli rozdrcení, když se led náhle nakupil do shluku. Muži byli na ledu uvězněni 15 měsíců..., avšak jejich skutečný boj právě začínal. Kapitán Worsley. Severozápadní vítr sebou přinesl sněhovou břečku a déšť, který na mužích i na zásobách zamrzal. Byli jsme všichni promočení a cítili jsme se mizerně. Z jejich oblečení se stalo ledové brnění.

Ruce jim přimrzaly k veslům. Když se prvního dne, kdy byli na moři, blížil soumrak, nařídil Shackleton svým mužům, aby přistáli u malé kry a utábořili se zde. Užili si skrovné pohodlí tohoto plovoucího tábora, a bylo to během jejich putování naposled. Pak měli být dnem i nocí uvězněni v přeplněných člunech, neboť plovoucí kry byly příliš malé, aby na nich postavili tábor. Muži se neustále třásli pod návalem ledových mořských sprch a v těchto podmínkách se snažili alespoň o několik minut spánku.

Dlouho očekávaný únik z ledu se pro ně stal tvrdou zkouškou, která přinesla strádání a utrpení. Čtvrtého dne, za polojasného počasí, mohl Worsley, balancující na palubě, poprvé zaměřit jejich polohu. Zjistilo se, že neurazili ani jedinou míli. Namísto toho je proudy odvály 30 mil od jejich výchozí pozice. Většina mužů nyní vypadala vyčerpaně a podrážděně. Měli popraskané rty a jejich oči byly červené od mořské soli. Bylo zřejmé, že musíme co nejrychleji přistát, a tak jsem rozhodl, že poplujeme směrem ke Slonímu ostrovu.

Shackleton nyní bojoval o holé životy svých mužů. S úsvitem šestého dne se nevyspalým mužům konečně naskytl nádherný pohled. Přímo před sebou spatřili drsné ledovce Sloního ostrova a jeho ledem pokryté hory. Jak se však blížili ke skalnatému pobřeží, zachytil je natolik silný odliv, že se nemohli dostat ke břehu. Po tom všem opět nebylo možné přistát a muže čekala další noc v rozhoupaných člunech. Shackleton, který od doby, kdy vypluli z Tábora trpělivosti, téměř nespal, označil tuto noc za krutou.

Když se moře nakonec uklidnilo, pokračovala posádka podél pobřeží a hledala bezpečné útočiště. Pak si muži všimli úzké pláže, jejíž kameny byly vymleté od mořských vln. Dvě noci a dva dny bez vody a teplého jídla na nich napáchaly spoušť. Rozhodl jsem se, že musíme čelit nebezpečí, které s sebou toto nepříliš lákavé místo k přistání neslo. Strávili sedm strašných dní na otevřeném moři, 70 dní byli unášeni na ledové kře a 497 dní uběhlo od chvíle, kdy naposledy stáli na pevnině.

Tento odlehlý ostrov však neskýtal žádnou naději na záchranu. Shackleton se rozhodl pro zoufalý risk. Nařídil McNeishovi zpevnit největší záchranný člun a zastřešit jej. Lodní tesař zručně upravil potlučený člun na dlouhou cestu. Shackleton se chtěl pokusit o nemožné na palubě záchranného člunu chtěl proplout 800 mil nejrozbouřenějšími vodami na zemi zpět do velrybářské stanice na Jižní Georgii. Bylo to jediné místo, kam se mohli za stávajících větrů a proudů doplavit.

Shackleton vyplul spolu s dalšími pěti muži ze své posádky ve dvaadvacetistopém člunu, pojmenovaném James Caird, a přenechal svému příteli Franku Wildovi velení nad zbylou posádkou. Toto velení mu předal v dopise. V případě, že nepřežiji cestu člunem do Jižní Georgie, uděláte pro záchranu posádky, co bude ve vašich silách. Chci všem členům posádky vyjádřit svou lásku a říci jim, že jsem se snažil ze všech sil. Caird vyplul za slunečného počasí, v těchto končinách velmi ojedinělého.

Hladina se nádherně leskla a vypadalo to, jako by tančila. Shackleton si dobíral Worsleyho svým žertováním o nesplnitelných nadějích. O plavbě na člunu nevím zhola nic. To je v pořádku, šéfe – já ano. Tohle je moje třetí plavba ve člunu. Denní režim ve člunu fungoval tak, že vždy byli tři muži na palubě a tři leželi ve spacích pytlích a snažili se sami sebe oklamat tím, že si namlouvali, že alespoň chvíli spí. Dostat se pod plachtové zastřešení bylo obávaným utrpením.

Rozměry vodou prosáklého prostoru byly pět krát sedm stop. Třetího dne zahlédl Worsley poprvé od chvíle, kdy vypluli, slunce, a mohl tak přesně určit jejich polohu. Zatažená obloha a vzdouvající se moře mu ale znemožňovaly použít sextant k navigaci. Kdyby se ale Worsley zmýlil jen o polovinu stupně, znamenalo to, že mohou Jižní Georgii minout a zmizet ve vodách otevřeného oceánu. Moře se začalo zvedat. Vítr se změnil na vichřici. Voda nás zmáčela přibližně každé tři minuty.

To pokračovalo celý den a noc. Zima byla velmi intenzivní. Kdykoliv Shackleton zpozoroval, že se některý muž neovladatelně třásl zimou, okamžitě nařídil, aby všichni dostali další teplý nápoj. Na Sloním ostrově Frank Wild a dalších jednadvacet mužů prožívali odlišné utrpení. Bylo způsobeno čekáním a dohady o tom, co se může stát. Muži neměli téměř žádnou ochranu před větrem a zimou a živili se pouze masem tučňáků a tuleňů. Každý den žili také s vědomím, že pokud se Shackletonovi nepodaří doplout do cíle, nikdo je na tomto místě nenajde.

Přesto stále věřili, že mohl-li je někdo zachránit, byl to jejich šéf. Když se desátého dne mezi obrovskými mraky ukázalo slunce, 4kouzlo krásného počasí popohnalo Cairda dopředu. Avšak zásoby pitné vody se zmenšovaly. Muže trápila žízeň. Horší ale byly jejich obavy, že by mohli Jižní Georgii minout. Člun byl poškozený zuřivou vichřicí a dost do něj zatékalo. Objevilo se však příznivé znamení. Pak, 15. června, zahlédli pevninu. Worsley dokázal i přes 800 mil dlouhou plavbu rozbouřeným mořem nějakým způsobem najít Jižní Georgii.

Podívali jsme se jeden na druhého s rozradostněným, až přihlouplým výrazem. V té chvíli jsme mysleli na jediné: Dokázali jsme to! Avšak vichřice sílila a přistání bylo příliš nebezpečné. Měli jsme zoufalou potřebu vody a odpočinku. Nedalo se ale dělat nic jiného než to vydržet do dalšího rána. Během noci si s nimi příroda nehezky zahrála nerozpoutala se pouhá vichřice, přihnal se hurikán. Shackleton se obával, že to bude velmi brzy znamenat jejich konec. S úsvitem však vítr zázračně zeslábl a oni směřovali k pobřeží.

V následujících letech byla jejich plavba na palubě Cairda považována ze jednu z nejvýznamnějších cest, kterou kdy kdo na otevřeném člunu uskutečnil. Sedmnáct dní po vyplutí ze Sloního ostrova spatřili malou chráněnou zátoku. Během minuty či dvou jsme byli u ní a se setměním se James Caird dostal do přílivu a dotkl se písku pláže. Byla to nádherná chvíle. Jejich člun byl však příliš zničený a nemohli pokračovat dále podél pobřeží. Nejbližší velrybářská stanice byla na opačné straně ostrova a vedla k ní cesta přes zrádné ledovce a hory.

Shackleton neměl na vybranou a musel se pokusit o překonání této nezmapované oblasti. Se šrouby do dřeva z jejich člunu připevněnými na podrážky bot a v obnošeném oblečení se Shackleton, Worsley a druhý důstojník Tom Crean vydali na nepřetržitý pochod vnitrozemím Jižní Georgie. Měli s sebou příděl jídla pouze na tři dny, dva kompasy, lano a tesařský sekáček, který měli použít jako sekeru na led. Neměli žádnou představu o tom, jaká nebezpečí je čekají. Těch 30 mil přes drsné rozsedliny a vrcholky hor ještě nikdy nikdo nepřešel.

Když se blížil konec prvního dne cesty, měli před sebou dlouhý a strmý sestup z vysoce položeného průsmyku. Nemohli se zastavit, neboť by v této nadmořské výšce umrzli. Shackleton několik minut v tichosti přemýšlel. Naše pozice se mi vůbec nelíbí. Musíme riskovat. Jdete do toho se mnou? Sklouzneme dolů. Bylo to, jako by nás vystřelili do vesmíru. Na chvíli jsem měl hrůzou zježené vlasy, pak jsem najednou cítil nával nadšení. Vlastně se mi to líbilo. Během několika minut sklouzli téměř o 2000 stop níž.

Druhého rána, po 27 hodinách cesty, stoupali Shackleton, Worsley a Crean do prudkého svahu. Věřili, že za několika vrcholky směrem na východ leží velrybářská stanice Stromnessova zálivu. Pokud měli pravdu, uslyšeli by zvuk píšťaly, která svolávala muže do práce přesně v sedm hodin. S obrovským napětím jsme sledovali chronometr. Přesně na minutu přesně k nám dolehl zvuk parní píšťaly, nesoucí se větrem. Byl to první zvuk z vnějšího světa, který po sedmnácti měsících uslyšeli.

Přibližně o století později připlouvá na stejné místo v Jižní Georgii, kde kdysi přistál Shackleton v Jamesi Cairdovi, loď se třemi horolezci s nejlepším vybavením... Stephen Venables, Conrad Anker a Reinhold Messner, který jako první uskutečnil Shackletonův sen a překonal antarktický kontinent po pevnině. Tito světově proslulí horolezci se pokusí znovu projít Shackletonovu cestu přes vnitrozemí ostrova, aby zjistili, co musel překonat. Všichni mají stejnou motivaci – Ernest Shackleton je jejich hrdinou. Steven Venables.

Vůbec jsem si neuměl představit, co museli zvládnout. Museli ujít tak dlouhou cestu velmi obtížným terénem. Museli jsme postupovat opatrně, pomalu, měli jsme na nohou mačky, speciální stoupací železa, která oni neměli. Tito horolezci zdolali několik nejvyšších vrcholků světa, ale Jižní Georgie se zdá být obtížnější výzvou, než očekávali. Conrad Anker. Nejdřív jsem si myslel, že to nemohlo být tak těžké. Oni to přecházeli v roce 1916 a měli jen kožené boty a staré lano.

Ale na cestě nás čekala naprostá změť ledových věží a proláklin, které se rozprostíraly ve všech směrech. Reinhold Messner. Když zde byl Shackleton a jeho muži, byly nad těmito proláklinami sněhové mosty, ale ty se mohly kdykoliv celé zřítit. Nacházeli se v naprosto neznámém světě. Nevěděli, co mají čekat. Musíte si pak představit jejich nadšení a euforii, když se podívali dolů a zjistili, že to dokázali. Celou tu cestu zvládli díky své vynalézavosti a tvrdému odhodlání.

Zvládli jsme přechod vnitrozemím za tři dny, v plné fyzické síle a s dostatkem jídla, bylo to však obtížné. Oni pochod zvládli za 36 hodin bez odpočinku, se stále znecitlivělými končetinami z plavby na člunu. Když uvážíme náročnost výstupu a jejich podmínky, je naprosto mimořádné, že to vše dokázali. V lidské historii neexistuje příliš mnoho příběhů lidské vytrvalosti, které by se mohly vyrovnat tomuto hrdinství. Shackleton přeměnil své zklamání na neuvěřitelnou odyseu ve jménu přežití a prohru proměnil na vítězství.

Příběh pokračuje a my se dozvídáme, že Shackletona a jeho muže zavedl starý norský rybář do domu velitele stanice. Tváře mužů byly šedé od tuku a kouře, vlasy měli rozcuchané a plné soli. Kdo jste? zeptal se velitel. Muž tiše odpověděl: Jmenuji se Shackleton. Velitel se otočil a rozplakal se. To nejhorší měl již Shackleton za sebou, avšak všechny jeho myšlenky se ubíhaly k mužům, které zanechal na malé pláži. Po záchraně tří členů posádky na Jižní Georgii se Shackleton třikrát pokusil dostat se k mužům na Sloní ostrov, avšak led jej po dlouhé měsíce blokoval a on nemohl pokračovat v cestě.

Wild a jeho muži již začali ztrácet naději. Začali se obávat nejhoršího. 4Shackleton se v moři ztratil. Pak, 30. srpna 1916, uviděli, jak se k pláži blíží loď. Když byl člun v doslechu, všichni jednohlasně křičeli. Jsme všichni v pořádku! Všichni v pořádku! Shackleton úzkostlivě počítal postavy na pláži. Otočil se k Worsleymu a řekl: Jsou tam všichni, kapitáne. Všichni jsou v pořádku. Nedošlo ke ztrátě ani jediného života.

Příběh Shackletona a jeho mužů je eposem lidského ducha - dvaceti sedmi statečných mužů, jež poháněla jejich vůle žít, a jednoho vůdce, který byl hrdinsky odhodlán za každou cenu zachránit všechny své muže. Shackleton později napsal... Když si na to vzpomenu, byli jsme vlastně bohatí. Trpěli jsme, hladověli a zvítězili jsme. Viděli jsme Boha v celé jeho kráse, slyšeli jsme řeč přírody. Dosáhli jsme duše člověka.