The life of birds: Vrabci v Jižní Africe.
Vrabci jedí prakticky cokoli: hmyz, bobule, a hlavně semínka. Z této stravy vzniká jejich svalovina, tedy maso. Není nic výživnějšího. Proto jsou sami vyhledávanou kořiští. O jídlo stojí taky sokol. A už ho má. Maso je tak výživná strava, že sokolovi stačí zabíjet jen jednou denně. Zbytek dne může jen tak vysedávat na hřadu. Dobrý způsob obživy. Ale ne vždy je snadno k mání. Jsme na zdánlivě holém kopci na Novém Zélandu.

Ve skutečnosti tu sídlí početná kolonie buřňáků. Dospělí buřňáci jsou na lovu, ale tohle jsou jejich nory. Uvnitř většiny z nich čeká tlusté, šťavnaté kuře. A tenhle pták to ví. Je to papoušek nestor kea. Papoušek, který se nespokojí s oříšky a bobulemi. Ne že by jeho zobák na takovou stravu nebyl vybaven. Ale dokáže klovancem i zabít. Papoušci kea chodí podél nor a naslouchají. Teď něco uslyšeli. Kuře buřňáka se v podzemní komůrce chruje.

Tunel je však pro papoušky úzký. Musí se ke kuřeti prokopat. Papoušci kea se začali živit masem relativně nedávno, a tak nejsou k vyhledávání kořisti tak dobře vybaveni. Ptáci, kteří začali jíst maso dříve, dokáží kořist nalézat mnohem sofistikovaněji. Puštík vousatý loví v Arktidě. V létě se prakticky nesetmí, ale kořist, kterou puštík loví, se skrývá pod sněhem. Puštík musí pátrat s pomocí sluchu, podobně jako papoušek kea.

Puštíkův sluch je však mnohem ostřejší, a asi 10x lepší než lidský. Ochmýřené kruhy na obou stranách tváře mu slouží jako naslouchátka. Uši jsou odstíněné, takže každé přijímá zvuk jen ze "své" strany. Sova tak může monitorovat krajinu stereofonně. Teď zachytila pod sněhem slabý šustot lumíka. Ani neviditelnost neposkytla lumíkovi dostatečnou ochranu. Díky svému sluchu může puštík lovit po celý rok, včetně polární zimy, kdy celé týdny není světlo.

Na jiných místech sovy při lovu spoléhají na jiný smysl: na zrak. Čím větší je oko, tím více světla zachytí, a tím lépe funguje v šeru. Tyto oči jsou tak ohromné, že s nimi nejde v očním důlku pohybovat. Jsou to oči výrečka malého. Vnímá jimi spíše tvary než barvy, takže všechno vidí jako v šerosvitu. Zato vidí i ve tmě, která by pro většinu ptáků byla neproniknutelná. Kořist mu v jeho bezbarevném světě prozrazuje její pohyb.

Z tohohle pavouka by jistě byla šťavnatá svačinka. A také bude, pokud se pohne. Denní lovci, jako tyto káně, mají jiný typ zraku. V době páření loví hlavně zaječí mláďata. Při dostatku světla se z oka káně stává dalekohled, a pokud se zajíc pohne, pták ho spatří i na míli daleko. Navíc vidí v celém spektru barev. Díky své dalekozrakosti má káně trvale pod dohledem ohromné území, aniž by se vzdálila z pozorovatelny. Zající se pasou nedaleko od svých nor.

Vzdálit se od nich by byl nerozum. Káně zaznamenala příležitost a vyrazila do vzduchu. Je sto metrů nad zemí a každého zajíce vidí velmi zřetelně. Tentokrát ale neměla káně štěstí. Úspěchem skončí jen minimum jejích útoků, ale tenhle pokus ji nestál moc energie a vítr ji vynáší zpátky nahoru. Poštolka, která je skoro o polovinu menší než káně, hledá drobnější kořist: hraboše. Barevné vidění má výtečné - lepší než my, protože zahrnuje i ultrafialové spektrum.

Mořskou modř Cornwallského pobřeží vnímá poštolka mnohem intenzivněji než my. Dlouho nebylo známo, jak (a jestli vůbec) jí to pomáhá k lovu. Zvolna tomu však začínáme přicházet na kloub. Hraboši přes den prakticky neopouštějí své útočiště: síť chodbiček v trávě. Cestičky si neustále označují močí, a ta je v ultrafialovém světle velmi jasná. Díky ultrafialovému vidění poštolka pachové značky hrabošů vidí. A tak pták ví, na která místa se má soustředit.

Tohle se povedlo. Širé nebe nad rozlehlými africkými rovinami. A tady máme supy. Žerou maso, ale sami neloví. Také oni pátrají po potravě s pomocí ostrého zraku. Mají tak bystré oči, že mohou pláně hlídat z výšky přes 300 m. Širokými křídly zachycují proudy teplého vzduchu stoupající od ohřáté země, takže jsou nadnášeni a prakticky je to nestojí vlastní energii. Pozorují zem pod sebou, ale také si bedlivě všímají ostatních supů.

Vedle mršiny se na zemi objevil sup královský. Všimli si toho supové bělohlaví a začínají se v kruzích snášet. Další se už se k supu královskému připojili. Spouští se čím dál víc ptáků, což neujde pozornosti dalších, na míle daleko. S reakcí každého ptáka se zpráva o objevu kořisti šíří mezi hlídkami na nebi. Další a další ptáci se v kruzích slétají na hostinu. Během několika minut mršina zmizela v husté strkanici ptáků.

Supové nemají na hlavě a na krku peří, takže mohou vrazit hlavu hluboko do mršiny, aniž se zaleptají. A přilétají další. V Serengeti zabijou nejvíc kořistí velké kočky, ale většinu masa, které je na planích k dispozici, nesežerou lvi ani leopardi, nýbrž supi. Lidské chřípí hnilobný zápach nesnese. Supové jsou ale vůči němu odolní. Necítí ho. Nepřivedl je sem čich, ale ostrý zrak. Jistý pták, i když je výjimkou, má však čich mimořádně ostrý.

Jsme v trinidadském deštném pralese a listy nade mnou tvoří téměř neprostupný strop. Kdyby tu na zemi ležel takovýhle kousek masa, žádný pták by ho z oblohy nespatřil. Jenže tenhle kousek masa kromobyčejně páchne. Schválně ho tu teď schovám. Z kopce nad klenbou stromů teď můžu sledovat, co bude dál. Zatím po ptácích ani vidu. Ale hele... Kondor krocanovitý... A další. Kondora krocanovitého snadno poznáte podle lysé hlavy. Není červená, ale černá.

Kondoři krocanovití se na scéně vždycky objevují jako první. Maso jsem nechal přímo tamhle. Není to ani tři čtvrtě hodiny, a už se začínají slétávat. Je až k nevíře, že se zápach takového kousíčku masa propletl klenbou pralesa a mohl být zachycen půl míle daleko. Neméně podivuhodná je citlivost kondorů k jemným rozdílům v koncentraci pachu. Zdroj zápachu vystopují tak, že cítí, kterým směrem nepatrně vzrůstá jeho intenzita.

Na ptačí poměry má ovšem kondor krocanovitý výjimečné ústrojí v podobě širokého chřípí s mimořádně vyvinutými čichovými orgány. Už je blízko. Ví, že tam někde něco je. Už to má! K tomu, aby odtrhli proužek masa, kondorům jejich zobáky docela stačí. Svou potravu koneckonců nezabíjejí. Ptáci, kteří zabíjet musí, ovšem mají mnohem účinnější zbraně. Málokteré zvíře přežije, když se do něho zatnou takhle robustní pařáty. Jejich majitelem je africký orel korunkatý.

Je to ohromný, metr dlouhý pták. Dokáže zabít kořist o 4násobku vlastní váhy. Loví v korunách východoafrických pralesů a zaměřuje se především na opice. Kočkodani červenozelení se málokdy odváží na vysoké, obnažené větve, takže se neloví moc snadno. Orel má s ohledem na své proporce poměrně krátká křídla, aby se mohl proplést korunami stromů. Kočkodani se navzájem varují speciálním pokřikem, který znamená "nebezpečí shora". Orel opici chytil.

Společně se svým partnerem se vrací ke svému hnízdu. Několik dní staré mládě ještě nedokáže trhat kořist samo. Musí ještě hodně vyrůst, a tomu odpovídá i jeho apetyt. Rodiče ho budou muset krmit 4 měsíce, než bude schopné samo létat. 9 dalších měsíců ovšem potrvá, než zesílí, aby mohl sám lovit. Aby zajistili jídlo pro sebe i pro mladé, potřebují orlové rozsáhlé loviště. Své teritorium si všichni orlové velmi důrázně hájí.

Tady máme orla mořského. Hlídkuje nad zalesněným pobřežím Malajsie, podél něhož každý den rybaří. Zvířata obývající vzduch musí ve vzduchu také bojovat. Orel k tomu používá svou základní zbraň: pařáty. Slané jezero Bogoria ve Velké příkopové propadlině napájejí horké sopečné prameny. Na první pohled krutě nehostinné místo. A také jím pro většinu tvorů je. Ačkoli však v této vodě nemohou žít ryby, orel jasnohlasý tu potravy najde dost.

Milion plaměňáků. Potravní řetězec snad ani nemůže být kratší než právě tady. Ve zdejších slaných vodách přežijí jen mikroskopické řasy, které tu však díky slunečnímu svitu bují po tunách. Plameňáci je filtrují z vody svými zobáky, a rostlinná strava se mění v maso. A to je zase potrava pro orly. Plameňáci chodí pít na mělčinu z pramenů, které jsou jediným zdrojem čisté vody. Tady jsou však docela bezzbraní. Jakmile se objeví orel, plameňáci prchají do hluboké vody.

Tam se za nimi orel nepustí, protože by je nedokázal zdvihnout a odnést. Plameňáka může sežrat jen na mělčině nebo na pobřeží. Kořist je tu v tak husté koncentraci, že se jednotlivé páry orlů jasnohlavých usídlili podél jezera v rozestupech zhruba jedné míle. Ani takové množství lovců však populaci plameňáků příliš neovlivní. Orlové jasnohlaví zpravidla chytají na vodní hladině ryby, nejsou zvyklí popadnout za křídlo ptáka. Ale to tady vlastně ani nemusí.

Teď už jen stačí dotáhnout oběť na pobřeží. Málokterý predátor má nepřetržitě přístup ke kořisti v takové koncentraci. Plameňáci jsou opět na mělčině. Sotva si lze představit méně slibné loviště než lávové pole vulkanických Galapág. Jeden pták však dokáže lovit i tady. Na souši sice moc vegetace není, ale ve vodách podél pobřeží ano. Pasou se na ní tyhle zvláštní ještěrky, leguáni mořští. Dokonce se pro ni potápěji na mořské dno.

Tam jsou mimo dosah dravých ptáků. Jenže pak z moře vylézají na kameny, aby odpočívali a vyhřívali se. Ti největší jsou pro dravce příliš velcí a silní. Ti nejmenší zase dokáží rychle zmizet v bezpečí kamenné pukliny. Snadným cílem jsou však samice, zvláště v určitém období. Káně rudochvostá o tom dobře ví. V době páření se samice leguána musí odvážit na písečnou pláž, aby nakladla vajíčka. Jen tam může vyhloubit dostatečnou noru.

Na ostrově je jen několik pláží a káně je všechny sledují. Poté, co leguán vyhrabe díru a naklade vajíčka, bude určitě unavený. A to je ta pravá chvíle pro káni. I tak ovšem leguáni běhají pořád velmi rychle. Pokud samice doběhne ke kamenům, bude zachráněna. Tahle prchá jen do nory, kterou právě vyhrabala. Bude se muset pokusit o útěk později. Střet rozhodně není předem rozhodnutý. Leguán má pořád hodně sil. Hodně, ale ne dost.

Štědré nabídky využívá velké množství kání. Tahle samice však utíká dál, i když je zraněná. Káně souboj prohrála. Jakmile je leguán v noře, káně už na něj nemůže, i když ho třeba pořád vidí. Někteří dravci však dokáží vylovit kořist i z hluboké nory. Tohle je jestřábovec pochopovitý. Má mimořádně dlouhé nohy. A co víc, díky hypermobilnímu kloubu je může ohýbat dozadu. Jako tenhle mladý pták, který se snaží z dutiny hnízda vylovit ptačí mládě.

Nepovedlo se. Tenhle dopělý jestřábovec si však při lovu ještěrky počíná houževnatěji. Ještěrku polyká vcelku. Tuhle ještěrku však ulovil ťuhýk. Na to, aby ji pozřel vcelku, je moc malý. Pařátky ani zobák nemá stavěné na to, aby ji mohl naporcovat. Veškerou řeznickou výbavu mu ovšem poskytnou háčky a ostny afrických akácií. Vypořádá se tímhle způsobem s kořistí od rozměru brouka až po velikost lasičky. Některá větší zvířata nechává viset nabodnutá, aby se jejich tělo rozložilo.

Někdy si v takových spižírnách vytváří zásoby na horší časy. Ale mnohdy bývá čerstvé maso příliš velkým lákadlem. Orlosup bradatý žere kosti, ale rozlámat velkou kostru - to je ještě větší problém. I když je to statný pták, jeho zobák ani pařáty na takový úkol nestačí. Podobně jako ťuhýk má však v zásobě pár fíglů. Když shazuje kost, nevybírá místo nahodile. Má svá oblíbená místa, kde trčí ze země kameny, i když ne vždycky se trefí, jak by měl.

Z téhle kosti získá spoustu úlomků. Může polykat i ty nejostřejší, protože je rychle rozpustí silné trávicí šťávy. Největší odměnou je morek. K němu se ale dostane, jen když náležitě rozlomí velké kosti, a to se neobejde bez houževnatosti. Orlosup upustí kost až 50x, než se tím správným dopadem o kámen rozlomí. Tělesná schránka zvířat skýtá potravu tak výživnou, že ptákům stačí sníst jí málo. Aby tuto potravu získali, musí však často vynaložit značné úsilí.

V anglických lesích je takové potravy spousta, ale v hustém porostu se těžko hledá. Jeden pták se však na lov tady specializuje. Létá velmi rychle, velmi nízko a počítá s momentem překvapení. Tohle je jedno z jeho oblíbených lovišť; zarostlý starý sad, kam lesní ptáci přilétají na shnilá jablka a housenky. Krahujec sem zavítá každý den a čeká na svůj moment. Svůj plíživý let má nacvičený do nejmenšího detailu. Praktikuje ho někdy 2x až 3x za den.

Krátká oblá křídla a dlouhý ocas mu umožňují rychlý průlet úzkým prostorem. Varovné volání burcuje celý les. Tentokrát ptačí komunitu nezaskočil. Tenhle dravec je 6x těžší než krahujec. Je to jestřáb a kromě ptáků loví i savce. A tady máme potkana. Také jestřáb dovede manévrovat úzkým prostorem, ale při lovu v lese používá i jinou metodu. Pustí se za potkanem jako běžec. Ačkoli mají lovci impozantní zbraně i schopnosti, většina jejich útoků končí nezdarem - tak jako tenhle.

Na pobřeží Cornwallu žije jeden z nejvíce specializovaných dravců. Tady máme jeho oblíbenou kořist - holubi. Vysoko na nebi, téměř v nedohlednu, hlídkuje sokol stěhovavý. Holubi jsou rychlí letci. Sokol se pouští do útoku. Dá křídla k tělu a nabere rychlost 300 km/h. Když v téhle rychlosti zasáhne kořist pařátem, okamžitě ji usmrtí. Teď se vrací do hnízda. Na maso už čekají dva netrpěliví zájemci. Aby svá mláďata uživil, musí sokol zabíjet několikrát za den.

Mláďata můžou létat až po pěti týdnech, kdy jsou již plně opeřená. První výlety jsou jen zkusmé. Na vítr v křídlech si musí zvyknout. Druhé mládě přihlíží. Za deset dní už si mláďata troufnou dorážet na racka. Střelhbitý úchop, charakteristický pro sokoly, se ovšem nedá naučit přes den. Během letu musíte vytrčit nohy vpřed a rozevřít pařáty. Ocas sourozence není špatný cvičný cíl. Teď už jsou ve hře tři mladí. Zdokonalují manévrt střemhlavého spouštění, svinutí a nástupu křídel, s jehož pomocí dosahují své jedinečné rychlosti.

Vývrat a náklon, pád a úder. Vypadá to jako nevinná hra, ale jak už to u takových her bývá, jde o přípravu na dospělý život. A máme tu hodinu pro pokročilé. Rodič nese mladým v pařátech holuba - zraněného, ale pořád živého. Mládě ho přebírá - a bude poprvé zabíjet. Za měsíc z něj bude nejhbitější lovec na světě. Jen třetinu země tvoří souš. Zbytek pokrývá voda. A v ní je také spousta potravy. Kdo chce lovit ryby, musí si osvojit úplně jiné techniky, jak uvidíme v příštím díle našeho pořadu.

Přeložil: Vindemiatrix