Tristram Stuart: Skandál o globálním plýtvání jídlem
Když mi bylo 15 let, začal jsem pracovat na skandálním odhalení globálního plýtvání jídlem. Koupil jsem si nějaká prasata. Žil jsem v Sussexu. A začal jsem je krmit tím nejtradičnějším a ekologicky přívětivým způsobem. Šel jsem do naší školní jídelny a řekl jsem: "Dejte mi zbytky, nad kterými moji spolužáci ohrnují nos."

Šel jsem do místní pekárny a vzal si jejich okoralý chleba. Šel jsem k místnímu zelináři a k farmářovi, který vyhazoval brambory, protože měly tvar nebo velikost nevhodné pro supermarkety. To bylo skvělé. Moje prasata z toho vyhozeného jídla udělala skvělé vepřové. Prodal jsem to vepřové rodičům svých spolužáků a získal jsem pěkný přivýdělek ke svému kapesnému.

Všiml jsem si ale, že většina jídla, které jsem dával svým prasatům byla ve skutečnosti vhodná i pro lidi a že jsem jenom vlastně jenom seškrábnul slabou povrchovou vrstvu. Tam přímo nahoře, na vrcholu potravinového řetězce, v supermarketech, v zelinářstvích, pekařstvích a v našich domácnostech, v továrnách a na farmách, nesmírně plýtváme jídlem.

Supermarkety se mnou ani nechtěly mluvit o tom, kolik jídla vyhazují. Obešel jsem supermarket. Viděl jsem popelnice plné jídla, které byly zamčené a pak je náklaďáky vyvezly na skládku. Řikal jsem si, že s jídlem se dá určitě dělat něco užitečnějšího, než ho jen vyhodit.

Jednou ráno, když jsem krmil svoje prasata, všimnul jsem si obzvlášť chutně vypadajícího, sluncem vysušeného plátku rajčete, který se čas od času vynořil. Chytil jsem ho, sedl jsem si a snídal se svými prasaty. To byl první můj počin v oblasti, kterou jsem později nazval freeganiánství, které doopravdy ukazuje, jak je nesprávné plýtvat jídlem a předkládá řešení tohoto problému.

To znamená jednoduše si sednout a jídlo sníst místo toho, abychom ho vyhodili. Postupně se z toho stal způsob konfrontace s velkými podniky v odvětví plýtvání jídlem, a zejména jejich zveřejňování, aby bylo jasné, že pokud se mluví o vyhazování jídla, nejde o jídlo zkažené nebo jídlo, které je za svým zenitem. Jde o dobré, čerstvé jídlo, kterým se plýtvá v kolosálním měřítku.

Nakonec jsem začal psát knihu, vlastně proto, abych ukázal jak velký je tento problém v globálním měřítku. Kniha ukazuje pravděpodobnou úroveň plýtvání potravinami v jednotlivých zemích, a to ve všech státech světa. Empirická data, správné statistické údaje neexistují, a proto, abych dokázal, že mám pravdu, musel jsem nejprve najít nějakou zástupnou variantu, jak odkrýt, kolik potravin bývá vyhazováno zbytečně.

Takže jsem vzal celkový objem potravin vyrobených nebo dodaných do každé jednotlivé země a porovnal jsem ho s tím, co se skutečně v dané zemi spotřebuje. To je zase založeno na tom, jaké jsou přehledy denního příjmu živin, na úrovni obezity v jednotlivých zemích a na celé řadě faktorů, které nám dávají přibližný odhad, kolik jídla skončí skutečně v lidských ústech. Ta černá čára uprostřed této tabulky je pravděpodobná úroveň spotřeby, která už zahrunje určitou toleranci pro nevyhnutelný odpad.

Vždycky se nějaké jídlo vyhodí. Nejsem nerealistický, abych si myslel, že můžeme žít ve světě, kde se žádné jídlo nevyhodí. Ale tahle černá linka ukazuje, kolik jídla by bylo potřeba v každém státě, aby výživa pro každého jeho občana byla kvalitní, stabilní a bezpečná. Cokoliv nad tuto linku, a rychle zjistíte, že se to týká většiny zemí světa, toto je zbytečný přebytek, a pravděpodobně to představuje množství vyhozeného jídla v každé zemi.

Čím je země bohatší, tím více investuje do většího a většího přebytku potravin v obchodech a restauracích a jak můžete vidět, většina evropských a severoamerických států se pohybuje v úrovni 150 až 200 procent celkových výživových potřeb své populace. Takže země jako USA mají dvakrát více jídla v obchodech a v restauracích, než kolik obyvatelstvo Spojených států potřebuje.

Věc, která mě vážně překvapila, když jsem dával dohromady tyto údaje, a bylo to hodně čísel, byla ta, jak je to odstupňováno. Země se rychle dostanou nad úroveň 150 procent a potom se množství potravin srovnává a už nestoupá tak rychle, jak by se dalo očekávat. Takže jsem se rozhodl podívat se na ty údaje podrobněji, abych zjistil co je pravda a co ne. Zjistil jsem toto.

Pokud vezmete v úvahu nejen jídlo, které skončí v obchodech a v restauracích, ale také jídlo, kterým lidé krmí hospodářská zvířata, kukuřici, sóju, pšenici, potraviny, které lidé mohou jíst, ale místo toho jím vykrmují hospodářská zvířata, aby zvýšili produkci masa a mléčných výrobků, zjistíte, že ve většině bohatých zemí je třikrát až čtyřikrát více jídla, než kolik jejich obyvatelstvo potřebuje pro vlastní výživu. Země jako USA má čtyřikrát více potravin než potřebuje.

Když lidé mluví o potřebě zvýšit globální produkci potravin, aby se nasytilo těch devět miliard lidí, kteří budou podle očekávání žít na naší planetě do roku 2050, vzpomenu si vždycky na tyhle grafy. Ve skutečnost máme v bohatých zemích enormní rezervu potravin. V minulosti jsme neměli nikdy tak obrovský přebytek jídla. V mnoha ohledech je to velký úspěch lidské civilizace a zemědělství, kterému jsme se začali věnovat před 12 tisíci lety. Je to mimořádný úspěch.

Byl to mimořádný úspěch. Ale musíme si teď uvědomit, že dosahujeme ekologické hranice, kterou může naše planeta unést a pokud budeme kácet lesy tak, jak to ted každodenně děláme, abychom vypěstovali více a více potravin, když vyčerpáme vodu ze ztenčujícíh se vodních zásob, když budeme vypouštět emise z fosilních paliv při honbě za větší a větší produkcí potravin, a když jich tolik vyhodíme musíme začít uvažovat o tom, že můžeme začít šetřit.

Včera jsem byl v v jednom z místních supermarketů. Často chodím do různých obchodů, můžete říct, že na inspekci, abych viděl, kolik toho vyhazují. Mezi tím ovocem a zeleninou a dalšími vyhozenými věcmi jsem tam našel i docela dost balíčků sušenek. A řekl jsem si, no, tohle by mohlo sloužit jako symbol pro dnešní přednášku.

Chci, abyste si představili, že těch devět sušenek, které jsem našel v popelnici, představuje globální zásobu potravin. Připraveni? Začneme s devíti. To je to co se za jeden rok sklidí na polích celého světa. O první sušenku přijdeme, ještě dřív než opustíme farmu. To je problém, který souvisí hlavně s tím, jak je zemědělská výroba organizována. Může jít o nedostatečnou infrastrukturu, chlazení, pasterizaci skladování obilí v silech, nebo i v přepravkách na ovoce.

To všechno způsobuje, že potraviny se zkazí ještě předtím, než opustí farmu. Další tři sušenky, to je jídlo, které určíme jako krmení pro zvířata. Kukuřice, pšenice a sója. Bohužel, naše zvířata jsou neefektivní, takže dvě třetiny toho, co spotřebují, přemění na výkaly a teplo, takže tím jsme přišli o tyhle dvě a jenom jedna nám zbývá na výrobu masa a mléčných výrobků. Dvě další vyhodíme do popelnice přímo.

To je to, co má většina z nás na mysli, když hovoříme o plýtvání potravinami, které skončí v popelnicích v kontejnerech supermarketů a restaurací. Přišli jsme o další dvě sušenky a zbyly nám jen čtyři sušenky, které sníme. To není právě nejhospodárnější využití globálních zdrojů zvláště, když si uvědomíme, že na světě už existuje miliarda hladových lidí.

Když jsem prošel tyto údaje, potřeboval jsem ukázat, kde to jídlo končí. Kde to skončí? Jsme zvyklí vidět potraviny na talíři, ale co ta část, která mezi výrobou a spotřebitelem zmizela?

Začneme se supermarkety, to je lehké. Tohle je výsledek mého hobby, což je neoficiální inspekce popelnic. (Smích.) Asi si myslíte, že to je divné, ale pokud bychom se mohli spolehnout na to, co nám tvrdí korporace o tom, co dělají u zadních vchodů svých supermarketů, nemuseli bychom se tam vkrádat tajně a otevírat popelnice, abychom se podívali, co je uvnitř.

Tak tohle můžete vidět víceméně na každé ulici v Británii, v Evropě, v Severní Americe. Je to kolosální plýtvání jídlem, ale při psaní své knihy jsem zjistil, že toto obrovské plýtvání jídlem je ve skutečnosti pouze špička ledovce. Pokud se vydáte nahoru dodavatelským řetězcem, zjistíte, kde se jídlem plýtvá opravdu v obrovském měřítku.

Můžete, prosím, zvednout ruce, kdo máte doma krájený chleba? Kdo žije v domácnosti, kde ta patka, ten první a poslední krajíc, každého bochníku - kdo žije v domácnosti, kde se tyhle krajní plátky snědí? Dobře, většina lidí, ne každý, ale většina, a tohle vidím, rád to říkám, po celém světě. Viděl ale někdo supermarket nebo obchod se sendviči, kdekoliv na světě, kde prodávají sendviče s tím krajním plátkem? (Smích.)

Já jsem to tedy neviděl. Takže jsem přemýšlel, kam ty patky jdou? (Smích.) Odpověď je, bohužel, tato: 13 tisíc krajíců čerstvého chleba, upečeného každý den v této jediné pekárně, čerstvého chleba. Ve stejném roce, kdy jsem navštívil tuto továrnu, jsem byl v Pákistánu, kde v roce 2008 lidé hladověli v důsledku globálního nedostatku potravin. Přispěli jsme k tomuto nedostatku tím, že jídlo tady v Británii a v jiných zemích vyhazujeme do popelnic. Bereme z regálů v obchodech jídlo, na kterém závisí hladovějící lidé.

Pokud se podíváme o stupínek výše k farmářům, kteří vyhodí někdy až třetinu nebo i větší část své sklizně, protože neodpovídá kosmetickým standardům. Tento farmář, například, investoval 16 tisíc liber do pěstování špenátu, ale ani jeden lístek nebyl sklizen, protože mezi špenátem vyrostlo trochu trávy. Brambory, které jsou kosmeticky nedokonalé, se dávají prasatům.

Pastináky, které jsou příliš malé podle standardů supermarketu, rajčata na Tenerife, pomeranče na Floridě, banány v Ekvádoru, který jsem navštívil v minulém roce, všechno se to vyhazuje. Tohle je jednodenní odpad z jedné banánové plantáže v Ekvádoru. Všechny banány se vyhazují, i když je to dokonale poživatelné, protože mají špatný tvar nebo velikost.

Když to děláme s ovocem a zeleninou, vsaďte se, že to můžeme udělat se zvířaty. Játra, plíce, hlavy, oháňky, ledviny, střeva - všechny tyhle věci, které jsou tradičními pochoutkami a výživnou součástí naší gastronomie se vyhazují. Spotřeba vnitřností klesla v Británii a v Americe za posledních 30 let na polovinu. Těmito věcmi v nejlepším případě krmíme psy, nebo se spalují. Tento muž v Kashgaru, v provincii Xinjinag, v západní Číně podává své národní jídlo.

Jsou to ovčí vnitřnosti. Je to vynikající, výživné a, jak jsem se dozvěděl při své návštěvě Kashgaru, symbolizuje to, že plýtvání jídlem je u nich tabu. Seděl jsem v kavárně u cesty. Kuchař si se mnou přišel popovídat, dojedl jsem své jídlo, a on uprostřed konverzace přestal mluvit a začal se mračit do mojí misky. Říkal jsem si: "Můj bože, jaké tabu jsem porušil? Jak jsem urazil svého hostitele?!" Ukázal na tři zrnka rýže na dně mé misky a řekl. "Dojíst." (Smích) Říkal jsem si: "Můj bože, tak já jezdím po světě, říkám lidem, aby přestali plýtvat jídlem a tenhle chlapík mě chytil do mé vlastní pasti". (Smích)

Ale získal jsem tím víru, že my lidé máme moc zastavit to tragické plýtvání, pokud budeme považovat vyhazování potravin za společensky nepřijatelné, pokud na něj budeme upozorňovat, budeme o něm informovat korporace, budeme říkat vládám, že chceme, aby plýtvání jídlem skončilo. Máme moc to změnit.

Ryby, 40 až 60 procent evropských ryb je vyhozeno do moře, nedostanou se ani na břeh. V našich domovech jsme ztratili kontakt s jídlem. Tohle je experiment, který jsem provedl se třemi saláty. Kdo má doma salát v lednici? Většina lidí. Tento nalevo byl 10 dní v lednici. Ten uprostřed byl u mně na stole v kuchyni. Žádný velký rozdíl. S tím napravo jsem zacházel jako s řezanou květinou. Je to živoucí organismus, uříznete kousek, dáte ho do vody, mně vydržel v pohodě ještě další dva týdny potom.

K nějakému plýtvání potravinami, jak jsem už řekl na začátku, musí dojít vždy. Takže otázka zní, co nejlepšího s tím můžeme udělat? Odpověděl jsem si na tu otázku, když mi bylo 15. Vlastně lidé si na tu otázku odpověděli před šesti tisíci lety. Domestikovali jsme prasata, aby pro nás přeměnila odpad zpátky na jídlo. A teď je tento způsob v Evropě ilegální, a to od roku 2001 v důsledku epidemie kulhavky a slintavky. Je to nevědecké. Je to zbytečné.

Pokud vaříte jídlo pro prasata, stejně jako ho vaříte pro lidi, znamená to, že jídlo je bezpečné. Je to taky ohromná úspora zdrojů. V současnosti je Evropa závislá na dovozu milionů tun sóji z Jižní Ameriky. Tam její pěstování přispívá ke globálnímu oteplování, odlesňování a ztrátě biodiverzity. A to všechno proto, aby se nakrmila hospodářská zvířata v Evropě. Zároveň ovšem vyhazujeme miliony tun potravin, kterými bychom mohli a měli ta zvířata nakrmit.

Pokud bychom to udělali a krmili prasata vyhazovaným jídlem, snížili bychom množství uhlíku. Pokud používáme potravinový odpad k anaerobnímu vyhnívání (digesci), což je oblíbený způsob současné vlády, jak se zbavit vyhozených potravin. Při anaerobním vyhnívání vzniká bioplyn, který se používá k výrobě elektřiny. Uspoří se tím ubohých 448 kilogramů oxidu uhličitého na jednu tunu potravinového odpadu. Je mnohem lepší krmit tím prasata. To už jsme věděli za války. (Smích)

Můžeme zahlédnout světýlko na konci tunelu: po celém světě lidé přemýšlejí o tom, jak přestat plýtvat jídlem. Nasytit 5 000, to je akce, kterou jsem organizoval poprvé v roce 2009. Připravili jsme jídlo pro 5 000 lidí, z potravin, které by se jinak vyhodily. Od té doby se podobná akce konala v Londýně, pořádá se i v jiných zemích a na jiných místech. Je to možnost, jak se sejít, jak uctít jídlo užít si ho tím nejlepším způsobem, pochutnat si a přestat s jeho plýtváním.

Pro zachování planety, na které žíjeme, pro dobro našich dětí, i kvůli všem dalším organizmům, se kterými se dělíme o naši planetu. My jsme pozemní živočichové a závisíme na naší půdě, která nás živí. V současnosti ničíme naši půdu tím, že na ní pěstujeme jídlo, které nikdo nejí. Přestaňte plýtvat jídlem. Velice vám děkuji. (Potlesk) (Potlesk)