Ekoprůkopníci - Rekultivace
Jsme v lomu Kobyla v Českém krasu. Před 80 lety to byla taková ohavná industriální jáma, ale dneska je to jeden z centrálních bodů a nejkrásnějších celého Českého krasu. Tady dobře chápeme takové ty hlavní otázky rekultivací. Za prvé: má vůbec cenu rekultivovat, když celá ta krása kolem mne vznikla jenom tím způsobem, že se sem natáhla příroda včetně chráněných kytek z celého okolí, a druhá taková základní otázka je: má-li tedy cenu rekultivace, tak na jakých plochách, kolik procent území by mělo být rekultivováno a vůbec jaký je rozdíl v měřítku krajiny třeba mezi lomem v Českém krasu a severočeskými výsypkami.

Tohle je prostě krajina, kde se vždycky něco dělo. Jsou krajiny české, které jsou takové klidné. Tady třetihory, naprosto dramaticky sopečná činnost, vyvřely vulkanity, tamhle vidíme jeden krásnější kopec než druhý, a ta těžba uhlí ještě dramaticky vystupňovala geologický proces. Čili ono to jakousi logiku má. Jde samozřejmě o to, jak se to potom bude v praxi realizovat. Stanislav Štýs, student lesnické fakulty, napsal diplomovou práci "Zalesňování hald". V roce 1956 nastoupil u šachet a od té doby se věnuje obnově krajiny v severních Čechách a její dokumentaci.

Existují dva rozdílné způsoby, jak to uhlí získávat. To černé uhlí na Ostravsku a Kladensku se těží hlubinně, kdežto hnědouhelná sloj na Mostecku a na Sokolovsku je mocná a těží se povrchově. To znamená, že tomu odpovídá potom i ten způsob obnovy devastovaného území. Na Kladensku, na Ostravsku vznikají poklesy a jednotlivé menší haldy, kdežto tady se devastuje celá krajina. Ta celá krajina se postupně celá zabere, co je nad uhlím se musí někam odtěžit a pak se zase dává do těch vytěžených částí, takže nakonec zůstávají haldy, tedy výsypky, ale v ohromně velkých prostorách.

Zatáhli jsme do této hry řadu výzkumných pracovníků, řadu schopných úředníků na ministerstvech, včetně ministerstva financí, protože to stálo hodně peněz, a řadu zemědělců, lesníků, meliorátorů a tak dále a postupně díky výzkumu v praxi z toho vznikl systém, který je dneska ve světě známý pod pojmem česká škola rekultivací. Málokdo by hádal, že jsme na vnitřní výsypce bývalého povrchového dolu Benedikt v těsné blízkosti Mostu. Tady se těžilo uhlí hodně dlouhou dobu již od předminulého století a teprve v 70. letech se s těžbou skončilo a následovala rekultivace.

Protože jsme vedle města, tak rekultivace s vodou a s okolními parčíky, to znamená rekultivace pro lidi. Miroslav Suchý pracoval léta jako horník. Potom dostal nabídku vést mostecký hipodrom, který vznikl na 140 hektarech výsypky. Ještě dodneška mě iritují věci, že si všichni myslí, že sever Čech je pořád jenom o rekultivacích, o haldách, které nejsou osázené zelení, které nejsou pod trávou, kde se práší, kde je smog, protože to se od těch 90. let výrazně změnilo.

Jak v odsíření elektráren přes rekultivaci veškerých těchto ploch, na kterých šachty fungovaly, takže dneska se málokdy už pozná, jestli to je rostlý terén, tak, jak to tam bylo, a nebo jestli je to terén, kde ho jakoby ruka uměle vytvořila. Celou dobu, co jsem tady, se snažím udělat areál takový, aby sem lidi chodili na návštěvu každý den. Je tady dnes areál pro děti, je tady založený jezdecký oddíl, je postavená ilajnová dráha, kde rodiče s dětmi mohou bruslit.

Vzhledem k tomu, že sám mám tři malé děti, tak vím o tom, že chci vědět, kde se ty děti pohybují. Vím, jaké to je, když nevím, co dělají. To znamená, že je potřeba mít kroužky, aby se ty děti od začátku uchytily nějakým způsobem a aby rodiče věděli, kde je mají, co dělají, a aby se nepotloukaly jenom okolo paneláku. V roce 2001 jsme přibrali parkurový sport, takže vznikly venkovní plochy pro parkury, v letošním roce se tady objevily 4 republikové seriály, Mistrovství České republiky juniorů a dětí a Mistrovství České republiky seniorů.

Z každé vytěžené tuny uhlí, která odchází z regionu, se odvádí peníze na rekultivaci. Roční rozpočet hipodromu je víc než velkorysý. Asi 30 milionů korun. Jednu třetinu hradí Mostecká uhelná a zbytek jsou sponzorské dary. Podívejte se, co příroda umí. Tohle je vlastně výsypka. To je člověkem vytvořená halda, která dneska vypadá jako samotná esence divočiny. Je to porostlé mechovými a lišejníkovými zahrádkami a tu a tam najdete lomikameny a další chráněné rostliny.

Bohužel příroda něco takového umí, hlavně jenom ve vápencích. Buližníkový lom by nikdy takhle dobře nezarostl. Ale jak tomu třeba v těch severních Čechách? Tam se jedná o to, a přírodovědci svádí dlouholetý boj, o to, část ploch ponechat té spontánní revitalizaci, tomu návratu života, návratu přírody jako takové, a část plochy, nejméně dvě třetiny, rekultivovat zaběhlým způsobem. Zemědělci chtějí hodně sedlačiny, lesáci by chtěli vše zalesňovat, rybáři chtějí hodně vodních ploch a současní ekologové by rádi, abychom velkou část tohoto území nerekultivovali a nechali to jako divočinu, nechali to přírodě.

Což teoreticky je správné, protože bychom měli sledovat určitá místa a sledovat práci přírody, ovšem v tomto prostoru žijí lidé, takže s kompromisem počítáme a určitý podíl na různých stanovištích se takhle nechá té divoké přírodě, už kvůli tomu, aby vědátoři mohli sledovat, jak se vyvíjí půda, jak rostou jednotlivé stromečky, jak se bude vyvíjet klima kolem těchto porostů a tak dále. Protože tu pravou přírodu u nás už skutečně nikde nemáme. Vzpomínám si na své rodné město Duchcov, kde ty okolní lesíky, které byly tedy rekultivované uměle, tak byly dost nudné.

Především potřebujeme takovou zákonnou úpravu, která umožní nerekultivovat, nechat celé velké krajinné celky nebo aspoň taková ta místa, tu mozaiku, rekultivovaných a nerekultivovaných ploch. Další důležitá věc jsou kvalitní rekultivační projekty a ty se vždycky odvíjejí od daného místa. Od kvality substrátu, od stavu okolní přírody a od velikosti dané lokality. Stezka, která tady nyní vznikla, tak je hodně rozmanitá. Je využito vědeckých poznatků, nejenom přírodních věd, ale i humanitních věd.

Na prvním zastavení je řečeno, jaká je estetická funkce haldy v krajině. Jak se na ni dívalo v minulých letech, jak se na ni dívají lidé teď. Na poměrně malém území rostou různé rostliny a ten les, když už je vzrostlý, tak je jiný, právě proto je tak oku docela lahodící. Je to mnohem hezčí místo než místo, které se vytvoří uměle. Nějakou rekultivací, protože i laik pozná, že když se projde po nějaké přírodně vzniklé části lesa, že je mu blíž k srdci, než když se projde po nějakém lese nebo remízku, kde jsou stromy v řadách.

Na Kladensku vzniká prostor pro sledování přírodních procesů. Vědci byli překvapeni výskytem vzácnějších druhů flóry a fauny. Můžete tu například potkat králíka divokého, bramborečníka černohlavho či bělořita šedého.

To, co teď uvidíte, to je tutinek z Ferdy mravence: mravkolev tutinek To zná každý, ale nikdo to nikdy neviděl živé. Tak ho musíme teď preparovat, musíme odstředit hlínu, písek, a co zbyde, bude tutinek. Už ho mám! Podívejte se! To je pistolník!

Tohle je larva mravkolva. Podívejte se, jak běhá pozadu, vepředu obrovská klešťovitá kusadla Zkrátka to nejvzácnější se nachází tam, kde bychom to nejmíň čekali, na těch otevřených plochách, kde zdánlivě je jen měsíční krajina, kamení a jen pár kytiček, troška trávy, ale ono ve skutečnosti to je právě stanoviště, které tady trvalo celých sedm tisíc let kulturní krajiny, a není divu, že tím pádem tahleta místa jsou ochranářsky nejcennější. Tohle je další obyvatel těhle otevřených ploch, který v nějakém uzavřeném lese by neobstál.

Mladičká ještěrka. Ještěrka obecná, mladičká. Když se nasype halda, nebo když se znova odtěží, prakticky okamžitě začne zarůstat rostlinami. Během jednoho dvou let ta semínka létají, ta semínka jsou velmi často už v té haldovině přítomná, a některé mezi nimi jsou i kytky docela vzácné. V dnešní krajině, která je přehuštěná dusíkem, fosforem, tohle jsou poslední ostrůvky, kde ty kytky mají to, co potřebují, a sice málo živin - nepřehnojeno. Jaká je současnost a budoucnost kladenských hald? No, především pestrá, a čím je pestřejší, a že bude pestřejší, tím líp.

Na některých částech mohou být dokonce i takové věci jako sjezdovky, na jiných mohou být motokrosy, paintballová hřiště, může tam být úplně cokoliv, a zároveň vždycky zůstane velká část toho využitá jen tak jako úplně málo extenzivně pro lidi, pro houbaře, pro milence, pro lidi se psem, nebo s lahví. Sochařka Dagmar Šubrtová se narodila na Sokolovsku a do Kladna se odstěhovala po studiích na AVU. Na Kladně bydlím nějakých 10 let a taky mi trvalo chvilku, než jsem objevila ty krásy, které tady kolem jsou.

Industriální stavby se staly mojí láskou, dá se říci. A důl Mayrau byl pro mě objeven mým kamarádem, a to díky tomu, že jsme zachránili staré kameny z jiného dolu. Pískovcové obrovské bloky, ze kterých jsou teď tady v areálu Mayrau, dá se říct, monumentální sochy. Za mnou můžete vidět poskládanou z kvádrů hlavu od Kurta Gebauera. A je to jako začátek dialogu mezi starým průmyslovým areálem, starým dolem a novou myšlenkou, jak skombinovat moderní umění, aby sem lidé chodili a vnímali tu krásu v kombinaci s tím interaktivním prostorem.

Já jsem horníkům, průvodcům, nabídla, že se jim tady postarám o to, aby sem chodili i jiní lidé než jenom milovníci technické architektury, takže se tady každoročně několikrát konají různá divadla a autorská čtení, pravidelně sem jezdí umělci, aby sem vytvořili pro tento prostor přímo nějaké své instalace nebo sochy. V současné době se odehrává takový trošku mentální zlom. My jsme vždycky brali ty výsypky, haldy a lomy jako jizvy krajiny, jako něco, co musíme zasypat, co musíme nějakým způsobem zlikvidovat a odsunout z našeho pohledu.

Ale udělejme si srovnání středních Čech a severních Čech dejme tomu za 30 nebo za 50 let. Za 30 let mohou být střední Čechy takovým místem zchátralých suburbií a ruin logistických center a může to být krajina mnohem víc zastavěná a mnohem ošklivější. Zatímco v těch severních Čechách máme kupodivu potenciál, protože těžba anulovala ta sídla, vytvořit pěknou přirozenou krajinu. Ale on ten potenciál je i průmyslový.

Představte si situaci, kdy dejme tomu za 30 nejpozději za 50 let začne docházet hnědé uhlí a my budeme potřebovat energii. Co se bude hodit do severních Čech? Pravděpodobně jaderná elektrárna. A tehdy bude dobré, aby jedno z těch nových jezer bylo tak velké, aby umožnilo efektivní chlazení této elektrárny.