Ohře - Řeka v proudu času
"Dnes žijeme jakoby na houpačce, na houpačce burzovní, ekonomické, klimatické, politické, u plynoucí řeky cítíme tep času, čas, který je delší než naše momentální starosti. Řeka Ohře je naše nejmíň známá řeka, krajina mezi Doupovskými horami a Krušnými horami není příliš zobrazována v našem umění. A tak se vypravme na cestu po této řece a pozorujme její proměny v různých ročních obdobích.

Od lokte řeky, kde se tyčí středověký hrad Loket se starým městem, přes Kadaň, starodávné vesnice a mlýny, Nechranickou přehradu, Libochovice až do Litoměřic, kde se řeka vlévá do Labe. Uvidíme divokou krajinu, skalní útvary, lužní lesy i krajinu kolem elektrárny Tušimice a znehodnocenou půdu. Zažili jsme ničivé povodně a geolog Václav Cílek říká, že voda se nám přihlašuje tak, jako zlobivé dítě a úkolem nové doby bude najít nový, přátelský a vyvážený vztah k vodě."

Vždycky, když uvažujeme o řece, tak uvažujeme o čase. Je tam vždycky to plynutí, ta řeka se neustále proměňuje. Úplně cítíme tu řeku jako bytost, která je každým ročním obdobím úplně jiná. V zimě je taková skorem jako protilidská, liduprázdná, jako bojíme se o ryby, kde se schovávají. Na jaře to celé najednou ožije, lidi začnou chodit na procházky. Pak přijde léto, ale kupodivu se ukazuje, že i v létě ta řeka je dost prázdná.

S výjimkou těch míst, kde se scházejí rybáři. A to léto tak se jako přesune do barevného podzimu. A uvědomujeme si, že vlastně když sedíme v kanceláři, tak málo vnímáme roční období, ty jejich proměny, tu jejich poetiku. Zatímco když jsme venku, zejména teda u té plynoucí řeky, tak cítíme ten tep toho času, který je delší než naše politické nebo ekonomické starosti. Žijeme v takovém trochu zmateném období. Je to život na houpačce.

Ta houpačka je burzovní, politická, ale je to také houpačka klimatická. A jak se v období této obecné lidské nejistoty bude chovat řeka? Zvolili jsme řeku Ohři, která je 300 km dlouhá, která protéká horami, skalami, údolími, nížinami, Severočeskou pánví. Je to mnoho řek v jedné, má nádhernou starou historii a je to pravděpodobně nejmíň známá naše řeka.

Z národnostního hlediska má Ohře jednu velkou smůlu, ona totiž pramení v Německu a pak protéká pod Krušnými horami, je to vlastně sudetská řeka. Její krása málokdy je reflektována v české literatuře, ale o to víc je reflektována v německé literatuře 19. století. Tady na Lokti působil Johann Wolfgang Goethe, který si to místo zamiloval. Samotný Loket leží v tom meandru, leží v tom lokti té řeky a uprostřed je velký krásný středověký hrad s velmi pěkně zachovalým starým městem.

Mezi Loktem a Karlovými Vary řeka vstupuje do kaňonu, je to žulový krásně zachovalý kaňon, který nakonec vytváří městečko, kterému se říká Svatošské skály neboli skály Hanse Heilinga. Tyto skalní útvary vznikly tak, že řeka vstoupila do žulového masivu, který byl vertikálně rozpukán, a vytvořily takové jako izolované skalní věže, které se nejvíc podobají pískovcům. Konkrétně tyhle ty skály mají představovat zkamenělý svatební průvod.

Tohle asi pravděpodobně bude to moje nejoblíbenější místo na Ohři, říká se tomu Stará řeka. Ještě speciálně mezi kamarády tomu říkáme U sumce. Tady samozřejmě je to ideální místo pro rybáře, v prvé řadě, ale zároveň je to nádherné místo z hlediska estetického. Když se podíváte na tu nádhernou řasu, na tu louku pro ryby, je to opravdu něco fascinujícího ve všech denních obdobích. Pokud městem protéká nějaká větší řeka, hned získává jinou atmosféru.

Ohře vždycky hrála velmi důležitou roli v životě lidí na Kadaňsku. Zde, na přehradní hrázi vodního díla Kadaň, řeka v korytě pod přehradní nádrží už protéká přímo kolem města Kadaně a její pravý břeh je poměrně strmější. Je porostlý smíšeným lesem, kde převahu tvoří listnaté stromy, zatímco na levém břehu je ten břeh mírnější. Byla zde zahájená realizace velkého projektu, kdy má dojít ke komplexní úpravě břehu řeky a ta řeka má být víc včleněná do života města a do toho zastavěného území.

Kadaňské údolí bylo osídleno ve velmi dávné minulosti, archeologické nálezy zde dokládají přítomnost kultury knovízské, bylanské, halštatské, ale i laténské ze 4. století před n. l., kterou sem importovali Keltové. Podle legendy právě Keltové měli u brodu přes řeku Ohři postavit dvě osady nazvané Kad a An, což mělo znamenat "zářící oheň", protože si s ostatními hradisky podél Ohře dávali signály prostřednictvím ohňů. Řeka Ohře teče údolím, jehož základem je tzv. oherský rift.

Je to velká geologická struktura. Představte si, že jsou období, kdy Afrika se tlačí na Evropu, vrásní se Alpy a celá Evropa se rozpadá do několika bloků, které jsou lemovány vulkanickými horninami a taky teplými prameny. A podél těch zlomových linií dochází k výstupu většinou mineralizovaných, teplých nebo ohřátých vod jako v Karlových Varech nebo právě tady v Kyselce. V Kyselce ale zároveň vidíme další fenomén.

Je to taková jako obecná zkáza, kterou začal socialismus a dokončil kapitalismus. A já jenom doufám, že to není taková jako metafora, že to není obraz celkového vývoje naší země. Tady existovala kulturní krajina, sem přijížděli králové, císaři, básníci, diplomati. Vedli tady rozhovory, vznikla tady lázeňská kultura. A najednou po tom roce '48 ty lokality, které zůstaly mimo zájem velkých lázeňských měst, se začínaly propadat a výsledek vidíte sami.

Na Ohři já chodím strašně rád chytat ryby, protože Ohře vždycky může poskytnout tajemství nebo nějaké velké překvapení. Tady jedete třeba desetkrát, nechytíte rybu. Pak přijedete jednou, je ošklivě a vy vytáhnete tři nádherný potočáky nad 50 cm a nemůžete na to nikdy zapomenout. Ta řeka má neuvěřitelně charakteristický režim mezi řekami. Jsou tady obrovské staré ryby, které se tady drží, aniž by byl kdokoli schopen je z té vody dostat.

Jsou tady velcí pstruzi potoční, pstruzi duhoví, parmy, candáti, štiky, ale hlavně se sem jezdí kvůli pstruhům. Jsou krajiny jako Šumava nebo Český ráj, které často vídáme na obrázcích nebo ve filmech. A jsou neméně krásné, monumentální, široké a zapomenuté krajiny, které nevídáme skorem nikdy. A to je právě příklad Ohře mezi Doupovskými horami a Krušnými horami.

Krajina pod Krušnými horami vypadá jako skorem exemplární divočina, ale je to trošku omyl, protože všude kolem nás jsou stará hradiště. Je tady síť gotických vesnic jako Radošov s historickým mostem. A je tady dlouhá historie kultivování krajiny. Dokonce v té říční nivě existovaly obhospodařované mlynářské loučky, byl tady systém mlýnů a taky hamrů, ve kterých se zpracovávala ruda z podhůří Krušných hor.

Krajina severně od středního a části dolního toku řeky Ohře je extrémně zdevastovaná, stejně jako ekosystémy, těžbou nerostných surovin, hlavně těžbou hnědého uhlí, a také aktivitami energetického průmyslu. Stojíme u elektrárny Tušimice II. Tato elektrárna byla odsířena, je vybavena čtyřmi bloky o 200 megawattech, ke každému tomu bloku patří ta 96 metrů vysoká železobetonová chladicí věž. Ta pára, co z ní stoupá, to je odpařená voda z řeky Ohře.

Na tuhle řeku začali v posledních letech přilétávat kormoráni, kteří se dělí o řeku s rybáři, kterých tady díky tomu ubývá, zato těch kormoránů je tady stále víc. Ta řeka tím samozřejmě asi trpí, ryby ubývají, ale mám spoustu kamarádů, kteří tu řeku navštěvují stále, i s kormorány, protože v té řece je něco prostě nezapomenutelného. Jsme na vodním díle Nechranice, na 103. říčním kilometru řeky Ohře. Takže ty masy vody, to všechno je Ohře.

Hlavním účelem tohoto vodního díla je stabilizovat průtok, fungovat jako protipovodňová ochrana území pod přehradní hrází, zajišťovat prostor pro rekreaci, pro rybolov a v neposlední řadě zajišťovat výrobu elektrické energie z obnovitelného zdroje. V přehradní hrázi jsou totiž umístěny dvě Kaplanovy turbíny, které tuto elektrickou energii vyrábějí. Přehrada má i svou funkci řekl bych ekologickou, protože poskytuje útočiště mnoha druhům ptáků. Díky tomu byla jako ptačí lokalita zařazena do soustavy NATURA 2000.

Zámek v Libochovicích je příkladem další krásné krajinné kompozice. Tady bylo něco jako Karlův most, to znamená alej soch nad řekou. Za tím na mohutné podezdívce - co kdyby jenom ta povodeň se přelila dál - stojí zámek, který je vlastně tvořen hrozně jednoduchým hranolem. Ale díky tomu, že stěny jsou jemně zkosené, a díky vyváženosti oken a výmalby, tak působí monumentálním dojmem. A také působí takovým tím dojmem celého Poohří - taková ta jemná, harmonická vazba s krajinou, s lidmi.

Cítíme se tady doma a hrozně lidsky. Víckrát jsem se zamýšlel nad tím, proč tolik lidí potřebuje mít jezírka, rybníčky, kus vody, jaký je vztah mezi vodou a architekturou. A vlastně to nevím. Ale vím jenom, že to je pro lidi něco hrozně jako podstatného a důležitého, protože často věnují obrovské množství peněz jenom proto, aby vytvořili vodní plochu blízko místa, kde žijí. Já si skoro myslím, že to má něco dělat s pocitem jako bezpečí a domova. Kdyby ta voda v tom našem životě scházela, tak vlastně se hrozně jako zneklidníme a znejistíme, že nám schází nějaká základní souřadnice života. Tento pohled velmi výstižně charakterizuje postmoderní dobu konce 20. a začátku 21. století.

Umírající, kdysi krásně vzrostlý strom, pod ním sloup z roku 1858 se sochou Panny Marie bez hlavy a v pozadí kostel Nejsvětější Trojice, na jehož střeše roste topol a černý bez. To souvisí s osudem obce Stranná i s osudem celého tohoto kraje, odkud byly po 2. světové válce vysídleny desítky tisíc německých obyvatel. Zatímco v 18. století zde ve 20 domech žilo 175 lidí, dnes zde bydlí 17 trvale bydlících obyvatel. Já samozřejmě uvažuju o různých způsobech, jak se toho dotknout jako výtvarník. Tak mě napadlo, že se pokusím udělat pro řeku Ohři její vlastní autoportrét.

Jsme pod Doksanským klášterem, vždycky to býval jeden z nejvýznamnějších klášterů celých Čech. Je to místo velmi klidné, místo meditativní. Tady se dá dobře myslet na klimatické změny. To není to, co jednou přijde a zahubí nás, to je to, co už je tady a možná to bude zesíleno dalším vývojem anebo ne. Od roku 1997 jsme zažili celou sérii povodní. Zpočátku to byly takové ty předvídatelné tradiční povodně, které vznikají, když hodně naprší na velké ploše a stoupnou hladiny právě těch velkých řek. Jenže od toho roku 2002 prožíváme v podstatě všechny druhy povodňových situací, včetně toho, že v zimě se mohou vytvořit ledové bariéry, za kterými nastoupává voda.

V roce 2009 jsme konfrontováni s takovým novým, možná staronovým prvkem, a jsou to přívalové deště. A tohle to je tak trošku jako situace právě té klimatické změny, že prožíváme ne jeden extrémní stav, ale celou sérii různých stavů, které většinou nedovedeme dobře předpovědět. Většinou jsme zaskočeni vývojem situace. My tak jako kroutíme hlavou a říkáme si, co si zase ta příroda na nás vymyslela. Řeka v podstatě má svoji vlastní energii a má svoji vlastní citlivost, tak tím svým vlastně vodním sloupcem dokáže vytvářet kresbu.

Kresbu - vlastně svoji vlastní tvář nebo svoji vlastní podobu. Samozřejmě je možnost s tou řekou pracovat v různých úrovních síly a energie, ale povodeň bych nedoporučoval určitě. Čím řeka teče v tvrdších horninách, tím větší tendenci má vytvářet ty hluboké kaňony, jaké známe třeba z Vltavy. Naopak, čím jsou horniny měkčí, tak ta řeka víc meandruje a vytváří široké údolí, jako je třeba Labe. Ale my jsme na dolním Ohři, v horninách, které jsou kompromisem, a tak dobře vidíme ty základní prvky říčního údolí. Je to samotný okraj říčního údolí, pak je to vyšší nivní stupeň, který téměř nikdy nebyl zaplavován historickými povodněmi, a tam leží historické vesnice.

A pak máme ten nižší nivní stupeň, a ten patří buďto poli nebo luhu, a pod námi teče řeka. A za povodně se to celé změní tak, že ta řeka vystoupá těch několik metrů, zaplaví nižší nivní stupeň a pak se zase stáhne nazpátek do svého koryta. Dynamika řeky se ukazuje i na té jednoduché malé kresbě, kdy je vidět, že místy v té kresbě je ten pohyb velmi jemný, plynulý, a jindy se velice intenzivně a energicky rozbalí do takového až expresivního výrazu.

Samozřejmě záleží na tom, jak se nastaví štětec, jaká intenzita, jaká síla, ale základní je pohyb řeky a pohyb její citlivosti. Na Ohři nalézáme jedny z nejúrodnějších půd. No a pokud mluvíme o erozi půdy, tak si všimněte, že já vlastně stojím na téhle světlé, šedé, slínovité půdě, ale původně tady byla tahle černozem. Špatným obhospodařováním půdy došlo ke splachům té krásné černozemě do údolí. Dobře to vidíme na tom černém poli.

Takže tady jme přišli o kus úrodné země. V současné době teče řeka Ohře asi 300 metrů odsud, směrem na sever, ale před moha lety tekla v tomto místě a tady jsme mohli stát po pás ve vodě, po pás v řece. Dneska tady po ní zbyly jenom kameny, které se tady válejí po okolí. Můžete tady najít například zkamenělá dřeva, což jsou prvohorní jehličnany. Anebo jsou zde takovéto křemeny, které v podstatě už by se daly považovat za jakési varianty polodrahokamů, protože mají nádherné zbarvení a kresbu.

Je to něco neuvěřitelného. A právě řeky, které tohle mají, které umí zaznamenat svoji minulost, tím že vlastně dokladují prvky života z minulosti, tak ty mám nejraději. Na kopci nad obcí Stranná, u vinohradu, se před námi otevírá asi nejkrásnější výhled na dolní tok Ohře před Žatcem. Řeka dlouhým meandrem protéká kolem Vičic a Stranné, aby pak napřímená mizela na obzoru. Je vidět, že řeka se v těchto partiích stává dospělou a vtéká do krajiny, která je intenzivně zemědělsky obhospodařovaná. Protože máme srpen, tak v řece teče málo vody. Z toho důvodu taky nevidíme žádné vodáky. Naopak vidíme rozsáhlá pole obnažených vodních rostlin, které vystupují na hladinu.

Tohle místo na řece je zajímavé tím, že má zvláštní akustické vlastnosti. Já tady dost často spávám a nemůžu nikdy usnout, protože tento zvuk, který slyšíte, ve dne působí docela přirozeně, ale v noci se to skutečně nedá skoro vydržet. Ta řeka má neuvěřitelné akustické schopnosti - mluvit, přesvědčovat nebo hladit, strašit. Různě. Původní řeka tekla několika paralelními koryty.

Úpravy řeky už někdy od 16. století se soustřeďovaly na to vytvořit jeden hlavní tok, a to se doopravdy, většinou koncem 19. století, podařilo. A při tom byly stavěny jezy, a ty jezy měly několik funkcí. První taková hlavní funkce byla zvedat řeku, takže vzniknul spád a voda mohla roztáčet mlýnská kola nebo elektrárnu nebo prostě nějakou turbinu. Druhý význam těch jezů byl ten, že vlastně vytvářely znova ty napájecí kanály, které buďto prostě vedly k vesnicím, anebo i vytvářely vlastní rybniční soustavy.

Mezi nejkrásnější lužní lesy na Ohři patří Myslivna. Nicméně, co jsou to lužní lesy a jak se vyvíjejí? Pravděpodobně to bylo tak, že ta niva byla původně poměrně členitá a střídaly se dost suché ostrůvky právě s těmi říčními rameny. Poději od středověku začíná docházet ke splachům zemědělské půdy a niva se postupně vyrovnává, ale zároveň je taky vlhčí. Právě pro lužní lesy je typické to, že v podstatě každým rokem na jaře bývají zaplavovány vodou, která se tady drží týden, 14 dnů a někdy i déle.

Kolem řeky Ohře je dobré taky čas od času se projít v určité vzdálenosti od ní, protože velice často se dají najít objekty, které by se daly bezesporu pokládat za umělecká díla. Jeden z nich je například tenhle strom, který pravděpodobně dlouhou dobu eroduje a vyšisuje tady na sluníčku. Není to spojené s destrukcí způsobenou řekou, ale spíše větrem, nicméně rámuje to okolí řeky jako jakási galerie umění. Tenhle objekt už pravděpodobně někdo chtěl odnést do zahrádky. Nepovedlo se mu to, zničilo mu to pilu, ale je to tady.

V takto krásné a tvrdé zimě je obtížné věřit na globální oteplování. To globální oteplování doopravdy existuje. My žijeme v teplém světě, ale zároveň tady existují kratší oscilace, atlantská a pacifická oscilace, která se projevuje zejména tím, že povrchové teploty Atlantského a Tichého oceánu jsou chladnější. Co to znamená z hlediska klimatu a z hlediska řeky? My nevíme přesně, jaké bude počasí, protože oba signály, to znamená velké oteplování i poměrně velké ochlazování, jsou zhruba stejně mocné.

Ale čekal bych, jako skorem všude jinde, takové jako hodně rozkolísané počasí, ale právě i s možností větších zimních povodní a zamrzání řek. S řekou Ohří se loučíme v Litoměřicích, kde se vlévá do Labe. Ale když se zamyslíme nad řekami a nad vodou a nad hydrologickým cyklem, co všechno nám voda provedla za těch posledních 10 nebo 12 let, a nejenom nám, ale taky lidem v Manile a v Číně. A taky byla tsunami a byla Katrina a bůhvíco ještě všechno přijde, tak jako máme pocit, že voda se přihlašuje tak, jako se přihlašuje zlobivé dítě. Skoro si myslím, že jedním z úkolů této civilizace bude najít takový ten nový, přátelský a vyvážený vztah k vodě.

Putování starými cestami
"Ke kvalitnímu životu patří nejen teplá voda, ale také možnost pozorovat sýkorky a projít se přírodou. Cestami zanechávali lidé vlastně už od pravěku své stopy v krajině. Krajina byla stále víc protkávána stezkami, pěšinami, polními či lesními cestami, silnicemi... Cesty vedly i skalami, vodou, od jednoho lidského sídla k druhému. Jsou velmi staré cesty, které po staletí nezanikly, a po těch, které jsme už znovu neprošlapali, teď běhá zvěř.

Některé cesty se tak vrátily zpátky přírodě. V dokumentu Ljuby Václavové se lze procházet i prodírat starými cestami s geologem a literátem Václavem Cílkem a sdílet hravý, imaginativní pohled s výtvarníkem Františkem Skálou. Cesty v přírodě se stávají stejně jako starobylá města či hrady historickou pamětí a naším současným bohatstvím".

Začínáme naše putování po starých cestách. Staré cesty vedly českou krajinou osm, možná deset tisíc let. Možná, že vůbec ty nejstarší staré cesty jsou staré pětadvacet tisíc let a dopravoval se po nich severský pazourek někde od Baltického moře. Kudy ty cesty vedly? Nevedly údolími, protože ta údolí byla vždycky zamokřená, ale les, který byl nahoře na planinách, byl už od pravěku prostupný. Byly to velikány, většinou prosvětlené, pod kterými šlo docela volně procházet.

Staré cesty, ty nejstarší, vznikly tak, že lidi prostě někudy chodili. Když lidé někudy přestávají chodit, i cesta zaniká. Na tomto místě vidíme obojí. Toto je část cesty, kterou lidé chodí, a tady vlastně na druhou stranu pokračuje tatáž cesta, která ale ztratila svoji funkci, a tak si ji postupně příroda bere nazpátek. Teď jsme v jižních Čechách na hradišti Tříslov, to je keltské hradiště z nějakého 2. století před Kristem. Vede tady cesta, kterou jsme přišli. Co je vlastně zvláštní, ta cesta tady existuje minimálně dva tisíce dvěstě let.

Kdybychom cestu brali jako stavbu, protože to stavba je, tak vlastně je to jedna z mála používaných staveb dvě tisíciletí. Jedny z prvních cest byly řeky. Řeky, to byly dálnice pravěkých civilizací, to byla místa, kde se vozil kámen, kde se vozilo dřevo a kudy přicházela sůl do České kotliny. A pak se zdálo, že tyto cesty budou zapomenuté a podívejte se... Jsme v Rožmberku na Vltavě, nedávno proběhla zpráva, že vodáci, kteří jeli od Vyššího Brodu, ucpali tuto dálnici na dvě a půl hodiny.

Jako by se nám v těchto cestách něco vracelo. Staré cesty prodělaly dlouhodobý vývoj. Základem byly ještě pravěké stezky. Z toho se vyvinuly zemské stezky. Pak se dlouho nedělo nic. Neustále byly sice zahušťovány, až teprve za Karla IV. vznikají ty silné cesty neboli silnice, aby vojáci měli kudy pochodovat a vozy kudy jezdit. Pak se zase delší dobu jakoby nic neděje a pak zase za Josefa II., to už je centralizovaný stát, už je pošta, budují se další velké cesty, napřimují se a opět se zahušťují.

V 19. století probíhá industrializace a opět ta síť těch cest, hlavně těch dopravních cest, se nadále zahušťuje. Tento vývoj trvá až někdy do toho roku 1960, kdy se objevují dálnice, jako vlastně úplně nová etapa vývoje cest na našem území. Jak vypadala taková síť cest na charakteristické české vesnici, na takové, na jaké teď právě jsme?

Především, chalup bylo mnoho, pole byla malá, to znamená, že každých sto nebo dvěstě metrů z centra vsi nebo městečka, jako tady ze Mšena, odbočovala vlastně síť cest na všechny směry. Dneska je v podstatě nemožné takovou vesnici obejít kolem dokola, protože ty cesty zanikly. Když se podíváme na staré mapy, tak zjistíme, že všude vedly cesty, všude byly nějaké místní názvy.

A pak vlastně s tou kolektivizací zemědělství vznikly ty velké lány a zmizelo s nimi mnoho cest a mnoho jmen. Toto je místo, kde když ten kopec vyjdu, tak se vždycky zastavím a prohlížím si ten úžasný amfiteátr, protože tady ten prostor je nádherný a zároveň vždycky jsem myslel na to, že bych tady postavil nějakou dominantu, nějakou kapličku nebo sochu, aby to bylo z různých stran hezky vidět. Vždycky jsem tady v té krajině měl takové velmi romantické představy stáda ovcí a podobně.

Tak toto je harmonická kulturní česká krajina. Všimněte se tady v té krajině kolik tady vedlo cest, kolik je tady stromořadí. Ale ve skutečnosti, kdybychom se podívali na starou mapu, tak bychom zjistili, že polovina cest tady schází. Třeba tohle je starý úvoz, který dneska končí v řepkovém poli. Ale teď se podívejte, tady máme starou cestu, je to úvoz, je zarostlý, nejezdí se tu, ale naopak, jezdí se po kraji pole.

Dnes je ta doba prostě taková, že si udělám cestu tam, kde ji potřebuji. Tady vlastně bylo hradiště, ke kterému vedly cesty původní. Ta původní cesta vedla po vrstevnici a ještě tak před pěti lety byla krásná, před dvaceti lety jsme po ní jezdili normálně i autem a teď už se nedá projet vůbec, vlastně se ta cesta zavírá stromy a je to hrozná škoda, protože byla nádherná. Vypadalo to tam v těch místech někde jako v Provence. Je časné jaro, to znamená, že touto cestou se ještě dá projít.

Za měsíc tady budou kopřivy a ta cesta jakoby úplně zmizí. Co v té cestě vidíme? Především je velice široká, byla to kdysi hlavní cesta. Další věc, je zapuštěná pod úroveň terénu. Proč? Protože někdy trvalo staletí, než vlastně ta eroze tu cestu pomaloučku brala a vytvářela rokli. Jdeme po cestě a hned máme první objev. Támhle cosi, jakási stavbička, snad křížek nebo co se rýsuje mezi křovím, něco, co je starého a co je úplně zapomenutého. Když se podíváte na některé staré mapy vesnic, tak zjistíte, jako by ten areál byl na význačných komunikacích lemován křížky.

Pravděpodobně to odráží ještě něco z takového toho archaického myšlení té ochrany. Důležité mostky, důležité křižovatky, všechno musí být nějakým způsobem jakoby stráženo. A dokonce to bývalo i tak, že někdy na Velikonoce nebo o masopustu se obcházely s panem farářem tyto důležité body a jako by se znovu vymezoval prostor pro život. Tahleta cesta byla kdysi koridorem pro lidi.

A teď když se podíváte takhle dopředu, tak vidíte, že je vyšlapaná jenom cestička uprostřed. To, co bylo dříve pro lidi, je dneska pro zvířata. A to je teď trošku význam těch starých cest, že se mění vlastně na biokoridory, na které je vázáno nejvíce ptáků a nejvíce zvěře. Tyhle staré cesty snadno poznáte podle starých ovocných stromů, které se postupně rozpadají. Máme z toho takový zvláštní pocit, zahradníci by rádi viděli ty větve ořezané a stromy vyčištěné, ale vlastně ta ruina stromu může být stejně krásná, jako ruina starého hradu.

Nikde nic podobného v Čechách, jako džungle složená ze samých švestek, neexistovalo. Ty cesty pochopitelně vedou od člověka k člověku. To znamená, v okolí těch starých cest nacházíme také základy starých domů, kterých bychom si ani nevšimli. Tady stávala velká dřevěná chalupa. A není to jeden takový případ. Když jdeme po cestách, tak vlastně na podobný základ narazíme skoro každou chvíli.

Došli jsme na konec naší staré cesty. To, co je přede mnou, to už je jenom poušť, kukuřičná poušť nebo monokultura. Tam už nejsou žádné cesty a tam už dokonce nejsou ani žádná místní jména. Teď jsme na vysoké Šumavě za Vyšším Brodem. Jsme v takovém zapomenutém údolí, kde vlastně do roku 1945 každých 500 nebo 700 metrů byla taková malinkatá osada, každý jeden, dva kilometry byla vesnice. To bylo propojeno sítí cest.

Když se podíváme na mapu, tak vidíme, že v té bavorské a rakouské části to je vlastně plné vesnic a vesniček. Úplně stejná situace existovala v té české části, ale tady vlastně díky vyhnání Němců a díky tomu, že to bylo pohraniční pásmo a vojenský prostor, ty vesnice v podstatě nejsou. S těmi vesnicemi zanikly cesty, ty názvy, dokonce část pověstí. To, co se tady odehrává, to je vlastně dobře pro přírodu, ale je to tragédie pro ty lidi, kteří tady žili.

Ono to tak nevypadá, ale jsme na návsi. Jsme na návsi bývalé obce Rychnůvek. Tam ten kopeček, to býval kostel. Tady stálo dvaapadesát domů, v nich žilo 2100 obyvatel a celým tím táhlým údolím se táhla taková série čtrnácti obcí. My jsme si ve 20. století zvykli, že otočíme kohoutkem a teče voda. To vlastně skoro nikdy v historii lidstva nebyla pravda.

Hrozně moc cest nevedlo za obchodem a možná ani ne na pole, ale vedly za vodou, pro vodu nebo odvést vodu. Tady ten rybník, cesta i stavidlo, jsou tím vlastně předurčeny geologicky, tady vede taková vulkanická žíla, která vytvořila zeď a vlastně teprve dostavěním té zdi vznikla hráz rybníka.

My jsme teď v pískovcové krajině pod Vlhoštěm. A to je na Kokořínsku, nebo skoro na Českolipsku. Tyto pískovcové krajiny mají takový zvláštní charakter, ony konzervují změny. Nikde nemáte tolik tesaných cest, jako v této oblasti. Takže co vidíme? Vidíme cestu, která je dnes v podstatě v divočině, je v rezervaci a najednou tam vidíme ten dotek té lidské ruky, jak to dodává tu paměť. Dílem je to vrstevnatost, ale ti lidé tady dílem tahali také kmeny, které tu skálu vlastně odíraly, takže vnímáme něco z činnosti.

Je tady několik letopočtů, víme, že tyto cesty vznikaly mezi 18. a 19. stoletím. My v té krajině máme nejenom staré cesty, ale máme také staré pěšiny, které vedly do tajných skrýší, které byly asi využívány za třicetileté války. Možná předtím a určitě mnohokrát potom. Tohle je takový podobný případ, že jste vlastně na skále, nevíte, kde jste, nemáte důvod proč sem lézt, ale najednou zjistíte, že tady jsou jakoby vytesané šlapky. Tak jdete po těch šlapkách a nakonec skončíte v prostoře, která je uměle upravená a uměle rozšířená a vy vlastně nevíte, k jakému útočišti a k jakému tajemství kdy sloužila. Proč jsou ty staré cesty tak hezké, proč jsou přirozené? Ony jsou totiž ergometrické.

To znamená, to je děláno do těch táhlých oblouků, pozvolných stoupání, prostě proto, až to rozmokne, aby sedlák s koňmi utáhl tu fůru plnou nákladu nahoru nebo dolů, aby nemusel moc brzdit. A co to způsobuje našemu oku? My, když jdeme, tak nám se vlastně neustále rozevírá jakoby nová a nová perspektiva, není to nudné. Na této cestě si dál všimněte něčeho, co mizí. To je plaňkový plot, který způsobuje, že prostor je opticky prostupný.

Další krásný prvek jsou ty pískovcové sloupky, které jakoby materiálem, barvou dobře ladí jak se dřevem, tak s trávou. A právě soubor takovýchto drobností vlastně vytváří takové jako krásné kouzlo domova. Když chodím někde krajinou, nebo přírodou, tak ty zážitky, které mám, potom vlastně používám ve své práci. A podle toho, jakým způsobem to člověk vnímá, tak to potom dokáže užít.

A tím bych navázal na svoji cestu do Benátek, kterou jsem podnikl v r. 1992, kdy jsem těch 850 kilometrů šel pěšky. Bylo to nádherné, protože to byla jasná pouť, která měla na konci ten závěr, ale jenom tak někam jít nazdařbůh je taky nádhera. Já jsem do těch Benátek šel proto, že jsem byl vybrán na Biennale současného umění reprezentovat Českou republiku. Nijak jsem se na to nepřipravoval, měl jsem jenom malinkou mapičku Evropy, kde jsem zhruba věděl ten směr.

Nejčastějším zážitkem bylo, že jsem se ubíral nějakou krásnou cestou, která skončila a já jsem skončil buď v kopřivách nebo na stráni, nebo jsem vešel někomu do statku a díky tomu jsem ale viděl zase místa, která bych jinak neviděl. A když jsem tam došel, tak jsem dostal obrovský klíč od Československého pavilonu a tam jsem nainstaloval kresby, které jsem udělal po cestě a objekty z různých nalezených věcí, které jsem posbíral podél silnic a cest.

Tím se dostávám k tomuto obrázku, který se jmenuje Stará silnice, protože miluji staré silnice, které už jsou mírně zarostlé, protože se moc nepoužívají a na jejich okrajích nacházím různé předměty, které jsou opotřebované a které používám v těch objektech. Takže i silnice mají svoji poezii, ale nejsou to dálnice, jsou to opravdu ty staré silnice, které se někde ještě vinou krajinou. Co s těmi dálnicemi? My ty dálnice potřebujeme. Určitý, řekl bych minimální počet dálnic je nezbytný.

Když se podíváme na mapu střední Evropy, tak tam jasně vidíme jeden neuralgický bod, to je Praha. Tedy nám reálně hrozí nebezpečí, že ten střed země bude fragmentován, bude rozkouskován na menší a menší části sítí dálnic. Jsou tady dvě věci. První věc - v jednom okamžiku říci dost. Víc dálnic tato krajina neunese. A druhý důležitý moment je ten, že ty dálnice jdou dělat lépe. Mohou být více estetické, mohou mít víc průchodů pro zvěř, mohou mít lepší protihlukové bariéry a mohou být citlivěji zasazeny do krajiny.

Teď jsme v úplně zapomenuté krajině kdesi na Českolipsku a jsme na mimořádně zachovalé staré silnici, která je podle mě stejně úžasná, jako starý kostel. Co tady vidíme? Nádherné dláždění. To čedičové dláždění je lemováno pískovcovými štuky, neboli těmi kameny. Do skály je vlastně vysekaná silnice. Ve skále vede podél silnice cosi jako sochařské dílo, vlastně žlábek. Nad silnicí vidíme starý erb s letopočtem 1868 a těsně pod tím takové pěkné niky, kde byly uchyceny svaté obrázky, většinou v tom nejužším místě té staré cesty. Proč nás cesty zajímají? Cesta, to je paměť. Cesta, to je nálada. Cesta, to je něco jako vzpomínka.

Cesta, to je jako když okamžik, který uplynul, děláte opět přítomným. Teď jsme na Římově. To je jedno z nejkrásnějších poutních míst v celých jižních Čechách. Tady je cesta, která je lemována pětadvaceti kapličkami z ranně barokní doby. Oč se jedná? Vypráví se, že posel, který tuto cestu navrhoval, byl vyslán do svaté země, a podle rozměru Jeruzaléma tady postavil ty kapličky. V těch jednotlivých kapličkách jsou sochy. Jsou to sochy ve skutečné velikosti. Procházíme tím příběhem, on se odehrává stále znova. Za rok zase bude ukřižování a zase bude vzkříšení.

Co ty poutní cesty také znamenají? Všimněte si, že vždycky na té poutní cestě je prvek, něco jako smrt, vzkříšení, utrpení, ale je tady taky cesta nahoru, cesta někam. Já teď momentálně dělám knížku pro děti. Je to příběh, který se ale odehrává v reálném prostředí, v přírodě, a dělám vlastně loutky, které potom fotografuji v tom lese. Většina toho materiálu je přírodní a tím působí věrohodně. Takže některé ty figury mají hlavy z těch mořských řas. Tohle je hlavní hrdina, který má pracovní jméno Cílek, ale asi se tak nebude jmenovat.

Je to vlastně příběh určité pouti, takže ta postava vyjde ze svého domu, pak putuje dlouhou dobu a po cestě potkává přátele a tím pádem je to vlastně pořád o poutnictví. V tomto prostředí potom ještě musím vytvářet trošku uměle ty jednotlivé záběry tím, že třeba tam dělám cesty nebo pěšiny a v tu ránu vlastně vás to přesvědčí o tom, že jste v malém měřítku a že ty postavy, které tam chodí, tak že to je reál.

Tady na hradišti jsou takové zvláštní terény, kdy zaprvé jsou tam zbytky nějakých valů a možná nějakých staveb a mezi tím vedou stezky zvěře, které vypadají jako staré římské silnice, protože jsou vlastně jakoby dlážděné z drobounkých opukových kamenů, které ale mají už ten stupeň té omšelosti a té opracovanosti a zároveň jsou obrostlé mechem, takže já se musím snažit při každém záběru tam velmi opatrně našlapovat, abych to vlastně nepoškodil, protože tím pádem už to bude vidět.

Tam vyrůstají nějaké drobounké rostlinky, které vytvářejí celou tu scenérii a já, jakmile tam projdu sloní nohou, tak prostě to všechno zničím. Cesta na Bezděz v sobě kombinuje tři hlavní prvky všech důležitých cest. Je to cesta komunikační, je to cesta královská, je to cesta na hrad. Druhým prvkem je to, že z toho hradu se pak stal klášter, takže tato silová vojenská cesta se stává cestou duchovní.

A taková třetí náplň je náplň romantická a poutnická, takže ta cesta nakonec, díky Karlu Hynku Máchovi, se stává takovým jako prototypem cesty domů, cesty do nitra české krajiny. Když čteme, co si lidé vzpomínají na cesty, tak skoro vždycky je tam pocit, jako že se něčeho dotýkali, že kamínky skřípaly pod nohama. A v případě Bezdězu, který je tvořen fonolitem, neboli znělcem, je tam ještě takový ten aspekt zvukový. Ten znělec doopravdy zní. Jako hudba...

Jsme na konci silnice, která vedla vlastně od Milevska do Plzně, ale i my jsme na konci příběhu, jsme doslova na konci cesty. Co jsme chtěli říct v tomto pořadu? Že jsou staré cesty, že jsou krásné, že jsou hodnotné, že jsou pamětí krajiny, že jsou technologickými památníky, komunikačními a civilizačními. Možná, že jsou ještě něco víc, že jsou takovou kostrou citu a paměti krajiny jako takové.

Kameny v České krajině
"Mnohé kameny mají památný význam, některé jsou mýtické, vyprávějí se o nich pověsti často spojené s čerty, jiné mají význam prehistorický, jsou to například menhíry, nebo jsou kameny, které pamatují bitvy, mordy či zázraky. Kameny jsou krásné, romantické a obohacují naši krajinu. Zatímco ve vlasteneckém 19. století byly centrem pozornosti návštěvníků středověké hrady, odkazující k hrdé, rytířské minulosti nebo romantické skalnatiny jako domácí nápodoba alpské krajiny, tak v posledních letech se přesouvá pozornost čím dál víc na památné stromy, kameny, kapličky a prehistorické objekty. Nacionální chápání krajiny se mění na chápání krajiny ekologické, harmonizující, mýtické. Průvodcem po zajímavých kamenných objektech bude geolog Václav Cílek, ředitelka Muzea v Mariánské Týnici Irena Bukačová a sochař Kurt Gebauer."

Tahle doba je dynamická. Jako by neměla pevný podstavec, na kterém spočívá. Proto potřebuje něco solidního, jasného, co tady bylo dlouho před námi a co tady nejspíš bude ještě dlouho po nás - kameny. Kameny jsou nejenom přírodní sochy, ale jsou to také místa, se kterými bývají svázány pověrečné zvyky, mytologie, příběhy, zkrátka paměť lidí a paměť kamenů nějakým způsobem spolu souvisí.

Jsme na Sedlčansku, v zemi takových velkých krásných žulových balvanů. Většina lidí se domnívá, že tohle jsou bludné balvany. To znamená balvany, přinesené ledovcem odkudsi ze severu. Tyhle kameny vznikají jinak. Představte si, že pod námi je žulový pluton, ten vystupuje nahoru, je odnášen, a během teplého zvětrávání, třeba v druhohorách, se ta žula rozpadá na písek, ale přitom v tom písku plavou taková jádra, takové jako ožužlané hašlerky těchto kamenů.

A při dalším výzdvihu se písek odnese a na povrchu zůstávají tyto krásné kamenné žoky. V krajině, většinou v lesnaté krajině, nacházíme obrovské kameny, ke kterým se samozřejmě váží také příběhy, protože svou velikostí upozorňují na něco zajímavého, magického. A většinou lidé věří, že ty kameny sem dala nějaká nadpřirozená bytost, ať to byl čert, nebo mimozemšťané v moderní době. A teď sedíme u kamene, který se jmenuje Dědek.

A ve zdejší krajině máme i kámen, který se jmenuje Bába. Zjistila jsem ze starých kronik, že ten název Bába připomíná spoustu jiných kamenů, které mají název Babka. A nápadně ty kameny skutečně zpovzdálí připomínaly nějakou sehnutou postavu, která třeba pracuje na poli. Kromě těch přirovnání k lidem, k bábě, k dědkovi, tak samozřejmě jsou zde ještě další přirovnání, a sice ty kameny se připomínaly jako zkamenělé stádo.

Všechny ty velké kameny samozřejmě zůstaly, ty menší kameny, které tady v tom lese byly, ty už dávno byly opracovány místními kameníky na prahy, koryta, sokly křížků, nebo sokly soch. U Petrovic stojí kámen, kterému se říká Husova nebo Čertova kazatelna. Tyto kameny zvláštních tvarů mají zvláštní osobnosti a často mají v sobě něco tajemného a mají v sobě něco posvátného. V romantické tradici tyto skalní misky jsou považovány za takové jako obětní nádoby, kde byl někdo obětován a ta krev stékala dolů.

Velice pravděpodobně to není pravda, ale z archeologických výzkumů víme, že pod těmito kameny byly pravděpodobně kladeny malé obětiny. Ale i s těmi miskami je to tak, že ještě počátkem 20.století máme prokázáno, že na Velikonoce hospodyně kladly vajíčka do těch skalních misek, a že v několika skalních miskách pod mechem byly nalezeny zrezavělé dýky anebo dokonce meče. V kameni se ukrývají různé informace a jednou z nich je třeba barevnost kamene, která bývá interpretována různým způsobem.

Teď se nacházíme v Potvorově, kde je kostel postaven z potvorovského kamene, pískovce, který je charakterizován červenými žilkami. A ze stejného kamene byl postaven i klášter v Plasích. V baroku, když se dívali zdejší řeholníci na tyto kameny, tvrdili, že ty červené žilky jsou krví řeholníků, které zavraždil Žižka, když dobýval plasský klášter. Leonardo da Vinci ještě hovoří o tom, jak skvrny a struktury kamenů se mu proměňují ve zvířata, v obličeje, tváře, vystupující ze stěn a v bytosti.

A co se týče baroka, tak ty pískovcové skály jsou vlastně hrozně bohaté tvary a někdy má člověk dojem, že ta barokní socha jako by si přímo vzala inspiraci z toho kraje, který je okolo ní. Ale ve 20. století vnímáme různé tvary, voštiny, tektoniku kamene jako abstraktní kresbu a od toho se vlastně odpoutáváme a směřujeme k současnému umění. Kámen v přírodě je úžasný, protože je to jakýsi orientační bod. Vždycky to člověka potěší, když to má nějaký tvar, trčí to, nebo to dělá nějakou ozdobu. Takže tam, kde ten kámen není, je dobré ho dát a udělat tam něco uměle. To je to, co já dělám.

Jsme v Praze v Dalejském údolí, v místě bývalého lomu a vápenky. Je to chráněné území pro procházky, pro kola, tak jsme tady udělali takové zastavení. Nazval jsem to Bojiště. Okolo Prahy se všude bojovalo, tak je to taková tragikomická scenérie asi osmi polámaných panáků, někomu chybí ruka, někomu noha. Je to z lomu, který je nedaleko, z místního kamene, z různobarevného mramoru. Mramor je mezi červenou, šedou, až skoro bílou, takže je to i po dešti docela dekorativní.

Jak z hranatého kamene také vzniká kámen kulatý? Představte si, že na takovýhle kámen svítí slunce, ta žula obsahuje křemen, křemen se pod vlivem slunečního záření roztahuje, ale spodní část kamene zůstává chladná. To znamená, jako by ta povrchová vrstva klouzala a neustále se třela o tu studenější spodní. A pak dojde k jevu, kterému se říká exfoliace. To je něco jako zešupinacení. A začínají se z toho kamene odlamovat šupiny a když těch šupin odpadně pět, tak místo krásného hranatého kamene mám najednou kámen kulatý, jako fotbalový míč.

Kámen je důležitý nejenom sám o sobě, ale také kontextem. Ten hlavní kontext je les, nebo strom. Všimněte si, jak obojí patří k sobě. A teď, když si to přestavíme o úroveň dál, tak můžeme vidět lidovou dřevěnou roubenku, která má kamenné zápraží. Zase kombinace kamene, dřeva a dokonce ty kmeny jsou přiznané, jsou vidět. A když jdeme ještě o úroveň dál, tak máme sochu v krajině, která je lemovaná lipami.

Jsme v široké oblasti mezi Krkonošemi, Jizerskými horami a Hořicemi. A to je taková jedna z kamenicky nejúžasnějších oblastí nejenom u nás, ale říká se, že množství kamenných plastik je srovnatelné s Bretaní a zdaleka převyšuje celou Evropu. Tady existovaly takové ty obrovské barokní monumentální komplexy, v Kuksu a leckde jinde. A místní kameníci si toho všímali a vykvetl takový květ rodiny Zemanů a několika dalších kamenických rodin, které tady vytvořily lidovky, které jsou formované podle venkovských holek.

To jsou prostě místní lidé. Není to o umění, ale je to o takovém půvabu a je to útěšné. Krásu těch lidových soch si nejlépe uvědomíme v kontrastu. Tohle je zhruba ze stejného období, ale vyjadřuje to už ten nový styl přicházející městské kultury. Vidíme klas, byl to rolník, takže ve srovnání s těmi lidovkami, které jsou životné, krásné a hrozně autentické, tak toto už je v podstatě jako literární, trošičku upadlá městská kultura. Zatímco 18. a 19. století je ve znamení pískovce, tak koncem 19. a zejména v první polovině 20. století se začíná uplatňovat dovezený černý městský kámen.

Tento černý severský diorit bude vzápětí nahrazen umělým kamenem a posléze umělý kámen zcela ovládne české hřbitovy a v podstatě je napůl zabije. V krajině při cestách se nachází spousta drobných kamenných památek. Nejčastěji jsou to křížky, různé mezníky, a každá památka má samozřejmě svého objednavatele, svého investora i svůj příběh.

A tento křížek tady na Bílovsku nedaleko Plzně patří vlastně k takové poslední zařizovací vlně v krajině. Je to z počátku 20. století, konec 20. století už do krajiny žádné paměťové křížky ani jiné památky nevkládal. Jsme v malé vesnici na Jičínsku a v této malé vesnici jsou čtyři velké kamenné sochy. Byla místa u nás, byly celé regiony, které byly doslova promořeny kamenem, sochařským dílem, takže ti lidé žili vlastně v každodenním kontaktu s nějakým typem umění, který byl ztvárněn přes kámen.

Tato socha patří svatému Florianovi. Svatý Florian chránil před požárem. A také v 19. století se dětem dávala hádanka, každý se tomu smál, dneska je to úplně nečitelné Který svatý má tři uši? No přece svatý Florian! Dvě tyhle uši a za třetí ucho drží ten džber, kterým zalévá požár! A shodou okolností v této vesnici to funguje tak, že když chcete ohlásit požár, tak ho nejdřív ohlásíte svatému Florianovi a hned za tím máte dům a tam je napsáno: Ohlašovna požáru.

Takže nejdřív vám pomůže světec a pak místní hasiči. K pozoruhodným kamenným památkám v krajině patří Boží muka. Bývala většinou umístěna na nějakých krajinných místech, kde byla dobře vidět zdaleka, takže lidé k ní mohli směřovat i při různých poutích. Bývala dříve dřevěná, ta se nezachovala, a potom byla kamenná. A je takové přísloví, že dokud byla moučka-Boží muka dřevěná, lidé měli měkčí srdce, když potom byla moučka kamenná, tak lidé to srdce měli kamenné.

Nahoře v těch nikách té kapličky byly svaté obrázky, které vyjadřovaly jednak jméno toho fundátora, toho, kdo to zaplatil, a jednak různé výjevy z křížové cesty. Boží muka se potom rozšiřovala v takzvané Kalvárie. Většinou to byl kříž, pana Maria a svatý Jan. Takže takové velké Kalvárie, to jsou vlastně velká Boží muka. Jaká je funkce takovéhle sochy z pohledu krajiny? Ona je totiž krajinotvorná.

Ta okolní krajina je relativně nudná, fádní, my si to dobře uvědomíme, když se podíváme na Trosky, jak najednou vyčnívají, jak je to ozvláštňující prvek, jak je to jakoby určitý střed krajiny. To znamená, tato socha je nejenom o náboženství, o lidové víře, o klidu, o smíření, ale vlastně tato socha nám pomáhá v kontrastu k ní pochopit okolní krajinu. Tento rybníček ve Stodůlkách je na místě vesnice, která tady původně byla, teď je to obestavěné sídlištěm, a toto je takový bod, který to měl zlidštit, je to z neopracovaného kamene, který jsem jenom vybíral a skládal jako puzzle.

Smyslem tohoto kousku umělé krajiny z kamene bylo přitáhnout sem jakýsi kus umělé přírody, tam, kde už zmizela. V létě se tady dokonce kdysi koupaly děti, takže to fungovalo jako jakési mini koupaliště. Teď je to jen okrasný rybník, což je škoda. Lidé se mě často ptají na menhiry. Slovo menhir je z bretonštiny a znamená dlouhý kámen. V severní Evropě, v Anglii, ve Francii, máme zemi doslova posetou vztyčenými kameny. Ale u nás jsou poměrně vzácné.

Po roce 1990 k nám přišla nová móda, bylo to mapování kamenů, kradení kamenů, ale také vztyčování kamenů. Takže dneska na mnoha desítkách míst v České republice najdeme nové menhiry a má to jednu nevýhodu, že z archeologického hlediska se už možná nikdy nedozvíme, které ty kameny jsou skutečně pravěké, ale skoro vždycky je bude spojovat taková jako estetika, krásné místo a citlivě vybraný kámen. Tohle se jmenuje Pyramidální trpaslík.

Je to skládačka z kamene, která působí trochu jako obelisk. Je v Jelením příkopu, kde je kousek od předpolí, u tunelu, kde spojuje oba Jelení příkopy pro pěší procházky. To je ukázka toho mého způsobu stavění z kamenů. Tady z toho vznikla maska, to je z hořického pískovce, goticko-černošská maska, která se konáním osudu ocitla na správném místě, v tom Jelením příkopu pod gotickým kostelem, svatým Vítem, a v nádherné krajině, kde je jenom břečťan a není tu nic dalšího.

Rotštejn v Českém ráji. Další krásný příklad, kolik tradiční kultura v sobě obsahuje přírody. Rostlá, přirozená skála přechází ve výklenkovou kapli z 18. století se sochou Jana Nepomuckého. K vzácným kamenným památkám v krajině patří také smírčí kříže. Dnes nikdo neví, k čemu sloužily, ale obecně se má za to, že smírčí kříž byl vlastně mimosoudním vyrovnáním vraha s obětí. Protože pokud způsobil někdo nějaký delikt, musel ho odčinit.

Odčinil ho tak, že se vlastně rodině zabitého omluvil a současně musel dát vytesat na místo vraždy kámen. Takže ty smírčí kameny jsou na místě tragických událostí. Na rozcestí u Podhorova je jeden z nejstarších smírčích křížů v regionu. Je to památka, která se objevila náhodou při opravě křížku daleko mladšího. Je to starý smírčí kámen, dalo by se říct, že může pocházet z konce středověku. Legenda se k němu žádná nedochovala.

Jsme u obce Kotýřina. Několik kamenných žoků si tady sesedlo takovým způsobem, že vytvořilo takovou přírodní svatyni, takový dolmen. Na tomto místě si uvědomíme jednu možná hodně závažnou věc - obejdeme okolí a zjistíme, že většina velkých kamenů zmizela. Já myslím, že je důležité, nebo zcela zásadní, aby jako existuje kategorie památný strom, aby existovala kategorie památný kámen a lidé si prostě zvykli na to, že nemohou kameny brát, protože jak se domnívají, nepatří nikomu.

Jsme u největšího kamenného křížového kola, které se na Plzeňsku nachází. Kameny tohoto typu, které byly kruhové, kruhové stély s křížem, nacházíme nejčastěji při cestách. Dokazují, že v krajině byly staré cesty a tyto velké kameny já považuji za takové jakési staré dopravní značky a jsou dokladem starých průchozích tras v krajině. Tyto rituální předměty prostě vždycky vzbuzovaly určitou pozornost. Důležité je, že zůstávají na původních místech. Tento kámen má určitě štěstí, protože je tak veliký, že by se s ním dalo těžko manipulovat.

Bohužel celá řada takových kamenných památek z té krajiny byla vyrvána. Pokud neskončila někde na staveništi, tak skončila na zahrádce některých chatařů. A to je velká škoda, protože ten kámen je srostlý s tím místem, vypovídá o tom místě, pokud umíme ovšem ten terén přečíst. Potom pochopíme spoustu věcí: Smysl cest, orientaci v krajině, a tak si začneme vážit těch starých kameníků, kteří to pro nás kdysi dávno vytesali, a cítíme v tom takový osud krajiny, takovou bych řekla paměť, která se nedá vyrvat.

Když jsme dělali obhlídky, tak jsme všude způsobili paniku, protože jsme působili dojmem lupičů soch. Podívejte se, tohle je nesmírně závažná věc. Všude v Čechách mizí sochy, jsou rozbíjeny, jsou devastovány hřbitovy, někde se sochy snad vrátí, jinde nikdy. Začíná to tím, že ničíme svoji minulost, a bude to končit tím, že zničíme svoji budoucnost. Židovský hřbitov v Milevsku. Kámen na kameni. Vodorovný kámen bránil mrtvému vycházet z hrobu.

Pak máme cosi jako stélu a to je paměť. To je to, aby se vědělo, kdo pod tím kamenem leží. Pak máme třetí typ kamenů, který se dává nahoru na židovské hrobky, údajně je to zvyk, který ještě pochází z pouště a má to být jednak vzpomínka lidí, kteří chodí kolem, a jednak to má být zatížení toho hrobu, aby šakali a hyeny nevyhrabávali mrtvoly. Pro Milevsko jsem vyrobil Dům číslo 124 z žulových desek.

Je to takový symbol vyhořelého domu, jakési tragédie, kde se bydlelo a už se nebydlí. Byl udělán v rámci sympózia mojí výstavy, která byla zaměřena na tragédie, na totalitní režimy. A líbilo se to lidem z Židovské obce, protože se to podobá náhrobku. Tento dům číslo 2 je na hrobě, kde jsou pohřbeny ostatky ze středověkého židovského hřbitova, které musely být převezeny z Vladislavovy ulice.

Takže ten dům stojí vlastně na pilířích, v podzemí je asi 180 schránek těch pohřbených Židů. Někdy se stane, že kameny puknou. Pak toho využijí kameníci, a ten kámen rozporcují, anebo ho nechají tak být. Ale důležité je, že v lidové mytologii tyhle úzké pukliny jsou často jako zázračné, lidé se tam protahují, aby se zbavili nemocí, anebo někdy dokonce ženy, které nemohou mít děti, jím prochází a domnívají se, že jim to pomůže.

Na mnoha místech se vypráví také to, že ta puklina se rozšiřuje, rozšiřuje, a až třeba tady projede vůz, nebo ty kameny budou hodně daleko od sebe, tak nastane konec světa. Jsme u Příbrami na okraji velkého uranového areálu. Tady se nám zase vrací ten motiv přírody a paměti jako takové. To, co tady vidíme, je možná zázrak sám o sobě, že ten kámen tady vlastně zůstal stát. Kameni se říká Kámen svatého Ivana, nebo poustevníka Ivana, a zastavovala se tady procesí poutníků na Svatou horu.

A co víc, zastavil se tady také Bohuslav Balbín. A on ve své knize O rozmanitostech země české popisuje, jak si poutník snadno může lehnout do skalní misky, tady má už připravenou podušku, opře se a čte si knihu o historii země české. A co víc, může se sebrat, jít dál, může si tady někde sednout, modlit se, nebo přemítat. A my vlastně také přemítáme o té cestě, kterou jsme urazili.

Je to cesta od přírodních kamenů ke kamenům, kterých se lidská ruka sotva dotkla, až po kameny, které úplně přetvořila. A my vidíme, že ty kameny nenesou jenom tu horninu, ale nesou ten příběh, to zamyšlení, že jsou součástí krajiny, a že vlastně ty kameny najednou tvoří součást nejenom přírodního, ale toho našeho lidského světa.

Aleje jako součást krajiny
"Při putování malebnou českou krajinou objevíme spousty cest lemovaných stromy. Aleje a stromořadí vysazovali naši předkové z různých důvodů. Proč lidé vlastně vkládali tolik energie do výsadby alejí a údržby stromů? A jsou dneska tyto aleje vůbec užitečné, nejsou přežitkem v dnešní moderní době? Vypravme se tedy s průvodcem Václavem Cilkem krajinou a odpovězme si pak sami na tyto otázky. Cestou se potkáme s fotografkou Hanou Rysovou, jejíž láskou je fotografování stromů, se zahradními architekty Markétou Veličkovou a Petrem Veličkou, s ekologem Jiřím Klimešem a s mnoha alejemi, které tvoří monumentální chodby se stromy, kvůli kterým stojí zato zdvihnout hlavu k nebi. Pořad natočila režisérka Ljuba Václavová s kameramanem Josefem Nekvasilem."

Všimněte si, jak je krásná alej, když jí vede stezka pro pěší, nebo stezka pro kola. A čím to je? Jdete v klidu, neruší vás automobily a teďka máte rytmus. To znamená, chvíli se vám odkryje pohled na krajinu, chvíli se zakryje. A tělo to vnímá nějakým takovým přirozeným způsobem, jako motiv, který se neustále vrací a který vás zklidňuje. Tady jsme na místě, které se nazývá Aleje. Název Aleje vychází z toho původního významu slova alej, které bylo převzaté z francouzštiny a znamená vycházka, cesta a někdy také chodba.

A tady je právě celý systém chodeb, tedy průseků v lese, které tvoří jakousi hvězdici, barokní hvězdici a uprostřed této hvězdice je lovecký zámeček. Je zajímavé, že ty chodby nekončí, ale pokračují dále do krajiny a pokračují těmi klasickými alejemi, tak jak je známe. Myšlenka alejí je pravěká. Existovaly aleje sfing nebo aleje soch, ale do českých zemí aleje přicházejí až na samém konci baroka. Jako první krajinná, ale naprosto monumentální alej, se uvádí Jičínská alej, která vedla od města k Valdštejnské lodžii, je to ještě dědictví takové té pozdní renesance, samotného začátku baroka.

Alej, kromě toho, že vznikla údajně v jeden okamžik, kdy vojáci na pokyn vztyčili stromy, takže najednou stála celá dlouhá alej jako taková, je ještě něco víc. Orientace těch hlavních os odpovídá význačným východům a západům Slunce a Měsíce, takže tady ten strom doopravdy poukazuje v tom renezančním duchu ještě k tomu nebeskému řádu. Já, když jsem byla malinká, tak mě máma vozila tady touto alejí a nevím, jestli si to dneska nevymýšlím, když si to zpětně dávám dohromady, ale když vozím já vnuka teď těma samýma alejema, tak si říkám, že to je to první, co to dítě vidí a vnímá a když vidím ty sepjaté ruce těch kaštanů, tak mám pocit, že to znám a že to je už od toho útlého dětství.

To si myslím, že je můj vztah k alejím a k tomu, že vždycky někam vedou a je v nich úplně jiný klid, než když si jdu fotit samostatný strom, který v té krajině buď zbyl, nebo vyčnívá z něčeho, nebo tak nějak, tak ty aleje jsou pro mě takový uzavřený prostor, mám je strašně ráda. Strom jako symbol života provází člověka od nepaměti, od Rajské zahrady až po současnost. Můžeme si všimnout, že ve starých alejích každý strom je uměleckým dílem, každý má jiný tvar, trochu jinou texturu, jiné olistění. A zároveň je pro svou jedinečnost absolutně originálem.

Teď jsme v Zahrádkách u České Lípy a jsme tady konfrontováni s něčím, čemu se říká barokní krajina. Hlavní osa zámku směřuje alejí na takovou zříceninu, vedlejší osa, která jde přes úhlopříčku, směřuje k tomuto kostelíku, který je na místě bývalé zaniklé vsi. Schodiště se rozšiřuje, to znamená jako by poutníka vítalo z dálky, ale zároveň vytváří falešnou perspektivu, ve které se v tom baroku zdá všechno větší, než ve skutečnosti je, a celý tento celek je zasazen do krajiny, která je komponovaná jako hudební skladba.

Tento obraz zachycuje barokně komponovanou krajinu v Podkrkonoší, v okolí Kopidlna. Dole vidíme zámek, vidíme kostel, za ním panorama podhůří Krkonoš, nebo možná Krkonoš samotných. Vidíme všude, máme pocit bezpečí, nic se nikde neskrývá, ale protože přehledná krajina je zároveň taková jako nudná a těžko uchopitelná, tak ta krajina je členěna sítí alejí a starých cest. A ty cesty a aleje vedou jednak ke kostelu a jednak vedou k zámku. Tato komponovaná krajina má dvojí cíl Jednak ukázat, že statek je dobře vedený, ukázat prestiž místního aristokrata, ale protože jsme v baroku, v půlce 18. století, tak zároveň skrze stvořené přicházíme ke Stvořiteli.

Takže tato mocenská estetika je zjemnělá tou přítomností Boží. Tady se nacházíme kousek od bývalé Třešťské obory. Na tomto místě si můžeme ukázat krásné rozčlenění krajiny pomocí remízů a polních cest, které jsou i v dnešní době důležitým útočištěm drobné polní zvěře. Zdejší bažantnice byla uprostřed polí a na podzim, když již bylo po sklizni, zde honci plašili drobnou zvěř přímo do rány lovců. Vše bylo účelně rozčleněno pomocí tohoto systému.

Šlechta vysazovala do alejí dlouhověké stromy, jako jsou například lípy, javory, duby, naproti tomu obyčejní lidé z venkova vysazovali také své aleje, ale používali stromy, které jim dávaly užitek, to znamená ovocné stromy. A tím vlastně napomohli tomu, že z naší země se stala jedna velká kvetoucí zahrada. Na poutních místech mají aleje ještě jeden význam. Mohou být krátké, ale jsou to taková zastavení na cestě člověka. Jsou někdy jako starozákonní proroci, nebo "sloupy výstražné", někdy stojí psáno.

My jsme v kraji Františka Bílka. František Bílek hodně pracoval se symbolikou stromů, takže pro něj například Jan Hus- tam pod takový dřevoryt napsal "Strom, jenž bleskem zasažen, po věky hořel." Nebo další dřevoryt, kde stromy a lidi se mísí dohromady a tam je napsáno "Znamenám lidi, neb chodí jako stromové." Kameničky - malá vesnička na Českomoravské vysočině. Svého času, asi před sto lety, si to tady velmi oblíbil český krajinář Antonín Slavíček.

Tuto scenérii tady v dnešní době už nenajdeme, ale to vlastně vůbec nevadí, protože tady uvidíme spoustu jiných míst, kde můžeme pocítit tu atmosféru, kterou on zachytil před sto lety a v podstatě to nás může vybudit k tomu, že tu krajinu budeme chtít chránit, budeme ji chtít spoluvytvářet, ale hlavně zachovat. Za vlády Marie Terezie a Josefa II. dochází k takové další nové fázi budování cest. V té době bylo rovněž nařízeno vysazování ovocných alejí, aby se v jejich stínu šetřili koně.

A také to bylo z toho důvodu, že vojenská cvičení probíhala v létě. Na podzim se ti vojáci vraceli stovky nebo dva tisíce kilometrů domů, takže se říkalo, že voják, který jde touto silnicí domů, tak má právo živit se ovocem z cest. Egyptský obelisk byl symbolem osvícenců. Tento patřil Janu Nepomuku Mitrovskému, který jej zde nechal zbudovat na svém panství v Dolní Rožínce. Zároveň toto panství celé komponoval pomocí sítí cest, sbíhajících se k zámku, a ty lemoval jednotlivými alejemi.

Existovala zde alej jírovcová, javorová, z jehličnanů, z lip, které spojovaly jak statky, tak významná místa v jeho panství. Celková koncepce toho panství byla tak silná, že i přesto, že v současné době se zde od 50. let těží uran a ty krajinné struktury byly narušeny, tak tu původní strukturu můžeme ještě sem tam nalézt. On je velký rozdíl, jestli je alej v krajině a tam je součástí přírody, anebo jestli je ve městě a tam je součástí města a architektury, nebo jestli je to jako tady v Čimelicích, takové malé městečko, skorem vesnice.

To je soukromý prostor, to znamená, jedna osa té aleje, protože nemůže ústit na kostel, tak alespoň ústí na barokní sloup. A pak se pomalu odehrává v takové křivce to otevíraní se toho zámku a výsledek je právě nesmírně Alšovský a nesmírně melodický.

Tak tohle je můj strom číslo jedna. Je to ta lípa, u které jsme stáli v té aleji cestou do parku. Tohle je ta kaštanová alej, ve které jsme před chvílí stáli, takhle vypadala vloni, když byla ta velká nadílka sněhu. No, a tohle je ta nádherná alej z Osova do Skřiple, což jsou vlastně kaštany, tam se o ně krásně starají. Já nevím, jestli je to kilometr nebo jak, ale to jsou nádherné kaštany. Takhle vypadaly aleje tady na Dobříši, jednak od nádraží do města, jednak z města do huti, je to přibližně dva kilometry a dva kilometry.

No, a dneska vypadají třeba takhle... Je to proťaté dálnicí, která vede na Příbram, která sice míjí město, ale je to uprostřed těch stromů, je to přeťaté a přerušené. "Podél veškerých silnic, říšských, zemských, okresních a obecních musejí býti aleje, anebo kde by nemohly býti, aspoň jednoduchá stromořadí, vyjímajíc části, které vedou osadami s uzavřenými řadami domů, neb lesy."

Toto je zákon Sněmu království českého z roku 1884. Nejspíše podle tohoto zákona byla i vybudovaná zdejší alej u Třeště, u které máme i fotografickou dokumentaci jejího stavu zhruba dvacet let po založení. Můžeme zde krásně vidět, jak stromy byly zapěstované ve výšce tak, aby svými větvemi neroztrhávaly povozům plachty. Obyčejná moravská nebo česká krajina je v podstatě krásná, ale je dost nudná. Je to proto, že je to taková zarovnaná placka s kopečky.

Teď se podívejte, co s tím udělá jedna alej. Najednou k té rovině vyzdvihne vertikál. Lidé, kteří tady žili před námi, ti vždycky rozlišovali takové dvě mocnosti. Byla to země - země jim dávala půdu, obživu, schylovali se k ní, a pak to bylo nebe, které bylo nad nimi. A tahleta alej, přestože je úplně nová, nemá skoro žádnou historickou hodnotu, stromy jsou velice průměrné, tak jako by nám umožňovala dívat se Pánu Bohu do oken.

Najednou máme důvod dívat se do korun stromů a ten způsob, jakým tady bytujeme, jakým bydlíme v této krajině, se najednou prudce rozšiřuje. V Krkonoších rozptýlenou zeleň dlouho netrpěli. Do 19. století hospodáři raději měli trávu, než aby jim strom stínil, ale s rozvojem turistiky si začali uvědomovat, že každý strom je krajinným prvkem a i tady ve Velké Úpě se rozhodli krajinu okrášlit.

Tuhle alej ve Velké Úpě založil Okrašlovací spolek na konci 19. století, takže dneska jsou ty stromy více než 110 let staré. Využili původní tradiční cestu k chalupám na prostředním výsluní a doplnili ji linií stromů a vlastně povýšili tu obecní pěšinu na promenádní nebo vycházkovou cestu. Souviselo to s ambicí Velké Úpy stát se letoviskem. Alej nad kostelem ve Velké Úpě byla založena kolem roku 1902. Alej se postupně rozpadala tím, že tady procházelo vysoké napětí, tím, že některé stromy - byly tady jeřáby, které nemají takovou životnost jako ostatní a také proto, že je káceli místní lidé na topení.

Problematika obnovy historických alejí je velmi složitá věc. Nedá se s určitostí říct, jakou cestou a jakou metodou se vydat. Každá alej je svébytná a originální a v některých případech dokonce můžeme říct, že můžeme alej nechat dožít a následně ji obnovit znovu jako celek. V jiných případech je možná postupná obnova, ale postupná zase v určitých segmentech, abychom ten charakter těch alejí zachovávali vcelku. Tady je ještě krásný příběh, jak také vznikají aleje.

Bohužel jsem to fotila hodně pozdě večer, tak je to takhle šedavé. Paní, které si stěžoval manžel, že z hospody netrefí a trefí a že nemůže tak brzy domů a tak podobně, tak mu vysázela ze smrků alej, která je tunel. Jestli je to sto metrů delší, to určitě není. Jsou to smrky, takhle to teda vypadá zvenku. Od jejich dveří po dveře hospody. Ten člověk nemůže zabloudit a nemůže uhnout, ani kdyby chtěl. Ta paní je prý stařičká a ještě tam dneska žije, pán už je někde jinde, ale mně to přišlo jako alej nádherné.

Paměť krajiny, samozřejmě, zaznamenávají fotografie, takže i na fotografiích, i když vzácně, najdeme významné stromy a také aleje. Tato fotografie je z roku 1910, to znamená, že té aleji bylo dvacet let. Tuhletu fotografii, ta je velmi vzácná, tu fotil pan doktor Lámer, jeden z prvních majitelů aparátu. Tady zachytil svoji manželku, která prochází právě založenou alejí. Tady mám obrázek z Horní Rokytnice na druhé straně Krkonoš. Ukazuje tady hned dvě aleje a ukazuje to, jak krásný prvek v krajině to byl.

Tahleta alej je přímo z centra Janských Lázní, ke statutu lázní, prostě, alej patřila. Na konci 19. století Lázeňský spolek propojil Janské Lázně se Svobodou nad Úpou promenádní cestou, kterou opatřil touto alejí. Dostala jméno, důstojné jméno, je to Alej císaře Františka Josefa I. Není to tady ani do kopce, ani z kopce, takže se tady pohodlně chodí. A podařilo se jí díky pochopení správy Národního parku ošetřit před několika lety a jsou tu i informační tabule se čtyřjazyčným textem tak, aby návštěvníci se dozvěděli o historii a i o tom, že třeba ta alej je pěkným krajinným prvkem a že nevznikla sama od sebe, ale že za vším stojí úsilí nějakých lidí.

Květovská alej je významná z historie 1. světové války. Tudy kráčel Josef Švejk, tady mu došly písničky a musel začít zpívat znovu. Ale teďka vážně. Jsou to staré stromy, všimněte si, kolik je tady všude všelijakých děr, škvír, tam roste nějaká tráva. A co to znamená? Znamená to to, že ta okolní pole, to je jakási poušť, ale tady je to taková oáza života, tady žijí můry, motýli, tady žije krásný hmyz, a to všechno láká ptáky a vytváří z toho takovou enklávu života.

To znamená, pokud můžete na stromě nechat starou uschlou větev, nikoho neohrožuje, tak ji tam nechte, protože vám přiláká ptáky a krásný hmyz. Procházka touto krásnou alejí bude brzy nebezpečná. I když tyto stromy vypadají jako krásné svícny, jejich údržba byla v minulosti zanedbána, větve přerostly, jsou dlouhé a těžké a začnou padat. Chceme-li prodloužit život těchto stromů, je nutné jejich větve ořezat. To, že jsou ty aleje zanedbané, to je naše chyba.

Alej, jako každá zeleň, se musí vychovávat. Musíme ořezávat výmladky, musíme vyvětvovat uschlé větve a samozřejmě i doplňovat. Ten strom když uschne, tak se odstraní a musí se na jeho místo dát nový. To se, bohužel, v poslední době nevede a v posledních desetiletích se o ty aleje nikdo nestará. Tato alej je jedna z mála, která se zachovala v souvislé linii. Tím, že tady nezůstalo původní obyvatelstvo, tak nikdo nepamatoval, kdo ty aleje zakládal, a proto také se o to lidé přestali starat. Bylo jim tak nějak jedno, že vlastně projektant vyprojektuje silnici a zničí alej.

Myslím si, že jestliže jsme založili nějaké aleje, já jsem založil nějaké aleje, tak si do konce života ohlídám, aby se k nim lidé slušně chovali. A doufám, že to budou dělat i moje děti, protože budou vědět, že to založila naše generace, a doufám, že to naučí i své děti. To vykořenění krajiny vyhnáním původních obyvatel je odrazem i zániku stromů a taky alejí. Na počátku 20. století došlo k velkém rozkvětu sázení alejí, a to především ovocných a podél cest.

Posléze, za komunismu, došlo ke kolektivizaci, cesty byly ničeny a s nimi vzaly za své i aleje. Ovšem aleje podél silnic se sázely dál. Například tato alej byla vysazena asi před třiceti lety a to odborníky, kteří se starali o údržbu silnic. V dnešní době už údajně na tyto lidi nejsou peníze. Kácení se opírá o silniční zákon, kdy aleje byly prohlášeny za překážky silničního provozu a ty je nutné ve vzdálenosti 4,5 m od vozovky, tedy jeden, dva, tři, čtyři a půl metru odstraňovat.

Tedy tato alej a s ní 99 procent dalších, by měly být pokáceny. Zima roku 2006 - 2007 byla neobvykle teplá. Došlo k tomu, že silničáři neměli co dělat, tak se začali starat o porosty okolo cest, o aleje a začalo kácení stromů. Toho se velice často chytili starostové obcí, kteří pochopili, že z krásných stromů plynou krásné peníze. A začínalo docházet k masivnímu kácení alejí. Místní lidé se vzepřeli, petice následovala petici. Teď je polovina roku 2007 a celá diskuse ještě neutichla.

Nevíme. Patří aleje do té moderní nebo postmoderní krajiny? Nebylo by lepší je prostě vykácet a nasázet tam nové aleje billboardů? Přítel Adam mi vyprávěl sen, ve kterém byl mužem jménem Ismael, který putoval k moři, ale ztratil se mezi poli na pláni, kde v noci hořely stohy. Díval se do nebe a viděl, jak stromy uplývají právě tak, jak člověk dýchá a cítil touhu po ztraceném čase a nevěděl, kde je.

Později mi tento sen vysvětlila Hana Rysová, která si uvědomila, že tím, jak nás maminky vozily v kočárku a my jsme se dívali do nebe, tak jsme viděli ten rytmus těch stromů, to znamená ten pocit alejí zůstane už navždy spjat s pocitem bezpečí, s pocitem dětství, s pocitem času, který už se nikdy nevrátí. Když přicházíme o aleje, přicházíme o krásu, přicházíme o kyslík, přicházíme o ochranu proti hluku, ale také bez alejí by se nám zdály jiné sny, než se nám zdají dneska.