Umění je pro mě druh potravy. Potřebuju krajinu. Potřebuju ji. Chci porozumět energii, kterou v sobě mám a kterou cítím taky v rostlinách a v krajině. Energii a životu, který proudí krajinou. Je to neuchopitelná věc, která tu je a hned je zase pryč. Růst. Čas. Změna. Princip proudění v přírodě.

ŘEKY A PŘÍLIVY
Andy Goldsworthy
Spolupráce s časem
Dva největší vlivy v mé práci: moře a řeka - obojí voda. Člověk by řekl, že čas bude bližší přílivu. Čas a příliv. Každodenní růst a pokles. Ale z nějakého důvodu mám pocit, že o čase se můžeme mnohému naučit na břehu řeky. Režie Existují jisté křivky, které se vás zmocní a už se jich nezbavíte. Na cestě do Nového Skotska v Kanadě Nová zakázka Nemám rád cestování. Cítím se odtržený, vykořeněný. Vždycky mi pak chvíli trvá, než kořeny obnovím. Když dorazím na nové místo, musím začít pracovat skoro hned. Nezačínám zkoumáním nebo odpočinkem. Rovnou se vrhnu do práce.

Na přílivu je zajímavé jeho kolísání nahoru a dolů, chlad, a jeho vztah ke kameni i tekutině. Ale já jsem tu cizí. Jsem cizinec. Chybí mi kontakt s tímhle prostředím. Pozdravil jsem se s okolím a pustil se do toho. Když jde práce od ruky, je mi teplo. Ale když se nedaří, tak se mnou cloume zima. Dobré umění tě zahřeje. Dneska jsem se netrefil s časem. Vstával jsem brzo, velmi brzo - ve čtyři. A nic nebylo vidět. Měsíc svítil, ale tady dole byl stín. Jak vám vychladnou ruce, je třeba přestat.

Musím pracovat holýma rukama, rukavice se lepí na led a ruka v nich nemá cit. Ztrácím v nich kontakt s dílem. Rád se věcí dotýkám rukama. Když si s někým chcete potřást rukou, taky si sundáte rukavice. Jde to velmi ztěžka a občas je mi zima na ruce a musím vstávat velmi brzy. A všechna ta námaha směřuje k vytvoření něčeho, co bez námahy zapadne do okolí. Tohle bych si přál mít hotové asi před hodinou, než vyšlo slunce. Co jsem však nečekal ani v nejdivočejším snu, a co je naprosto úžasné, že slunce naplno osvítí obě strany kamene současně, takže celý rampouch se rozzářil, a ještě takhle naproti tomu útesu... To jsem opravdu dopředu netušil

Takže potenciál je tu obrovský. Je to stále jen voda. Řeka vstupující moře, zachycená v pevném stadiu. Mnohé z mých prací mají jednu věc společnou: to,co jim dává život, současně působí i jejich zánik. První, čeho jsem si tu všiml, byla řeka a jezírko, v němž proud řeky tvoří vír. Snažím se ten pohyb pochopit, dotknout se ho, pochopit tok řeky a její setkání s mořem, setkání dvou vod. - Dobrej den - Dobrej - To je úžasný. Nechcete pomoct? - Ne, díky - Když jsem byl kluk, skákali jsme z těchle skal do vody.

Byla tu, možná, trochu větší hloubka. Musela tu být. - Říkáte tomu tady nějak? - Tohle je lososí shromaždiště - Takže jste tu chytali lososy? - Nesčetněkrát. Bylo jich tu tolik, že do sebe vráželi. - To se mi líbí. Ve Skotsku taky máme dost lososích shromaždišť. Líbí se mi ta představa ryb pod hladinou. - Připomíná to vodní vír - To jsem přesně chtěl, chtěl jsem do toho vložit pohyb. - Takže co čekáš, že se stane, až sem dorazí příliv? Odnese to pryč? - Jo, odnese to. - Zůstane to vcelku? - Odpluje to támhle do jezírka... Ne, ani náhodou to nezůstane vcelku.

Vypadá to, jako by to něco odnášelo do jiného rozměru, do jiného světa, do jiného díla. Vůbec to nepůsobí jako zničení. Tenhle okamžik je součástí zdějšího koloběhu víření Je to jako dotýkat se srdce tohoto místa. To je můj způsob porozumění věcem. Uvidět něco, co jste ještě neviděli, ale co tam vždycky bylo, jen jste k tomu byli slepí. Jsou chvíle, kdy je to neobyčejně krásné. Když se nějaké dílo doopravdy naplní... A to jsou chvíle, pro které žiju. Je tři čtvrtě na osm a příliv by tu měl být kolem třetí.

A to není moc času. A myslím si, že bys měl přestat točit a jít dělat něco užitečného, třeba sbírat kameny. Ten kámen není tak špatný, ale musí se pro něj daleko. Pořád tak ztrácíme čas. O to je ta práce zajíměvější. Líbí se mi to, to napětí. Je tu riziko příliv mě může zastihnout třeba teprve v půlce. Je to jako předzvěst času, který mě dohání. Kdysi jsem pracoval na jedné pláži A pravě na ní jsem pochopil hodně věcí o čase. O jeho neúprosnosti. Nedá se nijak uniknout tomu, že se sem moře vrátí.

Studoval jsem na akademii v Lancasteru. Studenti tam seděli namačkaní, každý ve své kóji. Každý den jsem jezdil vlakem do Morecambe, kde jsem bydlel, a když jsem vystupoval, vídal jsem obrovský otevřený prostor, byl to neuvěřitelný protiklad pocitu ve škole! A jednoho dne jsem se sebral a šel pracovat na pláž. Co mě ale zarazilo byla energie, která se objevila, když jsem byl mimo akademii. Na akademii bylo vše bezstarostné, bezpečné. Venku v tom bylo mnohem víc zatajeného dechu a nejistoty.

Úplná kontrola nad dílem může znamenat jeho smrt. Kámen promlouvá.... Tohle se mi ještě nestalo. Možná je to tím pískem, jak se hýbá a usazuje. Nebo kameny nejsou tak, jak by měly být. Nebo je v tom obojí. Ale nemyslím, že by to muselo vadit. Až se dostanu sem, k nejširšímu místu, zkusím dostat nějakou váhu zpátky doprostřed, abych to pojistil. Taková je moje práce příliš mnoho neznámých. Myslím, že šance, že to vydrží, nejsou moc velké Kurva! Sem potřebuju hodně těžký kámen.

- Přinesl bys mi, prosím, nějaký těžký kámen? Spíš čtvercový. Asi jsem tam neměl dávat tenhle. Polož ho sem, přímo nahoru Sakra Teď se to zřítilo počtvrté. Příliv je za rohem. Asi bude lepší počkat. V okamžiku, kdy se něco sesype, je to velké zklamání. A tohle je počtvrté, co to spadlo. Pokaždé jsem ten kámen poznal o něco lépe. Pokaždé jsem se dostal výš. Rostlo to úměrně mému porozumění kameni. A to je jedna z věcí, o které se moje umění snaží chci porozumět kameni Jak je vidět, nerozumím mu dost dobře. Zatím.

V horách ve Skotsku a asi po celém světě lidé vrší malé hromádky kamení, aby vyznačili cestu. Takže všechna moje "zrna" jsou něčím propojena. Značí mé cesty a místa, ke kterým se cítím nějak připoután. A jsou to také svého druhu strážci, stojí, jako kdyby něco střežily. Líbí se mi podoba toho tvaru se semenem je plný a zralý... Myslím si, že dívat se na kámen a nalézt v něm život, růst,vyjádřený právě semenem, to je pro mě velice silný obraz. Moře se zvedlo a zrno prostě zmizelo.

Ale stále bylo na svém místě, dílo, které jsem teprve před chvílí dokončil, takže moje spojení s kamenem bylo stále velmi silné. Byl jsem tam dole s ním. Ale přitom jsem ho neviděl. Tentokrát jsem se pokoušel dotknout toho, že jsem svůj výtvor nenechal jednoduše zničit mořem. To dílo jsem věnoval moři jako dar. A moře si jej vzalo a udělalo z něj víc, než v co jsem mohl vůbec doufat. A myslím si, že jestli v tomhle vidím způsob, jak porozumět věcem, které se nám dějí v životě které náš život mění, jsou příčinou otřesů a zlomů... ...nedokážu to vysvětlit.

Hlubší rytmus změn dokážu vnímat jen doma. A proto jsou místa, kde jsem doma, pro mě čím dál důležitější. Penpont, Skotsko Základna Kapradí je materiál, se kterým mě vždy bavilo pracovat. Ale na zpracování je to velice tvrdá a nepoddajná rostlina. Je velmi nepřátelská k mým rukám, když ji trháte, je jako žiletka. Tenhle materiál se mi vždycky spojuje s krvácejícími dlaněmi. Je to jedna z mála rostlin, na které používám nůž. Je to také prudce jedovatá rostlina.

Když se rozmnožuje, neměli byste vdechovat její výtrusy. Myslím si, že krajinu chápeme špatně, když jí vnímáme jako pastelovou a "hezkou". Má i mnohem temnější stranu... Konce stonků, které byly v zemi, zčernaly a to se mi velmi líbí, ta myšlenka, že kontakt mezi... horskou krávou a jejím zvoncem... líbí se mi myšlenka, že kontakt mezi rostlinou a ... Pardon. Plamen činí energii ohně viditelnou, S touhle černou je to stejné. Je to výsledek předávání energie mezi rostlinou a půdou. Tyto procesy, výměny tepla tomu dávají ... vypadá to jako spálené nebo nalakované, ale není. Přesně takhle jsem ten kořen našel.

A myslím, že touhle dobou, když začíná jaro, tak se to neděje na povrchu, ale pod ním. Takže když nacházím takovéhle projevy toho tepla v zemi, je to pro mě cesta, jak porozumět tomu, co tam dole právě probíhá. A i když tohle jsou stonky loňských rostlin, už znovu nevyraší, přesto jsou stále součástí podzemního systému kořenů. A je v tom ten princip, že co se stalo loni, se letos opakuje. Jsem fascinován procesy, které v přírodě probíhají. Skrz čas jsou spojeny se sluncem, se světlem, s přílivem, s růstem.

Skutečné dílo je ta změna. <> - Nechcete chleba? Než to dovařím, můžete jim zanést zbytky... - Kam? - Ke králíkům - Taky jim nezapomeňte dát čerstvé lupeny, Holly - Tak si ho vytrhnu - Tati, podrž takhle prst. - No dobře, držím ho... - Pete, ty jedno schlíplý ucho Tohle budeme potřebovat roztřídit, podívat se na data a zařadit vše do knihovny. Začal jsem fotit už jako student když jsem začal tvořit venku a musel jsem svým profesorům vysvětlit, co dělám.

A to se dalo udělat fotkama. Pořád to tak trochu je. Fotografie se stala způsobem, jak mohu mluvit o svých výtvorech Brancosi o sochách jednou řekl: Proč mluvit o sochách, když je můžu vyfotit? Je to jazyk, kterým popisuji to, co jsem vytvořil. Je to vlastně i prostředek, který mi umožňuje porozumět tomu, co jsem udělal. Když pracuji celý den v dešti a jsem unavený, stávám se zrakově i tělesně netečným ke svému výtvoru A potřebuji čas, který je mezi tvorbou a vyvoláním obrázků, abych se mohl nezkresleně podívat na to, co jsem udělal.

A mám tu všechno: dobré i špatné práce. Všechno tu je. - Uvidíme se později. Jdu pracovat ke Stromu. - Cože? Dneska budeš u Stromu? Tak fajn. - Co budeš vytvářet? Andy, co budeš tvořit u Stromu? - Pro koho jako pracuješ? - Ne, opravdu, co tam budeš dneska dělat? - Většinou pracuji intuitivně, takže... - Nemám páru. Už jsem tu dlouho na ničem nepracoval... - Budeš dělat zídky? - Je to možný... Přišel jsem sem asi před dvanácti lety. Všechny moje děti se tu narodily.

Žije tu většina mých dobrých přátel. A tvořím tu svá nejlepší díla. To myslím dostatečně ukazuje, jak silnou vazbu mám k tomuhle místu. Ahoj, Audrey. Předtím jsem žil na jednom místě čtyři, pět let a pak se stěhoval jinam. Ale to není dost času, není to dost času, aby člověk porozuměl změnám, které se na tom místě odehrávají. To musíte žít dlouhou dobu ve stejné ulici na stejné vesnici a pozorovat, jak se děti na zastávce autobusu mění v dospělé a pak mají své vlastní děti.

Tady ve vesnici žila jedna stará dáma, která už zemřela. Byla to neústupná žena, která prožila těžký život. Chodívala ulicí, kde jsem bydlel. A já jí jednou řekl: V téhle ulici se narodily všechny moje děti, můj nejstarší syn byl první dítě, co se tu narodilo za 21 let. A ona na to: Vy vidíte jenom narození, já jenom úmrtí. Ona znala všechny ty lidi, kteří v těch domech žili a už zemřeli. A já doufám, že nikdy nezapomenu ani na ty, co se právě rodí, ani na ty, co už zemřeli.

Řeka je pro mě jako nit, kterou následuji. Řeka není předvídatelná, to rozhodně ne, je to linie, která se žene vpřed a zároveň však podléhá svým vlastním cyklům, je propojena s počasím a mořem. Takže kdybych chtěl hledat nějaký symbolický obraz vyjadřující souvislosti ve kterých tu žijeme pak bude zřejmě vypadat jako řeka Řeka je řekou kamene, řekou zvířat, větru řekou vody a spousty dalších věcí. Řeka neznamená nutně jen vodu, mnohem více jde o plynutí. Řeka růstu, která protéká stromy a zemí.

Tady ho máme... a už je na světě. Tak tady ho máš. A pěkně očistit tlamičku. Vemeno je také v pořádku. Je to velmi rychlé, bezbolestné. Hned se k jehněti vrátí. Podej sem to jehně. Ovce se k jakémukoliv mladému porostu chovají brutálně Už jen tím, jak trávu rvou a škubají. Někdy se chovají jako řeka plynou a proudí svým vlastním směrem a způsobem. Důvod, proč krajina tady vypadá, jak vidíte - nikde žádné stromy, důvodem jsou ovce. Ovce na ni měly zcela zásadní vliv.

Proto s nimi pracuji. Cítím tu potřebu. To, jak jsme zvyklí vnímat ovce, je zcela odlišné od skutečnosti proto je tak obtížné s nimi pracovat. Vnímáme je spíš jako chomáče vlny, ale dostat se přes tu vlnu až k nim, až k jejich ovčí podstatě, to je velmi, velmi těžké. Ovce mají svým způsobem až neuvěřitelnou moc. Byly příčinou společenský a politických změn, například vysídlení Skotské vysočiny, kdy byli lidé vyháněni ze země, aby je majitelé půdy mohli nahradit ovcemi.

A ti lidé tu po sobě zanechali svůj příběh, je vepsán do těchto míst, do celé krajiny. Díky ovcím a jejich vlivu ve zdejší krajině cosi chybí. Lidé tu žili, pracovali a umírali. cítím jejich přítomnost v místech, kde pracuji, a cítím se jako další vrstva další nános na tom, ce se zde už stalo. Nemyslím si, že by mě krajina k čemukoliv potřebovala. Ale já potřebuji ji. Odejít jen tak do lesa a něco tam vytvořit, znovu zapustit kořeny. Když nějakou dobu nepracuju, cítím se vykořeněný, nepoznávám se.

A když dva tři týdny nic nevytvořím a pak mám přednášet o své práci je to, jako bych mluvil o někom jiném. Občas potřebuju být sám, jsem rád sám. Jsou lidé, jejichž společnost mě těší. Je to tak asi přirozené, a do určité míry z toho také čerpám energii. Ale abych byl upřímný, mám pocit, že mě lidé vyčerpávají. Všímám si různých jemných detailů například právě teď vítr malinko zesílil. A i když vypadám tak klidně jako před půl minutou někde uvnitř cosi vysílá varovné signály.

Když něco tvořím, často to přivedu až na samou hranici zhroucení. Je to nádherná rovnováha. Sakra Ježiš Byl jsem blízko Čas od času žasnu nad tím, že jsem vlastně naživu. Nestává se to často stalo se to například, když někdo, kdo mi byl blízký, zemřel. Byla to žena mého mladšího bratra. Velmi mladá. Obraz někoho umírajícího, umírající Julie se člověku vypálí do duše A den potom, co Julie zemřela, jsem pracoval u Stromu, připadalo mi to jako to správné místo. Pracoval jsem s dutinou ve stromě.

Začal jsem v ní vidět určitý druh brány, viditelnou bránu do země, do stromu do kamene. Bránu, kterou život přitéká i odtéká. Pohled do tmavého otvoru často popisuji jako pohled z hrany útesu. Máte pocit, že jste vtahováni do tmy, do hlubiny, do dálky. Ale na druhé straně toho všeho je přitom růst. Tímhle způsobem se snažím porozumět té ... nejen smrti, nejen prázdnotě, protože černý prostor je prázdnota to je jasné, ale spojuji ji se stromem o kterém vím, že bude zase žít.

A neznám nic silnějšího, než černý otvor, který jsem udělal a když se k němu později vrátím, vídím, jak jím pomalu, zlehka něco prorůstá. Malý výhonek života rostoucí ze tmy. Je to opravdu silný obraz sochařský park Storm King, stát New York, USA. Dlouhodobá spolupráce - Proto jste si přivezl tři anglické zdeníky Pořád tvrdíte, že Skotsko je o moc lepší než Anglie. - Já jsem nikdy nic takového neřekl. - Je to výborný kámen První zeď, kterou jsem postavil se zedníkem...

No, původně jsem si myslel, že tu zeď postavíme spolu. Už jsem předtím párkrát opravoval nějakou zeď. Ale on z té zdi pořád sundaval kameny, co jsem tam dal... ... a měl vlastně pravdu. Naučil jsem se, že musím mít úctu k jejich práci, jejich životu Když pracuju se zedníky, nejde jen o čas, který se mnou stráví. Oni do toho vnáší kus svého života. Nechtějí, abych jim sahal na zeď a hrál si na zedníka, stejně jako já nechci, aby si oni hráli na umělce. Každý v tom máme svou roli.

Ta moje je najít tvar zdi. Pracuji s prostorem. Zeď staví jejich rozhovor s kamenem. Vrší na sebe kámen za kamenem, práce se do určité míry dělá sama. A právě plynulost té práce dává soše pohyb a energii Když mě požádali, abych něco vytvořil ve Storm King dlouho jsem se tu toulal, poznával jsem to tady a našel jsem tu tyhle zdi, jejich zbytky. Jsou spojením s mým domovem. Protože ty zdi pravděpodobně postavili lidé, kteří sem přišli z Evropy, možná dokonce ze Skotska, lidé, kteří sem přijeli jako osadníci.

Farmařili tady, stavěli zdi. Takže to bylo první, co mě to zaujalo. Chtěl jsem obnovit toto spojení, znovu postavit zeď tak, aby vypovídala o současné podobě tohoto místa Zdejší zdi jsou výsledkem kácení stromů a přeměny lesa na ornou půdu. Ale pak se zemědělství přesunulo jinam a stromy našly ve zdi oporu. A rostly. Takže tenhle rozhovor byl pro mě zajímavý. Na zdi je nejlepší ta linie, která souzní s místy, kterými prochází a ten pocit pohybu je velmi důležitý pro pochopení celého díla.

Pohyb po cestě lidí, pohyb zdi, řeka kamene, obtékající stromy, řeka růstu, kterou je les sám. A díky tomu jsme si uvědomil to proudění ve světě žíly světa. Tenhle kámen je červený, protože obsahuje železo ze stejného důvodu je červená i naše krev. Cítete, že v červené je zvláštní druh energie a to je asi způsobeno jejím vztahem ke krvi Je to něco, co asi nedokážu úplně vysvětlit. Myslím si, že je to barva, která symbolizuje život. I když věci umírají, jsou stále součástí toho proudění, jenom se rozpustí v té rudé řece.

V Japonsku rostou červené javory a za nimi se tyčí zelené hory, je to neuvěřitelná červená. je to jako ... otevřená rána rána na těle hory V té barvě je tolik energie a zběsilosti A já vždycky budu.... ... já jsem v neustále honbě za červenou. A mám pocit, že čím víc se blížím jejímu zdroji tím víc jí rozumím. Od té barvy se můžeme mnohému naučit a já si myslím.... ... když si uvědomím, že ta barva je taky ve mně cítím, že barva a energie protékají vším. Bylo třeba, abych tu pracoval několikrát než jsem si tu červenou tady uvědomil. Není tu na první pohled patrná.

Pod kameny se ale schovávají malé, měkké úlomky železné rudy. Něco tak dramatického, tak silného a přitom tak skrytého, schovaného pod pokožkou země... Vidět tu barvu je šokující. Vedle řeky působí nepatřičně. Ve skutečnosti je ale v tomhle místě hluboce zakořeněna, hovoří o něm. A tak jsem tady, pracuju s kamenem drtím ho na prach a strávil jsem všechen ten čas, několik hodin tvorbou malé hromádky barviva Uhnětu z ní kouli a hodím ji do řeky aby se rozprskla. Je to jen okamžik v koloběhu kamene který tvrdne a kapalní a pak znovu tuhne a já si myslím .... je to krátičká chvíle v životě kamene ale hodně vypovídá o jeho přirozenosti, o jeho podsatě.

Tolik se toho napovídalo o našem přesvědčení o trvalosti kamene ale když zjistíte, že kámen sám je vlastně tekutý... dokonale to rozházelo moji představu o tom, co tady zůstane napořád a co ne. Digne, jižní Francie zakázka pro muzeum Když pracuju s budovou, snažím se pracovat s ní jako s celkem abych se dotkl krajiny, která je uvnitř budovy i mimo ni. Původ stavby je vepsán do jejích zdí. Jde jen o to ten nápis zviditelnit. Chtěl jsem použít hlínu odtud z Digne nebo ze Skotska.

Hlavně jsem nechtěl nějakou anonymní hlínu z obchodu Čerstvá hlína se nakope ze země, plavením se odstraní část kamenů, vysuší se, rozdrtí a smíchá s lidkými vlasy. Promísením s vodou pak vznikne konečná hmota. Vlasy jsou potřeba, aby vše drželo pohromadě. Mohl bych použít zvířecí srst, ovce, krávy, koně ale líbí se mi představa, že v tom jsou přítomni lidé. Vlasy mám od kadeřníka z vesnice, kde bydlím, takže v tomto díle je přítomna i moje vesnice. Když jsem stavěl své první zdi z hlíny, zjistil jsem, že architektonické vlastnosti budovy, tam, kde byly trámy, měly vliv na rychlost vysychání a vytvořily ve zdi pukliny, ty se pak složily do celých vzorů.

Povrch je ovlivňován tím, co je uvnitř. Samozřejmě, že to působí živě. Jestli vůbec něco vyjadřuje život kamene Je to obraz sahající téměř až ke zrodu kamene, když ho vyvrhla sopka a byl ještě živý. Tedy, kámen je vždycky živý, ale tohle je viditelný důkaz pohybu a výbuchu kamene. Cítím energii uvnitř kamene. A tou je život. Lépe už to nedokážu vysvětlit. Jsem si ale jistý, že tady jde o víc, než o prostý rozpad nebo o návrat hmoty či materiálu. Není snadné to popisovat slovy, a vím, že se těch věcí sotva dotýkám, ale za hranicemi toho, co lze zachytit slovy je ještě kus světa. Slova jistě umí vyjádřit mnoho, ale to, co dělám, říká mnohem víc.