Willie Smits restores a rainforest
Jednou jsem šel se svou ženou na trh a někdo mi strčil před nos klec. A mezi tyčkami byly ty nejsmutnější oči, jaké jsem kdy viděl. Byl to velmi nemocný orangutánek, mé první setkání. Ten večer jsem se vrátil na trh a ve tmě zaslechl "uč, uč," a opravdu jsem na hromadě odpadků našel umírající orangutaní mládě. Samozřejmě, klec jsem nevyhodil. Zvedl jsem to děťátko, masíroval ji, nutil ji pít, až konečně začala dýchat normálně.

To je Uče. Teď žije v džungli Sungai Wain a to je Matahari, její druhý syn, který je mimochodem i synem Dodoje, druhého orangutana, kterého jsem zachránil. Toto velmi výrazně změnilo můj život a dnes mám ve dvou střediscích téměř 1000 orangutaňat. (Potlesk)

Ne, netleskat, to je špatně. Je to strašné. Je to důkaz toho, že se je nedaří chránit v přírodě. To není dobré. Je to fiaskem naší neschopnosti dělat správnou věc. Za každé z mých mláďat, kterých je více než všech orangutanů ve všech zoo na světě, jich šest z pralesa vymizí.

Odlesňování, zejména kvůli olejovým palmám na výrobu biopaliv pro Západ, je příčinou těchto problémů. A toto jsou bažinaté pralesy na 20 metrech rašeliny, což je největší světová akumulace organického materiálu. Obnažováním rašeliny pro pěstování olejových palem vytváříte sopky CO2, které emitují tolik CO2, že moje země je nyní, po Číně a USA, třetím největším producentem skleníkových plynů na světě, a to nemáme vůbec žádný průmysl. Vše díky tomu odlesňování.

A toto jsou otřesné obrázky. Nebudu o tom mluvit příliš dlouho, ale je tu tolik takových, jako je rodina Uče, kteří nemají to štěstí žít tam v pralese, který je mýcen – a já už nevím, kam je dát. Tak jsem se rozhodl, že pro ni musím něco vymyslet, ale aby to také bylo přínosem pro lidi, kteří se snaží ty lesy, do poslední třísky využít a kteří tak způsobují ztrátu přirozeného prostředí a všechny ty oběti.

A tak jsem založil rezervaci na místě Samboja Lestari. Ideou bylo, že když to provedu na nejbezvýchodnějším místě, které mě napadne, kde opravdu nic nezůstalo, nikdo nebude mít výmluvu, aby řekl: "Super, ale… " Ne. Každý by měl být schopen udělat to samé.

Takže jsme ve východním Borneu. Tam jsem začal. Jak můžete vidět, je tu jen žlutá pustina, nezbylo tu nic, jen trochu trávy. V roce 2002 jsme tu měli asi 50procentní nezaměstnanost. Byla zde vysoká kriminalita. Lidé vydávali mnoho peněz na své zdravotní problémy a pitnou vodu. Zemědělství zaniklo. Byla to nejhorší oblast celé provincie se zcela vyhubenou divokou zvěří. Byla to skoro biologická poušť. Když jsem tam stál v parné trávě, nezaslechl jsem ani zvuk hmyzu – jen šelest té trávy.

Přesto, o čtyři roky později, jsme vytvořili pracovní místa pro zhruba 3000 lidí. Klima se změnilo. Pak vám to ukážu: žádné další záplavy nebo požáry. Už to není nejchudší oblast. Je tu obrovský rozvoj biodiverzity. Máme více než 1000 druhů. K dnešku máme 137 druhů ptáků. Máme 30 druhů plazů.

Tak jak se to stalo? Těžba lesa tu byla obrovským ekonomickým neúspěchem. V podstatě celý proces destrukce zde šel pomaleji, než jak se to nyní děje s olejovými palmami. Ale jinak to bylo to samé: ekonomika žďáření (vymyť a vypal). Lidé nemají na hnojiva, takže pálí stromy a hnojí minerály z popela. Požáry jsou stále častější a po chvíli uvíznete v oblasti, kde nezůstala žádná úrodnost. Žádné stromy. Přesto, na tomto místě porostlém travou, – tady můžete vidět naši první kancelář tam na tom kopci – je tu o čtyři roky později, zelená střecha na povrchu zemském ... (Potlesk)

A jsou tu všechna tato zvířata a všichni tito spokojení lidé. A je tu ekonomická hodnota.

Takže, jak je to možné? Pokud se podíváte na kroky, bylo to docela jednoduché: Koupili jsme pozemky, vypořádali se s ohněm, a teprve pak jsme začali zalesňovat kombinací zemědělství s lesnictvím. Teprve pak jsme zřídili infrastrukturu a řízení a monitoring. Také jsme zajistili, aby v každém kroku byli plně zapojeni místní lidé tak, aby žádné vnější zájmy do toho nemohly zasahovat. Aby se lidé stali obránci toho lesa. Takže garantujeme princip "lidé, zisk, planeta", ale zároveň stavíme na základě pevného právního statusu, protože v případě, že les patří státu, lidé říkají, že patří všem, tedy i mně. A potom se držíme ostatních zásad jako je průhlednost, odborné řízení, měřitelnost výsledků, škálovatelnost, přenositelnost atd.

To, co jsme udělali, bylo, že jsme zformulovali návod, jak jít od výchozí situace, kdy nic nemáte, do cílového stavu. Návod vytváříte na základě faktorů, které můžete ovládat, ať už jsou to dovednosti nebo hnojivo nebo volba rostliny. A pak se podíváte na výsledky a začnete je měřit. V tomto návodu máte také náklady. Víte také, kolik práce je třeba. Pokud tuto metodiku použijete na mapě na písčité půdě, na jílové půdě, na strmém svahu, na rovné půdě, dáte ta různá použití dohromady, zkombinujete je, tak z toho získáte podnikatelský záměr, rozpis prací, který můžete přizpůsobit množství pracovníků či množství hnojiv, které máte k dispozici. A takto se vám to podaří.

Takhle to vypadá v praxi. Máme tu trávu, které se chceme zbavit, co z kořenů vylučuje kyanogenní jedy, ale stromové akácie mají velmi nízkou hodnotu. My je však potřebujeme na obnovu mikroklimatu, na ochranu před korozí a zastínění trav. A po osmi letech mohou navíc dodat něco surového dříví, to, pokud jste se o ně správně starali, k čemuž se dobře hodí bambusové laťky. Je to stará japonská technika stavby chrámů. Ale bambus je velmi hořlavý. Čili pokud bychom ho zasadili na začátku, velmi bychom riskovali, že zase o vše přijdeme. Takže jsme jej sázeli později, podél vodotečí k filtrování vody a sklizni stébel načasované na dobu, kdy se začne těžit dříví.

Takže problém je, jak sjednotit tyto toky v prostoru, čase a s omezenými prostředky, co máte. Takže sázíme stromy a mezi ně sázíme tyto ananasovníky a fazole a zázvor, abychom snížili soutěž mezi stromy, rostlinné hnojivo – organické látky vhodné pro zemědělskou produkci, pro lidi, ale také pro stromy a farmáři mají mezi stromy zemi k obdělávání. Systém přináší brzké výnosy, orangutani mají zdravé jídlo a regeneraci ekosystému lze urychlit a zároveň i ušetřit nějaké peníze.

To je výborné. Skvělá teorie.

Ale je to opravdu tak snadné? Ani není, protože co se nestalo v r. 1998: požár. Tato oblast má asi půl miliónu čtverečních kilometrů Leden Únor Březen Duben Květen Během několika málo měsíců jsme ztratili 55 000 km2. Příčinou jsou desetitisíce podpovrchových požárů, jaké máte také v Pensylvánii tady v USA. V období sucha, jakmile půda vyschne, vzniknou praskliny. Dovnitř se dostane kyslík, vyšlehne plamen a problém je tu zas.

Takže, jak přerušit tento koloběh? Největším problémem je oheň. Takhle to vypadalo po 3 měsíce. Po 3 měsíce se venkovní osvětlení na fotobuňku nevypnulo, protože bylo takto šero. Ztratili jsme úrodu, děti celý rok nepřibíraly na váze. Ztratili 12 IQ bodů... byla to katastrofa jak pro orangutany tak pro lidi. Tyto požáry jsou opravdu první věcí, na které se musí zapracovat. Proto jsem to tady tak vypíchl. A na to potřebujete místní lidi, protože jakmile tyto stepi začnou hořet, rozšíří se to jak uragán a s prvním deštěm utopíte v moři všechen popel a živiny, což zabíjí místní korálové útesy.

Takže na to musíte jít s místními lidmi. To je krátkodobé řešení, potřebujete ale také dlouhodobé. Čili to co jsme provedli byl prstenec z cukrových palem okolo této oblasti. Ukazuje se, že tyto cukrové palmy jsou ohnivzdorné a mimochodem taky odolné proti záplavám. A místním poskytují solidní obživu.

Takhle to funguje: Lidé je denně musí dvakrát naříznout, stačí milimetrový plátek, a to co sklidíte je cukrová voda, kysličník uhličitý, srážky a něco slunečního svitu. V podstatě z těch stromů děláte bio-fotovoltaické články. A dostanete z nich tolik energie, protože tyto palmy jsou třikrát efektivnější než ostatní palivové rostliny, protože můžete stáčet denně a neodebíráte jim plod či část těla, jako u ostatních palivových plodin.

To byl příklad synergie užití technologie a stále ještě nevyužitého genetického potenciálu tropů. Ale taktéž po legální stránce musíte mít vše v naprostém pořádku. Takže jsme koupili ty pozemky a tady v zemi nikoho jsme nastartovali náš projekt. A když se podíváte blíž, tak uvidíte, že celá tato oblast je rozdělena na pásy, které obsahují různé typy zemin. A my jsme skutečně sledovali každý jediný strom na těchto 2000 hektarech, 5000 akrech. A tento les je dost jedinečný.

Co jsem dělal bylo, že jsem následoval přírodu. Příroda nezná monokultury a prales je mnohovrstevnatý. To znamená, že jak v zemi, tak nad zemí využívá lépe sluneční svit, v systému ukládá více uhlíku, má spoustu funkcí... Je to komplikovanější, ne moc jednoduché a k tomu se přidává lidský faktor.

To co děláme je, podobně jako příroda, že pěstujeme rychle rostoucí stromy a pod nimi velmi různorodé pomaleji rostoucí stromy primárního pralesa, které nejlépe užijí světla a potom, co je stejně tak důležité: dostat tam správné houby které se budou živit na listí a navrátí živiny kořenům stromů, kterým listí odpadlo za pouhý jeden den. Jsou jako pumpy živin. Na příjem dusíku potřebujete bakterie, bez nich by se koloběh nenastartoval.

Takže jsme začali sázet – pouhých tisíc stromů denně. Mohli jsme sázet mnohem rychleji, ale nechtěli jsme, protože jsme chtěli držet počet pracovních míst na jisté hladině. Lidi, kteří měli pracovat na tomto zalesňování, jsme si chtěli udržet. A udělali jsme tady kopec práce. Používali jsme indikační byliny na určení kvality půd nebo zkoušeli, které zeleniny či stromy tam porostou. A každý z těchto stromů jsme sledovali z kosmu.

Takto ta oblast vypadá ve skutečnosti, je ohraničena nepravidelným 100 metrů širokým nárazníkovým prstencem z cukrových palem, který dává obživu 648 rodinám. Je to jen malá část celé oblasti.

Lesní školka tady je celkem jedinečná. Pokud se podíváte na počet stromových druhů, které máme například v Evropě, od Uralu po Anglii, víte kolik jich je? 165. V této školce budeme pěstovat 10x více druhů. Umíte si to představit? Musíte vědět s čím pracujete, ale je to druhová pestrost, která to pohání. Která razí cestu z bezvýchodnosti: Sázením zeleniny a stromů či jen stromů do řádků v této trávě, založením nárazníkové zóny, výrobou vlastního kompostu a zajištěním toho, aby v každé etapě růstu pralesa tu byl užitek, sklizeň. Na začátku možná ananas, fazole a kukuřice. V druhé fázi pak banány a papáje. Později to budou kakaovníky a papriky. A potom se začnou pomalu rozrůstat stromy přinášející užitek z úrody plodů a dřeva na podpal či stavby. A nakonec získá na důležitosti les cukrových palem, který lidem poskytne stálý příjem.

Vlevo nahoře, pod těmi zelenými pásy vidíte nějaké bílé tečky – to jsou skutečně jednotlivé ananasovníky, které lze vidět z kosmu. A v této oblasti jsme začali pěstovat několik akácií, které jste před chvíli viděli. Takto je to po jednom roce. A toto po dvou letech. A toto je zeleň z výšky, když jsme začali vytlačovat trávu. Sázeli jsme sazeničky akácií spolu s banány a papájou pro užitek místních lidi, a zároveň stromy rostou také rychle. A po třech letech tu žije 137 druhů ptáků. (Potlesk)

Takže jsme snížili teplotu vzduchu o 3 až 5 stupňů. Vlhkost vzrostla o 10 procent. Zvětšila se – pak vám to ukážu – oblačnost. Srážky vzrostly. A k tomu obnovení druhů a peněžní příjmy.

Stanice, kterou jsem tu postavil... Před třemi lety tu bylo jen prázdné zažloutlé pole. Tento transpondér, který spolu s Evropskou kosmickou agenturou provozujeme, je užitečný tak, že každá družice, která nás přeletí, aby se kalibrovala, nám udělá snímek. Tyto snímky užíváme k analýze míry uhlíku, toho, jak se prales rozvíjí. A díky této spolupráci můžeme na družicových snímcích sledovat každý strom. Tato data nyní můžeme použít jako součást technologického návodu pro další regiony. Už jsme to vlastně s Google Earth provedli. Pokud použijete GPS v nákladních autech a zkombinujete to s Google Earth, budete schopni přímo vidět, který palmový olej je vyráběn ekologicky, která firma krade dřevo a budete moci ochránit mnohem více uhlíku než s použitím ostatních prostředků proti plýtvání energií.

Tak toto je region Samboja Lestari. Můžete sledovat, jak stromy znovu rostou, ale také můžete měřit, jak se vrací druhová pestrost. A biodiversita je indikátorem toho, kolik vody je zadržováno či kolik léčivých rostlin tu může růst. Nakonec jsem se dostal k dešťostroji, protože tento les si nyní tvoří svůj vlastní déšť. Toto nedaleké město Balikpapan má velký problém s vodou. Je obklopeno z 80 procent mořem a nyní tam je velká sanilita pitné vody. Teď se podívejme na mraky nad tímto pralesem: máme tu oblast zalesněnou, polozalesněnou a holou.

A koukněte na tyto snímky. Nechám je rychle proletět. V tropech jsou kapky tvořeny nikoli z ledových krystalků, jak je tomu v mírném pásu, ale díky kondenzačním látkám, které vydechují listy stromů a které zahajují tvorbu kapek. Takže založíte chladné místo, kde se mohou tvořit mraky, a máte stromy na spouštění deště. A podívejte, je tam o 11,2 procent více mraků než nad holinami. Pokud se podíváte na srážky, tak ty již tehdy byly o 20 procent vyšší (oproti holinám). Nyní se podívejme na další rok a můžete vidět, že trend pokračuje. Tam, kde zpočátku bylo málo silnějších srážek, je jich nyní více co do vydatnosti i rozšíření. A pokud se podíváme na srážkové úhrny regionu, nad Samboja Lestari bývalo srážek nejméně, ale teď vidíte, že tam vždy prší nejvíce. Takže klima se skutečně dá změnit. Když přijdou pasáty, tak efekt samozřejmě vymizí, ale poté, jak se vítr ztišší, zase vidíte dešťová maxima nad touto oblastí.

Čili říkat, že něco je beznadějné, je špatné, protože my skutečně můžeme věci změnit, pokud použijeme všelijaké technologie. Je hezké spoléhat na vědu, ale stále je to většinou v lidech, ve vzdělání. Máme farmářské školy. Ale opravdovým úspěchem je naše kapela, protože když se narodí dítě, tak uspořádáme koncert a všichni jsme jak jedna rodina. A v rodině si neděláme problémy.

Takto to vypadá. Máme tuto cestu, která vede po vnějšku celé oblasti a která přináší lidem elektřinu a naší vlastní vodu. Máme zónu s cukrovými palmami a taky máme tento plot z velmi pichlavých palem, který odděluje rezervaci s orangutany žijícími uvnitř od lidí. Uvnitř máme také farmu pro zalesňování, která je genofondovou pojistkou, že všechen ten materiál nevymře. Protože za posledních 12 let nevyrostl uvnitř ani jeden semenáček tropických tvrdodřevých stromů. Když vymizí klimatické spouštěče, jsou veškerá semena snězena.

Takže teď provádíme sledování rezervace z posedů, družic a lehkých letadel. Každá z rodin, která prodala svou půdu, dostala nazpět pozemek. Ten má dva živé ploty z tropických tvrdodřevých stromů. V prvním roce zasadíte stromy pro stínění, pod ně zasadíte cukrové palmy a taky ten pichlavý plot. Po několika málo letech můžete některé stínící stromy pokácet. Lidé získají akáciové dřevo, které jsme udržovali bambusovými laťkami, a mohou si postavit domek a mají i něco dřeva na vaření. Takto mohou dle libosti se stromy nakládat. Mají dostatečný příjem pro tři rodiny. Ale cokoli v tomto programu děláte, musí mít plnou podporu lidí, čili je nutno to přizpůsobit místním kulturním hodnotám. Pro žádné místo není jednoduchý recept.

Musíte se také postarat o to, aby to bylo obtížně korumpovatelné, aby to bylo transparentní. Např. zde v Samboja Lestari jsme rozdělili ten prstenec na 34 částí o dvaceti rodinách. Jestli jedna rodina poruší dohodu a pokácí stromy, ostatních 19 musí rozhodnout, co se s viníky stane. Pokud skupina nezareaguje, dalších 33 skupin musí rozhodnout, co s onou skupinou, která se provinila proti skvělým dohodám, které jim nabízíme.

V North Sulawesi je to družstvo. Mají tam kulturu demokracie, a tak tam můžete na svou obranu použít místní právní systém. Ve zkratce, je to tak, že v roce jedna lidé prodají svou půdu, aby měli příjem, ale také dostanou práci ve stavebnictví, zalesňování, práci s orangutany a mohou použít zbytkové dřevo na rukodělnou výrobu. Dostanou také pozemek mezi stromy, kde mohou pěstovat své plodiny. Mohou teď prodat něco z toho ovoce orangutaní reservaci. Získají stavební materiál na domy, smlouvu na odkup cukru, abychom mohli lokálně vyrobit velké množství biopaliv a energie. Získají další ty užitky ze zdravého prostředí, peníze, dostanou vzdělání, je toho dost.

A vše je založeno na té jedné věci: zabezpečme, že les tady zůstane. Takže pokud chceme pomoci orangutanům – to bylo to s čím jsem projekt začal – musíme si být jisti, že místní lidé z toho budou mít užitek. Myslím, že klíčovým slovem projektu, abych byl stručný, je integrace – zapojení. Doufám... Pokud chcete vědět víc, můžete si něco přečíst. (Potlesk)