Následující dokument vypráví příběh jednoho muže. Součástí příběhu je krása i neštěstí. Během tohoto dokumentu uvidíte záběry trpících zvířat. Uvidíte také, jak tyto záběry motivovaly jednoho člověka ke změně. Existuje filosofický směr, který definuje zázrak jako změnu pohledu na svět. Máme tady malá štěňátka. Jedno z nich jsme zachránili v Bronxu. Lidé se mě ptají, "Co je to za psy? Mastifové?" A já říkám, "Ne, je to mix z celého jižního Bronxu." Takhle vypadají voříšci z jižního Bronxu.

Čau mámo. Ahoj broučku. To je Guapo a tohle Canonera. Dali jsme jim latinská jména na počest jejich latinských kořenů tady v Bronxu. Že jo, táto? Mámo? Dej mi pusinku. No tak, dej. Pracuju jako výrobce a dodavatel stavebních materiálů. Dělám výplňové zdi, výlohy, okna, dveře, takovéhle věci. Hlíníkové a skleněné. Máme 22 zaměstnanců, pár náklaďáků, několik budov a kancelář v New Yorku. Postupně rosteme. Koukni. Jestli najdeš nějaký problém nebo chybu, které jsme se dopustili, nech to na pozdějc.

Řekni mi všechno. Pracujeme s mnoha obětavými, schopnými profesionály. Je to úžasné, máme tu bělochy, černochy, Hispánce, Indiány, Araby, Židy... kteří všichni pracují pro jednu firmu - ženy i muži. A všichni spolu vycházíme, jsme jako jedna velká rodina. Lidé se tu mají rádi, mají o sebe navzájem starost,což není na místě jako je staveniště moc běžné. Jsme dobří přátelé. Myslím si, že to je jeden z důvodů, proč jsme tak úspěšní. Hele, táto, koukej, tady! No tak, taťko.

Pojď sem. Copak je, mámo? Co máš s očima? Snad jsi neoslepla? Pojď sem. Ujal jsem se mnoha zvířat ze stavenišť. Jsi slepá? Copak máš s očima, co? Někdy o ně pečujeme přímo v kanceláři až do doby, než pro ně najdeme nějaké útočiště. Jsi máma nebo táta? Vypadáš jako máma. Tohle je Michelle, vedoucí úřednice. - Dobrý den... - Hlava administrativy. Řekl mi, že v kanceláři jsou kočky... na pohovoru, jsem je všechny viděla a seznámila se s nimi. A když se mě zeptal, jestli mi vadí, že tu jsou, tak jsem řekla že ne.

A potom mi řekl, že kromě kancelářských povinností tady jsou taky kočičí povinnosti... a jestli by mi nevadilo, kdybych se toho ujala. A já řekla že ne, nevadilo mi to. Opravdu mi to vůbec nevadilo. Lidé by to ode mě nikdy nečekali, takže jsou vždycky zezačátku trochu zaskočení. Ukážu vám naši malou verzi. U stavitelů se takový zájem o zvířata prostě jen tak nevidí. Ale já to neskrývám. Všechny naše náklaďáky na sobě mají nějaký poutač se zvířaty. Napadlo mě to jedné noci, bylo to jako dílek do skládačky.

Protože lidé vědí, že kožešiny jsou ze zvířat. Vědí to a přitom je nosí. Ale dost dobře jim nedochází úplně všechno. Realita je taková, že to zvíře bylo sedřeno z kůže jenom proto, aby si to někdo mohl vzít na sebe, projít se po 5. avenue a být terčem obdivu kolemjdoucích. Je to symbol luxusu. Ale zabít kvůli tomu zvíře je nesmírně hanebné. Polepíme všechna naše auta, náklaďáky i dodávky - velké náklaďáky, velké dodávky - zepředu i zezadu těmito poutači. A během celého obyčejného pracovního dne s námi poputují kam jen pojedeme.

Myslím, že s tím musíme být dostatečně nápadní, abychom zaujali velké množství lidí. John řekl, že mi pošle starou nabídku, ale nedostal jsem ji. Klídek, oni jenom šustí s papírem, protože hledají tu nabídku... Musí se totiž zaktualizovat. Papichulo, chci jenom vědět, jaká byla ta stará, to je všechno. Pošlu ti pak kopii, Papichulo. Dobře. Uvidíme se na schůzi, jo? V té části Brooklynu, kde jsem vyrůstal, nebylo příliš přátelské prostředí. Bylo tam plno násilí, krve a zranění.

Dokazování mužnosti. Všechny děti, včetně mě, tam až moc dobře poznaly násilí. Víte, vídal jsem svoje kamarády, jak týrají zvířata. Já jsem se toho neúčastnil, ani nevím proč, možná jsem se bál. Viděl jsem je, jak týrají zvířata v noci v ZOO. Pamatuju si na skupinky děcek, které honily kočky v uličkách, a chtěly jim ublížit. A je to velice silný pocit, uvědomit si, že máte nad něčím moc. Nad něčím nebo nad někým. - Čau, Reyesi... - Co je, kámo? - Jak je? - Aquino? Já ale ve skutečnosti na rozdíl od jiných dětí, vyrůstal v rodině, která zvířata moc v lásce neměla.

Neměli jsme dokonce ani žádná domácí zvířata. Všem byla zvířata vlastně odporná. A myslím že mně asi taky. Nikdy v životě jsem neměl domácí zvířátko. Ve skutečnosti jsem se jich docela bál. Asi jsem to pochytil od své matky, ještě jako malé dítě. Trpěla nějakou neurózou, kterou jí způsobovala zvířata. Říkala třeba, "Ne, nedotýkej se jich, jsou špinavá, ser-- ...no, nechutně vylučují, s tím by se nikdo nechtěl obtěžovat. Jsou to nehygienická, nečistá stvoření." Dante, Dante! Dante!

Až potom mě někdo seznámil s jedním malým kotětem, malým koťátkem. Ta známá mě požádala, jestli bych se o něj na pár dní nepostaral. Což na mě bylo opravdu hodně, nicméně... měl jsem silnou motivaci to zvládnout. Protože to byla krásná ženská. A já si říkal, že za tohle budu určitě odměněn třeba schůzkou. No, zpět do reality, každý, kdo by mě znal, by věděl, co je to za šílenství, vzít si domů to nehygienické zvíře. Udržoval jsem svůj dům v naprosté čistotě, u mě byste mohli jíst z koberce.

Byl to jeden velký nesmysl, představit si tam skotačící kotě, které by mi ten koberec mohlo zašpinit. Ale já to kotě do opatrovnictví nakonec stejně vzal, měl jsem přece hluboký vnitřní motiv. Nevím, co jsem si myslel, že jsou kočky zač. Nevěděl jsem o nich víc než to, že to jsou chodící organismy... a to je asi tak vše. Kočky prostě chodí, mňoukají, mají srst, a to je všechno, co jsem si o nich myslel a věděl. Ale pak jsem zjistil, že je toho mnohem víc. To malé kotě si vybíralo.

Něco si oblíbilo a něco naopak rádo nemělo. Snažilo se se mnou komunikovat, naznačovalo mi, co chce. A já se to naučil vnímat, bylo to fascinující. Vytvořili jsme si takové pouto, důvěřovali jsme si... pouto s kočkou. Já to kotě zbožňoval, nemůžu to říct jinak. Láska k němu podle mě znamenala, že jsem pro něj chtěl jen to nejlepší. To je definice lásky... Chtít pro to kotě jenom to nejlepší, ať už mu to poskytnu já, nebo někdo jiný. No a potom se tohle kotě muselo vrátit k původní majitelce, a já ho chodil navštěvovat.

A potom přišlo další setkání s jinou kočkou... a to už pro mě nebylo cesty zpátky. Byla to opuštěná kočka, co neměla drápy. Žila osamoceně v jednom baráku v Brooklynu. A ta moje známá mi povídá, "Vím o jedné opuštěné kočce... myslíš, že by ses o ni postaral do té doby, než pro ni najdeme bezpečný domov?" A já okamžitě souhlasil, šel jsem tam... Nádherná kočka... Skutečně umělecký kousek. Dobrá práce! No a ona mě následovala, jak jsem chodil po tom baráku, a já cítil, že mám společnici, ještě víc než v případě toho prvního kotěte.

Tahle kočka, Moo Moo, byla ve skutečnosti důvodem, proč jsem přestal kouřit. Kouřil jsem pětadvacet let. Kamelky, bez filtru, dvě krabičky denně, úplně mě to ovládlo. V životě jsem udělal hodně důležitých kroků a vyvinul se v několika směrech, ale co se týče kouření, stál jsem pořád na jednom místě. Myslel jsem si, že jako kuřák jednou i umřu. A tak jsem tak ležel na gauči, kouřil jsem ten den už asi 35. cigaretu, Moo Moo mi seděla u nohou a obývák byl plný kouře. A já se na ni podíval a věděl jsem, že ji miluju.

Miluju Moo Moo, a chci pro ni jenom to nejlepší. Začal jsem si ji prohlížet, a postupně mi došlo, o kolik je menší než já. Uvědomil jsem si, že jestliže je zhruba desetkrát menší než já, tak že když vykouřím jednu cigaretu, pro ni je to jako by jich bylo 10. A současně s touhle myšlenkou mě napadlo, že ona vlastně nemá na vybranou. Měl jsem nad ní moc. Ona nemohla dojít ke dveřím, stisknout kliku a říct... "Hele, Eddie, já odcházím. Je tu na mě moc zakouřeno." Ten pocit, že jsem jí bezprostředně škodil, mě neopouštěl, škodil jsem někomu, svojí kočce, která by si nenechala škodit, kdyby jenom mohla mluvit.

A já prostě musel přijmout, že je tady se mnou. A tak jsem musel skoncovat s kouřením. Seděla tam a koukala přímo na mě. Neptejte se mě, jestli je to pravda, ale přísahal bych, že zakašlala. A to byl poslední hřebíček do rakve. Řekl jsem si, že končím. A típl tu cigaretu. Hej, Bageli! To je velkej táta. O několik měsíců později jsem zachránil první zvíře - kocoura. Byl v zuboženém stavu, nemohl se skoro hýbat. Měl infekci v obou packách, všude mu to hnisalo. Měl zkažené zuby, kulhal, byl zavšivený.

Vážil asi 3 kila, což se může na kočku zdát hodně, ale teď má kil 12. Velkej kocour. Říkám mu Bagel, protože jsem v jednu chvíli šlápl na plesnivý bagel, ale on měl takový hlad, že ho popadl a odkulhal s ním někam do křoví. Bylo to tak dojemné. Hned jsem mávl na taxík a vzal kocoura k veterináři, kde ho dali trochu do pořádku, a já si ho pak odvezl k sobě do kanceláře. Vyskočil mi na klín a prostě si tam tak ustlal. A to pamatujte, že v té době jsem pořád ještě nebyl zvyklý na kontakt se zvířaty.

Bylo to teprve pár měsíců. Takže tohle pro mě byla úplně nová zkušenost, cítit jeho tělo, kosti, nikdy jsem to nezažil. No a zatímco mi ležel na tom klíně, telefonoval jsem se svým bratrem, který mě právě zval na večeři. Jak jsem s ním tak mluvil, cítil jsem tělo toho kocoura, Bagelovo tělo, každý jeho kousek. Stiskl jsem mu zadní nohu, a mačkal ji po celé délce. Bylo to tak zvláštní, skoro až děsivé, jak mi ta jeho noha připomínala paličku na buben. Pomyslel jsem si, to je neuvěřitelné, jak mi ty šlachy a celá struktura nohy prostě připomínají paličku od bubnu.

Brzo jsem to pustil z hlavy, vstal jsem, začal se oblékat, a vyrazil za bratrem. A hádejte co bylo k večeři? Kuře! Stejně tak mohli mít kočku, já v tom neviděl rozdíl. Rozumíte mi, já prostě nemohl. Před chvíli jsem hladil jedno zvíře a teď mám jiné sníst? Spojil jsem si to dohromady, chápete? Zvíře. Zvíře, tečka. Žádná kočka, žádný pes. Zvíře. Ten večer jsem nic nesnědl. Prostě jsem se díval na tu mrtvolku ptáka, co ležela na jídelním stole. Viděl jsem v tom přesně to, co to je.

Navíc jsem měl doma zvíře, za kterým jsem se měl po večeři vrátit, a jak bych mu to asi pak vysvětlil? Ahoj holky, ahoj kluci. Tohle je Mary, máma J.W. Satchie. Tohle je Inky Java Joe, našli jsme ho oproti přes ulici, zrovna když jsem odcházel od veterináře, kde jsem byl s jinou kočkou, a on tam tak stál, měl zlomenou packu. Bylo to hrozně smutné. Teď vypadá jako andílek. Úplně jako andílek. Copak jsi dělal, co? Inky Java Joe mi prozradil, jaký jsi rošťák. Za chvíli mě kousne.

Co? Co povídáš? Je to šmírák! Tak pojď. Kdo z nich je tvůj oblíbenec? Kdokoli, s kým zrovna jsem. Co ti na to mám říct. Ty jsi zasyčel! A všechno je hotovo kromě jedné věci... a to kde převezmou dodávku uhlí... Eddie mě zaměstnal, protože mám ráda zvířata. Doma jich mám několik. Vždycky jsem je měla ráda. Připadalo mi fajn, že měl v práci kočku. Po dvou měsících ze mě byla vegetariánka. Jo, on je členem SCA. Zavolám mu a řeknu mu, že tam kvůli té koupi budeš. Je to až ve středu.

Je to prostě radost sem přijít a vidět tu ty kočky... A vůbec celá Eddieho osobnost... On je prostě úžasný, nejde ho nemít rád. Je ho všude plno. Nemůžete ho nemít rád, ani když jste na něj naštvaní, prostě ho nejde nesnášet. I když vás rozčílí, je to prostě Eddie. Znám ty předsudky, které se čas od času vyskytnou, protože já sám dřív hodně lidi soudil bez toho, abych o nich něco věděl. A jak jsem slyšel slovo vegetarián, bylo to pro mě, jako kdyby ten člověk byl odjakživa vegetarián.

Něco jako vodní víla nebo přízrak, víte co myslím? Éterické bytosti, se kterými nemám nic společného. Někteří lidé je nazývají "svatější než ty", nebo morálně na výši, nebo co já vím. A já si myslel, že byli vždycky vegetariány, jako kdyby se narodili na tento svět, a byli dokonale stvořeni pro život v něm, něco jako hipísáci. Znáte to, hipíci. Pojídají tu svoji sóju, obdělávají zem a objímají stromy. To ale není pro každého. Oni na mě nijak netlačí, protože nejsem vegetariánka.

Nic takového. Občas se jich na něco zeptám, a oni mi odpoví, nebo si prostě jen povíme svoje pocity, nebo názory na určitou věc, a já jim otevřeně naslouchám. Všechno to utrpení a krutost vůči nim... Myslím si, že do určité míry o tom víme. Protože jíme maso, víme také, že jsou ta zvířata zabíjena. Ale víme o tom jen něco málo. Nevíme například, jak přesně probíhá celý ten proces, kterým procházejí. Viděl jsem video, na kterém byla chována prasata, jestli tomu tak lze říkat, stísněná v maličkých kotcích ve velkochovu, jak jsou transportována na jatka a poté zabita.

Jdeme na to. Start. Viděl jsem tu bídu, všechno od toho hrozivého namačkání na sebe, po podávání léků, antibiotik, uštípnutí ocásku a procvakávání uší, rány do čumáku při přípravě na transport, při němž jich mnoho zemře po cestě na jatka... A potom jak jsou postrkávána do řad, aby mohla být snadno zabíjena, přičemž některá po první ráně nezemřou, a tak je vaří zaživa, prostě všechny tyhle hrozné věci, které potkají prase. Plakal jsem u toho. Nemohl jsem pochopit, za co jsou ta zvířata takovým krutým způsobem trestána.

Obrátil jsem se zpět na víru, ve které jsem byl vychováván, a přemítal, jestli třeba ta zvířata nebyla převtěleními hrůzných hříšníků, jestli se ti lidé nenarodili znovu jako prasata, a tohle jestli není jejich trest. Možná znovu narozený Hitler. To by bylo ono, přesně to by si zasloužil! Protože proč by jinak to prase muselo tak příšerně trpět? Všechny tyhle bláznivé myšlenky se mi honily hlavou. Když jsem dřív jedl hot dogy a klobásy, tak jsem věděl, že jsou ze zvířat.

Ale to je tak všechno, co jsem si dokázal spojit. Vím, že je to zvíře. Ale něco tam chybělo... Spojit si to s tou bolestí, strachem a utrpením, to jsem v té době ještě nedokázal. Dalším důvodem, proč si myslím, že jsou zvířata o tolik bezbrannější než lidé, je, že se nemůžou pořádně projevit. Prase vám nemůže říct, "Prosím, prokažte mi laskavost, a nezabíjejte mě ani mé děti jen proto, abychom skončili na pizze se salámem. Prosím, nedělejte to. Nechci zemřít." Oni to nedokážou říct.

Jediné, co mohou, je urputně kvičet, když je vedou na porážku, a to je vše. Jen takhle se mohou projevit. Zvířat se nikdo nezastane. Sám jsem kdysi byl v situaci, kdy můj nářek nebyl vyslyšen. Vím, jak je to těžké. Byla hluboká, temná noc, šlo o jednu krádež. Okolo bylo pár lidí, ale nikdo se neodvážil mi pomoct. Kopali do mě a mlátili mě, bylo to nekonečné. Snažil jsem se křičet, jak nejvíc to šlo, prosil jsem o milost, ale zbytečně. A po chvíli jsem si uvědomil, že bych měl radši šetřit energii, snažit se jí ušetřit co nejvíc, protože jsem věděl, že ji budu potřebovat, abych vůbec přežil, jestli jsem měl vůbec přežít.

A tak jsem přestal křičet a snažil se ubránit se, jak jsem jen mohl. Ten křik do vzduchoprázdna, ta bezmoc, to bylo něco, co jsem ještě nikdy nezažil. Jsem si jistý, že kdyby mi byl někdo přišel na pomoc, třeba jenom jako hlas, který by řekl: "Přestaňte, nebo zavolám policii!", tak by to možná nedošlo tak daleko. Ale oni mě tam nechali ležet, mysleli si, že jsem mrtvý. Cítil jsem v sobě prázdnotu, strach a samotu. Znám ten pocit, ten strach, který jsem cítil, to ochromení..., že bych vážně nechtěl, aby to někdo zakusil stejně jako já.

Je to úplně příšerné. A není třeba neurochirurga, ani specialistu na chování zvířat, abychom poznali, že se zvířata bojí. Ona vědí, že budou brzy zabita. Vědí to. Je hrozné pomyslet na to, že nářek zvířat zůstává bez povšimnutí devět miliardkrát ročně. Ale ne kvůli mě, víte? To je ten rozdíl. Nechci být pasivním pozorovatelem a vidět, že je někomu ubližováno, aniž by kdokoli řekl, že je to špatně. Nebo namítl, že to tak nemusí být, nebo se prostě pokusil to zastavit.

Pořád mi to připadá neuvěřitelné, stále to ještě dost silně vnímám. Tohle povědomí o zvířatech mám v sobě totiž teprve 4 roky, a můžu vám říct, že mít na klíně kocoura, to je skutečně zázrak. Změnilo to můj pohled na svět, rozhodně. Koukni na ni, jak spí, s tím andělským výrazem ve tváři. Prasata spí úplně stejně, krávy taky. Nejde o to, jaké je to zvíře, ale jak my se na něj díváme. To je ten rozdíl. Proto mám tak rád tu samolepku. Obecně mám hrozně rád samolepky na autech, jsou totiž často velice podnětné, učí mě spoustě věcem.

Na téhle konkrétní stojí: "Zpochybňuj autoritu." Za autoritu si dosaďte co chcete, je to jedno. Tvůj vlastní mozek je tvá autorita. Zpochybňuj svoje myšlenky, pořád se ptej "proč". Mám moc rád ještě jednu samolepku, která mi pomohla stát se člověkem, kterým teď jsem. A na té stojí: "Mysli globálně, jednej lokálně." To se mi hrozně líbí. Je to tak jednoduché. Protože opravdu, člověk by měl začít sám u sebe. Síla příkladu je tou nejmocnější zprávou, kterou můžete šířit do světa.

A já začal s tímhle, protože tenhle problém se odehrává přímo tady, za mými dveřmi. Můj první kontakt se zvířaty se uskutečnil skrz člověka, který nosil kožichy. Zamiloval jsem se do ženy, co nosila kožichy, a neviděl jsem žádnou spojitost mezi tím mým malým chlupatcem, a jiným chlupatcem, co žije v lese. A nedokázal jsem si představit svého domácího miláčka, to malé, roztomilé, překrásné stvoření, jak ho někdo udusí plynem, utluče a pošlape, aby mu stáhl kůži ze zad kvůli něčím klapkám na uši.

Na této úrovni to byla velice osobní záležitost. Lidé by měli znát pravdu, poznat, že realita je hrozná. Kdyby nebyla tak hrozná, lidé by se nesnažili ji změnit. Otroctví je strašné, holokaust byl příšerný. Vztahy bílých k černým před akcemi hnutí za občanská práva byly hrozné. Zákony Jima Crowa byly hrozné, lynčování bylo hrozné. To je realita, a pokud ji budeme schovávat před zraky ostatních, jak se o ní mají dozvědět? Jinak bude pokračovat. Před deseti patnácti lety byl kožešinový průmysl dost zasažen díky těmto obrázkům, které poukazovaly na realitu.

Lidé na ni byli upozorněni. Ale po nějaké době to celé vyšumělo, a lidé v kožešinovém průmyslu začali podnikat různá opatření, aby dostali kožešiny zpátky mezi lidi, a počínali si velmi, velmi chytře. Nejdříve ty kožešiny nabarvovali, asi aby to vypadalo, že nejsou pravé. A potom je začali přišívat k nekožešinovému oblečení, například jako lem na kapuci. A velké obchodní společnosti nakupovaly toto oblečení s kožešinami, které byly zamaskovány jako pouhý lem, jako kdyby to byl kterýkoli jiný materiál, manšestr nebo tak něco.

Byly vyrobeny miliony takových kabátů, a lidi si je kupovali. Nepřemýšleli nad tím. Koupili si nylonovou bundu, ale s kožešinovým lemem. A tak po ulicích bězděčně chodily spousty lidí, kteří na sobě měli mrtvá zvířata jako lem na bundě. Kožešinový průmysl získává zvířata, ze kterých potom vyrábí oblečení, dvěma způsoby. Za prvé pomocí chytání do pastí. Některá zvířata totiž nemohou vyrůstat v klecích, a tak je "třeba" je odchytit v dospělosti, abyste získali jejich kožíšek.

Takhle vypadá ocelová past, do které se zvíře chytne nejčastěji za nohu. Vem Satche radši pryč odsud. Ta věc je hrozně nebezpečná, nebudeme riskovat. No tak, Inky Java Joe, pápá, Mary. Satchi, přestaň kňourat. Všichni okamžitě pryč odsud. No tak. Jsi už venku, bráško? Past je připevněná k zemi, aby se nepohla. Je zamaskována a umístěna tam, kde se chodí zvířata. Je to běžná věcička, strašně levná. A takhle to funguje. Existuje několik druhů takových pastí. Jedna z nich je pružinová past, která sevře tělo zvířete, přičemž by ho to mělo okamžitě usmrtit.

To se ale málokdy stává. Teoreticky to funguje, ale prakticky ne. Spíše se stává, že je zvíře chyceno v půli těla, za obličej nebo za čenich, a v takových případech to zvířeti pochopitelně nezlomí krk. Je chyceno v pasti, ještě živé, a svíjí se bolestí, někdy několik hodin i dnů, než přijde lovec, který zvíře zabije buď sešlápnutím hrudníku, nebo ho utluče k smrti. Kdybychom tohle vytáhli na ulici v New Yorku, byli bychom hned napadeni, že máme nebezpečnou zbraň, která by mohla někomu ublížit.

Do téhle pasti se kromě "kožešinových" zvířat často chytnou psi nebo kočky, kteří trpí a umírají úplně stejně, ale pak jsou vyhozeni jako odpad. Tak to prostě v tomhle byznysu chodí, něco chytneš a něco umře jen tak mimochodem. A jestli někomu připadá myšlenka, že by to mohl být jeho pes, úděsná, tak co potom taková liška? A co norek? Cítí bolest úplně stejně jako kdejaký pes nebo kočka. Až na to, že člověk je nebere stejně. Chápete? To je jediný rozdíl. Kožešinový průmysl je obrovský, a všechna média má ve své moci.

Ta potom falešně informují veřejnost o tom, co se děje, a nutno říct, že se jim to daří. Nazývají věci nepravými jmény, jak například používají slovo "farma". Farmu si představíme jako hezké, idylické místo, kde se volně pohybují zvířata. Lež. Abychom byli přesnější, je to spíše koncentrační tábor. Zvířata se tam narodí do zajetí v těchto klecích, tak malých, že se nemohou ani otočit. Některá zvířata, jako třeba liška nebo norek, se v přírodě denně pohybují v prostoru 20 - 40 km čtverečních.

To je jejich životní prostor. Ale tady jsou omezeni těmito drátěnými klecemi, postavenými na dřevěných nebo ocelových podstavcích, ale bez jakékoli pevné podlahy na dně klece. Je to proto, aby všechny fekálie propadávaly drátěnou mřížkou rovnou dolů, aby se usnadnilo čištění klecí. Takže tato zvířata, jejichž končetiny jsou uzpůsobeny k běhání v trávě, bahně, po dřevě, v lesích, kde přirozeně žijí, jsou nyní nucena postávat na této drátěné mříži. Tloušťka srsti těchto zvířat se ve studené zimě zvětšuje, a aby se toho dosáhlo, jejich chovatelé je uměle vystavují chladnějším podmínkám, než je normální.

Zvířata jsou také velice špatně krmena. Jejich potrava se skládá z již uhynylých, z kůže stažených lišek či norků, kteří ještě nedávno stáli v kleci vedle sebe. A tak se z těchto zvířat stávají kanibalové, jimiž od přírody nejsou. Hrůzné podmínky uvěznění zvířata často duševně zlomí, a vykazují pak poruchy chování, jako nekonečné chození sem a tam. Je to příznak narušení psychiky, ta zvířata se jednoduše zblázní. Zešílí z toho. Tisíce zvířat umírá předčasně, mnoho z nich je velmi vážně nemocných, nakažených infekcemi.

Neexistuje zde totiž žádná veterinární péče, protože je přece zbytečné utrácet peníze za ošetření zvířete, ze kterého stejně za chvíli bude kabát. A tak tato zvířata žijí v nesnesitelných podmínkách po dobu několika měsíců, než dostatečně vyrostou, aby mohla být zabita. Zabíjí se několika způsoby. Jednak elektrickým proudem, kdy se zvířeti zavede do konečníku vodivé želé, zvíře se pak uzemní tím, že se mu dá skousnout ocelová tyč. Do konečníku je vsunuta elektroda, a poté je želé zelektrizováno a zvíře se zevnitř doslova usmaží.

Je to velice bolestivé, ale efektivní, protože se tak zvíře zabije bez sebemenšího poškození srsti. A to je to hlavní - nezničit kožíšek. Dalším způsobem, jak zvíře zabít, je otrávit ho v plynové komoře. Někdy se používají značně primitivní metody trávení, zvíře může být například zabito oxidem uhelnatým. Není to zrovna vědecká metoda, je to obzvlášť kruté a často to nezafunguje. Zvíře je jen omámeno. Pak se stane, že se probudí, zrovna když je stahováno z kůže.

Je to otřesné, a přitom se nejedná o ojedinělé případy. Je to běžná věc. Stává se to často. Zvířata nabývají vědomí v momentě, kdy jsou stahována z kůže. Narodí se v zajetí, zemřou v zajetí. Je to tak kruté, nedá se to zmírnit. Neexistuje mírné zabíjení. Zvířata vždycky trpí. Poprvé, kdy jsem ty videa viděl, jsem byl úplně bez sebe. Kroutil jsem se na židli hrůzou, bolelo mě, jak jsem se na to díval. Měl jsem potom nutkavou potřebu chytit za ruku nejbližšího kolemjdoucího a říct mu, "Prosím vás, pojďte se na něco podívat, koukněte co jsem viděl, a možná pochopíte."

Jenže tenhle tajně pořízený záznam se nemá šanci dostat do mainstreamových médií. Kdyby ano, už byste ho dávno viděli. A určitě to nebudou dávat v dohledné době v kině. Musel jsem proto přijít na to, jak ty záběry dostat mezi obyčejné lidi. Napadlo mě, že bych musel vymyslet nějaké pojízdné promítání, a s tím vyrazit do ulic. A tak se moje zoufalství, bezmoc a frustrace změnily v akci. Použil jsem k tomu jednu svou dodávku. Najal jsem truhláře a elektrikáře a celou dodávku jsme změnili v pojízdný zvukový a obrazový aparát.

Tento dokument je věnován 41 milionům zvířat, která jsou každoročně zavražděna kvůli kožešinám.