Dobré ráno. Posledních několik dnů na této konferenci bylo opravdu úžasných. Je to pro mě velká čest, že můžu promluvit k tak výjimečnému shromáždění - po všech úžasných projevech, které jsme tu už slyšeli. Myslím, že budu moci navázat na něco z toho, co jsem tu slyšela. Přijela jsem sem přímo z hlubokých deštných pralesů v Ekvádoru, z místa, kam se jinak než letadlem nedostanete, kde žijí domorodci s pomalovanými obličeji a čelenkami z papouščího peří.

Tito lidé se snaží zabránit tomu, aby ropné společnosti a nové silnice pronikly do jejich lesů. Bojují za zachování svého způsobu života v pralese a ve světě, který není znečištěný odpady. Přijde mi úžasné - a zároveň to přímo souvisí s tím, o čem se bavíme na této konferenci - že právě tam, uprostřed pralesa se používaly solární panely - první v této části Ekvádoru - hlavně k pohonu vodní pumpy, která tak šetří práci místním ženám. Voda se pak čistí a protože panelů mají dost, mají i poměrně velké zásoby elektřiny.

Takže každý dům - v téhle vesničce jich bylo asi osm - může každý večer přibližně půl hodiny svítit. Tady je náčelník - ve svém honosném rouchu - a pracuje s laptopem. (Smích) Tento muž byl nějakou dobu pryč a pak se vrátil zpět a říkal: "Najednou jsme se ocitli v úplně jiné době. Ještě před padesáti lety jsme o běloších vůbec nevěděli a teď používáme počítače. Chceme se z moderního světa něco naučit. Chceme vědět o zdravotnictví. Také nás zajímá, co dělají lidé v jiných částech světa.

Chceme se naučit cizí jazyky - angličtinu, francouzštinu, možná čínštinu - jazyky nám jdou dobře." Sedí tu se svým laptopem, ale zároveň bojuje proti mocným tlakům - kvůli ekvádorskému zahraničnímu dluhu - Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a samozřejmě i proti ropným společnostem, které se snaží do pralesa proniknout. Právě odtud jsem k vám přijela. To, čím se ale doopravdy zabývám, patří do ještě jiného druhu civilizace - vlastně civilizace to tak úplně není. Je to jiný způsob života, jsou to jiné bytosti.

Přede mnou tu krásně promluvil Wade Davis o různých kulturách po celém světě - ale svět neobývají jenom lidské bytosti, jsou to i bytosti zvířecí. Na této konferenci bych ráda vystupovala jejich jménem, jako to ostatně dělám po celém světě. Příliš často o nich vidíme jen několik fotek nebo krátké video, ale zvířata mají hlasy, které něco znamenají. Chtěla bych vás proto pozdravit jako šimpanz z lesů v Tanzanii: Ahoj :) (Potlesk) Šimpanzi v Tanzanii se zabývám od roku 1960. Během té doby se objevily moderní technologie, které zásadně změnily způsob práce biologů v terénu.

Například před několika lety jsme poprvé ze vzorků výkalů mohli analyzovat DNA, takže poprvé s jistotou víme, který šimpanz je otcem každého z mláďat, protože šimpanzi jsou velice promiskuitní. To nám otevírá úplně nové možnosti výzkumu. Používáme také GSI - geografické... kdo ví co... - k určení oblasti, kde se šimpanzi pohybují. Používáme také - asi jste si už všimli, že na takové věci moc nejsem - používáme také obrázky ze satelitů, na nichž vidíme míru odlesnění dané oblasti.

A samozřejmě i záznamy pořízené infračervenou kamerou, takže můžeme zvířata pozorovat i v noci. Zařízení pro nahrávání obrazu a zvuku jsou také menší a lepší. V mnoha směrech tedy dnes můžeme dělat věci, které v roce 1960, když jsem začínala, nebyly možné. Při studiu šimpanzů a dalších zvířat s velkým mozkem, při jejich studiu v zajetí nám moderní technologie pomáhá zkoumat, jak tato zvířata poznávají a chápou. Dnes už tedy víme, že jsou schopny výkonů, které by vědci považovali za absolutně nemožné, když jsem před padesáti lety začínala.

Myslím, že intelektuálně nejtalentovanějším šimpanzem v zajetí je Ai z Japonska - její jméno znamená láska - a pracuje s ní velice citlivý člověk. Má moc ráda svůj počítač - klidně odejde od své skupiny, potoka, stromů a od všeho, aby si mohla k tomu počítači sednout - má tam něco jako počítačovou hru a strašně jí to baví. Je jí 28 roků a s obrazovkou a touchpadem pracuje rychleji než většina lidí. Řeší velmi komplexní úlohy - na jejich popis teď ale nemám dost času - ale fascinující na téhle dámě je to, že nerada dělá chyby.

Pokud se v nějaké úloze splete a dostane málo bodů, jde a zaťuká na sklo - protože experimentátora nevidí - a chce si to zkusit ještě jednou. I když už se na úlohu koncentrovala posledních dvacet minut, teď ji chce celou zopakovat - jen pro ten pocit, že se jí to tentokrát povedlo lépe. Jídlo jako odměna pro ní není důležité - stejně dostává jenom málo, asi jednu rozinku za správnou odpověď - ale klidně to udělá i bez odměny, pokud jí to řeknete předem.

Takže tady máme šimpanze, jak používá počítač. Šimpanzi, gorily a orangutani se také umí naučit lidskou znakovou řeč. Jednu událost, která se stala, když jsem poprvé v roce 1960 přijela do Gombe, si ale pamatuji naprosto živě a zřetelně: když jsem se poprvé procházela lesem, šimpanzi ode mě většinou utíkali pryč, i když někteří už byli na lidi trochu zvyklí, uviděla jsem černou postavu skloněnou nad termitištěm. Podívala jsem se tam dalekohledem.

Byl to jeden samec, kterého jsem pojmenovala David Greybeard - mimochodem podle vědeckých zvyklostí té doby se šimpanzům neměla dávat jména, jen čísla, že prý je to vědečtější. Ale co. Dívala jsem se, jak David Greybeard trhá stébla trávy a používá je jako proutek, na který uvnitř podzemního termitiště chytal termity. A nejen to - někdy si našel větvičku s listím a listy z ní otrhal. Úprava předmětu tak, aby byl použitelný pro konkrétní účel - to je začátek výroby nástrojů.

Důvodem, proč to byl tak vzrušující a přelomový okamžik, bylo, že v té době se předpokládalo, že pouze lidé vyrábějí a používají nástroje. Když jsem chodila do školy, člověk byl definován jako výrobce nástrojů. Když se pak můj učitel Louis Leakey o tomhle dozvěděl, řekl: "Teď tedy musíme změnit definici člověka, změnit definici nástroje nebo začít šimpanze považovat za lidi." (Smích)

Dnes už víme, že jen v samotném Gombe šimpanzi znají nejméně devět způsobů, jak používat různé předměty pro různé účely. Dále ještě víme, že v různých částích Afriky, kde byli šimpanzi také studováni, existují úplně jiné způsoby používání nástrojů. Zdá se také, že tyto vzory jsou předávány z jedné generace na druhou prostřednictvím pozorování, nápodoby a procvičování - a to je definice lidské kultury. Během těch čtyřiceti let, co jsme studovali šimpanze a další velké lidoopy a - jak říkám - další savce s komplexními mozky a sociálním systémem, jsme zjistili, že neexistuje ostrá hranice, která by oddělovala lidi od ostatních zvířat.

Ta hranice je opravdu velmi mlhavá. A ještě mlhavější se stane pokaždé, když zjistíme, že zvířata dělají věci, které jsme ve své aroganci považovali za výlučně lidské. Šimpanzi - nemáme čas si povídat o všech aspektech jejich fascinujícího života - mají velmi dlouhé dětství, pět let je matka kojí a spí vedle nich. Další tři až pět roků jsou na ní ještě emocionálně závislí, i v případě, že už porodila další mládě. V této době se utváří jejich osobnost a učí se obrovské množství věcí nutných k životu ve skupině.

Během dlouhého dětství si vytvářejí trvalé a silné vztahy s matkou, bratry a sestrami, které můžou trvat po celý jejich život, což je až šedesát let. V zajetí se mohou dožít i vyššího věku, naše výzkumy ve volné přírodě zatím trvají pouze 40 let. Zjistili jsme, že šimpanzi jsou schopni upřímného soucitu a altruismu. Mají velmi bohatou neverbální komunikaci - mnoho zvuků používaných v různých situacích, ale i doteky, postoje a gesta. A co dělají?

Líbají se, objímají se, drží se za ruce. Plácají se po ramenou, předvádějí se, vyhrožují pěstí - dělají podobné věci jako lidé a dělají je i ve stejném kontextu. Mají také velmi propracovaná pravidla spolupráce. Když se například jednou za čas vydají na lov, složitě mezi sebou spolupracují a pak se podělí o kořist. Zjistili jsme, že vykazují emoce, které jsou podobné, možná i stejné jako ty, které u lidí popisujeme jako štěstí, smutek, strach a zoufalství. Trpí fyzicky i psychicky.

Nemám teď tolik času, abych všechna svá tvrzení podložila důkazy, snad ale stačí říct, že velmi talentovaní studenti těch nejlepších univerzit se zabývají právě studiem zvířecích emocí a jejich osobností. Víme, že šimpanzi a některá další zvířata poznávají svůj obraz v zrcadle - oproti obrazu někoho jiného. Mají smysl pro humor, což jsou všechno věci, které jsme obecně považovali za výlučně lidské. To všechno nás učí novému druhu respektu a to nejen k šimpanzům, ale domnívám se, že i k některým dalším druhům zvířat, s nimiž sdílíme tuto planetu.

Jakmile budeme připraveni uznat, že nejsme jediné bytosti s osobností a intelektem a hlavně emocemi, začneme pak přemýšlet o tom, jak využíváme a zneužíváme tolik jiných citlivých a vnímajících stvoření na této planetě, za což bychom se měli hluboce stydět. Smutné na tom je, že tito šimpanzi, kteří nás možná víc než kdo jiný naučili alespoň malé pokoře, ve volné přírodě velmi rychle vymírají. Vymírají z důvodů, o nichž všichni víme více než dobře.

Kácení lesů, rostoucí počet lidí a potřeba stále nové půdy. Vymírají, protože některé dřevařské společnosti vykácejí úplně všechny stromy. Mizejí ze svých oblastí v Africe, protože tam přijely nadnárodní společnosti a začaly stavět silnice - to samé chtějí dělat i v Ekvádoru a na ostatních místech, kde jsou lesy ještě nedotčené - aby po nich mohli odvážet ropu a dřevo. V Konžské pánvi a na dalších místech světa to vedlo k obchodu s masem pralesních zvířat.

I přes to, že po stovky nebo tisíce let lidé žili v těchto lesích v souladu s okolní přírodou a zabíjeli jenom tolik zvířat, kolik potřebovali pro sebe nebo pro své rodiny, teď můžou lovci po silnicích do lesa přímo z města. Postřílejí všechno, co se hýbe a co je větší než krysa, pak to usuší na slunci nebo vyudí. Teď je pro ně jednoduchý i transport, naloží to na náklaďák, dovezou do měst a tam to prodají. Lidé za takové maso zaplatí víc než za maso domácích zvířat - je to kulturní preference.

Tohle není udržitelné. Obrovské tábory těžařů přebývajících v lese požadují maso, takže pygmejští lovci, kteří v Konžské pánvi žili svým jedinečným způsobem života po staletí, jsou nyní upláceni. Dostanou zbraně, obstarají těžařům maso a dostanou zaplaceno. Jejich kultura je ničena společně se zvířaty, na nichž závisejí. Když se tábor těžařů odstěhuje, nezbude po něm vůbec nic. Ztráta lidské kulturní diverzity už zde byla zmíněna a já jsem ji viděla na vlastní oči.

A pak je tu ponurý obrázek Afriky, kterou mám ráda. Co zde vidíme? Kácení lesů, rozšiřování pouští, hladomory, nemoci a populační přírůstek v oblastech, kde už tak žije víc lidí, než kolik jich země dokáže uživit, a kteří jsou tak chudí, že odjinud si jídlo koupit nemohou. Ti lidé, o kterých jsme si povídali včera - lidé na Velikonočním ostrově, kteří pokáceli svůj poslední strom - byli hloupí? Neuvědomovali si snad, co způsobují? Pokud byste viděli tu beznadějnou bídu v některých částech světa, tam se nikdo neptá: necháme ten strom na později?

Ale spíš: čím dneska nakrmím svou rodinu? Možná bych za ten poslední strom mohl dostat několik dolarů, to by nás ještě chvíli podrželo a pak se budeme modlit, že se stane zázrak, který nás zachrání od neodvratného konce. Je to docela děsivý obraz. To jediné, čím jsme natolik odlišní od šimpanzů a dalších zvířat, je náš složitý mluvený jazyk - řeč, kterou můžeme dětem vyprávět i o věcech, které tu zrovna nejsou. Můžeme mluvit o vzdálené minulosti i budoucnosti a diskutovat spolu o různých nápadech, takže ze sdílené moudrosti skupiny mohou vzejít nové myšlenky.

Můžeme mezi sebou komunikovat slovem, obrazem nebo písmem. Ale my tuto moc zneužíváme a ničíme svět. V rozvinutých zemích je to v jistém smyslu horší, protože máme přístup k tolika informacím o nesmyslnosti naší činnosti. Přivádíme své děti do světa, v němž je voda na mnoha místech jedovatá. Vzduch jim ubližuje a jídlo vypěstované na zamořené půdě je otravuje. To se neděje jen někde daleko v rozvojových zemích, děje se to všude. Věděli jste, že ve svých tělech máme kolem 50 chemikálií, které v nich před 50 lety ještě nebyly?

Přibývá nemocí jako je astma a některé druhy rakoviny, zejména v oblastech zamořených toxickým odpadem. Škodíme sami sobě, celému světu, zvířatům a samotné přírodě. Ničíme Matku Přírodu, díky níž jsme tady. Matku Přírodu, ve které bychom měli trávit více času, se stromy, květinami a ptáky, abychom se správně psychicky vyvíjeli. Přitom v rozvinutých zemích jsou stovky dětí, které nikdy opravdovou přírodu neviděly, protože vyrůstají ve světě z betonu a jediné, co znají, je svět virtuální reality.

Nemají si kde lehnout na slunci nebo se projít lesem, prozářeným slunečními paprsky. Při svých cestách po světě jsem musela opustit svůj milovaný prales i úchvatné šimpanze a přenechala jejich studium svým kolegům a studentům. Počet šimpanzů se během posledního století snížil ze 2 miliónů na 150 000 a já jsem věděla, že musím z pralesa odjet, abych o něm mohla po světě šířit povědomí.

Čím víc jsem mluvila o vážné situaci šimpanzů, tím víc jsem si uvědomovala, že všechno souvisí se vším a že problémy rozvojových zemí často vycházejí z nenasytnosti zemí rozvinutých. Všechno to najednou dávalo - ani ne tak smysl, protože ve smyslu je naděje - dávalo to spíš "nesmysl". Jak se to stalo? Někdo o tom mluvil včera...

Během svých cest po světě potkávám mladé lidi, kteří ztratili naději. Jsou zoufalí, říkají: "Nezáleží na tom, co uděláme, budeme si prostě užívat, protože zítra stejně umřeme. Nic nemá smysl - pořád nám to říkají média." Také jsem potkala některé velmi rozzlobené a zlost se snadno změní v násilí, to všichni dobře známe. Mám tři vnoučata a když mi někteří studenti ze středních škol nebo univerzit říkají, že mají vztek nebo: "Ztratili jsme naději, protože se nám zdá, že jste zničili naší budoucnost a my s tím už nic nemůžeme dělat."

Když se dívám na svá vnoučata, říkám si, jak moc jsme planetě uškodili od té doby, co jsem byla v jejich věku. Hluboce se za to stydím a to je důvod, proč jsem v roce 1991 v Tanzánii začala s programem nazvaným Roots and Shoots. Mám s sebou brožurky a pokud někdo z vás má něco do činění s dětmi a zajímá se o jejich budoucnost, vezměte si, prosím, jednu. Roots and Shoots je program naděje. Kořeny (roots) jsou pevným základem. Výhonky (shoots) vypadají křehce, ale aby se dostaly za sluncem, dokáží prorazit zeď.

Dosaďte si místo zdi všechny problémy, které jsme této planetě přivodili. Je to tedy, jak vidíte, metafora pro naději. Stovky a tisíce mladých lidí na celém světě mohou prorazit a zlepšit svět. Tím nejdůležitějším poselstvím Roots and Shoots je, že každý jednotlivec může něco změnit. Každý má svou úlohu. Každý z nás dennodenně ovlivňuje prostředí, ve kterém žije, a vy jako vědci víte, že s tím se nedá nic dělat - i kdybyste strávili celý den v posteli, pořád dýcháte kyslík, vydechujete oxid uhličitý, chodíte na záchod a podobně. Měníte svět.

Program Roots and Shoots spojuje mladé lidi ve třech projektech. V projektech, které mění svět k lepšímu. Jeden z nich se snaží pěstovat úctu a zájem o vaše vlastní lidské společenství. Další je zaměřen na zvířata, včetně těch domácích - musím říct, že vše, co vím o lidském chování, jsem se naučila ještě dřív, než jsem odjela do Gombe za šimpanzi, od svého pejska Rustyho, se kterým jsem vyrůstala.

Třetí projekt se týká životního prostředí. Co děti budou dělat záleží hlavně na jejich věku - můžou se zapojit všechny, od dětí ve školkách po univerzitní studenty. Záleží také, jestli žijí ve městě nebo na venkově. Jestli jsou bohaté nebo chudé. Záleží také na tom, z jaké části - třeba Ameriky - pocházejí. Působíme ve všech amerických státech a problémy na Floridě jsou jiné než problémy v New Yorku. Záleží na tom, z které země pocházejí - působíme ve více než 60 zemích světa, v 5 000 aktivních skupinách - a každou chvíli se dozvím o nových skupinách různě po světě, o kterých jsem neměla tušení, protože děti samy převezmou iniciativu a šíří to dál.

Proč? Protože tomu věří a samy si rozhodují o tom, co budou dělat. Není to nic, co by jim nařizovali rodiče nebo učitelé. Je efektivní, když si samy vyberou, co chtějí dělat: "Chceme vyčistit tuhle řeku, aby v ní znovu mohly žít ryby. Chceme vyčistit zamořenou půdu a pěstovat si na ní zeleninu. Chceme jít za starými lidmi, být s nimi a zaznamenat jejich životní příběhy. Chceme pomáhat v psím útulku. Chceme se dozvědět víc o zvířatech. Chceme..." Mohli bychom pokračovat do nekonečna, a to mi dává naději.

Na cestách po světě strávím 300 dní v roce a všude potkávám skupiny Roots and Shoots s dětmi nejrůznějšího věku. Potkávám děti, které mi se zářícím pohledem říkají: "Podívejte se, co všechno jsme dokázali." K tomu všemu technologie umožňují elektronickou komunikaci a děti se tak mohou spojit s kýmkoli po celém světě. Pokud by nám někdo chtěl pomoci - máme tolik nápadů, ale potřebujeme pomoc s vytvořením správného prostředí, které mladým lidem umožní sdílet jejich nadšení.

Ale také - a to je důležité - i jejich beznaděj, aby mohli říct: "Zkusili jsme tohle, ale nepomohlo to. Co máme dělat teď?" A můžou dostat odpověď od jiné skupiny, která může být třeba v Americe nebo v Izraeli, ve které bude stát: "Tohle jste udělali trochu špatně. Zkuste to příště takhle." Ta myšlenka je velice jednoduchá. Odmítáme násilí. Žádné násilí, bomby ani zbraně. Takhle se problémy nedají řešit.

Podle mého názoru násilí vede jen k dalšímu násilí. Jak to tedy děláme? Cestou k vyřešení problémů jsou znalosti a porozumění. Je důležité znát fakta, ale také je vidět v širším kontextu. Důsledná práce a vytrvalost, nevzdávat se, láska, soucit a respekt ke všemu živému. Kolik minut ještě mám? Jednu? Dvě?

Chris Anderson: Jednu, jednu až dvě. Jane: Dvě, vezmu si dvě. (Smích) Pak mě odsud odvlečeš? (Smích)

Takže - Roots and Shoots v podstatě začíná měnit životy mladých lidí. Právě tomu věnuji nejvíc své energie. Věřím, že setkání jako toto mohou mnoho změnit, nejen proto, že s námi můžete sdílet nové technologie, ale také proto, že mnoho z vás má děti. Pokud jim o našem programu řeknete, je to pro ně dobrá možnost, jak něco zlepšit, díky rodičům jako jste vy. Vidím, jak moc se snažíte, aby se svět stal lepším místem k životu.

Je to velmi povzbuzující. Děti se mě ale ptají - už to opravdu nebude trvat déle než dvě minuty - ptají se: "Jane, věříš opravdu, že máme naději? Tolik cestuješ a vidíš všechny ty strašné věci..." Za prvé: Lidský mozek - to teď nemusím rozebírat... Když si začínáme uvědomovat, v jakých problémech se svět ocitl, lidské mozky, jako ty vaše, se tím postupně začínají zabývat. O tom jsme již mluvili dost. Za druhé: nezdolnost přírody. Můžeme zničit řeku a můžeme ji také přivést zpět k životu.

Máme celou zničenou oblast a s malou pomocí ji po čase můžeme vrátit do její původní krásy. Za třetí: můj předřečník zde hovořil o nezkrotné síle lidského ducha. Jsme obklopeni úžasnými lidmi, kteří dělají věci na první pohled nemožné. Nelson Mandela - mám kousek vápence z vězení na ostrově Robben, kde 27 let pracoval, a přesto není zahořklý a dokázal své lidi vyvést z hrůzy apartheidu bez prolití krve. I po 11. září - zrovna jsem byla v New Yorku - všude byl sice strach, ale i tolik lidské odvahy, lásky a soucitu.

Cestovala jsem pak po USA a ten strach v lidech vyvolával pocit, že nemá smysl starat se o životní prostředí, pokud by kvůli tomu nevypadali jako praví patrioti. Já jsem se jim to snažila vymluvit. Někdo pak přečetl krátký citát Mahátmy Gándhího: "Podíváme-li se na dějiny lidstva, zjistíme, že každý špatný režim podlehl dobrému." Jedna žena mi pak přinesla tento zvoneček, a skončím tím, co mi řekla: "Když budete mluvit o naději a míru, zacinkejte na něj."

Je vyrobený z kovu z nášlapné miny z minových polí Pol Potova režimu, jednoho z nejkrutějších režimů v dějinách lidstva. V těch místech lidé znovu začínají normálně žít, poté, co se režim rozpadl. Takže ano, máme naději, ale kde ji hledat? Mezi politiky? Je v našich rukách. Ve vašich, v mých a v rukách našich dětí. Záleží to jen na nás. My jsme ti, kdo mohou změnit svět. Pokud žijeme tak, abychom zanechali co nejmenší ekologickou stopu, pokud kupujeme věci, které nejsou v rozporu s naším svědomím, můžeme změnit svět téměř okamžitě. Děkuji.