Jakob Lorber - neznámý prorok
Rakouský hudebník, křesťanský mystik a vizionář. Sám se označoval jako „píšící sluha Boží." (1800 až 1864)
Po prvním bezúspěšném ucházení o místo učitele se začal věnovat hudbě. Skládal písně a koncertní díla. 15. března 1840 v 6 hodin ráno, když se pomodlil a chtěl vstát, uslyšel podle vlastních slov v místě srdce hlas, který mu pravil: „Vstaň, vezmi pisadlo a piš." Začal tedy psát. Slovům která slyšel a zapsal, věnoval zbytek svého života. Psát začínal skoro denně před snídaní. Později některým ze svých přátel jednotlivé články i celé knihy diktoval.

Při tom prý seděl vedle píšícího a klidně hleděl před sebe a ve své plynulé řeči nikdy neustával ani neměnil nějakou větu nebo výraz. Když bylo jeho diktování někdy přerušeno, mohl v psaném pokračovat, stačilo mu přečíst si jen poslední slova nebo řádek.

Poté co začal psát, byl Lorber odkázán na podporu svých přátel, mezi nimi hradeckou honoraci jako starostu Hradce Ondřeje Hüttenbrennera, lékárníka hradecké zemské lékárny Leopolda Cantilu, jakož i básníka a štýrského státního tajemníka Karla Bohumíra rytíře Leitnera, který roku 1884 napsal Lorberův životopis.

Po dovršeni 60. let začaly Lorberovy síly ochabovat. V roce 1864 onemocněl a tři měsíce byl upoután na lůžko. I v této době svým přátelům diktoval. Začátkem jara se zdánlivě krátkodobě uzdravil, avšak přece zemřel 24. srpna 1864 na onemocnění plic. Byl pohřben na hřbitově sv. Leonharda ve Štýrském Hradci (Graz).

První slova, která Lorber údajně obdržel, zapsal do první kapitoly knihy Boží domácnost: „Kdo chce se Mnou mluvit, ať ke Mně přijde a budu mu vkládat odpověď do jeho srdce. Avšak jen čistí, jejichž srdce je plné pokory, mohou slyšet zvuk mého hlasu. A kdo mi dává přednost před veškerým světem a miluje mě jako něžná nevěsta svého ženicha, s tím budu kráčet ruku v ruce. Ten Mě bude vždy zřít jako bratr bratra a jak jsem Já ho zřel už od věčnosti."

O hlase v něm mluvícím, který se mu prý představil jako Ježíš Kristus v živém slovu Božím, napsal Lorber v roce 1858 příteli: „Jak se vnitřní slovo slyší, mohu, mluvě sám o sobě, říci jen, že svaté slovo Pána slyším stále v krajině srdce jako nejvýš jasnou myšlenku, světlou a čistou jako vyslovená slova. Ať u mne stojí kdokoliv sebeblíže, nemůže nic z hlasu slyšet. Ale pro mne zní tento hlas milosti přesto jasněji, než jakýkoli sebesilnější a hlasitější hmotný tón. Ale to je také už vše, co vám k tomu mohu říci ze své zkušenosti."

Nejdůležitějším bodem nauky v Novém zjevení je čistá láska k bližnímu. Láska k bližnímu se vidí jako klíč duševního vývoje každého člověka a nic nestojí výš, než pravá a činná láska. Dále se říká, že uctívání Boha by bylo nesmyslné, pokud by se při tom zapomínalo na bídu svých bližních.

Jakob Lorber tvrdil, že mnohým věcem které psal, nemohou lidé rozumět. V jeho spisech se skutečně nacházejí výpovědi, nástiny a náčrty, které tehdejší doba neznala a teprve v dnešní době jsou postupně objasňovány současnou vědou a technikou. Jako například poukazování na atomy, základní částečky a ohromnou energetickou moc ve hmotě.

Psal o době technologie, o bezdrátovém dorozumívání prostřednictvím blesku, letech přes oceány a o železných vozech, které budou létat rychleji než šípy.[3] Rovněž oznamuje o povětrnostních změnách a katastrofách spalováním silných nosičů energie, o znečištění ovzduší a pustošením země odlesňováním a jeho důsledcích. Především racionalismus se obžalovává jako příčina pro obtíže a utrpení lidstva, neboť srdce, které je duchovním centrem člověka, se podřizuje hlavě, rozumu.