Mistr Eckhart je vědec i mystik a není v tom rozporu. Aniž by popřel zásady starého světa, světa svých současníků, odhaluje barvy světa nového. Nezavrhuje to staré, ale dívá se na ně novýma očima, vidí nové souvislosti a nebojí se o nich mluvit. Není revolucionář, své chápání světa předkládá s pokorou opravdu dospělého člověka, a přece otevírá novou epochu.

Dokument přestavuje člověka, který uprostřed středověkého černobílého světa poukázal na pestrost a bohatství skutečnosti, která nás všechny obklopuje. Respektuje řád a chápe nutnost jeho dodržování, ale nezůstává na povrchu, zajímají ho motivy, důvody lidských činů.

Nutí přemýšlet, ale i důvěřovat. Vede k používání rozumu, ale nevzdává se mystiky, dokáže vnímat, že tyto dva způsoby chápání světa spolu úzce souvisejí. Mistr Eckhart byl jedním z těch, kteří kladli základy novověkého myšlení. I když od jeho narození letos uplynuly tři čtvrtiny tisíciletí, jeho odkaz zůstává dodnes neobyčejně živý.

Eckhartovo "božství", je čímsi jako propastí nicoty a teprve, když se "prohlásí", když je "vysloveno Slovem", zjeví se a stane se z něj trojjediný Bůh křesťanství, "božství se rozestoupí v objekt a subjekt, přičemž subjektem je Bůh Otec a objektem (Slovem, v němž je "božství" prohlášeno) je Bůh syn - řečeno s Mistrem Eckhartem: "Věčné Slovo je Slovo Otce a je jeho jednorozený Syn, náš Pán Ježíš Kristus. V něm vyslovil všechna stvoření bez počátku a bez konce..." Pouto lásky, které spojuje Otce a Syna, je pak pro Eckharta Duchem svatým. Trojjediného Boha křesťanského chápe Eckhart jako první "emanaci", jako vyzáření původnějšího "božství", které stojí nad ním.

Druhou základní myšlenkou Eckhartovy filozofie je stará mystická nauka o jednotě Boha a lidské duše, která je vytvořena podle obrazu Boha - duše je přitom u Eckharta stejně jako Bůh trojjedinná: sestává ze tří duševních sil, z poznání, z "hněvání se" a z chtění, jimž Eckhart přiřazuje při základní křesťanské ctnosti - víru, lásku a naději. Ale jako na trojjediným Bohem stojí "božství" i nad duší a jejími třemi silami stojí božská " ...jiskérka, která je světlem božské rovnosti, které se po celý čas obrací k Bohu..."

Třetí základní myšlenkou, a nutným důsledkem myšlenek předchozích, Eckhartovy mystické filozofie je vystoupení ze sebe a splynutí s Bohem - podmínkou tohoto splynutí je zřeknutí se hříchu, který nás od Boha odděluje, dále dosáhnutí klidu a vnitřního uvolnění a dospění k "oproštění", tj. k odloučení se od všech pozemských věcí a nakonec i od svého vlastního já a vzdání se vlastní vůle - jen tak jedinec vejde do vůle Boží.

Po tomto vejití se podle Eckharta stává lidská duše rovnou Bohu a poznává přitom, že všechno kromě Boha je nejen bezcenné, nýbrž zcela nicotné, že všechno existuje jen potud, pokud je to v Bohu - v tomto stavu duše vystoupí nad prostor a čas a poznává, že bytost, která je základem všeho, není časová pomíjivost, nýbrž věčná, bezčasová přítomnost. Duše ale také poznává věčnou nutnost, která je základem všeho, protože " ...z nutnosti musí Bůh dělat všechna svoje díla..."

Tato poznaná věčná nutnost také zakládá proces vykoupení, kterým duše vstupuje do Boha - nutnost opět nikoli jen pro člověka, nýbrž také pro Boha, protože "Bůh nás může postrádat právě tak málo, jako my jeho".

Eckhart, podobně jako celý křesťanský středověk, vidí spásu jedince v podstatě v poznání - rozdíl oproti např. scholastikům je ale v tom, že toto poznání je u Eckharta mystické a lze ho dosáhnout již v pozemském životě.

Eckhartovo dílo, plné jazykového mistrovství a duchovní a náboženské hloubky, jedno z nejvelkolepějších děl v dějinách křesťanského ducha, nicméně v teologických kruzích v průběhu staletí zapadlo - až moderní doba, a jedinec hledající cestu k sobě i k vyšším duchovním hodnotám, toto dílo znovu postupně objevuje.

Jakob Lorber - křesťanský mystik a vizionář, „píšící sluha Boží"
Pokud jde o vnitřní slovo a o to, jak je člověk vnímá, mohu mluvit pouze o sobě a mohu říci jenom tolik, že nejsvětější slovo Páně vnímám vždy v oblasti srdce jako jasnou, srozumitelnou myšlenku, navýsost světlou a čistou, jako když někdo vyslovuje jednotlivá slova.

Nikdo z těch, kteří jsou mi nablízku, nedokáže žádný takový hlas slyšet. Ve mně však tento hlas milosrdenství zní ještě jasněji než jakýkoli sebehlasitější zvuk tohoto hmotného světa. To už je ale také vše, co vám ze své zkušenosti mohu říci. „A pokud nebudete mít v sobě celý vesmír, pak vaše oči uvidí jen bezhvězdnou oblohu. A pokud nebudete mít v sobě duchovní království nebes a věčný život z Pána, vskutku, vždyť kdo by na tyto věci mohl jen pomyslet nebo je vyslovit.

A kdo se domnívá, že bude žít jenom určitou vymezenou dobu života, ten se obrovsky mýlí, protože na člověku nenajdete nic pomíjivého nebo dočasného, ale jenom to, co se v souvislosti s jeho určitým duchovním vývojem proměňuje. A tak je docela možné, že člověk velmi dobře chápe, co je nekonečné a věčné. Čas, prostor, síla, světlo a život, protože tohle všechno je v něm.“ Tato slova napsal v polovině 19. století muž, který nemohl být považován ani za básníka ani spisovatele té doby, ačkoli zanechal svým rozsahem skutečně velké dílo. Dílo, které dnes čítá 12.000 stránek, a přesto je, v pravém smyslu slova, nevytvořil sám.

JAKOB LORBER „… a pokud nebudete mít v sobě celý vesmír…“

„Do nebe nemůžeš přijít jen tak, protože své vlastní nebe si musíš stvořit ty sám. Boží slovo je sémě království nebes.“ Kdo byl tento Jakob Lorber? Co přimělo tohoto muže psát a stát se básníkem z povolání? A to po dobu celých 24 let. Jeho životopisec, hrabě Karl Gottfried Ritter von Leitner, člověk s velkou životní zkušeností, jej popisuje takto: Nejpozoruhodnější muž, jakého jsem za celý svůj život poznal, je Jakob Lorber.

Theosof, který si zaslouží být zařazen mezi nejvýznačnější muže tohoto oboru. Dnes už jeho jméno vyslovují jedním dechem s Jakobem Böhmem a Emanuelem Swedenborgem. Avšak tehdy Jakob Lorber ještě nevzbuzoval příliš velkou pozornost. „Svět mi nechce nic dát, a já jsem tomu rád, neboť tak vím, že jsem ten nejmenší a že vše, co jsem dostal, mám od jediné bytosti. A dokud někdo ještě nedosáhl na tento nejnižší stupeň a veškerý vnější prospěch svého srdce, nebude moci vejít do mého království,“ říká Pán „neboť já sám jsem vyvolil to nejmenší.“

Theosof, neznámý prorok, jasnovidec, mystik nebo prostě „píšící sluha Boží“, jak se sám ve své upřímné skromnosti nazval. Pokusme si udělat obraz o tomto Jakobu Lorberovi, o této mimořádné osobnosti, jejíž významné dílo a celoživotní práce se jako mohutný horský masív tyčí až do dnešní doby. Jakob Lorber se narodil 22. 7. 1800 v malé osadě Kaniža, dnes patřící ke Slovinsku. Rodiče se starají o malé hospodářství, o takzvané „bergholtengrunde“ (vinice)

Byl podporován otcem, který jako vynikající hráč na cimbál a kapelník hudebního spolku "Schwarzenbacher" získal v rakouském Štýrsku nejen zvučné jméno, ale i dobrý vedlejší výdělek, a po němž Jakob, nejstarší ze 4 sourozenců, zdědil hudební talent. Jakob je zpočátku fascinován harfou a ve škole v Jahringu, dnes nazývaném Jarenina, dostává od svého učitele hodiny hry na klavír, varhany a housle. V 17 letech Jakob opouští venkovskou idylu i rodičovský dům.

V nedalekém Marburgu, dnešním Mariboru, navštěvuje přípravku pro učitele druhého stupně – měšťanky. Tím se projevuje jednak jeho velká touha po vysněném povolání i přání získat solidní vzdělání. Po složení zkoušek nastupuje jako učitel na škole v Sankt Johann v Saggautal. Kaplan tamější farnosti si přál získat mladého věřícího Jakoba pro kněžský úřad, a proto mu radí, aby pokračoval ve studiu na škole v Marburgu. Po dalších 5 letech v Marburgu, kde jako chrámový varhaník pokračuje také ve svém hudebním zdokonalování, se jeho příští zastávka jmenuje Graz – Štýrský Hradec.

Zde Jakob Lorber přijímá místo domácího učitele v jedné rodině, aby si tak zajistil bezproblémové živobytí. „K mé maximální spokojenosti vyučoval všem možným předmětům jako čtení, psaní, počty, vlastně všem předmětům německých škol. Potom také kreslení a hudební výchovu, přičemž v těch posledně jmenovaných uměleckých oborech dosáhl Lorber vysoký stupeň dokonalosti.“ Nakonec ještě absolvuje pedagogický kurz jako učitel druhého stupně, získává diplom a usiluje o místo na nějaké škole.

Když ale nemá okamžitý úspěch, bez dlouhého váhání se rozhoduje zanechat učitelskou dráhu, o níž tolik usiloval. Karl Gottfried Ritter von Leitner líčí tento úsek jeho života takto: „Nyní se plně soustředil na hudbu. Dával hodiny zpěvu, učil také hru na klavír a housle. Skládal také vlastní písně a koncertní skladby.“ V této době se dostává do styku s proslulým hudebním skladatelem Anselmem Hüttenbrennerem, který žil na svém statku ve Štýrském Hradci, a tehdy byl také předsedou Štýrského hudebního spolku.

Hüttenbrenner také dal Lorberovi příležitost, aby na koncertech hudebního spolku předvedl svou hru na housle před publikem. Rozhodující význam pro následující léta, má jeho setkání s uměním Niccola Paganiniho. Lorber zažívá toho svérázného houslového virtuóza v roce 1828 ve Vídni, seznamuje se s ním a dokonce od něj dostává hodiny hry na housle. Paganini se stává jeho hudebním vzorem, a co víc, Lorber tak stále více získává přístup k živému světu hudby a jejím umělcům.

Štýrský Hradec je už v té době úchvatným městem plným vitality. Jakob Lorber jako umělec se zde cítí velmi dobře. Společnost seskupená kolem skladatele Anselma Hüttenbrennera, jenž je rovněž přítelem Franze Schuberta, přináší Lorberovi významné podněty i žádoucí podporu a pobídku. Lorber sice v této době spatřoval svůj hlavní úkol v hudbě, přesto nenaplňovala zcela jeho vnitřní potřebu. Jeho mimořádný zájem patřil astronomii. Je pravdou, že mu scházela důkladná znalost matematiky, nezbytná k tomu, aby se jí mohl zabývat vědecky.

Ale jeho nesmírná touha po vyšším poznání ho odjakživa a neodolatelně lákala do tajemné hloubky hvězdné oblohy. A tak se tímto způsobem na jedné straně živě prosazovala jeho velká snaha pronikat do velkolepé oblasti hmotného stvoření, na druhé straně se v něm postupně vyvinula také neodolatelná touha najít rovněž cestu k tajným pokladům duchovním světa. Jakobu Lorberovi se právě blížila čtyřicítka, když mu bylo nabídnuto místo kapelníka v Terstu.

Podmínky jsou sice dobré, ale pro Lorbera je toto rozhodnutí těžké, protože se musí rozhodnout opustit Štýrský Hradec, který se stal jeho druhým domovem. Ale vyhlídka na trvalé místo, a tím konečně i na stálé finanční zabezpečení, jej nakonec přiměla nabídku přijmout. Začíná se připravovat k odjezdu. Avšak nyní se stane něco, co životní dráhu Jakoba Lorbera obrátí úplně jiným směrem, co ho přivede na novou stezku. Je to událost, která proběhne zcela v tichosti, v klidu.

Je to zážitek, jehož nejasnost vylíčil jeho životopisec, známý svou objektivní a střízlivou schopností posuzování, následovně: Jak později vyprávěl svým přátelům, 15. března roku 1840 v šest hodin ráno, když odříkával svou ranní modlitbu a chystal se vstát z postele, tu na levé straně hrudi, v místě, kde je srdce, se zcela zřetelně ozval hlas, který jej vybízel: „Vstaň…, vezmi pero a piš!“ Poslechl tento tajuplný pokyn, okamžitě vzal do ruky pero a napsal, co mu vnitřní hlas diktoval, slovo za slovem.

Toto byl začátek jeho práce Domácnost Boží. „Takto mluví Pán ke každému, a je to pravdivé, věrné a nepochybné. Kdo chce se mnou mluvit, ať přijde ke Mně, a Já mu svou odpověď vložím do srdce. Ale jenom čistí, jejichž srdce je plné pokory, mohou uslyšet zvuk mého hlasu. A kdo před celým světem dává přednost Mně a miluje Mne tak jako něžná nevěsta miluje svého ženicha, s tím půjdu ruku v ruce, a on bude na Mne pohlížet stále jako bratr na jiného bratra, a jako jsem Já na něj hleděl už od věčnosti, ještě než byl.“

Po této události Lorber neprodleně odmítl místo, které mu nabízeli a od téže hodiny sloužil tomuto tajemnému našeptávání řadu let – celých 24 let až do své smrti byl horlivým písařem a sám sebe pokorně nazval „sluhou Božím“. Z tohoto tajemného našeptávání, jak je nazývá jeho životopisec, Ritter von Leitner, během let vzešlo monumentální dílo universální komplexnosti. Obsahuje podrobné vysvětlení tří základních témat veškerého bytí. Podstaty Boha, vesmíru i podstaty člověka.

Co je na něm nové, jedinečné a nesrovnatelné je to, že smysluplný světový řád, který všechno vzájemně spojuje, se stává poznatelným a pochopitelným, a zejména konečně osvobozuje náboženství i vědu z jejich striktní a upjaté izolace a sjednocuje je. Poznatky, skutečnosti, pravda. Obraz světa, který Lorber přijímá v jeho mnohostrannosti a rozluštěné vrstevnatosti, sahá od prapůvodu stvoření až po jeho budoucí dovršení. Objasňuje stav, okolnosti tohoto světa, i toho druhého.

Je tedy proto Jakob Lorber prostě theosofem, filosofem a mystikem? Ne. Je opravdu přesně tím, čím se sám nazývá: „píšící sluha Boží“. Ale co tím máme rozumět? Mystik a jasnovidec Emanuel Swedenborg v dopise prelátovi Oetingerovi z 11. listopadu 1766 předpověděl, že jednomu muži se brzo po něm dostane mluveného, verbálního osvícení. Při tom důrazně poukázal na to, že tento hlas nebude slyšitelný zvenčí, ale že takto inspirovaný člověk jej bude vnímat ze svého nitra.

Některé indicie jasně vedou k tomu, že tím mínil Jakoba Lorbera. Anebo mohlo být Boží poselství, které Swedenborg ohlašoval, nakonec přeci jenom dílem literárního a univerzálně vzdělaného génia? Spisovatelka Edith Mikeleitis, znalkyně osoby a díla Jakoba Lorbera, říká: „Kdybychom chtěli osvětlit, kdo vlastně byl Jakob Lorber, pak bychom museli mluvit jen v superlativech. Pokud na něj pohlížíme jako na literáta, pak předčil spisovatele, básníky a myslitele všech dob.

Neboť, kde bychom našli obsáhlejší vědění, hlubší interpretaci a přesnější znalosti zvyků a okolností nebo zeměpisných, historických a biologických faktorů než v jeho spisech? Pokud jej ale budeme pojímat jako mediálního génia, pak přesahuje všechny zasvěcence, které známe. Dosud neexistuje žádné slovo, které by jej dokázalo věrně popsat, a jestliže se sám nazývá „píšícím sluhou Božím“, pak je to jeho skromnost a pokorné sebehodnocení. My však víme, že nebyl pouhým nástrojem, ale pozoruhodným a nepochopitelným lidským duchem.“

Lorber neupadal do žádných extatických transů, které by snad zcela dobře zapadly do jeho doby. On je spíše sám překvapen tím, co se v něm děje, lépe řečeno, co v něm samém probíhá. Někdy je sám uchvácen bázní a žasne údivem z toho, co se dozvídá z textu, jenž sám, vlastnoručně napsal. „Možná si myslíte, že voda je matkou tvorstva. Avšak není tomu tak. První třída světa zvířat jsou ti nekonečně malinkatí obyvatelé éteru. Jsou přibližně tím, co ve vaší řeči nazýváte atomy.

Pokud byste chtěli tato zvířátka objevit vlastníma očima, museli byste jeden takový puntík zvětšit až triliónkrát, což se vám asi za vašeho pozemského života nikdy nepovede. Smrtelné oko nebude moci spatřit věci v jejich skutečné pravdivosti. To totiž dokáže jenom oko ducha.“ „A přesto ti říkám, že každý člověk, stejně jako veškerý věčný prostor, který jej obklopuje, v sobě ukrývá nekonečnost a věčnost. A sice v každičkém vláknu svého hmotného těla, natož pak ve své duši a zcela obzvláště ve svém duchu.

Objevil jsi už tu mezní hranici, kam až dokáže probuzená duše pozvednout své myšlenky? Jestliže však duše už má nekonečné pole myšlení, proč bychom měli začít mluvit o věčném božském duchu v ní, jenž je sám v sobě světlem, silou a životem? Ale docela něco jiného je vnímat tajemné vnitřní slovo, které přichází z Mého srdce do srdce toho, kdo je vnímá ve svém nitru. A k tomu jsou zapotřebí připravené generace lidí, jejichž nitro je s to unést všemohoucnost a sílu Mého slova.

Protože každého nepřipraveného by pouhá jediná maličkost, pocházející bezprostředně ode Mne, zničila a zahubila. Když už je ale napsaná, pak lidé, kteří mají dobrou vůli a mysl, ji mohou docela dobře číst. A už je nejen nezabije, nýbrž je posílí a odhodlá k věčnému životu.“ Jakob Lorber psal, jak tvrdí svědkové, bez jediné přestávky na přemýšlení a rovněž bez jakékoli opravy jediného řádku či smyslu toho, co napsal. Může být tento skromný, někdy i žoviální hudebník a skladatel, skutečně považován za toho, kdo je vyvolen pro Božské sdělení?

Také jeho přátelé a vrstevníci museli nejprve někdy potlačovat své pochybnosti a rozpaky. To, co Lorber téměř denně a celých 24 let zapisoval, bylo sice něco, co zatřáslo představami o světě, ale přesto, nemohlo to být produktem jeho vlastní fantazie nebo stavu podobného schizofrenii? Už dříve zmiňovaný skladatel a přítel Franze Schuberta, Anselm Hüttenbrenner, společně se svým bratrem Andreasem Hüttenbrennerem, jenž byl tou dobou starostou Štýrského Hradce, neváhali zaangažovat známé lékaře, aby se ujistili o Lorberově duševním a fyzickém zdraví.

Avšak také jistý doktor Justinus Kerner, lékař a básník v jedné osobě, musel uznat, že Lorberovy zápisy nebyly výsledkem žádné scestné mysli nebo přebujelé fantasie, nýbrž to byly plody znamenité, podivuhodné a tajuplné síly a moci. Samozřejmě, Lorber vycítil ducha nového věku, který tak pyšně předváděl významné vynálezy a objevy ve znamení pokroku. Duch osvěty podněcoval k novému myšlení a zasáhl i oblast náboženství lidí. Začaly být zpochybňované církevní autority i příliš strnulá dogmata.

A tak vznikalo stále více sekt, ve kterých se lidé svobodného ducha obraceli k ateismu. Dalo by se říct, že doba uzrála k tomu, aby se hlubokomyslná věrouka spojila s duchovně inspirovanou vědou, a tím získala nové poznatky o podstatě veškerého bytí. A právě v díle Jakoba Lorbera tvoří víra a poznání nerozlučnou jednotu, tvoří opětovné sjednocení lidského myšlení s věčně božským duchovním vědomím. „A tak jestliže člověk dospívá k pravému poznání, pak ono povede jeho vůli, stejně jako dobrý jezdec vede svého koně.

A vůle pak začne chtít stále víc to, co její poznání shledá pravdivým, dobrým a prospěšným. Tím se vůle a poznání stanou věrnými přáteli, dokud nakonec nesplynou v jednotu, z níž vyplyne dokonalost člověka. Vůle je životem duše, naproti tomu poznání spočívá ve věčně svobodném duchu. Jestliže se duch a duše sjednotí, toto duchovní znovuzrození vytvoří jednotu, jež je podmínkou věčného života, a člověk pak bude žít v Mém království, neboť ono je pravdou a věčným životem.“

DOMÁCNOST BOŽÍ
Prehistorie prvotního lidstva – zjeveno skrze Jakoba Lorbera Jakob Lorber začal své zápisy pravěkými dějinami prvních lidí pod názvem „Domácnost Boží“. Zde popisuje podstatu Boha, stvoření vesmíru, stvoření lidského rodu, pravěké dějiny lidstva, až po první katastrofu v Přední Asii – potopu. To, co je ve Starém zákonu velice zhuštěné, komprimované, o tom toto třídílné dílo pojednává velice podrobně. Biblický příběh o stvoření je zde pomocí analogií interpretován do hloubky, až do jednotlivých podrobností.

Zápis textu tohoto základního díla si vyžádal více než 4 roky práce a byl dokončen až v září 1844. V následujících letech jsou Lorberovu peru nadiktována další díla o stvoření a další informace o přírodopisu. Opět, až do nejmenších podrobností popisuje mnohé, v jeho době ještě zcela neznámé poznatky o přírodních fenoménech, o Zemi, Slunci, Měsíci, Saturnu. Díky výsledkům moderního vědeckého výzkumu se těmto přírodopisným zjištěním postupně dostává stále více potvrzení.

Lorberovy prorocké vize se vztahují také na poměry naší dnešní doby. Předpovídá velké technické výdobytky naší pokročilé civilizace, kterým však s postupující ztrátou duchovní kultury hrozí, že začne stále více převažovat jejich jednostrannost. Lorberův pohled byl otevřen do budoucnosti, a tak viděl, jak materialisticky zaslepené lidstvo pustoší přírodu, používá nukleární sílu, včetně radioaktivní kontaminace. Předpovídá celosvětové ekonomické krize spojené s nezaměstnaností, národní katastrofy, války.

Stejně udivující je i to, jak mohl Jakob Lorber už v roce 1847 vědět o dělitelnosti atomu, a že jej s tou největší přesností popsal jako mikrosvět, a to 64 let předtím, než věda v osobě Rutherforda tento fenomén objevila. A dokonce 108 let předtím, než věda objevila eta mezon a sigma baryon, Lorber určil jejich životnost s přesností jedné triliontiny sekundy. Lorber by si nikdy nedovolil sám interpretovat ty ohromné astronomické, matematické, chemické a biologické zákony tak, jak mu byly diktovány.

„Poznejte čas, jak naléhavě usiluje o řešení. Poznejte nyní na úpadku všeho ušlechtilého ve světě, že se blíží doba, kdy lidé budou sklízet, co zaseli. Poznejte proud světla, který se začíná vylévat na váš svět a prostupuje jím, slyšte hlasy duchovního světa, které buší do vašich uší jako velké zvukové vlny. To jsou varovná slova, kterými vás napomíná váš milující Otec.“ Živý prožitek Boha je základní zkušeností všech velkých mystiků. Vnitřním slovem rozumíme takový mystický pochod v člověku, jenž probíhá při Božském vnuknutí slova.

Bernard z Clairvaux o tom řekl: „Větší námahu by dalo zacpat si uši, než abychom neslyšeli. Hlas přichází sám od sebe, vynutí si pozornost a nepřetržitě tluče na dveře srdce.“ Také Mistr Eckhart, významný středověký kazatel, František z Assisi, Jakob Böhme a Emanul Swedenborg, směli, stejně jako známá abatyše Hildegarda z Bingenu, vnímat tento hlas. „Mé nejvnitřnější já bylo tímto zjevením otřeseno a pocity mého těla vymizely, protože mé poznání bylo zcela proměněno, bylo úplně jiné, jako bych už neznala sebe sama.

A jako drobná kapka deště dopadalo z Božského vnuknutí do mého vědomí.“ Celých 24 let přijímal Jakob Lorber toto Boží poselství. A během těch 24 let narostly jeho záznamy do podoby odkazu obrovských rozměrů. Hudebník z malé Kaniži žil naplněným a plnohodnotným životem, ale nyní jeho síly slábly. Cítil, že se blíží jeho konec. A vnitřně posílen, připravoval se na cestu z toho světa na druhý břeh, na život po smrti. Na druhé ráno ho našli ležet v posteli oblečeného a obráceného tváří ke zdi.

Jeho lože bylo od krve. Přivedli lékaře, jenž bydlel nablízku, ten mu dal ještě nějaký lék. Řekl ale, že jakákoli pomoc lidí je už zbytečná. Mezitím, navzdory prudkému dešti, přispěchali do domu jeho přátelé. Už nějakou dobu ležel v bolestech. A najednou se začal vší silou protahovat, jako voják, který se chce napřímit k pozdravu. Lehl si do vodorovné polohy na zádech, obličejem byl obrácen k východu slunce, a zatímco venku bouřily hromy a blesky, úplně ztichl.

Nyní začala agónie. Asi po čtvrthodině, „píšící sluha Boží“, tiše zesnul. A jeho duch, jenž už dlouho patřil do vyššího světa, se vrátil do svého věčného domova. Pohřben byl na hřbitově sv. Leonharda ve Štýrském Hradci. Přišla spousta smutečních hostů, ale ti se zúčastnili spíše pohřbu známého houslového virtuóza a skladatele, než pohřbu theosofa, Jakoba Lorbera, jehož opravdovou velikost do té doby ještě nikdo nepoznal. Myšlenkově bohaté učení o životě a stvoření, které nám Jakob Lorber zpřístupnil a umožnil pochopit, zavede věřícího člověka do světa vesmírných dálek.

Spojuje tento svět s oním světem, velebí nesmírnou a veškerým stvořením prostupující Boží lásku, a nám, lidem, ukazuje cestu do bezpečí Boží všemohoucnosti. Touha po lásce, míru a po svobodě, nalezne své naplnění, neboť Lorberem předpovězená duchovní změna, se uskutečňuje už nyní a stále více.

Pokud se budeme podrobněji zabývat dílem Jakoba Lorbera, zjistíme, že pro staré, upjaté a dogmatické myšlení, už není nikde místo. „Proto na člověku nenajdete nic pomíjivého nebo dočasného, ale jenom to, co se v souvislosti s jeho určitým duchovním vývojem proměňuje, a tak je docela možné, že člověk velmi dobře chápe, co je nekonečné a věčné – čas, prostor, síla, světlo a život, protože tohle všechno je v něm.“

JAKOB LORBER „…a pokud nebudete mít v sobě celý vesmír…“ Překlad: Eva Klimešová