Otázka dne není: Proč jsme zaútočili v Afghánistánu? Otázka je: Proč jsme pořád v Afghánistánu, po deseti letech? Proč utrácíme 135 miliard dolarů? Proč máme 130 tisíc vojáků na území? Proč bylo zabito více lidí minulý měsíc než jakýkoli předchozí měsíc tohoto konfliktu? Jak k tomu došlo? Posledních 20 let byla doba zásahů a Afghánistán je pouze jeden akt v pětiaktové tragedii.

Ze studené války jsme vzešli s beznadějí. Byli jsme svědky Rwandy, byli jsme svědky Bosny. A pak jsme znovu objevili své odhodlání. Ve třetím aktu jsme šli do Bosny a Kosova a zdá se, že jsme uspěli. Ve čtvrtém aktu, s arogancí sobě vlastní, s rozvíjejícím se přílišným sebevědomím, jsme provedli invazi do Iráku a Afghánistánu. V pátém aktu jsme se ocitli v ponižujícím zmatku.

Otázka tedy je: Co to děláme? Proč jsme pořád uvízlí v Afghánistánu? Odpověď je samozřejmě, že je nám to stále přednášeno následovně. Říkají nám, že jsme šli do Afghánistánu kvůli 11. září a že tam zůstaneme, protože Táliban představuje existenční hrozbu pro světovou bezpečnost. Slovy prezidenta Obamy, "Pokud se Táliban znovu dostane k moci, pozvou zpět Al-Kajdu, která se pokusí zabít tolik našich lidí, kolik bude moct. Příběh, který nám tady vykládají, je, že jsme byli na začátku málo účinní - jinými slovy, že jsme se dostali do situace, kdy jsme neměli dostatek vojáků, neměli jsme dostatek zdrojů, a že Afghánci byli znepokojení.

Cítili, že není dostatečný postup a ekonomický rozvoj a bezpečnost, a proto se Táliban vrátil. Na to jsme odpověděli v roce 2005 a 2006 nasazením dalších vojáků, ale stále jsme neměli dost vojáků na území. A že trvalo až do roku 2009, kdy prezident Obama zrušil navyšování vojáků, a my jsme konečně měli, slovy ministryně zahraničí Clintonové, "strategii, vedení a zdroje," takže, jak nás nyní prezident ujišťuje, jsme nyní na správné cestě k dosažení našich cílů.

Všechno tohle je špatně. Každé z těchto tvrzení je špatné. Afghánistán nepředstavuje existenční hrozbu světové bezpečnosti. Je velmi nepravděpodobné, že by Táliban byl kdy schopen opět ovládnout zemi - velice nepravděpodobné, že by se zmocnili Kábulu. Zkrátka nemají žádnou normální vojenskou možnost. A i kdyby to snad byli schopni udělat, i když se třeba mýlím, je velmi nepravděpodobné, že by Táliban přivolal zpět Al-Kajdu. Z pohledu Tálibanu to byla jejich největší chyba. Kdyby nepřivolali Al-Kajdu, pořád by dnes byli u moci.

A i kdybych se snad mýlil v těchto dvou věcech, i kdyby byli schopni znovu ovládnout zemi, i kdyby přivolali zpět Al-Kajdu, je velmi nepravděpodobné, že by Al-Kajda nějak výrazně zvýšila svou schopnost poškodit Spojené státy nebo Evropu. Protože už nejsme v 90. letech. Pokud by základna Al-Kajdy byla postavena blízko Ghazni, zasáhli bychom je velmi tvrdě a pro Táliban by bylo velmi těžké je nějak ochránit.

Navíc, zkrátka není pravda, že to, co bylo špatné v Afghánistánu, byla malá účast. Z mojí zkušenosti byla naopak malá účast obrovsky prospěšná. A tihle vojáci, které jsme přivedli - tady je velký obrázek Davida Beckhama se samopalem - situaci jenom zhoršili. Když jsem procházel Afghánistánem v zimě 2001-2002, viděl jsem scény, jako je tato. Dívka, máte-li štěstí, v rohu tmavé místnosti - je ráda za to, že se může dívat na Korán. Ale v těchto prvních dnech, kdy nám říkají, že jsme neměli dostatek vojáků a zdrojů, jsme udělali v Afghánistánu velký pokrok.

Během pár měsíců bylo ve školách o 2,5 milionu více dívek. V Sanginu, kde jsem onemocněl v roce 2002, byla nejbližší klinika vzdálena tři dny chůze. Dnes je 14 zdravotních klinik jen v té oblasti. Došlo k úžasnému zlepšení. Pod Tálibanem neměl skoro žádný Afghánec mobilní telefon a my jsme v podstatě přes noc dokázali, že mělo mobilní telefon tři miliony Afghánců. Pokrok byl i ve svobodných médiích. Pokrok byl i ve volbách - všechno tohle s tou takzvanou malou účastí.

Jenže když jsme začali dávat více peněz, když jsme začali investovat více zdrojů, věci šly k horšímu. Jak? Tak předně, pokud dáte 125 miliard dolarů ročně do země, jako je Afghánistán, kde je celkový výnos státu jedna miliarda dolarů ročně, utopíte všechno. Nejde pouze o to, že vytvoříte korupci a plýtvání. Zásadně změníte priority Afghánské vlády, zvolené Afghánské vlády, tendencemi, kdy o všem rozhodují cizinci na krátkodobých pobytech se svými vlastními prioritami. A to samé platí pro vojáky.

Když jsem šel přes Afghánistán, bydlel jsem u lidí, jako tento. Toto je [jméno]. [Jméno] byl skvělý hostitel. Byl velmi štědrý, podobně jako mnoho Afghánců, u kterých jsem bydlel. Ale byl také významně konzervativnější, výrazně více proti cizincům, výrazně více islamistický, než bychom chtěli uznat. Tento muž, Mullah Mustafa, se mě například pokusil zastřelit. A důvod, proč na této fotce vypadám trochu vyjeveně, je, že jsem byl docela vystrašený a měl jsem v této situaci velký strach se ho zeptat, poté, co jsem běžel hodinu přes poušť a našel útočiště v jeho domě, proč se objevil a chtěl se se mnou vyfotit.

Ale o 18 měsíců později jsem se ho zeptal, proč se mě snažil zastřelit. A Mullah Mustafa - to je ten muž s perem a papírem - mi vysvětlil, že muž sedící nalevo, když se díváte na fotografii, [jméno], se s ním vsadil, že mě nedokáže trefit. Tím nechci říct, že Afghánistán je plný lidí jako Mullah Mustafa. Není. Je to úžasné místo plné energie a inteligence. Ale je to místo, kde přidávání vojáků zvýšilo násilí, ačkoliv jej mělo snížit.

V roce 2005 Anthony Fitzherbert, zemědělský inženýr, mohl cestovat přes Helmand, mohl zůstat v Nad Ali, Sanginu a Ghoreshi, což jsou jména vesnic, kde se dnes bojuje. Dnes by to nemohl udělat. Takže myšlenka, že jsme nasadili vojáky, abychom reagovali na povstání Tálibanu, je nesprávná. Spíše než předcházení povstání to mělo za efekt, že Táliban odpověděl na nasazení vojáků. Jak je mi známo, nasazení vojáků způsobilo jejich návrat.

Je tato myšlenka nová? Nikoli, během posledních sedmi let to říkalo mnoho lidí. Byl jsem vedoucím centra na Harvardu od roku 2008 do roku 2010. A byli tam lidé jako Michael Semple, který hovoří plynně Afghánskými jazyky a procestoval téměř každý kout v této zemi. Andrew Wilder se například narodil na Pákistánsko-Íránské hranici a sloužil celý život v Pákistánu a Afghánistánu.

Paul Fishstein, který tam začal pracovat v roce 1978 - pracoval pro organizaci Save the Chilren (Chraňte děti) a vedl Afghánskou výzkumnou a hodnotící skupinu. Toto jsou lidé, kteří byli schopni shodně říct, že navyšování rozvojové pomoci učinilo Afghánistán méně bezpečný, nikoliv naopak - že strategie proti povstání nefunguje a nebude fungovat. A přitom je nikdo neposlouchal. Místo toho jsme byli svědky řečí plných udivujícího optimismu.

Počínaje rokem 2004, každý generál přišel a řekl, "Zdědil jsem tuto chmurnou situaci, ale konečně mám ty správné prostředky a strategii, která nám přinese," slovy generála Barno v roce 2004, "rozhodující rok." Jenže víte co? Nepřineslo. Ale to nevadilo, aby generál Abuzaid řekl, že má strategii a zdroje, aby byl rok 2005 "rozhodující rok". Nebo generál David Richards přišel v roce 2006 a řekl, že má strategii a zdroje, aby přinesl "zlomový rok". Nebo v roce 2007 Espen Eide, norský náměstek ministra zahraničí, řekl, že to přinese "rozhodující rok".

Nebo v roce 2008, vrchní generál Champoux přišel a řekl, že přijde "rozhodující rok". Nebo v roce 2009 můj velký kamarád, generál Stanley McChrystal, který řekl, že je "po kolena v rozhodujícím roce". Nebo v roce 2010, ministr zahraničí Velké Británie David Miliband, který řekl, že konečně přinese "rozhodující rok". A jistě rádi uslyšíte, že v roce 2011, dnes, Guido Westerwelle, německý ministr zahraničí, nás ujišťuje, že jsme v "rozhodujícím roce". (Potlesk)

Jak můžeme dovolit, aby se tohle dělo? Odpověď je samozřejmě, že když utrácíte 125-130 miliard dolarů ročně v zemi, zapojíte téměř všechny, dokonce i organizace pomoci - které začnou dostávat obrovské množství peněz od Americké a Evropských vlád, aby budovali školy a kliniky - což je trošku proti rozvíjení myšlenky, že Afghánistán je existenční hrozbou pro světovou bezpečnost.

Jinými slovy se bojí, že pokud někdo uvěří, že to není až taková hrozba - Oxfam, Save the Children - nedostanou peníze na stavbu svých nemocnic a škol. Je také velmi těžké postavit se proti generálovi, který má hruď plnou medailí. Je to také velmi těžké pro politiky, protože se obáváte, že mnoho životů bylo ztraceno pro nic. Cítíte velkou, hlubokou vinu. Přeháníte svůj strach. A hrozíte se ponižující porážky.

Jaké to má řešení? Řešením tohoto problému je, že musíme najít způsob, aby lidé jako Michael Semple či další lidé, kteří říkají pravdu, kteří znají tu zemi, kteří tam strávili 30 let - a úplně především, chybějící část celé skládačky - samotní Afghánci, kteří chápou, co se děje. Musíme nějak dostat jejich slova k těm, kdo rozhodují. A to je velmi těžké provést vzhledem k našim strukturám.

První věc, kterou musíme změnit, je struktura vlády. Je velmi, velmi smutné, že naše zahraniční služby, OSN, armáda v těchto zemích nemají skoro žádnou představu o tom, co se děje. Průměrný britský voják je na výsadku po dobu šesti měsíců, italští vojáci na čtyři měsíce, američtí vojáci 12 měsíců. Diplomaté jsou zavřeni na ambasádách. Když vyjdou ven, cestují v těchto podivných obrněných vozidlech, s těmito poněkud nebezpečně vypadajícími bezpečnostními týmy, kteří vám 24 hodin předem řeknou, že můžete zůstat venku pouze hodinu.

Na britské ambasádě v Afghánistánu v roce 2008, ambasádě s 350 lidmi, byli pouze tři lidé, kteří byli schopni na rozumné úrovni mluvit jazykem Dari, hlavním jazykem v Afghánistánu. A nebyl tam jediný, kdo by uměl mluvit Pashto. V Afghánské sekci v Londýně zodpovědné za řízení Afghánské politiky, jak jsem loni zjistil, nebyl jediný člen zahraniční kanceláře v celé sekci, který by vůbec byl nasazen v Afghánistánu. Musíme změnit tuto institucionální kulturu. To samé bych mohl říct o Spojených státech a o OSN.

Za druhé musíme snížit optimismus generálů. Musíme si být jisti, že jsme trochu nedůvěřiví, že rozumíme tomu, že optimismus je v žilách vojáků, ale nesmíme na něj reagovat stejným množstvím horlivosti. A za třetí musíme mít určitou pokoru. Musíme vycházet z pozice, že naše znalost, naše síla, naše zákonnost je omezená. To neznamená, že zásahy po světě jsou zničující. Nejsou.

Bosna a Kosovo jsou zářné příklady velkých úspěchů. Když se dnes vydáte do Bosny, je téměř nemožné uvěřit tomu, že to, co jsme viděli v 90. letech, se opravdu stalo. Je skoro nemožné uvěřit pokroku, který jsme učinili od roku 1994. Návraty uprchlíků, o kterých si Úřad OSN pro uprchlíky myslel, že jsou nereálné, se skutečně staly. Miliony majetků byly navráceny. Hranice mezi bosenským územím a bosensko-srbským územím se zklidnily. Národní armáda se zmenšila. Množství zločinů v Bosně je dnes nižší než ve Švédsku.

Toho jsme dosáhli neuvěřitelným, zásadovým úsilím mezinárodní komunity a samozřejmě především samotných Bosenců. Ale je potřeba se podívat na kontext. Ten jsme právě ztratili v Afghánistánu a Iráku. Je třeba pochopit, že to, co bylo na tomto místě skutečně důležité, bylo zaprvé, aby Tudman a Miloševič došli k dohodě, a také to, že tito lidé odešli, že se regionální situace zlepšila, že mohla Evropská Unie nabídnout Bosně něco neobvyklého: šanci stát se součástí nové věci, nového klubu, šanci stát se součástí něčeho většího.

A konečně musíme také pochopit, že v Bosně a Kosovu, velká část tajemství toho, co jsme udělali, velká část tajemství našeho úspěchu, byla naše pokora - byla váhavá podstata našeho zapojení. Hodně jsme kritizovali lidi v Bosně za to, jak pomalu řešili válečné zločince. Kritizovali jsme je za to, jak pomalu řešili návrat zajatců. Ale ta pomalost, ta opatrnost, ta skutečnost, že prezident Clinton na začátku řekl, že američtí vojáci budou nasazeni pouze jeden rok, se ukázala být jako síla, která nám pomohla stanovit správné priority.

Jedna z nejsmutnějších věcí ohledně naší účasti v Afghánistánu je, že naše priority nesedí. Naše zdroje nesedí na naše priority. Protože pokud jsme skutečně zaměření na terorismus, Pákistán je mnohem důležitější než Afghánistán. Pokud jsme zaměřeni na regionální stabilitu, Egypt je mnohem důležitější. Pokud máme obavu o chudobu a rozvoj, Afrika na jih od Sahary je mnohem důležitější. To neznamená, že Afghánistán není důležitý, ale je to jen jedna z 40 zemí na světě, ve které se musíme angažovat.

Pokud mohu zakončit metaforou pro intervenci, to, co si musíme představit, je něco jako horská služba. Proč horská služba? Protože když lidé hovoří o intervenci, představí si nějakou vědeckou teorii - přijde Rand Corporation (výzkumný americký ústav), spočítá 43 předchozích povstání a vytvoří matematický vzorec, který říká, že potřebujete jednoho trénovaného bojovníka proti povstání na každých 20 lidí v populaci. To je ale špatný způsob nahlížení. Je třeba se na to dívat podobně jako na horskou službu.

Když řídíte horskou službu, nevezmete někoho s doktorátem z horské služby. Hledáte někoho, kdo zná terén. Je to o kontextu. Chápete, že se můžete připravit, ale množství přípravy, jakého jste schopni, je omezené. Můžete si vzít nějakou vodu, můžete mít mapu, můžete mít batoh. Ale co je skutečně důležité jsou dva druhý problémů - problémy, které nastanou v horách, které jste nemohli předpokládat, jako například led na svahu, ale které můžete obejít, a pak problémy, které jste nemohli očekávat a které obejít nelze, jako třeba náhlá vichřice nebo lavina nebo změna počasí.

A klíčem k tomuto je průvodce, který byl v těchto horách, při každé teplotě, v každém období - průvodce, který především ví, kdy se obrátit zpátky, který bezhlavě nelpí na pokračování, když se podmínky obrátí proti vám. To, co hledáme u hasičů, horolezců, policistů, a co bychom měli hledat též u intervencí, jsou rozumní a odpovědní vůdci - nikoli lidé, kteří se slepě vrhnou z útesu, nikoli lidé, kteří skočí do hořící místnosti, ale takoví, kdo vyhodnotí rizika, vyhodnotí svou odpovědnost.

Protože to nejhorší, co jsme v Afghánistánu udělali, je přesvědčení, že neúspěch není možnost. Tím je úspěch neviditelný, nepředstavitelný a nevyhnutelný. Pokud jsme schopni odolat tomuto bláznivému sloganu, zjistíme - v Egyptě, Sýrii, Libyi a kdekoli jinde ve světě - že pokud jsme schopni učinit méně, než předstíráme, můžeme dokázat mnohem víc, než se obáváme.

Děkuji vám mnohokrát. (Potlesk)

Díky. Díky moc. Díky. Díky moc. Díky. Díky. Díky. (Potlesk)

Díky. Díky. Díky. Díky. (Potlesk)

Bruno Giussani: Rory, na konci jste zmínil Libyi. Jenom krátce, jaký je váš pohled na současné tamní dění a na intervenci?

Rory Stewart: Myslím si, že Libye představuje klasický problém. Problémem v Libyi je, že se vždycky snažíme jednat černobíle. Myslíme si, že existují pouze dvě možnosti: buď plné angažování a nasazení vojáků nebo naprostá izolace. Vždycky nás to láká se úplně zapojit. Strčíme tam prst a za chvíli jsme tam až po krk. Co jsme měli udělat v Libyi je, že jsme se měli držet rezoluce OSN. Měli jsme se velmi striktně omezit pouze na ochranu civilního obyvatelstva v Benghází.

Mohli jsme to udělat. Během 48 hodin jsme vytvořili bezletovou zónu, protože Kaddáfí neměl žádná letadla během 48 hodin. Místo toho jsme dopustili, aby nás to lákalo provádět změny režimu. Tím jsme poškodili svou důvěryhodnost vůči Radě bezpečnosti, což znamená, že je teď velmi těžké získat nějakou rezoluci o Sýrii a my se opět řítíme k dalšímu selhání. Opět znovu, pokora, limity, čestnost, realistická očekávání a mohli jsme dosáhnout něčeho, na co bychom byli pyšní.

BG: Rory, děkujeme mnohokrát.

RS: Děkuji.