Kulturní marxismus - Frankfurtská škola - Konec národů
Spojené státy prošly kulturní, morální a náboženskou revolucí. Nesmírně posílil militantní sekularismus. Odjakživa byl populární v akademické a intelektuální sféře, ovšem v 60. letech se mu podařilo oslovit i mladé lidi, zejména na univerzitách.

Tehdy začala velká kulturní válka na národní úrovni. Od té doby sekularismus dosáhl silné dominance jak na akademické půdě, tak i v zábavním odvětví, hlavně v Hollywoodu. Také se ujal u značné části politiků. Mezi běžnou veřejností sice stále nemá většinovou podporu, ale o mnoho posílil. Tohle je podstata velké kulturní války, kterou právě v současnosti procházíme. Stojí na principech proti-křesťanství, proti-Bohu a proti-tradici. Naopak velmi souzní třeba se sexuální revolucí.

V podstatě nám tu vznikly dvě různé země. Jsme rozděleni morálně, sociálně, kulturně i nábožensky. Kulturní války nevedou k poklidnému soužití. Jedna nebo druhá strana musí převládnout. My, konzervativci, vítězíme ve studené válce s ekonomickým komunismem. Jenže boj s kulturním marxismem prohráváme. Kulturní marxismus nyní převažuje. Zatímco my, tradicionalisté, jsme se dostali do kulturní opozice. Co si přesně pod "kulturním marxismem", coby dnes převažující kulturou, představit? Jak se podařilo tvůrcům komunistické ideologie porazit naši zemi beze zbraní, skrze ideje? Podívejme se na to podrobněji...

Karl Marx přišel s myšlenkou nutnosti světového sjednocení dělnické třídy a jejího povstání proti společnému nepříteli, kapitalismu. Kapitalismus stojí na myšlence, že lidé a soukromé firmy mohou vlastnit výrobní prostředky a svobodně generovat zisk. Marx proti tomu stavěl ideologii, podle níž by výrobní prostředky měl vlastnit stát a měly by mu patřit i výsledné produkty. A stát by následně měl tyto produkty přerozdělit pracujícím.

Proto Marx ve svém Komunistickém manifestu burcuje: Proletáři všech zemí, spojte se! Skrze tento princip chtěl Marx svou ideologií uchvátit celý svět. Karl Marx věřil v antikapitalistickou rebelii ze strany dělníků. Výsledkem se měla stát komunistická společnost s diktaturou proletariátu. Bohužel pro Marxe se s vypuknutím první světové války ukázalo, že dělníci se mezinárodně sjednotit nechtějí. Naopak, pracující se postavili za své země a bojovali spolu navzájem.

Pro marxisty to bylo obrovské zklamání. Britští, němečtí či francouzští pracující se postavili za svou vlast a ochotně za ni šli bojovat. Marxova predikce vývoje událostí neuspěla. Dělníci byli více loajální ke svým zemím, církvím a kulturním hodnotám, než k dělníkům v jiných zemích. Nechtěli se vzdát svých domů, vozů, všech možných výrobků... Nestáli o beztřídní společnost. Nevolili beztřídní společnost ve volbách a ani převrat se nekonal.

Několik let po Marxově neúspěchu dostali jeho následovníci nový nápad, jak si zajistit světovou dominanci. Jeden z nich, Antonio Gramsci, popsal tento plán ve spise pod názvem Zápisky z vězení. Píše se v nich: Dělníci se světově sjednotí až poté, co proběhne "Dlouhý pochod".

Chtěli se dostat do veřejné kultury a postupně měnit způsob, jakým lidé o věcech uvažují. Protože dokud lidé preferovali hodnoty jako patriotismus, národ, Bůh nebo vlast, marxismus nemohl uspět. Marxisté potřebovali nejdřív nalomit všechny tyhle hodnoty. Proto zahájili takzvaný "Dlouhý pochod institucemi", který vedl přes semináře, církve, média, Hollywood i všemi ostatními institucemi. Cílem byl vznik proti-křesťanské kultury, která by ve většině lidí dokázala nahlodat jejich tradiční hodnoty.

Takoví lidé by následně byli spíše ochotni k přijetí marxistické ideologie a přijali by i marxistický převrat. V tomhle případě nejde o politický, ale o kulturní marxismus. Když tedy nevyšlo vyslání dělníků do skutečné války, došlo k zahájení Dlouhého pochodu institucemi. Týkalo se to především umění, kin, divadel, literatury, škol včetně univerzit, kněžských seminářů, novin a časopisů a v současnosti i rádia, televize a masmediálního průmyslu.

Na konci tohoto Pochodu institucemi by měly být odstraněny všechny tradiční bariéry, které odolávaly marxismu. Aby se marxisté dostali do tohoto bodu, nezbytně se museli zbavit veškeré tradiční kultury. Zejména tedy té křesťanské, toho, co nazýváme Západní civilizací. Pokud dokážete lidi odtrhnout například od jejich náboženské komunity, na kterou se obracejí o pomoc, pokud je odnaučíte hledat odpovědi v Písmu, nikdy už například neodmítnou vládu, která by jejich víře odporovala.

Kulturní marxismus proto náboženství napadá. Týká se to všech náboženských proudů, v tom nedělají rozdíl. Protože náboženství dává člověku další instituci, k níž se může obracet - vláda má tedy v náboženství konkurenci. Proto dochází k indoktrinaci neboli vymytí mozků národa, který následně snáze akceptuje marxismus jako náhradu kapitalismu. Následně už budou dveře pro socialismus a komunismus otevřené. Skončí tak éra ústavní republiky.

Úspěch kulturního marxismu se rovná zániku americké ústavy. Ústavu chápeme jako soubor principů založených na morálním kodexu. Na stejných základech, tedy na přirozeném a Božím zákonu, vznikla i Deklarace nezávislosti. Pokud se však nedržíte původních principů a snažíte se je z pragmatických důvodů kousek po kousku omezovat, v dlouhodobé perspektivě to znamená zhoubu pro celou společnost. Hlavní problém spočívá v tom, že příliš mnoho lidí je ochotno uvažovat jen v krátkodobém horizontu, přičemž ignorují základní principy, které společnosti přinášejí stabilitu dlouhodobou.

FRANKFURTSKÁ ŠKOLA
Vraťme se teď o kus zpátky. Jak se vlastně kulturní marxismus do USA dostal? V roce 1923 založili marxisté na německé Frankfurtské univerzitě vlastní institut. Pojmenovali jej Institut pro sociální výzkum. Později se pro něj vžilo označení Frankfurtská škola. Tito noví marxisté pod vedením Maxe Horkheimera byli svědky neúspěchu starého leninského marxismu. První světová válka ukázala neochotu dělníků světově se sjednotit. A neomarxisté pochopili, proč.

Antonio Gramsci měl totiž pravdu. Rozkvět marxismu mohl přijít až po absolvování Dlouhého pochodu institucemi. Novou mantrou se tedy stalo: Změňme západní kulturu, pak přimějeme dělníky ke sjednocení. Po Marxovi přišla skupina nových marxistů, kteří zjistili, že princip kolektivistické společnosti lze do národa dostat i skrze kulturu. Cestou je prosazení takových konceptů, které by například narušily instituci rodiny. Pokud se podaří zničit institut rodiny tak, aby sama o sobě už nemohla existovat a nebyla pro společnost uznávanou hodnotou, tak ti lidé, kteří dříve hledali pomoc a podporu u rodiny, by o tuhle možnost přišli. Nadále by se museli obracet pouze na vládu. 

Kritická teorie - Kolektivismus
Kulturní marxismus se ve společnosti stává procesem, který má za cíl rozbít její dosavadní tradice. Přijdou-li lidé o svou kulturu, obrací se k vládě jako k možnému novému zdroji podpory. Děje se to skrze umění - filmy, literaturu, hudbu. Postupným působením se lidé stávají přístupnější filosofii kolektivismu, a obracejí se k velkému státu jako řešiteli všech problémů. Jak píše John Fonte z Hudsonova institutu: Horkheim a Gramsci nevěřili v existenci nadčasových morálních principů, které by obecně platily pro všechny lidské bytosti.

Hodnoty vznikají jen v rámci určitého historického kontextu. Jinými slovy: podle marxistů z Frankfurtské školy pocházejí hodnoty vždy od státu či společnosti. Podle kolektivistické ideologie by měl do všech důležitých oblastí vstoupit stát a donutit lidi přizpůsobit se. Kolektivismus v politickém smyslu využívá principu soudržnosti, který přiměje lidi ke spolupráci. Lidé se v takové společnosti snadno dostanou do situace, kdy se podílejí na negativní politice.

Často dojde k tomu, že akce, které mají překonat nějaké sociální problémy, jsou v důsledku horší, než původní situace. V rámci kolektivní akce totiž lidé přicházejí o svobodu rozhodování. Všichni mají povinnost něco udělat, protože se většina společnosti shodla, že se tak dosáhne většího dobra pro více lidí. V rámci individualistické společnosti lze také usilovat o společné cíle, ovšem v prostředí svobody. V tom je mezi oběma rozdíl.

Po neúspěšném Marxovi přišly brilantní neomarxistické mozky s několika vlastními nápady. Na prvním místě to byla KRITICKÁ TEORIE. Kritická teorie se zaměřuje na zpochybnění všech doposud přijatých společenských standardů. Mezi takové principy patří třeba: Abe Lincoln byl čestný muž, domov je tam, kde je srdce, demokracie a kapitalismus jsou dobré, otcové zakladatelé věřili ve svobodu, ...

Namísto toho se postupně vytáhla každá negativní věc, kterou lze o Americe říct. Skeptické ideje se okamžitě dostaly do oběhu v literatuře, filmech, televizi, na všech stupních škol a dokonce i mezi duchovními. Na mladé lidi tak kritická teorie působila ze všech stran. Mezi zvlášť populární patřily tyhle: Běloši povraždili indiány, otcové jsou utlačovatelští, Bůh je mrtvý a naši zakladatelé vlastnili otroky. Tehdy šlo o to, že ve všech koloniích bylo otroctví v podstatě legální.

Jen v některých ale byli otroci zásadní pro celou ekonomiku. To se týkalo především Jihu. Řešil se tedy problém, jak Jih, Sever a středové státy integrovat do jednoho celku. Došlo proto k několika kompromisům s institucemi v jižních státech. Obecně se ale mělo za to, že otroctví postupně zeslábne a nakonec skončí, do budoucna se s ním hospodářsky nepočítalo. Takže nešlo o věc, kterou by bylo legitimní principiálně kritizovat. Prvním principem v Preambuli ostatně je "vytvoření dokonalejší unie".

Ovšem když babyboomers ze 60. let opakovaně slýchali, že establishment není nic jiného než parta rasistických, přespříliš pobožných, sexuálně deprivovaných, xenofobních, antisemitských a sexistických vrahů Iniánů, začali se ztotožňovat s kritikou dosavadních hodnot a i oni se stali tvůrci hudby a filmů, které kritickou teorii dále šířily mezi mladými. Kritická teorie skutečně zafungovala. Zvlášť mezi lidmi jako Charles Manson či John Lennon.

Babyboomers ze 60. let přitom žili v maximální svobodě a většinou i materiálně zajištěni. Jejich vlastní životy je však začaly nudit a kritickou teorii snadno spolkli i s navijákem. Knihy typu Smrt rodiny, Útěk ze svobody, Masová psychologie fašismu, Sexuální revoluce, Potěšení ze sexu či Autoritářská osobnost rychle mizely z regálů knihkupectví. Filmy z drogového prostředí jako Trip, Bezstarostná jízda, Divocí andělé, Divoká banda a Rození smolaři promítala kina bez přestání.

Zvlášť velkým hitem se stala Autoritářská osobnost napadající patriarchální rodinu, coby hluboce křesťanskou instituci. Zároveň přišla vlna filmů zobrazujících rodinné uspořádání jako něco pokleslého a nefunkčního. Jmenujme třeba Souboj pohlaví, Jak zvládnout svou ženu, Harold a Maude, Absolvent, Bonnie a Clyde, Tělesné vztahy, Bob, Carol, Ted a Alice, Kluci z party, Kmotr a Kramer vs. Kramer.

Jejich cílem bylo vyvolat kulturní pesimismus ve vztahu k institutu rodiny. Tradiční rodina funguje na svazku muže a ženy, kteří spolupracují, pomáhají si, milují se a vzájemně se tímto procesem zdokonalují. Zároveň jim harmonický rodinný vztah umožňuje lepší interakci s lidmi v celé společnosti. Jsou-li dobrými členy vlastní domácnosti, stávají se z nich i dobří členové občanské komunity. Výsledkem je harmonická společnost. Zvlášť manželství je tradiční křesťanskou institucí, protože to byl Ježíš, který ustavil svazek muže a ženy, ve kterém se stávají jednotou.

Zacílením na rodinu se marxisté pokoušeli destabilizovat celou americkou střední třídu, protože právě rodina je základním stavebním prvkem středostavovské společnosti. Pokud by došlo k destrukci střední třídy, americká ekonomika by tím přišla o svůj hlavní motor. A jestliže by se položila ekonomika, tak se zhroutí i politický systém založený na Ústavě a kapitalistickém hospodářství. Zrovna nedávno mi byly vládou odcizeny nějaké akcie na burze.

Vláda mi vzala 80% akcií Fannie Mae a Freddie Mac. Nechápu, jak je tohle možné. Prostě si vezmou... část něčího soukromého vlastnictví. Cíle marxismu respektive socialistické společnosti lze shrnout do čtyř bodů rozbití rodiny, soukromého vlastnictví, náboženství a národa. Jsou-li tyto body splněny, vzniká celostátní gulag po vzoru Sovětského svazu. Svým způsobem je kritická teorie ďábelsky geniální. Kulturní marxisté mohou dosáhnout toho, o čem Marx, Lenin, Trockij nebo Stalin jen snili.

Zatímco oni postavili na Marxových myšlenkách represivní Sovětský svaz, vytvořili jejich následovníci Gramsci, Lukacs a Marcuse na marxistických idejích snadno aplikovatelný kulturní marxismus. Dnešní Nejvyšší soud USA se stal nástrojem sekularismu ve válce proti americkým tradicím. Nejvyšší soud překrucuje Ústavu, uzurpoval si moc, která dřív patřila jednotlivým státům unie, a vnucuje své sekulární postoje všem státům a společnostem v nich.

Rozhoduje o věcech, o kterých se dřív hlasovalo v jednotlivých státech. Zdá se, že tentokrát Marx uspěl. V současnosti jsou politicky korektní babyboomers natolik pohrouženi v kulturním pesimismu, že pro stromy už nevidí les. Jsou jako ryby v kalné vodě, jako Neo v Matrixu, vstřebávají ideologii každým kouskem svého bytí. Od 60. let kulturní marxismus dokonale prostoupil životem Američanů. Chruščov měl pravdu, když tvrdil: Pohřbíme vás... 

Androgynie - Kulturní pesimismus - Rozpad rodiny
Nechvalně známou schopností kulturního marxismu je destrukce rodiny skrze to, čemu se říká androgynie. Androgynii encyklopedie definují jako "přítomnost tyčinek a pestíku na jedné rostlině", respektive "jestliže je organismus zároveň samec i samice, tedy hermafrodit". Přeložíme-li to v kontextu marxistické ideologie, jde o snahu smazat rozdíly mezi rolí matky a otce. Začíná to rušením dosavadních standardů. Tenhle barák nenávidím a nevydržím tu už ani minutu...

Jak už jsme zmínili u minulých témat, klíčovým nástrojem Frankfurtské školy je kritická teorie. Kritická teorie má za cíl vyvolat ve společnosti kulturní pesimismus. Otcové od rodin jsou proto obvykle zobrazováni jako dominantní, omezující, neosobní a ovládající. Kulturní marxisté tak anulují muže jako přirozenou součást rodiny. Zároveň s tím vykreslují matky jako někoho schizofrenního, rýpavého, úzkostlivého a na pokraji šílenství. Tím se snaží kulturní marxismus anulovat i ženský prvek rodiny.

Tato dvojsečná destrukce hodnot se v umění a médiích neúnavně opakuje a posiluje pesimistický postoj k tradiční rodině. Časem bude celá kultura společnosti tímto pesimismem protkána. Proto lze kulturní pesimismus označit za produkt kritické teorie. Sdělení šířené kulturním pesimismem můžeme shrnout do tří bodů:
1) Rodiny jsou nudné, tíživé a vlezlé.
2) Matky i otcové jsou k ničemu.
3) A proto představuje rozvod ospravedlnitelné řešení.

Jestliže je rozvod nyní pochopitelný, ba dokonce zcela lehce proveditelný díky možnosti prohlásit ho za "nikým nezaviněný", není překvapením, že se dnes rozpadá v průměru polovina těch tzv. nejužších rodin. U soudu se většinou snaží smlouvy a ujednání mezi lidmi pokud možno zachovat, hledají smírná řešení. Pokud my dva budeme mít nějaký obchodní vztah, tak v případě sporu se budou všichni snažit najít možnost, jak jej zachovat.

Manželství je výjimka - přestože i ono je, jako smlouva, uzavíráno v dobré víře, představuje jeho rozvod pro mnoho lidí byznys. Kromě samotného soudu se na rozvádějící pár nalepí i skupina dalších lidí, kteří na sporech manželů vydělávají. V Massachusetts dokonce u soudu padlo prohlášení: srazíme toho muže na kolena a oškubeme ho o všechny peníze. Takže rozvod manželství znamená pro mnoho lidí dobrý zdroj příjmů.

Poté, co mezi otcem a matkou skončí hádky o opatrovnictví dětí a dělení společného majetku, vznikají obvykle dvě domácnosti nového typu - on žije na jednom místě, ona na druhém. Každá z domácností má nyní vlastní výdaje v podobě hypotéky, energií, nového vybavení a běžné spotřeby.

Dochází rovněž k podrobnému naplánování pobytu dítěte u každého z rodičů. Jestliže probíhal rozvod ve vyostřené atmosféře a děti si z něj odnesly trauma, což je obvyklá situace, rodiče začnou o pozornost dětí vzájemně soupeřit. Vědomě či nevědomě tak dítě rozmazlují. Kupují mu hromady dárků a nezdravého jídla včetně cukrovinek. Ve výchově jsou často tak mírní, že to hraničí se zanedbáváním.

Rozvod představuje pro dítě příšerný zážitek. A pokud se dnes polovina rodin rozchází, znamená to závažnou zátěž pro mnoho dětí. Většina dětí je navíc denně umisťována do předškolních zařízení a následně do veřejných škol, kde zůstávají přes den zavřené. Současný školní systém vštěpuje dětem hodnoty, o nichž nerozhodují jejich rodiče a dokonce ani učitelé. Ideologický obsah učiva určují politické skupiny, které zároveň rozhodují o penězích, které do školství přitečou.

Politici, byrokrati, think-tanky, různé nám neviditelné struktury - tihle lidé rozhodují o hodnotách, které jsou dětem vštěpovány. Rozmařilá kulturně-marxistická společnost, která toto toleruje, je dokonce ochotna dětem nutit farmaceutické drogy. Dnes jsou častěji než svoboda propagována různá povolení. Pokud mám povolení, můžu dělat cokoliv, i když to škodí mně a ostatním. Mohu se předávkovat drogami, ubližovat jiným lidem a jejich rodinám. Princip povolení často ústí v sobecké chování.

Naproti tomu svoboda jednání bývá v praxi spojena s osobní odpovědností, snahou vést dobrý život, milovat své blízké... Je to podobné jako rozdíl mezi láskou a vášní. Právě média často nahrazují lásku chtíčem a dostávají se za hranu toho, co by bylo přijatelné. Prakticky každý ze současných filmů obsahuje minimálně jednu z těchto postav či situací:
1) Hlavní hrdina a/nebo jeho protivník jsou rozvedení.
2) Žena je dominantní, násilnická, ovládá jiné a/nebo se snaží mít nad chlapy neustále navrch.
3) Muž se chová odměřeně, zženštile, přespříliš citlivě a/nebo (ženu) podvádí.
4) Někde v ústřední rodině se vždycky objeví lesba, gay, bisexuál nebo liberální feministka.

Často jsou tyto atributy promíchány, někdy najdeme i schizofrenní prvek mužů a žen, co si vzájemně prohodili role. Jde o to, že svazek osob jednoho pohlaví nikdy nevytvoří tutéž rovnováhu pro dítě, jako muž a žena, od nichž se děti učí různým schopnostem a poznávají jejich odlišné osobnostní rysy. Díky nekonečnému opakování a mediální masáži jsou dnes androgynní prvky představovány jako zcela legitimní. A nakonec se staly součástí normy.

Tím se kulturní pesimismus posouvá na vyšší stupeň, dosáhl společenské tolerance vůči dysfunkčním sociálním strukturám a neefektivním ekonomickým jednotkám. Vše má sloužit jako názorný příklad, že křesťanské hodnoty ve společnosti nefungují. Školy by měli spravovat především rodiče, kteří by měli rozhodovat o tom, jaké hodnoty se budou jejich děti učit. Pokud se dítě ocitne ve škole, která hodnoty rodičů nereflektuje, mělo by mu být možné najít jinou školu s hodnotami vyhovujícími. Dnešní Nejvyšší soud USA se stal nástrojem sekularismu ve válce proti americkým tradicím.

Spolu s úspěchem kulturního marxismu došlo od 60. let k rozpadu stovek milionů rodin. Tento jev měl přímý vliv na početní úpadek střední třídy. Podle plánu tedy má následovat destrukce amerického kapitalismu. Tedy pokud společnost do té doby účinky kulturního marxismu nerozpozná a nevypořádá se s nimi. Nadcházející revoluce se nebude podobat revolucím minulým. Svůj počátek bude mít u konkrétních jedinců a ve společenské kultuře. Změna v politickém uspořádání přijde až v jejím samotném závěru. 

Chléb a hry - Obecné blaho
Před svým neslavným koncem si starověcí Římané prošli stejnou cestou, kterou dnes jdeme my. S tím rozdílem, že oni nazývali svůj sociální systém "chléb a hry". Něco podobného nakonec položí i Spojené státy, pokud budeme nadále interpretovat pojem "obecné blaho", uvedený v Ústavě, jako státní sociální podporu. Problém spočívá ve slově "obecné". Otázkou je, jak přesně to naši Otcové zakladatelé mysleli. Pojem "obecné blaho" je předmětem debat od chvíle vzniku Ústavy.

Mnoho ze zakladatelů mělo už tehdy obavy, že se ten termín bude aplikovat tak, jak to dnes děláme, a jak to podporoval Hamilton. V důsledku to ale dává vládě obrovské možnosti, jak centralizovat moc. Naši zakladatelé dobře věděli, že každá společnost včetně antického Říma měla své chudé, nemocné a lidi s nešťastným osudem. V mnoha z nich se organizovaly různé formy pomoci. Tak například od roku 1597 platily v Anglii Alžbětinské zákony o chudině.

V nich se odráželo známých sedm hmotných pomocí - nakrm hladového, napoj žíznivého, uvítej neznámého, obleč nahého, pečuj o nemocného, navštiv vězně a pohřbi mrtvého. Ale jsou tohle skutečně způsoby k zajištění "všeobecného blaha", jak jej zmiňovali naši zakladatelé? Klasická situace: bavíte se s někým na téma skutečně svobodné společnosti, a ten někdo, jako vždycky, se vás optá A co pak bude s chudými? Co s nimi bude, když jim zrušíme sociální stát?

Budou pak umírat na ulicích? Bezvadná námitka. Většina z nás už k tomu má dost načteného a jsme chodící Wikipedie s celkem přesvědčujícími fakty. Snažíme se šířit mezi lidmi statistiky a názorné příklady toho, jak to funguje. Mým oblíbeným příkladem je poválečná americká společnost, v níž každoročně o 1% klesal podíl lidí v chudobě, protože zde dobře fungoval volný trh. Po příchodu sociálního státu klesat přestal. Což je něco, co by rozumný člověk očekával.

Když totiž něco dotujete, tak se to rozšíří. Dotujte chudobu, chudoba se rozšíří. Dejte člověku rybu, nakrmíte ho na jeden den. Naučte jej rybařit, a zajistíte mu potravu do konce života. Naši Otcové zakladatelé byli učiteli. Zamýšleli dát vzniknout systému, v němž by takoví rybáři vznikali. Ústava pro nás musí znamenat totéž, co do ní naši zakladatelé vložili. Jinak je bezcenná. Pokud se bude Ústava překrucovat podle toho, co by v ní současní politici rádi viděli, tak žádnou ústavu ani nepotřebujeme.

Vlastně nám bude lépe bez ní. Stačí se pak každé ráno vzbudit s myšlenkou: tak co po nás dnes politici budou chtít? Co kdyby se podařilo stvořit společnost, která by se uměla nad problémy povznést? Společnost, v níž by malá vláda pouze jemně pomáhala občanům k větší svobodě a prosperitě? Ve svobodně prosperující společnosti by hlad a chudoba neexistovaly. Vymizel by zločin. Nejlépe by bylo, kdybychom zrušili Ministerstvo školství, Ministerstvo pro bydlení a všechna podobná ministerstva a poslali peníze z centrální úrovně přímo jednotlivým státům.

Federální vláda by si stále zachovala zodpovědnost za obranu, soudnictví, vnitro a finance. Zbytek ale klidně můžeme škrtnout z rozpočtu. Není třeba, aby se z centrální úrovně rozhodovalo o veškeré politice. Naši zakladatelé chtěli občany od systému, neboli matrixu, osvobodit. O tom byl jejich koncept svobody. Chtěli, aby se obecné blaho stalo produktem společnosti, která rozhoduje sama o sobě. Přáli si "obecné blaho". Nikoliv "blaho obecně". 

Stipendium pro bělochy? - reportáž CNN
Tohle je zpráva, která vyvolala na našem webu velký ohlas. Za 24 hodin se stala nejčtenější za poslední týden a patří i k nejčtenějším celkově. V Texasu vznikla iniciativa, která nabízí stipendia pro jednu překvapivou skupinu - bílé muže. Požádat si o něj mohou běloši s 3.0 GPA (tj. s průměrem do známky C). Iniciativa se nazývá "Sdružení bývalé majority za rovné podmínky". Založil ji Colby Bohannan, armádní veterán války v Iráku a student Texaské státní univerzity.

Včera jsem mu položila otázku, proč se rozhodl tenhle program založit. V Americe je to docela třeskuté téma. A na webu máme jasně uvedeno, že nepodporujeme mezi-rasové předsudky, teorie o nadřazené rase ani nic podobného. Od žádné radikální organizace bychom ani nepřijali peníze. V tomhle ohledu máme jasnou pozici. Stejně tak se nesnažíme hlásat nějakou politickou agendu, nemáme žádnou ideologii. Lidé se nás ptají na názor na afirmativní akci (pozitivní diskriminace menšin).

Ale my k tomu nevydáváme žádná stanoviska. Jde nám výhradně o finanční pomoc chudým mladým mužům, kteří chtějí na univerzitu a potřebují trochu podpořit. Tohle jsou naši dva dnešní hosté, s nimiž kontroverzi tohohle nápadu probereme. Erick Erickson ze CNN a April Ryan, korespondentka pro AU Radio přímo z Bílého domu. Musím říct, že naprostá většina komentářů na našem blogu k tomuhle tématu je pozitivních. Psali nám lidé různého věku a rasy.

Nelson například napsal: Jsem hrdý Hispánec a na stipendiu pro bělochy nevidím nic špatného. Už jsem slyšel snad o všech možných stipendiích pro všechny rasy. Takhle to bude spravedlivé. April, začneme u tebe, protože vidím, že vrtíš hlavou a zřejmě se ti to nezamlouvá. Nemůžeme se vydat tímhle směrem. To bychom se rovnou mohli vrátit k budovám jen pro bělochy a fontánkám jen pro bělochy. Mám osmileté dítě, které se mě často ptá, co se tady dělo v historii.

A někteří z nás by se tam zřejmě chtěli vracet, namísto směřování kupředu. Ať mi nikdo netvrdí, že tohle není o rase. Je to o rase a pohlaví. Zaměřuje se to na bílé muže. Co pak bude třeba s hispánskými ženami? Co černošky? Ty si o tohle stipendium nezažádají. Totéž Hispánci a černoši.

Ale, April, všechna tahle stipendia přece už existují. Máme dokonce i stipendia pro leváky, pro vysoké lidi, pro protestanty i katolíky. Zakladatel stipendia tvrdí, že už se nechce ohlížet do minulosti, ale hledět jen do budoucnosti. A my už víme, že v blízké budoucnosti se v Americe současná většina stane menšinou. Pokud vím, tak třeba zrovna v Texasu už to tak na mnoha místech je. Nemáš pocit, že vzniká nespravedlnost? Jenže minulost musí ovlivňovat budoucnost.

Máme verdikt Brown vs. Rada pro vzdělání (zákaz dělení škol na bělošské a černošské). Tehdy se u Nejvyššího soudu napravila jedna nespravedlnost. Zdá se mi to jako velice sociální téma. Žijeme snad v době inkluze. Stipendia mají fungovat jako nástroj, aby se určití lidé dostali blíže střední třídě a slušnému platu. A tohle stipendium by nás vrátilo společensky do dob minulých. Když už něco takového musí být, co třeba Bridge Grant pro všechny skupiny studentů.

Hlavně ne jen pro bělochy. Pro mě je to cesta do historie. Ericku, teď se zeptám na tvůj názor. Jak už jsem řekla, naši diváci na tuhle zprávu reagovali velmi pozitivně. Lidé většinou argumentují tím, že stipendií pro určité skupiny je už celá řada. Máme i stipendium pro fanoušky Star Trek. Rick nám napsal: Já jsem dostal stipendium díky tomu, že píši levou rukou. Myslím, že soukromé společnosti mají právo financovat studium jakékoliv skupině lidí.

Jsme snad svobodná země, ne? Co myslíš, Ericku, není to jen další stipendium v dlouhé řadě jiných? Naprosto. Až se rozhodneme, že zrušíme stipendia pro černochy, Hispánce, ženy a další, můžeme zakázat i bělošské stipendium. Pokud ale necháme fungovat všechna ostatní, není důvod zakazovat tohle jedno. Nezapomínejme ani na to, že v téhle části Texasu patří běloši k chudým vrstvám obyvatel. Mohou využít jen minimum stipendií. A tohle stipendium by mnoha z nich mohlo pomoct.

Takže jak říkám - až zrušíme všechna, můžeme zrušit i tohle. Co si myslíš o argumentu, že máme nějaké bolavé kapitoly v naší historii. Někomu mohou být slova o stipendiu jen pro bělochy nepříjemná, protože kdysi tady tomu běloši vládli a měli výhody... Jistě, tím se také odůvodňují stipendia zaměřená na černošské studenty. Ale jak se tím odůvodní stipendia třeba pro Asiaty, Hispánce nebo ženy? Navíc v Texasu už jsou běloši minoritou. April, co si o tom myslíš?

I za Bushovy vlády byla hnána k Nejvyššímu soudu Michiganská univerzita za to, že uplatňovala výrazné rasové preference. Už Bushovi se tohle nelíbilo. Všichni musí mít stejné možnosti. Souhlasím. Jenže problém je stále v tom, že nikdo nechce rušit všechna ta stipendia pro ostatní rasy. To ne, ale udělejme je spravedlivé. Díky oběma. Očividně jde o emotivní téma.