Mám vždy spoustu otázek Dům... možná zítra postavím dům, nebo další den postavím dům. To se vše může změnit. Je tu život... víte... Ale neustále hledám odpovědi donkeysaddle projects uvádí krátký film Jen Marlowe 27. prosince 2008 zahájil Izrael leteckou ofenzívu pásma Gazy. Týden poté následovala masivní pozemní invaze. Toto je příběh Toto je příběh Jedné rodiny. Jedné rodiny. Jedné rodiny z Gazy.

Tento příběh začíná jedné noci během izraelské invaze - 4. ledna. Má 12letá dcera Omsiyat mě vzbudila a řekla, "Mami, u dveří jsou židovští vojáci." Vyskočila jsem z postele a řekla, "Žádní vojáci tam nejsou, zlatíčko." A ona řekla, "Viděla jsem je, jsou venku." Otevřela jsem její okno a viděla vojáky a tanky. Zapálila jsem svíčky, aby bylo zřejmé, že jsou v domě lidé. Ano, ano, polez, vylez sem! Ibrahim spal tady.

Vedle něj byla Sobhinova matrace. Pojď nahoru, to je ono! Jejich otec šel do jejich pokoje a řekl jim: "Nebojte se!" Nikdo nám neřekl, abychom opustili dům, nikdo s námi nemluvil. Děti křičely, všichni křičeli. Strop se bortil a suť nám padala na hlavy. Jeden kus spadl na hlavu 10letého Sobhina. Ta praskla a otevřela se. Vykřikl. Tu vteřinu, co jsme z domu utekli se střecha zřítila. Děkovali jsme Bohu, ale báli jsme se o děti.

Sami jsme byli také vystrašení. Ale nejvíce jsme se strachovali o děti. Schovali jsme se pod Ibrahimovým olivovníkem. Obývák je tam. Byl to první pokoj, co byl zničen. Vidíte ten olivovník? To je Ibrahimův strom. Byli jsme k tomu místu doslova přišpendleni. Od 2.30 v noci do 7 do rána. Děti se třásly zimou. Můj manžel a já jsme třeli jejich ruce, paže, hlavy a záda, ve snaze je alespoň trochu zahřát. Mezi 2.30 v noci a 7 ráno kolem nás projelo nesčetně tanků.

Byli jsme přímo před nimi, viděli nás ve světlech svých tanků. Ale my jsme se neodvážili ani pohnout nebo promluvit. Když projely poslední dva tanky vrátili jsme se do našeho domu, abychom se podívali, co se stalo. Měla jsem slzy v očích, když jsem ho viděla v ruinách, Můj manžel řekl: "Nejdůležitější je to, že děti jsou v pořádku. Neplač." Ibrahim řekl: "Mami, vždy jsi chtěla jít nahoru na střechu..." "A teď ta střecha spadla dolů k tobě."

A smáli jsme se. Halo, spadneš, buď opatrná! Ne, nespadnu! Slyšela jsem výstřel, kulku, jak prošla skrz zeď. Ibrahim vykřikl a držel si bok. Když jsem slyšela ten výstřel, věděla jsem, že byl zraněn, ale ještě jsem si to plně neuvědomovala. Běžela jsem k němu, posunula mu ruku a viděla ránu od kulky. Začala jsem brečet. Křičela jsem na svého manžela: "Kamale, pojď sem, náš syn Ibrahim je zraněn." Můj manžel držel malého Diaa.

Dal ho na zem a běžel za námi. Nesl Ibrahima a běželi jsme na ulici. Jak jsme běželi, začali po nás střílet. Sobhi se schovala a já jsem byla zasažena do obou boků. Nemohla jsem chodit a spadla jsem. Byla jsem v agónii. Myslela jsem, že jsem paralyzovaná. Měla jsem zamlžený zrak a byla jsem na pokraji omdlení. Viděla jsem svého manžela a syna, jak leží na ulici. Můj manžel držel Ibrahima. Moje dcerky viděly, jak mi krev prosakuje přes oblečení.

A plakaly: "Mami, mami!" Podívala jsem se na svého manžela a Ibrahima. Můj manžel řekl: "Byl jsem střelen." Slyšela jsem ho jak říká: "Byl jsem střelen." Ale nic mi nedocházelo, ztrácela jsem vědomí. Mé dcerky mne lehce poplácaly po obličeji. Hladily mé ruce a křičely: "Mami, neumírej." Mé nejmladší dítě a Diyaa byli zmatení a plakali. Sobhi byl asi 2 metry ode mě. Nebrečel, byl v šoku. Můj manžel mluvil na mého syna: "Mám tě rád, synu."

Ibrahim: "Je mi líto, tati, že jsem zlobil." Jeho otec: "Zlobil jsem se na tebe jenom proto, že tě mám rád." Byli jsme tady a Ibrahim tam. Přišli k nám vojáci. Můj manžel mu řekl: "Tady, vojáci nás přišli zachránit." Ibrahim otočil hlavu, aby je viděl a kulka prošla jeho okem do hlavy... Takhle... V ten moment jsem se podívala na Ibrahima, a viděla, jak se jeho tělo cukalo. Manželovo tělo se kymácelo dopředu a dozadu.

Když jsem viděla, jak se synovo tělo cuká, věděla jsem, že je mrtvý. Že je konec. Podívala jsem se na toho vojáka Z jeho zbraně se stále kouřilo a byla namířena na ně. Potom jsem viděla, jak ji voják obrací na děti a na mě. Zakřičela jsem, "Mějte slitování!" Už jste zabili mého syna a jeho otce, už toho bylo dost! Nezabíjejte moje malé děti! Moje žena a děti křičely: "Zabili jste syna a otce!" "Syn a otec jsou mrtví!" Předstíral jsem, že jsem mrtvý.

Zvedla jsem ruce k vojákovi a vykřikla: "Prosím, nezastřelte je!" Držela jsem své děti, bála jsem se o ně. Podíval se na mě a smál se. Civěl na mě asi 5 minut a přitom se smál šíleným smíchem. Jeho smích mě dokáže vyvést z míry a rozzuřit dodnes. Sobhi řekl: "Táta mrká." A já mu řekla: "To se ti jen zdá." ale on na tom trval, "Táta mrká." Řekla jsem Kamalovi: "Jestli žiješ, zvedni prst." Kamal odpověděl modlitbou.

Plazil jsem se směrem k domovu našeho beduínského souseda. Odplazit se 500 metrů mu trvalo mu 5 nebo 6 hodin. Byl to opravdový boj se všemi mými zraněními. Když padla noc a on se stále nevracel, myslela jsem, že je mrtvý. Diya se začal ptát, jestli může dostat vodu. Řekla jsem: "Počkej chvíli zlatíčko." Pokaždé, když se zeptal, letadla nad námi začala střílet... projel kolem nás tank nebo jsme blízko nás slyšeli palbu.

Pokaždé si schoval obličej v písku. Když střílení přestalo, zeptal se: "Táta mi šel pro džus?" Řekla jsem: "Když Bůh dovolí," a rozplakala se. Nemohla jsem mu dát nic k pití. Cítila jsem, jak se děti za mnou třesou, ale ony se mě snažily udržet v teple. Bály se, že zemřu. Cítily, že jsem jediné, co jim zbylo a chtěli mě udržet v teple. Kolem 10 večer začala těžká střelba. Najednou se zaměřila na Ibrahima.

Kulky dopadaly na jeho hlavu, hruď, paže, břicho, nohy, všude. Z pravé poloviny jeho těla nezbylo nic, už to nebyl Ibrahim. Moje žena mi řekla, že vojáci stříleli do Ibrahimova těla celou noc. Použili ho jako cvičný terč. Zacpala jsem si ústa šátkem a kousala jsem se do prstů, jen abych zůstala potichu. Projížděli touto ulicí celou noc a stříleli nad našimi hlavami. Každý 4. tank namířil zbraně směrem k nám a střílel.

Řekla jsem dětem, aby odříkávaly prohlášení víry, zatímco kulky trefovaly zem za námi, a přemýšlela, kdo další byl teď na řadě, aby zemřel. Halo, nechoď k tomu betonu! Diya se celou noc ptal na vodu a svého otce. "Kde je táta? Chci vodu." Když jsem se ráno vzbudila, podívala jsem se na Ibrahima. Vítr mu vál do vlasů a nadouval jeho tričko, až jsem si myslela, že je naživu. O něco později Sobhi řekl: "Slyším tátu, jak nás volá."

Řekla jsem mu, že se mu to jenom zdá. Ale ukázal skrze díry v plotě: "Tady je táta!" Kamal řekl dětem, aby se schovaly pod ruinami našeho domu. Omsiyat a její sestry a bratři běželi k suti, co z našeho domu zbyla. Kamal mi řekl, abych se snažila odplazit, nic horšího se nemůže stát. Snažila jsem se pohnout. Ale necítila jsem nohy. Mohla jsem hýbat prsty u nohou, tak jsem alespoň věděla, že nejsem paralyzovaná. Odplazila jsem se asi dva metry a křičela v agónii.

Řekla jsem mu, že to nezvládnu, aby mě tu nechal a vzal děti. Řekl: "Nemůžu tě tu nechat, snaž se ještě." Toto je naše ložnice. Pod tímto kusem betonu jsme se schovali, když jsme byli zranění. Schovali jsme se tady, tady dole. Zajistila jsem, aby měly vodu, měly strašnou žízeň. Diya našel sklenici čokoládového krému a olizoval ji. Čtyři dny v absolutní hrůze. O hladu, v zimě, utrpení. Trpěli jsme jak po fyzické, tak po duševní stránce...

Váš syn leží na ulici a vy ho nemůžete ani držet v náručí. Jste zraněný a nemůžete se postarat ani sám o sebe. Vaše žena je zraněná. Vaše malá dcerka potřebuje nakojit..., ale její matka pro ní nemá žádné mléko, protože sama nemá žádnou vodu na pití. Čtvrtý den nám došla i ta špinavá voda ze sudu, kterou jsme do té doby pili. Můj muž řekl: "Dost, musím se pokusit najít pomoc." Viděl, jak kolem jdou beduínské ženy a zavolal na ně.

Přinesli jejich vozík tažený oslem. Nasedli jsme na něj a naložili Ibrahimovo tělo. Když vedle mě dali Ibrahima, plakala jsem. Odkryla jsem jeho obličej, ale viděla jen jednu polovinu. Kromě pramínků krve, co měl tady, vypadal, jako by spal. Když jsme dorazili do nemocnice, cítili jsme se v bezpečí, ale netrvalo to dlouho. Bolest v našich srdcích byla horší než naše fyzická zranění. Zjistili jsme, že Ibrahim byl pohřben dříve, než jsme se s ním mohli rozloučit.

Jen jsem ho chtěla držet blízko sebe. Byl jsem jak šílený, nevím proč... Zemřel a já žiji s bolestí, že jsem ho tenkrát nedržela. Držela jsem ho v mých snech, ale ve skutečnosti jsem nemohla. A stejně tak jeho otec. Odešli jsme předtím, než jsme dokončili léčbu. Stále tu mám kulku. Dodnes. Pak jsme se odstěhovali do stanů a od té doby tu žijeme. Když prší nebo když jsou vedra, trpíme ve stanech kvůli komárům a plazům, hadům.

Máme problémy se psy a s dešťovou vodou. Bez domova člověk v tomto životě nevlastní nic. Nemá bezpečí, štěstí, stabilitu. Nic není kompletní bez domova. Když byl zničen náš dům, bylo zničeno všechno. Ale nedopustil jsem, aby cokoliv zničilo mou rodinu. Nebo hodnoty, ve kterých jsem vychoval své děti. Co je ale nejtěžší je to, jak zaručit jistotu a bezpečí pro své děti. A udržet úroveň jejich vzdělání, sociální úroveň, jejich psychické zdraví.

Jejich chování není stejné, jako dříve. Hodně to ovlivnilo to naše studium, nás starších dětí. A ty menší, ovlivnilo je to... Moje malá sestra spí na písku, protože tu první noc jsme spali na písku. Moje máma ji vždy odnese do postele potom co usne. Syn je od války traumatizovaný. Spí s bochníkem chleba v náručí. Když se pokusím mu ho ve spánku vzít, vzbudí se a řekne: "To je moje." Objímá ho, takhle a říká: "To je moje."

Co se nedá dodnes změnit nebo odstranit je strach... z dětí, jejich očí, jejich chování, emocí. Můžete dítěti pomoci od hladu, když jej nakrmíte. Dítě nakrmíte, aby nemělo hlad. To je možné. Ale jak je zbavit strachu? Jak mohu svým dětem poskytnout pocit bezpečí? Toto je šrapnel, který během války zasáhl náš dům. Co s tím budeš dělat? Vezmu to do stanu. Co s tím budeš dělat ve stanu? Kdo to na ní hodil? Diya! Zlý Diya.

Ze všech věcí na ní musíš hodit zrovna kus šrapnelu? Nemůžu s tím nic dělat... vyléčit to nebo odstranit. Proč? Protože je to vyryté v jejich paměti. Není to prchavý sen. Vidí buldozer a myslí, že přichází zbourat dům. Ozve se palba z letadla... Voják, jakýkoliv voják, Arab nebo Žid... pro něj znamená, že ho chce zabít. Nebij mě. Dej mi pusu. To je ono. Sladká pusa. Přestože se snažím jej držet daleko od násilí, to, co prožil jej nutí, aby ventiloval svůj strach pomocí násilí.

Když vám dá pusu, cítíte v ní násilí. Dá vám pusu a pak vás odstrčí, takhle. Může vás uhodit nebo vám dát facku. Jsem proti násilí a válce v jakékoliv podobě. Podporuji mírové cesty. Tak žiji a vychovávám své děti. V míru a nenásilí. Samozřejmě, že se je snažím držet daleko od násilí a pomoci jim zapomenout na to, co se jim stalo. Ale nemohu to vymazat z jejich paměti. Vzpomínky na strach jsou v jejich krvi.

Po měsíce jsme kolem místa, kde Ibrahim zemřel, kladli kameny. - Děkuji. - Přinesu další! Když někdo kameny odstranil, Sobhi byl smutný a přinesl další. Nechtěl ani, aby přes to místo jezdila auta. Když byl Ibrahim zabit, udělali jsme mu plakát. Ukázali mi nějaké návrhy designu. S čelenkami a zbraněmi... pro dítě! Ibrahim nebyl nikdy násilný a nikdy neměl rád zbraně. Vždy měl úsměv na tváři.

Nechtěl jsem plakát, který by ukazoval násilí nebo zbraně, nebo politickou příslušnost k Hamasu nebo Fatahu... Udělal jsem ho s hvězdami, dětmi a světlou budoucností. Plný naděje, s úsměvem. Jakou zprávu byste měl pro [Izraelce]? Pro Izraelce, ano? - Přesně tak. Je to pro mne velmi těžká otázka, abych na ni mohl odpovědět... A mohli byste se mé odpovědi divit. I přesto, že by byl Žid z Izraele, a můj syn byl zabit a to všechno...

Nepřál bych mu, aby zažil to, čím jsme si prošli my. Aby byl jeho syn popraven v jeho náručí. Nejen, že by jeho syn zemřel, ale zemřel v jeho náručí, a on by pro něj nemohl nic udělat, ani se na něj podívat, ze strachu ze zbraní, které jsou na něj namířeny. Hořkost v mém srdci a žal ze ztráty syna... Nechci, aby to jakýkoliv člověk zažil, Izraelec nebo Arab. Vy dva! Ano, můj dům byl zničen, můj život také... ale to nezničí to, co je uvnitř, ve mně.

Nezabilo mě to jako Kamala. Nezabilo nás to jako rodinu. Žijeme. Nakonec, musíme stále žít. Pokračovat. Sázím květiny pro své děti... Pravda, není to život, jaký jsem chtěl nebo měl... Ale snažím se svým dětem dát, co můžu. Dej mi ruku, pojď sem. Jsi si jistý, že tu nespadneš? Ne, ne. Udělal jsem zahradu pro Ibrahima, protože jeho matka měla sen, že za ní přišel do zahrady. Viděla ho u zahrady ve svém snu, tak se o ni dobře starám.

Zalévám ji a sázím mátu a bazalku. Připomíná mi Ibrahima. Kéž Bůh požehná jeho duši. Nechci po nikom, aby mi postavili dům jako výraz charity. To není druh pomoci, kterou bychom chtěli. Potřebujeme pomoc, která zvedne naši cenu jako lidských bytostí. Která vám dovolí cítit se jako muž, vaší manželce jako žena, vašemu synovi jako dítě. Ale jak? To je otázka. Jak mohu vybudovat rodinu z prázdnoty a násilí?

Pokud má někdo odpověď nebo zná někoho, kdo ji má, prosím podejte pomocnou ruku. Pomozte mi tuto situaci vyřešit. To je vše. 1390 Palestinců a 13 Izraelců bylo zabito během třítýdenního útoku. 318 z nich byly děti. Bylo zničeno 3540 domovů. Věnováno Ibrahimovi Awajah Allah Yerhamo.