Deadly Dust
Tento dokument Friedera Wagnera vypráví o válečných zločinech: použití bomb s ochuzeným uranem v Iráku, válce v Bosně a Kosovu. Tato "zázračná zbraň" Spojenců proniká tanky nepřítele jako nůž máslem. To hoří radioaktivní uran, který je také velmi toxický a má poločas rozpadu 4,5 miliardy roků, i těch nejmenších nano-částic. Vdechnutím mohou způsobit smrtící rakovinné nádory a deformovat genetický kód všech živých organismů po mnoho generací. V dotčených zemích jsou celé regiony neobyvatelné nyní.

Německý lékař tropické medicíny a epidemiolog Dr. Siegwart-Horst Günther po první válce v Perském zálivu v roce 1991 upozornil na zničující dopad projektilů vyrobených z uranu a byl zdiskreditován a pronásledován v Německu. Film sleduje jeho a jeho americké kolegy ve svých šetřeních v Kosovu, Bosně a Iráku. Tam, kde američtí vojáci použili nebezpečné uranové zbraně.

Film ukazuje dosud méně známé dlouhodobé následky, kterými trpí děti ve válečných zónách. Po nedávné válce v Iráku, odborníci objevili kolem Basry kontaminované bojiště, jejíž radioaktivní kontaminace 20000-krát přesahuje přirozené zemské záření.

Když uranová střela zasáhne cíl, vytvoří obrovský žár a do vzduchu rozletí se milony malých uranových částic, které mohou zabíjet. V osmnáctém týdnu jsem byla na vyšetření, a tam mi řekli, že jedno z dvojčat je silně deformované. Na tomto tanku jsme včera naměřili 20.000 násobně vyšší radiaci než je přirozené záření. Dnes už vím, že to byla dobře organizovaná válka, špinavá a zákeřná a my byli jen figurky, na kterých se to všechno mohlo vyzkoušet, nebo se jen chtěli zbavit něčeho, čeho měli přilíš moc.

Prostě jsem jen nesouhlasil s tím, že vláda Spojených států chtěla nechat veterány ze Zálivu zemřít v zapomění. A já vím, že tohle bombardování zničilo moje tělo. Tak jsem dostala leukémii. A já se ptám, jestli spojenecké armády, které tady chtěly najít zbraně hromadného ničení, použitím uranové munice samy zbraň hromadného ničení nepoužily. Až do tohoto okamžiku jsme si nedokázali vysvětlit, jak je možné, že 3.000 násobná koncetrace uranu 236 byla naměřena tak daleko od bojových oblastí.

Letadlová loď "Abraham Lincoln" 1.5.2003 prezident Bush oznamuje vítězství v Iráku Basra dnes Nemocnice pro matky s dětmi v Basře Prognózy jsou velmi špatné, 80% těchto dětí zemře. Všechno je otrávené uranovým prachem, který je roznášen větrem. Vzduch, země, jídlo, všechno je kontaminované. Toto dítě má kožní nemoc, rybí oči a rybí ústa. Zemře. Jsou to všechno špatné prognózy, všechny tyto děti nepřežijí dlouho. Chybí léky a vybavení, hrozná situace, velmi skličující pohled...strašné, strašné, strašné.

Smrtelný prach Silnice z Ammánu do Bagdádu Profesor Siegwart-Horst Günther na cestě do Iráku. letého lékaře doprovází Tedd Weyman, zástupce ředitele Lékařského institutu pro výzkum uranu z Toronta. Proč se ještě jednou vracím do Iráku má 3 důvody: za prvé jsem lékař, za druhé jsem v těchto oblastech 40 let pracoval, a za třetí jsem tady našel munici obsahující uran a nalezl jsem příznaky těžkých nemocí. Přijíždím, abych se přesvědčil, zda se tyto nemoci po nové válce v Zálivu budou znovu vyskytovat.

Přijel jsem sem, protože chci odebrat vzorky moči lidí, kteří byli vystaveni bombardování. Chci ale odebrat také vzorky půdy a vody, možná i plicních tkání, abych zjistil možné zamoření uranovou municí. Silnice z Basry do Kuvajtu Místo mnoha tankových bitev v obou válkách v Zálivu Našli jsme právě tank, který byl zničen municí z ochuzeného uranu a sice zásahy tady na věži a tady na straně. A když to změříme, pak nám tento přístroj ukazuje míru radiace daleko v červeném poli.

Při takovém zásahu vznikne uvnitř tanku teplota okolo 1.000 stupňů Celsia, posádka tanku shoří. Přitom se uvolní se oxid uranu a zamoří okolí. Tankové pohřebiště Auweiry u Bagdádu Ted Weyman a irácký lékař dr. Shaykli se domnívají, že oblast je kontaminovaná a chtějí odebrat vzorky půdy a písku. Pro dobrou analýzu v laboratoři potřebujeme asi půl gramu vzorku. Když jsme tu byli před dvěma dny, sbíraly tady děti staré železo, prachu bylo 10-15 cm, za každým projíždějícím náklaďákem se zvedal v oblacích do vzduchu.

Od doby, kdy jsem sem dorazili, se hodnota na mém Geigeru se ztrojnásobila, dokonce zčtyřnásobila. Pozorujete na sobě něco od doby, co tady pracujete? Khazi Abdela, básník a filozof Ano, cítím něco na plicích, nemohu zhluboka dýchat, mám úzkosti, ale zjevné nemoci nemám. Ale jsou lidé, kteří jsou nemocemi postiženi, nikdo ani neví, jaké jedy tu jsou. Půda je zamořená, to je přirozeně nebezpečné. A Vy sám na sobě, všiml jste si něčeho? Ten prach tady se dostává do dýchacích cest a je nebezpečný.

Já sám nemám žádnou nemoc, ale znám jednoho chlapce, který tady pracuje. Přišel za mnou před třemi dny a řekl: "Nemůžu pořádně dýchat" a celou dobu se třásl. Američané tam stále něco odstřelují a my tady bojujeme o přežití. Přitom každý ví, že Irák je bohatá země se spoustou ropy, ale teď jsme tak daleko, že ropu musíme pálit. Poslouchej, co Ti řeknu, Irák svoji ropu a svoje bohatství vždycky používal proti svým vlastním dětem. Kenny Duncan, britský veterán ze Zálivu Viděli jsme je vybuchovat, bylo něco sureálního, jako ve zpomaleném záběru.

Tank dostal zásah a teprve po dvou, tří sekundách vyletěl do povětří. Střely pronikaly pancéřem jako nůž máslem. V devíti z deseti případů se věž utrhne, protože když uranová střela zasáhne cíl, vytvoří obrovský žár a do vzduchu rozletí se milony malých uranových částic, které každého zabijí. Proto jsou ty střely tak dobré, protože zabijí všechny uvnitř tanku. A protože se to stane v uzavřeném prostoru, utrhne to věž tanku a všichni uvnitř uhoří.

Uranové střely obsahují takzvaný ochuzený uran, anglicky "depleted uranium", zkráceně DU. Je to odpadní produkt atomového průmyslu. Atomový odpad je radioaktivní, musí být skladován ve zvláštních nádobách a musí být střežen, a to stojí peníze. Institut ochrany proti záření, Neuherberg u Mnichova Ochuzený uran vzniká při výrobě jaderného paliva. Z přírodního uranu, který pro tyto účely nemůže být použit, se musí vyrobit obohacený uran. Tento proces funguje na principu centrifugy v mlékárně.

Tam se přírodní mléko vpraví do centrifugy, na jedné straně vznikne smetana, ze které se vyrábí máslo, na druhé straně pak odtučněné mléko. Analogicky se to děje s uranem, dá se do centrifugy a vznikne obohacené frakce, která se může použít jako jaderné palivo, a na druhé straně zůstává ochuzený uran. To znamená, že ochuzený uran je odpadní produkt a intenzivně se přemýšlí, jak zlikvidovat jeho aktuálně velké zásoby. Ty se celosvětově pohybují okolo jednoho milionu tun, a denně přibývají.

Uran má extrémně vysokou hustotu, dvakrát vyšší než olovo, které vnímáme jako hodně těžký kov. Když střela z uranu narazí vysokou rychlostí do tanku, pronikne pancéřem téměř jako nůž máslem. Přitom se část materiálu odpaří, zbytek se vznítí uvnitř tanku a následně dojde v důsledku vysoké teploty k usmrcení všech osob uvnitř vozidla. A právě kombinace vysoké průraznosti a schopnosti spálit je důvodem, proč je tato munice v armádních kruzích tak oblíbená.

Leigh - poblíž Manchesteru Zde žije veteránka války v Zálivu, Jenny Moore se svou rodinou. V Zálivu jsem pracovala v muničním skladu. Když dorazila munice, odjišťovali jsme ji, aby byla připravena do boje. Střely pak šly zpátky na palety, a pokračovaly na místo nasazení. A když přijely tanky, mohly být doplněny municí a odjet zpět do boje. Jenny Moore po skončení války otěhotněla, čekala dvojčata. V osmnátctém týdnu jsem byla na vyšetření a tam mi řekli, že jedno z dvojčat je silně deformované.

A ten profesor v Londýně se mne zeptal: "Nechcete nám říct, jaké drogy jste brala? Pak bychom věděli, jak jste Vaše dítě otrávila." Umíte si představit, jak se cítíte, když vám řeknou, že jste otrávila své dítě? A že byste měla být šťastná, že jedno přežilo? A jen proto, že byly v oddělených plodových vacích, jedno přežilo. Ve 24. týdnu pak jedno z embryí zemřelo, já jsem ale pokračovala v těhotenství s Rebecou. Po válce v Zálivu v roce 1991 jsem ještě ani já o rizicích uranové munice nic nevěděl.

Tehdy spojenci použili, jak dnes již víme, asi 300 tun uranové munice, zejména při těžkých tankových bitvách jižně od Basry. V říjnu 1991 jsem byl pozván, abych se podíval na stav zdravotnictví po embargu OSN. Zdravotnictví bylo zcela v rozkladu, dětské nemocnice byly přeplněné dětmi, které tam umíraly na infekce a podvyživení. Na konci roku 1991 a v letech 1992 a 1993 jsem zjistil příznaky nemocí, které jsem v Iráku 40 let neviděl. Byl to velký počet případů leukémie, deformací a znetvoření a dalších onemocnění u dětí.

Tehdy jsem začal tyto pro mne neobvyklé příznaky nemocí dětí a novorozenců fotografovat a dokumentovat protože jsem si něčeho všiml. Mezitím jsem totiž objevil střely, které mi přišly zvláštní. Když jsem potom v okolí Basry viděl děti, jak si hrají s podobnými střelami, které byly namalované jako panenky a jedno z těchto dětí zemřelo na leukémii, začal jsem mít podezření. Při mé práci v Basře jsem se tehdy ptal dětí na jejich zvyky při hraní, a zjistil jsem, že všechny děti s leukémií, které jsem vyšetřoval, si hrály s nalezenou municí nebo ve vracích tanků.

Téměř všichni otcové znetvořených dětí se jako vojáci účastnili tankových bitev jižně od Basry a jak jsem zjistil, deformace jejich dětí byly stejné jako vrozené vady dětí narozených po katastrofě v Černobylu. Na konci roku 1991 jsem napsal první článek o svých poznatcích. Domníval jsem se, že spojenecké střely jsou radioaktivní a že způsobily ta dětská onemocnění. A tak se o mně brzy objevily první zprávy v německých novinách, nejdříve v nových spolkových zemích, protože ty ostatní o tom ještě neměly odvahu napsat.

Také Jenny Moore dostala strašné podezření, když v průběhu druhého těhotenství potratila a vyšlo najevo, že její mrtvá holčička neměla oči. Četla jsem, že se také v Americe a jiných zemích narodily děti bez očí. Od té doby vím, že moje děti zemřely na syndrom války v zálivu. Starnbergské jezero v Bavorsku Na jedné konferenci jsem potkal starého kolegu, lékaře profesora Asafa Durakoviče. let vyšetřoval na objednávku Ministerstva obrany USA vojáky, kteří trpěli tzv. Syndromem války v zálivu.

Když veřejně vyslovil doměnku, že jejich nemoc byla způsobena uranovou municí, Pentagon ho vyhodil. Stal jsem se disidentem, protože jsem se nechtěl smířít s tím, že americká vláda chce nechat veterány ze Zálivu zemřít v zapomění. A tak jsem napsal prezidentu Clintonovi dopis, ve které jsem mu jasně sdělil, že v USA existuje spiknutí proti válečným veteránům ze Zálivu, protože důvody nemocí, které si z Iráku přivezli, mají být zamlčeny. Po válce v Zálivu 1991 ošetřoval prof. Durakovič 30 vojáků trpících příznaky neznámých nemocí, které se ale zřetelně podobaly těm nemocem, které jsem zjistil také u mnoha dětí a dospělých v Iráku.

Na základě jejich chorobopisů a toho, co jsem se dozvěděl od majora Douga Rokkeho jsem se domníval, že byli kontaminování radiací, ale nevěděl jsem, jakým izotopem. Od bývalého majora Douga Rokkeho se profesor Durakovič dozvěděl, že Rokke měl jako velitel transportního oddílu v první Válce v zálivu za úkol odvoz zničených tanků z bojových oblastí. Následně onemocněl Rokke a téměř všichni jeho muži tzv. Syndromem války v zálivu. Proto jsem odeslal vzorky moči těchto mužů do radiochemické laboratoře do Aberdenu, to je mezi Washingtonem a Wilmingtonem.

Vzorky byly odeslány vládní poštou, ale nikdy na místo nedorazily. Durakovič šel proto tehdy za řediteli své nemocnice, aby jim položil pár otázek. Řekli mi, že bych tyto věci neměl dělat, protože jsou jen malá nemocnice a žádný výzkumný ústav a že mám dělat svou denní práci a žádné výzkumy uranu. A volali mi z nejvyšších armádních míst z Washintonu, abych svou práci zastavil a já se ptal proč. To je přece v zájmu USA, protože tím pomáhám veteránům a nikdo by tomu neměl bránit, dokud nezjistím, co s nimi je.

Profesor Durakovič chtěl samozřejmě celou věc konečně objasnit, proto poslal vzorky moči těchto vojáků na analýzu hmotnostní spektrometrií. A když se vrátily pozitivní výsledky, byli ti, kteří se pokoušeli mi bránit v práci, pořádně konsternovaní. Nevěděli, co si s tím mají počít, protože jsem měl pozitivní výsledky, přičemž vláda do té doby použití ochuzeného uranu vždy popírala. Profesor Durakovič pokračoval neochvějně ve své práci a založil v roce 1995 nezávislý institut "Uranium medical research centre".

Z těch 30 pacientů mělo 20 vysokou koncentraci ochuzeného uranu v těle. Nikdo o tom už dál nediskutoval, protože masová spektrometrie dodává přesné výsledky a jasné důkazy. To byl konec toho příběhu. Ochuzený uran byl důvodem kontaminace veteránů války v Zálivu z roku 1991. Teď začala americká a kanadská vláda tvrdit, že vyšetření válečných veteránů ze Zálivu, které profesor Durakovič prováděl, výcházela z mylných předpokladů. A proto si kanadská vláda objednala protistudii.

Znovu bylo vyšetřeno 200 účastníků války s výsledkem: ani u jednoho jediného se v moči neprokázala přítomnost ochuzeného uranu. A tak jsme jejich výsledky zanalyzovali a zjistili, že pacienti byli vybráni z té nejzdravější skupiny. Zadruhé, byly zvoleny takové vyšetřovací metody, aby se nic nenašlo. A za třetí, a to je to nejdůležitější, vyšetřovány byly špatné orgány a tkáně. Například byly zkoumány vlasy na přítomnost uranu a já se jich ve vědecké diskuzi ptal, proč zaměňují uran za rtuť.

Protože rtuť se do vlasů dostat může, ale uran ne. Uran nemá absolutně žádnou biologickou cestu do vlasů. Za zcela zbytečnou studii promrhali téměř milión kanadských dolarů, které museli zaplatit kanadští daňoví poplatníci. Byla to idiotská práce, předně to nebyli žádní opravdoví vědci, za druhé ty interpretace byly chybné, za třetí výběr a za čtvrté metoda. Tak skončil náš příběh v Kanadě. Já sám jsem šel v roce 1992 jinou cestou. Nechal jsem převézt do Berlína střelu nalezenou v Iráku v zavazadle jednoho diplomata.

Chtěl jsem konečně vědět jestli moje doměnka, že ta munice je radioaktivní, je správná. A tak jsem tu střelu nechal prozkoumat na třech universitách, nejprve na Humboldtově universitě, tam řekli: "Je to vysoce toxické a radioaktivní, s tím nechceme nic mít, jděte na Technickou universitu". Technická universita se chovala stejně: "S tou věci nechceme nic mít, jděte na Svobodnou universitu do radiologického institutu." A když jsem tam přišel, řekli: "Dneska je pátek, teď tu věc nechceme, přijďte v pondělí."

A tak jsem musel jet domů a v pondělí znovu skrz celý Berlín zpátky a tam už čekalo 16 policistů, kteří mě chtěli zatknout, protože už věděli, že ta střela je radioaktivní. Pak přijelo speciální policejní komando v ochranných oblecích se zvláštní schránkou, řekli, že je to vysoce toxické a radioaktivní a že to musí zabavit, naložili střelu do schránky a odjeli. Tento kus jsme v roce 1992 dostali od policejního vyšetřovatele s cílem zajistit ho, dokud nebude ukončeno vyšetřování původce.

Jako soudní znalci jsme zjistili, že se jedná o uran, a to o ochuzený uran. Uran je těžký kov a jeho účinek, pokud se dostane do lidského těla, je škodlivý. Výsledkem vyšetřování bylo, že mě Městský soud v Berlíně odsoudil za "uvolňování ionizujícího záření." Ve zdůvodnění stálo: "V důsledku špatného zacházení s projektilem vzniklo nebezpečí kontaminace radioaktivním materiálem, což může vést k ohrožení zdraví." Proto jsem by odsouzen k zaplacení pokuty ve výši 3.000,- marek.

To jsem odmítl a následně jsem byl uvězněn. Musel jsem na pět týdnů do vězení. Tím jsem ale získal důkaz, že můj předpoklad o radioaktivitě projektilu byl správný. Tím se také potvrdilo, že moje diagnózy, že tyto střely mohly všechno způsobit, byly správné. Především kolaps imunitního systému s množícími se infekčními nemocemi, zejména virovými infekcemi. Dále pak zhoubné nádory a leukémie, funkční vady jater a ledvin, dále pak zejména onemocnění genetického charakteru s vrozenými vadami u novorozenců, a dále předčasné porody a potraty, podobně jako po nehodě v Černobylu.

Američané a Britové dodnes odmítají jakoukoliv odpovědnost. Tvrdí, že neexistují žádné důkazy, že uranová munice způsobuje Syndrom války v zálivu, kterým onemocnělo už přes 150 tisíc veteránů. Na konferencích jako je tato v Hamburku diskutuje profesor Günther s dalšími vědci. Dozvěděl se například, že se děti amerických veteránů rodí s vrozenými vadami třikrát častěji, než jiné děti. Také proto bojuje profesor Günther za odsouzení uranové munice. Jsem lékař a nijak politicky založený člověk, lidé mě zajímají víc, než politický poker.

Úcta k lidskému životu je u mne výrazně větší, než úcta k úřadům a institucím. Dokážu celkem dobře žít s tím, že ve své naivitě a důvěřivosti mohu být pro jedny užitečným idiotem a pro druhé nepříjemný otrava. Jsem lékař, nic víc. Londýn - před parlamentem Uranová munice? Bůh nám odpusť! Osvobození Iráku? To jsou naše děti! Brian Haw, veterán války v Zálivu To je americká a britská zloba, musíme konečně přestat říkat: "Ty jsi špatný a já jsem dobrý!" Tihle lidé mají zkamenělá srdce.

George Bush a Tony Blair mají být křesťané? Bombardoval by Ježíš děti? Tohle musíme zastavit, zatraceně! Tady v Londýně jsem nepotkal jen statečného veterána Briana Hawa, ale mluvil jsem i s poslanci dolní komory, a přitom poznal veterány a veteránky, kteří velmi trpí následky vedlejších účinků uranové munice. Dozvěděl jsem se, že mnozí z nich přicházejí do parlamentu, aby ukázali své děti s vrozenými vadami, a vraceli při té příležitosti svoje válečná vyznamenání.

Clackmannan ve Skotsku Devítiletý Kenneth Duncan je synem jednoho takového britského válečného veterána. Jeho vady nejsou na první pohled vidět, ale má srostlé prsty na nohou, jeho uši jsou rozštěpené, jeho imunitní systém je silně poškozený. Velmi rychle se unaví a trpí často trýznivými bolestmi hlavy. Jeho otec, Kenneth Duncan, byl v roce 1991 v Zálivu těsně za liniemi bojových jednotek a opravoval zasažené tanky. Lezli jsme po nich, pracovali uvnitř a neměli jsme žádný ochranný oděv.

Vdechovali jsme ten prach a byli jsme po měsíce vystaveni vysoké koncetraci jedu. Když se Kenny Duncan oženil a odjel do války, byl zcela zdráv. Teď má v těle vdechnutý uran a od té doby je nemocný. Posledních pět šest let bylo nejhorších. Každou noc má křeče, má záchvaty a tiky a proto se léčí. Pořád se mu něco děje, plive krev a my nevíme odkud to pochází. Prach v Iráku je mnohem nebezpečnější, než prach u tohoto pokojného bavorského jezera. Hned po první válce v Zálivu se někteří vědci snažili popsat onemocnění válečných veteránů.

Jedna z prvních teorií byla, že jsou způsobena vdechováním pouštního prachu, tzv. nemoc El Askan. Kdyby příčinou bylo vdechnutí pouštního prachu, musel by v poušti onemocnět každý. To nebylo ono. Bylo to vdechováním radioktivního pouštního prachu a proto jsem ho pojmenoval Smrtelný prach, Deadly desert dust. Ptáte se mne, co teď bude s civilním obyvatelstvem v Iráku. Myslíte, že se o to někdo stará, když nikoho nezajímá ani osud vlastních vojáků? Znamenalo by to miliardové investice.

Jen vyčištění Basry by stálo 200 miliard dolarů ročně. Jen dekontaminace mostů přes Eufrat by stála miliardy dolarů. A pokud něco platí o nemocech amerických, britských a kanadských veteránů, muselo by se vynásobit tisíci, abychom dostali stav iráckého obyvatelstva. Přitom tyto vlády udělaly vše co mohly, aby tyto informace zatajily. Jediná alfa částice může v buněčné struktuře napáchat nenapravitelné škody, se všemi strašnými následky. To jsou základní poznatky nukleární medicíny a biologie, o tom není třeba diskutovat.

Každé dítě s ukončeným vyšším vzděláním zná následky alfa a beta záření. A tak říkám všem těm, kdož tyto následky uranové munice stále ještě popírají, že by se měli vrátit zpátky do školy a naučit se základy fyziky a nukleárního záření. Neustále se snažím poukázat na nebezpečný uranový prach a patologické změny, které nízké alfa záření způsobuje v plicních tkáních a v krvi. A vždy jsem zdůrazňoval, že vedlejší účinky nízkého záření jsou značné, což bylo podceňováno.

Dokládal jsem to příklady amerických a kanadských vědců, kteří jsou stejného názoru, a to že se nízké záření dosud podceňovalo. Neustále jsem dával podněty k založení institutu, který by se nízkým zářením zabýval. Byl to profesor doktor Albrecht Schott, který nechal vyšetřit geny britských veteránů ze Zálivu. V krvi Kennyho Duncana nalezl nápadné množství genetických změn, a to takového typu, který je typický pro radioaktivitu, a nemohly vzniknout z jiných příčin.

Kenny Duncan byl před válkou zcela zdravý, silný muž, jeho chromozomy vypadaly tak, jak vidíte tady na obrázku. Pak přišlo záření, došlo k chromozomálním zlomům, čím vyšší míra poškození, tím větší je pravděpodobnost vzniku rakoviny. Tuto vysokou míru chromozomálních zlomů můžeme vidět v rodině Kennyho a Mandy Duncanových. Mají tři děti a všechny tři děti jsou geneticky těžce poškozeny. Uran je při hoření spálen velmi malé částečky, že se dostane v těle kamkoliv. Nejen do lymfocytů, ale také do mozku, jater a rovněž do spermatu a vajíček.

Proto jsou děti Kennyho Duncana geneticky nemocné. Tyto děti mají také poškozené chromozomy a budou samozřejmě ve vysoké míře plodit genetické poškozené děti. A děti jejich dětí znovu. Jestli si naše vláda myslí, že tenhle problém zmizí, až všech 52.000 veteránů zemře, tak zažije velký šok. Protože všech padesát dva tisíc bude mít rodiny a děti a všichni to předají dál, jako při epidemii. Může to skončit tak, že tím, co jsme si přivezli, nakazíme půlku země. Už v roce 2004 britský soud Kennymu Duncanovi potvrdil, že jeho onemocnění bylo způsobeno uranovou municí.

Tím se stal celosvětově prvním veteránem ze Zálivu, jehož nemoc z ochuzeného uranu byla úředně potvrzena. Věděl tehdy něco o tomto nebezpečí? Ne, poprvé jsme slyšeli, že ochuzený uran může být nebezpečný, až když jsme tanky dopravili zpět do Saudské Arábie, do přístavu Al Jubayl. Když jsme tam dorazili, měli na sobě všichni ochranné obleky. Ptali jsme se proč. Vždyť už je po válce. A oni nám odpověděli: "Ale ty střely jsou radioaktivní, tak proto," A my jsme po těch tancích lezli dlouhé měsíce a o nebezpečí jsme neměli ani potuchy.

Ale pak jsme se dozvěděli, že existuje nařízení nejvyššího britského velení, které ochuzený uran řadí mezi nebezpečné materiály. Také velení americké armády vědělo včas o rizicích uranové munice. Dokazuje to toto výcvikové video, které varuje vojáky před vdechnutím uranového prachu. Video vzniklo podle příručky, která vznikla už před válkou v Zálivu v roce 1991, ale nebyla distribuována. Video ukazuje, že vojáci by se mohli nadýchat nebezpečného uranového prachu, pokud nebudou nosit ochranný oděv, zejména důležité jsou prý dýchací masky.

Pokud voják najde volné ležící zbytky munice, má ji pouze zajistit a vyzdvižení přenechat speciálnímu týmu. Vojenské složky o rizicích ví už více než deset let, ale uranových zbraní se kvůli jejich enormním válečným přednostem nechtějí vzdát. Proto se americká armáda snaží kritiky umlčet. Řekli mi, že riskuji svoji kariéru a odevšud jsem dostával telefoniká varování. Když jsem do Washingtonu odpověděl, že hodlám ve své práci pokračovat, volali mi i armádní kolegové.

A naléhavě mě žádali: "Prosím, Asafe, skoncuj s touhle věcí, není to dobré pro tebe ani další." Prosfesor Durakovič později dostal od přátel velmi vážné varování, že jeho život je ohrožen. O té doby žije na neznámém místě v Kanadě. Ale i profesoru Güntherovi se přihodilo něco zvláštního. Šel jsem tady po silnici, protože stezka byla uzavřená. A pak jsem tamhle viděl stát auto, a jakmile mě uviděl, rozjel se najednou rychle proti mě. Otřel se o mne a já jsem odletěl to toho příkopu a odnesl si těžké zranění.

Skočil jsem v nemocnici a byl jsem dlouho dobu v léčení. Poté, co mě propustili, jsem pak podal na policii trestní oznámení. Tam řekli: "Vzpomínáte si na poznávací značku toho auta?" Ne. Takže to udělali proti neznámému pachateli a později případ odložili. Kdo by ale mohl mít zájem ho zabít? Tuhle otázku jsem si samozřejmě také položil. Samozřejmě mi mají ve Spolkové republice obvzlášť za zlé, že jsem zjistil, že tyto uranové střely jsou německá technika, byly vyvinuty v Německu.

Rheinmetall 1972/73, zkušební střelby s uranovou municí, zbrojní koncern MBB, 17 let testování Narodil jsem se v roce 1925 v Halle an der Saale. To jsou moji rodiče, můj otec a moje matka, na které jsem velmi hrdý. Protože moje matka pocházela z polské židovské rodiny, byl konflikt s nacisty naprogramován. Po maturitě jsem se dobrovolně přihlásil k Wehrmachtu, ale později jsem se připojil k odporu proti Hitlerovi. Jako zázrakem jsem přežil své zatčení po 20. červenci 1944 (po atentátu na Hitlera pozn. překl.).

Po válce jsem s vyznamenáním dokončil studium a doktorát a ve 31 letech jsem se stal jedním z nejmladších profesorů v NDR. Brzy jsem obdržel pozvání na univerzitu do Káhiry. Stal jsem se profesorem v Damašku a v roce 1963 jsem přijal pozvání Alberta Schweitzera do Lambarene. V Lambarene jsem byl velmi štastný a Albert Schweitzer mě také významě ovlivnil svým postojem proti jaderným zkouškám. Po Lambarene jsem přijal pozvání do Bagdádu a pracoval pak téměř 40 let na Blízkém východě. Když jsem v Bagdádu, navštěvuji kolegy z Červeného půlměsíce (arabská odnož Červeného kříže pozn. překl.).

Bývám tu vždy přátelsky přijat a tentokrát jsem informován o katastrofální zdravotní situaci v dnešním Iráku. Bagdád, brána č. 6, místo prudkých tankových bojů Zde je místo tankové bitvy, tanky byly již odklizeny. Naměřili jsme tu záření 100 až 150 krát vyšší než je normál. To zatím nejvíc, co jsme naměřili. Dr. Ikram Shaickly, lékař Tyto hodnoty jsou pro člověka prostě příliš vysoké a pohyb osob v těchto místech by měl být zakázán. Ted Weyman odebírá opatrně několik vzorků půdy.

Že objevil vysoce kontaminované místo, jen pár metrů od silničního odpočivadla, dokazuje také analýza jeho vzorků v Mineralogickém institutu univerzity Johanna Wolfganga Goethe ve Frankfurtu nad Mohanem. Tedovy vzorky tam už několik měsíců zkoumá dr. Axel Gerdes pomocí hmotnostního spektrometru. Tento velmi citlivý přístroj má pouze velmi malý počet vědeckých pracovišť. Tak například vzorky od Bagdad Gate, to je takzvaný hot spot a u těchto vzorků jsme prováděli analýzu a nalezli jsme čistý ochuzený uran.

Jeho koncentrace byla tak vysoká, že jsme tzv. přírodní uran ani nedokázali zjistit. Pokud to vztáhneme k prachové frakci, protože ochuzený uran je v prachové frakci obsažen a tuto frakci zanalyzujeme, dostaneme hodnoty mezi 50 a 60% podílu ochuzeného uranu. Potenciální nebezpečí, že lidé uran vdechnou, je pak samozřejmě vyšší. A je samozřejmě alarmující, že riziko vdechnutí není jen v bezprostřední blízkosti bitevních polí, ale i ve velmi vzdálených oblastech. V přírodě to jednou je a taky tam zůstane, a nebezpečí vdechnutí bude trvat dál, 10, 20, 30, 100 let.

Prof. Günther na cestě do Ústřední nemocnice v Bagdádu Už při předběžné konzultaci se dozvídám, co mě čeká. Silně zvýšené počty vzrozených vad, obzvláště mnoho dětí s vodnatostí hlavy a množství do té doby neznámých deformací a nádorů. Iráčtí lékaři mi vyprávěli, že od války v roce 1991 se osminásobně zvýšil počet zhoubných nádorových onemocnění. Telekomunikační a televizní centrum Bagdád Našli jsme vysoké hodnoty uranu, pocházející z vysoce explozivních zbraní, které zde byly nasazeny.

Jediná bomba pronikla šesti patry ze železobetonu, pak asi dvanáct metrů do podzemí a tam explodovala. Otázkou je, jaká síla dostane bombu skrz železobeton až do podzemí, skrz tolik pater, aniž by předtím vybuchla. Naberu tady další vzorek, protože jsem tu naměřil vysoké hodnoty. Normálně by měl Ted Weyman mít na dýchací masku na svou ochranu. Záměrně si ji však nevzal, aby jeho činnost nevzbudila podezření amerických vojáků. Zakázáno je totiž i pouhé fotografování těchto budov, nemluvě o výzkumech, které tady oba vědci provádějí.

Poblíž televizního centra sbírají Ted Weyman a doktor Shaickly vzorky moči místních obyvatel. V moči těchto lidí později objeví až o 400% zvýšené hodnoty ochuzeného uranu. Zde bombardovala 7. dubna 2003 spojenecká letadla údajnou restauraci. Ještě před třemi dny tady všude ležely trosky z bombardování. Když jsme místní varovali před kontaminací, najali si tyto muže na odklízení. Pamatujete si na restauraci, kde se údajně měl zdržovat Saddam a kam byly svrženy 4 dvoutisícilibrové bomby?

Vojáci odvezli trosky dvanácti nákladními vozy, údajně aby v nich hledali Saddamovu DNA. Dai Williams, britský expert na zbraně Tomu nevěřím, všechno odvezli, protože to byly uranové bomby. Nechtěli ho přece omráčit, chtěli ho zabít. A tohle místo bylo silně zamořené, tak ho vyčistili a trosky odvezli z města. Chlapci, kteří zde pracovali, jsou jedni z těch vojáků, kteří dostali onu záhadnou nemoc. A nejméně jeden zemřel na selhání plic a dýchání. To samé se stávalo i veteránům z války na Balkáně.

Při tomto útoku zahynulo celkem 12 lidí. Sousedé našli nohu 15leté dívky na svém balkóně a hlavu její babičky na střeše. Žádná restaurace zde nikdy nebyla... Ale i doktor Shaickly a Ted Weyman přišli k újmě. Byli kontaminování vdechnutým uranovým prachem. U Teda Weymana jsme zjistili výrazně vyšší koncentraci než u doktora Shaicklyho. Oba tam strávili jen dva týdny. U lidí, kteří tam žijí, je samozřejmě mnohem větší pravděpodobnost, že se v následujích letech také kontaminují.

Zpočátku jsem samozřejmě ani já nevěděl o škodlivých účincích uranové munice a způsobil jsem si tak vážné zdravotní problémy. Dosud jsem byl třikrát operován a dodnes beru léky. Za svou práci na dodržování lidských práv byl profesor Günther opakovaně vyznamenán. Tady mám například Cenu Alberta Schweitzera za medicínu, dále mnoho francouzských cen, nejvyšší polské vyznamenání, v podstatě mám vyznamenání z celého světa. Tady se stávám Maltézským rytířem, tady je rakouské vyznamenání, mám celou řadu vyznamenání od různých universit.

Toto je obzvlášť vysoké vyznamenání Medicus Magnus, další polské vyznamenání, mezinárodní vyznamenání od Boutruse Ghaliho. A jsem čestným občanem státu Alabama a Oklahoma, a dostal jsem dokonce hodnost plukovníka, vše je podepsáno guvernérem. Válka v Bosně 1995 Američané a Britové znovu používali uranovou munici. Tentokrát to ani nepopírali, tvrdili ale, že není nebezpečná. Bombardování Hadžiči Z Hadžiči tehdy přicházeli do Sarajeva první pacienti s agresivními nádorovými chorobami.

Dr. Slavko Zdrale, lékař a vědec Podařilo se nám dokázat, že u lidí z tohoto regionu je mnohem vyšší výskyt leukémie než před válkou. Počet určitých onemocnění krve je 5 až 6krát vyšší než před válkou na tomto území. Srbové tušili, že obyvatelé Hadžiči mohli být po bombardování vystaveni nebezpečné kontaminaci a přesídlili 3.500 obyvatel na bosenskosrbské území do města Bratunac. Ale bylo příliš pozdě, mnoho lidí už bylo zamořeno. Obyvatelka Hadžiči Bydleli jsme v centru Hadžiči, poblíž byly opravárenské dílny srbské armády.

Ty byly nejčastěji bombardovány, i centrum bylo bombardováno. Co jsme my obyčejní lidé mohli vědět? Že něco není v pořádku nám ale ukázal jeden případ. Jedna malá dívka si hrála v kráteru po bombě a potom ji odpadly nehty na všech prstech. Odvezli ji do vojenské nemocnice do Bělehradu na další vyšetření. Očividně bylo něco v zemi v kráteru, co to způsobilo. Je to všechno tak strašné. Chybí mi slova... Všichni tito lidé zemřeli jeden až dva roky po bombardování Hadžiči, to je hrozné.

Na náhrobky by se mohlo vytesat: "Zemřel na ochuzený uran". Jsme si jisti, že příčinou zvýšeného počtu rakovinných onemocnění je ochuzený uran. Tyto nemoci se vyskytují u dospělých i u dětí. Charakteristický případ se stal v roce 1995. 2 osoby, 4leté dítě a 24letý mladí stáli vedle sebe, když v bezprostřední blízkosti dopadly bomby. Oba dostali během roku a půl leukémii a zemřeli. Z 3.500 přesídlených občanů Hadžiči zemřelo v následujících pěti letech 1.112 na rakovinu. Téměř třetina...

Bělehrad - hlavní město Srbska
Tady v Bělehradě se vypráví pověsti, že i tyto budovy v centru města byly zničeny uranovými bombami. Výzkumy expertů ovšem neprokázaly žádnou přítomnost radioaktivity. Pokud by tyto výsledky byly mylné, bylo by hrozné. Institut pracovní medicíny a ochrany proti záření, Bělehrad Doktore Kovačeviči, zjistili jste nárůst počtu zhoubných nemocí po bombardování? Vedle našich velkých speciálních zařízení, která se zabývají všemi aspekty těchto událostí, dostáváme od srbské vlády každý rok takzvané roční statistiky.

Momentálně se zabýváme zejména uranem 238 a jeho vlivem na náš organismus. Srbský průmysl byl posledních 10 letech zcela zničen válkou a hospodářskými sankcemi, takže nebyly možné žádné emise nebezpečných průmyslových chemikálií do našeho ekosystému. Ale zátěž našich organismů, kterou zaznamenáváme od dob Černobylu, přítomností uranu 238 pocházejícího z uranových zbraní ještě zesílila. Takže tu máme další velkou zátěž a proto velmi důkladně sledujeme rizikové skupiny: děti a staré lidi.

V posledních pěti letech se počet úmrtí v důsledku zhoubných nádorových onemocnění drasticky zvýšil až na 9%. Podle našich prognóz se toto číslo v následujících deseti letech zvýší na 20%. Bývalý srbský vojenský tábor Byli jsme přesvědčeni, že k nasazení uranových zbraní tady nedojde. Mysleli jsme, že tohle bude jen malá válka. Mitar Visnič, ex-major srbské armády Dnes už vím, že to byla dobře připravená válka, špinavá a zákeřná a my byli jen figurky, na kterých se to všechno mohlo vyzkoušet, nebo se jen chtěli zbavit něčeho, čeho měli přilíš moc.

Podezření, že došlo k nasazení munice z ochuzeného uranu se velmi rychle potvrdilo, když do mé kanceláře byly dopraveny první neidentifikovatelné díly. Některé střely byly nevybuchlé, pravděpodobně protože nezasáhly svůj cíl. Tyto střely ležely vedle zničených budov na betonu, kde stála vozidla. Když jsem sem poprvé po bombardování přišel, vnímal jsem velmi zvláštní pocit. Pociťoval jsem zvláštní nepřirozené teplo, nekrytá kůže měnila barvu a zanicovala se.

Byl to pocit, že jsem vystaven difuznímu zdroji tepla, a nevím odkud pochází. Je to nepřirozené, jiné ... není lehké popsat ten pocit. Podívejte se na tuhle střelu, našel jste tady podobné? Ano, takové byly v naší oblasti často používány, tady nahoře bylo uranové jádro. Moje první myšlenka tehdy byla, že tohle místo musím co nejrychleji opustit. A protože je tato oblast kontaminovaná, armáda ji odpovídajícím způsobem označila. Novi Pazar v Srbsku. Město s většinovým muslimským obyvatelstvem leží přímo na hranici s Kosovem.

Srbská taktika, schovávat tanky v obydlených oblastech, vedla k tomu, že jen málo uranových střel zasáhlo svůj cíl. Při intervenci NATO v Kosovu 1999 bylo podle srbských odhadů použito 30 tun uranové munice. V noci na 25.4. napadla letadla NATO srbskou posádku v Novim Pazaru, zasáhla ale i obytné domy a farmy. To, že tady zemřelo 13 nevinných lidí, nikoho nezajímá, to je to nejhorší. Všechny oběti byli docela obyčejní lidé, kteří s politikou a válkou neměli nic společného.

Toto jsou ty tak zvané kolaterální škody, jak je nazývá velení NATO. Ismail Mumdžič sám pocítil, že se vysoký počet obětí rakoviny v Bosně opakuje i teď v Kosovu. Jeho sestra Fikreta trpí od osudného bombardování agresivní leukémií. Před tím bombardováním se nedalo schovat. Jednou jsem stála u okna a vím, že bombardování zničilo moje tělo. Tak jsem dostala leukémii. Není to nic, co bych měla v těle už dlouho. Mám dítě a chci zůstat jeho matkou celý jeho život. To je můj boj. Pro toho chlapce, ne pro mě nebo pro rodinu. To je moje poslední přání.

Spustili jsme akci, abychom dali dohromady peníze, protože má leukémii. Tady je na fotce se svým synem, jmenuje se Mirza a tady stojí, že Mirza by rád vyrůstal se svou matkou a že lidé z našeho města mohou svými dary umožnit léčení a transplantaci kostní dřeně. A tady jsou čísla bankovních kont, kam lidé mohou posílat peníze. O rok později v Bělehradu Moje sestra Fikreta svůj zápas bohužel nezvládla. Zemřela 24. prosince minulého roku po 13 měsících boje. Jako jediná útěcha nám zůstává její čtyřletý syn Mirza, který ji stále volá.

Myslím, že mu stále ještě není jasné, že jeho matka zemřela. Občas říká, moje maminka je v nebi a vrátí se. Je pro nás velmi těžké mu vysvětlit, že jeho matka se už nikdy nevrátí. Teď už vím, co nám ty bomby způsobily, ty uranové bomby. Zůstává otázka, zda NATO při bombardování Noviho Pazaru použilo uranové bomby. Dai Williams, britský expert na zbraně Vidíte světlou zář, která sílí a sílí, trvá čtyři pět vteřin, a pak dohoří. Pak vidíme padat ty bílé hvězdy, vypadá to jako velký ohňostroj.

Přesně tak vypadá výbuch uranové bomby. A přesto v lednu 2001 tvrdil tehdejší německý ministr obrany Rudolf Scharping: Podle všech vědeckých poznatků a lékařských zkušeností, je riziko ozáření u nasazených vojáků zanedbatelné. Vzpomeňme si: na jedné straně dostal profesor Günther kvůli jednomu jedinému uranovému projektilu pokutu za uvolňování ionizujícího záření. Na druhé straně tvrdí tehdejší německý ministr obrany, že pokud jste nasazení ve válce jako byla v Kosovu, je riziko uranové munice zanedbatelné.

Srští vojáci nosí naopak ochrané obleky, když zajišťují a označují oblasti zamořené uranovým střelivem. Generální štáb srbské armády, atomová a biochemická obrana NATO dodnes tvrdí, že kontaminované oblasti nemusejí být vyčištěny, co si o tom myslíte? Plukovník Predrag Manojlovič, atomová a biochemická obrana Je třeba si uvědomit, že ochuzený uran je radioaktvní prvek s poločasem rozpadu 4,5 miliardy let. Když v oblasti zůstane, tak navždy. Naším cílem bylo ho odstranit a omezit nebezpečí.

Nedovolit, aby nás ochuzený uran ohrožoval. Aby se nedostal do potravního řetězce a spodních vod a neohrožoval lidi, zvířata a celý životní prostor. V tomto hrobě leží moje švagrová. Náhle onemocněla, vypadaly jí vlasy. Ještě ji stačili převézt do Bělehradu, tam po 14 dnech zemřela. Nikdo neví na co. Narodila se v roce 1959 a nikdy nestonala. Teď musela umřít tak mladá. Ačkoliv Organizace pro životní prostření OSN roky po válkách v Kosovu, Bosně a Srbsku nacházela ještě pořád zbytky uranového prachu v půdě, vzduchu a spodních vodách, tvrdí NATO nadále, že sanace zamořených oblastí není nutná.

Samozřejmě jsme tato prohlášení neakceptovali, protože se domníváme, že jde o radioaktivní munici, která může u obyvatelstva vyvolat řadu nemocí a toto nebezpečí bude hrozit navždy. Srbská armáda zatím úspěšně dokončila sanaci některých kontaminovaných oblastí. Uranové střely byly kus po kusu vykopány a zamořená půda uložena na skládce jedovatých odpadů. Teď ale chybí peníze, aby tato důležitá práce mohla pokračovat. Italové, Španělé a Portugalci hlásí nápadně časté případy leukémie u vojáků nasazených v Kosovu.

Mluví o se o "Balkánském syndromu", podobně jako o "Syndromu války v zálivu". Oproti tomu německé jednotky z Kosova prý žádné problémy nemají. Proti tomuto tvrzení ovšem stojí záhadná smrt vojáka André Horna. André Horn navštívil ráno 31. ledna 2000 polní lazaret v Prizreni. O 12 hodin později byl mrtev. Od té doby se jeho otec zoufale snaží zjistit pravou příčinu jeho smrti. Na začátku nám říkali, že André zemřel na rychle postupující meningitidu. V průběhu let jsem zjistil, že to není pravda.

Nevěřím, že příčina smrti, tak ji uvedl patolog dr. Kraft, odpovídá skutečnosti. V podkladech, které jsem pak viděl, jsem našel první nález štábního lékaře Henninga Schulze. Tam o nějakém zánětu mozkových blan nebo meningokocích nebylo ani slovo. V tomto okamžiku se hovoří o tom, že pan Horn onemocněl atypickým zápalem plic s vnitřním krvácením. Proto jsem se rozhodl sám podat trestní oznámení, ve kterém zároveň naléhavě žádám o exhumaci mojeho syna, aby se definitivně zjistila příčina smrti a nemoc, na kterou můj syn zemřel.

Když jsem si prohlédl podklady od pana Horna, dostal jsem podezření, že jeho syn zemřel následkem kontaktu s uranovou municí, a to tak, že nejprve pozřel uranové částice, buď s potravou nebo ze vzduchu vdechnutím, poté zkolaboval jeho imunitní systém a že pak zemřel na následky infekce, kterým jeho tělo už nedokázalo odolávat. Musí přece existovat důvod, proč mně ani mému advokátovi nebylo za celých pět let povoleno nahlédnout do originálních spisů. Proč moje se moje rodina nesmí dozvědět pravou příčinu smrti?

Basra. V obou válkách v zálivu se o město vedly žhavé boje. Dnes tu vládnou britské okupační síly. Původně chtěli Britové odvézt kontaminované tanky, ale na předměstí Abul Khazib, kde se v poslední válce konala tanková bitva, našel Ted Weyman několik tanků zasažených uranovými střelami. Na tomto tanku jsme včera naměřili 20.000 násobně vyšší radiaci v porovnání s přirozeným zářením. Projektil se v tomto místě otřel o tank a dopadl tam do té budovy, továrny na zmrzlinu.

Na tomto bitevním poli jsme naměřil radioaktivní hodnoty, které 30.000násobně překračují přirozené záření. To jsou nejvyšší hodnoty, které Ted Weyman na této cestě do Iráku naměřil. Ručička měřidla jde až nadoraz a v manuálu k přístroji je u trvalého tónu poznámka: Okamžitě opustit prostor. Tohle je vyteklá odpadní voda, chceme vědět, co jí řeknou v laboratoři. U vzorků z té továrny na zmrzlinu jsou hodnoty generelně vysoké a z uranu který byl ve vzorcích vody se z 85% jedná o ochuzený uran.

Koncetrace uranu ve vodě je 6 až 8krát vyšší, než je vůbec povoleno Světovou zdravotnickou organizací. Tato voda je každopádně kontaminovaná a podle všech pravidel se už dále nesmí k pití používat. Dr. Axel Gerdes nyní prozkoumal i vzorky moči vojáků, kteří se vrátili z poslední války v Iráku. U zhruba poloviny vzorků, přesněji 40%, jsme dokázali, že dotyční vylučují ochuzený uran. Dokázali jsme, že 30 až 40% zkoumaných osob je kontaminováno. O tom pochybuje Dr. Paul Roth z Institutu ochrany proti záření v Neuherbergu u Mnichova.

Tento institut prováděl v Kosovu podobné výzkumy na objednávku německé spolkové vlády. Celkem jsme provedli více než tisíc podobných analýz u různých skupin osob, a zatím se nám u nikoho z nich nepodařilo prokázat přítomnost ochuzeného uranu v moči. Neexistuje ani jeden jediný doklad o dokázání přítomnosti ochuzeného uranu v moči. Ani u domácího obyvatelstva, ani u zahraničních vojáků. Ano, u vojáků z Kosova se samozřejmě hledaly pouze vysoké koncetrace, nebo silně zvýšené, a pak se řeklo, ne, nejsou.

Nikdo se nedíval, jestli tenhle člověk je trochu kontaminován, nebo vylučuje malé množstvní uranu. A tohle není zrovna ta správná metoda k zjištění, jestli byl někdo vůbec kontaminován. Protože jak už jsem řekl, pokud jsou v těle nerozpustné částice a jen malá část je vylučována, pak najdu v moči jen minimální množství. Potom se musí samozřejmě použít mohem jemnější a detailnější metody a techniky, aby se dosáhlo výsledku. Mezitím se i v Institutu ochrany proti záření na základě nových sérií výzkumů začalo přemýšlet jinak.

V laboratorních pokusech jsme zkoumali, jak se materiál z ochuzeného uranu chová v simulované plicní tekutině. A výslekdy byly i pro nás trochu překvapivé. Jistá část materiálu, třetina až polovina, se velmi rychle rozpustí, během několika málo dní, a z plic tedy zmizí. Zbytek, tedy polovina až dvě třetiny, se rozpouští jen velmi pomalu nebo vůbec. Dokud zůstává v plicích, září samozřejmě dál a obecně můžeme řící, čím déle je v plicích, tím vyšší je dávka ozáření.

Postižení pacienti z Kosova, Bosny a Iráku vědí velmi dobře, co to znamená. Dr. Gerdes je znepokojen zejména jednou věcí. Svými velmi citlivými přístoji objevil téměř ve všech vzorcích půdy a moči z Iráku také vysoce radioaktivní uran 236 Tam všude jsme našli i uran 236 a k tomu je třeba říci, že uran 236 se v přírodě nevyskytuje. Je to izotop, který vyrobil člověk v jaderných elektrárnách. Uran, který pochází z recyklace použitého paliva, vykazuje stopy plutonia, eventuelně dalších radioaktivních prvků.

Jsou to všechno radioaktivní izotopy a procesem inhalace mohou velmi efektivně působit na tělo a buňky. Uran 236 a plutonium jsou vysoce jedovaté, plutonium je nejjedovatější látka vůbec, milionkrát jedovatější než ochuzený uran. Vítr roznáší tyto jemné neviditelné částečky uranu a plutonia až do sousedních států a regionů. Že se vysoce nebezpečné uranové částice dostaly z jižního Iráku až do mnoho set kilometrů vzdálených oblastí, dokázal lékař dr. Michael Kreuscher.

Milý pane doktore Günthere, chci Vás informovat o nejnovějších poznatcích university ve Frankfurtu. Zkoumali jsme vzorky dětí s leukémií, vzorky dobytka a vzorky polétavého prachu z okolí Erbilu metodou hmotnostní spektrometrie. Během války v Iráku 2003 jsem doprovázel dodávku humanitární pomoci do severoiráckého Kurdistánu. Kolegyně a kolegové mě poprosili, abych se podíval na stále stoupající míru nových případů leukémie u dětí. Nápadné bylo, že výskyt formy, kterou u nás označujeme jako leukémii dospělých a která je obzvláště nebezpečná, se u dětí až 40násobně zvýšil.

Z tohoto důvodu jsme odebrali vzorky z velkého rezervoáru pitné vody, jezera Dukan, vzorky povrchového prachu, mimo to jsme vyjmuli vzduchový filtr z auta, kterým jsme jezdili. Filtr jsme společně s ostatními vzorky nechali testovat pomocí hmotnostního spektrometru na přítomnost ochuzeného uranu. Zjištěna byla masivní kontaminace ochuzeným uranem. Tehdy jsme si nedokázali vysvětlit, jak je možné, že tak daleko od bojových oblastí byla naměřena 3000násobně vyšší koncentrace ochuzeného uranu.

Dotázali jsme se jednoho meteorologa a ten nás upozornil, že zejména v létě vane silný vítr od jihu na sever, takzvaný Desert storm, který přenáší velmi jemný uranový prach do severních regionů, kde se například v Erbilu díky malým větrným smrštím rozvíří a rozptýlí nízko při zemi. Dnešní věda dokáže na základě poměru izotopů přesně určit, odkud uran pochází, jestli z Černobylu, z uranové munice amerického a britského vojska, nebo z jiných částí světa, takže je možné zjistit, jestli to, co jsme naměřili, má původ v munici z ochuzeného uranu.

Porovnali jsme tedy izotopový otisk nalezený v moči veteránů ze Zálivu, a zjistili, že tento otisk je identický s poměrem izotopů v moči dětí trpících leukémií. Mnozí z těch, kteří nebezpečí uranu zlehčují, argumentují kolem dokola tím, že v přírodě se vyskytující uran vykazuje mnohem vyšší hodnoty než které jsme naměřili v uranovém prachu. Podstatný fakt, který u uchuzeného uranu znamená zvýšené riziko nemocí, je právě ten nejjemnější prach, který vzniká, když uranová střela zasáhne svůj cíl.

Mikroskopické prachové částice, které se šíří vzduchem, které jsou tak jemné, že projdou až do plic. Dostanou se ze vzduchu dýchacími cestami do těla, kde pak mohou projevit vyvoláváním nemocí. Chtěli jsme to dokázat, že tento uran se skutečně může dostat také do těla. Odebrali jsme několik vzorků tkání ze dvou kusů dobytka, který se narodil a vyrůstal pouze v oblasti Erbilu a nechali je otestovat na izotopy ochuzeného uranu. A vida, právě primární orgány, plíce, lymfatické uzliny, srdce, játra a kostní dřeň byly značně zasažené.

Tím jsme provedli důkaz, že ochuzený uran v nejmenších částicích se může dostat do těla a tam může způsobovat smrtelné nemoci. Přestože tyto vraky jsou prokazatelně kontaminovány, neprovádí američané ani britové likvidaci těchto vysoce radioaktivních pozůstatků války. Tvrdí, že vyslovená rizika nebyla prokázána. Ovšem stále více vědců zastává tvrzení profesora Günthera. Naše studie chromozómů ukazuje, že profesor Günther v roce 1991-2 správně tušil spojitost mezi užitím uranové munice a těžkými příznaky nemocí a také, že používání uranových zbraní je válečným zločinem.

Co je třeba udělat? Musí být neodkladně provedeny další výzkumy. Ty samé výzkumy se musí především provést i v sousedních státech, zejména v Íránu, Sýrii a Saudské arábii, aby se zjistilo, jestli větry vycházející z Iráku na sever, západ nebo dokonce na východ, nezanesly uranový prach i do těchto zemí a tím neotrávily obyvatelstvo. Při své poslední cestě do Iráku jsem bohužel zjistil, že se vyplnily moje nejhorší obavy. Na dětské klinice v Basře jsem se od paní doktorky Jenan Hassan dozvěděl, že v dnešní době trpí rakovinou desetkrát více pacientů než před válkou v roce 1991 a že dvacetkrát více dětí přichází na svět s vrozenými vadami.

Příčina je pro doktorku jasná: uranová munice. Mudr. Jenan Hassan, dětská klinika Basra Zejména v Bagdádu očekávám zvýšenou míru rakoviny, protože velký Bagdád byl vystaven těžkému bombardování uranovou municí. Převážná většina těžkých vrozených vad jsou děti bez hlavy, bez rukou, bez nosu a bez očí. Je to strašné a je to válečný zločin. A já se ptám, jestli spojenecké armády, které tady chtěly najít zbraně hromadného ničení, nasazením uranové munice samy zbraň hromadného ničení nepoužily.

Před válkou se irácké ženy po porody ptaly, jestli je to chlapec nebo holčička. Dnes už se ptají jen: Je zdravé nebo znetvořené? Mám tady tři ženy vojáků, které přivedly na svět děti s těžkými vadami. Jejich manželé se nechali rozvést. Všichni tři otcové jsou vojáci. Pozorujeme značný nárust případů rakoviny a leukémie u dětí, a to u stále mladších. Toto je rakovina lymfatických uzlin, prognóza je velmi špatná, brzy zemře, je na tom hodně špatně.

Jsou to všechno špatné prognózy, všechny tyto děti nepřežijí dlouho. Chybí léky a vybavení, je strašné se na to dívat. Matky si většinou berou děti zpět domů, aby zemřely doma. Strašná situace. I tento sedmiletý chlapec zemřel o dva dny později. Jako zbraň hromadného ničení přínáší uranová munice v zasažených zemích i po válce nemoci a smrt. Její používání je válečným zločinem a podle haagských a ženevských konvencí je už desítky let zakázáno.