Exuma Cays Land & Sea Park na bahamských ostrovech je jedna z nejstarších mořských chráněných rezervací na světě. Toto útočiště bylo stvořeno člověkem. Vody zde kypí životem, od nejmenších po největší tvory potravního řetězce. Jsou zde totiž chráněni před nejzdatnějším predátorem, jakého oceány znají.

MIZEJÍCÍ RYBY
- Tak co myslíš... - No, doporučil bych tamto místo. - Jdi přímo na ten konec. - Co to je tamhle? - Asi nějaký papír. - Ne, tamhle! Podívej. Bude to ryba, uvidíš. Začal jsem se tím zaobírat proto, že v jistém, velmi malém měřítku, jsem byl rybář. Můj první losos a také ten největší, co jsem kdy chytil, byl chycen na velšské řece a vážil 10 kilo. Byl jsem z toho úplně vyřízený. To byla ohromná ploutev... Nikdy jsem na sebe nebyl více pyšný. To byl poslední kus, co tam byl chycen, na dlouhá léta.

Myslím, že tak velkého tam už nikdo nechytil. Charles Clover novinář a autor filmu Byl jsem z toho nadšený, ale zároveň se cítil provinile. Byla to totiž jedna z posledních letních migrací ryb, co už dnes neexistují. Proč se nyní tak málo lososů vrací? To jsem nevěděl, ale chtěl jsem na to přijít. A to mě dohnalo k této cestě, kdy chci zjistit, co se děje s mořskými rybami. Redakce Daily Telegraph, Londýn Tady je Clover, Charles Clover. chtěl bych něco zjistit. - Ano? - Jaký druh tuňáka nabízíte?

Z kterého pochází oceánu a jak byl vyloven? Můj pohled žurnalisty na oceán změnilo to, když jsem omylem přišel na jinou tiskovou konferenci, v Haagu v roce 1990. Prvně jsem tam totiž viděl prezentaci o dopadu toho, jaký vliv má rybolov pomocí sítí na mořském dně na jeho obyvatele. Dozvěděl jsem se, že lovení s kruhovou sítí na dně, je jako kdybyste orali pole, 7x ročně. Můj otec byl farmář. Tak jsem si řekl... Jak vysoko obilí asi vyroste, když to pole 7x ročně zaoráte?

Řekl jsem si, že asi moc vysoko ne. A to změnilo celý můj pohled na to, co se děje v moři. Moře vždy vnímáme tak, že je bohaté, krásné a nevyčerpatelné. Moře je společné dědictví celého lidstva. A po miliardy let bylo plné života. O těchto ohromných zdrojích jsme si mysleli, že jsou nevyčerpatelné. Jsou zde po celou historii lidstva a nyní začínáme zjišťovat, že ač původně nevyčerpatelné, nyní začínají kvůli lidstvu docházet. Takže se musí změnit celý náš filozofický přístup.

V budoucnu to už nebude takové, jaké to bylo v minulosti. Taková je nyní situace. Nikdy jsme se nezamýšleli nad tím, odkud máme ryby. Ve skutečnosti jsou to ale divoká zvířata. A prvně jsme to začali pociťovat v Newfoundlandu. Po staletí byly vody severní Kanady přeplněny ohromným množstvím tresek. Legenda říkala, že po jejich hřbetech můžete přejít vodu. Tresek bylo tolik, že společnost žila jen z rybaření. Postupem času se zlepšily technologie. Lodě byly větší a zvětšovaly se tím pádem i úlovky.

Moře se zdálo bezedné. Pak se stalo v roce 1992 něco nepředstavitelného. Dnes v noci v St.John´s dostoupil hněv rybářů vrcholu. Chtěli ztéci místnost, kde měl John Crosbie tiskovou konferenci. Ochranka jim v tom ale zabránila. To, co bylo kdysi nejpočetnější tresčí lokalitou na světě, bylo kompletně vyloveno do posledního kusu. Rozhodl jsem, že počínaje dnešní půlnocí, vyhlašuji zákaz lovení tresky severské až do léta 1994. Buď se podle toho budeme řídit, nebo nebudou ryby pro nikoho.

Ani pro Evropany, ani pro Kanaďany. A způsobíme ekologickou katastrofu. S vámi nebo bez vás! S vámi nebo bez vás! A nejen já, ale všichni rybáři! Jdeme chytat! Během jedné noci přišlo 40 000 lidí o práci. Jestli tahle treska zmizí, zvláště tahle treska, je to z kanadského pohledu důležité, protože tohle je druh, který se lovil po staletí. A kvůli lovu tresek lidé migrovali z Velké Británie, Evropy, hlavně severní Francie, do Kanady. To vše kvůli treskám. Lidé vyšli kvůli zákazu rybolovu do ulic.

Doufali, že se tresky jednoho dne vrátí. Dopad této skutečnosti si lidé uvědomili až mnohem později. Dnes je jich tak málo, že už jsou aktuálně ohroženy vyhynutím v Kanadě a tresčí populace se nezvětšuje navzdory zákazu lovu z roku 1992. V roce 2007 zkusila nahodit tato výzkumná loď dvě šňůry, na každé 1500 háků. Za účelem zjištění, kolik tresek zůstalo ve vodách kolem severní Kanady. Na první šňůře byla chycena jedna malá treska. Na druhé jich byl necelý malý košík.

Tresčí populace byla vylovena do takové míry, že nebyla schopna obnovy. Pro Newfounland, pro komunitu lidí, jejichž smyslem života byla treska, existuje ten historický zažitý pocit, který je součástí společnosti. Prostupuje společností. A ztrátu ryb pociťovali stejně, jako ztrátu duše. A tak to cítí i po 15. letech. Po kolapsu tresčího rybolovu se objevila nová generace badatelů, která začala zkoumat příčinu úbytku ryb ve všech oceánech. Lokální počty úlovků klesaly téměř všude.

Co ale v roce 2001 nedávalo badatelům smysl, bylo to, že celková čísla úlovků stoupala. Nedávalo to smysl. Lidé všude na lokální úrovni vyjadřovali obavy, že počty klesají. Globální statistika ale ukazovala vzestup. Byla v tom nesrovnalost. Daniel Pauly, hlavní expert světového rybolovu, byl vyzván Organizací pro výživu a zemědělství OSN, aby přišel této záhadě na kloub. Daniel Pauly nezištně začal zjišťovat, proč, navzdory důkazům o poklesu na lokální úrovni, a navzdory dalším důkazům jako třeba události v Newfoundlandu, čísla stále stoupají.

Pauly a jeho kolegové nalezli odpověď, když se podívali na údaje z Číny. Údaje ze všech koutů světa byly v pořádku, až na údaje z Číny. Daniel Pauly sem přišel a řekl: "Oni to mají špatně". Zeptal jsem se ho: "Jak to myslíš, že to mají špatně?". A on řekl: "Takový počet úlovků v Číně není možný". Zjistili, že když se podíváte na biologickou kapacitu každého moře, čínská čísla jsou nereálná. Byly zvětšená. Zvětšená komunistickými funkcionáři, kteří byli uznáváni jen tehdy, když se grafy zvětšovaly.

A proto uměle falšovali čísla. A to byl neskutečný objev. Zjistili jsme, že čísla byla tak nereálná, že když tahle čísla opravíme, tak světový rybolov nebude stoupat, ale klesat. Prvně v historii lidstva je budoucnost potravy, kterou lidé získávají z moře, v ohrožení. Polil mě studený pot, protože tohle je něco, na co lidé vždy spoléhali. Může se stát hodně věcí, ale v rybářských sítích je vždy nějaký úlovek, takže to nebude tak špatné. Teprve nyní si uvědomujeme, že od roku 1988 čísla klesaly.

Přišli jsme na to ale až v roce 2002. Byly zde varovné signály, které nám naznačovaly, jak se věci mají. Tohle bylo stejné všude tam, kde se vyskytoval člověk. Objevili jsme to ale pozdě. Nebylo moc času se na to připravit. Nyní záleží na nás. A v příštích 40, 50 letech nastane krize. Systém se zhroutí. Musíme s tím něco udělat. A proto je to nepochybně jeden z velkých problémů, kterým lidstvo nyní čelí. Gibraltarský průliv Lidé loví ryby od dob, kdy je v moři objevili.

Posledních 3000 let tito muži stejně jako jejich předci ví, že ohromní tuňáci obecní migrují z Atlantiku do Středozemního moře. Každé léto rybáři nahodí sítě, při starodávném kruhovém způsobu rybolovu. Při tomto způsobu lovu se odlovily tisíce tuňáků obecných. Za posledních 10 let ale úlovky klesly o 80 %. Když jsou tuňáci, je i radost. Každý provolává slávu Carmen, patronce oceánů. Nastane euforie. Rozhodně to není stejné, jako když jsem zde začal před 22 lety.

Bylo to živé místo, žily zde naše rodiny. Teď už sem moje děti nejezdí, protože situace se zhoršila. A žena zůstává s dětmi. Je smutné, že tohle říkám v mém věku. Je mi 45. Představoval jsem si to lepší. Na druhém konci světa, v Kanadě, se výzkumník Boris Worm snaží přijít na to, kolik tuňáků a dalších větších ryb v moři zůstalo. Kdosi řekl, že počítat ryby je stejně snadné jako počítat stromy. Jsou prý vidět a hýbou se. Je to ale téměř nemožné, zvláště když chcete zjistit to, jak se oceány celkově změnily.

Položili jsme si jednoduchou otázku. Jak jsme na tom dnes, v porovnáním s rokem 1950, tedy rokem začátku masového rybolovu. V roce 1952 máme kolem Japonska už modrou barvu, takže úlovky byly nízké. Kolem jedné ryby na 100 háčků. V oblastech, kde teprve lov začal, byly úlovky 10x vyšší. Tedy přes deset ryb na sto háčků. Svět pobavily čísla z Japonska, které uváděly počet úlovků na každých sto háčků. Tehdy se prvně velké společnosti rybářského průmyslu vypravily lovit na oceány.

Rybolov pokryl všechny oceány a moře, a dnes jsou většinou všude modrá čísla, neboli došlo k poklesu lovu velkých ryb zhruba o 90%. Tohle je ovšem kritizováno a vyšlo hodně článků zpochybňujících tato fakta. Totálně špatně. Není pochyb o tom, že jsou to absolutně špatná čísla. Někteří vědci rybářských společností uvádějí, že Wormův výzkum nezohlednil lokální čísla úlovků. Další si myslí, že samotný pokus spočíst všechny velké ryby v oceánech je nemožný. Myslím, že ve svém úsilí se dopídit globálních čísel, trochu zapomínají zohlednit lokální čísla.

Souhlasí jen s poklesem jistých druhů v Pacifiku, tuňákem pruhovaným a tuňákem žlutoploutvým. A říkají... jen o 70 %. Nikoliv 90 %. Jestli je to 90, 95 a nebo 70 %, je teď nepodstatné. Všichni víme, že jde o dramatický pokles. Takže zabývat se jen dílčími rozdíly ničemu nepomůže. Worm zjistil, že všeobecný trend se dá přesně odvodit z množství úlovků. Druh po druhu vymírá. Každý ví, že světový rybolov má problém. A je to tak trochu otázka typu, jak moc je to špatné.

Dnes se v každém světovém oceánu pohybují vysoce sofistikované rybářské lodě, a loví každý rybí druh, který se dá jíst. Základním problémem je příliš mnoho lodí. Příliš mnoho lovců na příliš málo úlovku. Celkové množství rybářských lodí by mohlo vylovit 4x více, než je celosvětové množství ryb. Světový rybářský průmysl každoročně nahodí lana s 1,4 miliardou háků. Což je odhadem takové množství vlasců, které by omotalo zeměkouli více než 550x. Profil největší rybářské sítě na světě je tak velký, že by se do něj vešlo 13 letadel B-747 Jumbo.

Bojujeme ve válce proti rybám. Neustále zlepšujeme naši výbavu, a válku vyhráváme. A takto chápeme náš vztah k nim. Jako boj. V tom boji jsme dobří. Po technologické stránce, nemá žádné zvíře na světě proti nám šanci. Ty lodě jsou vybavené takovým množstvím elektronické výbavy, že ryba nemá šanci uniknout. Kapitán lodi přesně ví, kde jsou podmořské skaliska, kde se můžou ryby ukrýt, v kontrastu s místem, kde je může ulovit. Nebude trvat moc dlouho, kdy pocítíme závažné následky.

Nechceme ubrat plyn. Pořád držíme tlačítko stisknuté. Síla velrybářského průmyslu vzrostla za poslední 50 let exponenciálně. Velikost této síly, která je dnes v našich rukách, dalece přesahuje naši schopnost sebekontroly. Rybářství přetvořilo celé ekosystémy, já bych řekl, že jedna z největších přeměn ekosystému na zemi je ta, která se týká podmořských smýkačů dna. Orají podmořské dno tak intenzivně, že zabíjí zvířata, které tam žijí, korály, mořské houby... Rozsah té zkázy by přiměl anděla plakat.

Pokud budou objemy úlovků stále stoupat, bude směřované na stále nové naleziště ryb, vychytají se prostě všechny. Tuňák obecný je jednou z nejvíce typických ryb oceánů. Má krásný aerodynamický tvar a zvláštní způsob ohřívání krve, který zabezpečuje lepší zrychlení, než má jakýkoliv supersport. Kilo ke kilu, jeho chutné maso je nejdražším a nejvyhledávanějším masem na planetě. Tuňák obecný kdysi zásoboval potravou římské legie. Nyní se jím krmí snobové v stylových sushi restauracích po celém světě.

Tuňák obecný je v přední linii, je nejvíce ohroženým druhem, o kterém víme. Po mnoho let vědci předpovídali, že král tuňáků bude vyhuben. Nyní se tomu ale tak děje. Roberto Mielgo je rybář, který lovil tuňáky obecné. Nyní se stal aktivistou proti odvětví, které se dle něj vymklo kontrole. Objevuje se osamocený v evropských přístavech, kde shromažďuje informace, které by zastavily masakr. Je to tuňák obecný! Poznám to i odsud. Začal jsem jako potápěč na farmě s tuňáky.

To bylo před mnoha lety. To byly staré dobré časy. Rybí populace byla zdravá. Pak se ale tuňák obecný stal velkým byznysem. A myslím tím opravdu velkým. V roce 2002 jsem byl v Tunisku, myslím, že to bylo Tunisko. A tehdy jsem prvně vycítil, že něco opravdu špatného se děje. Uvědomil jsem si, že jsem započal něco, nad čím nemám kontrolu. A tehdy jsem se rozhodl zkusit dělat něco správně. To je vykládka tuňáka obecného. Řekněme, že to jsou jen ty dva kontejnery. A když by ty dva 12-metrové kontejnery byly naloženy každý 28 tunami, dělá to 56 tun ryb.

Což je víc, než Tchaj-wan normálně uvádí jako roční objem. - Tady to máte... - A to je jedna loď? Ano, jedna loď. Jde tu o to, že jedna hnusná minorita lidí vydělává milióny, milióny a milióny, decimováním druhů. Je to v pořádku? Je to morální? Jednání zemí EU o rybářství, Lucembursko V Lucembursku se sešli ministři EU ohledně budoucnosti ryb a průmyslu s nimi spjatém. Rybolov má být kontrolován dle mezinárodně domluvených kvót, určujících povolené množství ulovených ryb.

Jedná se o kvóty, doporučené vědci. Co se dnes odpoledne stane? A co to bude znamenat pro budoucnost tuňáka obecného? Stane se to, že ministři EU nebudou respektovat doporučení, které je založené na snaze ochránit druh. Vědci doporučili objem 15 000 tun, aby nedošlo ke kolapsu. K znovuobnovení rybí populace by měly být úlovky menší, konkrétně 10 000 tun. Ministři ale odhlasovali 29 500 tun, dvakrát více, než je doporučená hranice proti kolapsu a třikrát více, než je doporučení pro obnovení populace.

To prostě nesnesu. Tohle je politická kvóta. Handluje se tu s biologií. A to se nemůže prostě dělat, když chcete, aby biologie přežila. Tenhle druh je ohrožen, a právě teď je v Středozemním moři téměř vyhuben. Odhlasovala se dvojnásobná kvóta, než by měla být a země, které překročily povolené kvóty nejsou nuceny za to platit. Takže na dnešní den EU nebude moc hrdá. Tuňák obecný není jediná ryba, jejíž množství dramaticky pokleslo. Většina dalších druhů poklesla pod dohledem vědců a politiků těch nejbohatších zemí světa.

Kdyby byli manažeři rybářství inženýry, dávno by je vyrazili. Viděli bychom padající budovy, mosty, všude možně. Protože jejich čísla jsou tak mimo realitu. Když se činí takováto rozhodnutí, nejde o to, jestli zásoby dojdou, ale kdy dojdou. Kolaps je nevyhnutelný. Tohle je centrum vesmíru tuňáka obecného. Malta. Roberto Mielgo přijel na Maltu, aby zjistil, jestli se neloví více tuňáků, než kvóty povolují. - Ahoj Charlesi, jak se máš? - Ahoj, jak ti to jde? - No nenudím se.

- Zjistil jsi něco? Ano, docela dost. Navzdory vědci doporučenému množství 15 000 tun, a politiky schválenému množství 30 000 tun, oficiální statistiky sdělují, že lov tuňáka ve Středozemním moři prostě ignoruje kvóty, a stoupl na hodnotu 61 000 tun, třetinu celé populace tuňáka obecného. Mielgo odhalil, že někteří rybáři se nezastaví před ničím, aby se dostali k této ceněné komoditě. Letěl jsem na ostrov Lampedusa a náhodou jsem se dostal k zajímavým dokumentům.

Mají nějakou spojitost s rybářskými aktivitami? Takže prostě loví tolik ryb, kolik jen můžou. Používají letadla, aby zahlédli hejna tuňáků. V tuto roční dobu je tato aktivita zakázána už 10 let. Letadla si většinou najaly italské rybářské lodě, rybáři z Lampedusy, východu Tuniska a okolí Libyjských vod. Tohle je hanba. Italská vláda ani nehne prstem, nikdo nevynucuje zákony, tohle je hanba Evropské Unie. Porušování pravidel rybáři je jedním z největších problémů, kterým světové oceány čelí.

Ilegální, neregulovaný a nehlášený rybolov dosahuje 25 miliard $ ročně. Rybáři podvádí, protože můžou. Protože nejsou chyceni. Takhle to funguje všude na světě. Studie pro Sněmovnu lordů v UK uvádí, že 50% ulovených ryb v Severním moři bylo ilegálních. Každá druhá ryba na vašem talíři byla ukradena. Vám. Mielgo přijel do Tokia. Centra světového obchodu s tuňáky, kde byl podniknut poslední zoufalý pokus o záchranu majestátního tuňáka obecného. Největší společností v byznysu s tuňáky je Mitsubishi.

Výrobce automobilů a elektrických produktů. Neloví tuňáky, ale skupuje je. Myslím si, že korporace Mitsubishi drží zhruba 60% celé produkce tuňáka obecného. Severského tuňáka obecného v Atlantiku a Středozemním moři. Mielgo sem přijel na konferenci Mezinárodní komise pro zachování tuňáka v Atlantiku, ICAT. Která byla svolána v zoufalém úsilí, donutit rybářský průmysl k dodržování kvót. Tady Roberto, volám z Tokia. - Jak to jde? - No... Byla to ponižující zkušenost, Charlesi.

Mielgo zjistil, že Mitsubishi vyslalo nové lodě, aby přivezly tuňáky obecné. Mitsubishi zvýšilo mrazící a transportní kapacity... Mitsubishi uvádí, že kontroluje méně než 40% trhu s tuňákem obecným. A tvrdí, že nové lodě jen vyměnily ty dosluhující. Mielgo ale věří tomu, že Mitsubishi a další obchodníci budují zmražené zásoby, které budou mít mnohem větší cenu, až budou tuňáci vyloveni. Až bude tuňák obecný vyloven, a vy budete sedět na 60, 70 tisících tun zmražených zásob? Určíte si vlastní cenu.

Mitsubishi říká, že se snaží jen poskytnout japonskému trhu stabilní dodávky za rozumné ceny. A že dodržuje politiku za udržení dlouhodobé prosperity ryb. Mielgo se obává, že i tak to povede k vyhubení druhu, Neodbytný závěr, jaký si každý musí udělat, je že tito chlapci chtějí vylovit i ten poslední kus. Jakmile bude poslední kus uloven, zaměří se na tuňáka velkookého, a až vyloví tohoto, zaměří se zase na další druh. Mitsubishi trvá na tom, že chce tuňáka zachovat pro příští generace.

A že podporuje škrty ve kvótách. Nebohý tuňák obecný nám ukazuje, co dokáže mezinárodní korporace, mezinárodní politika rybolovu a spotřebitelské požadavky dokážou provést s živočišným druhem. Úsilí chytit poslední rybu, nehledě na cenu, se odehrává všude na světě. Stovky milionů lidí na celém světě jsou závislé na rybí stravě. Pro 1.2 miliardy lidí jsou ryby klíčovou položkou jídelníčku. V západní Africe byly kdysi oceány nejbohatší. Rybí populace se ale za posledních 50 let rapidně zmenšila.

Rashid Sumaila je expert na západoafrický rybolov. Přijel do Senegalu zjistit, jaký efekt na obyvatelstvo pokles má. Ryby jsou zásadní položkou pro západní Afriku. Lidé žijící na pobřeží jsou na rybách závislí. I lidé z vnitrozemí jezdí na pobřeží kvůli rybám. V pouštích je těžký život. Takže je velmi důležité ryby zachovat pro obyvatelstvo, protože pokud ryby vymizí, západoafrické pobřeží bude mít problém. Nesmíme tohle připustit. Adama Mbergaul rybář Adama Mbergaul je rybář, žijící v Dakaru, hlavním městě Senegalu.

Rybolov ho živí. Rybolov je naše kultura. Jsme Lebouové. Patříme k tomuto etniku které pochází od našich prarodičů. Když jsem byl malý kluk, viděl jsem na vlastní oči moře plné ryb. Byla hojnost ryb, a prarodiče nás vyzývali, ať jdeme v jejich šlépějích. Moře nás ale zradilo. Dnes si Adama vydělal 6 $ z úlovků. 4 $ ho stála nafta. Zbytek musí nakrmit jeho rodinu. Naše malá rybářka. Je po mamince. Na tom samém pobřeží se ve stejnou dobu vydělávají jiné peníze. Vlády rozvojových zemí prodávají povolenky k rybolovu za okamžitou hotovost od vyspělých států.

Daňoví poplatníci západního světa platí za největší rybářské lodě na planetě, supertraulery, které loví v odlehlých vodách. Místní rybáři a jejich bárky jsou bez šance. Není to dobré pro rybáře, není to dobré pro naše moře. Je to dobré jen pro evropské rybáře, a senegalskou vládu, protože si přijde na hodně peněz. Haidar se v senegalských vodách potápí posledních 35 let. A na vlastní oči pozoruje značné změny poměrů v místním oceánu. Angažuje se v kampani proti zahraničním lodím, lovícím v jeho vodách.

Když tohle vidím, chci s tímhle člověkem bojovat. Chci bojovat s touhle lodí, s vládou, která za to bere peníze a neví, co tím činí. Chci bojovat s celým světem, protože svět takhle zemře. To přece není možné. Rybářství je nejvíce plýtvající průmysl na světě. Každý rok je do moře vyhozeno zpět přes 7 miliónů tun mrtvých ryb, desetina světového úlovku. To zahrnuje i stovky tisíc želv, mořských ptáků, žraloků, velryb a delfínů. Vidím, co dělají, jak ničí oceán. Loví si co chce.

Loví si to, co chce prodat. Co ale ty další ryby, které nechce prodat? Prostě je zabije a vyhodí! Podívej se kolem sebe! Jak zahraniční lodě odvážejí ryby, rybáři jako Adama stojí před těžkým rozhodnutím. Má opustit svoji rodinu a riskovat nebezpečnou cestu za prací do Evropy? Pravdou je, že to mám teď hodně těžké. Když myslím na cestu do Evropy, mám uvnitř divný pocit. Je i není to bezpečné. Znám nebezpečí oceánu. Nemám ale na výběr. Podívejte na mou dceru. Když ji nechám vyrůstat zde, v městě bez vyhlídek, co si o mně jako o otci pomyslí?

Ryby mizí, lidé jsou zde chudí a co se stane? Emigrují. Evropané mají rádi naše ryby, ale naše lidi už ne. Ryby mají víza do Evropy, ale lidé se musí vrátit. Myslím, že lidstvo se nezmění. Moře zemře. Protože lidstvo nemá rozum. Nemáme rozum. Žijeme v nerozumném světě. V asijských restauracích lidé kupují živé ryby jako nikdy předtím. Tyto ryby pochází z nejkrásnější oblasti planety. Z korálového trianglu. Korálový trojúhelník je oblast velká jako polovina USA nacházející se v mořích jihovýchodní Asie.

Korálové útesy jsou zde brány jako zdroj potravy. Když došly zásoby v místních vodách, nejžádanějším terčem se staly velké barevné ryby korálových útesů. Naše touha po takové pochoutce ohrožuje křehkou rovnováhu přírody a hrozí, že ji uvrhne v chaos. Nevíme, jaký může mít následek ztráta těchto konkrétních součástí ekosystému. Víme jen, že v ostatních ekosystémech nastaly problémy, a pokud si zahráváme s přírodou, většinou nastanou problémy. Na jihovýchodním pobřeží USA je odstrašující příklad toho, co se může stát když porušíme přírodní rovnováhu oceánů.

Máme pro vás velké překvapení, rejnoka z Chesapeake. - Tak polez. - Ještě, tati! Podívej na tohohle! Co jsem ti říkal! Pojď k tátovi... Podívej na ně. Většina lidí je nejí, protože není snadné je lovit. Množí se zprávy, že v Chesapeake Bay propukla nějaká epidemie biblických rozměrů. Malý neznámý obyvatel, siba atlantská, se neskutečně přemnožila. Místní vědec Pete Peterson zkoumá tento vzrůst populace sib. Zjistil, že křivka jejich množení je přesně opačná, než křivka poklesu jejich predátora - žraloka.

Mnoho respektovaných vědců vám poví, že statistiky jsou v případě vědy někdy chůzí po tenkém ledě. Když se ale podíváme na tyto křivky, jak se počty žraloků na tomto pobřeží změnily, a zároveň se změnily počty rejnoků, sib a menších žraloků, nepotřebujete žádné statistiky. Prostě to na vás křičí z papíru. Když jsou velcí predátoři hubeni, když jejich počty takto klesají, má to velký vliv na ekosystém, který způsobuje dominový efekt v celém přírodním koloběhu. A mnohé úkazy jsou nečekané.

Podobné důkazy o náhlých populačních explozích jsou po celém světě. V Newfoundlandu stouply počty humrů. Když tu zmizely tresky, a jiné ryby dna, jiné druhy jsou na vzestupu. V této části Atlantiku bylo vždy docela dost humrů, nyní je jich ale zjevně více. Takže se zdá rozumné se domnívat, že úbytek tresek a jiných dravých ryb vydláždil cestu pro vzestup druhů, kterými se dravé ryby živily. Rybáři nyní bohatnou z humrů. Humři přináší velké peníze. Jak dlouho to ale potrvá? Tahle situace nastává všude, kde jsou ryby vyloveny.

Velké ryby. Na mnoha místech se rozmnožily krevety. Což je taky dobré, z krevet jsou taky peníze. Co ale pak, až dojdou krevety? A až zmizí krevety a lastury? Pak opravdu budeme mít jen jednoduchý ekosystém s hlínou a žížalami. Popálení medúzami se množí. Pláže se stávají neobyvatelnými. Naše oceány, kdysi plné velkých ryb, jsou nyní plné řas, planktonu a červů. Tyčinky z planktonu, tvarované jako rybí prsty? Burgery z medúz? Možnosti jsou nekonečné. Přicházíme o živočišné druhy.

Co to znamená pro nás a společnost? Co to znamená pro předvídatelnost světových oceánů, které zabírají 70 procent zemského povrchu? Odpověď je, že s každým vyhynulým druhem, se některé služby zhoršují. Je méně potravy, méně kvalitní vody, systém je více nestabilní. Co mně ale nejvíce vadí, že schopnost systému absorbovat šoky, pohromy, změny klimatu, úbytky ryb, se zhoršuje. Brzy nebude z této cesty návratu. Podle údajů OSN se každoročně zvyšují počty vyhynulých rybích druhů.

Worm spolu s dalšími vědci předpovídají, že pokud bude tento trend pokračovat, rybí zásoby dojdou v polovině století. Všimli jsme si, že dvě oddělené křivky rozmanitosti druhů klesají. V Roce 2003 jsme zjistili, že třetina všech ryb a mořských druhů, které jíme, jsou na pokraji vyhubení. Posledních 50 let je to jednoznačný trend, že každým rokem stoupají počty ohrožených rybích druhů. Na počátku byly jejich počty vysoké, pak stále klesají a klesají. A když se podíváte na ty křivky, řeknete si... kdy se křivka dotkne nuly?

Kdy se to dostane do bodu, kdy již nebudeme moci jíst známé ryby? A ty křivky se dotknou nuly někdy kolem roku 2048. To není nějaký katastrofický scénář, je to skutečná vyhlídka, a není k tomu potřeba nijak složité uvažování, protože když hubíme druh za druhem, tak se musíme dostat do bodu, kdy prostě druhy dojdou, pokud nezměníme své chování, k těmto globálním zdrojům. Worm a další byli kritizování za to, že zveřejnili přesné datum. O to ale vědcům nešlo. Kdokoliv dělá odhady, dělá je na základě domněnky, že věci se budou vyvíjet stejně.

Já bych řekl, že domnívat se, že vývoj bude stejný, tahle domněnka o tom, že za 50 let dojdou ryby, je správná. Když se lidstvo dostane pod tlak na souši, když budeme mít skutečné problémy s globálním oteplováním, když nám začne docházet potrava, zjistíme, že jsme se připravili o jednu z největších zásob potravy, které jsme kdy na planetě měli. O ryby. O to tu jde. Celé generace člověk loví ryby v oceánech. Po generace jíme ryby. Co může naše generace učinit, abychom nedosáhli bodu, kdy uvidíme, že ryby zmizely?

Miluju ryby, ráda jím to maso. Můžu jíst ryby 4x denně. Můj syn je nemá rád, říká "mami, já chci kuře". A já mu říkám, že jsou dobré pro tělo. On ale nechce. Miluju ryby. Miluji jejich chuť. No, já jím ráda ryby. Je to... Je to prostě rybí maso a mně vyhovuje. Lidé často říkají: "Kam zmizelo 90 % všech ryb?" "Kde jsou?" No, snědli jsme je! Víc jich není! Snědli jsme je. Když se podíváme na porci ryby na našem talíři, co o ní víme? Víme, že je zdravá. Že má omega 3 mastné kyseliny.

Které jsou pro naše orgány zdravé. Co ještě víme o té rybě? Víme, jaký je to druh? Jestli byla chycena legálně nebo ilegálně? Nebo byla ulovena v nějakých dalekých vodách, kde by ji radši ulovili domorodci pro sebe? Dobrý den, Ingrid, zde Charles Clover z Daily Telegraphu. Všiml jsem si, že máte v menu marlina. To je neobyčejná ryba, zajímalo by mě, jaký je to druh marlina? Myslel jsem, že jich totiž už moc není. Obě ryby, tuňák obecný a ledovka patagonská jsou na seznamu ohrožených druhů.

Rád bych mluvil s někým, kdo zná politiku dovozu ryb do restaurace NOBU? Jestli jim můžeme poslat email? Nemůžeme. Britský novinář Charles Clover se snaží zjistit, jaké ryby se prodávají v nejznámějších světových restauracích. Po pěti letech mlčení se ozvala restaurace NOBU. - Dobrý den. - Zdravím vás, pane Clovere. Jak se máte, pane Notare? Připadá mi, jako bych vás už znal. Máte rybu, která je od roku 1996 na seznamu ohrožených ryb. A máte ji na menu vaší restaurace.

Nejen že jí v menu popíšeme, ale navíc k ním uvedeme hvězdičku a dole v menu uvedeme, že jde o ohrožený druh, aby to lidé věděli. To je první krok, co můžeme udělat. - Pak rovněž... - Poslyšte, když tam uvedete, že jde o ohrožený druh, budou si to lidi objednávat? No dostal jste mě do rohu, lidé nás obviňují, že jim nedáváme informace, jsou chvíle, kdy se lidé musí sami rozhodnout. Na krabičce cigaret se třeba píše : Kouření může zabít. Otázka, kterou vám lidi položí, je proč jí nestáhnete z menu.

Pokud byste měli na menu gepardy, lvy nebo tygry, lidé by odešli. Byl by to skandál. Vyprávělo by se o tom. Lidé by šíleli, klepali by na domy s obálkami. Pálili by si domy, ničili auta! A přitom přesně tohle děláme teď v moři! Tahle ryba je moderní, chutná čerstvá, vypadá skvěle. Je to jednoduché. Mám tu krásného tuňáka obecného. Tyhle populární TV programy s známými kuchaři dělají ryby módou. Je již pozdě na záchranu světových oceánů? Lidé se mi ptají, jestli jsem to vzdal, nebo stále věřím?

Odpovídám, že stále věřím. Ptají se proč? Říkám, že kvůli dvěma věcem. První je ta, že dnes už víme lépe, co se děje, lépe, než před 5 lety. A je zde důkaz, že když ty změny pochopíme, stanou se veřejně známými, dostanou se lidem do povědomí. Jako se znečištěním, ozonovou dírou, změnami klimatu... Věci se dějí a lidé se umí změnit. Myslím, že je zde vzkaz naděje, protože stále je čas změnit náš osud. A ačkoliv jsou ryby na úbytě, je zde stále prostor pro jejich záchranu.

Aljaška je v přední linii boje za zachování ryb. Podle OSN a jediného zákona, týkajícího se moří, moře patří nám. Lidem. Nepatří rybářům, nepatří rybářským společnostem, nepatří olejářským společnostem. Patří nám. Tak proč si ho nevezmeme zpátky? Aljaška má vymezené teritorium pro rybolov v okruhu 200 mil. Tento limit je přísně kontrolován. Mám tu jednu loď, souřadnice 56... Zdá se, že rybaří v jiné oblasti, než uvedli. Jedna z lekcí z Aljašky je ta, že nesmíte dovolit připlout novým lodím.

A musíte najít mechanismus, jak donutit přebytečné lodě odplout, aby počet lodí odpovídal množství ryb. Rybářská politika Aljašky není dokonalá. Je zde ale pečlivě kontrolováno množství lodí, a správci můžou kontrolovat ulovené objemy a zasahovat. Rybářskou politiku zde určují vědci. Limity jsou nastaveny tak, aby se rybí populace stačila obnovovat. Rozdíl mezi Aljaškou a Severním mořem je v tom, že průměrné procento výlovu zde je 10 % ročně z celkové populace. V Severním moři je to 50%.

Jedním ze způsobu, jakým se zde reguluje lov, je omezením rybářům doby lovu na naplnění povolených kvót. Když se na to dívám z subjektivního pohledu, někdy jde o sebeobětování. Ale při globálním pohledu, je jasné, že omezení jsou správná. Smiřujeme se s tím při vědomí toho, že je možné, že nastane lepší sezóna, za 2,3,4,5 let. Nechceme chytat jen letos a příští rok, chceme je chytat i za 10,15, 20 let. Jako konzumenti máme moc nastartovat pozitivní změnu tím, že budeme požadovat informace o původu ryb, způsobu lovu a jestli nejsou na seznamu ohrožených druhů.

Jsou i rybářské společnosti, které se zoufale snaží to dělat správně. A nejsou podporovány tak, jak by měly být, protože lidé nepoznají rozdíl mezi nimi a těmi, co prostě bezohledně znásilňují moře. Myslím, že tyhle rybářské společnosti musíme podporovat. Pro zákazníky jsou k dispozici pomůcky, určující vhodné ryby k jídlu. Jsou zde nálepky, osvědčující obnovitelnost druhu. Jeden druh nálepek vydává Správa pro dohled nad oceány, MSI. To, jak si vybíráme potravu v obchodě nebo restauracích, má přímý dopad na rozmanitost mořských druhů.

V současné době jen malý objem mořských produktů pochází z obnovitelných zdrojů. Pod tlakem se ale věci pomalu mění. Dokonce i největší světový prodejce, Wall-Mart plánuje od roku 2011 prodávat pouze čerstvě zmražené ryby, pod kontrolou MSI. Prodáváme zhruba 9 milionů kg čerstvých ryb každý rok. Museli jsme něco udělat, abychom ochránili své zdroje, protože v budoucnu jich budeme potřebovat více. Proto jsme souhlasili s cestou, kterou nám ukázala MSI, a díky této spolupráci můžeme rozvíjet náš obchod.

Firma Birds Eye, kdysi lídr v produkci tresčích rybích prstů, nyní kupuje 2/3 ryb z obnovitelných zdrojů. A Mc Donald uvádí, že přes 90% ryb nakupuje z obnovitelných zdrojů. Vědění je síla. A dává vám možnost změnit vaše chování a jednání. Stále více ryb se chová na rybách farmách. Mnoho lidí to vidí jako řešení zoufalého problému oceánů. Rybí farmy ale nejsou tak skvělé, jak se zdá. Rybí farmy krmí své ryby divokými rybami. Zabíjí více ryb, než produkují. Všechny tyto ančovičky budou použity jako rybí potrava, pro ryby a další zvířata po celém světě.

Sto milionů tun ryb se každoročně na planetě vyloví, z čehož 40 % se stane rybí potravou pro další ryby, takže nakrmí jiné ryby a ne lidi. A bohatí lidé všude možně budou moci jíst lososy a krevety. Čím více rybích farem vzniká na západě, tím méně je ryb. Tohle je jeden z paradoxů, kterým lidem moc nerozumí. Rozvoj druhů, které jí ryby, není dost dobře možný, protože v oceánech není dost ryb, kterými by se živily. V podstatě měníte ryby v jiný druh. Nevytváříte nové ryby.

Tedy ne tehdy, když máte rybí farmu. V průměru z 5 kil ančoviček vznikne kilo lososa. Dostali jsme se ke zdi. Jsme na limitu toho, co je moře schopno poskytnout, abychom vykrmili ryby na farmách. Tak jak ten průmysl může růst? Když už dosáhl konce zásob potravy? Patricia začala kampaň, která vybízí lidi celého světa, aby jedli malé ryby, jako jsou ančovičky, sledi, místo ryb z rybích farem, kterým malé ryby slouží jako potrava. Proč nejíst rovnou ryby? Proč nejíst ančovičky?

Jsou beztak zdravější než losos. Je to maličká ryba, která má všechny látky pro vaše zdraví. Co dělat, pokud nejsou rybí farmy řešením, navzdory úsilí učinit je efektivnějšími, a obnovitelné zdroje nemůžou poskytnout dostatek zásob? Co můžeme udělat pro záchranu světových oceánů? Musíme přetočit hodiny nazpátek o 200 let, abychom obnovili život, získali opět předchozí hojnost a produktivitu. Na různých místech světových oceánů. Mluvím o vytvoření síti oblastí, v kterých můžeme takto vrátit čas.

Je to krásná země. Neznám krásnější zemi. Kéž bych zemřel v takové rajské zahradě. Mořské rezervace jsou oblasti v světových oceánech, kde je komerční rybolov zakázán. Výsledky můžou být ohromující. Kdekoliv se zavedla oblast, kde se nesmí lovit, kde policie pracuje dobře, je nekompromisní v ochraně, výsledky mořských rezervací jsou neskutečné. Studoval jsem mořské rezervace v Karibiku. Zde v roce 1995 místní populace lidí založila na 4 místech rezervace. Během let jste mohli vidět, jak se útesy opět zarybňují, život tu kypí čím dál více, množství ryb se za 7 let trvání rezervace zvýšilo 3, 4, 5x.

Hardy McKinney je rybář z ostrova St. Andrews na Bahamách. Horuje za založení mořské rezervace na místě, zdevastovaném rybolovem. Mořská rezervace funguje tak, že je chráněná. Nikdo nesmí lovit ryby. Ryby si můžou dělat, co chtějí. Je to přirozená věc. Ryby se rozmnoží. Připlavete k skalisku, u kterého je skupina ryb. Příští rok můžou být dvě. Další rok třeba čtyři. Víte, prostě to tak asi funguje. Mořské rezervace jsou absolutně nezbytné. Musíme jich ale mít hodně.

Nejlepší možná odhad, který máme, ohledně ceny za globální síť mořských rezervací, které by pokryly 20-30 % plochy světových oceánů, je 12-14 miliard $ ročně za roční provoz těchto rezervací. Cena za rybí farmy je zhruba podobná. Farmy mají náklad 15-30 miliard $ ročně. A navíc podporují lovení přes limit. Kdežto přínos oněch 12-14 miliard $ za mořské rezervace je v tom, že nabízí řešení proti totálnímu vylovení ryb. A navíc to pomůže vytvořit miliony pracovních míst po celém světě.

Svět se zavázal vytvořit síť rezervací do roku 2012. Některé národy se zavázaly chránit 20% či více, z jejich plochy oceánů. Musíme ale vyvíjet tlak na vlády, aby se tak skutečně stalo. Máme zhruba 4000 mořských rezervací různých velikostí na planetě. Pokrývají méně než 1% oceánů, konkrétně 0,6%. Na 99,4% plochy oceánů se smí lovit. Smí se lovit na 99% oceánů. To mi nepřijde zrovna jako odpovídající vůči našim zájmům, jako občanů této planety. Mořské rezervace samotné nevyřeší problém stále prázdnějších moří.

Rybáři i migrující ryby se přemístí na nechráněné plochy. Takže musí být kontrola i nad těmito plochami. Politici musí rozhodovat o oceánech zodpovědně. Konzumenti musí změnit své stravovací návyky. A globální rybářský průmysl musí dodržovat pravidla a zmenšit své kapacity. Problémem je politická vůle prosadit tyhle změny. Lidé vždy budou říkat, že tohle či tamto nejde, protože by to ovlivnilo příliš mnoho lidských životů, ale vždyť tyto životy jsou už dnes ovlivněné tím, že se nejedná.

Chci, aby se moře a oceány uzdravily. Aby byly plné ryb. Chci, aby byly plné tresek, halibutů, korýšů a všeho. Společnost by tu změnu ráda viděla. Nebo je snad společnost šťastná, když druhy vymírají? Nemyslím si, že moje 6-letá dcera bude ráda, až jí bude o 10 více a o tomhle si přečte, a řekne: "Bože, tohle vše se stalo?" "Během tvého života?" Mého života. Každý, komu je dnes 30, 40, 50, 60 let, tohle se děje během našeho života. A my jsme za to všichni zodpovědní.

Rozdíl mezi tímhle a jiným environmentální problémem, je ten, že tenhle má relativně jednoduché řešení. Můžeme jednat hned. Nemusíme být vědátoři, nemusíme vědět nic víc. Tak pojďme dělat to co můžeme, dokud můžeme. Můžete to udělat tady a hned. Prostě to udělejte. Ptej se než koupíš. Jez ryby z obnovitelných zdrojů. Mluv k politikům. Respektuj vědu. Zmenši rybářskou flotilu. Přidej se ke kampani za mořské rezervace a odpovědné rybářství. Wagamama už neprodává marliny.

Jamie Oliver už nevaří tuňáka obecného. Recepty na něj neuvádí. Červen 2009. Tuňák obecný v menu restaurace NOBA značen jako ohrožený druh. Leden 2009. Časopis Science uvádí, že rybí exkrementy pomáhají oceánům absorbovat oxid uhličitý. První spojitost mezi rybolovem a globálním oteplováním prokázána.