Mír, Síla a Radost Uprostřed násilných sociálních otřesů – hlas zvonivě znějící z hor – poselství o vnitřním míru a zřeknutí se násilí Nediskriminace a nenásilí. Někteří vítali příchod nového proroka, léčitele. Jiní ho označovali za falešného mesiáše, nebezpečného pro mládež, hrozbu pro společnost.

Silovo hnutí se stalo hnutím, které bylo chápáno jako nebezpečné. Jeho stoupenci byli pronásledováni, mučeni, a dokonce vražděni. V tisku se objevila neuvěřitelná kampaň, v níž se tvrdilo, že jsme užívali drogy, že jsme pořádali orgie, že jsme prováděli kdovíjaké satanské praktiky.

Jeho hlas byl umlčován, jeho slova pranýřována a zesměšňována, přesto se tento nenápadný Jihoameričan nějakým způsobem dotkl životů lidí z celé planety, od Mali po Montreal, od těch nejchudších slumů po síně moci. Je možné, že tento neznámý mudrc má skutečně klíč k nějaké zkušenosti, která by mohla transformovat život?

Je duchovním vůdcem milionů lidí z celého světa, jeho myšlenky vedly ke vzniku hnutí a politických stran, jeho společenské, literární a duchovní spisy byly publikovány v desítkách jazyků… Jak je možné, že po tom všem zůstává tím nejstřeženějším tajemstvím And?

Tohle je příběh, který začal před mnoha lety v jedné odlehlé výspě vysoko v horách, nedaleko argentinsko-chilských hranic. Dnes cestují tisíce lidí z nejvzdálenějších míst, aby se přidali k Silovi nedaleko Aconcaguy – nejvyšší hory obou Amerik. Nejsem zde v davu pouze jako filmař, ale také jako jeden z mnoha poutníků z celého světa, kteří putovali na toto místo, kde se sbíhají tři horská pásma. Přišli jsme z Afriky a ze Spojených států, ze všech koutů Jižní Ameriky. Z Evropy a z Asie.

Přišli jsme v reakci na Silovo poselství o tom, že naše utrpení a rozpory způsobují násilí v nás i kolem nás. Že vytvoření vnitřní jednoty toto násilí ukončí, a vzniknou tak podmínky pro něco nového – Mír, Sílu a Radost. Představte si: spiritualita, která není náboženstvím, organizace dobrovolníků, v nichž nikdo není placen, a to ani vůdcové; inspirace, která je pro některé podnětem k sociálním aktivitám, pro jiné k založení politických organizací, a pro mnohé duchovní cestou.

Vykonali jsme pouť na toto opuštěné místo, hledajíce sílu, která nám dává život, hledajíce radost z konání a duševní mír, potřebný k pohybu vpřed v tomto proměněném světě plném násilí. Mír, Síla a Radost. Pro někoho je to vše velice nové. Jiní přišli připojit se ke starým přátelům a kolegům. Má cesta na toto místo začala, když mi bylo 20 a když jsem poprvé narazil na Silovy knihy v jednom kanadském knihkupectví. Jiní cestovali dále a déle. Když tady mluvil Silo poprvé, zdejší skalnatý kraj byl prostý budov.

Ti, kdo se tu objevili, tak činili se velkým osobním rizikem. Zpočátku nikdo nepřicházel v takovém stylu. Úřady byly ještě méně přívětivé. Situace byla složitější a nebezpečnější. Běžný turista si to dnes nedovede představit, ale koncem 60. let 20. století byla Argentina rozpolcena vojenskou diktaturou, pravicovými údernými komandy, levicovými guerillami a vším možným mezi tím. Kulturní a politické otřesy v té době nebyly výsadou pouze Jižní Ameriky; nepokoje a povstání, revoluce a protesty byly realitou od Malajsie po Ohio.

V takovém vzrušeném prostředí se z hor začaly šířit zvěsti o jednom neobyčejném mladém muži. Přitahováni zvědavostí nebo nadějí, vedeni zvěstmi nebo snad intuicí, lidé ho začali vyhledávat jako léčitele, gurua nebo vůdce. Do roku 1969 žil Silo daleko od mocenských center v malé kamenné poustevně, kterou si postavil několik kilometrů od vzdálené Punty de Vacas. Ale i tady v horském osamění místní vojenské jednotky často rušili jeho úvahy tím, že na něj nazdařbůh stříleli – pro zábavu.

Uprostřed společenského a politického neklidu se Silova slova dále šířila a po neustávajících prosbách nakonec vyšel ze svého horského útočiště a promluvil ke skupině lidí ve městě. Navzdory udělenému povolení byly davy zatčeny ještě dřív, než událost začala. To se opakovalo několikrát, dokud nebylo nakonec oznámeno, že Silo rozhodně může svobodně mluvit, pokud by se mu chtělo mluvit ke skalám. Bylo mu řečeno, že by bylo vítané, kdyby se vrátil do své poustevny a mluvil ke všem lidem, kteří se tam k němu chtěli připojit.

V květnu 1969 – téhož léta, kdy lidé poprvé kráčeli po Měsíci – navzdory skutečnosti, že to bylo tak daleko od vyšlapaných cest, navzdory mrazivému počasí, navzdory těžce vyzbrojeným vojákům se několik set poutníků vydalo na toto vzdálené místo, aby slyšelo Sila poprvé mluvit veřejně. Jeho první slova nutně překvapila ty, kdo přišli, aby si poslechli mesiáše nebo léčitele: Jestli jste přišli naslouchat muži, o němž se domníváte, že předává moudrost, spletli jste si cestu, protože pravou moudrost nelze předat knihami nebo řečmi.

Moudrost se nachází v hlubinách vašeho vědomí, stejně jako se láska nachází v hlubinách vašeho srdce. Silova řeč toho dne trvala asi 20 minut. Soustředil se v ní na povahu bolesti a utrpení, na různé formy násilí a vztah mezi násilím v nás a násilím kolem nás. Srdcem jeho řeči byl příběh o poutníkovi, který ztratil cestu. Příběh o utrpení a radosti, o nouzi a touze a možnosti zásadní změny. A kdovíjak jak se stalo, že navzdory všem potížím se jeho poselství šířilo od úst k ústům, pomocí letáků a plakátů, všemi představitelnými prostředky dokonce i prostřednictvím komiksu.

Silo zde promluvil o 30 let později v roce 1999. A teď jsme tu znovu. Tenkrát zde byl vztyčen sloup z nerezavějící oceli na památku jeho první řeči. Poté zde promluvil znovu v letech 2004 a 2007, ale za celý ten čas se jeho poselství nezměnilo. Věda a právo mohou poskytnout úlevu od lidské bolesti. Lidské utrpení je však mentální povahy. A lidské utrpení nelze vyřešit pomocí rozvoje vědy nebo práva. Člověk musí vynaložit úsilí, aby vstoupil do jiných oblastí mysli.

To je naše téma. Naučte se jednat s druhými tak, jak si přejete, aby druzí jednali s vámi. Naučte se překonat bolest a utrpení v sobě, v těch, kdo jsou vám blízcí i v lidské společnosti. Mohli byste si pomyslet: "Neškodné myšlenky." Avšak vyprovokovalo to zuřivý útok ze strany tisku, náboženských vůdců a diktatury; od pravice i levice; vlna pomluv a dezinformací, která vedla k tomu, že na siloisty bylo útočeno, byli uvězňováni, a dokonce i vražděni. Totéž se později opakovalo i v Evropě a Severní Americe.

Odsuzováni médii a ideology z celého spektra: obviňováni jak ze sektářství, tak z protináboženského smýšlení, z toho, že jsou stoupenci komunismu i fašismu. Členové byli ostrakizováni, střediska setkávání vandalsky poškozována; v Paříži bylo jedno vypáleno, na jiné ve Spojených Státech byl spáchán bombový útok. V roce 2007 označily významné káhirské noviny siloisty za sionisty a nebezpečné odpadlíky. Ta stručná řeč, která tak zazářila z tohoto horského průsmyku a kterou slyšelo jen málo lidí, vyprovokovala pobouření a spory.

Avšak po všech těch letech jistě není třeba spekulovat; můžeme posuzovat Silovo poselství podle jeho plodů. Naučte se vzdorovat násilí, které je ve vás a mimo vás. Naučte se rozpoznávat znaky posvátného ve vás a kolem vás. To bylo poselství, které zaznělo v těch nejvzdálenějších místech a proměnilo mnoho životů, mezi nimi i můj. Nic z toho by se však nestalo, kdyby na sebe někteří z nás nevzali opravdové riziko. Mezi mnoha jejími úspěchy jako náměstkyně ministra chilské vlády, byla Pia Firueroa zodpovědná za vytvoření první národní environmentální legislativy této země.

Tato matka dvou dětí se vydala na dlouhou pouť až na toto místo. Představte si, chtěla jsem sem přijít, když mi bylo 15, abych si tu v roce 1969 poslechla Sila. Ale nemohla jsem. Nedlouho předtím mladá Pia poprvé slyšela o Silovi. Někdo nám strčil pod dveře malý leták. Pamatuji si, že byl velmi malý a na něm byl Silův portrét. Stálo v něm: "Mé učení zde není pro úspěšné, ale pro ty, kdo nosí neúspěch ve svém srdci." A já měla pocit, že ve svém srdci mám přesně tohle.

Tam, kde se jako jediné možnosti změny zdály být uzavření do sebe, drogy nebo ozbrojený boj, se Silovo volání po nenásilné osobní i společenské transformaci hluboce dotklo mnohých, i když bylo v silném rozporu s tehdejšími trendy. Vzpomínám si, že doma u mé kamarádky schovávali pod její postelí zbraně. To byla jedna z možností, po kterých se sahalo. Možná, že kdybych si vybrala násilnou revoluci,  chápali by to mí rodiče spíše. Reakce jejího otce nebyla překvapivá vzhledem k neopodstatněným a zlomyslným pomluvám obviňujícím Sila a siloisty ze všech možných zločinů od znásilnění po vraždu.

Silovo hnutí se stalo hnutím, které bylo chápáno jako nebezpečné. Všimněte si, jak toto násilí vždy pochází z chtění. Samozřejmě jsme věnovali nějaký čas studiu našich témat, uchýlili jsme se do ústraní nebo odešli z města, abychom si dopřáli pár dní na přemýšlení. Pouze jsme rozjímali, ale v tisku se objevila neuvěřitelná kampaň, v níž se tvrdilo, že jsme užívali drogy, že jsme pořádali orgie, že jsme prováděli kdovíjaké satanské praktiky. Bylo to zcela neadekvátní.

Bylo to naprosto obludné. Začali říkat, že unášejí děti a berou je na svá setkání. A bezprostředně nato začali naznačovat, že tato setkání mají sexuální povahu. Můj otec chtěl, abych se okamžitě vrátila domů. Má sestra byla se mnou, byla o dva roky mladší než já a otec byl z toho zoufalý. Jsem právník. Udělal jsem to, co jsem byl učen, že se má v takových případech dělat. Šel jsem na policii. Našli ji na jednom ze siloistických setkání. Hysterie doby způsobila, že Piiny pokojné meditace měly být násilně přerušeny.

Jednoho dne, když jsme byli v úkrytu, se objevila helikoptéra. Přistála tam, objevili se policisté a mezi nimi můj otec se slovy: "Jdeme domů, děvčata." Jdeme domů. Okamžitě nás vzali do Santiaga a soudce začal ten proces, ten absurdní proces. Strávili jsme pět dní ve vězení. Pia skončila ve vězení, protože se její otec obával, že nějaká zvláštní sekta zničí jeho dceři život. Následující události ukázaly, jak se mýlil. Myslím, že kdyby lidé byli jako Pia, byl by svět lepší. Určitě.

V tomto davu jsou i jiní, kteří se, stejně jako Pia, v oněch dnech pohybovali kolem toho všeho. Někteří trpěli stejným společenským vyloučením. Jiní byli uvězněni nebo ještě hůř… Někteří zůstali, jiní odešli jako vyhnanci nebo z vlastního rozhodnutí do Evropy, Asie nebo Spojených států. Po vězení a po té přímé konfrontaci s mým otcem… jsem usoudila, že toto poselství je natolik důležité, že je třeba ho přinést i mnoha dalším národům světa. A tak jsme se s několika přáteli dali dohromady a odešli jsme do Asie.

Několik let jsem žila na Filipínách. Publikovali jsem Silovi knihy a vytvořili mnoho skupin, obrovské hnutí, kde jsem se setkala s několika lidmi, mými velmi milými přáteli, Victorem a Cherise, kteří se později přesunuli do Kanady. A právě touto oklikou jsem se poprvé setkal se Silovým poselstvím. Narazil jsem na plakát vylepený těmito dvěma čerstvými kanadskými imigranty. Odkazoval se na tucet principů; postupů pro formování soudržného života: Principy Správného jednání.

Poté jsem objevil knihu, ze které tyto principy pocházejí: Vnitřní pohled, svým způsobem poetická cesta od ne-smyslu ke smyslu. Už první strana vám oznamuje, do čeho jste se pustili: Tady říká, jak se ne-smysl života mění ve smysl a naplnění. Tady je radost. Láska k humanitě, k přírodě, k duchu. Tady pozemské nestojí proti věčnému. Tady mluví o vnitřním zjevení, kterého dojdou všichni, kteří pozorně rozjímají v pokorném hledání. Tato slova se mi zdála velmi slibná, ale kniha také obsahovala věci, do kterých bylo těžké proniknout.

A je to tato kniha, kterou dáváme lidem se slovy: "Hloubejte nad ní", nahlédněte do ní a uvidíte, jestli bude její obsah s vámi rezonovat, jestli bude rezonovat s podstatnými zkušenostmi ve vašem životě. Již brzy se totiž vynoří téma, že tu nebudete navždy. Odejdete. Všichni jednou odejdeme. Život v nějakém bodě končí. Jak bude ale ten film pokračovat? Zmizíte navždy nebo něco ve vás bude pokračovat? S tímto se budete muset vypořádat, něž odejdete. Protože to, že odejdete, je jisté; odejdete.

Proč ale všechny ty řeči o smrti? Bylo pro mě obtížné pochopit, proč něco, co se skrývá v budoucnosti, by mělo být problémem dnes. A není divu; byly jsme vycvičeni nahlížet pouze na dědictví naší minulosti, abychom vysvětlili současnost. Ukázalo se, že je to velmi účinný přístup. Ať už jde o psychoanalytika, jenž se pokouší vysvětlit kým jsme tím, co se nám přihodilo v dětství, nebo o kosmologii hledící zpět k Velkému třesku pro pochopení povahy vesmíru dnes; očekáváme, že minulost obsahuje všechny odpovědi. Pro každého, Mír, Síla a Radost.

Silo to však celé převrátil kladením důrazu na budoucnost. Představte si někoho s těžkou minulostí, kdo věří, že zítřek bude skvělý. Srovnejte ho s někým, kdo měl úžasnou minulost, ale věří, že se vše rozpadá. Pro všechny z nás obsahuje naše budoucnost jednu jistotu - skončí. Když je ale smysl spojen s budoucností, co pak… Nemělo by to žádný smysl, kdyby vše končilo smrtí. Co vlastně mám, co dokáže přesáhnout smrt? Moji pověst? Mé děti? Činy, které jsem vykonal nebo…?

Jsou to tyto zdánlivě jednoduché otázky, které nám Silo ukládá, abychom o nich přemýšleli. Nenechte minout svůj život, aniž byste se zeptali sami sebe: "Kdo jsem?" Nenechte minout svůj život, aniž byste se zeptali sami sebe: "Kam směřuji?" U někoho s takovým zaměřením na otázky smrti a transcendentna byste mohli očekávat, že Silo bude mít hodně co říci o bohu… Říkám, že je v pořádku, ať už člověk věří nebo ne. Přijde mi to v pořádku, když člověk věří, i když nevěří. Je to stejné, ale to není, oč tu běží, dostat se ze světa utrpení a stvořit nový typ lidské bytosti.

To není, oč tu běží. To bych řekl věřícímu. A pokud někdo říká, že nevěří, tak ať nevěří, protože jde o něco jiného. Je to o něčem jiném. Nejde o to, jestli někdo věří nebo nevěří v boha. Jde o to, jak řeší své existenciální problémy. A toto existenciální není vyřešeno tím, že někdo věří nebo nevěří v boha. Naše spiritualita není spiritualita pověr… Je to spiritualita, která se probudila ze svého hlubokého spánku, aby živila ty nejlepší snahy lidské bytosti.

Věřící a ateisté, mystici, vědci, umělci a společenští aktivisté; jako následek Silovy první veřejné řeči se vynořilo několik skupin se svými vlastními interpretacemi jeho učení… Poté v 70. letech 20. století se představitelé rozličných skupin z celého světa shromáždili na jednom řeckém ostrově, aby se Silem studovali více do hloubky. Tak se začala formovat organizace známá jako Společenství pro rozvoj člověka, a od tohoto společenství pocházela široká paleta aktivit.

Tímto způsobem postupně nabývalo Humanistické hnutí tvar a šířilo se s tím, jak různí lidé v rozličných situacích nacházeli společné vyjádření pro osobní zkušenost proměny, se kterou se setkávali. Rozsah aktivit tak rozmanitý, jako tito lidé a poměry, ve kterých žijí: odsuzujíce násilí a bezpráví, pracují na zlepšení gramotnosti nebo veřejného zdravotnictví v Asii, Karibiku a Africe nebo organizují vše od sociálních aktivit až po místní noviny nebo kampaně za lepší městskou dopravu.

V roce 1981 jsem se s několika přáteli připojil k Silovi na několik akcí v Evropě a Asii. Domnívám se, že mezi všemi těmi neobyčejnými příhodami na této cestě se dvě nejpozoruhodnější odehrály v Asii. První z nich se stala v Indii, na pláži Chowpatty v Mumbai. Jedním z našich společníků na této cestě byl Bittandra Ayyippa, inženýr v důchodu a učitel jógy. Velice živě si vybavuji počasí. Ano, počasí bylo velmi, velmi špatné. Bylo vydáno varování před velkým cyklónem, který měl zasáhnout Mumbai, přesto jsme dokázali na tomto místě shromáždit 10 000 lidí.

Bylo to tady. Ne? Pódium bylo tady. Přesně tady. Po proslovech a diskuzích, uprostřed toho chaosu, i přes bouři, Silo vyzval všechny, kteří souhlasí s jeho poselstvím, aby se postavili. 10 000 lidí bylo na nohou, podle mnohých se událo něco výjimečného. Z této velmi niterné zkušenosti lidé vyvozují rozličné závěry, interpretují ji různými způsoby s důsledky, které se stále projevují o celá desetiletí později. Mukul Desais žije několik minut chůze od svého obchodu ve čtvrti střední třídy v Mumbai.

Celou poslední dekádu se členové jeho širší rodiny každý týden scházejí na setkání ohledně Silova poselství. Od počátku své existence musí člověk čelit bolesti a utrpení. Když prožíváme takové věci, dává nám to sílu čelit výzvám každodenního života. Některé pátky probíráme aktuální témata, probíráme místní problémy, vývoj dětí, vzdělávací systém, osobní i rodinný život. Tak se naše znalosti stále rozšiřují a jsou čím dál více globální. Toto pak přenášíme na naši společnost.

I přes ekonomický boom zůstává chudoba v Indii enormním a rozsáhlým problémem. Není proto překvapující, že tyto vlivy se projevují také v Nehru Nagaru, jednom z mnoha slumů v oblasti. Shankar se zde narodil a stále tu žije se svými rodiči, ženou a dítětem. Inspirován Silem pomáhá změnit toto místo. Humanistické centrum začalo působit před 15 lety. Tolik zdravotních kampaní, tolik mladých lidí - vzdělání dětí… Před 10 lety tu nebylo žádné pouliční osvětlení… nyní tu díky Humanistickému hnutí je.

Dříve v naší oblasti nebyla žádná světla. Takže teď máte světla, jsou tu kampaně proti malárii… Ano. Každý rok během monzunových dešťů byly domy zaplavovány splašky z kanalizace. Tento problém už ale vyřešili také. Toto všechno představuje jen malou část aktivit, které tu zorganizovali za posledních deset let. Tohle je Humanistické centrum, stojí tu už 10 let. Takže jde o to, aby se naučili šít a mohli tak získat práci a vydělat nějaké peníze a podpořit své rodiny? Ano.

Se 100 - 150 rupiemi můžete rodinu snadno zaopatřit. Rukaiya Joshi je profesorem managementu a důležitou součástí tohoto projektu. Centrum, se kterým spolupracuji, se zaměřuje na ženy a děti. Je zajímavé, jak se vás slova toho muže z opačného konce světa tak daleko odsud dotkla a… Změnila mě! A nejsou to pouze jedinci, kdo byl změněn. Lidé v oblasti Nehru Nagar ztratili víru v sebe sama. Ztratili víru, že by se někdy mohlo cokoliv zlepšit. Avšak poté, co začali pracovat a hnutí zahájilo své aktivity, téměř všichni uvěřili, že věci se mohou změnit.

Takové změny nejsou omezeny pouze na toto město. Deset hodin cesty vlakem a pak ještě půl dne jízdy autem vás přivede sem do Nilangy, malé zemědělské vesnice. Lokendra Seth vynaložil spoustu času při zřizování Humanistických center ve vesnicích v celé oblasti. Stejně jako Silo a ostatní siloisté, i on je neplaceným dobrovolníkem. Zorganizovali se, aby mohli identifikovat problémy, kterým ve vesnicích čelí a pracují na jejich vyřešení. První na řadě byla elektřina; něco, co nikdy předtím neměli.

Poté tu zřídili různá počítačová centra. S pomocí těchto počítačových center se pokouší poskytovat informace farmářům. Také je tu učí, jak lépe obdělávat půdu, lépe uspořádat systém hospodaření a snižovat náklady zaváděním nových technologií do zemědělství. Jednou z nejdůležitějších inovací byl přechod od drahých průmyslových hnojiv k organickému zemědělství. Byl by to mimořádný příběh, i kdyby v něm vystupovala pouze tato vesnice a nebo slum Nehru Nagar. Patří do něj ale mnohem, mnohem víc.

Neviditelné pro masová média, pomíjené ve zprávách, mění důsledky Silova poselství životy jak v těch největších městech, tak i ve více než tisíci vesnicích jenom v Indii samotné. Toto všechno se však mělo odehrát až v letech po Silové krátké návštěvě v roce 1981. V té době Silo odcestoval z Mumbai na Srí Lanku, aby se setkal s členy buddhistické komunity. Setkal se také s premiérem Srí Lanky, Ranasinghe Premadasou. Setkání bylo zdvořilé, avšak ministerský předseda byl nezvykle otevřený; řekl Silovi, že nemá smysl, aby tomuto mírumilovnému buddhistickému národu nějaký cizinec kázal o nenásilí.

O několik let později byl na Premadasu spáchán atentát a Srí Lanka se dále ponořovala do násilné občanské války, která pokračuje dodnes. Jiný národní vůdce však prokázal větší vnímavost. Kenneth Kaunda byl v té době prezidentem Zambie a hlavou jediné povolené politické strany podle práva, které on sám vytvořil. Kaunda se však prohlásil humanistou a v roce 1989 Silo zareagoval na opakovaná pozvání k návštěvě. Při setkání Silo trval na tom, že Kaunda musí v Zambii umožnit skutečnou demokracii.

Tohoto setkání využil Silo jako základ jednoho z vyprávění ve své sbírce příběhů, které dostalo italskou literární cenu. Ovlivnila však skutečně Silova návštěva následné Kaundovo rozhodnutí povolit svobodné volby? Nikdy to neřekl. O několik let později poukázal jeden z nejvlivnějších politiků 20. Století na významnou podobnost mezi jeho a Silovými spisy. V roce 1993 Silo obdržel čestný titul od ruské Akademie věd. Čtyři roky poté napsal Grobačov krátkou knihu, ve které srovnává své myšlenky se Silovým humanismem.

Co má ale humanismus a myšlenka společenských změn společného s tou vnitřní zkušeností proměny, o které Silo mluví? Pokud jste lhostejní k bolesti a utrpení druhých, žádná pomoc, o kterou požádáte, nenajde ospravedlnění. Existují zkušenosti, které dokáží změnit váš život. Možná to bude něco, co vás navštíví ve snech; možná se zamilujete nebo třeba zažijete neočekávané prohlédnutí. Občas v krajině, jako je tahle, spatříte západ slunce. A v tomto západu slunce máte pocit, že jste porozuměli všemu - na okamžik.

To náhlé pochopení všeho - i když jen na okamžik - spojené s tímto západem slunce, je, jak se mi zdá, zkušeností proměny, která se může ukázat velmi důležitou. Obyčejně z toho však nevyvozujeme žádné závěry. Každý někdy něco podobného zažil, ale jen velmi málo lidí proniklo do těchto zkušeností hlouběji. A tady přichází naše role. Silo řekl, že naše zkušenosti - i ty nejskrytější - nezůstávají jen v našich hlavách. Ovlivňují naše jednání. Vyjadřujeme je v okolním světě.

Silovo volání po změně, která začíná u jednotlivce a jeho bezprostředního okolí, nabralo na počátku 80. let 20. století vskutku politického obratu v podobě založení Humanistické strany. V Chile to vedlo ke jmenování Tomase Hirsche velvyslancem v první chilské vládě po skončení diktatury. Ani jeho kandidatura na prezidenta mu nepřišla jako neobvyklý krok. Ve skutečnosti chápu humanismus, nebo siloismus, jako všechno to, co uvedl Silo do pohybu, jako projekt transformace společnosti, jednotlivce a společnosti.

Proto se odráží ve všech oblastech sociálních aktivit. I když prapory nového humanismu bylo možné spatřit při svržení diktatury na Filipínách a strana sehrála klíčovou roli v návratu Chile k demokracii, jde o mnohem více, než jen o politickou stranu. Cítím, že mě to změnilo, kousek po kousku to však také začalo hrát roli v proměně mého okolí. Pro mě to dává smysl díky aktivitám, které za účasti takového množství lidí na tolika různých místech nesou své ovoce. V současné době působí Humanistická strana v mnoha oblastech světa.

Na počátku 21. století to však byla Latinská Amerika, kam se upíraly zraky levice z celého světa. A není divu. Zdá se, že na celém kontinentu se začíná objevovat nové plemeno politiků. Pocházejí z různých částí politického spektra, ale každý z nich dává příslib, že tím či oním způsobem udělá čáru za minulostí. Mezi tyto nové politiky patří i Evo Morales, kontroverzní vůdce Bolívie, často oslavován jako první domorodý prezident země. Latinskoamerickému humanistickému fóru předcházel tradiční obřad na tomto starobylém a posvátném místě lidu Aymara, původních obyvatel Bolívie.

Mezi účastníky fóra byl i prezident Morales, vnímaný mnohými z největších společností planety jako socialistická hrozba. President Morales však sám sebe nevymezuje v pojmech levice nebo pravice. Nějaký reportér se mě zeptal: "Jste levicový nebo pravicový?" Řekl jsem mu: "Nejsem pravicový ani levicový, jsem humanista." První z těchto humanistických fór se konalo v Moskvě. Bylo uspořádáno Humanisty a Gorbačovovou nadací. Pozdější fóra se konala v různých městech od Lisabonu po Dakar.

Tady v New Yorku se konalo první severoamerické fórum organizované Humanistickým hnutím a newyorskou Hunter College. K účastníkům z Kanady, Spojených států a Mexika se připojili hosté z dalších zemí. Svět je v obrovské míře vzájemně propojen. To znamená, že i když nemáte problém právě tady na tomto místě, někde na světě nějaký velký problém existuje. Šlo o širokosáhlou třídenní debatu o směřování Severní Ameriky, která šla nad rámec ekonomických souvislostí volného obchodu.

Jednou z otázek, kterou neustále pokládám svým dětem i dospělým je: "Co je naší kulturou?" Jsme lidé afrického původu, ale co je naší kulturou tady? Když protestujeme, vláda nás neposlouchá. To je zřejmé. Místo toho, aby ze sebe nechali udělat oběti, se začali organizovat, jako poučení pro fórum o nenásilí v Quebecu. A to je velmi zajímavé. Politika, filozofie, osobní proměna, sociální aktivismus: někteří říkají, že ve všech těchto rozmanitých aktivitách nevidí nic jiného, než chaos měnících se názorů.

Někteří z nás vidí různé interpretace jedné vize. Naše mysli jsou natolik uzavřeny, až se domníváme, že může existovat jenom jedna interpretace. Avšak interpretace jsou rozmanité, protože rozmanité jsou i úhly, ze kterých lidé věci nahlížejí. Stává se to i kvůli jazyku, až se zdá, že jde o odlišné věci. Ve skutečnosti jde stále o to samé. Všechno je to překlad Poselství. Srdcem toho všeho je - klid. Nechte Sílu, ať se ve vás projeví. Pokuste se spatřit její světlo uvnitř vašich očí a nepokoušejte se jí bránit v působení.

Pociťte Sílu a její vnitřní nádheru. Nechte ji volně působit. Za ta léta se projevy Silových myšlenek rozrostly a změnily se, stejně jako toto místo. Nejprve pilíř z nerezavějící oceli označoval místo, kde před tolika lety promluvil. Později zde vyrostl celý komplex: Park Punta de Vacas, místo rozjímání a setkávání. A pak se objevil plán postavit podobné parky na všech kontinentech, ale než se vůbec dostal k realizaci, začaly se objevovat parky národní.

Každý z těchto parků sdílí stejné symbolické struktury. Toto je park Manatiales, národní park Chile. Tohle je brána parku. Když jí projdete, vstoupíte do jiného světa. Všechny parky mají monolit. Jeho tvar souvisí s tím, jak lidské bytosti v historii vždy stavěli. Má to něco společného se spojením nebes a Země. Máme také fontánu… podzemní prameny, voda, to je spojené s životem samotným. A pak je tu kamenná deska, což je taková malá připomínka jmen všech lidí, kteří pomáhali park vybudovat, protože parky nebuduje nikdo jiný, než lidé.

Jsou tu také sály, které jsou záměrně ponechány bez jakýchkoliv rozptylujících prvků. V našich sálech najdete buď pouze jiné lidi, nebo prázdný prostor, tedy dvě nejlepší prostředí pro reflexi nebo vnitřní zkušenost. Naše parky jsou otevřené každému. Říkejte tomu park nebo třeba, jako v Indii, ashram. Jména se mohou lišit, ale podstata zůstává stejná. Nakonec budeme mít i monolit. Ach ano, tady, monolit bude tady. Úklidová místnost a tahle sekce budou na druhé straně tady.

Některé parky jsou regionální, jako tento v Indii, Red Bluff v Kalifornii a Atiglliano v Itálii. Jiné parky jsou národní, jako Manatiales v Chile nebo španělský Toledo Park. Argentinský La Reja je parkem celé Jižní Ameriky. Dnes je park v La Reja na okraji Buenos Aires plný lidí vychutnávajících si tohoto krásného květnového dne. Namísto pouště nebo hor jsou tu stromy a tráva, ale stále tu najdeme známou bránu, sály, monolit, fontánu a samozřejmě stejnou atmosféru, stejného ducha. A srdce tohoto ducha.

Jaká je povaha té zkušenosti, o které neustále slyšíme? Ve stejné chvíli, kdy se váš dech prohloubí. Zkušenost, o které se říká, že bez ohledu na vaše přesvědčení může vést k hlubokému vnitřnímu míru, neomezené životní síle a radosti, jenž dokáže odolat nevyhnutelným životním těžkostem. A muž, který to všechno započal: Víte, pokud si myslíte, že spiritualita je pouze o náboženství… Nebo pokud si myslíte, že moudrost by měla být rozptýlená a neurčitá, možná hledáte na nesprávném místě.

Pokud očekáváte někoho zahaleného v róbách, pomalu gestikulujícího, jemně mluvícího o lásce, možná hledáte špatného mudrce. Tento je z malého jihoamerického města. Mohli byste ho minout v davu a ani se neohlédnout. Nepluje nad zemí, ani se okolo neprohání ve zlaté limuzíně. Zato si za celá ta léta nikdy neúčtoval žádný poplatek za své učení nebo svůj čas. Žije celkem normálním životem, má rodinu a psa. Nic příliš okázalého, ale je to vřelý domov plný přátel a smíchu.

Prostá lidská bytost, stejně jako my ostatní; no alespoň v určitém směru. Jsem na cestě na smetiště pro plynové vedení do parku. Je ale také někým, kdo byl po léta ignorován, zesměšňován a perzekuován, a přesto dokázal hluboce zasáhnout mnoho lidí, bez ohledu na odlišné kultury, ekonomické postavení nebo způsob života. Co ale člověk jako já, plný obav a úzkosti, co mohu dělat? Musíte začít stavět na zkušenosti, která vás proměňuje, která vám otevírá nové horizonty.

Bez této zkušenosti budete stále chodit v začarovaném kruhu. Je to právě tato transformující zkušenost, o které stále mluvíme. Zkušenost, která vás zbavuje strachu, která vás zbavuje úzkosti, která vás zbavuje uzavřené budoucnosti. Zkušenost, která vám otevře nové horizonty. Kdo je tento zvláštní muž, který si troufá nám říkat, co potřebujeme? Jsou lidé, kteří říkají, že jsi člověk jako každý jiný a jsou lidé, kteří tvrdí, že jsi prorokem. Další říkají, že jsi polobohem, bohem, ďáblem.

Lidé říkají spoustu věcí…. Věřím, že lidé mají právo takové věci říkat… a co? Vůbec mě to netrápí. "Vždyť on je prorokem," …a? Ani to, ani ono. "Je to obyčejný člověk,"… a? Jde o to, aby se lidé zbavili utrpení a bolesti a toho všeho. Co na tom záleží, kým jsem? Avšak mohou nějaká poselství nebo zkušenosti být dost dobré? Jaký rozumně uvažující člověk může doopravdy věřit, že se věci mohou někdy změnit? Může být někdo tak naivní, aby věřil, že strach, nenávist nebo hněv mohou někdy skončit?

Mohl by někdo zpochybňovat, že smrt není ničím jiným, než konečnou porážkou? Řetěz událostí, který byl uveden do pohybu během života, nemůže být ukončen smrtí. Vždy jsem měl pocit, že Silo nám předkládá určitou výzvu; vybízí mě, abych zpochybňoval konvenční moudrost, vybízí mě, abych se ptal sám sebe… Co když je to možné, co když se opravdu mohu změnit? Co když je možné změnit všechno? Jak bych se potom zachoval? Co bych udělal jinak? A co když budeme i nadále selhávat v těchto nemožných snahách?

Jak říká Silo: Můžete být moudří a mocní, pokud však ve vás a vašem okolí neroste radost a svoboda, zavrhnu váš příklad. Místo toho zkuste přijmout můj návrh: následujte příklad toho, co se rodí, nikoliv toho, co se vydává na cestu ke smrti. Nemějte pocit, že jste sami ve vaší vesnici, ve vašem městě, na Zemi nebo mezi nekonečnými světy. Nemějte pocit, že jste připoutáni k tomuto času a prostoru. Nemějte pocit, že vaší smrtí se samota stane věčnou.

Silo, mnozí lidé se v současnosti cítí dost apokalypticky, mají pocit, že věci se vyvíjejí velmi špatně. Co si o tom myslíš? Zdá se, že se vše hroutí. Jsou to však instituce, jenž se hroutí. Politické modely se hroutí. A je vlastně velmi dobře, že se hroutí. V lidech se ale nic nehroutí, začíná se objevovat nový smysl, něco velmi významného. Očekávají jiný typ světa. Vedeme si dost dobře. Žádné apokalypsy, nic takového.