500 let před naším letopočtem se mladý princ vydal na cestu. Cestoval skrze bolest a utrpení, aby dosáhl nirvány - nekonečné blaženosti, o které všichni sníme. Symbol míru. Symbol soucitu, symbol nenásilí. On byl Buddha. Vyrostl v paláci obklopen přepychem. V období dospívání mu jeho výsada poskytovala každý požitek. Ale toho všeho se vzdal - aby nabyl konečného poznání. Putoval těmi nejtemnějšími chodbami své mysli, aby stanul tváří v tvář ďáblovi uvnitř něj samého.

Založil první světové náboženství, dnes následované více než 400 miliony lidí - náboženství, kde je meditace užívána k dosažení stavu naprostého míru a spokojenosti. Náš vlastní potenciál, naše vlastní úsilí poznat konečnou skutečnost. A události jeho života utvořili jeden z největších příběhů kdy vyprávěných - a Buddhu jako světovou nejtrvalejší ikonu. Život Buddhy Překlad Lavinia Dva a půl tisíce let po jeho smrti, Buddhovo poselství žije dál. Dalajláma - duchovní vůdce tibetského buddhismu - předává učení Buddhy - pokračujíc tak ve cvičení, které započalo dnem, kdy zemřel.

Buddhismus byl přejat mnoha odlišnými kulturami a má mnoho odlišných interpretací. Buddhovo učení vyššího duchovního klidu a jasnosti jsou některými vnímány jako náboženství, jinými jako filozofie, nebo dokonce psychoterapie. Někteří lidé popisují buddhismus tak, že to není náboženství, ale věda mysli. Buddhovo poselství je stejně důležité dnes jako bylo před dvěma a půl tisíci let. Co udělalo buddhismus tak populárním, je to, že je bystré a převážně pravdivé, že Buddha odhalil nesmírně důležité věci.

Narozdíl od ostatních náboženství, buddhismus, který se soustředí na mysl, nemá žádného svrchovaného Boha. Místo toho je zde velký učitel - Buddha nebo také Probuzený. Zdá se téměř intuitivní věku, kdy se psychologie stává pro mnoho lidí alternativou k náboženství. Je to prostředek, je to terapeutický prostředek pro vyrovnání se s problémy života a tak se to pro mnoho lidí zdá velice dosažitelné. Je mnoho zpodobnění Buddhy - a všichni buddhisté mají v mysli svou vlastní představu o tom, jaký byl.

Nějaký druh vibrace naprostého míru, nenásilí, myslím, že to tam musí být. Do doby o něco více než před sto lety život Buddhy zůstával Západu neznám. V době, kdy Britové kolonizovali Indii - zemi Buddhova narození - buddhismus zanikl, zničen hinduistickými králi a muslimskými nájezdníky. Původ a dějiště Buddhova života se stal pro všechny ztraceným. Nebyl dokud britští koloniální archeologové nezačali prozkoumávat severní Indii, že jejich objevy začali zakořeňovat Buddhův život v historické skutečnosti.

Kolem roku 1860 se řada archeologů začala pokoušet identifikovat místa související se životem Buddhy. Kolem roku 1890 bylo hodně těchto míst úspěšně identifikováno uvnitř oblasti, kudy protéká řeka Ganga, ale tehdy dvě velká místa spojená s buddhismem stále scházela, místo Lumbini, kde se Buddha skutečně narodil, a místo Kapilavastu, kde Buddha prožil dětství. Oblast k severu řeky Ganga byla méně známá, částečně kvůli velmi husté džungli, tygrům stejně jako malárii.

Byl zapotřebí průlomový objev k odhalení příběhu Buddhova původu. V odlehlé vesnici na druhé straně hranice v Nepálu byl objeven pilíř. Byla poslána britská expedice, aby rozluštila nápisy. Písmo je rané Brami písmo a jazyk je místní lidový jazyk severní Indie a vskutku samotné nápisy líčí, že se tady Buddha, Osvícený, narodil. Byl to první kousek důkazů naznačující, že Buddha nebyl jen postavou legend - skutečně existoval. Starověké buddhistické texty udali místo Buddhova narození jako Lumbini a nyní jej měli archeologové lokalizováno na mapě.

Nyní se snažili najít místo, kde Buddha prožil dětství - starověké město, uvedené v textech jako Kapilavastu. Bylo zřejmé, že bylo lokalizováno na západ možná 10 nebo 15 kilometrů na západ od Lumbini a že tam se hledání začalo stupňovat. Expedice odhalili dvě možná místa pro Kapilavastu - jedno v Indii, druhé v Nepálu. Po stovky let se o ně archeologové hádali. Nový výzkum od Dr. Coninghama a jeho týmu naznačuje, že starověké město leží v moderním Tilaurakotu - v Nepálu.

Je to nesmírně vzrušující místo, protože je tak dobře zachováno, provedli jsme řadu geofyzikálních průzkumů a poté jsme identifikovali řadu pokládaných silnic a bylo jasné, že celé město ve svém konečném výrazu bylo položeno na girded vzoru. A v jeho centru leží palác. Tady začíná Buddhův příběh. Před dvěma a půl tisíci let byla severní Indie rozdělena na království a republiky. Buddhův otec - Šuddhódana - byl zvolen náčelníkem kmene Šákjů. Vládnul svému království z pálce blízko předhůří Himalájí.

Jeho královna se jmenovala Maya. Legenda říká, že jedné noci za úplňku měla neobvyklý sen. Říkal, že vyjímečná bytost známá jako Buddha se měla narodit. Legenda pokračuje tak, že Čtyři Strážní Bohové světa nesli královnu Mayu do Himalájí v její posteli. Pomazali ji pak božskými parfémy a vyzdobili ji nebeskými květy. A bíly slon s šesti kly sestoupil z nebes, ve svém chobotu nesl lotusový květ a vstoupil do jejího lůna. Buddha zrodil z Mayi. Když se podíváte na tento příběh v buddhistickém pojetí a srovnáte s pojetím příběhu Ježíše, kde máte zjevení andělů.

Myslím, že je tam podobná základní myšlenka. Že síly, které jsou nad námi dávají najevo, že se děje něco skvělého. Říká se, že Buddha si vybral čas a místo, kde by měl být znovuzrozen. Chlapeček byl pojmenován Siddhártha - což znamená 'všechná přání splněna'. Ale jeho matka onemocněla po porodu a zemřela o pár dní později. Siddhártha byl vychován svou tetou. Rodina povolala bráhmanské kněží a potom důvěryhodného palácového věštce, aby předpověděl budoucnost mladého prince.

Všimnul si slibných znamení velké bytosti na Siddharthově těle, včetně znamení kola na jeho nohou. Říká se, že se Buddha narodil s určitými znameními na jeho těle, tzv. 32 znameními velké osoby. Objevují se na těle dvou druhů lidí. Jeden se stane Buddhou a druhý světovým císařem. Jeho otec byl celkem nadšený z myšlenky, že se jeho syn stane velkým politickým vládcem. Proto se říká, že svého syna rozmazloval, aby mu zabránil vidět věci, které by ho mohli vést náboženským směrem.

Všichni věděli, že znamení znamenali, že Siddhártha byl vyjímečný, především král. Ale jak viděl svého zvídavého mladého syna vyrůstat, dělal si kvůli předpovědím starosti - že jednoho dne jeho syn opustí palác a stane se duchovním vůdcem místo aby zůstal a stal se náčelníkem Šákjů. Jak Siddhártha vyrůstal, jeho otec byl potěšen, když viděl chlapcovy vyjímečné schopnosti v královských sportech: šermu, zápasu a lukostřelbě. Ale také si všiml, že Siddhártha je hluboce přemýšlivé a zvídavé dítě.

Zdálo se, že ho více zajímá pokus porozumět povaze světa kolem něj než vojenské stíhání. Pro krále to byly ty nejdůležitější dovednosti, které by se měl mladý Siddhártha naučit, pokud se měl stát vládcem lidu. Od Siddharthy se očekávalo, že se stane budoucím králem a obráncem Kapilavastu - jednoho z prvních měst v severní Indii. Palác, kde Siddhártha vyrůstal, se už dávno rozpadl. Jeho bahenní a dřevěná konstrukce nezanechala nic, co by mohli archeologové zkoumat.

Ale více trvanlivé materiály byly nedávno objeveny v Tilaurakotu. Udělali jsme výkop 3 na 3 metry a nakonec jsme měli na místě velmi jasnou posloupnost a potom jsme začali být poněkud překvapení, když jsme identifikovali materiál známý jako malovaná šedá keramika, což je v podstatě plochá miska s černou barvou. Tento malý úlomek má obrovský význam. Dr. Coningham věří, že byl vyroben v pátém století př. n. l. - v té době Siddhártha vyrůstal v paláci. Co tu máme je centrum malého průmyslu.

Pravděpodobně máme co dočinění s osadou, kterou bysme dnes váhali nazývat městem - soustředěnou kolem velkého nádvoří patřící panovníkovi. A většina populace ve skutečnosti žila v zemědělském zázemí. Bylo to tohle zázemí, ležící za městskými hradbami, které fascinovalo Siddharthu. Takže když mu bylo devět, jeho otec mu povolil jít ven oslavovat každoroční festival orby, a on se dychtivě účastnil. Jeho první pohled na realitu za zdmi paláce otevřel Siddharthovi dveře k novému vidění světa a stal se zlomovým bodem jeho života.

Příběh říká, že sledoval orajícího farmáře. Viděl dřinu a úsilí, boj a opakování této vyčerpávající práce, něco, co v paláci nikdy nemusel vídat. Podařilo se mu vyklouznout ze slavnosti a být sám. První zkušenost se skutečným životem na něj měla hluboký dopad. Pro všechny ostatní to byla oslava - ale pro Siddharthu to symbolizovalo něco docela jiného. Cítil, že ho jeho mysl vede do hloubavého stavu. Díval se na pluh jak rozřízl a rozdělil půdu a všiml si ptáka, který jedl čerstvě odkrytého červa.

Zeptal se sám sebe, proč živé bytosti musí takto trpět. Kdyby farmář neoral, pták by nejedl červa. Zjistil, že všechno je propojené a že každá činnost má své důsledky. Toto základní pozorování se stalo jedním ze základních kamenů jeho učení - známé jako karma. Jak se Siddharthova mysl soustředila na tyto hluboké myšlenky, upadl do tranzu, džhány, stavu mysli, který se stal jeho prvním krokem na cestě k osvícení. Seděl pod stromem a jen se soustředil na pluh pronikající zemí.

A říká se, že během toho se docela přirozeně dostal do stavu meditace nazývaného první džhána. Což bylo velice radostné. A toho pak využije jako části své duchovní cesty. Spojitost k buddhistické meditaci je soustředění se na něco, co má uklidňující zaměřený účinek. Možná i nápad soucitu s červy, kteří byli zabíjeni, jak pluh pronikal zemí. Takže předpokládám, že by to někdo mohl vidět jen jako část jeho poněkud zvláštní povahy. Chování mladého prince velmi zneklidnilo krále.

Bráhmanismus - v tom čase tradiční náboženství - trval na tom, že synové by měli jít ve stopách svých otců. Jednou z věcí, které si myslím, že dělají tento příběh tak silným, je, že si opět můžeme představit tuto scénu jeho otce, který se snaží ochránit svého syna od setkání s jakýmkoliv utrpením. Důvodem pro to je, že bylo prorokováno, že se buď stane celosvětovým panovníkem nebo se stane asketou, který dosáhne osvícení. Jeho otec samozřejmě chtěl, aby se stal králem a tak šel v jeho stopách.

Jak Siddhártha vyrůstal, jeho otec dělal co mohl, aby ho nalákal zůstat uvnitř paláce. Snažil se pro něj vytvořit dokonalý a svůdný svět, ve kterém by mohl žít. Jak bylo obvyklé pro prince, Siddharthovi byly nabídnuty krásné panny, které ho bavily hudbou a těšily ho svou fyzickou krásou. Když Siddhártha dosáhnul 16 let, král mu dokonce našel nádhernou nevěstu - princeznu Jasódharu. Siddhártha musel o její ruku soutěžit a král byl potěšen, jak dovedně jeho syn přemohl konkurenci.

Král se začal přesvědčovat, že život v paláci začínal jeho synovi nakonec vyhovovat. Ale to bylo zbožné přání a Siddhártha dotíral na svého otce, aby mu dovolil jít ven z paláce. Neschopný dále odmítat synovým přáním, král se zoufale pustil do čištění každého trna v oku z okolí paláce. Jako v Hollywoodském filmu, nemocní, chudí a staří byli všichni odstraněni z představy předkládané mladému princovi. Navzdory otcově snaze, Siddharthova první ochutnávka vnějšího světa odhalila tvrdou realitu.

S naivitou dítěte, vyrazil na cestu s Chanou, svým vozkou, jako jeho průvodcem. Princ podnikl čtyři cesty a viděl čtyři znamení - jak bylo předpovězeno palácovým jasnovidcem. Rané buddhistické texty dávají velkou důležitost tomuto bodu v příběhu, každá cesta odhalila Siddharthovi stránku života, která před ním byla záměrně ukryta. Na jeho první cestě se Siddhártha vydal na venkov, pryč od otcova vlivu. Všiml si starého muže, který se bolestivě prodíral vesnicí. Zeptal se Chany, co s tím mužem je a Chana mu vysvětlil proces stárnutí.

Siddhártha byl zděšen, když zjistil, že stárnutí je nevyhnutelné a děje se nám všem. Pro Siddharthu, realita začínala odkrývat krutý obraz světa. - Kde neštěstí a utrpení se zdálo dominovat každému aspektu života. Druhé znamení brzy následovalo, když si Siddhártha všiml nemocného muže, jehož rysy byly zkroucené nemocí. Zeptal se Chany, jestli může onemocnět kdokoliv a byl znovu šokován, když se dozvědel krutou pravdu, že my všichni můžeme. Ochranná zeď představ okolo něj se začínala rozpadat.

A čím dále se mladý princ odvážil, tím více hrůzám života čelil. Nyní uviděl tělo, uvázané ve lnu, které bylo neseno na pohřební hranici - a podle příběhu byl Siddhártha zděšen objevem, že nejen že jsou všichni lidé smrtelní, ale také tím, že se v bráhmanismu věřilo, že po smrti se znovuzrodíme - jen abychom trpěli a umírali znovu a znovu. Zdálo se, že není konce ani řešení bídnému a nevyhnutelnému cyklu života. Buddhův život je alegorie, protože nejdůležitějším bodem v něm je, že je tu mladý muž, vychován ve veškerém luxusu, a on si uvědomí, že to nestačí, protože je v šoku.

Je v šoku, protože se poprvé setkává se stářím, he encounters old age, nemocí a smrtí. Není přijatelné myslet si, že ačkoliv vyrůstal jako inteligentní mladík, vůbec nic o tom nevěděl. Jde spíše o to, vyjádřit obrovský dopad toho, přijít tváří v tvář těmto základním faktům lidského bytí, a je to, musí být, na nás, a že je to naléhavé, abychom s tím něco udělali. Ale bylo to čtvrté znamení,které definitivně nasměrovalo Siddharthovu budoucnost - muže nosící jednoduché roucho se žebráckou miskou před ním.

Proč by se někdo chtěl vzdát radostí života, aby se toulal krajinou a žebral? Zeptal se princ. Chana mu vysvětlit, že ten muž se vzdal těmto radostem, aby čelil realitě a hledal odpovědi k této bolestivé existenci. Příběh o čtyřech znameních vidím jako docela efektivní způsob, jak dát příběhu jisté existenciální zjištění. Všichni víme, že zestárneme. Všichni víme že onemocníme. Všichni víme, že umřeme, v našich myslích to víme, ale je velmi odlišné si sednout na den a uvědomit se, že to nejsou pouze ostatní lidé, kteří zestárnou, onemocní a umřou, jsem to já kdo zestárne, já onemocním a já umřu, a myslím že tento popis příběhu se snaží vylíčit tento moment existenciálního zjištění, kdy si poprvé uvědomíte, že umřete a víte to a zakusíte to.

Když se Siddhártha vrátil do paláce po své čtvrté cestě, jeho mysl se potýkala s jeho novým chápaním světa. Ovoce a květiny okolo něj uhnijou a odmuřou. Dokonce i zdi paláce se jednoho dne rozpadnou. Jeho žena mu právě porodila nádherné dítě. Ale oni oba jednoho zestárnou, onemocní a zemřou. Bylo to nevyhnutelné. Naučil se význam pomíjivosti a viděl jí ve všem kolem něj. Siddhártha věděl, že musí odejít od své rodiny, hledat odpovědi na otázky, které ho trýznily, i když to znamenalo opustit svou ženu a syna.

Navzdory tradici jeho rodiny a bráhmanismu, Siddhártha odešel, aby našel své vlastní odpovědi na utrpení života. Dle jednoho příběhu, hypnotická mlha uspala stráže, aby mohl utéct s Chanou, přes východní bránu paláce. Říká se, že u řeky Anoma si sundal šperky, vyměnil svá roucha za hadry a uříznul si své dlouhé vlasy. Požádal Chanu, aby je odnesl zpět do paláce. Siddhártha byl poprvé sám. Musel konečně uniknout falešnému světu života v paláci, kde bylo utrpení smeteno z dohledu.

Nyní se potřeboval střetnout tváří v tvář s realitou, jestli měl vůbec někdy najít řešení k bolesti bytí. Siddhártha čelil utrpení v míře, kterou neviděl nikdy předtím, když přijel do měst. A uvnitř těchto měst byli lidé svedeni dohromady, místy tam byl asi nárust nemocí a utrpení. Někteří lidé v tom spatřovali spoušť Buddhova zaměření na utrpení. Dával důraz na univerzální problémy, kterým každý člověk ve společnosti čelí. Siddhártha si uvědomil, že jestli měl nalézt odpověď na utrpení, které ho obklopuje, bude muset zpochybnit bráhmanistické náboženství, pod kterým každý žil.

Co Bráhmani měli, bylo posvátné vědění, toto posvátné vědění bylo soustředěné na znalost určitých textů, nazývaných védy, slovo véda samo o sobě jednoduše znamená vědění, tím pádem šlo o to, že bylo pouze jediné vědění, které vůbec stálo za to mít. S jejich posvátným věděním, bráhmanští kněží dohlíželi na každou fázi života, od zrodu ke smrti. Jejich požehnání bylo nezbytné, ale jejich vědění mohlo být předáváno jen na jejich syny. Postavení rodin Bráhmanů zůstávalo zajištěno - dokud toto nezačla zpochybňovat nová vlna myslitelů.

Byla to doba, kdy bráhmanismus, raná podoba hinduismu, byl zpochybňován, bylo to trochu jako v čase starověkých filozofů jako Platón a Sókratés ve starověkem Řecku. Lidé diskutující, hádající se s dalšími lidmi a Buddha se přes to snažil razit cestu. Popsal to jako změť názorů, džungli názorů. Jak Siddhártha prozkoumával tuto džungli, uvědomil si, že bylo potřeba, aby řešení pro utrpení života bylo spíše přístupné pro všechny, než výhradně pro pár jedinců - jako v bráhmanské tradici.

Buddha nesouhlasil s Bráhmany a řekl, že jedinec se nestává Bráhmanem tak, že se jím narodí, stává se jím tak, že žije dobře, jedinec se nestává vyvrhelem tak, že se jím narodí, stává se jím tak, že žije špatně. Toto je nádherná a duležitá myšlenka, je to jako říkat v naší společnosti, že pravý gentleman není ten, kdo se narodí do vhodné rodiny, ale ten, kdo se vhodně chová. Siddhártha při jeho hledání cestoval dále do severní Indie. Hledal alternativní způsob života, kterým by se pokusil překonat utrpení, které viděl kolem sebe.

Zajímali ho všechny nové filozofie, ale chtěl jít dále - dosáhnout hlouběji do své mysli. Rozhodl se soustředit na techniku meditace a vyhledal ty největší guru. Ve starověké Indii byly rozšířeny dva druhy meditace. Které spočívaly v dostávání se pod různé druhy nátlaku kontrolováním svého dechu nebo někdy půstem nebo procházením jinými druhy nepohodlí a cílem bylo dosáhnout toho, čemu říkáme změněné stavy vědomí. Takže mysleli, že mohou vyšplhat do vysokých výšin vesmíru.

Nemyslí to doslova, není to tak, že by si mysleli, že půjdou do vzduchu do výšky 1500 km, ale mysleli, že jsou určité roviny, které se stávají více a více abstraktní, takové jako rovina nekonečnosti prostoru a následně rovina nekonečného vědomí a pak také rovina nekonečné nicoty, tyto věci se Buddha musel rozhodně naučit od svých učitelů. Říká se, že Siddhártha tak v meditaci vynikal, že přilákal skupinu pěti následovníků a jeho učitelé ho požádali, aby zůstal a převzal jejich školy.

Ale Siddhártha se rozhodl, že toto cvičení o samotě není odpovědí na problém utrpení a znovuzrození nebo renikarnace. Vydal se prozkoumávat jiné techniky - tentokrát se soustředil na své tělo. Takže zkusil jinou metodu, což byl přísný asketismus. Obsahoval věci jako půst, žádné mytí, meditace, kde se zadržuje dech na velice dlouho a je to velmi působivý, umíněný způsob. Asketové mohou hladovět a dokonce se mrzačit. Pro ně je fyzické tělo pouhá bariéra k duchovní svobodě.

Tím, že odhodí svou náklonnost k tělu, vyčistí svou mysl a osvobodí duši. Siddhártha se snažil dosáhnout tohoto stavu osvobození. Držel půst tak dlouho, že jeho život visel na vlásku. Všechny mé končetiny, jakoby jejich klouby byly vázané uschlými popínavými rostlinami, mé hýždě jako kopyta býčků, má vystupující páteř jako řetězec míčů, má vyzábla žebra jako ohromné krokve pororozpadlé chaty. Mé oči hluboko v důlcích, zorničky třpytící se jako voda v hluboké studni.

Jako nezralá tykev se svrašťuje a zmenšuje v horkém větru, tak se stal mám skalpem. Těsně, než Siddhártha zemřel hlady, mladá dívka mu zachránila života, když mu dal misku rýže a mléka. Uvědomil si, že kdyby znovu hladověl, prostě by umřel, aniž by něčeho dosáhl. A podle příběhu žil na jednom zrnku rýže denně. Prakticky vyhladověl a uvědomil si, že ukázňování těla přes extrémní sebeodříkání, způsobování bolesti tělu, to neřeší problém. Když jeho pět následnovníků vidělo Siddhárthu, že se vzdal půstu, ztratili v něj víru.

Už nevěřili, že měl sílu dostát svým duchovním přesvědčením a opustili jej. Cítí, že vyzkoušel vše co je v nabídce, ale nic nefungovalo, a v této fázi si vzpomene na meditaci, do které spontánně přešel v jeho dospívání a on si říká, hm, možná tohle je cesta k probuzení, protože se nevěnuje touhám těla, ale přitom je velmi radostná a veselá. Siddhártha náhodou narazil na hudebníka, který ladil svůj sitár. Kdyby byla struna příliš volná, nehrál by. Kdyby byla příliš utažená, praskla by.

Někde uprostřed ležela melodická harmonie. Siddhártha si uvědomil, že toto jednoduché pozorování naznačovalo něco obrovské důležitosti. Byla to střední cesta, která ho měla dovést ke stavu mysli, který hledal, - stavu melodické harmonie - osvícení. Ale jak by toho mohl dosáhnout? A způsob, který Buddha nakonec použije, je to, co někdo nazývá všímavost nebo uvědomění si těla, které ani neignoruje, ani se ho nesnaží ovládnout, ale je to taková střední cesta. Střední cesta vedla Siddhárthu krajinou.

Cestoval šest let, zakusil bolest a utrpení a protáhl hranice své mysli. Ale stále ještě nenašel vnitřní mír a harmonii, který hledal. Stav absolutní moudrosti a nekonečné blaženosti známý jako osvícení. Siddhártha dorazil do Bodhgáji. Tady jeho trápení skončí. Sedl si pod strom a přísahal, že neodejde, dokud nedosáhne osvícení. Tělo se může rozložit, kosti se můžou rozpadnou, ale toto místo neopustím, dokud nedosáhnu osvícení. Už si sám sobě nedává zabrat, už se sám nesnesitelně nestresuje, už neprochází ničím bolestivým, říká si, život je dost bolestivý bez toho, abych ho dělal ještě bolestivějším, ale nechte mě klidně přemýšlet, přemýšlet, jak život funguje.

Začal soustředit mysl pozorností věnovanou pomalému pohybu dechu vdechovaného a vydechovaného, vytříbenému pocitu, který existuje v těle jen kolem nosu způsobem, který začínal vést ke ztišení mysli, jejímu zklidnění, usazení, shromáždění, pročištění. Siddhárthova mysl byla teď tak soustředěná, že mohl úspěšně proniknout do těch nejtemnějších částí svého nevědomí. Nyní mohl čelit svému konečnému a největšímu utrpení. Démon Mára, Pán ega a iluze se před ním objevil.

Dokázal v Siddhárthově mysli jakékoliv hrůzy udělat skutečnými. Je velmi důležité si zapamatovat, že Mára, tento král démonů, není jako křesťanský Satan, protože není pokušitel, a není to ani nějaký protějšek Boha, jsou to čistě psychologické síly, které máme uvnitř nás. Mára vypustil armádu démonů, aby zaútočili na Siddhárthu. Stříleli na něj hořící šípy. Ale uprostřed letu je Siddhártha proměnil na lotosové květy a ty neškodně dopadly kolem něj. Po tomto selhání se Mára pokusil svést Siddhárthu svými svůdnými dcerami.

Je napaden králem démonů, který je zároveň smrtí a touhou, velmi Freudovské, že svým způsobem touha je smrt, smrt je touha a král démonů mu vlastně nabídne své tři dcery, které jsou jak vášní nebo chtíčem, tak odporem, a tyto věci jsou stejně špatné, když se tomu vyhýbáte a říkáte, to je nechutné, jste také otrokem vášně - a on dokázal být naprosto klidný a lhostejný a jen na ně pohlédl bez pocitu přitažlivosti nebo odporu. Tváře Márových dcer začaly hnít před Siddhárthovýma očima.

Zlé dcery potom zmizely do země. Ve skutečnosti by se dalo říct, že Buddhovo poznání, že Mára je aspektem jeho samého, uplné poznání tohoto je jeho osvícení. Říká se, že jak odehnal ďábla, země se otřásla. Siddhártha, ve věku 35 let, prošel čtyřmi džhánami k dosáhnutí osvícení a stal se Buddhou - Probuzeným. Potom strávil 7 dni pod stromem v meditativním stavu absolutní blaženosti. Tento stav je viděn jako stav, kdy je mysl neuvěřitelně vybroušená a citlivá, můžeme si to představit jako jezero, které je naprosto klidné, které by zaznamenalo dokonce i hmyz na hladině.

Takže je viděn jako stav, kdy je mysl velmi, velmi silná jako nástroj vědění, velmi citlivá. V tomto vysoce sladěném stavu, Buddha viděl cestu pro únik z nevyhnutelného cyklu stárnutí, nemoci a smrti. Uvědomil si, že pokud odstraníme touhu, můžeme z našich životů odstranit nespokojenost a utrpení. Klíčovou příčinou bolestivosti a frustrace z života je toužebný druh náročných přání. V tom je obecný nesoulad mezi tím, jaké chcete, aby věci byli, a jaké ve skutečnosti jsou.

Toto pochopení, kterého Buddha dosáhl pod stromem, bylo zrozením buddhismu - náboženství nyní následované 400 milióny lidí. Buddha shrnul svou moudrost ve čtyřech vznešených pravdách, které jsou základem všech buddhistických vír. První vznešená pravda uznává, že v životě je utrpení. Druhá určuje příčinu utrpení - touhu. Ve třetí pravdě, jako doktor, Buddha odhalil, že pro touhu je lék. A ve čtvrté vznešené pravdě dal recept - jak vyléčit nemoc a dosáhnout osvícení, nirvány.

Konečným cílem bylo dosáhnout stavu mysli naprosto osvobozené od toužení, nevědomosti, chamtivosti, nenávisti a falešných představ, a tím osvobozená od všech příčin budoucího znovuzrození, kdy osvícený člověk umírá, jdou mimo rámec znovuzrození, do stavu mimo, pokud chcete, prostor a čas a nevrací se zpět, takže se to bere jako stav osvobození. Buddha dále učil, že morálka, meditace a moudrost jsou odrazovým můstkem k osvícení. Věnoval zbytek svého života pomoci ostatním následovat tuto cestu. - k osvobození od utrpení.

Jak počet jeho následovníku rostl, on pokračoval, aby založil školu - sanghu. Dnes chrám stojí vedle potomka toho samého stromu, pod kterým se Buddha stal osvíceným. Mniši zde se stali živoucí knihovnou Buddhova učení. Zpívání jeho svatých slov pod stromem Bódhi (osvícení) má podle buddhistů dávát zvláštní sílu jejich cvičení. Hlavní mnich je zodpovědný za zachování této tradice v chrámu. Nejdůležitější věcí je praktikování jeho učení. Praktikovat pilně, být vždy bdělý.

Takže teď bych řekněme vysvětlil buddhismus ve dvou slovech, praktikovat všímavost. Cesta k osvícení začíná soustředěním mysli a následováním řady přikázání. Morálka, meditace, moudrost. Takže nezabíjet, nekrást, nemít žádné nesprávné sexuální chování, nelhát a nedopřávat si opojných nápojů a drog. Tohle byl způsob života, který založil Buddha v úplně první sangze. Po osmi letech se vrátil do paláce a k rodině, kterou opustil Jeho otec odpustil Buddhovi za hlubokou bolest, kterou způsobil.

Král Šuddhódana si nyní uvědomil důležitost synova úkolu. Jeho nevlastní matka dokonce prosila, aby se mohla připojit k jeho sangze a stala se historicky první jeptiškou. Buddha je v očích buddhistů ospravedlněn dokonce z opuštění své ženy a dítěte, aby pokračoval ve své osamělé cestě pokusit se a najít řešení životních problémů a jak bychom měli život žít a pro něj, jak bychom měli život žít, je otázka mnohem důležitější než mít nějaké majetky nebo dokonce společnost milovaných.

Buddha znovu opustil rodinu. Vydal se učit, po 40 let - předával svým následovníkům moudrost, které dosáhl pod stromem Bódhi. Ale ještě předtím než odešel, vysvětil svého syna na mnicha. Buddha povzbudil následovníky, aby žili spolu v klášteře nebo sangze - aby jim pomohl soustředit se na cestu k osvícení. Někteří lidé se stanou mnichy čistě kvůli meditaci, čistě praktikovat meditaci, čistě praktikovat život samotáře. Někteří se stanou mnichy, aby pracovali na propagaci náboženství.

Mnichové z celého světa přicházejí, aby žili v klášterech založených kolem chrámu stromu Bódhi. Nemnišští, laicčtí buddhisté, sem také přicházejí, aby se od nich učili. Mnichové musí žít v celibátu a vzdát se každé sobecké touhy. A to je jedna část tréninku, jak se zbavit vlastních tendencí, tendencí vždycky myslet na sebe a vžít se plně do souvislostí komunity sanghy. Potom když byly provedeny všechny oběti, těžká práce začíná - zapamatování si dlouhých zpěvů nebo manter.

Mantry jako tato mají účel - jsou určeny k testování mnišské paměti, koncentraci a závazku k Buddhově učení. V průběhu staletí se jeho poselství vyvinulo do řady různých tradicí, s jejich vlastními výklady a klášterní praxí. Ale Buddha učil, že i laikové mohou následovat cestu k nekonečné blaženosti a konečné moudrosti. Většinu lidí na západě nepřitahuje buddhismus jako způsob, jak nechat společnost za sebou, přitahuje je praktikování meditace jako způsob, jak být více efektivní uvnitř společnosti a to je způsob, ve kterém poselství buddhismus nabírá zcela jiné kasty, protože se stavá druhem sebezdokonalování, způsobem, jak se vypořádat se stresem života, způsobem, jak si vyjasnit cíle a plány.

Mnoho lidí na zapádě přitahuje zejména buddhistická meditace. Myslím, že všichni z nás někdy zahlédnou to kouzlo a tajemství okamžiku. Co meditace dělá, je, že nám pomáhá dotýkat se toho mnohem častěji, pomáhá nám být více klidní a kontrolovaní ve své mysli a můžeme vytvořit podmínky, které nám dovolí vstoupit do stavu povědomí o vzájemné závislosti, pomíjivosti, nirvány. Některé školy buddhismu věří, že Buddha byl nadlidský, magická postava, která se stýkala s bohy a konala zázraky.

Další, že nebyl nic než lidská bytost a věří, že toto dodává sílu jeho poselství. Není pochyb, že si Buddha přál být pamatován jako lidská bytost s lidskými slabostmi, ne snad slabostmi intelektu nebo morálky, ale určitými fyzickými slabostmi a Buddha trpěl bolestmi zad ke konci života, trpěl různými fyzickými obtížemi a slabostmi. Buddha zemřel v 80 letech na běžnou nemoc - otravu jídlem. Říká se, že předtím, než zemřel, upadl do hlubokého tranzu, na své cestě z toho světa do nirvány - stavu nekonečné blaženosti - osvobozen alespoň od znovuzrození, osvobozen alespoň od utrpení a smrti.

Byla sestavena rada pro zaznamenání Buddhova učení pro příští generace. Ty byly učeny zpaměti po století generacemi mnichů. Buddhovo tělo bylo zpopelněno. A jeho ostatky byly zachovány. Byly uschovány o 200 let později indickým prvním císařem - králem Ašókou, který konvertoval k buddhismu. Postavil velké pamětihodnosti - stúpy - a postavil sloupy, aby označil klíčova místa Buddhova života. Ašóka se pak stává naprosto klíčovou postavou, a to jak z hlediska skutečného šíření buddhismu, ale pak jako vzor pro budoucí buddhistické vůdce napříč Asií, ohlížejí se na Ašóku jako na druh ideálního krále a stoupence buddhismu.

Takže pokud víme, císař Ašóka, který ovládal více než dvě třetiny moderní Indie v polovině 3. století před naším letopočtem, pomohl mnichům vyslat mise do zemí hraničících s Indií, misionáři byli posláni nahoru do Kašmíru, Nepálu a jistě Srí Lanky. Konvertovali krále, král vyjádřil podporu buddhismu a Srí Lanka se tak stala buddhistickou zemí od té doby až do dnes. A v zemi za zemí víme, že po mnoho století touto cestou byl buddhismus úspěšně usazen. Ašókovy sloupy přežily buddhismus v Indii - odolaly muslimským invazím a přežily, aby zachytily pozornost prvních koloniálních archeologů.

To dalo velmi významný impuls k oživení buddhismu - touhu vrátit se na místa spojená s Buddhou. Představování buddhismu pro lidi na Západě. Ale tyto výzkumy se také staly nejzákladnější pro obnovu buddhismu v Asii. Dnes místa spojovaná s Buddhovým životem přitahují turisty a poutnící se hrnou do Bodhgáji následova Buddhovy stopy, doufajíc, že najdou, stejně jako on, věčný mír a spokojenost a lék na utrpení a smrt. Je to velká ironie, že po Buddhově smrti se osoba, která kázala o zbytečnosti rituálu a také zbytečnosti kultu osobnosti stala objektem rituálního uctívání a tak velkého kultu osobnosti, jaký kdy v historii existoval.

Buddhistické chrámy byly postaveny v Bodhgáji reprezentující různé tradice z celého světa. Buddhismus, ve všech jeho formách, se vrátil domů, ke stromu Bódhi, na místo, kde jednou princ dosáhnul osvícení a stal se Buddhou. Buddha dosáhl osvícení v tom prchavém okamžiku mrknutí, v tomto okamžiku, prchavý okamžik je doba, kterou trvá si uvědomit, že ten okamžik nelze vysvětlit. Ten zvláštní okamžik dal zrod prvnímu světovému náboženství - náboženství bez Boha, kde cesta k nirváně leží v mysli úplně každého z nás.