V srpnu roku 1945 vstoupil svět do nové, atomové éry. Ukázalo se, že moderní věda a technika nemjí takřka hranic. Osud Hirošimy a Nagasaki poznamenal svět druhé poloviny XX. století. V roce 1949 vyzkoušel SSSR atomovou pumu. Byla nastolena rovnováha, která však neměla dlouhého trvání. Rozjelo se další kolo jaderných závodů mezi bývalými spojenci z dob 2. světové války.

Spojené státy se rozhodly relaizovat myšlenku jaderného fyzika Edwarda Tellera a v roce 1952 úspěšně vyzkoušely superbombu - vodíkovou pumu. Sověti, v režii všemocného Lavrentije Beriji, nasadili na závodní dráhu své nejlepší mozky - Kurčatova, Tamma a mladého Andreje Sacharova.

12. srpna 1953 bylo skóre vyrovnáno. Sovětský svaz úspěšně vyzkoušel svou vlastní vodíkovou pumu. Jaderná konfrontace nabývala zcela reálných rozměrů a v generálních štábech obou stran se s použitím atomových zbraní počítalo jako s daným faktem. Američané snížili výdaje na konvenční zbraně a vsadili na atomový arzenál. Sověti zbrojili na obou frontách. Další jaderný test podnikly USA v roce 1954. Jejich puma byla čtyřicekrát silnější než sovětská.

Moskva kontrovala o rok později. Šílené závody a z dnešního pohledu nepředstavitelně nebezpečné zkoušky v ovzduší se rozjely naplno. Vodíkové pumy se staly předmětem diplomatických jednání a politického vydírání. Západní vědci a veřejnost si otevřeně přiznávali nebezpečí, které světu hrozilo. Sověti využívali nastalou situaci pro svou demagogickou propagandu v zahraničí i doma. I v SSSR se ale ozvaly hlasy rozumu - byť zatím jen neveřejně.

Akademik Kurčatova a jeho tři kolegové informovali v důvěrném memorandu stranické vedení o skutečnosti, že v případě jaderného konfliktu hrozí lidstvu totální zkáza. Koncem padesátých let 20. století obě supervelmoci pochopily, že použití "superbomb" není v zájmu ani jedné z nich. Ruku na pomyslné spoušti však američtí i sovětští stratégové drželi dále. Jaderné zbraně ani na počátku 21. století ze světa nezmizely. Naopak, "klub jaderných mocností" se "úspěšně" rozrostl.