BOMB IT
Ve filmu vystupují: 2EASE (ACC crew), ADRIAN NABI, AROFISH, (AUGOR - not talking), (BEL-KIA - not talking), BELX 2, (BETE NOBREGA - not talking), BG 183 - TATS crew, (BIO - TATS crew - not talking), BLEK LE RAT, (BOLETA - not talking), BRAD DOWNEY, CBK crew, CLAW, CORNBREAD (New York), DAIM, (DARIUS JONES - not talking), (DISKAH - not talking), DJ TONY TONE (New York), (DO - not talking), DRO (ACC crew), EXTRA, FAITH 47, FALKO, FUCKIN' REVS (New York), (GALO - not talking), CHAZ BOJERQUEZ, (CHIKHI - not talking), CHINO (New York), (INDIE 183 - not talking), INKIE, ISE, (JAKE - not talking), (JEL - not talking), KAFRE, (KAT 1 - TPA crew - not talking), KENOR, (KET - not talking), (KID ACNE - not talking), KODE, KONOK/COIO, (KRS ONE (New York), (KUZZ - not talking), LADY PINK (New York), LADY TRIBE, LAVA aka STRAIGHTMAN (New York), LOOKIS, (LORENZO MCKRAY - not talking), MAK1 ONE - not talking), MARC ECKO, MEAR ONE, MICKEY, MR.ICE, NEON, NETA (ACC crew), NIC ONE (New York), NINA, NUG, (NUNCA) (OPSE - not talking), OS GEMEOS, PEZ, PIKE, POSE TWO (New York), RAMM-ELl-ZEE (New York), (RESQ - not talking), (RETNA - not talking), REVOK, (RIME - not talking), ROBBIE CONAL, RON ENGLISH, SCAGE, (SEAN - not talking), SHARP, SHEPARD FAIREY (OBEY), SHINZENTOMOTEL, SHOK 1, SHUCK2, SIXE, SKUF (New York), (SMASH - not talking), (SPETO - not talking), STAY HIGH 149 (New York), TAKI 183 (New York), TERRIBLE T-KID 170 (New York), (TOE - not talking), (TOOMER - not talking), TRACY 168 (New York), (TWO THINGS - not talking), (VERIM LEZORE - not talking), VERY ONE, (VITCHE - not talking), (VYAL - not talking), WAG(I) - (PIGMEUS crew), WEALZ 130, (WEST - not talking), ZEDZ, ZEPHYR (New York), (ZESER - not talking), ZEZAO, ZOZEN
"Vždy jsem měl rád své jméno, a to i poté, co se to pro lidstvo stalo módou. Stejně, jako to obvykle mladí a vzdělaní lidé dělají, psal jsem ho všude. "
Goethe, Poezie a pravda Umění je zbraň. Když jsem to pozoroval, říkal jsem si: Ó...PÁNI...JÓ. Graffiti je energie. Kurevsky pořádná energie. S Graffiti to je jako v životě. Protože tma se mění ve světlo. Proč lidi šukaj? Proč jedí? Víš co, proč lidi močí? Protože to je instinktivní. Je to v tobě a vychází to ven.
Stáváme se tak otupělí těmi všemi obrázky, které na nás útočí, až se stávají nesmyslnými a nutí tě přemýšlet, co se za nimi skrývá. My se neprosíme o prostor, bereme si ho. Graffiti zkrátka překračuje všechny hranice. Dělaj to i děcka z jakéhokoli prostředí, kultury, z jakéhokoli ekonomického zázemí. Je to největší umělecké hnutí, se kterým jsem se kdy setkal. Mnohem větší, než renesance i než cokoli jiného. Neustále to roste. Je naprostej nesmysl, že to vzniklo v New Yorku.
Začalo to ve Filadelfii. Jako počáteční bod jsem vždycky považoval CornBread-a. Byl jsem první graffiti umělec na světě. Začalo to tady ve Filadelfii. Dneska to můžeš vidět v Evropě, Japonsku, Africe i kdekoli jinde. A to všechno vychází od mně. Tady bývala zeď elekrikářské firmy. Byla to úplně první zeď, na kterou jsem napsal. Svoje jméno jsem dostal v polepšovně, protože jsem vždycky žadonil u kuchaře, aby přinesl kukuřičný chleba, namísto bílého chleba, který jsme jinak měli každý den.
Pořád jsem si na to stěžoval a pořád mě s tím vyhazovali. A tak jsem přilnul ke svému jménu. Začal jsem ho psát na záda mých košil a na zdi polepšovny. Všichni z polepšovny o mým jméně mluvili. Tak jsem ho začal psát i na ulicích, aby se o mě začalo mluvit i venku. A to se přesně stalo. Čím víc o mě mluvili, tím víc jsem psal. Čím víc o mě mluvili, tím víc jsem psal. A tak se jeho jméno šířilo a šířilo. A víceméně se stalo jakousi značkou. V roce 1971 byl zabit můj kamarád, který se jmenoval Cornelius.
V novinách napsali, že CornBread umřel, kvůli slovu "CORN" v jeho příjmení. Tak jsem jim chtěl ukázat, že se mýlili. Věděl jsem, co udělám. Získám si pozornost všech. Takže jsem šel do ZOO a napsal jsem na vstupní automat, na klece opic, lvů, na lavičky, dokonce i na obě strany slona: "CORNBREAD ŽIJE." Za to mě zavřeli. V roce 1971 začal být New York známý, jako hlavní město graffiti. Titul, který roky patřil Filadelfii. Čísla a jména jsou vidět čím dál tím častěji na každé ulici, budově, nebo škole, které by jinak splynuly s okolím.
Ale to, co to doopravdy začalo, byl článek v New York Times v červenci 1971, o TAKI-m 183, kde byl nazván průkopníkem graffiti. Jezdíval jsem buď vlakem, autobusem, nebo prostě šel pěšky. Nikdo nechápal, jak může mít jméno na tolika místech, jako je Bronx, Staten Island, Queens... TAKI byl pošťák, takže musel cestovat po celém Manhattan-u a psal svoje jméno, kudy chodil. Hodně jsem chodil po Východní straně, kde hodně lidí pracuje v novinách, či magazínech. Řekl bych, že jsem ten, kdo to spopularizoval.
Protože jsem byl ve správnou chvíli na správném místě. V té době už jakýsi "writing" existoval, ale ten článek to celé ze dne na den - - ještě více nakopl. Tehdy město vypadalo - - no jako skládka. Když jsi zašel do Bronxu, vypadalo to tam, jako kdybys přišel do 2. světový války. Jako po náletech Německa. V té době, jako kdyby Bronx zemřel. Vyrůstal jsem v Bronxu, neměli jsme žádné hračky. Hráli jsme si na chodnících, nebo kdekoli, kde se dalo. Byli jsme zvyklí spolu běhat za kilovou flaškou mezi sebou.
Město bylo v tak STRAŠNÝM stavu a nikdo s tím nic nedělal. Tak jsem si řekl: " JÁ VÁM DÁM NĚCO NA PRÁCI!" Tak je to správně! Vyrazit ven a jít bombit. Tak se to říkávalo. ZBOMBIT SYSTÉM. Když vidíš všechny ty sračky, co se každej den dějou, řekneš si: Seru na všechno ostatní, jdu si ven dělat "svoje." Je to způsob, jak přimět druhé se nad něčím pozastavit. Existuju! To jsem já! Ahoj světe, jsem tu, do hajzlu! Když dáte kterémukoli dítěti do ruky tužku, přirozeně s ní půjde ke zdi.
Graffiti writing začal už na samém počátku lidské kultury. Lidská kultura se odjakživa objevovala na různých místech, včetně zdí. Malovali na zdi jeskyň, vyprávěli příběhy. A to je přesně to, co dělá i dnešní graffiti. Alexandr Veliký psal na vrcholky egyptských pyramid. I mnozí lidé v dávných časech, kteří navštěvovali cizí místa, tam zanechávali své značky. Řekl bych, že Římani, Křižáci, nebo kdokoli z historie na svých výpravách zanechávali značky, ve formě rozvoje životního stylu.
I když to bylo spíše jako: "Byl tu Tony" a tak. V historii můžeš najít spoustu příkladů toho, že lidé píšou kým jsou, kde byli... Tady začala moje graffiti kariéra. Tehdy v roce 1972 jsem tady udělal úzkou fixou svoje první tagy "KING 13". Šel jsem do tadytoho obchodu, přesně tady, byl jsem asi takhle vysokej, tady jsem psal svoje jméno, když v tom na mě zezadu někdo takhle poklepal, tak jsem se otočil a tam stáli 3 týpci, víšco, tam u výlohy, A udělali mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout: "Přidej se k našemu gangu, nebo ti nakopeme prdel."
Tak jsem řekl: "Kurva, přidám se k vám." Dělali vlaky a učili mě, jak se do nich dostat. Jezdili jsme je tam malovat z 116. ulice do centra na 125. ulici. V roce 1977 jsem byl venku s pár kámošema, když v tom se objevil druhej gang. Jeden z nich ke mě přišel, namířil na mě bouchačku a řekl: " Hej, naval 50 barev, nebo chcípneš." Měli jsme celkem dobrý barvy, tak jsme si řekli: "Serem na ně." A pamatuju si, jak jsem mu asi takhle chytil bouchačku, takhle jsem se natočil, on na mě vystřelil, vytáhl jsem svojí bouchačku, jenže ta, jako naschvál, vybouchla.
Zavřeli mě. Za násilí v gangu. Můj otec se za mnou nepřišel podívat, ani nikdo z mýho gangu. Nikdo z nich. Můj bratr jednoho dne přišel s čtvrtkou. a s několika fixama "Bufallo", a tak jsem se stal TK-em. My si neříkáme "graffiti writers", takhle nám říká společnost. My si říkáme bombers. Jsme vojsko. Vojsko není to, co si vy myslíte. My se o vás nestaráme. My chodíme ven "zabíjet", "pálit" (burnin'). Veškerej "bombing" je o ničení. Víš co, je to jako odpálit normální bombu.
Když jdeš k té opravdové podstatě graffiti, je to všechno o podpise a tag-u. Z toho vzniklo něco většího, někdo vzal plechovku a řekl: "Hele, tohle je dobrý, ale tohle: Je ještě lepší." Takhle se dělá thow-up, předvedu to vám všem zasranym začátečníkům. nejdřív namaluješ obrys, potom výplň. Použiješ fatcap, kterej, jak můžeš vidět, rychle vyplňuje. A teď udělám obtah. Celkem mi to zabere tak minutu až dvě. Boom! A je to. Hotovo. A někdo řekl: "Dobře, ale TOHLE je lepší, než to všechno předtím."
Piecy jsou zkrátka tvoje jméno, vytvořené propracovanými písmeny. Ať už jednoduchým stylem, nebo wild-stylem, anebo s dvojbarevným "přechodem", se stínama, 3D, nějakým designem, nebo třeba s oblakem, s ozdobou... Celá tahle umělecká forma je založená na práci s písmeny. To máš jak s jazzem: Vezmeš jazz a změníš jeho obvyklou podobu. Přidáš do něj třeba beatbox. I když trochu jinak, my dělám s písmeny to samý. Vezmeme základní abecedu a roztáhneme jí. Tady, jak vidíš je "P", dlouhá špička tady a tohle přidaný rozšíření.
Zkrátka do toho přidáme "funk", jako to děláme se vším. Nechceme ztratit základ písmene, ale chceme, aby se písmeno ztratilo. Je to jako vzít tvoje jméno, tvojí osobnost a pak jí zdůraznit. P, O, S, E - T, W, O. Pose Two. Wildstyle vážně není jenom styl. Je to způsob života. Okey, pojďme si to hned ujasnit: Musím zmínit TRACY-ho 168, tehdejšího krále Wildstyle-u 70. let. Wild pro mě znamená: To, za co bych dal život a žít si podle sebe a "Style" je to, pro co já respektuju druhé a druzí mně.
Takže WildStyle je kombinací 2 slov, znamenající to, jak žiju a kým jsem. Nemohl bych to vytvořit sám, Vzniklo to díky nám všem, kdo v to věřili. A my to promítáme do našich graffiti. Do našich písmen, tak to vyjadřujeme. To je WildStyle. Řekli jsme si: "Vyšplháme na vrchol Brooklynskýho mostu a uděláme tam piece. To je WildStyle. Nezáležá na tom, že ty písmena jsou na hovno a beze stylu. Ne, ne, ne. Záleží na tom, že moje jméno je na vrcholu Brooklynskýho mostu! Se mnou vyjebávat nebudeš! To je WildStyle.
Udělali jsme tag a mysleli jsme, že pak už ho nikdy neuvidíme. Možná někdy odpoledne na cestě zpátky jsem si všiml svého jména na vlaku. Páni! Myslel jsem, že svoje jméno už nikdy na vlaku neuvidím, nemohl jsem uvěřit, že jsem znova viděl svoje jméno. A to mě dostalo. Vedle mýho tagu by další, kterej říkal něco jako: "Jak je?" a taky: "Hej, jak to jde? Zdravim z Brookynu" Páni! Tohle je ta nejlepší věc na světě! Tahle umělecká práce, pohybující se na kolech, k tobě přijela. Je to realita!
MUZEUM NA KOLECH! Kde jinde tohle uvidíš? Jenom v New York City! Tohle byl můj úplně první zkušební vlak, který jsem namalovala v sotva 16-ti letech. Jakmile jsem uviděla to moje jméno naživo na jedoucím vlaku, s nastupujícími a vystupujícími lidmi, musela jsem v tom pokračovat Moje máma se pochopitelně děsila toho, že bych někde pobíhala, v noci se plížila z domu, Ale nic mě nemohlo zastavit. V noci jsem vylezla z postele a z okna, abych s šla s mými kamarády malovat.
A když jsem se pak zase plížila zpátky, máma mě ve tmě profackovala mlátila ve tmě všude okolo, jen aby tě zmlátila. Vůbec jí tam nečekáš, když se tam tak plížíš... Čím víc mi říkali: "Ty jsi holka, nemůžeš malovat graffiti, ani chodit na metra. Protože jseš ženská! Tak jsem se musela sebrat a donutit je zmlknout. Není to hra, zahrnuje to chodit tam s někým, kdo zná daný yard, nebo odstavku, plány, kdy se tam dá vniknout, kolik máš času, zná únikový cesty. Musíš zvládnout běžet s těžkým báglem plným barev na zádech, překonat velký elektrický ploty.
Je to jako malá vojenská mise. Writers jsou vojáci ulice, chodí na mise. To je to, co děláme. Plánujeme, posuzujeme, máme strategii, studujeme mapy, dělámy své úkoly. Nebojujeme ve vaší válce. Bojujeme ve své vlastní. Chodit v noci ven, vydat se "psát" s tvými kamarády, nevíš co se může přihodit, někdo se může zranit, rozbít si hubu, nebo se ráno můžeš probudit ve vězení. Tomu se říká vzrušení! Tehdy v '89-tým oficiálně vyčistili poslední vlak. Město chytře poznalo, že graffiti writers mají rádi slávu.
Odebereš slávu a graffiti zmizí. Tady je dohoda: Ty to pomaluješ, já vyčistím. Ty to pomaluješ, já vyčistím. Ty to pomaluješ a já to nikdy nenechám vyjet z yardu. Writers nakonec řekli: "Kašlu na to, když to nenechaj vyjet, nikdo to neuvidí." A to je to, co oni udělali. Pověsili řemeslo na hřebík. Nebyl jsem připravenej přestat malovat jen proto, že se začaly čistit vlaky. Takže většina energie se soustředila jinam. Ostatní graffiti nemusely pokračovat na metrech ale, víš co, mohlo přežívat na ulicích.
Moje jméno je Fuckin Revs. F-U-C-K-I-N R-E-V-S A jsem writer, grafiti writer. Nejsem moc společenskej typ. Někteří lidé jdou do práce a řeknou: "Jsem společenskej typ." Ale to není můj případ. Mám svýho psa, je to můj parťák. Víš co, to je všechno co potřebuju. Okolo roku '80 - '81 jsem se dostal k punk-rocku a ke graffiti. Nikdy jsem se neohlížel zpět. Ani nejsem k ničemu na tomhle světě upnutej. Víš co, mohl bys mi říct: "Za 2 vteřiny zemřeš." A já bych řekl: "Dobře."
Můj otec byl stavitel mlýnů, můj děda byl dělník, já jsem taky dělník, stejně tak, jako můj strýc. Což v podstatě znamená dřít jak osel, víš co. A tím jsem se nikdy nechtěl stát. Bylo to něco, co jsem nesnášel. Když jsem byl malej, vídával jsem odcházet otce z domu v půl šestý ráno. Proto jsem dělal graffiti, proto jsem byl do hardcoru. Zkrátka jsem nechtěl být jako on. A dopadlo to tak, že jsem zkončil skoro jak on, což mi pořádně zamotalo hlavu, vůbec jsem nechápal, jak se to stalo, když jsem proti tomu tak bojoval.
Tak jsem začal lepit letáky. A v tu chvíli jsem uviděl COST-a lepit svoje letáky. Dal jsem se s ním do řeči a měli jsme ten samej pohled na svět: "Nasrat na všechno a všechny. Překonáme je a ukážeme těm zmrdům, co v nás je." A to jsme i udělali. Obrátili jsme město vzhůru nohama. A v '85.-tým bych řekl, že nás město už mělo plný zuby. Chytli COST-a, dostal podmínku na 5 let, 1000 hodin veřeně prospěšných prací a pokutu. A tehdy jsem zamířil do podzemí. Tunely metra byly to nejkrásnější široko daleko.
Není nic lepšího, než být v tunelu metra. Je to jedno z nejnebeznějších míst, ale zároveň i jedno z nejklidnějších a nejbezpečnějších. Postupně jsem pomaloval tu největší oblast zdí. Psal jsem tam věci, příběhy, které se staly. Můj cíl byl udělat každej tunel v metra v systému. Řekl bych, že mi jich chybělo tak 35. A udělal bych je všechny, kdyby mě nechytli. Ale takhle jsem to vlastně musel vzdát. Na začátku 70. let politici, ani zákonodárci nevěděli, co si počít s děcky, co "píšou", nikdy dopravdy pořádně nezjistili, jak jim pomoct se k tomu postavit.
A tak se to rozhodli kriminalizovat. NEDĚLEJTE TO! Metro systém je ta nejživější část města. Spousta lidí upozorňuje, že přestanou jezdit metrem. Většina lidí si myslí, že se 40, 50, 60 % zločinu ve městě vyskytuje v metru. Proč to lidi vidí tak negativně? Protože se podívají na graffiti. Né, že by tvrdili, že graffiti způsobuje zločin, ale graffiti jim přinejmenším evokuje dojem, že systém nikdo neovládá.
Princip rozbitého okna představuje metaforu: Když se rozbije okno, a nikdo ho neopraví, vyvolává to dojem, že to nikoho nezajímá a vede to ještě k větším škodám a k dalším rozbitým oknům, takže zůstanou v neopraveném stavu, což je znak toho, že se o to nikdo nestará, což vede ke strachu ze zločinu, z mnohem vážnějšího zločinu, včetně chátrání města. Graffiti je brána, vedoucí ke zločinu. Pro děti to je brána, vedoucí k zločinnému životu. Je to první zločin, se kterým začnou.
Až v tom začnou být zběhlí, řeknou si: Na tomhle neni nic špatnýho a přesunou se k závažnějšímu zločinu. Pokud někdo spáchá zločin, dělá to z nějakého důvodu. A co zpronevěry? Vede graffiti k zpronevěrám? Konec konců my jenom "vandalizujeme", dáváme na zeď svoje jméno pomocí barvy ve spreji. Existují mnohem závažnější zločiny, o které by se mělo starat. Byl jsem 2x zatčenej za mnohem závažnější zločiny. Jak už jsem předtím řekl, kde bych teď byl, kdybych nedělal graffiti?
Pravděpodobně bych zase seděl za něco jinýho. Vandal Squad nás chce všechny pochytat. A jak už jsem řekl dřív, Vandal Squad mi může políbit prdel. Tohle je pro vás, chlapi. Milujou nás. Protože radši jdou po nás, než po dealerech, který na ně střílí. My jenom píšeme svý jména na zeď. Rozhodl ses, že chceš pokračovat v ubližování naší společnosti a spololečnosti na to musí reagovat, což znamená opatřit ti pobyt za mřížemi. Jsou placeni za to, že chodí ven a chytaj 15-ti, 16-ti, 17ti -letý děcka a v některých případech 25-ti nebo 30-ti -letý chlapy.
Smysl týhle práce mi teda uniká. To by mě nejdřív museli chytit. Tenhle rok jsem musel už 3x zdrhat. Nikdy si ani neškrtli. Je to asi jediný zločin, kde za sebou pachatel nechává své jméno. Dneska jde zadáním tagu do policejní databáze zjistit, jestli za to někdo ve městě byl zatčen jestli někdo to jméno používá, ??? using more once to take this vandals computer, ??? ??? because these guys they are doing for another ... ??? Je třeba upravovat chování prostřednictvím zákonů.
Začne se tak zlepšovat životní úroveň. Čí životní úroveň? Moje životní úroveň? Existují i hezké a čisté ulice, ale klidně se ti tam může stát, že ti tam vykradou auto. Kde se nachází životní úroveň? Nevím, proč by čistá budova měla značit lepší životní úroveň, než budova, která má na sobě nějaké umění. Graffiti je neodmyslitelnou součástí New York-u. Ulice, ani blízké okolí si bez toho nelze představit. Lidé věří, že žijí v nějakém neutrálním veřejném prostoru.
Co si neuvědomují je, že to, co je neutrální pro ně, to, co je pro ně neutrální, pohodlný veřejný prostor, nemusí nutně znamenat to samé pro spoustu ostatních lidí. Všechno se rozkládá, a ty posraný hipsters se sem stěhujou a přebírají nám město, které se stává nudný. Děti tu nemají nic, co by mohly dělat, mimo chození ven ničit věci a chlastání, což je špatně. V New Yorku už nejsou žádní Newyorčané. V New Yorku nejsou žádní Newyorčané. No, mimo Manhattan-u.
Všechno se tu mění v Disneyland, tuctový věci, sračky, hřiště pro boháče, což je nechutný. Pokud chceš opravdu mluvit o problémech, co jsou chaotické - - ve školních třídách, rozpad rodin, tyhle problémy zkrátka nejde jednoduše vymazat ze zdi. Tyhle věci je mnohem obtížnější vyřešit a zařídit, aby tomu lidi porozuměli. Mnohem snažší je na něco ukázat a říct: Ti sprejáci! Dejte mi hlas a já se o to postarám! Spravíme rozbité sklo, jenom si už přestaňte stěžovat.
To je celkem na hovno. Já jsem "Blek Le Rat" a jsem graffiti umělec. Začal jsem v 80. letech, konkrétně v 1981. Když jsem poprvé udělal graffiti chtěl jsem udělat piece v americkym stylu. Chtěl jsem udělat takové graffiti, jako jsem viděl v New Yorku. Začal jsem dělat piecy, ale pak jsem si řekl: "Ne, tohle nemůže fungovat. To není možné, protože pařížské prostředí a architektura "Ne, tohle nemůže fungovat. To není možné, protože pařížské prostředí a architektura není jako v Americe.
Moje první graffiti bylo o krysách. Namaloval jsem je jakoby běžící podél zdi. Protože krysa je jediné zvíře, které je ve městě volné. Můj cíl byl rozmnožit krysy po Paříži Tenhle hrad byl postaven v 10. století a přes 50 let byl úplně opuštěn. Miluju práci v paměti místa. Každé místo na světě si zachovává stopu toho, co se tam dělo předtím. A když se do toho místa ponořím, tak velmi intenzivně cítím, co se tam předtím událo. Jako kdybych měl s minulostí nadpřirozéné pouto.
Úplně první stencil, co byl kdy na světě vytvořen je ruka v jeskyni pralidí. Smíchali barevné pigmenty s vodou vložili si to úst a... Nevadilo by vám, kdybych si sem nalepil plakát? Když jsem byl mladý, tak tu prakticky nebyli žádní bezdomovci. Teď jich tu je spousta. Moje práce se soustřeďují na bídu a chudobu ve Francii. zvláště v Paříži. Umění musí sloužit věci. nikoli válečné, či politické, ale společenské věci. Mezi 84. a 90. rokem byl tady v Paříži velký rozmach graffiti do chvíle, kdy lidé nerozuměli tomu, co se to děje.
Všichni jsme přišli ze sídlišť rozervat Paříž. Všichni jsme tomu městu propadli. Všem se nám už odmala lhalo a výsmívalo do obličeje. Existuje starý způsob francouzského myšlení, který se nezměnil. Vždycky na nás vidí jenom to špatné. Ať už to je naše práce, vzhled nebo styl oblékání. Je to rasistická země. Tady v okolí uvidíš jenom araby a černý. ale když půjdeš do Paříže, uvidíš jenom Francouze. Měli jsme toho už pokrk. Graffiti je způsob, jak se vyjádřit.
Protože slovo mladejch tu téměř nikdy nemá váhu. Žiju pro tagování. Jo, přesně tak. Každé jméno někomu patří. M-I-C-K-E-Y Mickey. K "writingu" jsem se dostala už jako malá, jen tak jsem si čmárala jména. Vyvíjet se v podstatě můžeš jen když "děláš" a když o tom jenom nemluvíš, ale jen maluješ a maluješ, píšeš a píšeš. Všechny moje práce jsou o očních bulvách. Je to pozorování světa. To samý s mimozemšťanama, taky se koukaj. Ale řekla bych, že ty oči se dívaj skutečněji.
Jakože: kontrolování věcí, jestli je všechno v pořádku, nebo ne. Učím v Holandsku v 1. a 2. třídě na základce a vždycky jsem se to snažíla udržet odděleně. protože jsem si myslela, že by nikdo neměl vědět o tom, že dělám graffiti, ale teď už mi na tom nezáleží. Ti malí jsou tak "čistí", což je něco, co vidím, že hodně dospělých pak ztratilo. Svojí chuť si hrát. A graffiti je jako hraní sí. Holandsko bylo vždycky známo pro své skvělé grafické designy. Je to tradice, a to by se mělo odrazit v graffiti, které se dělá.
Protože grafický design je tak vysoce rozvinutý holandský výrobek. Podívejte se na tyhle peníze, je to taková krása. Jsou tak abstraktní... To ani nejsou peníze, ale umělecký dílo. Graffiti - peníze. Holandské graffiti je dost o typografii. Spousta crews se zabývá jenom designem, písmeny a fonty. A dělaj dost divný tvary. A nezajímá je moc malování fotorealistických mural-ů. Tahle budova je 28 metrů vysoká, a bylo to to nejvyšší graffiti na světě. Jsme taky zapsaní v Guinessově knize rekordů.
Nemá smysl bojovat proti graffiti ve městě pomocí policie, když máš chytřejší nápady. A řekl bych, že tohle je jeden z nich, jak dětem ukázat, že třeba můžou začít trochu tagovat, ale že po nějaké době, třeba po půl roce, musíš přemýšlet, jakým směrem se ubereš. Udělat třeba nějakou práci na plátno, nebo tvoje budoucnost může být v graffiti. Pro mě to není umění. Když tě společnost odmítne. musíš odmítnout ten způsob, kterým společnost soudí, jestli to je umění, nebo ne.
Malíři graffiti byli přijati společenskou smetánkou a galeristy. Subway writers přenesli svá díla na plátna a prodávají je od 200 do 2000 dolarů. Když se snažíš udělat kopii něčeho, co přirozeně patří na zeď nemyslim si, že to pak v galerii na plátně bude fungovat. Když opakuješ tu samou estetiku, zkrátka to nefunguje. Vypadá to dost hloupě a jednorozměrově. Vypadá to lacině a kýčovitě. Graffiti na plátně, to je konec graffiti. Chci říct, že ti, kdo dělají umění, se chtějí někým stát.
chtějí mít přednášky, výstavy v galeriích, Chtějí za to dostat zaplaceno. Za graffiti tě nikdo neplatí, akorát tě možná někdo přemaluje, nebo dostaneš pěstí za to, že's někoho ty přejel. Když děláš graffiti, může se ti přihodit mnohem víc horšího. Jít ven a udělat věc na ulici má tak kurevsky velkou energii. víš co, když to vezmeš a dáš dovnitř, do nějaký místnosti a pozveš lidi, aby se na to přišli podívat, stane se to něčím umělým. Některé z těch obrazů, ten způsob, jakým pracují, je to šok, když se na ně díváš.
Na zdi bank, nebo kdekoli jinde ten způsob, jakým pracují, je to šok, když se na ně díváš. Na zdi bank, nebo kdekoli jinde Spousta prací ztrácí svojí energii a svoje možnosti, když to zkrátka není nelegální. O tom, že se stanu graffiti umělcem, jsem začal přemýšlet, když jsem byl v Iráku. A tehdy to začalo. je to něco, co jsem si přenesl zpátky přes Palestinu i potom zpátky do Anglie, když jsem se vrátil zpátky. A teď už to zkrátka nejde zastavit. Když jsem poznal, že to policie bude posuzovat, jako ničení majetku, a to by pro jakéhokoli umělce, který je aktivní, mohlo znamenat dlouhý pobyt za mřížemi.
východní Londýn. V naší operaci "VELKÝ OBRAZ", ve která mapujeme, fotíme, díváme se kde byli a jak dlouho dlouho. sledujeme ty lidi a děláme na tom, aby taggers a lidé odpovědní za ty věci, aby se museli ze strachu ohlížet přes rameno, jestli je někdo nesleduje, když chtějí tagovat. Žijeme v jednom z nejsledovanějších měst v Evropě. Díky instalaci kamery v 16. patře budovy, máte z ptačího pohledu skvělý přehled o dění dole. A mnohem lépe se to sleduje skrz objektiv kamery z pohodlí domova.
Odběratelé nové televizní služby, zvané "Digitální most" můžou nyní každý pozorovat, co se dole děje.
Vy, jedoucí na kole, mohla byste z něj prosím hned sesednout? To, co mě tak štve na těch kamerách je to, že ta místa, která by měla být bezpochyby veřejná, tyhle kamery z nich okamžitě dělají soukromý prostor. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, kde se veřejný prostor nachází. tyhle kamery z nich okamžitě dělají soukromý prostor. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, kde se veřejný prostor nachází.
Je veřejný prostor tohle tadyto okolo? Chci říct, nemělo by to být místo, kde by mělo být povoleno se vyjadřovat? To, co my musíme dělat, je zneviditelnit se "při práci." Teda.. pro strážce zákona. A věci, které jsou pro ně neviditelné jsou ty, které instalují oni sami. Stali jsme se neviditelnými, abychom mohli instalovat viditelné práce. A tímhle způsobem můžeme pracovat v kteroukoli denní dobu, před jakýmkoli strážcem zákona. Můžeme "pracovat" i přímo před Vandal Squad a oni nebudou mít nemenší ponětí o tom, co my děláme.
Když pracuješ s pouličními objekty a zachováš je v jejich souvislosti. Otevře to zavřené brány pro tenhle druh vyjádření. Jakmile jednou udělíte sprejerům vyjímku, že se nemusí obávat zákona, stane se to útokem na státní Ústavu. Trest za nezákonné sprejování se může pohybovat od pokuty, až po 2 - 3 roky ve vězení. No co na to mám říct... Zákon je zákon. Maluju, protože chci, a protože mi je z Německa zle, protože současná sociální situace je na hovno A, víš co, jde mi to na nervy, protože všechno stojí za prd.
Já píšu CBK. Jsou to pro mě moji přátelé, moje rodina. Je to něco, pro co teď žiju. Pro mě to je zkrátka čest. Jsou to 3 svatá písmena, která píšu od mejch 12-ti, je to životní závazek, je to spojení mého srdce a mých přátel. Stojíš za tou celou krú. Když vás neprávem zavřou, stejně tak jako mně - za malování, tak přísný rozsudek může zničit jak vás, jako osobu, tak i váš život. včetně vaší rodiny a vašich blízkých. Potkali jsme se v Sevillě a už rok spolu malujeme.
A byla to láska na první pohled. Lidé si myslí, že jsme jedna osoba, ale jsme dva. Když spolu malujeme, hodně se toho o sobě naučíme. Když jsme prázdní, když nám chybí láska nebo náklonnost, tak to všechno o nás obraz řekne. Jak jsem už řekl, malování je můj psycholog. Považuju se za malíře, a tak maluju v ulicích. Proč bych měl chodit do muzea, když bych chtěl vidět umění? Nemusí to pro každého být dostupné. Je to lepší venku a zadarmo, žejo? s Měsícem a Sluncem a životem.
Nepřinášejí vám barvy radost? Ta žlutá a červená. Je to ošklivé a děláte to kde se vám zachce. Čmáráte na dveře a vestibuly, Řekněme, že se zbavíte domu, a ten je nechán opuštěný. My mu dáme barvu, pro sousedy, barvu, život, radost. Poslouchej, co ti řeknu: Můj dům není opuštěný. Ano, ten není, ale tenhle je. Ale vy si přijdete a pomalujete dveře. To ale dělaj děti, děti. Jo, děti a jejich strejdové, to víte přece lépe, než já. Já bych je vzal a donutil je, aby to všechno jazykem vyčistili, rozumíš? Ano, jistě.
Lidi vždycky nadávaj na tagy a tak, ale je třeba pochopit, že když chlap, nebo ženská začíná s graffiti, tak že nebude hned dělat velký umělecký muraly. Musí začít se základním vyjádřením, tak jak to začalo, s tagem. Naproti mému domu je hodně maleb, protože jsem jim dovolila pomalovat celou zeď. Ale předtím ta zeď vypadala vážně děsně. ale když jí takhle pomalovali, tak to ulici dodalo život. Je teď mnohem hezčí. Ta umělecká svoboda, kterou jsme tu měli a máme, je nejspíš důvodem, proč je naše graffiti odlišné.
Protože jsme měli hodně prostorů, kde bychom mohli svobodně malovat. a to nás vedlo k tomu malovat víc, než v jiných městech. Čau, moje jméno je SIXE. A patřím hlavně do města Barcelona a potom do planety Země. Začal jsem malovat, když mi bylo tak 15 - 16 let. Začal jsem s bombením a tagama. Začal jsem s psaním písmen, a psal jsem PEZ (=ryba). Symbol dokáže říct víc, než pouhá písmena. Už mě nudí jenom psát svý jméno, když víš, že ulice je veřejná a že lze říct víc věcí.
Uvědomíš si, že je nesmyslný mít jméno na každým rohu. Je to zkrátka vývoj, nemůžeš zůstat zaseklý na jednom místě Rád se do toho zapojuji, spojuji se se zdí tak, že to rozsekám a rozbiju to. přenesu tam energii a násilí. Stěna je nehybná a je ochotná přimnout cokoli jí dáš. Co se mi líbí, je, když moji práci vidí i lidé mimo graffiti svět a když si z toho můžou něco vzít. Neměl by to být jazyk, který je úplně zakódován, aby tomu rozuměli jen lidé ze světa kolem graffiti.
Mělo by to oslovit širší publikum. Tak před pěti lety šlo vklidu malovat a policie nikdy nic neřekla. Bylo toho víc dovoleného. Ale zákony se teď mění. Před spoustou let tady bývala tak 2 km dlouhá zeď, celá přeplněná graffiti. Bývala to průmyslová zóna, kam každý chodil malovat, jako tady. A bylo to povolené. Obrovský muraly, Hodně z těch míst, které jsme dřív měli, jsou teď zbourané, stejně tak, jako některé průmyslové zóny, nebo zdi, kde jsme ve městě mohli malovat.
A řekl bych, že to vedlo k víc bombení a k věcem, které se většině lidí nelíbí. Já jsem PIKE. A tohle je.. Jo, NUG. Hodně spolu malujeme, ale máme úplně odlišný styly malby a tak. Já jsem spíš přes ty šílenosti a on je přes ty: ... Udělali jsme společný kompromis, což je dobrá kombinace. Jseš naprosto volnej, a děláš to zkrátka instinktivně. Měl bys to taky zkusit, takhle malovat. Je to fakt dobrej pocit. Taky to může vypadat nádherně. Přesně, je to celkem krásný zločin, tak's to říkával, nebo pořád říkáš.
Kapské město AFRIKA, svoboda našeho života. V Afrikánštině je rčení, kde se říká: Což znamená: "Jen blázni a hlupáci píšou svá jména na zdi a skla." Během 80. let tu graffiti bylo vnímáno jako partizánský nástroj. Až začátkem 90. let jsme začali dělat svá jména. Nevěděli jsme, že psaní jména je cílem graffiti. Psali jsme věci jako: "STOP NÁSILÍ" To jsme celou dobu dělali. "MÍR, PROPUSŤE MANDELU Z VĚZENÍ" Když tě chytli za graffiti, brali by to jako politický zločin.
Mohli vás zavřít, a to bez jakéhokoli soudu, či vyšetřování ani nemuseli upozornit tvoje rodiče, nic, žádná jistota. ..A mohlo se snadno soudit což by mohlo být mnohem lépe popsáno, jako politika dobrého soužití. Takzvanní barevní lidé byli tehdy v 80. létech dobou ovlivněni úplně jinak, než, černoši, Svahilci a další rasy Jižní Afriky. Protože vím, že to spousta lidí nechápe: Být "barevný" znamená to, že lidé jsou černí, barevní a bílí. "Barevní" lidé nemají moc kultury, z které by mohli čerpat.
Ocitli se uprostřed boje, protože nebyli ani černí ani bílí. A to tě nutí hledat něco velkého, něco, o co se můžeš opřít. A tak se umění, stejně jako pro jiné hudba, stalo součástí naší kultury. Celá tahle oblast je 6. okrsek. Během rasové segregace (oddělení), což byl výnos, který byl přijat a nařizoval demolici některých částí města. zničili celé oblasti komunit, kde všichni společně žili. A v podstatě rozdělili ty oblasti na černé, bílé a barevné. Řekla bych, že někoho napadlo vytvořit tyhle pilíře, ale vláda je zastavila.
A my je zkrátka jenom děláme zajímavějšími. Tohle je považováno za městskou část, kde žijí černoši. Graffiti je tu nóbl sport. a pro lidi, pocházející z tohoto prostředí, to je ta poslední věc, na kterou by mysleli. Být umělcem tu je jako sen. Koupíme si něco do školy, co opravdu potřebujeme, knížky a tak, nebo si koupíme plechovku s barvou? Graffiti není vyjádření, jsem to já, můj život. Probudilo mě to duševně, společensky, politicky. Když se teď ohlédnu zpátky, řeknu si: To, co děláme, jsme dělali odlišně, nebylo to jen o pouhém psaní jména, Bylo to něco, v co jsme doufali, že NĚCO bude.
Protože když do toho vložíš osobitost, stane se to hodnotnější, lepší, posune se to dál. Dá ti to pocit, že k něčemu patříš. Vídáváš lidi, kteří nerozumí graffiti, ale to, co na zdi vidí, je nějak ovlivňuje, nebo svým způsobem mění způsob jejich myšlení a to kladně. Viděla jste někdy předtím tenhle druh malby? Ne ... ne. A co si o tom myslíte? -Líbí se mi to. -Moc hezké. Líbí se vám ty malby? Kapský město má talent! Jižní Afrika má talent! Vandalism, bejbe! Pokaždé, když jdeme malovat, máme strach.
Sao Paulo je strašidelný. Koukej, třesu se. Sao Paulo je město bez řádu. S tím šílenstvím Brazílie se žádné jiné město nemůže rovnat. Je to perfektní země, lidé na to jenom zapoměli. Je to jedno z mála míst na světě, kde je graffiti pořád "syrové." Vlastně to tu teď začíná, Stejně tak, jako se to dělo v New Yorku během 70. let, se děje tady úplně to samé, jenom v úplně brazilském stylu. Tohle zasraný město je jako drak, jako obří stroj, co všechno požírá. Všechno se mění v obrovskou kulturní kopii Spojených států, nebo Evropy.
Brazílie je otevřená všemu, co chce dělat vláda, co lidi chtějí dělat, co chtějí cizinci dělat s městem. Každý si zkrátka dělá co chce. Je to země, ve které nežiješ, ale přežíváš. Podívejte se, co se ale dneska děje v Amazonii. Řekl bych, že to s drancováním má hodně společného. Často se stává, že se kultura zkopíruje a pak se z ní vyrve jen to, co se hodí. My jsme Os Gemeos ("Dvojčata") ze Sao Paula, ze čtvrti Cambuci. Děláme graffiti, a různé věci do galerií. Když malujeme, jsme ve svém vlastním světě.
Nemám pro to žádné jiné vysvětlení. Ať už jsme s bráchou kdekoli, vždycky malujeme jako dvojčata. Když jsme začínali, chtěli jsme to dělat jenom pro lidi okolo hip-hopu. ale potom jsme se začali poohlížet po něčem jiném, po něčem víc domácím, více brazilském. Naše charáče jsou mixem všeho, co v městě vidíme hodin, a to každodenně. Zdravím, máte se? Mohl byste dát vědět vašim kolegům, že tu děláme nějakou práci? Jenom nějaké opravy. Co je tohle za práci? To je naše výtvarná práce.
Máte na to povolení? Ano, protože jsme tu už dřív pracovali. Podívejte, támhle je zvíře, týká se to ochrany zvířat. Místní policie má na starosti spoustu věcí, které jsou mnohem, mnohem důležitějšíi, než graffiti, které pro naše město nepředstavuje velký problém. Moje jméno je Nina, jsem ze Sao Paula v Brazílii. Jednou jsem zahlédla dvě málá děvčata, která obdivovala moje malby, Byla nahá, už měla prsa a ženská těla. Malovala jsem a nějakej chlápek začal odsuzovat mojí práci. Zeptal se mě: "Proč to maluješ?"
A já odpověděla: "Podívej se na ty dvě děvčata, jsou jako prostitutky, jak může být moje práce hroznější, než tohle?" V Brazílii nejsou děti zapojeny do jakéhokoli dění. Školy neberou děti do muzeí, na výstavy, do divadel, nebo na koncerty. Tak jsem se rozhodla to dělat pro ně, vzít si to od nich a zase jim to vrátit. V Sao Paulu je spousta bezdomovců. Jediná věc, kterou o sobě bezdomovci znají, je jejich jméno. Tvoje jméno je to jediné, co máš. Je to první věc, kterou dostaneš.
Proto ho musíš chránit. Americký styl graffiti byl dost výrazný, a převládal tady, co se stylu písmen týče. Mně se to nikdy nelíbilo, protože ta písmena byla všechna zpřeházená a já je nemohl přečíst. Tak jsem se je vždy snažil dělat odděleně. Rozdíl v graffiti mezi Sao Paulem a zbytkem světa je podle mně Pixaçao. -Jsou to písmena. Je to styl písmen, který vznikl tady v Sao Paulu. Vyvinulo se to tady, vzniklo to tady, je to odtud. Má to co dočinění s architekturou a s tím, čím jsme si ve městě prošli.
Je tu těžké přežít v tom velkém chaosu Poznáš to podle architektury, stavby jsou vysoké. a nahoře je to místo, kde se většinou stavby mění. Proč dělají tyhle věci? Aby ničily věci. Zanechají všechno počmárané a popsané tím svým způsobem. A jenom oni dokáží, tomu, co tam je napsané, porozumět. Je to zkrátka ošklivé. Když to ti kluci potagují, tak vy to přemalováváte? Jo, znova to přemaluju, pro mě to je výnosný. Ošklivá je politická propaganda. Ošklivé jsou ty směšné plakáty s obřím chlápkem ve spodkách, stejně tak, jako billboardy prodávající komerci, Taggers ti nic neprodávaj, jenom ti chtěj dát najevo, že existujou.
Tak to je. Jsme na konci světa, na konci mapy, Jižní oblast. Jestli je Brazílie označovaná, jako země Třetího světa, tak tohle je Pátý svět. Tohle patří jak Sao Paulu, tak Americe, i planetě Zemi, Patří to věcem, které nedokážeme vysvětlit. Já jsem tagger, také známý jako pixador. A dělám Městskou intervenci. (= "Zásah do města" / Guerilla art) Jsme ve válce. Ale ne s kulkami a kulomety, jako pan Bush. My používáme psané slovo, typografický terrorism. Tady v Sao Paulu není lehké být pixadorem.
Je to obtížnější, než být graffiti umělec, musíš mít krásný písmena. a kromě toho, že musíš být dobrý pixador, musíš chodit na ta správná místa. Stát se slavným je těžký, hodně těžký. Když taguju, píšu jméno mýho gangu - PIGMEUS a sebe podepisuju jako WAGI. Naše tagovací techniky jsou jako marketing. Upředňostňujeme tagovat na taková místa, která jsou obtížná udělat. Ten pocit při taggování, když šplháš po budově je jako výstup na horu, dostal ses tam a jsi tam sám.
Kdybych měl peníze, šplhal bych po místech v přírodě. Ale protože je nemám, šplhám po budovách. S tím rozdílem, že za tohle tě můžou zavřít, nebo můžeš spadnout. Nacházíme se na nejšpinavějším místě v Sao Paulu. Vítejte v mé galerii. Třeba tenhle je z období mého života, když jsem měl velkou depresi a asi jsem se ohlížel i po ošklivém místě. a tak jsem začal malovat v tmavých prostorech a přišel jsem na to, že když mám deprese, tak bych mohl jít i dolů doslova.
Pro mě je důležítější koncept, než samotný vzhled práce. Tohle graffiti, jsem namaloval modré, protože ta barva pro mě symbolizuje život. Bude to tu napořád, s tou samou silou, vždy s úmyslem léčení obklopené šváby a odpadky. Zachované živé, v kontrastu. Nedělám to pro zábavu z překonávání věcí druhých lidí. ani kvůli smradlavému, klaustrofobickému místu. I když to nikdo nikdy neuvidí, tak to dělám, protože to je můj život, moje terapie, místo, kde nacházím klid.
Jednou jsem tudy šel a zaslechl jsem psí štěkání. Jenže tady dole žádní psi nejsou. A pak jsem ucítil oheň a jídlo a uviděl jsem, že tu žije rodina. Když jsem uviděl, že tady dole žijí lidé, spolu s těmi všemi šváby, odpadky a bakteriemi, hodně se mě to dotklo. Můj kamarád Antonio, tady čtyři roky žije. Jeho syn se měsíc pohřešuje. Tak se o tom snažíme informovat. Protože jsem dost nezávislý, tak žijeme tady. I když tohle místo není úplně bezpečné. A co se týče čistoty, tak se o to tady dobře staráme.
Ale nikdy to tu neni dostatečně čistý. Ale tak to je s každým domovem. Chci vám říct, že hodně ZEZAZO-vy práce obdivuju. Pro mě je ZEZAO hrdina. Má dobrou hlavu. Je to trosečník, stejně jako já. Zaplať pánbůh. Má dobrou osobnost, věří v sebe. Zaplať pánbůh. Co se mých prací týče, Vím, že jsou pro město důležité. Vím, jak jsou mocné. A díky téhle síle jednoho dne budu schopný tyhle lidi odsud dostat. Když se bavíme o ulicích, o městě, lídé musí mít o městě širší představu.
Když například pomaluju strop, jako třeba tady, tak nemaluju na zeď, ale na patro. na sloupy veřejného osvětlení, telefonní budky, Je to dárek pro město. I když je to někde na schátralém místě, jako tady. Když jsem před časem přemýšlel o tom, jestli je graffiti dobré, nebo špatné, tak jsem se na to zeptal mnicha. Řekl: "Zkus si představit, že za tebou tě sleduje pár očí, co děláš, oči Buddhy. Takže pokud děláš něco, za co se nestydíš, tak není důvod proč v tom nepokračovat."
Japonsko je odloučená a kontrolovaná země, Ale to neznamená, že tu není žádný odpor. A i když to je kontrolovaná země, tak je plná děr. A využít tyhle skuliny, je popravdě celkem zábava. Kdybych se nedostala ke graffiti, mohla bych teď být mrtvá. Do dvaceti jsem vedla marnivý život. Ale pak jsem si něco uvědomila. Uvědomila jsem si, že potřebuji něčeho dosáhnout. Tak jsem si listovala časopisy, až jsem narazila na článek o graffiti umění. A když jsem se na to podruhé podívala, řekla jsem si: "PÁNI!", To je ono!
V tu dobu v Japonsku nic takového ještě neexistovalo. Ani nikdo nevěděl, co to graffiti je. Takže jsem nejdřív začala zkoušet tagy. nebo dělat piecy. Když jsem byla nasraná, tak jsem pomalovala dokonce i policejní stanici! Co se týče těch nápadných ženských charáčů, které dělám - - když jsem měla rakovinu, a když jsem porodila dítě - tak jsem nemohla dělat graffiti. V té době jsem byla docela mimo. Takže bych řekla, že moje přání, moje touha byla stát se silnější.
To, že jsem matkou, vážně dost ovlivnilo moje práce. Předtím bylo 90% mých prací o nenávisti, o negativních pocitech a úzkosti. Ale teď dělám práce o radosti, a pozitivních věcech, pro moje mimčo. Los Angeles, nejmladší město Ameriky, město, které v roce 1971 bylo vesnicí, vyrostlo do jednoho z největších a nejvelkolepějších měst na světě. Ve stínu města se nachází ulice Olvera, první postavené místo Los Angeles. Okolo roku 1920 v ulici Olvera, malí čističi bot si pomocí krémů na boty označovali svůj roh, aby dali najevo, že tohle území je jejich.
Okolo 1940 se objevily rasové nepokoje, A tehdy se opět začalo používát staroanglické písmo. A poté, co to objevilo, všichni tak začali psát. Staroanglické písmo bylo používáno při těch nejdůležitějších příležitostech: Při nabírání vojáků do války ve Vietnamu, na absoloventských diplomech, titulku Los Angeles Times. Vždy to byl sdělení toho, kým jsme, jak jsme silní a které ulice ovládáme. což pro nás byl jakýsi mezník i naše kultura. A a když se v 50. letech objevily spreje, tak se to rozšířilo do celého okolí.
Když se řekne Los Angeles, většína lidí ve světě si řekne: "Úúú, Halivúd" A čímž myslí to, že jste povrchní, což je samozřejmě pravda. co už o nás ale neví, je to, že to je naší přirozeností. Santee Alley ( čtvrť v L.A.) je více umělecky zaměřené. ale pořád to tu je celkem gangsterské. Čau, moje jméno je TRIBE, jsem graffiti umělkyně, a DJ LADY TRIBE je moje DJ-ský jméno. Tady dělám do modelingu, vydala jsem album, ale ještě radši mám ráda auta a tyhlety věci, bejt "G".
Vedle mýho bráchy Tima, kterej je "král" crew, jsem já královna TKO, což je krutý, poněvač mám v crew nějakej vliv, když se mi někdo v crew nezdá, když něco posereš - ššš - měl sis dávat bacha, nakopu ti prdel. Když někdo má problém se mnou, má problém s celou mojí crew. takhle to tu v L.A. chodí, proto mi tak moje crew TKO, přirostla k srdci. Upřímně, už nemusím chozenit ven bombit, abych si něco dokazovala. Už jsem si všechno dokázala šplháním na billboardy, zdrháním před policajty, chodit malovat ve 4 hodiny ráno, zdrháním před gangsters.
Graffiti mě zavedlo na místa, kam bych nikdy nevěřila, že se dostanu. Ani za nic. Když někde uvidíš flek, kde fakt chceš dát, tak tam prostě jdeš a nestaráš se o to, že tě můžou chytit, že za to můžeš jít sedět, nebo že se ti může cokoli stát, prostě tam jdeš. Lidi, který pořád malujou, tak ty fakt cenim, ale kvůli situaci, ve který jsem - - hrozila by mi deportace a tak, dávám radši přednost legálům a DJ-ingu, abych nemusela za mříže. Tohle je něco, co by se nemělo dělat, malovat na rodinný domky.
Tenhle kretén mi pomaloval barák, myslel si, že je taky v krú a dostal na prdel. Když jsem začal se symboly, bylo to spíš kvůli shodnosti mých názorů s hnutím Chicano (prosazování občanských práv mexičanů v Americe), s Chistem Chavezem. a chtěl jsem ve svém okolí vytvořit politicko-umělecké sdělení o tom, kdo jsem byl, ve svém vlastním okolí. A důvod, proč jsem s tímhle příšel bylo to, že v 60. letech byly dost populární ve filmech jako je Super Fly - - velký klobouky a kožešinový kabáty,
K tomu jsem přidal kostlivce, který v chicanské tradici nesymbolizuje smrt, ale život. Proto jsem mu dal ten velkej úsměv. A potom ten obrázek chlápka ze Zig Zag-u, z toho jsem tam dal jeho výraz. A tak z těhle pop-ikon vznikl tenhle obrázek. Během let úmrtí v gangu, se to rozšiřovalo natolik, že dneska, o více, než 35 let později, je ve vězení tisíce chlapů z mexickejch gangů, mafie, kterí tohle mají na svém těle vytetované. Na straně krku, přes celé břicho, dole na noze, či přes celá záda.
Věří, že pokud vás postřelí během války gangů a máte na sobě tenhle symbol, "Pana Smrťe", Pána Štěstí, tak neumřete. To je součástí jejich ideologie. Tohle město je postaveno na velkém, rozlehlém prostoru, můžeš tu udělat graffiti, které pravděpodobně nikdo neuvidí, protože v L.A. lidi skoro nikam nechodí pěšky, jezdí autem, ujdou pár bloků, vrátí se k autu a jedou na dál. Je to spíš o tom dělat hodně frekventovaný místa, co jsou vidět z auta, aby tě to praštilo do oka, narazilo do tebe.
Lidi, kteří dělají graffiti si myslí, že mají oprávnění psát kam se jim zachce, což je v podstatě anarchie. Dělají to kdykoli a kdekoli se jim zrovna zachce. Ale proč? Nemají žádná pravidla, a když mají, tak na ně stejně kašlou. Vedou válku. Proti té části naší společnosti, která je civilizovaná. Jsem člověk, co těžce pracuje a bojuje o to, abych neskončil na ulici. A vůbec se mi nelíbí, když přijdu domů po 14 - 16 hodinách práce, a uvidět, jak mi nějakej vandal počmáral okna u auta, což se mi stalo.
Takže když někdo nazývá graffiti writers umělci, tak nemám ponětí, o čem to mluví. Pro mě to jsou zločinci. Mnozí věří, že to je součástí oprávněného projevu, že to je způsob sebevyjádření, že to je součástí jejich kultury a nevinné historické hodnoty, což jsou v podstatě jenom žvásty. Je to několika miliardový problém. Je to ničení soukromého majetku a vládní filozofie o soukromém vlastnictví. Když jsem začínal s uměním, neexistovala žádná snaha o vytvoření jakéhokoli uměleckého vzdělávacího programu, žádné umělecké kroužky pro děti.
Umělecké předměty a kroužky z mojí střední školy byly odebrány. Je spousta děcek, tagujících na zdi města jen proto, že chtěj bejt in, ale takhle to nefunguje. Netuším o čem graffiti je, je to záhada a někdy ráno přijdete a najdete nějaké graffiti na skle výlohy. Je překvapivé, jak rychle se naše sousedství může stát z fungujícího kvalitního sousedství které má úroveň a slušný vzhled, jak rychle se z toho může stát slum (chudinská čtvrť), když lidé nebojují proti graffiti.
Pokud to necháte být, je to znamení kapitulace. A rozšíří se to z jedné strany ulice na druhou, Takhle oni říkají obyvatelům: "Tenhle blok nepatří vám, ale nám." Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit nějaká barva ve spreji. Takže jedeme do téhle uličky. Koukej, támhleti dva nerozumí zákonům. Sami si to zkrosili. A tady se k nim přidává třetí. Tadyten s tím zrovna začal, je teď v gangu. X je jejich gang, tohle jsou taggers. TON přes POF, TON už dělá dlouho, POF teď začíná. Jsem jako zkušený indiánský stopař, když mi ukážete jakékoli místo v Americe, tak to graffiti dokážu najít a vystopovat to až k domu té osoby.
Podívej na tuhle šipku směrem dolů, tohle je místo, kde se setkávají. Vzhledem k tomu, že v graffiti je ego, dobrodružství, vzrušení, zosobnění, poznávání lidí, tak se graffiti writers na tom stanou opravdu závislí, když dělají graffiti, protože v graffiti všechno tohle je. A lidé nenávidějící graffiti, se na nenávidění toho stanou závislí na tom egu, slávě. Je toho tolik, co můžeme zastavit, koho všeho můžeme dostat. Opravdu to je vzájemná posedlost, kvůli závislosti na graffiti.
Jedna z věcí, kvůli kterým jsem v Los Angeles, je můj aktivismus v komunitě, GRAFFITI TU JIŽ NEBUDEME TRPĚT. NAJDĚTE SI PROSÍM KAŽDODENNÍ PRÁCI. DĚKUJI. protože jinak se město nikdy vandalizmu nezbaví. Podívej: graffiti, odpadky, pohovka. Pokaždé, když uvidíš graffiti odpadky a podobný věci. I když to je solidní čtvrť. Proč si myslíte, že jsou téměř na každé garáži takovéhle otisky prstů? Napadá vás něco? Ó, ano, mě ano. Řekl bych, že se někdo pokoušel vloupat do téhle garáže.
Vidíte, tudy se sem takhle pokoušeli dostat. Proto tu jsou tyhle otisky prstů. Takže zajdu za těma lidma a řeknu jim, že se jim někdo pokoušel vloupat do garáže, a že by si sem měli dát kameru a tak. A takhle se potlačí zločin. Kdykoli vydíš kroslej tag writera názvem gangu, je to špatný znamení. Spousta gangsters ve městě by tě zfleku hned sejmuli, jenom proto, že maluješ v jejich hoodu. Říkaj tomu "green light" (zelený světlo). Když tě uvidí jít po ulici s báglem na zádech, odchytnou si tě, zeptaj se tě, jestli jseš writer.
A když řekneš že jo, tak máš problém, protože to je "jejich území." Nejjasnější odpověď, která mě napadla, byla ovládnout situaci odstraněním graffiti, aby už gangy nikdy více nezneuctívaly okolí svými graffiti. Můžete je požádat, aby přestali. A možná přestanou. Ale jedině takhle zcela zamezíte, aby se ta zlá podstata graffiti rozšiřovala. V noci s bejsbolkou a svítící baterkou, jedoucí v autě nechám děti nechat co chtěj, ale až se ráno probudí, tak tam jejich věc nebude.
Pamatuješ si, když náš obchod a několik dalších budouv v okolí byly pošpiněny, víte jak, ZVANDALIZOVANÉÉ. OH, ANO! Byla tam barva ze spreje a fix na všech budovách v okolí válely se tam odpadky. To mě vážně naštvalo! Jediný způsob, jakým vymýtíme graffiti, je pomocí výukových programů. Nestlé, Blockbuster, Little Cesars Pizza, děti dostanou odměnu, používáme systém "značkování" (branding). Když děcko půjde do obchodu a řekne: "Jé, mami, tady jsou sladkosti od Nestlé, vzpomínáš si, kdy to ti graffiti lidi udělali?"
Neustále to posílá vzkaz, takže to děláme jako marketingovou kampaň. Lidé z negativně ovlivněného prostředí, kteří nerozumí kladům, pokud se otevřou pozitivnímu vlivu, tak se tím zastaví jejich negativní chování. Myslím, že jsem byl slušnou dobu vysílán, ale to teď končí. Oscar požadoval natáčení do televize se skupinou taggers. Los Angeles se nachází v totálním úpadku, což je ohavný. Plné odstínů béžový a šedý barvy, což vypadá napíču. Co je špatné na ozdobování toho prostoru, nebo na jeho používání k sebevyjádření?
Nikdy v historii neměli mladí lidé možnost moc změnit prostředí, na které se každodenně musejí dívat. Když se zeptáš normálního člověka, co se nachází na rohu týhle ulice, pravděpodobně ti řeknou, že se tu nachází Tangs Donuts, květinářství a Mcdonald's. Ale graffiti writer reaguje úplně jiným způsobem. Nezaregistrují vědomě Tangs Donuts, vědí že to je tady, ale pravděpodobně je zaujme stojan s novinami a uvídí místo na tagy, které tu zůstanou navždy. Nahlížením na prostor odlišným způsobem, se stanou vazby živější.
Není to jenom znak na nějakém místě, je to místo interakce, "místo na ošahání." Zadní strana dopravních značek je ignorována, přehlížena, zkrátka neexistuje. Ale graffiti writers to využijí, jsou schopni to zaregistrovat, zadní části oné značky, vyšplhat tam a nějakým způsobem s tím komunikovat tím, že tam dají graffiti. Uděláte-li zadní část dopravní značky, je to jako pomalovat nebe. Už to zkrátka nevypadá jako noc. Mění se to. A téměř se to stává časem graffiti.
Hlídači na každém rohu, pracující 24/7 by to možná vyřešili. Jmenuju se Shepard Fairey, jsem grafický designer, streetartista, navrhuju oblečení, vydávám časopis. mám galerii, snažím se dát tyhle všechny slova dohromady. Všechno to začalo vlastně úplnou náhodou. Tu noc, kdy jsem to vytvořil, u mě přespával kamarád. Řekl mi, že mě naučí, jak se dělaj stencils, Podíval jsem se do novin a tam byla reklama na wrestling v Civic Centru. (část San Francisca v USA) Byl tam obrázek Andrého Giganta.
Řekl jsem si: "Proč to nevystřihnout?" A on: "Ani náhodou, je to kravina, tohle vystřihovat nebudu." A to ve mě okamžitě spustilo něco, co byla vzpomínka na to, jak mí skateboardoví kámoši byli cool, moje reakce byla.. ..."Chlape, s Chad-ovou partou je konec. André je teď to, o co tu běží." A když se na tohle podíváte, tak to je totálně krutý. Sice to je 10ti minutový design, ale zároveň ta vyváženost černé a bílé, způsob toho psaní, má to určité kouzlo, s kterým jsem se úplně stotožnil.
Když by mi někdo řekl: "Vytvoř ikonu, která se udrží přes 15 let" Tak by to rozhodně nebylo tohle. Ale čím víc jsem to rozšiřoval, tím víc jsem dostával ohlasů. A ten celý nápad idealizace, ta vzájemná psychologie, že nikdo nechce být v něčem poslední. A že opravdová síla se získává z udržování síly, což mě rozhodně fascinovalo a rychle jsem se stal závislým na pozorování výsledků. Připadalo mi, že už teď ten obličej má velkou sílu, a že bych měl pokračovat ve vytváření značky z toho obrázku.
a tak jsem to převedl v něco, co má neobvyklejší význam. Proto jsem ten obličej zjednodušil tak, čemu teď říkám obličej ikony. Tak třeba "OBEY" je z filmu John Carpendera "Oni žijí." Hlavní představitel - Rowdy Rudy Piper, který je příležitostným wrestlerem. Rowdy si nasadí sluneční brýle a barevný svět se změní na černobílý. a každá reklama místo aby říkala: "Prázdniny na Tahiti", říká: Konzumuj, spi, dívej se na televizi, podrob se (=OBEY). Jdeš po ulici a kamkoli se podíváš uvidíš, jak se ti všichni snaží vnutit nějaké sdělení.
Město ti neustále dává nějaké podněty, jako je reklama. Tyhle všechny věci na tebe celej den křičí. ClearChannel s těmi svými obřími reklamami z toho mají peníze a dělají to. Všechno to je vizuální znečištění a protože je reklama tak zakořeněná v našem podvědomí, už si jí ani nevšímáme. Jdeš po ulici a uvidíš tu obrovskou reklamu s neuvěřitelně nádhernou ženskou. Je to jako nechávat se znásilňovat. A moje tělo na to určitým způsobem odpovídá, a tohle všechno je plýtvání energií, protože mi to někdy dá dost zabrat, abych ten obrázek dostal z hlavy.
Je to něco, o co se nikoho neprosím. "Náš produkt je ten nejlepší, budete vypadat lépe, sbalíte tu nejhezčí holku.." A to mě je pro mě mnohem nepříjemnější, mnohem agresivnější, než vidět tag. MÉDIA VÁS MASÍRUJÍ. NAKUPUJTE, ZATÍMCO ONI BOMBARDUJÍ. CENZURA JE DOBRÁ, PROTOŽE ___ ___ ! RAKOVINA PIJTE COCACOLU, NADÝMÁ VÁS. Víš co, s televizí existuje zhruba takováhle nepsaná dohoda: Dáme ti do baráku televizi a můžeš jí vypnot, kdykoli se ti zachce, a za to, že ti dáme zábavnej obsah, tam umístíme rekalmy, na který se budeš dívat.
Ale co se týče billboardů, tu žádná takováhle dohoda nikdy nebyla. Jsou téměř jako vizuální dopis veřejnosti, která z něho nic naoplátku nemá. NABRAL'S DNESKA NĚJAKÝ NOVÝ DĚTI? Víšco, takže když tam já umístím nějaký zábavný obsah, VÍCE, JAK 50 MILIARD EXTRA VELKÝCH PORCÍ - MILUJEM TO! vytváří to větší rovnováhu. MYSLETE JINAK Důvod, proč jsem začal dělat hlavně billboardy, byl, že když jsem přišel do New Yorku, viděl jsem metro, ale když jsem byl zpátky v Texase - - tam žádná metra nemáme, zato tam máme miliony billboardů.
Před dvěma roky jsem se to snažil dělat legálně. Byl jsem v Torontu, a snažil jsem se dělat billboard, který podporoval rozvody, velkou heterosexuální společnost, vypořádávající se tak nějak s problémem gay svateb. Řekli: Nehledě na peníze, jste schopný umístit tu zprávu na jeden z našich billboardů? Pokud se neplánujete stát politikem, tak se vám billboardy nemůžou zamlouvat. Od konce 80. a začátkem 90. let, začaly relamní agentury používat graffiti taktiky pro šíření svých sdělení.
Je dobré si uvědomit, že se to nejdřív uchytilo v New Yorku, to bylo to místo, kam se marketing soustředil mnohem více, než dnes. Kupříkladu ten nápad s použitím MHD, jako prostředku, na šíření reklamy. To bylo neuvěřitelně vizionářské, víšco, fakt děsně moc. Reklamní společnosti se vždycky snaží ulovit ulici. A graffiti je toho jasným příkladem, takže jak to můžeme srovnávat. Tyto absolutně nezodnpovědné společnosti, které design-ují, se, řekl bych, snaží vypadat víc cool, než důvěryhodně, a to tak, že propagují zločin.
Při tvoření obrazových metafor je v dnešní době tak často graffiti používáno na merchandising, videohry, filmové plakáty, hračky a figurky. Mám kolekci luxusního oblečení, ručně vyráběné kostýmy s mojí CLAW (=dráp) a pro lidi, kteří si to můžou dovolit, taky dělám trička, brýle šperky, pokrývky a domácí doplňky. Taky musíme jíst, musíme přežít. Nikdy jsme nechtěli pracovat v bance nebo kanceláři A není nic lepšího, než se živit uměním. Ale ať spolupracujeme s jakoukoli společností, musíme si to udělat po svém.
Vždycky to tak bylo. Existuje nová skupina mladé populace, dělající graffiti, protože v tom vidí možný posun. V upadající kultuře pořád slyšíme: "Dostanu zaplaceno, dostanu zaplaceno." Chci dostat nějaký boty, bejt v pár graffiti filmech, televizních shows, třeba i v rádiu. Jo, prostě v tom chci bejt tak dobrej, abych z toho mohl vytřískat nějaký prachy, chápeš. Když jsou peníze až na druhém místě, je to fajn. Jste součástí systému, ve kterém jsou peníze odměnou za to, co děláte.
To je to, co děláš. Ale z té graffiti stránky věci, tě nerespektuju za graffiti. Respektuju tě za to, že jsi oficiální tvůrce umění, dobrá práce. Ale nerespektuju tě za to, že jsi dobrej graffiti writer, protože už nejsi graffiti writer. Dobrej bomber, je stejnej jako já. Nelpí na žádný z těhletěch sraček, jako jsou videa, nebo magazíny, děláš to zkrátka pro sebe. Pak pro mě jseš borec, brácho, pak pro mě jseš borec. Nebo borka. Pravej borec, co se nestará o nic jinýho, než o pracování na sobě.
Jestli se ze streetartu stává mainstream? Možná tak ta estetika, která je spojovaná se streetartem se stává mainstreamová, ale streetart samotný ne. Ve skutečnosti existuje jen pár lidi, pořádně dělající streetart, kteří riskují zatčení, pokutu, překrytí jejich věci ostatními streetartisty, dávat si pozor na civilní stráže, stojí to hodně odhodlání a vytrvalosti. Většina umělců neriskuje svůj život, spadnutí z osmnáctého patra, visením 6 metrů nad dálnicí, když ti může kdykoli podklouznout noha, a to všechno jenom pro udělání svojí malby.
Většina umělců neriskuje během sezení u jejich malby díru s kulkou v hlavě. Je to full kontaktní sport, je to způsob života. Je to nejhorší z nejhorších drog, jaké si můžeš představit. Neexistuje žádná odvykačka, která by tě z toho dostala. Je to zlozvyk, závyslost, opravdový zlozvyk. může vás to pořádně vytočit. Není to pro každého. Lidi, kteří si kupují Levi's jeansy s graffiti designem, nebo trička s graffiti logem si neuvědomují, co se s touhle kulturou děje na pouliční rovině. že lidé pro tohle žijí a umírají, aby to dělali.
Zdůrazňuju: UMÍRAJÍ a jsou zabiti za graffiti. STEM-ovi ONE museli amputovat nohy, Spadl do kolejiště, když byl mezi vozy, pak mohl chodit, ale zabili ho. Další, kdo zemřel byl SOLID 707, můj blízký kamarád. Spadl mezi vozy, když vlak odjížděl ze stanice a skončil mezi vlakem a nástupištěm. Takhle ho to sevřelo a zlámalo všechny žebra. Chodíval jsem na pohřby a byl jsem smutnej. A bylo to jako: "Co se dá dělat." Prostor je zboží. Dokonce i v kapitalistické společnosti se děje to, že lidé s největším přístupem k penězům získávají největší množství prostoru.
Je spousta věcí, které mi vadí. Tím spíš v mých ulicích. Byla postavena spousta velkých hnusných budov, které ovládají obzor. Víš co, když se procházím po městě, tak mě to fakt sere. Nemůžu vidět slunce. Jediný, co vidim, je ošklivá, víš co.. Budova! Graffiti umělci nejsou jediný problém. Město samotné je ošklivé, protože stavební firmy staví domy pro smetánku a nerespektují veřejný prostor. Myslíte, že jdou a zeptají se kolemjdoucích jakou by chtěli, aby budova měla barvu? Ne.
Ten chlápek si tuhle budovu koupil, je jeho, může si tam dát klidně svůj obličej, nebo cokoli se mu zachce. Vidím to takhle: O moje graffiti se nikdo neprosil, stejně tak, jako o nějakou zatracenou zeď. Lidské tělo, tedy lidské oči, nejsou zvyklé se dívat na rovné čáry. Podíváš-li se do přírody, tak tam žádné rovné čáry nenajdeš. Jsou jenom v architektuře, z toho ti zkrátka musí bejt zle. Existuje prázdnota, kterou město vytváří. Duševní prázdnota, společenská,
Ale když děláte graffiti, tak tuhle prázdnotu vyplníte krásou. Tohle je, popravdě, otázka, o které by se mělo diskutovat ve městech po celém světě: "Komu veřejný prostor patří?" Kdybych přišel k tvýmu domu a potegoval ho. Bral bys to jako: "Ou, to je umění, fakt si toho hrozně vážím, že se tahle osoba rozhodla přezdobit omítku mýho domu." Víš co, mně je teď 38 let a kdyby ses mě na tu samou otázku zeptal, když mi bylo 16, jsem si jistej, že bych ti odpověděl jinak.
Nikdy jsem nepsal na rodinný domky, ani kostely, školy, zkrátka pro to není důvod, proč lidem brát jejich soukromý prostor Já taky nechci, aby mi někdo tagoval na můj soukromý majetek. Nechci, aby mi lidi klepali na dveře a říkali, že nechtěj, abych jim psal na jejich domek. Já si prostě myslím že to vypadá, hmm, jako sračka. Jakbychom tu mohli mít demokracii, bez veřejného prostoru? Nemá žádný smysl mít nějaký hlas, návrh, nebo nápad, když to nemůžeš šířit.
Předpokládalo se, že budu chodit jenom na uměleckou školu a že svoje umělecká díla budu vyvěšovat na tomu určená místa. V naší společnosti není žádný vzdor a uvízli bychom na jednom místě, v obličejích této země Ameriky, která, jak mi bylo řečeno vznikla víš, ZE VZPOURY. Prostě si musíš dupnout a říct: "To by už stačilo!" Teď hezky vezmeme věci do svých rukou a pomalujeme, co se nám zachce. Je to jako jinej život, jseš skoro jako superhrdina.
Plížit se v noci po ulicích, když všichni ostatní spí, vyhřívají si svý postele. Teď je to na mladejch, jsou na řadě, můžou si k tomu najít vztah, když jedou metrem, uvidí tag, něco je na autobuse, něco zase jinde, ŽIJE TO, komunikuje to s tebou PRÁVĚ TEĎ. Psát na veřejný majetek! Na to bychom měli psát: Dálnice, autobusy, vlaky, na cokoli veřejné, za co jsou vybírány poplatky. ZBOMBIT! POTEGOVAT!
){kind=link}