Od androše k asanaci
Na začátku je nezávislý hudební styl. Underground, androš, jak se někdy "česky" říká. Na konci je pomsta komunistického režimu, který nezávislého muzikanta vyhání ze země. Seriál Abeceda komunistických zločinů vypráví v prvním díle příběh člena Plastic People of the Universe Vratislava Brabence.

Bonzákova oběť
Druhý díl "Bonzákova oběť" z cyklu "Abeceda komunistických zločinů" nám přibližuje životní osudy Miloslava Krejzy. Byl odsouzen za to, že usiloval o zahraniční studijní stáž a za to, že se netajil svými politickými názory, které byly kritické ke KSČ. Trest vykonával za otrockých podmínek v Táboře nucených prací v uranových dolech v Jáchymově. Udavač Arnošt Boček vyšetřovateli křivě svědčil o údajné Krejzově špionáži, za čož měl inkasovat 600,-Kčs. Ta měla spočívat v tom, že měl organizovat vynášení vzorků uranové rudy na západ. Jen náhodou se podařilo vyšetřovatele přesvědčit o křivém svědectví bonzáka. Jen tak unikl dalšímu možnému trestu smrti.

Cenzura rozhlasačky Čipákové
"Toto tam nemůže být." Věta komunistických cenzorů, kterou Jana Čipáková za své práce pro městský rozhlas slyšela mnohokrát. Cenzuře je zasvěcen třetí díl seriálu MF DNES, iDNES.cz a občanského sdružení PANT. Abeceda komunistických zločinů na lidských příbězích připomíná praktiky režimu, od jehož pádu letos uplyne dvacet let.

Disident
Disidentka Hana Jüptnerová žila i v komunistických 70. letech podle svého přesvědčení. Tajní ji za to vyslýchali i v šestinedělí. Disidentům je zasvěcen čtvrtý díl seriálu MF DNES, iDNES.cz a občanského sdružení PANT. 
Abeceda komunistických zločinů na lidských příbězích připomíná praktiky režimu, od jehož pádu letos uplyne dvacet let.
Disidentka Hana Jüptnerová žila i v komunistických 70. letech podle svého přesvědčení. Tajní ji za to vyslýchali i v šestinedělí. Disidentům je zasvěcen čtvrtý díl seriálu MF DNES, iDNES.cz a občanského sdružení PANT. Abeceda komunistických zločinů na lidských příbězích připomíná praktiky režimu, od jehož pádu letos uplyne dvacet let.

Emigrace díky neexistující zemi
Aby se Vladimír Kříž dostal do emigrace podnikl značně riskantní cestu. Kvůli tomu, že odsoudil okupaci Československa v roce 1968 byl vyhozen z místa metodika mimoškolního vzdělávání při Okresním kulturním středisku v Jihlavě. Využil toho, že jeden podnikavý australský farmář vyhlásil na svých pozemcích nezávislé knížectví Hutt River, stát který nebyl nikým uznán podle mezinárodního práva. Tím na sebe upoutal pozornost STB, která mu zabavila jeho cestovní pas.


Po krátkém dopisování získal od Australana titul konzula tohoto neexistujícího státu. Vyrobyl si pro sebe a manželku vlastní huttriverský pas, který vybavil stužkami a pečetí. V roce 1984 se s manželkou vydal na dobrodružnou cestu do Rumunska svou Oktávií Matylda, odkud se chtěl dostat přes Jugoslávii do svobodného světa. Zatímco rumunští celníci Vladimíru Křížovi salutovali jako exelenci, na jugoslávské straně byli skeptičtější. Když je chtěli celníci poslat zpět do Rumunska, projeli Křížovi závorou.

Brzy však byli dopadeni. Po dvou týdnech v jugoslávském vězení se konečně dostali do uprchlického tábora v rakouském Traiskirchenu. Osm měsíců pak bydleli v penzionu v Altmarktu, vzdáleném 40 km od Vídně. Odtud se konečně dostali do vysněných Spojených států amerických. Nové začátky v cizí zemi nebyly pro emigranty jednoduché. Po jejich útěku STB prohledávalo byt jeho matky po dobu dvou týdnů, matka byla opakovaně vyslýchána. Pocit nově nabyté svoboda byl však okouzlující.

Fingovanou svatbou proti režimu
Mnoho lidem, kteří se odmítli smířit se životem v totalitní zemi, pomohla na cestě do svobodného světa figovaná svatba. Dva podobné příběhy dokumentuje tento díl Abecedy komunistických zločinů. Liší se pouze dobou a zemí, kam novomanželé směřovali. Pomocí fingovaného sňatku s anglickým státním příslušníkem se dostala na Západ Slávka Fenclová, později provdaná Peroutková. Seznámila se s Angličanem, který se chtěl v Československu oženit, ale jeho nevěsta si to na poslední chvíli rozmyslela.


Angličan poté nabídl Fenclové, že si ji vezme, a v Anglii se s ní zase rozvede. Svatba se konala 20. října 1948 v Praze. Slávka Fenclová získala britský pas. Aby dala najevo, že svatbu nemyslí upřímně, oblékla si na obřad černé šaty. Ještě předtím se neúspěšně pokusila o útěk na Západ a byla zadržena, podruhé přejela hranice bez problémů vlakem. Jako Angličanka, paní Dee. Později se skutečně se svým britským ženichem rozvedla a v roce 1955 se provdala v New Yorku za novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutku. Dnes žije Slávka Peroutková v Praze.



Druhý příběh je příběh Ladislava Plcha z Brna, který zde pracoval v televizi. Aby nebyl nápadný, opustil své povolání a začal pracovat jako zaměstnanec v sauně. V roce 1970 napsal známým do Německa, aby mu tam našli nevěstu. O rok později s jednou přijeli. Jenže to už budoucí ženich zase začal přemýšlet a váhat.


Měl neustále obrovský strach z oho, že ho StB předvolá k výslechu. I on se již pokoušel dostat do zahraničí. Jako dorostenec se stal mistrem republiky v plavání, v roce 1967 přeplaval přes Terstský záliv z Jugoslávie do Itálie, ale hned se ze strachu vrátil. 
Po sňatku s Němkou potřeboval ohromnou spoustu povolení. Pro jistotu nikomu nic neřekl. Mezitím se o všem dozvěděli rodiče, kteří s jeho emigrací nesouhlasili. Teprve po roce trápení dostal povolení republiku opustit.

První Gottwaldův mrtvý
Rostislav Sochorec byl zadržen již 23. února 1948. Nejméně rok byl sledován komunistickými zpravodajci. Důvodem, proč se dostal na seznam nepohodlných odpůrců komunistů byl zřejmě fakt, že byl lidoveckým kandidátem na post ministra zemědělství. Byl zvlášť nebezpečný pro tehdejšího ministra Ďuriše a jeho pravou ruku Smrkovského. Rostislav Sochor byl zemědělským inženýrem, hospodařil na statku na jižní Moravě a byl poslancem za lidovou stranu.
Během války na jeho majetek nacisté uvalili nucenou správu.

Po válce se stal poslancem, později místopředsedou Zemského národního výboru v Brně. Zemřel za nevyjasněných okolností 13. května 1948. Posmrtně byl rehabilitován a vyznamenán. Záminkou k Sochorcovu zatčení byla údajná finanční zpronevěra. Hlavním důvodem byl pravděpodobně fakt, že Sochorec byl schopný politik s vlastním zemědělským zázemím.


Když se otec po několika dnech k rodině nevracel, jeho manželka začala pátrat. Jela do Prahy, zjistila, že je v Bartolomějské, a bezúspěšně se ho pokusila navštívit. Později jej navštěvovala. Domů vozila jen jeho krvavé košile.

Zemřel 13. května 1948 za záhadných okolností v psychiatrické léčebně Brně Černošicích. Byl toho dne nalezen oběšený na mokrém ručníku. Podle oficiální zprávy měl spáchat sebevraždu. Ale v té léčebně nebyla tekoucí voda.



Pohřeb ve Starém městě se změnil v manifestaci proti komunistickému převratu. Pohřební průvod byl asi dva kilometry dlouhý. Jenže i po smrti otce dopadaly na rodinu další rány. Byly jí zabaveny pozemky i statek. Sochorec mladší měl zakázáno studium, jeho starší sestru z vysoké školy rovnou vyhodili.
Sochorec mladší se však snažil opakovaně zjistit pravdu o osudném otcově úmrtí. Nejdřív v roce 1968, ale případ se skutečně začal vyšetřovat až po pádu komunismu tedy v roce 1992. Chyběly však všechny důležité dokumenty. Byly skartovány. Včetně soudního spisu a zdravotní dokumentace.

Hranice
Pro pohraničníka Petra Motejla to je mimořádně smutný i šťastný den současně. Může oslavovat, že se podruhé narodil. A současně plakat, protože přišel o svého nejlepšího kamaráda. Vyměnil si službu na hlídce s kolegou. Ten na hranici tragicky zahynul. Petr Motejl pláče i dnes, když si na ten osudový 20. prosinec roku 1964 vzpomene. Ten příběh však pro něj začal na pohraniční rotě Železná už o den dříve. Tehdy měl nastoupit na hlídku s vojákem Milošem Dobřichovským, který byl z mladšího ročníku. Bažant, řeklo by se na vojně.

"Já se tehdy dozvěděl, že půjdu ráno s tím Dobřichovským. Normálně sloužit. Jenže pak za mnou přišel Pepa Ulrichů, chtěl si službu přehodit," popisuje Motejl. Samozřejmě, moc se mu nechtělo. Počítal už se službou. "Mně se to nehodilo, měl jsem jet hrát turnaj ve stolním tenise, na který jsem se těšil," popisuje. Ale nakonec vyhověl dobrému kamarádovi. Vyměnil si službu. A nejspíš si tím zachránil život.

Charta
Bez právní pomoci Milana Hulíka by řada disidentů jistě dopadla mnohem hůře, než nakonec skončila. Poskytoval právní pomoc a obhajobu disidentům. Zapojil se do procesu s Plastic People of the Universe, obhajoval Jarmilu Bělíkovou, Petra Cibulku, Petra Pospíchala, Petra Uhla, Františka Stárka a další. Za komunismu byl jeho otec vězněn, on sám nesměl studovat, musel se nejdříve vyučit zedníkem. Pak vystudoval práva. Na Hulíka se StB zaměřila nejdřív kvůli bratrovi, který emigroval a založila svazek "Čtenář". Později byl veden ve svazku "Advokát" a dalších jako nepřátelská osoba. Po roce 1989 působil v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (později BIS) a ve Sboru nápravné výchovy (později Vězeňská služba). Od roku 1995 je samostatným advokátem.

Internace a vojna pro vyhublého kněze
Velké množství kněží, církevních hodnostářů, řádových sester a bratrů StB internovala na přelomu čtyřicátých a padesátých let, jako třídní nepřátele socialistického zřízení. Takový byl i případ pátera Josefa Valeriána. Narodil se v roce 1925, na kněze byl vysvěcen v roce 1949. V roce 1951 byl v Jaroměřicích nad Rokytnou zatčen a bez soudu odvezen do Želivi, kde musel spolu s ostatními internovanými kněžími dva roky nuceně pracovat.
Po propuštění a absolvování dvouleté vojenské služby se sice mohl vrátit ke své profesi, ale jen nakrátko. V roce 1962 byl odsouzen za údajné podvracení republiky na dva a půl roku s čtyřletým zákazem kněžské činnosti. Dnes působí jako farář v Moravci u Křižanova na Vysočině.



Arcibiskup Josef Beran, který byl vězněn už za nacistické okupace, skončil rovněž v internaci, protože se odmítl podřídit komunistické moci. Nejdřív jej StB držela v Praze, později jej stěhovala po různých místech. Nedostával dopisy a nikdo s ním nesměl komunikovat. Propuštěn byl až v roce 1963, ale stále zůstával pod dozorem. Když po jmenování kardinálem odjel do Říma, úřady jej nevpustily zpět. Zemřel v roce 1969 v Římě.

Jáchymovské uranové peklo
V jáchymovských uranových dolech začala používat otrockou práci válečných zajatců již německá okupační správa. V poválečné době zde nuceně pracovali němečtí zajatci a odsouzení kolaboranti. Po převzetí moci komunisty zde začaly vznikat tábory nucené práce na základě zákona 247/48 Sb, do kterých byli posíláni političtí vězni. Mnoho to stálo život.


V letech 1949-1951 se v prostoru Jáchymov a Příbram nacházelo celkem 5 táborů. Nejednalo se o klasická vězeňská zařízení - v táborech byli tzv. chovanci, kteří sem byli posíláni maximálně na 2 roky. Celkem zde v této době bylo vězněno na 5 tisíc osob. Do roku 1954 zde bylo zřízeno celkem 18 nápravně pracovních táborů. Na ostraze se do podílel útvar SNB Jeřáb, dále pak Vnitřní stráž ministerstva vnitra. V těchto táborech byli kromě politických vězňů i kriminální, retribuční a jiní v počtu 14 tisíc.
Podle oficiálních údajů jich 31 bylo zastřeleno na útěku, 229 zemřelo při pracovních úrazech. Do toho nejsou započteni ti, kteří zemřeli na nemoci v důsledku ozáření či podmínek v lágrech.



Vlastimil Rychlík se v roce 1949 jako dvaadvacetiletý absolvent Obchodní akademie v Brně pokusil o útěk na Západ. Neúspěšně. Skončil ve vězení, nejdříve na Borech, potom v Jáchymově, kde pracoval na obávané věži smrti. Po všech odsouzeních a trestech za nepovedené útěky strávil za mřížemi celých devatenáct let. Na svobodu se dostal během pražského jara v roce 1968. Ihned poté emigroval do USA. Dnes žije jako penzista v New Yorku.

Kulaci přišli o život, statky i perspektivu
Českoslovenští komunisté nechtěli po Únoru roku 1948 zůstat za sověty pozadu v likvidaci tzv. vesnických boháčů. Termín kulak byl používán komunistickou propagandou k označení soukromě hospodařících rolníků nejdříve s alespoň 20, později 15 hektary.
Byl-li někdo označen kulakem, rozuměl se tím nepřátelský a zlovolný, státní zájmy poškozující sedlák. Při likvidaci podnikání měli komunisté jednoduchý a jednoznačný cíl, ale u zemědělců byla tato úloha komplikovaná. Bylo tedy nutné nepřítele najít, pojmenovat a zničit. Kulak byl ekvivalent pro třídního nepřítele. Jedním ze způsobů likvidace kulaků bylo navýšit jim dodávky tak, aby je prostě nemohli splnit a poté je obžalovat ze „sabotáže", „zatajování půdy" či „skrývání úrody".Mnozí byli bez rozsudku a bez zabaveného majetku donuceni k vnitřnímu vyhnanství - trvalému vystěhování mimo vlastní okres, někteří byli zatčeni a odsouzeni, jiní byli popraveni. Jedním z nejhorších trestů byly deportace - vystěhování z domova do předepsaného místa - zpravidla v pohraničí. Kolik rodin v tehdejším Československu bylo přesídleno, není dodnes jasné. Podle odhadů šlo o dva až čtyři tisíce sedláckých rodin.


Otec Jaroslava Melkuse byl sedlákem ve Vícenicích. Po válce byl v obci starostou, po komunistickém převratu začal mít těžkosti, v roce 1951 byl zatčen. Zapojil se totiž do odbojové skupiny Gustava Smetany, která byla kontrolována a vyprovokována StB. V roce 1953 byl popraven. Pronásledováni byli i další členové rodiny. Jeho syn Jaroslav Melkus mladší se o otcově smrti dozvěděl s ročním zpožděním.Dopis na rozloučenou mu nebyl doručen, Jaroslav Melkus jej dostal z archivu až v roce 1995.

Lidové milice
Lidové milice, nazývané též „ozbrojená pěst dělnické třídy" byly dělnické bojové jednotky, o jejichž vzniku rozhodl Ústřední výbor Komunistické strany Československa dne 21. února 1948 při přípravě komunistického převratu v Československu. Vznik a existence Lidových milicí nebyly nikdy upraveny žádným zákonem. Vznikly tak ozbrojené složky, které nemají v demokratickém státě místo. Komunisté Lidových milic využívali po celou dobu své vlády.


Pro jejich členy (většinou dělníky) byla pořádána vojenská cvičení, na kterých se učili zacházet se zbraněmi. Jednotky podléhaly přímo vedení KSČ, vrchním velitelem byl generální tajemník strany. Výzbroj byla skladována přímo v průmyslových podnicích. V obdobích nepokojů byly milice nasazovány společně s policií a vojskem proti demonstrantům a jiným „protisocialistickým živlům". Počínaje rokem 1950 se z nejspolehlivějších závodních jednotek vytvářely tzv. úderné oddíly, předurčené k součinnosti s jednotkami SNB při likvidaci tzv. protistátních živlů. Milicionáři a příslušníci Bezpečnosti se v ulicích českých měst objevili pokaždé, když se komunistický režim ocitl v krizi. V srpnu 1969, v době prvního výročí sovětské okupace, jim při krvavých střetech s tisícovkami demonstrantů vypomáhala i československá armáda, a to dokonce celý tankový pluk. Lidové milice byly připraveny i k likvidaci počátku sametové revoluce. Naštěstí již nedostaly rozkaz k zásahu.



Student VÚT Josef Řehounek byl 25. února 1948 postřelen při demonstraci na podporu prezidenta Beneše. Zranění nohy mu zanechalo trvalé následky. Po vyléčení se vrátil do školy, ale kvůli účasti na studentských demonstracích byl ze studia vyloučen. V prosinci 1948 zatčen a vyšetřován pro podezření, že umožňuje útěky přes hranice a do listopadu 1949 vězněn. Po propuštění pracoval jako vedoucí polesí, v letech 1968-70 směl dostudovat vysokou školu, v roce 1970 promoval jako lesní inženýr. Zemřel o devět let později v Hradci Králové.

Mučili vězně elektřinou
Velitelem vyšetřovny StB v Hradišti byl Ludvík Hlavačka, který nechal v bývalých Baťových závodech v nedalekém Zlíně vyrobit speciální přístroj na mučení elektrickým proudem. Vyšetřovatelé vězně týrali i "obyčejným" bitím, vydírali a okrádali i jejich manželky. Mezi Hlavačkovy podřízené patřil například Alois Grebeníček, otec někdejšího předsedy KSČM.
Jedním z mnoha postižených byl Pavel Hubačka. Pochází z Dolních Bojanovic na Hodonínsku, kde byl po válce náčelníkem Orla. Působil i ve skautském hnutí, po jeho zákazu se zapojil do protikomunistického odboje.


Jeho kolegové se pokusili unést příslušníka bezpečnosti Aloise Dyčku, ten však v přestřelce zahynul. Při následných represáliích byl Hubačka 6. ledna 1950 zatčen a opakovaně mučen v obávané vyšetřovně StB v Uherském Hradišti. Hubačka po výsleších skončil s přeraženou sanicí, třemi vyraženými zuby a přeraženou hrudní kostí. Ten nejhorší výslech trval tři noci. Poté byl odsouzen na třicet let vězení, na svobodu se dostal po patnácti letech.
Ani velitel Hlavačka, ani jeho podřízený Grebeníček nebyli nikdy za mučení vězňů odsouzeni. Přestože případ Aloise Grebeníčka, který byl obžalován už v roce 1997, patřil k ostře sledovaným, soudkyně Radomíra Veselá (bývalá členka KSČ) jej nedokázala dostat do soudní síně. Grebeníček se tak vyhýbal soudu až do roku 2003, kdy zemřel.

Normalizaci nemůžu přežít
Dva a půl roku nepodmíněně za nevinné loutkové divadlo - to patřilo k absurditě normalizačního režimu. Lenka Fialová, rozená Horáková, se v srpnu 1974 vypravila se šesti přáteli na Hostýn hrát loutkové divadlo. Byli však všichni sledováni policií, zatčeni a tvrdě odsouzeni u kroměřížského okresního soudu za údajné pobuřování.
Fialová dostala osmnáct měsíců v první nápravné skupině. Po propuštění byla dále šikanována, v roce 1980 se jí podařilo emigrovat do Rakouska. Později emigrovali i někteří její přátelé včetně Emila Hauptmana, který dostal nejpřísnější trest: dva a půl roku nepodmíněně. 
Stačilo být ve špatnou dobu na špatném místě. Případ diváků, kteří byli zadrženi při představení loutkoherců a pak nuceni vypovídat podle přání StB, ukazuje, proč tolik lidí jezdilo ve volném čase jen na chaty a chalupy.

Odplata rafinované StB
Kvůli svému otci si musel změnit jméno, aby mohl vystudovat alespoň střední školu. Na vysokou ho nepustili a pracovat směl jen u pohřební služby. Po celou komunistickou éru byl izolován a různými způsoby šikanován. V roce 1987, když v Mnichově jeho otec zemřel, mu československé úřady neumožnily odjet ani na pohřeb. Vysokoškolské vzdělání si doplnil po pádu komunismu.
Ačkoli Sláva Volný mladší nikdy nezažil přímé násilí jako například političtí vězni v padesátých letech, šikana ze strany StB určovala celý jeho život. Byla to samozřejmě rafinovaná pomsta za to, co dělal jeho otec ve Svobodné Evropě. "Nikdy mne nemlátili. Ale stále jsem cítil, jak mne ta neviditelná ruka jejich moci neustále svírá," vzpomíná Sláva Volný mladší.

Provokatér poslal odbojáře na smrt
Akce StB za pomoci provokatérů byly velmi rafinované a nebezpečné. Komunistická tajná policie využívala zkušeností, které s provokacemi mělo německé gestapo. Zatýkaly se celé odbojové (i uměle vytvořené) skupiny. Provokatér StB František Mareček byl původním povoláním stolař, od května 1945 byl členem KSČ. Poprvé byl jako agent nasazen pod krycím jménem Hradčanský.


Později se mu podařilo získat důvěru Gustava Smetany, přičemž vůči němu vystupoval pod krycím jménem major Vašek. Pro tento úkol byl údajně vybrán proto, že nechodil v uniformě. Mareček podával na začátku padesátých let vynikající výsledky. Později se však situace změnila. Ke 30. listopadu 1955 požádal o uvolnění ze služeb ministerstva vnitra ze zdravotních důvodů: žaludeční vředy, duševní nervozita, nesoustředěnost. Jeho požadavku bylo vyhověno.
Obětí provokatéra se stal Gustav Smetana, kolář z obce Litohoř na Třebíčsku. Byl totiž jím totiž zatažen do odbojové činnosti. Smetana podle jeho pokynů organizoval odbojovou skupinu, její činnost však byla zcela pod kontrolou tajné policie. V roce 1951 byli členové skupiny zatčeni a Smetana sám odsouzen 
k trestu smrti v jednom ze zinscenovaných soudních procesů, které následovaly po útoku ve škole v Babicích na Třebíčsku. 28. března 1953 byl Smetana v Praze na Pankráci popraven. Je pochován ve společném hrobě na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Úmrtní list byl vystaven teprve o pět let později.

Rozvrácená rodina
Kriminál pro Jiřinu Slámovou vlastně nebyl tak hrozný. "Věděla jsem, že to musím vydržet," vzpomíná. Jenže problém byl jinde: děti. Její pětiletý syn a dvouletá dcera zůstali venku. Sice na svobodě, ale svou matku navštěvovat nesměli. Přesto vymyslela, jak je vídat. Byla vězněna v Brně na Cejlu, ve vězení, které je prakticky v centru města. A okna kanceláří vedla na rušnou ulici. Do kanceláří chodily některé vězeňkyně uklízet. Slámová přemýšlí: Když se dostane mezi ně, dostane se i k oknům. A pak se domluví se svou příbuznou, která se tehdy o děti starala, aby je přivedla rovnou na Cejl. Vyšlo to.

"Já jsem malá, a tak jsem se vmáčkla mezi ty baby, které byly větší než já. Kdyby mne uviděl politruk, tak by mne vrátil," popisuje.
Děti už korzovaly po druhé straně ulice. Dívala se na ně. Naproti stávalo kino Radost, děti s tetou chodily kolem něj. "Ale mně nestačilo je jen vidět. Já nachystala každému sadu panenek, byly to takové papírové panenky s papírovými šatečkami." Navíc spoluvězeňkyně, která pletla svetry, jí nabídla, že jí udělá ještě šaška s bambulemi. "To bys byla hodná, já to neumím," řekla jí vděčná Slámová.

Samizdat
Jiří Gruntorád se poprvé osobně setkal se samizdatem úplně náhodou. Bylo to v pražském bytě disidentů manželů Bendových, kde jako zedník Obvodního podniku bytového hospodářství opravoval poškozenou omítku. Svět samizdatu jej očaroval tak, že jej začal sám přepisovat a tajně distribuovat.
komunistické éry vydával a rozšiřoval zakázanou literaturu - takzvaný samizdat. Za svou činnost byl dvakrát vězněn. Poprvé dostal tři měsíce za údajný pokus o přípravu únosu letadla, když u něj StB našla nelegálně drženou zbraň. Při domovní prohlídce policisté našli mnoho kopií samizdatu. 



Ihned po návratu z vězení se snažil pracovat ještě usilovněji. Našel několik profesionálních písařek, jedna z nich vydržela přepisovat samizdat až do roku 1989. Stihla napsat desítky knížek. Podruhé dostal poměrně vysoký trest - čtyři roky vězení. Po roce 1989 založil knihovnu Libri prohibiti, která ochraňuje unikátní původně zakázané knihy, texty a další dokumenty z komunistické éry. Základem sbírky se staly jeho vlastní samizdaty, které mu komunistická policie zabavila a po pádu režimu mu byly vráceny.


Knihovna Libri prohibiti obsahuje 38 000 knižních publikací, stovky titulů časopisů, sbírku zvukových nahrávek, filmy, sbírky plakátů, letáků, fotoarchiv a novinový archiv. V knihovně je i kompletní archiv Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných - VONS. Ve více než šedesáti archivních krabicích jsou zdokumentovány stovky případů porušování zákona v bývalém Československu.

Šikana pro ty, jimž „nepřišili" zločin
František Hejnal odmítl spolupracovat s StB. Proto se dostal do na půl roku do vězení. Hrozili mu obviněním ze špionáže a trestem až na dvanáct let. Odmítl donášet na jednoho švýcarského diplomata, se kterým se spřátelil na závodech, jenž organizoval v Ouběnicích. V té době došlo k vyhoštění jednoho československého diplomata ze Švýcarska. StB chtěla na oplátku vyhostit jednoho pracovníka švýcarské ambasády a sháněla proto kompromitující informace.
Vyučil se tesařem, ale pracoval v uranových dolech jako horník. Od roku 1963 působil v motoristickém sportu: jako závodník, reprezentant a později i organizátor dosáhl největších úspěchů v sajdkárkrosu. V Ouběnicích, kde žije, organizoval závody, byl předsedou tamního automotoklubu. V roce 1988 se tam konalo první mistrovství světa v této disciplíně ve východním bloku. 



Do vazby si ho odvedli sice v roce 1976, ale příslušníci StB mu vyhrožovali už o rok dříve. Varovali jej, že pokud nebude spolupracovat lépe, tak ho zavřou. Byli nespokojeni, chtěli jej srazit na kolena. Rok hledali záminku. Nakonec Františka obvinili, že prý jako předseda AMK kradl železný šrot. Nakonec jej po šesti měsících propustili z vazby, ale proces pokračoval. Ovšem hodně pomalu. Odsouzen byl až po šesti letech. Dostal dva roky.



Po pěti měsících byl propuštěn na svobodu díky milosti prezidenta Husáka. I když Hejnal strávil dohromady jedenáct měsíců za mřížemi komunistického kriminálu, jeho jméno se objevilo v takzvaných Cibulkových seznamech, kde je uváděn pod krycím jménem Horyna. On sám dnes tvrdí, že se tam dostal díky nátlaku StB, aniž závazek spolupráce podepsal. V jednom z archivních dokumentů, které na něj vedla sama StB, se skutečně uvádí, že jím předávané informace byly spíše popisného charakteru bez zpravodajského významu.
V současné době podniká v autodopravě.

Trest smrti pro skauta, který se nekonal
Jan Janků byl skautský vedoucí z Hanušovic na severní Moravě. V květnu 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady, prokurátor pro něj žádal trest smrti. Prošel vyšetřovnou v Uherském Hradišti, kde v té době uplatňovali své metody mučení Ludvík Hlavačka a Alois Grebeníček. Janků byl nakonec odsouzen na dvacet let, po devíti letech věznění se dostal na svobodu. Po únorovém převratu byl skauting pro komunistický režim podezřelou organizací. Skautští vedoucí vychovaní v duchu demokracie se navíc často zapojovali do protikomunistického odboje.


V mnoha případech byl trest smrti spojen i s šikanou a utajováním, na které dopláceli příbuzní. Mnozí z příbuzných ani nevěděli, kde se nacházejí tělesné pozůstatky popravených. Byly případy, kdy se odsouzení nemohli ani rozloučit s nejbližšími.Od nástupu komunistů k moci v únoru 1948 bylo z politických důvodů popraveno 248 lidí. Mezi popravenými byli zcela nevinní lidé i protikomunističtí odbojáři, ale i ti, kteří byli k odboji vyprovokováni tajnou policií. Popravováni však byli i vysocí komunističtí funkcionáři, a to kvůli vyřizování účtů ve straně v době takzvaných čistek. Těch bylo popraveno celkem třináct. Za posledního popraveného z politických důvodů bývá považován Vladivoj Tomek, popravený v roce 1960.Nejvíce trestů smrti za celou komunistickou éru padlo v době prezidentování Klementa Gottwalda. Z politických důvodů bylo tehdy popraveno 189 lidí. Za Antonína Zápotockého jich bylo popraveno 47 a za Antonína Novotného 12. Popravováni byli agenti chodci ve službách Západu, protikomunističtí odbojáři, stateční politici jako Milada Horáková, vlastenečtí důstojníci jako Heliodor Píka.

Utekl z cely dírou ve stropě, pak ho lapli
Jaroslav Mec se dvakrát pokusil o útěk z komunistických věznic, dva nezdary a roky vězení navíc. Byl takzvaný útěkář. Po neúspěšném pokusu prchnout z pracovního tábora Rovnost, kam se dostal v roce 1954 za vlastizradu, skončil ve věznici v Chebu. Tam se pokusil utéct dírou ve stropě. Na útěku byl pouhých pět minut.


Vězni zkoušeli nejrůznější způsoby, jak se dostat na svobodu. Časté byly podkopy či únik přes dráty. Šance na útěk se zvyšovala při transportu nebo při práci mimo hlavní tábor. Jeden z vězňů se například zavřel do středu obří cívky, na kterou se namotával kabel. Jiný se pokusil utéct z uranového dolu starou nepoužívanou šachtou. Mec podnikl unikátní útěk stropem na střechu chebské věznice. Tam byl však dopaden.



Jaroslav Mec pochází z Mořkova na Moravě, jeho otec tam byl sedlákem. Jako syn "kulaka" měl problémy ve škole, ještě jako neplnoletý utekl na Západ a po návratu se poprvé dostal do vězení. Později se s kamarády pokoušel o protikomunistický odboj, v roce 1954 byl odsouzen vojenským soudem za vlastizradu a zběhnutí na 14 let. Po opakovaných pokusech o útěk mu byl trest zvýšen na 18 let vězení, na svobodu se dostal v roce 1966. Na podzim 1968 se rozhodl koupit si zájezd na Západ a nevrátit se. Stejně to dělaly tisíce dalších zoufalých lidí. Mec si koupil obyčejný zájezd na Slovensko s jednodenní návštěvou Vídně. Odtud emigroval do USA, kde vystřídal řadu zaměstnání. Dnes žije zase v České republice.

Výjezdní doložka
Srpen roku 1968 trávili manželé Holibkovi legálně u příbuzných v západním Německu. Zde je také zastihla okupace Československa. Po návratů domů dlouhodobě uvažovali o emigraci, protože Jiří Holibka byl právě kvůli příbuzným považován za "politicky nespolehlivého". Pro opětovné vycestování potřebovali tzv. výjezdní doložku.


Jednalo se o speciální povolení potřebné pro všechny občany komunistického Československa, kteří chtěli vyjet za železnou oponu. Byl v něm zapsán seznam států, které žadatel plánoval navštívit. Výjezdní doložka byla součástí pasu. Pro člověka to bylo jakési vízum od vlastního státu pro cestování do zahraničí, což byl vlastně paradox. V normálním demokratickém režimu se o vízum žádá výhradně druhý stát. Na povolení k cestě nebyl právní nárok, jeho odmítnutí nemuselo být nijak zdůvodněno.


V roce 1968 emigrovala Marcela Holibková s manželem a třemi dětmi do západního Německa. V nepřítomnosti byla odsouzena za nedovolené opuštění republiky k deseti měsícům vězení, její manžel dostal rok. V roce 1981, kdy jí zemřel otec, se pokoušela přijet na jeho pohřeb, ale československé úřady jí cestu nepovolily. První návštěvu domova a otcova hrobu vykonala v roce 1989. 
Emigranti se museli v novém domově těžce protloukat a vyrovnat se s tím, že se už nikdy nemusí vrátit. A pokud si neupravili vztah s československými úřady a takzvaně se nevyplatili, skutečně nesměli ani za blízkými příbuznými.
Dnes žijí manželé Holibkovi v České republice.

Zbytečná Wonkova smrt
Disident Pavel Wonka zemřel 26. dubna 1988 v československém vězení. V době, kdy se hroutilo komunistické panství ve východní Evropě. Navíc v době, kdy on sám si už vyřizoval povolení k vystěhování do západního Německa, aby tam začal nový život. Po tomto zatčení skončil Pavel Wonka znovu ve vězení a z něj už nevyšel. Byl v té době nemocný a nekonečným bojem s komunistickými úřady i silně vyčerpán. Zemřel v pouhých pětatřiceti letech.


Pavel Wonka pocházel z česko-německé rodiny z Podkrkonoší a už od mládí se musel potýkat s těžkostmi. Brzy mu zemřel otec, a tak Pavla i jeho bratra Jiřího vychovávala maminka. Ani po opakovaných zkouškách nebyl přijat na právnickou fakultu, a tak začal studovat sám. Lidem z okolí pak poskytoval bezplatně právní rady. Požadoval respektování zásad právního státu. Byl vydán napospas komunistické justici, od roku 1981 byl prakticky nepřetržitě trestně stíhán. Deset let nesehnal práci, která mu byla záměrně odpírána. Kvůli neustálé šikaně ze strany totalitního státu se mu rozpadlo manželství. V roce 1986 se rozhodl nezávisle kandidovat do Federálního shromáždění. Jeho kandidaturu však úřady odmítly, Wonka sám byl později zatčen a skončil ve vězení. Po opakovaných šikanách, soudech a věznění zemřel 26. dubna 1988. Jeho pohřeb ve Vrchlabí se stal obrovskou manifestací proti komunistickému režimu.


Dodnes není zcela jasné, jak Pavel Wonka ve vězení zemřel. Spoluvězni totiž zavolali dozorce až poté, co zjistili, že je mrtev. Přestože maminka Gerta Wonková požádala, aby k ohledání a pitvě byli přizváni američtí lékaři, nebyla jeho smrt řádně vyšetřena a nebyl za ni nikdo potrestán. Jisté je, že Wonka byl vážně nemocen už v den soudu a porušení ochranného dohledu není tak závažný přestupek, aby kvůli tomu musel jít do vyšetřovací vazby. Odpovědnost však odmítá jak tehdejší soudkyně Marcela Horváthová, tak lékař Radim Pek, který Wonku prohlásil za schopného vazby.

Zatýkání
Případ básníka a katolického kněze Jana Dokulila byl velmi unikátní. Před zatčením StB se mu dařilo 7 let úspěšně ukrývat. Azyl mu poskytlo mnoho farníků. StB zatýkací akce pečlivě připravovala. Pokud hrozil útěk nechala třeba celý dům obklíčit, nebo vnikla do domu a zatýkala přímo ve spánku. A pokud se už někomu podařilo před zatčením utéct, snažil se většinou dostat na Západ za železnou oponu. Tajné přebývání ve vnitrozemí bylo velice riskantní, StB měla všude své agenty.


Dokulil byl švagrem Jana Zahradníčka s nímž se blízce přátelil a který u něho na faře také bydlel. Ve 30. a 40. letech patřil do skupiny spisovatelů kolem katolického časopisu Akord, jehož redakci za války přesídlil Zahradníček na jeho faru. Jeho nově postavená fara v Uhřínově se stala ve 40. letech místem setkávání osobností jako Jan Čep, František Halas, Jakub Deml, Jaroslav Durych, Albert Vyskočil, Bedřich Fučík, Timoteus Vodička.
Za druhé světové války se podílel na ukrývání rodiny Ludvíka Svobody a Židů před transportem. Rodinám příbuzných Jana Kubiše ve farnosti zfalšoval za stanného práva rodinnou příbuznost ve výpisech z matrik, které byly určeny jako doklad gestapu.



Dokulil měl být zatčen v létě 1950, ale varoval ho okrskář. Sedm let se skrýval v okolních vesnicích u svých dřívějších farníků. Z nich lze uvést dva roky azylu u rodiny Pohlů v Geršově, dále u Josefa Vochyána v Horních Radslavicích, Stanislava Tvarůžka ve Vozratíně, Střížkov, Bítovčice a od ledna 1953 u krejčího Josefa Jelínka v Kamenici. Zde na podzim 1953 těžce onemocněl a byl mu vykopán tajný hrob, do kterého měl být v nouzi pohřben. Zachránil ho operací místní lékař Josef Dvořák (za kterou byl později také vězněn), následné léčení a péče tajně docházejících zdravotních sester však byla komplikována nedostatkem penicilinu v ČSSR. Teprve roce 1957 byl zatčen ve svém úkrytu v Kamenici u Jihlavy. Zahradníček byl mezitím odsouzen, Čep emigroval na Západ.


Dokulil byl po svém zatčení dodatečně odsouzen k dvanácti letům vězení na základě smyšleného obvinění. Na jeho trest se vztahovaly amnestie v roce 1960 a 1962, toto právo mu však nebylo přiznáno. Až 31. ledna 1965 mu byl přerušen trest ze zdravotních důvodů, na zákrok západoněmecké pobočky Amnesty International. Pokusil se obnovit svůj proces u rehabilitačního senátu v Brně, u kterého svědčila i manželka pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody a který 31. srpna 1967 předchozí rozsudek zrušil. Poté se stal na čas knihovníkem Západomoravského muzea v Třebíči a archivářem spotřebního družstva Jednota v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od 1. ledna 1968 získal státní souhlas pro kněžské působení a byl ustanoven administrátorem farnosti ve Svitávce. Účastnil se prací biblické komise a komise pro sestavení kancionálu. Zemřel v boskovické nemocnici na obnovenou nemoc 1. února 1974 a byl pochován 7. února ve Svitávce

Železná opona
Když Jiří Runkas zjistil, že v komunistickém Československu nedokáže žít a nedostal povolení k cestě na Západ, sestrojil si s manželkou balon, kterým chtěli přeletět železnou oponu. STB jej však na základě anonymního udání zatkla a tak mu překazila pokus o úlet do svobodného světa.
Nápad překonat železnou oponu balonem se zrodil ve východním Německu, kde se dva mladí Němci pokoušeli dostat do lepší části své rozdělené země. O nich se dozvěděl slovenský cyklistický závodník Robert Hutyra, který uletěl v roce 1983 do Rakouska s celou rodinou i se závodním kolem. Jeho útěk vzbudil pozornost, celé Hutyrově rodině přál tehdejší americký prezident Ronald Reagan. O Hutyrově útěku se z rádia dozvěděl Jiří Runkas. Nezávisle na ostatních dostal nápad přeletět oponu i právník Zdeněk Bakule z Plzně. Stejně jako Jiří Runkas byl však i on zatčen ještě před odletem.



Jiří Runkas se vyučil jako automechanik, zabýval se lodním modelářstvím, dostal se až do reprezentace. O výrobě balonů záměrně neexistovala v Československu žádná literatura. Problém byl i s obyčejným nákupem potřebné látky a výrobou cestovního koše. Balon zkušebně nafoukl a vyzkoušel tajně v údolí říčky Želetavky.


V roce 1987 jej na anonymní udání zatkla tajná policie, která při domovní prohlídce na jeho chatě našla i části balonu. Runkas byl odsouzen, ale vyvázl jen s podmínkou. Policie mu však zabavila balon i zahraniční peníze, které měl připravené před cestou. Dnes Runkas žije v Moravských Budějovicích, živí se výrobou a opravami akustických kytar.