Ztráta důstojnosti - Perzekuce vojáků
Osudy čtyř důstojníků, poválečných absolventů Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, zatčených v padesátých letech. Vojenská přísaha se pro ně stala zásadním zavazujícím činem, protože právě velitelé představují v národní armádě symboly národní důstojnosti. Právě oni se přece musí vzepřít, když je vlast ohrožena nepřáteli a ponížena. Jsou k tomu vedeni, vycvičeni, národ to od nich očekává.

Jejich pevné postoje se tak nemohou hodit novému režimu, který je uvrhne na mnoho let do vězení a pronásleduje je i po jejich návratu. Každý z nich, vědom si své vlastní důstojnosti, se snaží nalézt v těžkých podmínkách perzekuce svou cestu. Jeden je tak vnitřně vázán vojenskými řády, které mluví o nutném útěku ze zajetí, že se dvakrát pokusí utéci z vězení a nese těžký úděl "útěkáře". Dalšímu pomůže překonat veškeré útrapy ve vězení objevená víra a invalidní důchod mu pak "umožní" vytvořit rozsáhlou meditativní zahradu zasvěcenou obětem diktatury. Jiný, který přestál mučení v obávaném "domečku", má později dost odvahy, aby riskantním činem unikl i ze spárů StB.

Ztráta tradice - Perzekuce selských rodů
V padesátých letech bylo násilně vyhnáno a vystěhováno často stovky kilometrů daleko od rodného domu pět tisíc rodin označených jako rodiny kulaků. Měly se stát výstražným příkladem pro ostatní a jejich majetky základem pro vznikající JZD. Provinili se tím, že jejich rody pracovaly na půdě celá staletí a po generace postupně přidávaly měřici k měřici, hektar k hektaru, až vytvořily velká hospodářství, často největší ve vsi. Provinili se tím, že byli úspěšní a proto měli majetek. Provinili se zkrátka svou tradicí. Národ, který ničí selské rody, ztrácí tradici.

Po restitucích podniká z 5 000 takto vyhnaných rodin v zemědělství již jen osmnáct.
Bohumil Loucký, syn sedláka z Jaroměřic nad Rokytnou, byl zatčen spolu s otcem: "Nikomu jsem neublížil, a jenom proto, že na mě táta nechal napsat dvanáct hektarů, aby to mohli ukrást, poslali mě na tři roky do jáchymovských dolů. A tatínkovi dali v jeho šedesáti letech šest roků na Borech." Do jejich rodného domu mezitím nastěhovali deputátníky. Chátral, až ho zbourali. Teď na jeho místě stojí obchodní dům Jednoty a hotel.
"Moc jsem nedoufal, ale taková jiskřička doutnala, že bysme se mohli na statek někdy vrátit. Štěstí, že jsem měl syna, štěstí, že mám vnuka. Zákony udělali mizerný. To bylo lítání okolo toho. Poslední hektar osmdesát jsem dostal teprve v roce 1998. Napsal jsem dopis na Pozemkový úřad do Třebíče, že nevydávaj' pozemky, aby mohli na tom úřadě sedět. Do čtrnácti dnů jsem je měl."

Ztráta slušnosti - Perzekuce žen
Komunistický režim nejvíc odhalil svoji nelidskost v tom, jak brutálně zacházel s třídními nepřáteli z řad žen. Ani primární biologický instinkt, který většině zvířecích druhů nedovolí napadnout samičku, ani normální galantnost a rytířskost, mu nezabránily, aby s ženami jednal stejně krutě jako s muži. Národ, který dovolí, aby se ublížilo ženám, ztrácí slušnost.

Ludmila Šeflová byla zatčena na rodném statku v jednadvaceti letech, když se vracela z pole. Při výslechu jí český komunista třískal hlavou o zeď. Stříkala krev, kterou ji donutil slízat. Odsoudili ji na 10 let, jejího tátu, vlastence, písmáka, sedláka na třináct. Na svůj rodný grunt v Nečíně se už nikdy nevrátila. Statek je v troskách. "Rodiče měli hroznou bolest, protože se tam nadřeli a nakonec z nich byli žebráci. Když se otec vrátil z kriminálu, vyměřili mu 300 korun důchodu a z toho měli být oba živi. Neměli ani na chleba, chodili na šípky, dostávali 3 koruny za kilo. Ukradli jim domov a člověk bez domova je jako ztroskotanec na moři," říká dnes paní Šteflová.

Ztráta demokracie - Odvlékání ruských emigrantů
Každý rok 11. května v 11 hodin se na Olšanských hřbitovech u Ruské kaple klade věnec československým obětem sovětských gulagů. O mnohých z těchto lidí se vůbec neví, jak a kde zemřeli. Léta 1945 až 1948 jsou zahalena zapomněním. Obecně bývají považována za demokratické období před komunistickým pučem a nástupem totality. Jaká ale byla pravda? Národ, který nedokáže ochránit ty, jimž v těžké chvíli poskytnul útočiště a přijal je za své občany, nechal je desetiletí odevzdávat republice svou práci a nejlepší myšlenky, ztratil to nejdůležitější. Nejen sebeúctu a vládu nad svým územím, ale i vědomí o demokratických hodnotách. Národ, který nedokáže ochránit své občany, ztratí demokracii. Osudy ruských emigrantů, československých občanů, které v roce 1945 odvlekly osvobozenecká sovětská vojska do gulagů, viděné očima jejich manželek nebo potomků.

Když se Vladimír Bystrov narodil, byl měsíc človíčkem bez státního občanství. Otec se ještě nestal československým státním občanem a matka, když se vdala, občanství ztratila. Matka byla pražská Češka z Libně a počátkem třicátých let se seznámila s mladým ruským emigrantem, který sem přišel v roce 1921, vystudoval na českých vysokých školách a pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Vzali se a věrně spolu žili až do smrti. Matka s ním neměla lehký osud. Za války byl otec předmětem pozornosti německých orgánů, protože byl Rus a pak otce v roce 1945 odvlekli do Sovětského svazu, kde zůstal deset let. Z toho devět let rodina nevěděla, jestli žije nebo ne. Ale matka na něj čekala. Nepřipouštěla si, že se nevrátí. Když se shledali, tak ho uvítala a zase ho provázela, až do smrti.

Ztráta odpovědnosti - Perzekuce intelektuálů
Pátý díl Ztráta odpovědnosti oživuje vzpomínky na stíhání intelektuálů, studentů a politiků. Patřili k profesím, které na sobě nesou největší váhu v období národního útlaku. A náleželi k těm nemnohým, kteří se ctí odolali. Národ, jehož politici, novináři, soudci a právníci selžou, ztrácí pocit odpovědnosti.
Na třech osudech politických vězňů představuje režisér Petr Nikolaev rozpad jednoho a agresivní nástup jiného společenského řádu, jemuž právě tito lidé jako jedni z mnohých vzdorovali. Josef Lesák, student a mladý poslanec za národní socialisty byl zatčen při pokusu o překročení hranic s celou rodinou, se třemi dětmi, z nichž to nejmladší během vyšetřování Lesákovy ženy zemřelo. Strávil 29 let na nucených pracích a v dolech. Paní Albína Wiesenbergerová, novinářka z Národní politiky pomáhala studentům po roce 1948 za hranice a byla odsouzena, strávila ve vězení 11 let. Třetí příběh patří právníkovi z Brna Janu Pospíšilovi, který pracoval na ministerstvu školství v letech 1946-48. Byl propuštěn z práce proto, že byl tajemníkem nekomunistického ministra a nezúčastnil se odbory organizované stávky. Do vězení byl odveden, když bylo jeho dcerce 17 měsíců a vrátil se, když jí bylo 13 let.

Ztráta víry - Perzekuce církevních kruhů
Komunistický režim ihned po svém nástupu vyhlásil svatou válku katolické církvi. Nepodařilo se mu však ji zničit, protože patří k vnitřní povaze této církve uhájit právo na víru i za těch nejkrutějších podmínek. Katolická církev nejen, že přežila, ale vyšla z tohoto zápasu vnitřně posílená. Zato národ, který to dopustil, ztrácí víru.

Ztráta kontinuity - Potomci po popravených
Osudy potomků lidí popravených v padesátých letech. Tito potomci často důležitou část svého života věnovali očištění památky svých blízkých, celý život prožili ve stínu traumatu jejich násilné smrti. Komunistický režim odsuzoval z politických důvodů k trestu smrti a popravoval. Jednalo se o justiční vraždy, komunisté zneužili stát k fyzické likvidaci svých protivníků. Tito popravení už nemohou vypovídat o svém údělu, o mučení, o cynismu soudců a prokurátorů a zvůli moci. A o to také šlo, aby smrt všechno smazala. Dnes jen s obtížemi zjišťujeme, co se vlastně stalo. Pozůstalým se jen těžko hovoří. Potrestán nebyl nikdo. Národ, který toto dopustil, ztrácí kontinuitu.

Milan Píka je synem hrdiny. Jeho otec generál Heliodor Píka byl nejvyšším a současně prvním vojákem odsouzeným a popraveným komunistickým režimem. Výchovu Milana Píky měla plně na starosti jeho matka. Otec téměř nebyl doma, protože neustále plnil své dějinné úkoly. Přesto byl pro syna vzorem a takový pro něj zůstal celý život. Během války, zatímco otec byl v Sovětském svazu, Milan utekl do Anglie. Po válce otec zabránil tomu, aby syn dělal vojenskou kariéru. Když otce zavřeli, tak syn plánoval s dalšími jeho osvobození. Nedostali se dál než k úvahám a byli zatčeni. Syn byl zavřen ve stejném vězení jako otec. V roce 1968 Milan Píka zažádal o obnovu otcova procesu. Nový proces potvrdil to, co všichni už věděli, nevinu Heliodora Píky.