6. listopadu 1990 napsal Johfra do svého deníku... že jsem já, syn Victora Linforda, přijel společně s filmovým štábem. To pro něj znamená, že tento den nebude malovat. Nyní, po 15 letech konečně dokončím tenhle film. Byl vlastně součástí mých závěrečných zkoušek a chtěl jsem objasnit spojení umělce s jeho okolím. Když jsem znovu uviděl Johfrovu práci, jako ty známé obrázky zvěrokruhu... ..nabizi se přirovnaní k moderním fantasy filmům... jako je Tolkienův 'Pán prstenů', jež byly inspirací Johfrových obrazů.

Tady leží vesnice Le Moustier, v Dordogne, obklopená vodními mlýny... Evropa, tento svět, malování a vesmír. Všechno je spojeno se vším. Umělec je připraven a uvede nás do světa zvaného Johfra. Pamatuji si na Dordogne. Před pár lety jsem tudy projížděl a navštívil některé z jeskyní... Poznal jsem tedy to okolí a speciálně jeho atmosféru. Šli jsme tehdy přes Massif Central a dorazili sem. Přišli jsme do okolí Moustieru a hned jsme se cítili jako doma. Jdeme se trochu projít? ..Pojd'te. Máme tu ideální život, no ne? Máme dva obrovské psy a pět koček. To je jedna veliká rodina a vyžaduje si hodně pozornosti. Od rána do pozdního večera.

Na těchto mlýnech jsme udělali hodně práce a rekonstrukcí. Původně to byl vodní mlýn. Voda proudila přímo pod domem. Ale bývalí majitel postavil na tom potoku hráz... ale položil tam i pár trubek, takže voda zde stále ještě protéká. A to je celé moc živé a příjemné. Protože ta voda uklidňuje. A teprve když neteče, zjistíš, že ti chybí. Mnoho lidí se ptá... 'S tvými obrazy... máš nějaké poselství'?' 'Co tím vlastně chceš říct?' A tak dále, a tak dále. 'A jaké místo má tvoje práce v tom co se děje okolo nás?'

Ale to je těžké, protože se to málo se světem poutá. Má práce je vlastně stínem a zrcadlením mého vnitřního světa. A ne toho vnějšího.

V mém životě se odehráli věci, jako například válka. Ta poslední, světová válka. A to bylo samozřejmě šokující. Zažil jsem hladovou zimu, bombardování, o všechno jsem prišel. Ale bylo to jenom navenek, malování mi šlo stejně tak dobře před válkou, tak i po ní. Protože ja nikdy nemaluji jako reakci na vnější podněty. Jako jsou události: Berlínská zed', krize na Blízkém východu.

Stalo se toho hodně a to mne nesmírně zajímá... protože také já jsem součásti těhto událostí, já žiju také na tomto světě. Ale moje práce je docela jiného druhu. Takže to co maluji, to jsou vlastně autoportréty, dalo by se říct. Ty formy co dělám, jsou inspirovány mým okolím. Vemte si například tohle dřevo. Je to zpráchnivělý kus dřeva. Našel jsem ho v lese. A vzal si ho domů. Později jsem vzal pilku a trochu to ořezal. Ta věc se mi hrozně líbí... a to mi otevřelo právě ten svět, který chci malovat.

Když se na ten kus dřeva podíváš jinak,.. je to vlastně krajina a v ní vysoké skály. Udělal jsem z toho také fotografie. Takhle se pro mne zpráchnivělé dřevo stavá ispirací. Mám i jiné inspirační zdroje... stalo se to když bombardovali Bezuidenhout (Den Haag). Tehdy všechno shořelo, Bezuidenhout shořel úplně. Šel jsem zpátky k těm ruinám. Našel jsem tam různé věci, které měly užasné formy. Jako roztavené olovo, roztavené sklo. To sklo protékalo přes drátěnku postele. Vypadalo to jako rampouchy. Byli tam napůl roztavené záclony a na nich jestě stále kroužky.

Už tyhle věci byli nesmírně důležité inspirační zdroje. A z toho jsem vycházel při malování mých krajinek. Není to jako u impresionistů, kteří jsou inspirováni přírodou... a pak ji nakreslí jako fotku. S vlastním ůčelem samozřejmě, s velikým citem. Pro mně je to budování vlastního světa... na popud všech těch věcí kolem. Když jsem ve svých čtrnácti přišel na akademii... byla výuka dosti klasická. Bylo to skutečně akademické. Arend Hendriks například. Musel jsem namalovat hlavu se všemi póry.

On stál za mnou a říkal 'Přestav jsi, že jsi veš a prodíráš se přes ucho... a co při tom prožíváš.' To bylo samozřejmě dobré vzdělání, naučil jsem se kreslit. Uprostřed mých akademických let přišel náhle Paul Citroen. Přišel z 'Bauhausu', kde se učil u Ittena. Známá postava, také dobrý fotograf. Byl pověřen ředitelem, aby do akademie přinesl trochu čerstvého vzduchu. Měl akademii dostat do současnosti. Byli jsme konfrontováni s ůplně novou formou vyučování... ..a úplně novým uměleckým pojetím. 'Abstrakci' jsme tehdy ještě neznali.

Měli jsme úžasné lekce: Paul Citroen přinesl kufříkový gramofon... ..a my jsme museli tancovat. Abychom cítili rytmus, celým tělem. Kreslení nebylo o tom sedět upocený u malého stolku, ale o tom, že jsi to dělal celým svým tělem. Také jsme museli se zavřenýma očima namalovat 'vztek' nebo 'radost'. Nebo jsme měli namalovat hudbu 'do řádků'. Byly to osvěžující lekce. Jako protiklad toho ostatního vyučování. Na začátku vládl veliký odpor vůči Paulu Citroenovi. Někteří se ho drželi, pro jiné to bylo avant-gardní.

Moje povaha tomu nebyla nakloněná. Byl jsem příliš klasický, ne vzděláním ale povahou. Mí velcí hrdinové byli staří mistři. Ale toho ostatního jsem si také vážil. Byl jsem rád, že jsem se seznámil s moderními uměleckými směry. Hned jsem si je vyzkoušel, abych věděl, které brát vážně. Ale nepřišel jsem tomu na chu, chtěl jsem dělat jiné věci. Nezměnilo to však moje uznání k Paulu Citroenovi. Stal se z něj můj velmi dobrý přítel. Také jsme spolu vystavovali, malovali venku a tak. Byl to dobrý člověk a skutečný umělec.

Dokázal mne neskutečně stimulovat. Když mi bylo 17, bylo to v 1937... objevil jsem práci Leonarda Da Vinciho. A ta na mne hluboce zapůsobila. Nakonec se stal Leonardo mým učitelem. čemuž jsem byl nesmírně vděčný. Později také Michelangelo, protože anatomie byla mým koníčkem. To byly ty prameny, z kterých jsem nakonec čerpal. Ještě později, když jsem se lépe seznámil s moderními směry surrealismu... ..to bylo během války; kdy nebyla žádná možnost se s tím blíž seznámit... objevil jsem, vlastním přičiněním, práci Dalího, Maxe Ernsta, Magritteho.

Těmto lidem jsem byl moc vděčen, co se stimulu týče. Jednomu s těch moderních: Fuchsovi z Vídeňské školy například. Ale hlavně Dalí byl pro mne velkým přínosem. Přesto, že moje povaha je úplně jiná než ta Dalího. Přesto byl pro mne osvobozujícím faktorem. To je asi vše co jsem chtěl říct k těmhle věcem. Také to nebylo pro nic, že se tady ukázali lámové. Rok po našem příchodu sem přišli lámové z Tibetu. Postavili si tady klášter. Ted´ je tady v okolí 7 center. Bydlení pro lámy.

Karmapa tu byl, aby jejich půdu požehnal. A řekl, že tahle krajina je pro spirituální práci přímo stvořená. Kvůli té energii, která tu proudí. Mnoho lidí na to reagovalo i když o tom nic nevěděli. Ale ti lámové tu chtěli zůstat žít. Tohle není žádní svícen ale Tibetská čajová miska. Byl to dárek od jedné jeptišky, naší přítelkyně. Všechno má svoji vlastní minulost. Tohle je také dárek, také z Tibetu. Ted´ už nechodíme na Tibetské mše. Hlavním pro ně bylo přátelství a ne aby jsme se stali budhisty.

Nejsme vlastně nic, ani křes ani, ani budhisti, ani taoisti. Jsou to všechno jenom formy. Ale co se nas týká, tou podstatou je, a to ve všech náboženstvích, je-li tam něco... tak je to mystické. -Obrázek Johfrovy manželky- Tady jsme v obýváku. Každý má vlastní ateliér, Ellen svůj vlastní, já také. Když pracujeme, nevídáme se. Každý má svůj vlastní svět, svou vlastni tvůrčí atmosféru v ateliérech. Ale po večerech jsme spolu. Tady v obýváku. Tu se vytváří naše společná atmosféra.

Ta je tvořena vším, co jsme za celý čas spolu nashromaždili. Oba. Naše knihy, naše oblíbené knihy. Obrazy... ty neprodáme, ty zůstanou v naší soukromé sbírce. Jinak by nám nic nezůstalo. Z každého období si necháváme pár obrazů. A ty si tady pověsíme. Večer jsou tu i naši psi. To je naše společná domácnost. Dívame na televizi, na zprávy. Ale ne dlouho, chodíme brzo spát. Přes televizi, přes zprávy... máme kontakt s vnějším světem, přehled o tom, co se děje. My jsme jak skuteční seveřané... veselí a domácí.

Což je ve Francii zcela jiné... lidi tu žijou více na ulici. Ale my jsme více doma. Jako Holanïani a Angličani a další seveřané. Proto jsme velmi citliví na atmosféru prostředí. Ráno začínáme pracovat v osm. Máme velmi klidný život. Tenhle pokoj je místem, kde se potkáváme. Nejsem žádný člověk pro lidi, souzním s přírodou. V přírode nacházím harmonii, také v boji. V boji koček a myší například. Je to boj, který je logický a nevyhnutný jako součást celku. To mi chybí v lidské společnosti.

Proto jsem pořád míň ve spojení s tím, co se děje kolem. Připadá mi to přirozené, to co se děje. Ale nějak se na tom nemůžu podílet. Také bych nemohl žít ve velkém městě... táhne mne to nejvíc k přírodě. Mohl by jsi se nyní zeptat 'Do jaké míry má tahle sféra, spiritualita, co tu hnízdí... tví přátelé, lámové, vliv na tvoji práci?' Teï se vracím k tomu, že tyhle externí záležitosti... nemají na moji práci přímý vliv. Takže toto nové bydlení a všechny události kolem, mají relativně málo vlivu.

Vliv, který tu je, je nepřímý. Neřekl bych, že je to víc spirituální, je to ovšem něžnější. Méně agresivní než dříve. Protože hodně mých obrazů vzniklo z agresivity... ze zahořklosti vůči určitým situacím, vůči externím protilehlým jevům. To bylo nakonec jedním z důvodů, šokovat lidi. Ale nyni šokuji daleko méně. Možná je to pokročilým věkem, myslíš si... Počítám také se svým věkem... a přicházím na jednodušší řešení, blíže k přírodě. Protože... to slovo 'Advaida' je tak přirozené.

Znamená to 'Jednotnost celku'. To, že všichni jsou odrazem pradávné bytosti. Že nejsou žádné rozdíly... že ta osobnost v člověku, ta myšlenka, je něco, co má člověk sám od sebe... ale přitom není ten člověk oddělen od celku. A to je nakonec ta podstata. Když jsem tehdy začal v Nizozemí s malováním... bylo to dost zvláštní, co jsem namaloval. Vlastně zvláštní pro veřejnost. Nebyli na to ještě zvyklí. Bylo to ještě před válkou. Později jsem musel tvořit tajně, kvůli umělecké radě, kvůli německé vládě.

Protože jsem dělal zvrhlé umění. I když jsem nebyl natolik abstraktní... ale byl jsem vlastně surrealista. Otevřel se mi svět, který později, jak se ukázalo, byl vlastní právě surrealistům. A to bylo často šokující. Vystavoval jsem pak později, krátce po válce... v 1945 u Bennewitze, ve velké výstavní síni v Den Haagu. A to byla bouře... odehrávaly se tam velké souboje o to, kdo bude vystavovat ve výloze... když pak jeden můj obraz v té výloze vysel, byla to skutečná senzace.

Po mně přišli i další malíři s podobným stylem. Ted' učí tímhle stylem celá jedna škola. To steré umění, bylo to jediné umění, co mne v mé existenci zajímalo. Hodně jsem cestoval, hlavně do Itálie a Francie, do Pařiže a tak... ..abych prostudoval staré mistry. Na základě toho jsem si vypracoval vlastní techniku. Tu vlastní techniku můžu ted' ukázat. Je to vlastně technika, která byla objevená před 300 lety renesancí. A později se vyvíjela v baroku. Technika se dělí do tří fází.

Nejdřív je to linie, pak forma a nakonec barva. A ta technika přináší, jestliže je dobře aplikovaná... že se můžeš soustředit pouze na konkrétní fázi. Přináší to klid, když se tekhle soustředíš. Udělám nejdřív nákres. Ukáži to na tomto, skeč kompozice. Ještě to není dopracované, ale ta monumentálnost už tam je. Všechno co tu je, je základem pozdější práce. Ten nákres pak zvětším... na jednobarevný podklad - šedý. To polotón, je to základ, na který budu malovat. Pak nanesu pár stínů v těch nejsvětlejších barvách.

A pak mám už tu formu. To je ta druhá fáze. Ta forma musí být dobrá, na té budu dále stavět. A když ta barva uschne, někdy to trvá i měsíce než je naprosto suchá... nanesu tam pár transparentních barev. Ta jednoduchost v tom podkladu je... že když ta barva není dobrá, vemu si hadřík s ředidlem, odstraním tu svrchni barvu a podklad zůstane. Kdybych maloval 'alla prima', tak bych tu barvu nanesl přímo. Pak bych ale ztratil formu, takhle ji mám spátky. Tohle je podklad... a tu je barva.

Tu v pozadí také, protože pracuju od pozadí do popředí, kvůli konturám. Takže: fáze barev zezadu dopředu... až dojdu k povrchu a obraz je hotov. Začal jsem s touto technikou když mi bylo 17, v 1937 a používám ji do ted'. Takže takových 50 let. Jinak to ani neumím... chci jenom dosáhnout na to, co vidím. Ale důsledkem toho všeho je... i v těchto dnech, kdy se experimentování hodně daří... že já zůstavám naprosto stejný, co se techniky týče. Ale je hodně lidí, kteří neholdují hypermodernímu umění... a váží si tohoto druhu.

Je také mnoho malířů, kteří formují novou školu, školu nových realistů... kteří pokračují v téhle technice a dávají lekce jiným malířům. Je to nová generace. Ta nejnovější generace má na tomto poli ohromně šikovné malíře. Tohle je vlastně jenom experiment, nejdřív jsem maloval v odstínu fialové... v barvě, které věřím. A ted' použiji svělte zelenou... jsou to praktické doplňkové barvy. A pak ten podklad přesvítá přes povrchovou barvu... z čeho dostanu odstín šedé... čehož se nedá dosáhnout, kdybych to maloval přímo.

A to je vlastně vlastnostk téhle techniky... o čem jsem vlastně ještě nemluvil... že dostanu barvy, transparentní a polokrycí, které není možné namalovat přímo. Po čase, když ta olejová barva zprůhlední... začne se to pomalu prodírat na povrch. Proto se nikdy nemá na krycí povrch nanášet korekce. Protože po čase se to změní... a pak to dostanem dvojitě. V muzeu jsem viděl staré obrazy... na kterém někde v pozadí stál větrný mlýn. Ten zamalovali... až ůplně zmizel. Ale časem to zprůhlednělo a mlýn se znovu objevil.

Tady mám hudební věž a hodně pásek a desek. Hudba je pro mne právě tak důležitá jako malování. Při malování poslouchám hudbu, abych se naladil na tu správnou atmosféru. Mám různé hudební styly. Poslouchám je podle namětu na kterém právě dělám. Když ráno začnu pracovat, vyhledám si hudbu... kterou použiji jako doprovod mé ruky při malování toho kterého obrazu. Co se hudby týče, je to samozřejmě klasika... ale také moderní hudba jako Vangelis a Tangerine Dream. Hodně se mi zamlouvá elektronická hudba.

Odtud čerpám nejvíc inspirace pro atmosferu mých obrazů. Je to stejné jako mne inspirují objekty v přírodě. Ještě jsem chtěl něco říct o mém vzdělání... co se týče mé práce a reakcí ne ní. Bylo mi 14 když jsem přišel na Královskou akademii v Den Haagu. Byl jsem tenkrát ještě dost mladý. Ale bylo tehdy nepřijatelné abych studoval gymnasium či podobně. Neměl jsem na to hlavu, byl jsem příliš rozpustilý a líný. Jenom jsem maloval. Ale na ty studia umění na akademii... mi bylo třeba vzdelání, alespoň gymnasium.

Ale tak šel můj otec s mými obrázky za ředitelem. Pak jsem dostal kompenzaci, ...dispenzace tomu říkají. A tak jsem mohl chodit na... středeční a sobotní kurzy Jana Giesena. Jan Giesen byl mým prvním učitelem. Po roce jsem mohl na volné oddělení. Pak mne učili Bolding a Arend Hendriks. A ještě jiní učitelé klasicismu. Na akademii převažovala tehdy ještě klasicistická sféra. Skutečně akademické. Vlastně jsem tomu byl rád, hodně jsem se naučil. Někdo, kdo chce celý život jenom malovat... dojde po ukončení svého vzdělání k otázce: 'Z čeho žiješ?' Ne pro co žiješ, ale z čeho žiješ.

Na začátku: dobře, malování je velmi prestižní aktivita... ale musíš se také uživit, moci nakoupit materiál a tak dále. A to je pro všechny umělce po ukončené akademii veliký problém. Vyvažuje se to v různých směrech... záleží na pozici té které osoby. Na akademii bylo častě slyšet učitele říkat 'Snažte se najít spojení se společností.' 'Zkuste najít ve společnosti takovou funkci... ve které můžete co nejvíc malovat... a přitom vyděláte peníze.' Timto získáte čas na vytvoření... vlastní kolekce.

Pro začátek. Jako práce pro reklamní agenturu, nebo ilustrování... příležitostní grafiku, učit a tak dále. Když tohle uděláte... a celý den budete touto prací vydělávat... dopřejete si večer trochu nezávislého malování. To je samozřejmě těžké. Někdy se to podaří, jako u Co Westerika například... ..který udělal nějakou příležitostní grafiku a pak s tím skončil. Těžko se s tím ztotožňoval. Začal malovat malovat, sám, se vším rizikem. A podařilo se mu to. U mně to vše bylo jednodušší... bydlel jsem tehdy ještě u rodičů.

Měl jsem známosti v galerii, kde ve mně něco viděli. Galerie Bennewitz v Den Haagu, dobrá a velká galerie. Ta byla skutečně komerční, každým rokem mi nabídla exhibici... výměnou za jeden obraz. Tohle bylo skutečně dobře zařízené. Takhle jsem si mohl získat veřejnost, lidi začali moje obrazy kupovat. Tehdy jsem zjistil, pamatuji si to jeste dnes... že když návštěvník 4x během čtyř roků přišel na výstavu... tak byl zralý na prodej. A takhle se začalo prodávat. Obklopil mne kruh nadšených lidí.

Na druhe straně jsem měl také hodně negativních kritiků. Z tisku. Protože tohle fungovalo jako motivace pro mnohé... kde se mluvilo o protislužbě... a pak nastala skutečná štvanice... objevili se i lidi, kteří mne záměrně kritizovali. Všude jsou takzvaní opoziční lidé... milují věci, které nejsou společností tolerovány. Byl jsem tehdy hodně vděčný těm zlým kritikům. Takhle jsem pozvolně získal určitou pozici... neřekl bych slávu, ale určitou popularitu. A tak jsem zacal vydělávat.

Ze začátku pozvolna, tak abych mohl vyžít. Nemusel jsem tedy do komerce. Nemusel jsem dělat jiné věci abych si vydělal na chléb. A to bylo prima, byl jsem spokojený. Můj ateliér je můj vlastní svět. Je to projekce moje vlastní intimity, dalo by se říct. Všechno co tu je, vypadá jako neuvěřitelný nepořádek... jako vetešnictví. Ale ve skutečnosti jsou to pro mne důležité drobnosti v tom mém světě. Mého nejhlubšího bytí. Mimo jiné mne hodně věcí také inspiruje, dává myšlenky... mám na ně nádherné vzpomínky.

Co jsme ted' viděli jsou klasické sochy. Jsou to zmenšené modely soch, které jsem objevil na cestách. Ta kostra co tam stojí je pro mne objektem k studiu. Kostry jsou v dnešní době poněkud vzácné. Také je dělají z plastu, naštěstí jenom pro školy. Toto je ještě originál z minulého století. Dostal jsem ji od přátel, koupili ji pro mne. Jedna z mých zálib je anatomie... je pro mne velmi důležité, abych viděl věci v prostoru. V anatomických atlasech jsem našel pár velmi dobrých kreseb.

Ale taková kostra, s tou se dá hodně... můžete s ní pohybovat a to je mnohem lepší. Moje anatomická záliba se datuje již hodně dlouho... protože jsem se hodně zajímal o biologii a astronomii. A k tomu anatomie patří také. Tak tedy maluji hodně lidí... ..nahých. Jeden s těch pěkných objektů, které maluji nahé ve všech formách a akcích... je slet čarodějnic. Obraz, který je vyplněn celou sérií figur. Pěkná možnost, jak si procvičit anatomii, řekl bych. Protože... kdysi jsem chtěl být sochařem.

Ale to je pro mne těžká technika. A příliš zdlouhavá. Nemám tu trpělivost něco vytesat z kamene. Ale zajímám se přece víc o sochařství, než o malování. Jsem spíš přes formy než přes barvy. Barva je pro mne vždy druhořadým faktorem, míň důležitým. Ale forma je prvořadá a také sféra. U sochaření je forma samozřejmě podstatná. To mne dost fascinuje. Proto je moje práce vždy plastická a prostorová. Také tady nejsem žádný moderní umělec... tihle moderní umělci objevili plochu... a myslí si, že obraz by neměl překročit hranice této plochy.

Takže z toho vyleze něco kýčovitého. Je to vlastně pohyb té plochy. Její kompozice. Naučil jsem se to na akademii, ale to není můj styl. Ne moje umělecká forma. Tenhle princip mi nevyhovuje. A o tom jsme ještě nemluvili. Snažím se objevit základ věcí a dění ve světě... ale tato aktualita má často dvě tváře. Můžeš být 'pro' nebo 'proti'. Vidím, že obě strany mají právo na existenci. Můžou se podporovat a vytvořit rovnováhu. A to je velmi silné u nacionalistů, jako třeba Le Pen a tak. Je to protiváha toho komunismu co tu máme. Dění zůstavá bdělé... ne že by to mnlo tady co říct, nebo to mělo nějaký význam... ale má to svou funkci, jinak by to tu nebylo. A to je tak se vším, všechno má nějakou funkci.