Dovolte mi nastínit jednoduchou, lineární úvahu na jedno téma. Proč v naší ekonomice není už charita pouze osobním rozmarem toho či onoho soucitného člověka, ale stává se základním konstitutivním rysem naší ekonomiky? Začnu s jedním charakteristickým rysem takzvaného „kulturního kapitalismu“, dnešní převládající formy kapitalismu, a ukážu, jak se s tímtéž jevem setkáváme také v ekonomice v užším smyslu toho slova. Pokud v minulosti, a tou minulostí mám na mysli něco naprosto konkrétního, totiž před transformací kapitalismu po roce 1968 v něco, co je obvykle spojováno s jakousi kulturnější podobou postmoderního kapitalismu, pečujícího o ekologii atd.,

Co se změnilo? Změnilo se to, že pokud dříve existoval více méně neproblematický protiklad mezi konzumací, nakupováním nebo spekulováním na burze, pak na vrcholku toho všeho mám to, co dělám pro společnost Jako třeba Soros, ten stále ještě patří do staré školy. Ráno hrabe peníze, aby odpoledne půlku vydělaných peněz odevzdal na dobročinnost a na podporu různých projektů. V dnešním kapitalismu však můžeme pozorovat tendenci slučovat obě tyto dimenze do jednoho jediného gesta, takže když něco kupujete, vaše antikonzumní povinnost dělat něco pro ostatní, pro životní prostředí atd. je již zahrnutá v ceně.

Pokud se vám zdá, že přeháním, stačí navštívit jakoukoliv provozovnu kavárenské sítě Starbucks a tam se dozvíte - to cituji z jejich propagační kampaně -, že nezáleží jen na tom, co si kupuješ. Podstatné je, k čemu se tím hlásíš. A pak vám to vysvětlí. Když nakupujete u Starbucks, tak ať už jste si toho vědomi, či ne, kupujete si něco víc než jenom šálek kávy. Kupujete si totiž kávovou etiku. Prostřednictvím našeho programu Společná planeta Strabucks™ nakujeme více kávy za férové ceny než kterákoliv jiná společnost, když dohlížíme na to, aby lokální pěstitelé kávových bobů dostávali za svou těžkou práci férovou odměnu, a když investujeme do zdokonalení pěstitelských metod a lokálních komunit po celém světě.

Je to dobrá kávová karma. A o něco vyšší cena šálku naší kávy nám umožňuje vybavit naše provozovny pohodlnými křesly. Tak tomuhle říkám kulturní kapitalismus v jeho ryzí podobě. Nekupujete si jen kávu, svým ryze konzumním aktem si kupujete zároveň také rozhřešení za to, že jste jen pouhý konzument. Děláte něco pro životní prostředí, pomáháte hladovějícím dětem v Guatemale, zasazujete se za vzkříšení ducha vzájemné pospolitosti u vás doma… A tak bych mohl pokračovat do nekonečna.

Téměř absurdní ukázkou tohoto trendu je americká obuvnická společnost Toms Shoes, která má motto „one for one“. Ta se zavázala, že za každý pár prodaných bot dají jeden pár bot nějakému africkému národu. Takže něco za něco. Jeden projev konzumerismu, jeho součástí je však to, že se z něj zároveň vykupujete tím, že třeba děláte něco pro životní prostředí. Je to skoro jako nějaký druh sémantické nadinvestice či břemene. Nejde totiž jen o to, že si kupujeme šálek kávy Spolu s tím totiž přitakáváme celému spektru našich etických povinností.

A tato logika je dnes povýšena na téměř univerzální princip. Buďte k sobě upřímní. Až půjdete nakupovat, možná dáte přednost takzvaným organickým jablkům Proč? Co se děje v hloubi vaší duše? Podle mne si doopravdy nemyslíte, že ta nahnilá jablka, co stojí dvojnásobek starých dobrých geneticky upravených jablek, která nám všem tak chutnají, jsou doopravdy lepší. V tomhle ohledu jsme cynici, skeptici. Hřeje vás ale příjemně u srdce, že děláte něco pro naši matku Zemi, pro naši planetu.

Co mne na celé této věci zajímá, je toto pozoruhodné krátké spojení, kdy samotný akt mé ryze egotistické konzumace již v sobě zahrnuje cenu svého protikladu. Na pozadí všech těchto skutečností bychom si možná mohli připomenout slova starého dobrého Oscara Wilda, který zformuloval asi nejvýstižnější námitky proti logice dobročinnosti. Dovolte mi ocitovat pár řádek z úvodu knihy „Lidská duše za socialismu“: Je mnohem snazší pociťovat sympatie vůči strádání nežli sympatie vůči myšlení.

Lidé jsou obklopeni otřesnou chudobou, odpudivou ošklivostí, ohavným hladověním. Je nevyhnutelné, že se jich to všechno musí hluboce dotýkat. Ve shodě s tím s úctyhodnými, leč scestnými pohnutkami, s velkou vážností a stejně velkou sentimentalitou berou na sebe úkol vymítit zlořády, které kolem sebe vidí. Jejich medikamenty ale chorobu neléčí: pouze ji prodlužují. A po pravdě řečeno, jejich medikamenty jsou součástí choroby. Pokoušejí se kupříkladu vyřešit problém chudoby tím, že se snaží chudé udržet při životě; nebo v případě jedné velice pokrokové školy tím, že se chudé pokoušejí rozptýlit.

To však není řešení: celou věc tím jen zhoršují. Jejich skutečným cílem by mělo být změnit společnost tak, aby něco takového jako chudoba nebylo vůbec možné. A altruistické pohnutky jim ve skutečnosti brání v tom, aby tohoto cíle dosáhli. Těmi nejhoršími otrokáři byli ti, kteří byli ke svým otrokům laskaví, a tak zabránili tomu, aby si hrůzy systému uvědomili ti, kteří jimi trpěli, a aby jim porozuměli ti, kteří nad nimi přemýšleli. Charita degraduje a demoralizuje.

Je amorální používat soukromé vlastnictví k tomu, abychom zmírnili strašlivé zlořády, které vyvěrají z institutu soukromého vlastnictví. Tato slova jsou dnes aktuálnější než kdykoliv předtím. Jakkoliv to zprvu může vypadat sympaticky, všeobecný základní příjem, tato forma směnného obchodu s bohatými, není řešením. Vidím v tom však ještě jeden problém. Podle mne je to poslední zoufalý pokus, jak kapitalismus přimět k tomu, aby pracoval pro socialismus. Nezbavujme se zla. Nechme zlo sloužit dobru.

Jste ještě mladí, a tak si nemůžete pamatovat, jak jsme před pětačtyřiceti lety bláhově snili o „socialismu s lidskou tváří“. Skoro jako by dnes posledním horizontem naší radikální imaginace byl globální kapitalismus s lidskou tváří. Jsou známa základní pravidla hry. Stačí k nim už jen přidat o něco víc humanismu, tolerance, sociálního zabezpečení atd. Já však říkám: Dejme ďáblovi, co patří ďáblovi. A přiznejme si, že přinejmenším v posledních desetiletích, alespoň až donedávna, alespoň v západní Evropě, to myslím naprosto vážně, přiznejme si to... podle mne dosud v žádném momentě lidských dějin se tak relativně velká část obyvatelstva netěšila takovému množství relativní svobody, blahobytu, bezpečí atd.

Podle mého soudu se tato situace pomalu, avšak nebezpečně zhoršuje. Když jsem byl včera zpovídán v pořadu „Hard Talk“, tak mi moderátor Stephen Sackur, který je navzdory svému jménu inteligentní chlapík, povídá: „Vy jste v hloubi duše misantrop.“ A já na to: „No ovšem.“ A pochválil jsem britský národ: „Vy přeci velice dobře víte, že existuje určitý druh misantropie, která je jako sociální postoj mnohem lepší než taková ta laciná optimistická dobročinnost…“ Mám za to, že je dnes na místě určitý umírněný apokalyptismus, ne ten radikální, ale něco jako „měkký apokalyptismus“, Gianni Vattimo mluví o „měkkém myšlení“, já s ním nesouhlasím, ale podle jeho příkladu bych to nazval měkkým „apokalyptismem“, nic takového jako ve filmu „2012“, ale přibližujeme se jistému nulovému bodu.

Jsou tu věci jako ekologie, sociální problémy, nový apartheid, biogenetika, přibližujeme se tedy jistému bodu, kdy - samozřejmě nejsem idiot, abych doufal v návrat leninistické strany starého typu, tady si nic nenamlouvejme, komunistická zkušenost 20. století byla po etické, politické i ekonomické stránce megakatastrofa - tvrdím jen, že všechny ty vznešené hodnoty liberalismu vážím si jich, ale zachránit je lze jen tím, když podnikneme něco víc. Nechci, abyste mě špatně chápali.

Nemám nic proti dobročinnosti. V abstraktním smyslu je to každopádně lepší než nic. Přiznejme si však, že je tu jistý prvek pokrytectví. Ani v nejmenším nepochybuji, - lidé, kteří se s ním sešli, to říkají -, že Soros je milý člověk. Paradox je v tom, že v určitém ohledu napravuje pravou rukou to, co předtím zničil rukou levou. Samozřejmě bychom měli pomáhat dětem. Je strašné přihlížet tomu, jak je život dítěte ničen tím, že si nemůže dovolit operaci, která stojí 20 dolarů.

Avšak z dlouhodobého hlediska, jak by řekl Oscar Wilde, když se dítě podrobí operaci, bude se mu určitě dařit o něco lépe, ale nadále bude žít ve stejných podmínkách, které jeho nemoc způsobily. Více se dočtete v knize Slavoje Žižka „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, aneb Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát“, která právě vychází v českém překladu. České titulky: Radovan Baroš