Sliby a zrady
Trpký boj mezi Araby a Židy o kontrolu nad Svatou zemí(Jeruzalem), způsobil nevyslovitelné utrpení mnoha generací. Často je uváděn důvod krize z dob, kdy se začli stěhovat židé do Palestiny a založení státu Izrael(1948). Ale abychom našli kořeny tohoto konfliktu, tak se musíme vrátit mnohem více do historie. Do dob dvojitých řešení Britským impériem (Bank of England - majoritní akcionář rod Rothschilů) během 1. světové války. Tohle je příběh o intrikách mezi vzájemně si konkurujícím impériím, o strategiích založených na omylu.

A o slibech plný rozporů mezi araby a židy, které vytvořili odkaz krveprolití. Které se proměnilo ve víru na středním východě. Sliby a zrady: Británie a boj o Svatou zemi. Během první světové války Británie, Francie a Rusko měli tajný plán, jak rozložit Osmanskou říši. Protože věřili, že to vyrovná jejich vlastní imperialistické ambice, ale znamenalo neštěstí pro araby a turky, kteří jim stáli v cestě. Jednoznačně veškeré zárodky přišli z jejich strany, ve smyslu slibů nezávislosti arabských států, které jim slíbili Britové na jedné straně a slib židovskému státu na straně druhé.

A jednoduše nebylo možné, aby oba sliby byly současně splnitelné. Britové rozhazovali sliby komukoliv, kdo by byl nápomocen k jejich vlastnímu prospěchu v regionu, aniž by přemýšleli na následky. Takže britská dvojakost, britské dvojí řešení způsobilo k vzniku konfliktu v Palestině. Když to vše zhrnete, když bojujete ve válce, tak jste velmi liberální v tom, když slibujete po-válečné zemní uspořádání. A když je po válce a zasednete ke konferenčnímu stolu, a musíte ostatní utvrdit ve vašim přechozích slibech, tak musíte přemýšlet v rovině jestli to je, nebo není pro váš vlastní přínos.

A vyřešit situaci tak, aby Střední východ sloužil jako propojení moci s již ovládanou Indií. Šlo o to, aby Britové měli kontrolu nad národem jako takovým. Korunovace Edwarda VII., Londýn 1902 Příběh o zapletení se Británie na Středním východě a rozdmýchala tak vztahy mezi araby a židy, a to výdobytkama z Britské kolonialistické éry. Na začátku 20. století., kárl Edward VII. vládl nad obrovským impériem, z kterého čišely zisky z celého světa.

Indie začala být velmi důležitá, protože to byl druhý pilíř britské moci ve světě. Pohyb indické armády byl velmi důležitý, aby mohlo britské impérium těžit své zisky po celém světě. Suezský kanál byla rychlá možnost, jak tohle vyřešit. Tento kanál byl pro Brity z geo-politického hlediska velmi důležitý. A to proto, aby měli jistotu, že kanál je bezpečný pro jejich obchodní aktivity. Pokuď si uvědomíme jaké měli Briti zájmy, Britské impérium bylo jedinou mocí z Evropy, která vytvořila záchytné body na Středním východě.

V knížectvích, které obklopují Perský záliv, v Adenu a v Egyptě. V roce 1882, Británie sebrala Osmanské říši další zemi, kterou byl Egypt. A bylo to právě kolem doby roku 1914, kdy se z Egyptu stal protektorát, kdy Káhira se Britům stala centrem kontroly Středního východu. Přítomnost královské gardy v regionu, byl zásadní strategický význam. A to proto, že Osmanská říše v čele s Mehmedem V., byla spojencem s ještě větším trpkým rivalem,.. Německem. Společně s Rakousko-Uherskem, tak vytvořili blok Centrální mocnosti.

A k opozici se jim postavilo Rusko, Francie a Britské impérium. Z Osmanského hlavního města Konstantinopole v Turecku, sultán vládl těmto velkým islámským impériím. Úpadek impéria se projevoval už po celé dekády. Zahájení 1. světové války v srpnu roku 1914, bylo zpečetěním osudu Osmanské říše. V Evropě v postupu Německa bránila Francie a Britové. Na východě se Rusům taky podařilo rozmělnit útoky Němců a Rakouska-Uherska. Mocné zbraně průmyslového věku, zabilo tisíce mužů, na všech stranách války.

Všechny velmoci té doby, si mysleli, že ta válka skončí během pár měsíců. Takže si myslím, že všichni byli překvapení, že na konci roku 1914, nebylo znamení, že by války byl konec, ba naopak, že to hluboké roznícení konfliktu na dlouhou dobu. V té situaci se pak začlo přemýšlet o jiných možnostech, jak vyhrát válku. Britský ministerský předseda H. H. Asquith společně s Lordem Greyem, Lordem Kitchenerem a prvním lordem admirality Winstonem Churchillem vytvořili plán, jak zničit Centrální mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše).

Tohle byla globální válka, a Britové se dívali na Střední východ z globálního hlediska. (viz. Cecil Rhodes - Roung Table Group) Britové tradičně upřednostňují formu postranních úmyslů, lidé tomu dali nepříznivý název - nepřímá taktika, kdy napadnete slabé místo, Achylovu patu. A tohle slabé místo se jevilo v podobě Turecka. V tomto tajném Britském plánu, byl na jednu stranu obsažen vojenský zásah, ale na druhé straně i cesta diplomacie, násilná změna, podplácení a dvojznačné dohody.

Všechny tyhle metody se zaměřili na nepřátelovo nejslabší místo, turecké Osmanské impérium. Generálové v diplomacii vždy měli tajnosti, které tomu dávají skutečný rozměr. Informace o dělící čáře kde bylo oficiální stanovisko, a kde začíná spiknutí je otevřenou otázkou. Během průběhu celé doby co trvala válka, tak se velice angažovali mocnosti jako Francie, Británie a Rusko, a snažili se do toho vtáhnout i Itálii, co bude až skončí válka a jak bude vypadat rozpad Osmanská říše?

Britská vláda doufala, že navazováním dohod během války otuží moc proti Centrálním mocnostem. Spojenci díky Rusům měli přístup ke Středozemnímu moři. V tajné dohodě z Března rok 1915, Francie a Britové nabídli Carovi návrh, který byl pro něj velmi geo-politicky atraktivní. Konstantinopol. Je to kličové místo k cestě do světa a do Středozemního moře. A je to místo, které se Francie a Anglie snažili celou dobu odpírat Rusku. Takže tohle je úplný zvrat.

Zde vidíme něco, kdy Francie a Británie s Ruskem sepsala dohodu, která byla před tím nepředstavitelná. Italský král Viktor Emanuel III. byl dalším cílem k podplácení. Britové, Francie a Rusko, se snažilo nabádat k tomu, aby se Itálie přidala na stranu Aliance a tak se vyhnulo možného spojenectví s Německem. v dubnu roku 1915 se podepsala Londýnská dohoda (1915), kde Itálii bylo nabídnuto území Anatolie. A znovu, je tu další mocnost, která příjde do spojenectví a je jí nabízeno teritorium protivníka, které by za normálních podmínek bylo nemyslitelné k takovému handlování s územím.

Podplácení fungovalo. Itálie vyhlásila válku Centrálním mocnostem v Srpnu roku 1915. Ale britská strategie, jak zničit nepřítele skrze Osmanskou říši také obsahovala politický převrat. Využití opozice vůči Osmanské říší přímo z řad vazalských arabských králoství k tomu Osmany oslabit, ba dokonce zničit. Británie vytvořila nové hnutí uvnitř Osmanské říše. Nacionalismus. Myšlenka, že každý národ by měl mít stát, se rozšířila na střední východ, ale i v Evropě během 19. století.(následek Fr. rev.)

Takže v podobě Osmanské říše, se to projevovalo jako Turecký nacionalismus. V roce 1908 se zmocnili vlády Mladoturci, kteří prosazovali svoji řeč a kutluru na arabském obyvatelstvu, ale to jenom zvýšilo nacionalismus u Arabů a touha po svém dědictví. Před 1000 lety, arabové z východu, předali západu technologie a literaturu, Islám se rozšířil po Asii, po severní Africe a do jihovýchodní Evropy. Myšlenka, na znovuobnovení této velkoleposti, zůstal v myslích arabských intelektuálů.

Když začla 1. světová válka, nastal nárůst antagonismu mezi Araby a Turky. Právě fakt, kterým se hájili Turci, že je třeba říši unifikovat, tak Arabové řekli jasně, že oni se toho nechtějí účastnit. Takže doslova tento nacionální popud, který se přelil do politické úrovně se dostal, dal vzniku arabskému nacionalismu. Došli k závěru, že setrvání Osmanské říše je v bez východném stádiu. Kdy bylo jasné, že se nebudou podílet na dělení moci s Turky. A začali přemýšlet o tom, že by mohli mít svůj vlastní stát.

Od léta roku 1915, britské tajné služby potvrdili, že arabský nacionální hnutí je zlomový okamžik, který Britská vláda potřebovala. Britové a jejich francouzští spojenci, vyslali své zástupce k arabským vůdcům. Jak Britové, tak Francouzi, řekněme že začali lákat lokální arabské vůdce k tomu, že když budete na naši straně, my Vám dáme nezávislost, a že tak se můžete zbavit Osmanské říše. A byli zde lidé, které to lákal tento návrh výsledku. Když by dostali nezávislost, tak proč to nepodepsat se Západem, a vyřešit tak otázku trablů s Osmany.

Myšlenka byla taková, nalákat araby k revoltě proti monarchům Osmanské říše. A vytvořit tak interní rozdělení, které by přivedlo ke kolapsu Osmanskou říši na Středním východě. Ironicky tato pobídka k této revoltě nepřišla z Londýna, ale přímo z arabského světa. V regionu Hidžáz, v západní Arábii, vládl šarif Husajn bin Ali, vůdce Meky, přemýšlel o prodloužení geografické a politické moci v regionu. Věřil, že by se mu to mohlo podařit s britskou pomocí.

Naoplátku Britové byli potěšeni z šarifova potencionálu, jaký má jako ochránce svatých míst Islámu. Jmenují se Hášimovci, a jsou to přímí potomci proroka Mohammeda, rod Bani Hašim.(syn Hašima) A Husajn ibn Alí al-Hášimí byl vůdce Hašímovců. Měl osobní odpovědnost za Meku a Medinu. A před 1. světovou válkou také pracoval samozřejmě pro Osmanské Turky. A když přišla 1. světová válka Husajn bih Ali uviděl svoji šanci. Šance pro Brity, kteří podporovali Husajna bin Aliho, který měl sloužit jako hrozba proti sultánově moci nad Kalifátem, což je politické zřízení islámského světa.

Britové bojovali s Osmany, a Osmani prohlašovali, že jsou to oni, kdo jsou skutečními představiteli Islámu, tak potřebovali k nim proti pól. A ten proti pól, byl zastoupen právě šarifem Husajnem bin Alim, který byl potomek Mohammeda. Ale šarif mluvil o osvobození arabské země a vybudovat tak nový národní stát. Chtěl být král pro svůj národ, ale ne pro všechny araby. V červenci roku 1915, nechal propašovat zprávu k britskému kancléři v Káhiře, siru Henrymu McMahonovi.

Nabídka vzestupu arabské opozice vůči Osmanské říši, a na oplátku britskou podporu pro vytvoření nezávsilosti. V následující tajné korespondenci mezi těmito dvěma muži, šarif porozuměl tomu, že Britové jsou pro některé jeho ambice, v případě pádu Osmanské říše. Tento dopis z 26. října roku 1915 vytyčil hlavní body dohod. Tento konkrétní dokument, je doslova zahlcen nejasnostmi a dvojznačným tvrzeními. O tom není pochyb. Otázkou je, jestli to Husajn rozpoznal.

Podle mého, ty intriky v té korespondenci si uvědomoval. Jinými slovy, nenechá si zakrýt oči páskou, protože si sakra vědom, že když vytvoří novou arabskou říši, tak bude potřebovat, logistický a ekonomický rozvoj. A tahle pomoc může přijít pouze zvnějšku. S těmato pochybnýma zárukama od Britů, se svým synem Fajsalem I. a Abdalláhem I., vybudovali početnou sílu. Nová armáda byla vedena mladým a charizmatickým Fajsalem I., který tak zaujal masy s myšlenkou arabské samostatnosti.

Zatímco Husajn a Fajsal mobilizovali jejich vojsko, Britové se už připravovali na to, že je zneužijí. V Londýně, roku 1916, Británie jednala s Francií, o budoucnosti Středního východu. Za zavřenými dvěřmi, Mark Sykes který byl ministr zahraničí, se setkával a handloval s jeho kolegou z francouzské strany, s François Georges-Picotem. Británie moc dobře věděla, že musí rozmazlit Francii a udělit jim část z Osmanské říše, aby mohi vyhrát válku. Britové velmi dobře věděli, že za tak velkou oběť francouzi budou mít územní ambice.

A francouzi moc chtěli mít historický kousek Levantu.(úrdoný půlměsíc). Rozdělením Levantu, Sykes a Picot namalovali území, které by si přáli kontrolovat. Jejich tajná dohoda se doslova vryla do Středního východu. Rozdělilo se území na A, které bylo pro Francii a a oblast B, které bylo pro Brity. Imperialisti se snažili rozšiřovat svoji moc nepřímo. Dosazovali by lidi do funkce své poradce a měli tak kontrolu získávání finančních výhod z jejich dosaženého vlivu.

Pak zde byla oblast která byla vyznačena modře, která by byla přímo řízena Francií. To pak bylo známé jako Velká Sýrie. Kde tradičně francouzi měli komerční a náboženské zájmy. Oblast, která byla vyznačena růžově, známá jako Irák, s jeho strategickými přístavy a železnicí a ropou, by patřilo pod Britskou nadvládu. Oblast obarvená na žluto, reprezentovala Palestinu. A byla považována jako za mezinárodní zónu. Kromě území Haify(patřila Britům). To co chtěli Briti, byla ropa v Iráku.

A koncentrovali se na to, aby Irák dostali pro sebe. Aby získali cestu z Iráku do Středozemí, aby tak mohli rychleji přepravovat ropu na západ. Takže měli Haifu, na Palestinském pobřeží a měli většinu Iráku. Sycot-Picotova tajná dohoda byla velmi ostudná smlouva. A nemám vůbec v úmyslu ji obhajovat. Ale byla prostě vyhotovena lidmi, kteří měli vliv a byli to lidé, kteří sympatizovali s myšlenkou imperialismu. Bez vědomí o těchto tajných dohodách za jejich zády, Husajn a Fajzal prohlásili nezávislost na Osmanské říši.

A v červnu 1916, napadli turecké vojstvo. Arabská revolta proti Trukům započala. Turecká posádka v Mecce, byla brzo rozehnána. A přístav Jeddah, byl brzo obsazen. Od roku 1917, Husajnovi a Fajsalovi síly se pak dali na sever. A postupně dobývali území od Turků podél Hidžábské železniční trati. Britové se dívali na tyto události, jako součást jejich strategie, jako roznícení problému uvnitř Centrálních mocností. Britové pak mobilizovali svoje jednotky z jiho-západu, aby si tak ujistili moc nad Suezským kanálem a Levantem.

A z jiho-východu bojovali o ropné věže v Iráku. Tohle všechno byly nejslabší místa Osmanské říše a tedy i Centrálních mocností. Arabové vložili svoje štěstí do rukou Britů. Mysleli si, že bojují po boku Aliance. Ale současně nebyli nějak obsaženi, či zavázáni vůči britské armádě. Oni pokračovali jako nezávislá armáda, kterou nazývali severní armáda. Když arabská armáda byla v předstihu na severu, britský generál Allenby překročil Suezský kanál. Kolem jara roku 1917 jeho armáda dosáhla hranic Palestiny.

Nicméně válka v Evropě pro Británii nevypadal zrovna nejlíp. Snaha o potlačení německé linie, mělo za výsledek jen malých územních postupů a velké oběti na životech. V Londýně se změnilo vedení. Nový ministerský předseda Lloyd George věřil, že spojenci potřebují novou hnací sílu. USA zatím do této doby bylo v této válce neutrální a Lloyd George věřil, že se to může změnit. Věřil, že je zde skupina, která by mohla ovlivnit americkou vládu. Lloyd George si myslel, že americké rozhodnutí, jestli se má USA připojit nebo nepřipojit do války, záviselo na veřejném názoru, a židovská podpora by mohla přiklonit misky vah na jednu, nebo druhou stranu.

Musíte si uvědomit, že britské ministerstvo zahraničí přecenilo mezinárodní židovstvo, a to zejména bohaté, finanční a komerční židovskou elitu. Co je na této situaci výjmečné. že zde máte zejména Brity, kteří viděl židovský svět jako jednu kolektivní monolitickou entitu. A v tomhle smyslu, se začli dívat na roli židů ve válce, jako na něco, co může být důležité. A z hlediska Aliance, je zde ještě další věc k povšimnutí, že tohle kolektivní monolitické hnutí je pro německé.

Mnoho židů z top německé židovské elity, mělo skutečně vazby na kancelář zahraničí samotného císaře Viléma II. Nové nacionální židovské hnutí - sionismus, mělo také možnost zbudovat své ředitelství v Berlíně. Sionismus vznikl v letech kolem 1880. Poté, co Theodore Herzel vydal knihu o cílech židovského státu.(původní název se jmenoval "Oslovení Rothschildů") Tato kniha vzbudila senzaci u židovských intelektuálů v Německu, Rakousku a Rusku. Kteří s ním sdíleli názor o stupńujících se proti-židovských nálad v Evropě.

Konec 19. století vzbudil vzestup anti-semitismu po celé Evropě(kritika židovské finanční dominance - Rothschild). V Rakousku, v Německu, ve Francii, ale hlavně ve východní Evropě, v Polsku a Rusku.(viz. Solzenicyn-200 let pospolu) A pogromy proti židům, dal vzniku hnutí Hovevei Zion(Milovníci Sionu - Chazarští židé-nesemité). Hnutí v Ruských městech šířilo myšlenku emigrace do Palestiny. Herzel přišel s úsudkem, že židé v Evropě nejsou nikde v bezpečí.

A jediné řešení bylo, aby židé měli svůj vlastní stát, v kterém by mohli uplatňovat suverenitu, kde by nebyli minoritou. Co taky sionismu přidalo na podpoře bylo to, jak to zapadalo do židovské touhy. Roztroušení po světě, od zničení Jeruzalemského chrámu v 1. století. Mnoho židů snilo o tom, že se jednoho dne vrátí do tzv. země zaslíbené, kterou jim přislibuje Tóra. Faktem je, že v Jeruzalémě byla už během celé historie, existující malá skupina židovstva přímo v Palestině.

Ale i když někteří evropští židé se přestěhovali do Palestiny během konce 19. století, jejich počet byl jen z těží 8 %. Sionistický vůdce v Británii, Chaim Weizmann, loboval za to, aby se Britská vláda zaručila, že v případě porážky Osmanské říše, tak podpoří emigraci židovstva do Palestiny. Na začátku roku 1917, pohled Lloyd George na sionismus byl ten, že ho považoval za globální sílu. A sionismus bral za další nacionální hnutí, které by mělo být svedeno pod křídla Aliančních sil.

V březnu Mark Sykes začal s vyjednávat s Weizmannem. Pokuď zde máte prospěcháře jako Mark Sykese, který vzbudil zájem židů podívat se vzájemně do očí a podívali se také na jejich vzájemné zájmy. Pokuď ten zájem byla Palestina jak jim řekl Weizmann. Že to co skutečně chtějí, je Palestina. Tak oni byli připraveni v to věřit. Byli připraveni na to přistoupit. Jak v následujích měsících dále pokračovali vyjednávání s Weizmannem, válka se ve vítězstvích rapidně zhoršila pro Alianci.

Útoky německých ponorek velmi vážně zraňovali britské námořnictvo. A také USA se přidalo k Alianci. Prezident Woodrow Wilson nebyl ochoten posílat velké počty amerických vojáku do války. Z britské poslední snahy si udržet tlak na západní frontě, se staly brzy blátivé zákopy v bitvě u Paschendale. Tisíce životů mladých můžů bylo zmařeno v další bezvýsledné kampani, morálka mezi vojáky velmi upadala. Ale největší hrozba pro vojenskou mašinérii Aliance přišla z východu.

Rusko bylo na pokraji kolapsu. Po velkých porážkách na straně s Německem, země které vyčerpávala válka, se začli rozpadat. Díky nedostatku jídla, stávkám a demonstracím. Když car čelil revoluci, Briti a Francie byli na pozoru. Pointa je ta, že Rusko kdy z důvodu vyčerpání z válečné kampaně začlo mít interní problémy, tak Německo by vyhrálo první světovou válku, pokuď by na scénu nevstoupilo USA. Nebylo by jinak možné, že by Briti a Francie sami o sobě měli možnosti kdy porazit Německo.

Britská vláda dostala zprávu od tajné služby, že židé mají silný vliv ve vedení Bolševické strany. Nové hnutí komunistů, se zdálo být zvedající se dominantní silou v Rusku.(viz. Sutton - Bolševická revoluce a Wall Street) Lloyd George se bál, že tihle komunisté vyvlečou Rusko ze zapojení v 1. světové válce. S USA, kteří stále odmítali větší participaci ve válce, tak věděl, že musí jednat. Nařídil svému ministru zahraničí Arthuru Balfourovi, aby nabídl slib srdcím židovského lidu.

"Vláda její výsosti vyslovuje podporu k vybudování národního domova na území Palestiny, a využije své veškeré možnosti, aby docílila tohoto vytyčeného cíle." Baflourova deklarace byla sepsána 2. listopadu roku 1917(dokument je adresován Lionelu Rothschildovi, jako zástupci sionistů) Přesně v tu samou dobu, kdy britská armáda začla okupovat Palestinu. Musím říct, že chápu Balfourovu deklaraci jako ne nějaké idealistické gesto, ale musí být nahlíženo z pohledu jako konstrukt imperialistické politiky Velké Británie.

A Lloyd George byl hlavním podněcovatel této dohody(Cecil Rhodes a Lord Rothschild byli zakladatelé skupiny Round Table) protože to prý bylo v zájmu Britského impéria.(opět podotýkám, že rod Rothschildů ovládal Bank of England) Ale taky musíme říci, že to bylo poprvé, kdy nějaká evropská velmoc oficiálně podporovala cíle sionismu. Vytvořit z Palestiny židovský stát. Kdy šejk Husajn bin Ali rozuměl, že Palestina byla přislíbena jako součást území které mělo být arabské nezávislosti.

Předpokládané rozhořčení Arabů nad tím, že Palestina bude věnována židům, která z velké části byla arabskou provincií, Balfourova deklarace také uvádí, že: "Nemělo by být nic učiněno, co by mohlo ohrozit civilní a náboženské práva, již existujících ne-židovských obyvatel na území Palestiny" Nicméně, deklarace hlavně podporovala židovskou imigraci. Na území Palestiny žilo asi 700 tisíce lidí, z toho bylo asi jen 80 tisíc židů. Domorodí obyvatelé Palestiny, byli považováni za ne-židovské obyvatele.

Ale Palestina byla i v této situaci identifikována jako židovská zem. A následně z toho, pak všichni ostatní neměli žádnou možnost identifikace. Jednoduše nebyli židé. Balfourská deklarace, je to co říká. Je to deklarace. Nebyla to dohoda. Nebyla to podepsaná smlouva. Byla to deklarace podpory vytvoření národního domova pro židovský lid v Palestině. (evropští židé-Chazaři, jsou z Kavkazu, ne původně z Levantu) Faktem je, že jediný oficiální dokument, který vláda podepsala ohledně Palestiny, byla tajná dohoda Sykes-Picot s Francií.

Jen pár dnů po Balfourově deklaraci, 7. listopadu se v Rusku moci zmocnili Bolševici(financováni židy z Wall Street) Lloyd George, doufal, že se uklidní vliv židů v komunistickém hnutí. Co původně židé chtěli byla přeci Palestina. Ale celý ten argument je nelogický. Je to nesmyslné tvrzení. Protože tihle konkrétní lidé, jako Trotsky, Zinovjev, nebo Adolf Abramovič Joffe.(i Lenin měl židovské předky) Jedni z top vedení bolševiků v Říjnové revoluci. Tihle všichni byli samozřejmě také internacionalisté(globalisté).

Bylo zde 15-20 židů v top vedení Bolševické straně. Většina z nich byli proti sionismu(zatímco je sionisti tajně platili, viz. Sutton Bolševická revoluce a Wall Street) A brzo po uchopení moci se nechali slyšet, že sionismus je kapitalistický výplod.(ano, měli být řízenou opozicí a strašit tak západ) "Nepodložené" zprávy tajných služeb, na kterých Lloyd George založil jeho strategii, měl velký dopad na Británii. Během několika týdnů, vedení Bolševiků udělalo přesný opak, co Británie očkávala.

Nejenom, že ukončili svoji kampaň v 1. světové válce, ale také otevřeli archivy cara a zveřejnili tajné dohody. Právě ty dohody, které měli rozdělovat Osmanskou říši, kde Rusko by získalo kořist. To byla samozřejmě obrovská ostuda pro západní Alianci. Protože Aliance dělala různé dohody za oponou, v kterých si rozdělovali velké kusy planety mezi sebou. Zatímco veřejně vystupovali, že veřejně bojují válku za záchranu demokracie. A že všem vykládali, včetně Arabům, že jsou pro sebe určení jednotlivých národů Osmanské říše.

Zveřejnění tajných dohod Bolševiky, samozřejmě velmi znejistilo svět Arabů. A sám šejk Husajn bin Ali se ptal: "O co tady jde? Proč nám nedáte nezávislost? Proč nás dělíte do zóny A a do zóny B?" V ten okamžik si Arabové uvědomili, že nejenom Britové mají svůj vlastní zájem v regionu, napříkald přístav v Palestině, nebo v Iráku. Ale že slíbili ještě další území Francouzům. Zatímco Arabové byli znějistění a zmateni situací, generál Allenby vstoupil do Jeruzaléma, společně se Markem Sykesem a François Georges-Picot a dalšími významnými politiky.

Britské pozemní vojsko se zmocnilo Svatého města, v prosinci roku 1917. Vůdci Arabské revolty, ale nebyli nikde vidět. Z obav, že by Husajn a Fajsal mohli ztratit loajalitu vůči západu, Britská vláda jim poslala zprávu. A znovu opakovala slib, nároku na nezávislost Arabů. "Arabské rase by mělo být umožněno úplné nezávislosti a znovu vytvořit ve světě vlastní národ. Může to být dosaženo jen samotnými Araby, králem a Velkou Británií, která je jednotná v tomto názoru" Husajn bin Ali zůstal loajální vůči Alianci.

Stále počítal s tím, že Británie dodrží slov a uzná arabskou nezávislost. Jak je známo, z jeho výroků po skončení války. Z hlediska Allembyho, tak stále se opíral o podporu Arabů v boji proti Osmanské říši. Ale v tu dobu byl Jeruzalém okupován Brity. Jedna strana byla připravena na iniciativu. V dubu roku 1918, Chaim Weizmann a Mezinárodní komise sionistů, přicestovali do Palestiny, aby založili základy Hebrejské univerzitě. Jejich naděje byla, že zde vytvoří intelektuální centrum sionismu.

Weizmannova přítomnost však způsobila varovné hlasy a pobouření v Arabské populaci. Když se on a přední rabín Jeruzaléma setkal s generálem Allenbym, tak to vypadalo, že Británie splní slib z Balfourské deklarace. O šest měsíců později, Allenby a jeho vojsko se přesunuli do Damašku, s jeho spojencem, Fajsalovou armádou. Donutili turecké vojsko ustupovat severně po území Palestiny do Sýrie. Arabská revolta přispěla k vítězství Aliance. Jednoznačně chránila Britské slabiny v Palestině.

Za druhé, zajala velké množství tureckých a německých vojáků. A za třetí, Briti by jinak nemohli legitimizovat to, co dělali, jedině pokuď měli požehnání určité Arabské moci. V Damašku, 3. října 1918, proběhla vojenská přehlídka na počest Fajsalovi. Věděl moc dobře, že pokuď má převzít moc, tak je nutné se tam prezentovat. Aby ho viděli arabský lid, jako svého osvoboditele. Nicméně, v ten samý den, ale o něco později, tak se Fajsal setkal s generálem Allembym v hotelu Victoria.

Allenby ho varoval, že jeho vláda v Sýrii bude omezená. Britové už v té době věděli, že budou dělit Sýrii pro Francouze. Takže oni Fajsala nemohli příjmout za vládce, jako legitimního panovníka. Jediné co mohli, tak mu dávat odškodné v podobě výplaty za jeho vojsko a administraci. S vyrozuměním od Allenbyho, Fajsal se stal guvernérem Sýrie a s pomocí jeho otce Husajna, zde vytvořil základnu pro vytvoření nezávsilého arabského státu. Osmanská říše byla konečně poražena dne 31. října 1918.

A Evropa 11. listopadu v 11 hodin dopoledne oslavila klid zbraní a konec války, kdy moc Centrálních mocností se stala historií. Mírová konference ve Verseilles, začla v lednu roku 1919. Zástupci vítězné Aliance, jako například francouzský premiér vlády Georges Clemenceau, nebo americký prezident Woodrow Wilson se setkali, aby vyřešili po válečné dělení hranic poražených říší. Nyní liberální sliby britské vlády určí skutečnou prioritu. Udělali přísliby jak arabům, tak Židům a Francouzům i Rusům a všem ostatním.

A tito lidé viděli svět jako imperialistický. Nejenom, že chtěli pokrýt Střední východ, ale taky Rusko a byla to jedinečná šance. Kdy si mocnosti mohli sednout kolem stolu a debatovat o území. A hlavně nikdo nebyl, kdo by je zastavil, aby tak nečinili. Britové a jejich starý spojenec Francie, byli proti tomu, co navrhoval americký prezident Wilson, nový světový řád, který prosazoval sebe určení každého národa. Jak se ukázala nezávislost jako možnost, podpora k sebe určení, prosazována USA, nezávsilost, která měla být nabídnuta všem osvobozeným od jednotlivých říší, jako Habsburské říše, nebo Osmanské říše.

To co chtěli Palestinci, byl nezávislý stát. Faktem je, že Fajsal přišel z Damašku, aby hájil arabské zájmy. Ale Palestina a Střední východ se vyřešil dle slibů pro Francii, které uzavřeli Sykes a Picot. Principy Woodrow Wilsona o nároku na sebe určení Středního východu byly najednou pozapomenuty. Británie a Francie měli volné ruce, aby mohli uskutečnit jejich dohody. Ale co se sliby, které Briti dali židům v Palestině?

Ministr zahraničí Arthur Balfour, v tajné zprávě, napsané během Verseillské konference mezi USA, Francií a Itálií uvedl: "Čtyři velmoci se zavazují se sionismem. A sionismus může být správný nebo mylný, špatný, nebo dobrý. Sionismus je zakořeněn v dlouhověkké tradici. Současnost potřebuje naději budoucnosti, která jsou mnohem důležitější než touhy a škody 700 000 Arabů, které teď obývají Palestinu." Může to znít jako velká podpora sionismu. Balfour napsal více o této cynické agendě v poválečném memorandu "Co se týče Palestiny, tak mocnosti se neusnesly na žádném řešení, které by podepsali, a tak se nikdy nemohli vědomě dopustit nějakou smlouvu porušovat."

Verseillská dohoda byla podepsána 28. června roku 1919, společně s vytvoření Společnosti národů. První globální instituce pro mír a bezpečnost. Bylo zde uvedeno, že bývalé území Osmanské říše, má být spravováno v jednotlivých mandátech. Což ve skutečnosti znamenalo, že Britové a Francie mohou mít kontrolu nad arabskou zemí. 1. listopadu 1919, François Georges-Picot, jeden z architektů tajné dohody s Brity a generál Henri Gouraud, přijeli do Bejrůtu.

A tak začalo uplatňování francouzské okupace Libanonu a Sýrie. Britské vojska, které okupovali region od doby, kdy vytlačili Turky během posledních měsíců války, začli předávat moc Francouzům, tak jak bylo dohodnuto v Sykes-Picot dohodě. Fajsal byl už guvernér Damašku šestnáct měsíců. A udržoval si tak svoji pozici. Když byl prohlášen králem, národním syrským kongresem, Francouze to rozzuřilo a generál Gouraud vyslal vojáky do Damašku. v srpnu roku 1920, Fajsal byl svržen, a musel odletět do Palestiny.

Sliby britů vůči šejkovi Husajinovi a Fajsalovi byli někde daleko zapomenuty v paměti. Celá ta záležitost rozdělení vlivu byla zničující. Protože počátku Briti slibovali akceptování jediného nezávislého arabského státu. Ale faktem bylo, že tenhle plán se úplně rozpadl. A navíc ještě to, že území bylo rozděleno na francouzskou část a britskou část, znamenalo, že to je zárodek rozdělení. Takže oba dva požadavky byly zamítnuty, jak jednotný stát, tak i nezávislost.

Nové hranice, které západní státy vytvořili na Středním východě, byli přesně takové, které byly v Sykes-Picot dohodě. Francouzi dostali provincii tzv. velké Sýrie a stal se z ní mandát Libanonu a Sýrie. Druhá část se stala britským mandátem včetně Jordánu a Palestiny. Na východě v oblasti Mezopotámie, kde se nacházeli ropné rezervy u města Mosul, byli dány Británii, jako irácký mandát. Takže tohle bylo to co bylo zásadní, v tajné dohodě Sykes-Picot.

Rozdělení tzv. úrodného půlměsíce, mezi Irák a Sýrii, a nechat Británii přístup k ropným zdrojům a mít tak možnost tuto ropu vytěžit. Britské vedení ale bylo Iráčany odmítáno. A to až do doby, kdy Fajsal byl korunován za krále v červnu roku 1921. Británie se domnívala, že omezená moc bude fungovat jako náhrada za nezávislost Arabů. Ale šarif Husajn očekával daleko více od Britů. Nikdy se nevzdal naděje, že Britové mu slíbili nezávislost. A to nejenom v Arábii, ale i v Sýrii a Iráku.

A chtěl, aby Britové naplnili tyto závazky. Sen o králoství vedené Husajnem a rodem Hašímovců bylo jen z části splněno. Kdy jeho druhý syn Abdullah se stal králem Jordánska. Kdy jejich odvěký rival Abd al-Azíz ibn Saúd vyhnal Hašímovce mimo Hidžáz, kdy dobil celý arabský poloostrov. Britové ustanovili svoje vedení v Jeruzalémě v roce 1920. A nebyli zde žádné plány k dělení moci v Palestině. Palestina byla posvátná pro tři náboženství. Židé byli malou menšinou, kteří žili po stovky let v harmonii s křesťany mezi mnohem větší komunitou muslimů.

Ale Balfourská deklarace, která zaslíbila Palestinu sionistům, byla začleněna do Verseilleské smlouvy. Palestina tak byla otevřena nové emigrační vlně evropských(chazarských) židů. Při oslavování a pochodech sionistických aktivit, vypadalo to, že Britové splní jejich slib. A budou ignorovat touhu palestinců po nezávislosti. Palestinci měli závažný důvod, ale neměli dobré obhájce, naopak židé měli jen malý důvod oproti Palestincům, ale za to výborné obhájce.

Sionismus je jeden z největších úspěchů veřejných vztahu(PR) v historii 20. století. A Chaim Weizmann byl vynikajícím příkladem tradičních dovedností obhajoby a přesvědčování. Některé z těchto dovedností byli prokazatelně úspěšné. Weizmanna a sionisté se podíleli na financování nákupu pozemků(od Britů) a budovali tak osady pro židovské imigranty. Současně byli vytvořeny politické instituce, které podporovali právo na židovský stát. Arabská komunista v Palestině byla zdrcena.

Palestinci už nemohli vnímat území za svoji vlastní zem, která byla rozdělována úplně jiné komunitě, která neměla se Středním východem vůbec nic společného. A v té době to byla zcela evropská komunita. Takže pro ně to bylo absurdní, kdy 600 až 700 tisíc by se mělo vzdát země, měst, domů vůči minoritě, která byla rozprostřená po Palestině. Konec konců Palestina je pojmenována po svých obyvatelích, po Palestincích. Arthur Balfour v roce 1925 otevřel novou židovskou osadu v Palestině.

Zatímco byl oslavován jako hlavním hybatelem úspěchu sionistů, masivní imigrace evropských židů způsobila velké problémy Britům v Palestině. Věřím, že Balfourova deklarace byla jedna z největších chyb Britské imperialistické historie. Způsobila podporu nacionálního židovské hnutí v Palestině a neměla vůbec žádný užitek pro samotnou Británii. Bez Baflourovy deklarace, by bylo nemyslitelné, aby byla nějaká šance, aby se budoval nějaký národní židovský stát.

A následně vytvoření státu Izrael v roce 1948. Prostě by se to nestalo. Bylo třeba aby to posvětili Britové a poskytli tak deštník, aby podpořili národní židovský stát a to vojenskou formou. Byli zde britští vojáci, britští policisté, aby ochraňovali židovské komunity. Tohle bylo zásadní, aby se něco vůbec dělo, bez toho by to nebylo možné. Během 30. a 40. let, se zvýšila židovská imigrace díky nacisitckému vyhlazování židů a holokaustu, Ale to co bylo pozorováno Araby jako invaze vetřelců, židé to vnímali jako naplnění židovského práva, za pomocí zastrašování a násilí.

V odpovědi na tuhle situaci, arabové odpovídali teroristickými činy, na které reagovala britská vláda zákazem židovské imigrace. Ale tohle podnítili jen vznik židovského terorizmu. Přes tohle historické pozadí, Britové se vzdali svého mandátu a v roce 1948 se zrodil stát Izrael. Než začli první války mezi novým státem Izrael a jejich arabskými sousedy, tisíce Palestinců opustilo jejich domovinu. Tohle byl následek taktiky Britů, jak vyhrát 1.světovou válku, kdy roznítili konflikt mezi Araby a Židy.

Nejzávažnější následky britské politiky během války byla podpora arabského nacionalismu a židovského nacionalismu. A následky z tohoto jednání po válce se vyrylo do dědictví o smlouvání na obě strany a zrady, která je pronásleduje do dnes. Samozřejmě to hrálo roli při rozdělování arabského světa do jednotlivých států, dovolení vzniku izraelského státu a arabskou frustraci z nesplněných slibů.

Ale jestli by někdo chtěl používat dohodu Sykes-Picot jako výmluvu k problémům, které jsou dnes na Blízkém východě, tak to by bylo chybou. Ale ano, kořeny toho co vidíme dnes, je následek vyjednávání na obou stranách během 1. světové války. A z frustrace očekávání, které bylo v té době.