Aimee Mullins: příležitost protivenství
Ráda bych se s Vámi podělila o objev, který jsem před pár měsíci učinila, když jsem psala článek do Italian Wired Kdykoli něco píšu, tak mám stále při ruce výkladový slovník, ale když jsem dokončila psaní toho článku, tak jsem si uvědomila, že ani jednou v mém životě jsem si nevyhledala slovíčko "neschopný", abych viděla, co znamená.

Dovolte mi přečíst jeho definici "Neschopný," přídavná jména: "ochromený, bezmocný, nepoužitelný, rozbitý, zastavený, zmrzačený, zraněný, rozdrcený, chabý, znetvořený utlumený, opotřebovaný, oslabený, nemohoucí, kastrovaný, ochrnutý, hendikepovaný zchátralý, sešlý, nezpůsobilý, zubožený, vyčerpaný zničený, vyřízený také zraněný, nepoužitelný a slabý. Antonyma, zdravý, silný, schopný." Když jsem četla tento list mému příteli, tak se zpočátku smál, bylo to tak absurdní, ale když jsem se dostala za slovíčko rozdrcený, tak se mi roztřepal hlas a musela jsem se sebrat z toho emocionálního šoku a dopadu, který byl uvolněn útokem těchto slov na mě.

Víte, ve skutečnosti to byl můj ošuntělý, starý slovník. Myslela jsem si, že to muselo být tisknuto určitě již dávno. Ale ve skutečnosti byl ten slovník vytisknut v osmdesátých letech. v době, kdy jsem začínala základní školu, v době, kdy se formovalo to, jak chápu svět kolem sebe, vně rodiny a to, jakým způsobem přistupuji k dalším dětem a světu kolem mě. A netřeba říci, že jsem vděčná Bohu, že jsem v té době nepoužívala slovník. Tím myslím, že z té definice by se zdálo, že ten svět, do kterého jsem se narodila by vnímal někoho jako jsem byla já, že nemá nic pozitivního, co by jim mohl nabídnout. když, ve skutečnosti, jsem v dnešní době uznávána za ty příležitosti a dobrodružství, které se v mém životě odehrály.

Takže okamžitě poté jsem si šla vyhledat novou definici z roku 2009 a doufala jsem, že najdu revizi, která bude stát za to. Tady je ta aktualizovaná verze té definice. Bohužel to není o moc lepší. A ty poslední dvě slova značená jako "blízká antonyma" jsou zvláště znepokující, "celý, celistvý" a "užitečný."

Takže to není pouze o slovech. Je to o tom, co si myslíme o těch lidech, které pojmenováváme těmito slovy. Je to o hodnotách, které se skrývají za těmito slovy a také o tom, jak definujeme tyto hodnoty. Náš jazyk totiž ovlivňuje naše přemýšlení a to, jak vnímáme svět a také jak vnímáme další lidi. Ve skutečnosti, mnoho prastarých společenství, včetně Řeků a Římanů věřilo, že ústní vyslovení kletby bylo tak mocné, protože vyslovit nějakou věc v té době znamenalo - uvést ji do existence. Takže, jakou realitu chceme uvést do existence, chceme osobu, která je limitována, nebo osobu, která je zmocněná a posilněná? Tím, že děláme něco tak jednoduchého, jako je pojmenováni osoby, dítětě můžeme limitovat neb dokonce zmařit jejich schopnosti a pravomoci. Nechceme jim raději usnadnit cestu a otevřít jim ty dveře?

Jedna taková osoba, která mi otevřela dveře, byl můj dětský lékař v A.I. Dupont Insitutu ve Wilmigtonu, Delaware. Jeho jméno je Doktor Pizzutillo. Italo-Američan, jehož jméno bylo zřejmě příliš těžké vyslovit pro většinu Američanů, takže si nechával říkat Doktor P. A tenhle Dokotr P vždycky nosil barevné vázanky a měl skutečně ideální schopnosti pro práci s dětmi.

Měla jsem ráda téměř všechno, když jsem trávila čas v té nemocnici, kromě jedné vyjímky, kterou byly hodiny tělesné léčby. Musela jsem dělat věci, které se zdály jako nekonečné, stejné cvíčení s takovými hrubými, elastickými páskami - různých barev - a to proto, aby mi pomohly zbudovat svaly na nohách. A já jsem je nesnášela víc, než cokoli jiného. Prostě jsem je nesnášala, měla jsem pro ně i jména. Nesnášela jsem je. A znáte to, jakožto pětileté dítě jsem jsem začala smlouvat s Doktorem P a poukoušela jsem se vymanit z těchto cvičení, samozřejmě jsem nebyla úspěšná. A jeden den přišel ke mně, zatímco jsem cvičila - vyčerpávající a neúprostné byly tyto hodiny - nicméně mi řekl, "Wow, Aimee, ty jsi taková silná a schopná mládá dívka, myslím si, že nám tady za chvíli přetrheš jeden z těch pásků. A až se ti povede tohle udělat, tak ti dám sto dolarů."

Samozřejmě že to byl jednoduše prostý trik od Doktora P, aby mě přinutil k tomu dělat ty cvičení, které jsem dělat nechtěla ještě před tou vyhlídkou toho, být to nejbohatší pětileté dítě v okrsku druhého patra, ale co skutečně efektivně pro mě udělal bylo, že mi přeformoval strašnou denní skutečnost do nové, slibně znějící zkušenosti. A tak se musím pozastavit nad tím, do jaké míry jeho vize a jeho prohlášení, když mě nazval silnou a mocnou mladou dívkou, utvořilo můj vlastní pohled na sebe samu jakožto skutečně silnou, mocnou a atletickou osobu připravenou na budoucnost.

Tohle je příklad toho, jak dospělí z pozice moci mohou zažehnout sílu dítěte Ale v předchozích příkladech těch slovníkových definic, nám náš jazyk nedovoluje změnit se v realitu, kterou bychom všichni tak chtěli, totiž možnost, nebo schopnost jedince vidět sebe samé jako - schopné. Náš jazyk nedohonil změny v naší společnosti, jejichž většina byla uskutečněna skrze technologii. Zajisté, z lékařského hlediska mé nohy, laserová operace oční závady, titanové koleno a kyčelní protéza pro stárnoucí těla tyto všechny věci pomájí lidem se více zapojit se svými schopnostmi a dostat se za hranici, kterou jim udělila příroda a to ani nezmiňuji sociální média, která umožňují lidem se ztotožnit, aby se mohli popsat tak, jak chtějí, a to vše proto, aby se mohli přidat ke skupinám po světě, které si sami vyberou. Takže teď možná poznáváme z technologie lépe to, co vždycky byla pravda a to je, že každý jedinec má něco vzácného a mocného, čím může přispět naší společnosti, a také to, že lidská schopnost se přizpůsobit je naše největší výhoda.

Lidská schopnost přízpůsobovat se je zájimavou věcí, protože lidé stále víc a víc se mnou chtějí mluvit o překonávání a porážení neštěstí, a takže učiním prohlášení. Tahle fráze mi nikdy nějak neseděla a vždy jsem se cítila pod tlakem, když jsem musela odpovídat otázky od lidí, kteří se mě na to ptali, a myslím si, že začínám chápat proč. Vyplývajíce z této fráze o překonávání neštěstí je to, že úspěch nebo štěstí je o tom přejít tu zkoušku našeho neštěstí tak, abychom nebyli zraněni nebo poznamenáni tím zážitkem tak jakoby moje úspěchy v životě přišli ze schopnosti ustoupit nebo obeplout ty předem nastražené léčky života s protézami nebo to, co ostatní lidé vidí jako moji "nemohoucnost". Ale skutečnost je taková, že jsme změněni. Jsme samozřejmě poznamenáni takovouto zkušeností, ať už je fyzická, emocionální nebo obojí. A ráda bych řekla to, že smýšlet o tom takovým způsobem, je dobré. Neštěstí není překážkou, které bychom se museli nějak vyhnout proto, abychom začali žít nový život. Je to část našeho života. Ráda o tom přemýšlim tak, že to je můj stín. Někdy toho vidím hodně, jindy zase velice málo, ale je to vždycky se mnou. A teď se v žádném případě nesnažím snížit význam a váhu lidského strádání.

V životě existuje neštěstí a různé životní výzvy, a to vše je velmi realné a vztahuje se to ke každé osobě, ale ta pravá otázka není, jestli se rozhodneš setkat se tímto neštěstí nebo ne ale je to o tom, jak se s tím setkáš. Takže naše zodpovědnost není pouze chránit ty, které máme rádi od toho, aby se jim nepřihodilo neštěstí, ale důležité je připravovat je na to, aby se s tím dobře vypořádali. A my často ubližujeme našim dětem, když jim dáváme znát to, že nejsou dostatečně připraveni na to, aby se přizpůsobili. Tady je důležitý rozdíl a odlišení mezi objektivní lékařskou skutečností toho, že jsem podstoupila amputaci a tím subjektivním názorem lidské společnosti - a to, jestli jsem nebo nejsem "invalidní, neschopná". A popravdě řečeno, ta jediná reálná a neustálá "neschopnost", se kterou jsem se musela konfontovat je to, že by mě svět mohl považovat a popisovat právě tamtěmi definicemi.

V naší touze chránit ty, na kterých nám záleži tím, že jim budeme poskytovat chladnou a krutou pravdu o jejich zdravotním stavu, nebo předpovídat očekávanou kvalitu jejich života, se musíme ujistit, že nejsme těmi, kteří dají tu první cihličku při stavění stěny - mohli bychom totiž někoho tímto zranit a zneškodnit. Možná způsob dívání se na to, co je v nás pochroumané a snaha toho, jak bychom to mohli spravit, slouží více tomu, že je škodlivá pro toho daného jedince než ta samotná patologie.

Tím, že nejednáme s lidmi jakožto celistvími bytostmi a tím, že nevidíme a neuznáváme jejich potenciál tak tím vytváříme další problém na vrcholku toho jejich vrozeného problému, který můžou mít. Tímto výrazně hodnotíme něčí cenu, kterou může mít pro naší společnost. Musíme prohlédnout skrz tuto patologii do toho obrovského rozsahu lidských schopností. A co je nejdůležitější - existuje tam partnerství mezi těmi, kteří jsou vnímáni s jejich nedostatky a naší největší tvořivou schopností. Takže to není o znevažování nebo vyvrácení těchto těžkých časů jakožto něco, čemu bychom se chtěli vyhnout něco, co bychom chtěli zamést pod koberec, ale místo toho bychom se měli snažít nalézt možnosti, které se schovávají v tom neštěstí. Takže možná to co chci říct je, že to není tak tak moc o překovávání neštěstí, jako spíše o tom, když se tomu otevřeme, a vezme si to za své když se s tím porveme kdybych měla použít bojový termín, možná dokonce když si s tím zatancujeme. A takže možná když uvidíme neštěstí jako přirozené, souhlasné a použitelné tak budeme méně zastíněni jeho přítomností.

Tento rok oslavujeme 200. narozeniny Charlese Darwina, a bylo to před 150 lety, když psal o evoluci, a ukázal, co podle mého názoru, je pravda o lidském charakteru. Abych to parafrázovala, není to ten nejsilnější druh, který dokáže přežít, ani ten nejinteligentnější, který dokáže přežít, ale je to ten, který se nejlépe dokáže přizpůsobit. Konflikt je počátek stvoření. Z Darwinovi práce, mimo jiné, můžeme soudit, že lidská schopnost přežít a kvést je vedena bojem lidského ducha skrze konflikt do určité proměny. Takže ještě jednou, přeměna a adaptace jsou naše největší lidské schopnosti. A je to možná tak, že do té doby, než-li jsme otestováni, tak nevíme, z čeho vůbec jsme. Možná to je to, co nám neštěstí dává, pocit toho, že jsme, a pocit naši vlastní síly. Takže tímto si můžeme dát dárek. Můžeme si představit neštěstí jako něco více, než pouze těžké časy Možná to můžeme vidět jako změnu. Neštěstí je pouze změna, na kterou jsme se ještě nepřízpusobili.

Myslím si, že to největší neštěstí, které jsme si vytvořili je myšlenka normálnosti. Takže, kdo je normální? Neexistuje žádné normální. Existuje běžné, existuje typické, ale neexistuje žádné normální. A vůbec, chtěli byste se setkat s tou ubohou, nijakou osobou, kdyby existovala? (Smích) Nemyslím si. Pokud bychom mohli změnit přístup toho, že budeme chtít dosáhnout 'normálnosti' k tomu, že budeme mít možnost nebo dokonce potenciál - aby to znělo nebezpečněji tak můžeme uvolnit moc tak mnoha dětí, a můžeme je přizvat k tomu, aby se zapojovali se svými vzácnými schopnostmi do komunity.

Antropologové nám říkájí jednu věc a to, že my, jako lidé jsme vždy vyžadovali od členů našich komunit, aby byli použitelní a aby byli schopni jí nějakým způsobem obohatit. Jsou důkazy, že před 60tis. lety Neandrtálci nosili osoby starší a také ty, kteří měli nějaká vážná fyzická zranění, a možná díky této životní zkušenosti těchto přeživších lidí nám bylo poukázáno na jednu hodnotu pro naší komunitu: Oni totiž neviděli tyto lidi jako pochroumané a neužitečné; oni se na ně dívali jako na vzácné a hodnoté lidi.

Před pár lety jsem byla na tržišti ve městě, kde jsem vyrostla v té červené zóně v severní Pennsylvánii. a já tam stála nad hromadou brambor. Bylo léto a já měla na sobě kraťasy. A pak jsem uslyšela za sebou chlápka a jeho hlas který říkal,"Takže pokud tohle není to Aimee Mullins." A jak jsem se otočila, tak jsem uviděla postaršího pána ale vůbec jsem nevěděla kdo to je.

A tak jsem řekla,"Promiňte pane, potkali jsme se vůbec někdy? Nepamatuji si, že bych se s Vámi setkala."

On řekl,"Víte, ani byste si mě pamatovat nemohla. totiž, když jsme se potkali, tak to bylo tehdy, kdy jste vycházale z matčina lůna." (Smích) Jo tak ten pán. Ale ve skutečnosti to klaplo.

Byl to Doktor Kean, muž, kterého jsem znala pouze z matčinných příběhů toho dne, protože, jak už to u mě bývá zvykem, tak jsem se opozdila o dva týdny. A čili matčin prenatální lékař odjel na dovolenou, a ten muž, který mě odrodil byl ve skutečnosti mým rodičům úplně cizí. A jelikož jsem se narodila bez lýtkové kosti a měla jsem chodidla stočená dovnitř a také pár prstů v tomhle chodidle a dalších pár zase v tom druhém, Musel to být právě ten cizinec, který přinesl tu špatnou zprávu o mě.

On mi řekl:"Já jsem tvým rodičům musel dát prognózu, že již nikdy nebudeš chodit a že nikdy nebudeš schopna toho pohybu, jaký maji tvý vrstevníci a už vůbec nebudeš moc být samostatná, a od té doby ze mě děláš totálního lháře." (Smích) (Potlesk)

Ta neobvyklá věc byla to, když mi řekl, že si schovával novinové ústřižky v průběhu mého celého dětství, ať už to bylo druhé místo v hláskovací soutěži pochodování s Dívčím Skautem, znáte to, ta Halloweenská promenáda, vítězství mého univerzitního stipendia, nebo jakékoli z mých dalších sportovních úspěchů, a on to používal a začleňoval to při učení zdejších studentů, mediků z Hahnemannské lékařské školy a Hersheyské lékařské školy. A nazval tuto část přednášky jak jinak než, X Factor. potenciál lidské vůle. Žádná prognósa nemůže odpovídat za to, jako mocné to může být jakožto určující faktor v kvalitě něčího života. A Doktor Kean ještě pokračoval a řekl: "Z mé vlastní zkušenosti, jedině že by už to bylo řečeno, a i když dostane špetku podpory a i když je ponecháno aby hospodařilo s vlastními zdroji, dítě toho dosáhne."

Vidítě, Doktor Kean udělal změnu v přemýšlení. On rozuměl tomu, že je rozdíl mezi lékařským stavem a tím, co s tím ten daný jedinec udělá. A za čas se také odehrála změna v mém přemýšlení, v tom, že pokud byste se mě zeptali, když mi bylo 15, jestli bych vyměnila protézy za tělo a kosti u nohou, tak bych ani na sekundu nezaváhala. Já jsem toužila po tom být takto 'normální' v té době. A pokud se mě zeptáte v dnešní době, tak si nejsem tak jistá. A to je kvůli těm zkušenostím, které jsem s nimi měla né navzdory těch zkušeností a zážitků, které jsem s nimi měla. A možná se tato změna ve mě stala protože jsem se vystavila více lidem, kteří mi pomohli otevřít ty dveře než těm, kteří by ten potenciál ve mě utlumili a zadusili.

Vidíte, všechno, co skutečně potřebujete, je jedna osoba, aby vám ukázala zjevení a krásu vaší vlastní síly, a jedete. Pokud dokážete někomu předat ten pomyslný klíč jejich síly, lidský duch je tak chápavý, že pokud to dovedete udělat a dovedete otevřít dveře pro někoho v tom zlomovém okamžiku, tak je vzděláváte v tom nejlepším smyslu. Učíte je tomu, aby si byli schopni otevřít dveře pro sebe samé. Ve skutečnosti, ten přesný význam slova vzdělávat pochází z kořene slova "vyvinout, vyvodit" a to znamená přinést na světlo něco, co je skryté, ukázat a vyvést náš potenciál. Takže znovu, jaký potenciál chceme ukázat?

Byla udělána případová studie v 60. letech v Británii, kdy byli studenti přesouvání z gymnázií do všeobecných středních škol. Je to nazváno 'průtokový proces'. Tady ve Státech tomu říkáme 'tracking'. Je to o oddělování studentů z jedničkami, dvojikami, trojkami, čtyřkami atd. a jedničkáři dostanou těžší studijní plán a ty nejlepší učitele atd. No a oni vzali v období třech měsíců čtverkaře a dali jim jedničky, říkali jim, že jsou jedničkáři a že jsou skvělí. A na konci období těch třech měsíců oni skutečně pracovali jako jedničkáři.

A samozřejmě ta zdrcující druhá stránka té studie bylo, že vzali studenty, kteří před tím byli jedničkáři a řekli jim, že jsou čtverkaři. A tady to se stalo na konci toho tříměsíčního období - začli být čtverkaři. A to byli ještě ti, kteří se udrželi ve škole a nevypadli. Klíčová část této studie bylo, že také ti učitelé byli napáleni. Oni totiž nevěděli, že byla provedena změna. Jednoduše jim bylo řečeno, že tohle jsou jedničkáři a tamto jsou čtverkaři. A to byl způsob, jak se k nim chovali a jak je učili.

Takže si myslím, že ta jediná, skutečná neschopnost je zničený duch, duch, který byl zdrcen a nemá naději. Takový, který nevidí krásu. Takový, který postrádá naši přirozenou, dětskou zvědavost a naší vrozenou schopnost si představovat. Takže pokud bychom místo tohodle dokázali posílit lidského ducha, aby měl naději a aby viděl krásu v lidech a jejich okolí, aby byl zvědavý a dokázal mít představivost, tak tehdy bychom mohli prohlásit, že skutečně používáme naši moc dobře. Když má duch tyto vlastnosti, tak jsme schopni vytvářet nové skutečnosti a nové způsoby bytí.

Ráda bych zakončila básní od perského básníka z 14. století, Hafize, o kterém mi řekl můj přítel Jacques Dembois. A tá báseň se jmenuje "Bůh, který zná pouze čtyři slova." "Každé dítě poznalo Boha, ne Boha jmen, ne Boha nedělej, ale Boha, který pouze zná čtyři slova a neustále je opakuje, říká, pojď a tancuj se mnou" Pojď a tancuj se mnou.

Děkuji. (Potlesk)

Aimee Mullins o běhání
Cheryl: Aimee a já jsme si chtěly - Ahoj, Aimee. AM: Ahoj.

Cheryl: Aimee a já jsme si chtěly trochu povídat a já chtěla, aby vám všem pověděla, díky čemu je tak výraznou atletkou.

AM: No, těm z vás, kdo viděli tu fotku v mé krátké biografii, to možná došlo. Jsem po dvojté amputaci, narodila jsem se bez lýtkových kostí v obou nohách. V jednom roce jsem podstoupila amputaci, a od té doby běhám všude jako čert.

Cheryl: No, proč jim třeba neřekneš, jak ses dostala do Georgetownu? Tím bychom mohly začít.

AM: Studuji poslední ročník v programu Foreign Service v Georgetownu. Na střední škole jsem získala plné akademické stipendium. Každý rok vybírají pro studium zahraničních věcí tři studenty z celého státu a tak jsem vyhrála stýpko na Georgetown a jsem tam už čtyři roky. Moc se mi tam líbí.

Cheryl: Když se tam Aimee dostala tak trochu se začala zajímat o atletiku, a rozhodla se někomu zavolat a poptat se. Tak, proč ten příběh radši nepovíš sama?

AM: Jo. No řekla bych, že jsem se vždycky věnovala sportu. Když jsem vyrůstala, pět let jsem hrála softball. Na střední jsem závodně lyžovala a na univerzitě jsem začala být trochu nesvá, protože jsem jeden dva roky nijak nesportovala. Víte, já nikdy nezávodila v kategorii handicapovaných. Vždy jsem soutěžila se zdravými sportovci. Nic jiného jsem v té době neznala. Vlastně jsem až do svých sedmnácti nepotkala nikoho po amputaci. Slyšela jsem, že pořádají atletické mítinky společně se všemi handicapovanými běžci. A mě se to sice trochu nezdálo, ale rozhodla jsem se tam nejdřív jít a omrknout to. Tak jsem si v devatenácti - v roce 1995 - koupila letenku do Bostonu, samozřejmě jako černý kůň závodu. Nikdy předtím jsem to takhle nezávodila. Pár týdnů před tím mítinkem jsem běhala na štěrkové dráze, abych věděla jak daleko dokážu běžet, a po zhruba 50 metrech jsem toho měla dost. Nemohla jsem dýchat. Měla jsem nohy vyrobené ze dřeva a polymeru, připevněné páskami na suchý zip, na sobě velké, silné, pětivrstvé vlněné ponožky, no žádný komfort, ale nic jiného jsem tehdy neznala.

A moji soupeři v Bostonu měli nohy kompletně vyrobené ze uhlíko-grafitu a k tomu tlumiče otřesů a nejrůznější doplňky, a koukali na mě stylem: "OK, je nám jasný, kdo dnes nevyhraje závod." Já tam totiž šla s očekáváním - vlastně nevím, co jsem čekala - ale když jsem viděla člověka po amputaci celé nohy, jak šel na skok vysoký, vyskočil na jedné noze a skočil 188 centimetrů. Dan O'Brien skočil 180 centimetrů v roce 1996 v Atlantě. Totiž, abyste měli srovnání - ti lidé byli skutečnými sportovci, akorát se neoznačovali slovem "atleti". A tak jsem se rozhodla to zkusit. Víte, s tlukoucím srdcem jsem běžela svůj první závod, porazila držitele národního rekordu o tři setiny vteřiny a stala se novou držitelkou rekordu při mém prvním pokusu.

A lidi mi říkali: "Aimee, jseš rychlá, jseš přirozeně rychlá, ale chybí ti obratnost a dovednosti potřebný na dráze. Běžela jsi jak splašená. Všichni jsme viděli jak usilovně jsi běžela." A tak jsem se rozhodla zavolat dráhovému trenérovi z Georgetownu. A díky bohu jsem nevěděla, jak moc ten člověk znamená ve světě atletiky. Trénoval pět olympijských reprezentantů, jeho kancelář je plná diplomů z celonárodních klání od všech těch atletů, co trénoval, a vůbec je to dost respektovaná osobnost. A já mu zavolala: "Poslouchejte, běžela jsem jeden závod a vyhrála a... (smích)

... chtěla jsem vědět, jestli bych mohla, víte - jen potřebuju vědět, jestli bych mohla vidět jeden z vašich tréninků, vidět, jaká cvičení děláte a tak." Více jsem nechtěla, jen dva tréninky. Můžu si jen sednout a dívat se, co děláte? A on řekl: "No, než cokoliv rozhodneme, měli bychom se vidět." Určitě si myslel: "Do čeho to lezu?" Tak jsem se s tím člověkem potkala, vešla do jeho kanceláře a viděla všechny ty plakáty a obálky časopisů s lidmi, které koučoval. Sedli jsme si, začali si povídat a nakonec z toho vzešla výborná spolupráce, protože handicapovaného sportovce nikdy předtím netrénoval. Takže byl bez předsudků vůči tomu, co zvládnu a co ne. Já nikdy předtím neměla trenéra, takže to bylo trochu jako: "Jdeme na to."

Tak mi pravidelně věnoval svou polední pauzu čtyři dny v týdnu, svůj volný čas, abych přišla na dráhu a trénovala s ním. Takhle jsem poznala Franka. Ale to byl podzim 1995. A pak, když se blížila zima, řekl: "Víš, už jsi dost dobrá. Můžeš začít běhat s naším ženským týmem." A já řekla: "Ale jděte." A on řekl: "Ne, vážně. Můžeš začít běhat s naším ženským týmem." Tak jsem se na jaře 1996 - s cílem dostat se v květnu do amerického týmu paraolympioniků - připojila do ženského běžeckého týmu. Žádný tělesně postižený člověk tehdy na univerzitní úrovni neběhal. Takže, no nevím, všechno to do sebe začalo zajímavě zapadat.

Cheryl: Můžeš jim říct třeba o těch několika zajímavých událostech, co se staly v Georgetownu, než ses dostala na olympiádu. O tom bys jim mohla povědět. AM: Jasně, no, víte, jako handicapovaná jsem vyhrála všechno, v čem jsem závodila - totiž trénink v Georgetownu a vědomí, že si budu muset zvyknout na pohled na záda všech těch žen - víte, závodila jsem s příští Florence Griffithovou-Joynerovou a všechny na mě koukaly stylem: "Hm, co se to - co se to tady děje?" A víte, oblékala jsem si dres Georgetownu, a chodila tam s vědomím, že abych se zlepšila, - a už jsem nejlepší ve státě - musím trénovat s lidmi, kteří jsou přirozeně lepší než já.

A chodila jsem tam a dotáhla to až do Velké východní konference, což byl šampionát na konci sezony. Hodně, hodně horká událost. A to první - zrovna jsem dostala ty nové sprinterské nohy, které vidíte v té biografii - a celou tu dobu mi nedošlo, že množství potu, které se nahromadí v ponožce, vlastně bude působit jako lubrikant a budu se v pouzdru posunovat nahoru a dolu. A zhruba v 85. metru, při sprintu na 100 metrů, mi s veškerou slávou upadla jedna noha. Téměř jsem z ní vypadla před asi pěti tisíci lidmi. A já byla úplně pokořená, ještě jsem byla zapsaná v závodě na 200 metrů, co měl odstartovat za půl hodiny. (smích)

Šla jsem za koučem: "Prosím, nenuťte mě tam jít. Nemůžu tam před všechny ty lidi. Zas mi upadnou nohy. A když mi jedna upadla při 85. metru, tak za žádnou cenu nepoběžím 200 metrů." A on se tam takhle posadil. A moje prosby šly díky bohu mimo něj, protože to byl drsnej chlap - no znáte chlapy z Brooklynu - a řekl: "Aimee, co uděláš, když ti upadne noha? Popadneš tu blbou věc, nasadíš si ji, a dokončíš ten zatracenej závod!"

(potlesk) A to jsem udělala. Tak takhle mě držel na trati. Držel mě ve správný dráze.

Cheryl: Tak, potom to Aimee dotáhne na paraolympiádu v roce 1996 a je úplně nadšená. Přijede její rodina, je to velká událost. Už běhá - to už běháš dva roky?

AM: Ne, jeden rok.

Cheryl: Jeden rok. Proč jim neřekneš, co se stalo těsně před závodem, co jsi běžela?

AM: Dobře, tak ta Atlanta. Paraolympiáda, jen pro upřesnění, je olympiáda pro lidi s tělesným postižením. Lidé po amputaci, s mozkovou obrnou a sportovci na vozíčku. Narozdíl od Speciální olympiády, kde soutěží lidé s mentálním postižením. Takže Atlanta, týden po olympijských hrách, a já jsem u vytržení z toho, že jen o rok dřív jsem na štěrkové dráze nedokázala uběhnout 50 metrů. A tak jsem tu - bez jediné porážky. V květnu na americkém šampionátu - kvalifikaci na olympiádu - jsem vytvořila nové rekordy a byla jsem si jistá, že si domů povezu zlato. A byla jsem taky jediná po amputaci obou nohou pod kolenem. Byla jsem jediná žena, co závodila ve skoku dalekém. Krátce předtím jsem dokončila skok daleký a jeden chlap po amputaci obou nohou ke mě přišel a řekl, "Jak to děláš? Víš, máme mít plochou nohu, abychom z ní na odrazovém prkně nevypadli." Já řekla: "No, já to prostě dělám takhle, protože mi to nikdo neřekl."

Je to vtipný, držím světový rekord o sedm a půl centimetru, a dál se zlepšuju. Takže jsem byla zapsaná na skok daleký - no zapsaná - dostala jsem se na skok daleký a běh na 100 metrů. A jsem si tím jistá. Dostala jsem se na titulní stranu novin v mém rodném městě, které jsem předtím šest let roznášela. Cítila jsem, že přišel můj čas, abych zazářila. To jsme byli na zahřívacím stadionu při tréninkovém rozběhu před závodem, pár bloků od olympijského stadionu a měla jsem na sobě ty nohy, které právě teď vyndávám. Byla jsem první člověk na světě, kdo je měl - byla jsem jak pokusná myš, a můžu vám říct, že působily jako turistická atrakce.

Lidé si mě fotili a divili se: "Na čem to ta holka běhá?" A já se vždycky rozhlížím kolem, kde jsou moji soupeři. Byl to můj první mezinárodní mítink. Snažila jsem se dozvědět se od ostatních, proti komu tu budu běhat. "Aimee, ještě se u tebe kvůli tomu stavíme." Chtěla jsem se podívat na časy. "Neboj se vedeš si dobře, nedělej si starosti." To bylo 20 minut před mým závodem na olympijském stadionu. Byla vyvěšena startovací listina, tak jsem se na ni šla podívat. A můj nejrychlejší čas, zároveň světový rekord, byl 15,77. Tak se dívám, dráha vedle mě má 12,8. Dráha číslo tři 12,5, dráha čtyři 12,2. Divila jsem se, co se to děje. A oni nás všechny nastrkali do autobusu ke stadionu a všem těm ženám chyběla jedna ruka. (smích)

Byla jsem zděšená. Všechny na mě koukaly s výrazem: "Kterápak z nás není jako ty ostatní?" Seděla jsem tam a myslela si: "Ó můj bože, ó můj bože." Víte, nikdy jsem nic neprohrála, ať už to bylo stipendium nebo cokoliv. Jako lyžařka jsem vyhrála pět medailí a vůbec všude jsem byla první. V Georgetownu to bylo skvělý, sice jsem prohrávala, ale byl to ten nejlepší trénink na Atlantu. Tady jsme byly, jenom světová špička a já neměla pochyb, že ten závod prohraju. A víte, myslela jsem na to, jak všichni z mé rodiny nasedli do dodávky a jeli sem až z Pensylvánie. A já byla jediná americká sprinterka. Pak nás vyzvali ven: "Dámy, máte jednu minutu." A když jsem se stavila do bloků a cítila zděšení, protože tam byl takový šum šířící se z tribuny od těch, kdo byli tak blízko, že viděli na startovní čáru. A já si pomyslela: "Já vím! Vždyť to vidíte! To není v pořádku." A myslela jsem na to, že další příležitost tady už nedostanu. Tak víte co, když ty holky nedokážu porazit, tak jim alespoň trochu zamotám hlavu, no ne? (smích)

Totiž vnímali mě určitě jako Rockyho IV v zápasu proti Německu. Všichni ostatní, Estonsko a Polsko, byli v tom rozběhu taky. A všechno, co si pamatuju po startovním výstřelu, bylo že jsem skončila poslední. Zadržovala jsem slzy a cítila se neskutečně zdrceně a pokořeně. Musela jsem přemýšlet o tom, proč jsem to vůbec udělala. Dřív jsem všechno musela vyhrát, ale jaký to vlastně mělo smysl? Všechen ten trénink a jak se mi za tu dobu změnil život. Stala jsem se univerzitní atletkou, pak olympijskou atletkou a přimělo mě to přemýšlet, k čemu vlastně svými výkony směřuju. Totiž před pouhým rokem a třemi měsíci jsem se zaměřila na to stát se olympijskou atletkou, můj život se ubíral tím směrem, já tomu šla naproti a chtěla vědět, jak daleko se dokážu dostat.

A fakt, že jsem požádala o pomoc - kolik lidí se ke mě přidalo? Kolik lidí mi věnovalo svůj čas, odbornou pomoc a svou trpělivost se mnou spolupracovat? Byla z toho taková hromadná oslava - víte, stálo za mnou asi 50 lidí, kteří se všichni spojili v této zkušenosti z výpravy do Atlanty. Takže teď mám takovou svojí filozofii, kterou uplatňuju při všem, co dělám. Posadit se a uvědomit si ten postup, jak daleko jste se už dostali na cestě k cíli. Myslím, že je důležité soustředit se na cíl, ale taky je třeba uvědomit si ten vývoj na cestě k němu a jak jste při tom dospěli jako člověk. To je podle mě ten úspěch, skutečný úspěch.

Cheryl: Mohla bys jim teď ukázat svoje nohy?

AM: Jo, jasně. Cheryl: Můžeš nám ukázat víc než jeden pár.

AM: No, tohle jsou moje nohy pro parádu. (smích)

Ne, to jsou vlastně moje kosmetické nohy, ale jsou opravdu nádherné. Měli byste si je pořádně prohlédnout zblízka. Jsou na nich i vlasové váčky a můžu si malovat nehty. A bez legrace, můžu nosit vysoké podpatky. No vy kluci tomu nerozumíte, jaké to je, když si můžete zajít do obchodu a koupit si, cokoliv se vám líbí. Cheryl: Musela sis vybrat velikost? AM: Přesněji řečeno. Musela jsem si vybrat, jak budou vysoký. (smích)

Patrick Ewing, který hrál v Georgetownu v osmdesátých letech, se vrací každé léto. A já si z něj v konferenčním sále neustále dělala srandu protože když přišel, měl poraněná chodidla. Já na něj: "Sundej je! Nelam si s tím hlavu. Můžeš být vysokej 240 cm. Jenom si je musíš sundat." (smích)

Jemu to nepřipadalo tak vtipný, jako mě. Dobře, tohle jsou moje nohy na sprint z uhlíko-grafitu, musím se ujistit, že mám to správný pouzdro. Ne, mám tady takovou spoustu nohou. Tyhle jsou - nechceš si je podržet? To je další noha, kterou mám na tenis a softbal. Mají v sobě pohlcovač otřesů, takže dělají takový "ššš" zvuk, když na nich poskakujete. To bychom měli. A pak tahle silikonová věc, kterou si navleču. Silikonové pouzdro, které si navleču, protože když se potím, můžu z něj vypadnout.

Cheryl: Jsi v nich různě vysoká?

AM: V těchto?

Chery: V těchhle.

AM: Nevím, asi ne, neřekla bych. Možná jsem o něco vyšší. Vlastně si oboje můžu nasadit.

Cheryl: V těhle nohách nemůže moc stát. Musí se pořád pohybovat ...

AM: Jo, musím se neustále pohybovat a je celkem umění udržet na nich rovnováhu. Ale bez těch silikonových ponožek do nich jen zkusím takhle vklouznout. No tak v těchhle běhám, polovinu světa jsem šokovala, když jsem je měla na sobě. (potlesk)

Mají simulovat polohu sprintera při běhu. Až budete někdy sledovat sprintery, v kontaktu se zemí je jen přední část chodidla, takže když stojím na těhle nohách, moje kolenní šlachy a hýžďové svaly jsou stažený, jako bych měla nohy a stála jen na přední části chodidel. (obecenstvo: Kdo je vyrobil?)

AM: Společnost ze San Diega s názvem Flex-Foot. Já byla pokusná myš a doufám, že i v budoucnu budu mít každou nově navrženou protézu, která vyjde na trh. A tyhle, jak jsem řekla, jsou stále jen prototyp. Potřebuju nějaký nový, protože na posledním mítinku - je to jako velký... Je to jako v uzavřeném kruhu.

Moderator: Aimee a návrhář těch protéz budou na TED Med 2 a budeme mluvit o jejich designu.

AM: Ano, to budeme.

Cheryl: Ano, no vidíte.

AM: Tak tohle jsou moje sprinterské nohy. A můžu si obout i tu druhou...

Cheryl: Můžeš jim říct, kdo ty nohy navrhl?

AM: Ano. Tyhle mám z místa s názvem Bournemouth v Anglii, asi dvě hodiny jižně od Londýna. Jsem jediný člověk v USA, kdo je má, což je zločin, protože jsou tak krásný. A nemyslím ani kvůli těm prstům a tak - víte, na dráze jsem seriózní sprinterka, ale mimo dráhu chci vypadat žensky a myslím, že je důležité neomezovat se jen na jednu funkci. Ať už je to mobilita nebo třeba móda. Miluju na nich, že můžu jít kamkoliv, vybrat si, co se mi líbí, boty a sukně, a snad se mi podaří je zpřístupnit mnoha lidem. Taky jsou ze silikonu. Je to úplně základní protéza. Trochu jako noha Barbie. (smích)

Opravdu. Ty nohy jsou pořád v téhle poloze, takže k nim musím nosit pěticentimetrové podpatky. A jsou opravdu - jenom si tyhle sundám, ať to vidíte. Nevím, jak dobře to vidíte ... Jsou tu i žíly, moje pata je taková růžová a moje achilovka - se trochu pohybuje. Jsou úžasný. Dostala jsem je před rokem a dvěma týdny. A tohle je jen silikonový kousek kůže. Před dvěma lety mi jeden muž v Belgii říkal, že když můžou v muzeu Madame Tussauds vyrobit kopii Jerry Hall včetně barvy očí, která vypadá tak opravdově, jako by dýchala, proč by nešlo vyrobit protézu, která by vypadala jako skutečná noha nebo ruka? Chci říct, přeci už dělají i uši pro oběti požáru. Dokáží se silikonem úžasné věci.

Cheryl: Před dvěma týdny Aimee obdržela cenu Arthura Ashe na ceremoniálu ESPY. Přijela do města, povykovala kolem a řekla: "Musím si koupit nějaký nový boty!" To bylo hodinu před ESPY, a Aimee myslela, že si koupila pěticentimetrové podpatky, ale ve skutečnosti byly sedmiapůlcentimetrové.

AM: A to pro mě představuje problém, protože to znamená, že takhle budu chodit celou noc.

Cheryl: 45 minut, no alespoň, že ten hotel byl ohromný. Sehnali někoho, aby přišel a odříznul ty boty. (smích)

AM: A ve spěchu, s Cheryl po mém boku, jsem říkala recepční: "Podívejte, máte tu někoho, kdo by mi mohl pomoct, protože tady mám takový problém?" Víte, ze začátku mě chtěli rovnou odepsat, jestli se mi nelíbí moje boty, litují, ale na to už je příliš pozdě. "Ne, ne, ne, mám tyhle speciální nohy a potřebuju na ně pěticentimetrový podpatky. Mám jen sedmiapůlcentimetrový. Potřebuju je trochu zkrátit." Dobře. Ani se radši nepokoušeli na nic ptát. Prostě to vůbec neřešili a jenom to uřízli. Ale vážně, tyhle nohy jsou skvělé. Za pár týdnů se vracím pro pár vylepšení. Chci si pořídit nohy jako jsou tyhle pro ploché nohy, abych mohla nosit tenisky, protože s těmito nemůžu. Tak... Moderátor: To je všechno.

Cheryl: To je Aimee Mullins. (potlesk)

Jiří Ježek: Tour mého života
Dokument o (para) cyklistice, silné vůli a pozitivním myšlení na životní i sportovní cestě. Jiří Ježek je v současnosti jedním z nejúspěšnějších hendikepovaných sportovců světa. Šestinásobný paralympijský vítěz a mistr světa je současně nejúspěšnějším cyklistou paralympijské historie. jeho výjimečný talent a tvrdý trénink mu umožňují pravidelně závodit se zdravými cyklisty na profesionální úrovni.
Davidu Vlkovi byl v deseti letech diagnostikován zhoubný nádor v levé holení kosti. Po čtyřměsíční léčbě chemoterapií mu byla amputována levá dolní končetina v kolením kloubu. Během léčby se zúčastnil projektu Světlo mého života, který dává nemocným dětem možnost rozptýlit se a naučit se základům fotografování.
Tento dokument popisuje spojení životních cest Jiřího Ježka a Davida Vlka v roce 2013, kdy Škoda Auto umožnila Jirkovi místo předjezdce v časovce nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France a Davida vybrala, aby Jirkovu životní jízdu nafotil ...