Toto je příběh o světě posedlém věcmi. Je to příběh o systému v krizi. Znečišťujeme planetu. Znečišťujeme se navzájem a ani nás to nebaví. Dobré je, že když začneme tomu systému rozumět, začneme vidět spoustu místa k zakročení a převedení těchto problémů v řešení.

Příběh elektroniky: Proč výroba odpadu otravuje lidi i planetu.
Onehdy jsem nemohla najít nabíječku ke svému počítači. Počítač je životně důležitý pro mou práci, přátele, pro mou hudbu. Tak jsem hledala všude - dokonce v tom šuplíku, kde žije tohle. Jistě máte taky jeden smotek starých nabíječek, smutný pozůstatek elektronické minulosti. Jak jsem skoncovala s mnoha těmito věcmi? Nemusím mít pořád všechno podle nejnovější módy. Můj starý přístroj se rozbil nebo se stal tak zastaralým, že byl nepoužitelný.

A žádná z těchto starých nabíječek nesedí k mému počítači. Ach! Není to jen smůla. Je to špatně navržené. Říkám tomu "výroba odpadu". "Výroba odpadu" zní praštěně, že? Ale když se snažíte prodat všechny tyto věci, dává to perfektní smysl. Je to klíčová strategie společností vyrábějících naši elektroniku. Ve skutečnosti je to klíčovou součástí celé neudržitelné reálné ekonomiky. "Výroba odpadu" znamená dělání věcí tak, aby byly rychle vyhozeny.

Dnešní elektronika se těžko zlepšuje, snadno rozbíjí a neprakticky opravuje. Rozbil se mi DVD přehrávač a vzala jsem ho do obchodu opravit. Opravář chtěl 50$ jen za to, že se na to podívá. Nový přístroj přitom stojí 39 babek. V 60. letech, Gordon Moore, gigantický mozek a průkopník polovodičů, tvrdil, že navrhování elektroniky může zdvojnásobit její složitost každých 18 měsíců. Až potud měl pravdu. Říká se tomu Mooreův zákon.

Ale pak to všechno nějakým způsobem šéfové těchto geniálních mozků překroutili. Nejspíš si mysleli, že Mooreův zákon znamená, že každých 18 měsíců musíme vyhodit starou elektroniku a koupit si další. Problém je, že těch 18 měsíců užívání těchto věcí jsou jen okamžikem v celém jejich životním cyklu. A právě proto tito výrobci odpadu nejen namáhají naše peněženky, oni způsobují globální toxický stav nouze.

Vidíme, že elektronika se rodí jako mnoho dalších věcí v dolech a továrnách. Mnoho našich serepetiček je vyrobeno z tisíců různých materiálů, naloděných z celého světa do montážních linek. Tam z nich pracovníci vytvoří výrobek, s použitím nákladu jedovatých chemikálicí jako PVC, rtuť, rozpouštědla a samozhášecí přísady. Dnes se to běžně stává na vzdálených místech, na která se těžko dohlíží.

Ale dělávalo se to i blízko mého domu, v Silicon Valley, kde je, díky elektronickému průmyslu, jedna z nejvíce znečištěných komunit ve Spojených státech. Vlastní data IBM odhalila, že jejich pracovníci dělající počítačové čipy měli o 40% více potratů a signifikantně více umírali na rakovinu krve, mozku a ledvin. To samé se začíná dít po celém světě. Ukazuje se, že high-tech průmysl není tak čistý jak vypadá.

Takže, po celém tom toxickém výletu okolo světě, přistává v mých rukou. Miluji ho třeba rok a poté se začne vzdalovat od čestného místa na mém stole nebo v mé kapse. Možná stráví chvíli v garáži, než bude vyhozen A to nás přivádí k likvidaci, na níž pohlížíme jako na konec jeho života. Ale skutečně je jen přemístěn, aby se stal součástí pohoří elektronického odpadu, které ročně vytvoříme. Pamatujete, jak byly tyto přístroje zabaleny v toxických materiálech?

Nuže, je to jednoduché pravidlo produkce: toxiny dovnitř, toxiny ven. Počítače, mobily, televize, všechno to jen čeká na vypuštění všech toxinů, až je vyhodíme. Některé z nich pomalu vypouštějí tyto věci dokonce už během užívání. Znáte ty staré, tlusté televize, které lidé vyměňují za širokoúhlé obrazovky? Každá z nich má v sobě 2 kila olova. Olova! Jako v otravě olovem! Takže, téměř všechen ten odpad jde z mé garáže buď na skládku, nebo je naloděn do zámořské garážové dílny nějakého chlápka z Guiyu v Číně, jehož prací je to zrecyklovat.

Navštívila jsem několik těchto takzvaných recyklujících operací. Pracovníci, bez ochranné výbavy, sedí na zemi, tříští otevřenou elektroniku, aby oddělili hodnotné kovy uvnitř a zahazují nebo pálí části, za které nikdo nezaplatí. Takže zatímco jsem pryč z nového zlepšováku, můj starý přístroj otravuje rodiny v Guiyu, Indii nebo v Nigérii. Každý rok vytvoříme 25 milionů tun elektronického odpadu, který vyhodíme, spálíme nebo zrecyklujeme.

A většina recyklací je cokoli, jen ne "zelená". Takže, jsou ti géniové, kteří navrhují elektroniku opravdu... zlí géniové? Nemyslím si, protože problémy, které vytvářejí, jsou dokonce i před nimi dobře skryty. Vidíte, jak ty společnosti pracují na tom, udržet tyto lidské a ekologické náklady mimo dohled a jejich účetní knihy. To vše je externalizace skutečných nákladů na produkci. Místo toho, aby společnosti platily za bezpečné vybavení, platí pracovníci svým zdravím.

Místo toho, aby zaplatily znovunavržení užívání méně toxinů, vesničané zaplatí ztrátou jejich pitné vody. Externalizace nákladů umožňuje společnostem pokračovat ve výrobě odpadu. Ony mají finanční zisk a všichni ostatní platí. Když v tom budeme pokračovat, je to jako bychom se dívali na ten toxický binec a říkali korporacím: "Vy jste to udělali, ale my to zaplatíme." Mám lepší nápad. Co tak "udělali jste to, tak se snažte"? Nedává to lepší smysl?

Představte si, že bychom místo hromadění všeho toho odpadu v garáži nebo v ulicích Guiyu to všechno poslali do garáže řediteli společnosti, která to vyrobila. Můžete se vsadit, že by pěkně rychle volal svým konstruktérům a požadoval zastavení vytváření odpadu. Dělání společností zodpovědných k jejich odpadu se nazývá rozšíření zodpovědnosti výrobce nebo převzetí zboží zpět. Kdyby všechny tyto staré přístroje byl jejich problém, bylo by pro ně levnější navrhnout je v prvé řadě dlouhotrvající, méně toxické a více recyklovatelné.

Dokonce by je mohli udělat standardizované, tak, že když se jedna část rozbije, mohla by se jen poslat nová součástka místo převzetí zpět celé té rozbité potíže. Právě teď se po celé Evropě a Asii prosazují zákony na převzetí zpět v USA, mnoha městech a státech se schvalují podobné zákony. Tyto zákony potřebují být chráněné a posilované. Je načase dostat ty velemozky na naši stranu. S těmito zákony a občanské aktivní poptávce po zelenějších produktech se můžeme rozběhnout až na vrchol, kde designéři soutěží v tom, udělat dlouhotrvající výrobky bez toxinů.

Takže mějme zelený Mooreův zákon: Co tak: Užívání toxických chemikálií se zmenší každých 18 měsíců. Počet otrávených pracovníků se zmenší dokonce ještě rrychleji. Potřebujeme dát těmto designérům úkol, se kterým se vyrovnají a budou dělat, co jim jde nejlépe: Zdokonalovat. Někteří z nich už si uvědomili, že jsou příliš chytří na vytváření odpadu a zjistili, jak udělat počíače bez PVC nebo samozhášecích přísad. Dobrá práce, chlapci.

Ale můžeme udělat dokonce více. Když vezmeme náš odpad k recycklaci, můžeme zajistit, že se nebudou vyvážet do rozvojových zemí. A když budeme potřebovat koupit novou vychytávku, můžeme si zvolit "zelenější" výrobky. Ale pravdou je, že pouhým nakupováním nikdy nevyřešíme tento problém, protože v obchodě jsou naše možnosti omezené rozhodnutími konstruktérů a politiků mimo obchod.

Proto se potřebujeme společně zasadit o silnější zákony pro toxické chemikálie a trestat vyvážení elektronického odpadu. Venku jsou miliardy lidí, kteří chtějí přístup k neuvěřitelné sití informací a zábavy, které elektronika nabízí. Ale je to přístup, co chtějí, ne toxický odpad. Takže nechme naše mozky pracovat a pošleme tu mentalitu výroby odpadu na smetiště, kam patří. A spíše vybudujme elektronický průmysl a globální společnost tak, aby vydržela.