Betlémy v pohraničí - Hledání Proboštovy a Wittigovy inspirace
Tvorba mechanických betlémů je velice náročná a zdlouhavá. Autor musí ovládat mnoho řemesel, mít technické zázemí a hlavně musí být trpělivý. Většinou se jedná o mnohaletou práci, tedy dílo celoživotní. Prohlášením Proboštova betlému Národní kulturní památkou v roce 1999 se jeho lidovým tvůrcům dostalo zaslouženého uznání.

Námět: Mgr. Silvie Dušková
Scénář: Kamil Andres, Ing. Zbyněk Pop, Ing. Tatiana Popová
Kamera: Ing. Michal Pop
Asistent kamery: Ivan Kuråň

Komentář četli: Renata Volfová, Alfred Strejček
Odborná spolupráce: Mgr. Silvie Dušková, Kamil Andres, Petra Jahnová, Lucyna Drożdż, PhDr. Jaroslav Dvořák, Ing. Irena Dernerová, Ing. Zdeněk Bartoš

Překlady komentářů: Martyna Radłowska-Obrusnik, Mgr. Jana Šimuničová, Lance LaSalle, Gerald Schubert, Oleg Najďonov
Střih a zvuk: Ing. Michal Pop
Režie: Ing. Zbyněk Pop

Výroba pořadu © 2013 Studio107

Město Třebechovice pod Orebem leží 13 km východně od Hradce Králové. V období husitských válek se stalo centrem husitského hnutí Orebitů. Polské Wambierzyce ležící nedaleko města Radków na úpatí Stolových hor jsou poutním městečkem s Bazilikou. Její vznik je spojován s legendou o nevidomém Janu z Ratna, kterému se zázračně navrátil zrak. Co tato dvě města, vzdálená od sebe 70 km, spojuje? Kromě bohaté historie a tradičních poutních procesí jsou to světoznámé mechanické betlémy.

Tvůrci mechanických betlémů navazují na tradiční tvorbu betlémů statických, které se dříve hojně stavěly téměř v každé domácnosti. Někomu stačila jen Svatá rodina, jiní se rádi pochlubili rozsáhlým souborem tvořeným po několik generací. Bohaté kulisy, krásná krajina a množství figurek od nejrůznějších autorů jsou dokladem upřímné a trpělivé práce všech betlémářů. Mezi lidmi, kteří stavěli betlémy, se vždy našel někdo, kdo chtěl mít svůj betlém něčím výjimečný nebo zajímavější.

Pro radost z tvorby, ale i třeba jen pro potěšení dětí, začali tvůrci oživovat betlémy mechanickým pohybem. Nejvíce pohyblivých betlémů vznikalo v druhé polovině devatenáctého a první polovině dvacátého století. Známe betlémy s velice jednoduchou mechanikou, kde se pohybuje jen jedna točna se statickými figurkami, ale také díla rozsáhlá s mechanikou velmi složitou, tvořená po několik desítek let. A právě takový mechanický betlém tvořený Josefem Proboštem jako jeho celoživotní dílo nalezneme tady v Třebechovickém muzeu betlémů.

Celodřevěný nepolychromovaný betlém Josefa Probošta o délce 7 metrů je všeobecně uznávaným světovým unikátem. Kamil Andres je jedním z mála restaurátorů mechanických betlémů v České republice. Většinu z nich zná do detailu a jako třebechovický rodák neustále hledá Proboštovy původní inspirace i podobnosti jeho betlému s tvorbou jiných autorů. Proboštův betlém byl původně postaven jako rohový na dřevěných kozách s ručně poháněnou mechanikou.

Později byl autorem přestavěn do napřímené podoby připomínající tvarem velký skříňový betlém. Josef Probošt na betlému pracoval dlouhých čtyřicet let až do své smrti v roce 1926. Devět let po Proboštově smrti byl betlém osazen na tento upravený kovový podvozek, na kterém je umístěn i dnes. Původní ruční pohon na kliku byl ve 30. letech nahrazen malým elektromotorem, který celý betlém dodnes pohání.

Josef Probošt se tvorbě betlémů a vyřezávání začal postupně věnovat po návratu z vojenské služby ve věku 33 let. Na počátku své tvorby vyřezával tak jako všichni začínající tvůrci mechanických betlémů figurky statické. Inspiraci a zkušenosti čerpal z obrázků v Bibli, návštěvami už zkušenějších řemeslníků v dílnách a kopírováním tvorby jiných dovedných autorů - řezbářů, malířů a sochařů. Tady, v třebechovickém kostele sv. Ondřeje, se od nepaměti o Vánocích vystavuje betlém, kterým se Josef Probošt nepochybně také inspiroval.

Podoba Proboštovy řezbářské práce je zřejmá nejen ve ztvárnění ruky položené na truhličce, ale také ve výrazu tváře pážete a jeho vlasů. Josef Probošt nevyřezával jen betlémské figurky. Inspiroval se také sochou svatého Václava u schodů vedoucích na Oreb. Ztvárnil ji však zrcadlově převrácenou. Inspirací mu byl i jeho soused Ludva Fabián, který chodil krást hrušky. Josef Probošt ho umístil v betlému hned dvakrát.

Prvotní Proboštovy figurální řezby se vyznačují nedokonalou anatomií, jednoduchou drapérií a rukopisem lidového řezbáře. Jako vyučený truhlář práci se dřevem rozuměl a ve vyřezávání se stále zdokonaloval. K rozhodnutí postavit si svůj vlastní mechanický betlém potřebuje každý tvůrce vždy vzor nebo inspiraci. Josef Probošt začal postupně vyřezávat a zajímat se o betlémy v roce 1882.

Co tedy bylo tím prvotním impulzem? Ve stejném roce, v roce 1882, v nedalekých polských Vambeřicích, kam chodívalo procesí z Třebechovic, dokončil a vystavil své mechanické jesličky zámečník Longin Wittig. Navázal na tvorbu Konráda Hilberga, autora prvního pohyblivého betlému, který se však nedochoval. Longin Wittig pocházel z rodiny, kde se stavění betlémů dědilo po několik generací. Teprve on se ale rozhodl pro vytvoření vlastního betlému mechanického.

Práci na mechanické části jesliček započal v roce 1850. Wittigovy jesličky jsou koncipovány jako velký skříňový betlém o délce čtyř metrů. Betlém je polychromovaný a krajina je vytvořena z kašírovaného papíru, dřeva a přírodnin. Dodnes je uváděn do pohybu pomocí závěsných závaží vytahovaných ručně, klikou. Longin Wittig se v roce 1882 společně se svou rodinou usadil ve Vambeřicích v domě, ve kterém je betlém umístěn dodnes.

Betlém se stal vyhledávanou atrakcí, a proto se Wittig rozhodl pro vytvoření ještě několika scén z křížové cesty. Longin Wittig zemřel v roce 1895 a o betlém se začal starat jeho syn Hermann. Ten pokračoval v rodinné tradici a betlém obohatil o tyto další výjevy: vraždění neviňátek na rozkaz krále Heroda Svatá rodina při práci Dvanáctiletý Ježíš v Chrámu Poslední večeře Zjevení Panny Marie Lurdské Uhelný důl a scéna zobrazující lidové zábavy.

Třebechovický rodák, Jan Kupka zvaný Podvinický, vodil procesí z Třebechovic do věhlasných Vambeřic. Nepochybně vyprávěl Proboštovi o Wittigových jesličkách, které ve Vambeřicích viděl. Je proto velmi pravděpodobné, že se příležitostně některého procesí účastnil i sám Probošt a Wittigův betlém ho natolik okouzlil, že se rozhodl pro stavbu pohyblivého betlému vlastního.

Domníváme se, že už tehdy Probošt pronesl památnou větu: "Postavím takový betlém, jaký široko daleko nikdo nebude mít a kterému se přijede poklonit i sám císař pán." Též je dost možné, že poutní místo navštívil i velice dovedný řezbář Josef Kapucián, který pro betlém Josefa Probošta mistrovsky vyřezal většinu figurek. Při pohledu na Proboštův betlém nacházíme shodné výjevy s betlémem Wittigovým.

Na první pohled je velmi podobná čelní trámová konstrukce chléva. Za nezvratný fakt, že se Probošt inspiroval ve vambeřické bazilice, můžeme považovat ztvárněnou scénu plačících žen nad zavražděnými dětmi. Jde o kopii části tohoto výjevu od Alojze Rückera z roku 1889. Dále se můžeme na základě dosavadních výsledků bádání domnívat, že ztvárnění oblak v Proboštově betlému bylo též inspirováno tyrolskou plastikou Nanebevzetí Panny Marie z vambeřické baziliky.

Pro doprovodné zvukové efekty oba tvůrci shodně použili měchy, dřevěné píšťaly a zvonečky. Dále pak nalézáme výjev horníků dobývajících uhlí, kde vidíme značnou podobnost u postaviček horníků tlačících vozíky. Jestli si Probošt kreslil náčrtky nebo si vše tak dobře pamatoval, zůstane asi navždy tajemstvím. Tvorba mechanických betlémů se v Podkrkonoší a podhůří Orlických hor rozšířila na konci 19. století.

Traduje se, že skoro v každé chalupě byl tzv. "chodící betlém". Jáchym Metelka z Jilemnice započal v roce 1883 tvořit svůj rohový mechanický betlém poháněný třemi závažími a jedním pérem. Zdánlivě nepřehledná spleť provazů, provázků, kovových i dřevěných ozubených koleček, táhel a vaček uvádí do pohybu přes 140 figurek. Inspiraci hledali autoři nejen v biblických příbězích, ale také v tradičních řemeslech nebo často i v těžké práci horníků.

Jáchym Metelka stál také u zrodu betlému, který je vystaven v Severočeském muzeu v Liberci. Navrhl jeho koncepci, stupňovité uspořádání do rohu světnice a přes třicet let jej postupně rozšiřoval. Talentovaným pomocníkem mu byl jeho syn Václav, který betlém po otcově smrti zmenšil a dal mu současnou podobu. Právě prohlídka betlému u Jáchyma Metelky ve Sklenařicích inspirovala Františka Vodseďálka, který se rozhodl postavit svůj vlastní pohyblivý betlém.

Tehdy patnáctiletý kluk se pustil do práce s nadšením a tvorbě betlému se věnoval skoro dvacet let. Velikost betlému, počet prostředí, figurek, důmyslnost uspořádání a také mechanismus svědčí o tom, že jeho prvotní nadšení nevyprchalo a vydrželo mladému betlémáři víc než polovinu jeho krátkého života.

Tvorba mechanických betlémů je velice náročná a zdlouhavá. Autor musí ovládat mnoho řemesel, mít technické zázemí a hlavně musí být trpělivý. Většinou se jedná o mnohaletou práci, tedy dílo celoživotní. Prohlášením Proboštova betlému Národní kulturní památkou v roce 1999 se jeho lidovým tvůrcům dostalo zaslouženého uznání.