Bleděmodrá tečka
Profesor Carl Sagan (1934 - 1996) Astronom, astrofyzik
Bleděmodrá tečka: vize lidské budoucnosti ve vesmíru, 1994
Z tohoto pohledu by se Země nemusela zdát nějak zvláštní. Ale pro nás je odlišná. Protože ta tečka to je tady, to je domov, to jsme my. Každý koho milujete, každý koho znáte, každý o kom jste kdy slyšeli, každá lidská bytost, která kdy byla, prožila své životy právě tam.

Všechna naše radost a utrpení, tisíce sebejistých náboženství, ideologií a ekonomických doktrín, každý lovec a pekař, každý hrdina a zbabělec, každý tvůrce a ničitel civilizací, každý král a poddaný, každý mladý zamilovaný pár, každá matka a otec, nadějné dítě, vynálezce a objevitel, každý vychovatel, každý zkažený politik, každá superstar, každý nejlepší vůdce, každý svatý a hříšník v historii našeho druhu žili tam, na zrnku prachu rozpuštěného v paprscích hvězd.

Země je velmi malé jeviště v rozlehlé vesmírné manéži. Pomyslete na ty potoky krve, prolité všemi těmi generály a císaři, aby se pak ve vítězství a slávě mohli stát pomíjivými pány kousíčku tečky. Pomyslete na ty bezbřehé krutosti, prováděné obyvateli jednoho koutu tohoto bodu na stěží odlišných obyvatelích nějakého jiného koutu. Jak často si nerozumí, jak prahnou po tom zabít jiného, jak vře jejich nenávist. Naše pózy, naše přeceňování se, klamy, že máme ve vesmíru privilegované místo jsou vyzvány tímto bodem vybledlého světla.

Naše planeta je osamělý flíček ve velké a zahalující vesmírné tmě. V naší temnotě, ve vší té prázdnotě, není žádný náznak, že odjinud přijde pomoc, která nás zachrání před námi samými. Země je jediný dosud známý svět, přístav života. Není zde žádné jinam, alespoň v nejbližší budoucnosti, kam by se náš druh mohl přesunout. Navštívit? Ano. Usadit? Ještě ne! Ať se vám to líbí nebo ne, v současnosti je Země jediné místo, kde můžeme zůstat. Bylo řečeno, že astronomie je skromný a osobnost utvářející zkušenost.

Pravděpodobně neexistuje lepší ukázka pošetilosti lidské nadutosti, než tento vzdálený obrázek našeho drobného světa. Pro mě to podtrhuje naší zodpovědnost jednat spolu navzájem více vlídně a uchovat a opatrovat bleděmodrou tečku, jediný domov, který jsme kdy poznali...

Carl Sagan - Život hledá život
Jako děti se bojíme tmy. Neznámé nás děsí. Tam venku může být cokoliv. Paradoxně je to náš osud žít ve tmě. Vyražte ze Země kterýmkoliv směrem si vyberete a po počátečním záblesku modré jste obklopeni černotou, přerušovanou pouze sem tam vzdálenými a mdlými hvězdami. Dokonce i po té, co dospějeme si temnota uchovává svou moc nás děsit. A proto jsou zde tací, kdož tvrdí, že bychom se neměli příliš tázat, kdo další může žít v té temnotě. Lepší nevědět, říkají.

V Mléčné dráze je 400 miliard hvězd, s tímto nesmírným množstvím, je možné aby zrovna nějaký Slunce bylo jedinou hvězdou s obydlenou planetou?
Možná.
Možná, že vznik života nebo inteligence je mimořádně nepravděpodobný. Nebo se možná cilivizace vynořují pořád, ale vymažou sami sebe, jakmile jsou toho schopny. Nebo sem a tam, rozeseté napříč vesmírem, jsou možná světy, podobné tomu našemu, kde jiné bytosti hledí a chtějí vědět, stejně jako my, kdo další žije v temnotě. Život je poměrně řídký, můžete prozkoumat tucty světů a zjistit, že pouze na jednom z nich život povstal, vyvinul se a přetrval.

Pokud se někdy lidé vypraví do těchto světů, pak to bude národ nebo jejich společenství, které bude věřit ve výhodu tohoto nebo výhodu lidského druhu. Za našich časů jsme prokřizovali sluneční soustavu a poslali čtyři lodě ke hvězdám. Ale pokračujeme v pátrání po obyvatelích. Život hledá život. Celosvětový rozpočet: vojenství: 36 355 miliard Kč výzkum vesmíru: 658 miliard Kč

Dračice v mé garáži
„V mé garáži žije dračice, co vydechuje oheň.“ Předpokládejme, že jsem vážně učinil toto tvrzení. Jistě se budete chtít přesvědčit sami… „Ukaž mi jí,“ řeknete. Zavedu Vás do mé garáže. Koukáte dovnitř a vidíte žebřík, prázdné plechovky od barvy a starou tříkolku – ale žádnou dračici. „Kde je dračice?“ ptáte se. „No, je přímo tady,“ odpovídám a nejasně mávnu. „Zapomněl jsem zmínit, že je to neviditelná dračice.“

Navrhujete rozsypat po podlaze garáže mouku, abychom zachytili šlápoty dračice. „Dobrý nápad,“ řeknu, „ale tahle dračice se vznáší ve vzduchu.“ Tedy použijete infračervený senzor k detekci neviditelného ohně. „Dobrý nápad, ale neviditelný oheň je také nehřející.“ Nasprejujete na dračici barvu a učiníte ji tak viditelnou. „Dobrý nápad, až na to, že je to nehmotná dračice a barva se nepřichytí.“ A tak dále. Budu proti každému fyzikálnímu testu, který navrhnete, se zvláštním vysvětlením, proč nebude fungovat.


Takže, jaký je rozdíl mezi neviditelnou, nehmotnou, vznášející se dračicí, která plive nehřející oheň a vůbec žádnou dračicí? Pokud neexistuje způsob, jak vyvrátit mé tvrzení, žádný myslitelný experiment, který by se počítal proti němu, co vlastně znamená říct, že má dračice existuje? Vaše neschopnost zbavit mou hypotézu platnosti není totéž, jako dokazovat její pravdivost. Prohlášení, která nemohou být ozkoušena, tvrzení imunní vůči vyvrácení jsou pravdivě bezcenná, jakoukoliv hodnotu mají pro naši inspiraci nebo vzrušení našeho smyslu pro zázraky.

Žádám Vás, abyste i přes absenci důkazu, přistoupili k víře v můj výrok. Jediná věc, kterou jste se zjistili z mého trvání na přítomnost dračice v mé garáži je fakt, že se něco legračního děje uvnitř mé hlavy. Zajímalo by Vás, co mě přesvědčilo, když nelze použít žádné fyzikální testy. Na mysli by Vám jistě vytanula myšlenka, že to byl jen sen nebo halucinace. Ale proč to beru tak vážně? Možná potřebuji pomoc. Přinejmenším, možná jsem vážně podcenil lidskou omylnost…

Nyní další scénář: Předpokládejme, že to nejsem jen já. Předpokládejme, že několik Vašich známých, včetně lidí o kterých jste si docela jisti, že se navzájem neznají, Vám tvrdí, že mají dračice v jejich garážích – ale každý případný důkaz je strašlivě nepolapitelný. Všichni z nás přiznávají, že jsou rozrušení tím, jak je svírají tato podivná prohlášení tak mizerně podpořená fyzickými důkazy. Nikdo z nás není blázen. Uvažujeme nad tím, co by znamenalo, kdyby se doopravdy neviditelní draci schovávali v garážích po celém světě a my lidé je chytali.

Říkám Vám, raději bych, aby to nebyla pravda. Ale možná, že všechny prastaré evropské a čínské mýty o dracích nakonec vůbec mýty nebyly… Naštěstí byly nahlášený některé dračí stopy v mouce. Ale nikdy nevznikly, když se díval skeptik. Alternativní vysvětlení je nasnadě: Při bližším prozkoumání se zdá být jasné, že stopy mohly být podvrženy. Jiný dračí nadšenec ukazuje svůj spálený prst a připisuje to vzácnému fyzickému projevu dračího ohnivého dechu.

Ale opět, existuje jiná možnost. Víme, že jsou i další způsoby, jak si spálit prst, kromě dechu neviditelné dračice. Takovýto „důkaz“ – nezáleží na tom, za jak důležitý ho dračí obhájci považují – je stěží přesvědčivý. Naposledy, jediný rozumný přístup je předběžně zamítnout dračí hypotézu, být otevřený k budoucím faktům a zajímat se o to, co způsobuje, že tolik zjevně příčetných a střízlivých lidí sdílí tentýž podivný blud. – Carl Sagan z knihy „The Demon-Haunted World“ (1995)

Carl Sagan - Hranice jsou všude
Jsme lovci a rolníci. Hranice byly všude. Byli jsme připoutání pouze k Zemi, oceánům a obloze. Otevřená cesta stále zlehka volá. Naše malá planeta z pevniny a vody je blázinec stovek, tisíců, miliónů světů. My, kteří nedovedeme dovést náš pozemský domov k pořádku. Rozpolcení soupeřením a žáští. My si troufáme na vnější vesmír? Postupem času jsme schopni osídlit dokonce i nejbližší planetární systémy.

Změníme se. Prosté plynutí tak mnoha generací nás změní. Nezbytnost nás změní. Jsme přizpůsobivý druh. Nebudeme to my, kdo dosáhne Alpha Centauri a dalších blízkých hvězd. Bude to druh velmi podobný nám, ale s vícem z našich sil a méněm z našich slabostí. Více sebejistý, rozumný, schopný a dívající se do dále. Kvůli všem našim selháním, navzdory našim nedostatkům a nezdarům. My, lidé, jsme schopní značné velikosti. Co za nové zázraky, o kterých se nám kdysi ani nesnilo necháme vytepané pro další generace a další.

Jak daleko náš kočovný druh doputuje koncem následujícího století a dalšího tisíciletí. Naši vzdálení potomci, bezpečně rozmístění na mnoha světech po celé sluneční soustavě a dál budou sjednocení jejich společným dědictvím, jejich úctou k domovské planetě a znalostí, že ať je kdekoliv jiný život, pouze lidé v celém vesmíru pocházejí ze Země. Budou namáhat a upírat své oči, aby našli modrou tečku na jejich obloze. Budou se divit, jak zranitelná kdysi byla schránka našeho potenciálu, jak riskantní bylo naše dětství, jak skromné byly naše počátky, jak mnoho řek jsme překročili, než jsme nalezli naší cestu.

Střed všeho Představte si. Představte si, jaké to bylo pro ty, kteří přišli před námi. Na úsvitu lidstva. Kdy Země byla plochá. Měsíc a slunce byli naše matka a otec. A hvězdy byly prostě dírky v oponě oblohy. Kdy jsme kreslili naší historii pomocí primitivních obrázků. Kdy jsme si přizpůsobovali naše útočistě uvnitř chladné skály v krajině. Kdy dlouhý život bylo dvacet let. Kdy vše, co jsme viděli, bylo znamení.

Blesk na nebi znamenal, že se Bůh hněvá. Když se země třásla, duchové byli nespokojení. Přišla povodeň a my žebrali o odpuštění. Sopka vybuchla a my se jí snažili uklidnit oběťmi. Trpěli jsme nemocemi a chorobami a nazývali jsme to prokletím. Když zahynul milovaný, nazývali jsme to spravedlností. Vše se nalézalo za hranicí našeho poznání. Záhadné. Podivné. Úžasné. Strašlivé. Neznámé. Přesto jsme tak nějak věřili, že my jsme středem všech věcí. A pak... Jsme začali vidět svět novýma očima.

Měsíc se stal místem a my ho mohli jednoho dne navštívit a zanechat naše stopy v prachu. Slunce bylo zářící kaskádou hélia a vodíku. Hvězda. Jedna osamělá hvězda ze 100 miliard hvězd v naší galaxii. V galaxii, která je vedle 100 miliard dalších galaxií. Ve vesmíru, který vznikl miliardy let před námi. Bouře a oheň pod námi... Se staly vysvětlitelnými, měřitelnými a často i předvídatelnými. Naše surové objasnění nám dalo způsob, jak obohatit obrazy a verše, jež podněcují fantazii.

Postavili jsme naše přístřešky z dřeva, malty, skla a oceli. Objevili jsme svět skrytý naším očím. A využili jsme tento svět k pochopení, jak začít bojovat s nemocemi a chorobami. Začali jsme odhalovat zákon samotného bytí a objevili jsme pouta, která sdílíme se vším živým. Dlouhý život oslavujeme ve 100 letech. Náš věk jest novým věkem osvícení. V těchto chvílích lidstvo začíná vyrůstat z naivních obav jeho vlastního dětství. Aby odmítlo se spokojit s nezodpovězenými otázkami.

Aby uznalo, že vesmír je mnohem velkolepější a úžasnější, než by pověry našich předků vůbec dovolily. A aby pochopilo, že ačkoliv obýváme pouze drobnou planetu uprostřed ohromného vesmíru, stále jsme jeho součástí. Rosteme. Učíme se. Uskutečňujeme. Vyvíjíme se. Abychom konečně pochopili, že nejsme středem všeho. Pokud si přejeme, aby naše planeta byla důležitá, je zde něco, co pro to můžeme udělat. Můžeme udělat náš svět důležitým odvahou našich otázek a hloubkou našich odpovědí.

Historie Internetu
Internet v roce 2009.
Posíláme e-maily, voláme přes Internet a diskutujeme o tématech, která nás zajímají. Dokonce i naše bankovnictví se stává virtuálním. Ale co považujeme dnes za samozřejmé, bylo pouze neurčitým nápadem před padesáti lety. Abychom pochopili, jak jsme se dostali tak daleko, vraťme se zpět do roku 1957, kdy vše začalo. Před rokem 1957 počítače zpracovávaly pouze jednu úlohu najednou. Nazývalo se to dávkové zpracování.

Samozřejmě, tohle bylo docela neefektivní. Jak se počítače stávaly větší a větší, musely být uloženy ve speciálně chlazených místnostech. Ale poté nemohli vývojáři pracovat na počítačích přímo – specialisté byli přivolání, aby je spojili. Programování tehdy znamenalo mnoho ruční práce a nepřímé spojení s počítači vedlo k mnoha chybám, plýtvalo čas a rozdíralo vývojářům nervy. Rok 1957 představoval velkou změnu. Vzdálené připojení bylo nainstalováno, takže vývojáři mohli pracovat přámo na počítačích.

Ve stejném čase se objevila i myšlenka sdílení času. Toto je první pojetí v počítačové technologii, umožňující sdílet výpočetní sílu jednoho počítače s mnoha uživateli. 4. října 1957, během studené války, byl první bezpilotní satelit, Sputnik 1, vyslán do vesmíru Sovětským svazem. Objevil se strach z "řízené střely" Aby si Amerika zabezpečila prvenství v technologiích, Spojené státy založily v únoru 1958 "Defense Advanced Project Agency". Tehdy byly vědomosti přenášeny pouze lidmi.

DARPA plánovala rozsáhlou počítačovou síť, aby urychlila přenos znalostí a vyhnula se zdvojování již existujících výzkumů. Touto sítí se stal Arpanet. Kromě něj byly vyvinuty tři další návrhy, které jsou podstatné v historii Internetu: Koncept vojenské sítě od RAND Corporation v Americe. Obchodní síť National Physical Laboratory v Anglii. A vědecká síť Cyclades ve Francii. Vědecký, vojenský a obchodní přístupy těchto konceptů tvoří základy našeho moderního Internetu.

Začněme s Arpanetem, nejznámnějším z těchto sítí. Jeho vývoj začal v roce 1966. Univerzity byly obecně poměrně obezřetné ohledně sdílení jejich počítačů. Proto byly malé počítače umístěny před mainframe. Tento počítač, Interface Message Processor, převzal řízení nad aktivitami sítě, zatímco mainframe měl na starosti pouze inicializaci programů a soubory dat. Zároveň IMP rovněž sloužil jako rozhraní mainframu. Od té doby, co IMP byly propojeny v síti se tohle také nazývalo IMP-subnet (podsíť).

Pro první spojení mezi počíači Network Working Group vyvinula Network Control Protocol. Později byl NCP nahrazen více efektivním Transmission Control Protocol(em). Specifickým rysem TCP bylo ověření přenosu souborů. Udělejme si malou odbočku do Anglie. Protože NPL síť byla navržena pro obchodní účly, očekávalo se, že mnoho uživatelů bude přenášet soubory. Aby se předešlo ucpání linky, poslané soubory byly rozděleny na menší packety, které byly poskládány znovu dohromady příjimačem.

Zrodil se "Packet Switching"! V roce 1962 americká špionážní letadla objevila rakety středního a dlouhého doletu na Kubě, které byly schopné dosáhnout Spojených států. To přiživilo strach z jaderného konfliktu. Tehdy měly informační systémy centralizovanou síťovou architekturu, Aby se předešlo kolapsu během útoku, musela být vyvinuta decentralizace sítě, která při ztrátě uzlu bude stále fungující. Komunikace stále fungovávala skrze rádiové vlny, to by mohlo způsobit problémy v případě jaderného útoku: ionosféra by byla zasažena a dlouhovlnné rádiové vlny by nadále nefungovaly.

Tedy by musely být používané přímé vlny, které ale nemají tak daleký dosah. Lepším řešením byl model distribuované sítě. Takto by velké vzdálenosti mohly být pokryty s minimem rušení. Další milníkem byl vývoj francouzské sítě Cyclades. Protože měla síť Cyclades mnohem menší rozpočet než Arpanet a tedy i méně uzlů, byla zaměřena na komunikaci s ostatními sítěmi. Tímto způsobem vznikl pojem "inter-net". Navíc koncept Cyclades zašel dále než ARPA a NPL.

Během komunikace mezi odesílatelem a příjemcem počítače již nezasahovaly, ale jednoduše sloužily jako přenosné uzly. Protokol Cyclades prošel skrze všechny stroje používáním fyzické vrstvy, která byla implementována do hardwaru poskytující přímé spojení s příjimačem – koncovým systémem. Inspirováno sítí Cyclades a nekompatibilitou mezi sítěmi, jejich spojení získávalo všude na důležitosti. Telefonní společnosti vyvinuly protokol X.25, který umožnil komukaci skrze jejich servery výměnou za měsíční poplatek, samozřejmě.

DARPA Transmission Control Protocol byl připojen k počítačům skrze gateways (brány)... a International Organization for Standardization navrhla OSI Reference Model. Zlepšením OSI byl pokud o standardizaci sítě z jejích konců a rozdělení cest na oddělené vrstvy. Konečně, TCP se přizpůsobilo přednostem OSI Reference Model a dalo vzniknout TCP/IP protokolu – standardu, který garantuje kompatibilitu mezi sítěmi a konečně je spojuje vytvářeje Internet. 28. února 1990 byl hardware ARPANET(u) odstraněn, ale Internet... ... byl a běžel.

Symphony of Science - 'We Are All Connected' ft. Sagan, Feynman, deGrasse Tyson & Bill Nye)
Všichni jsme spojeni. Jeden k druhému biologicky, k naší Zemi chemicky, ke zbytku vesmíru atomárně. Myslím, že představivost přírody je o tolik větší než člověka, že nás nikdy nenechá odpočívat. Žijeme ve vyváženém vesmíru, kde se věci mění, to ano.

Ale podle vzorců a pravidel, které známe jako přírodní zákony. Jsem člověk stojící na téhle planetě, ale vlastně jsem jen zrnko prachu. A v porovnání s hvězdou je i planeta jen zrnkem. Zamyslete se nad tím, zamyslete se nad ohromnou prázdnotou vesmíru. Jsou v něm miliardy a miliardy hvězd, miliardy a miliardy zrnek. Krása živé bytosti nespočívá v atomech, které ji tvoří, ale v tom, jak jsou ony atomy uspořádány. Kosmos je i v nás, jsme tvořeni hvězdnou hmotou.

Jsme způsobem, kterým kosmos poznává sám sebe. Napříč vesmírným mořem, hvězdy tvoří další slunce. Touto cestou už jsme se vydali. A stále se máme čemu učit. Všichni jsme spojeni. Jeden k druhému biologicky, k naší Zemi chemicky, ke zbytku vesmíru atomárně. Připadá mi povznášející a rozveselující, že jsme odhalili, že žijeme ve vesmíru, který dovoluje vývoj molekulárních strojů tak spletitých a citlivých jako jsme my. Vím, že molekuly v mém těle pochází z vesmírných jevů.

Z toho se mi chce popadnout někoho na ulici a říct mu: 'Už jste to slyšel?' Krása živé bytosti nespočívá v atomech, které ji tvoří, ale v tom, jak jsou ony atomy uspořádány. Kosmos je i v nás, jsme tvořeni hvězdnou hmotou. Jsme způsobem, kterým kosmos poznává sám sebe. Všude okolo nás je hrozný nepořádek vln v prostoru, což je světlo, které se odráží v místnosti, sem a tam, z jedné věci na druhou. A to všechno tam opravdu je! Ale musíte se zastavit a zamyslet.

Nad tou složitostí, abyste získali správný požitek. A to všechno tam opravdu je! Neuvěřitelná povaha přírody. Zamyslete se nad tím, zamyslete se nad ohromnou prázdnotou vesmíru. Jsou v něm miliardy a miliardy hvězd, miliardy a miliardy zrnek. Krása živé bytosti nespočívá v atomech, které ji tvoří, ale v tom, jak jsou ony atomy uspořádány. Kosmos je i v nás, jsme tvořeni hvězdnou hmotou. Jsme způsobem, kterým kosmos poznává sám sebe. Napříč vesmírným mořem, hvězdy tvoří další slunce. Touto cestou už jsme se vydali. A stále se máme čemu učit. Český překlad: Honza Jíša