Pátá velká opice
Jedna z velkých postav věku vesmírného bádání je obrazem Země konečné a osamělé, nějak zranitelné nesoucí celé lidské pokolení oceány prostoru a času. Jsme tady, na planetě, která je asi 5 miliard let stará. Slunce, kolem kterého obíhá, není o mnoho starší.

Je součástí galaxie, která je snad 10 nebo 12 miliard let stará, která je snad jednou ze stovky milionů či miliard galaxií... Lidé jsou na této planetě něco kolem milionu let a po velikánskou část tohoto času se věci měnily velmi velmi pomalu. Populace rostla velmi pomalu, naše technologie se vyvíjela a zlepšovala po velmi malých krocích a jen poslední dobou jsme dosáhli obrovského vzestupu. Nazývá se to exponenciálním, po dlouhou dobu je to ploché a pak... prásk! nárůst populace, vzestup technologie, nárůst znečištění, nárůst naší moci narušovat prostředí, měnit prostředí planety.

Ale jsme stejné staré lidské bytosti, jakými jsme byli před tisíci lety nebo stovkou tisíc let, nic se na nás nezměnilo. A tak je pro nás velmi těžké chápat, že je tu nová situace a my se na ní musíme adaptovat. Na druhé straně je to jedna věc, ve které jsme my lidé dobří.... adaptovat se, dávat si dohromady Jsme chytří. To je naší hlavní výhodou oproti ostatním druhům. Nejsme rychlejší, silnější, lepší kopáči, sami od sebe nelétáme. Přicházíme věcem na kloub a stavíme rukama.

Antičtí výrobci mýtů věděli, že jsme rovným dílem děti země a oblohy a za náš čas na této planetě jsme nashromáždili nebezpečnou evoluční zátěž... sklony k agresi a rituálu, podřízenost vůdcům, nepřátelskost k outsiderům, které všechny naše přežití nějakým způsobem zpochybňují. Osvojili jsme si ale také soucit s druhými, lásku k našim dětem, touhu se učit z historie a ze zkušenosti a úžasnou povznášející a náruživou schopnost rozumu. Evidentní nástroje našeho přežití a prosperity do budoucna.

Naše schopnost stále věcem rozumět tzv. selský rozum pramení z určitého úseku škály velikosti, rychlosti a doby, které jsou vhodné pro lidskou existenci. Víme o věcech od desetiny milimetru po několik kilometrů, od zlomku vteřiny po celý život a tak dále. Když se zabýváme otázkami kvantové fyziky, kde mají partikule (elementární částice) velikost 10 na mínus 13. centimetru nebo v kosmologii, kde mluvíme o deseti miliardách světelných let a více, je velmi odůvodněné, že naše intuice nepostačuje úkolu.

Fundamentální změny ve společnosti se někdy označují za neuskutečnitelné nebo odporující lidské přirozenosti, jako kdyby byla jen jedna lidská přirozenost, ale fundamentální změny lze uskutečnit, obklopují nás, v posledních dvou stoletích bídné otroctví, které existovalo po tisíce let, jsme téměř celé odstranili v pohnuté celosvětové revoluci. Ženy, s kterými se odedávna špatně zacházelo, postupně získávají politickou a ekonomickou moc, která jim byla tradičně odpírána.

Agresivní války v nedávné době se přerušily nebo zkrátily kvůli odporu, který pociťovali lidé národů agresorů. Když se pěti, šestileté dítě zeptá, proč je měsíc kulatý nebo proč je tráva zelená, obvyklou odpovědí dospělých, alespoň z mé zkušenosti, je dítě odradit. Slovy, 'a jaký si čekal, že bude měsíc, hranatý?' nebo 'jakou barvu trávy si čekal, modrou?' místo toho, aby jim řekli 'to jsou zajímavé otázky, zkusme na ně hledat odpovědi.' nebo možná nikdo odpovědi nezná a až vyrosteš, budeš schopen na odpověď přijít.

Velmi by lidskému druhu prospělo, kdyby tu bylo méně zrazování a více vědců. Nejde o to, že pseudověda a pověry a pseudonáboženství new age či fundamentální zéloté jsou něčím novým, jsou tu s námi od dob, co jsme lidmi, ale žijeme ve věku založeném na vědě a technologii s působivou technologickou mocí vědy a technologie, která nás žene kupředu zrychlujícím se tempem a je v pořádku, když my jí nerozumíme a tím my mám na mysli širokou veřejnost, když říká 'Oh, nejsem v tom dobrý(á), vůbec nic o tom nevím'.

Kdo pak dělá všechna rozhodnutí o vědě a technologii, která určují v jakém druhu budoucnosti budou žít naše děti, jen nějací členové Kongresu? Ale sotva hrstka jeho členů má vůbec nějaké vědecké vzdělání a tato vznětlivá směsice nevzdělanosti a moci se nám dříve či později vymstí. Kdo udává tón vědě a technologii v demokracii, když o ní lidé nic nevědí? Věda je víc než jen souhrn znalostí, je to způsob myšlení, způsob skeptického se tázání vesmíru s pěkným pochopením omylnosti člověka.

Pokud nejsme schopni klást skeptické otázky, abychom prověřovali ty, kteří nám říkají, že něco je pravda, být skeptičtí k autoritám, pak jsme k mání příštímu šarlatánovi politickému nebo náboženskému, který se přiloudá. Je to věc, na kterou kladl Jefferson velký důraz. Neřeklo se dost k uchování nějakých práv v ústavě nebo listině základních práv. Lidi je třeba vzdělávat a jejich skepticismus je třeba procvičovat během vzdělávání, jinak neřídíme vládu ale vláda řídí nás.

Globální rovnováha teroru, které razily cestu USA a Sovětský svaz držela všechny pozemšťany jako rukojmí. Každá strana vytrvale zkoušela meze trpělivosti té druhé jako při kubánské raketové krizi, testovala anti-satelitní zbraně ve válkách ve Vietnamu a Afghánistánu. Nepřátelské vojenské establišmenty jsou uzamčeny v nějakém příšerném vzájemném sevření. Každý potřebuje toho druhého, ale rovnováha teroru je křehkou rovnováhou s velmi malým rozpětím pro špatný odhad.

Svět se sám ožebračuje tím, že utrácí biliony dolarů ročně za přípravy na válku a zaměstnáváním snad poloviny vědců a vysoce kvalifikovaných technologů planety ve vojenských službách. Nechali jsme chřadnout všechny možné sociální programy a připustili vzrůstání dětské chudoby. Před koncem tohoto století se pod hranicí chudoby nachází více než polovina dětí v Americe. Jakou budoucnost zemi připravujeme, když tyto děti vyrůstají znevýhodnění, jakoby neschopní obstát ve společnosti se zlostí za nespravedlnost, které se jim dostalo.... Je to hloupé.

Zdroje jdou na zvyšování rozpočtů se zbraněma nekončí tam peníze? To a bohatnutí bohatých. Všechny peníze se reinvestují, máte-li peníze, dáte je do banky banka je půjčí lidem lidem, kteří si koupí domy a auta Ale ne chudým lidem, ne chudým lidem. je to dobrá... má to sklon zůstat na této vysoce stratifikované, velmi... takže více lidí se zapojuje do utváření kapitálu... Myslím, že vláda má zodpovědnost se o lidi postarat. Nemluvím o sociálních dávkách, Mluvím o utváření samostatných lidí lidí, schopných se o sebe postarat.

Jsou země, které jsou dokonale schopné to zajistit, USA jsou nesmírně bohatá země jsou naprosto schopné to zajistit. Volí si to neudělat. Vybírají si mít bezdomovce. Tahle země má obrovské bohatství, jen se podívejte na něco jako Hvězdné války [systém protiraketové laserové obrany] už stál více než 20 miliard. Pokud těmhle osobám dovolíme, aby v tom pokračovaly, utratí za Hvězdné války bilion dolarů. Přemýšlejte o tom, k čemu by se tyto peníze daly použít. Na vzdělání, pomoc, vychovávat lidi ve smyslu sebedůvěry.

Používáme peníze na špatné věci. Je to jen další úkaz toho, co je dnes v sázce, a jak je to vážné při vypouštění sklenkových plynů do atmosféry přísliby, pokud je to to správné slovo... globální katastrofy. V konkrétním oboru, kterým se zabývám, průzkumu planet se před námi otevřel vesmír divů zblízka jsme pohlédli na tucty nových světů světů, které jsme nikdy předtím neviděli, když studujete tyto jiné světy, naučíte se o tomto světě, je to velmi důležitý fakt, srovnáváním našeho světa s jinými světy vidíte mnoho věcí, které se mohou pokazit.

Venuše například má tento ohromný skleníkový efekt, povrchová teplota je dost vysoká k roztavení cínu nebo olova. Každý kdo říká, že skleníkový efekt je jen nějaká fantazie... stačí se podívat na Venuši, dává nám velmi důležitou lekci. Vypouštíme uhlíkové dioxidy nebo freony a jiné skleníkové plyny do atmosféry po celé zemi... Nezůstanou v této zemi, ty molekuly nemají pasy, nevědí, co je to národní suverenita, nikdy o ní neslyšely. Cirkulace atmosféry roznese tyto plyny po celé planetě, takže co dělá jedna země ovlivňuje všechny ostatní země.

Je to vážné. Ubývání ozónové vrstvy propouští více ultrafialového záření od slunce na zemských povrch. Rakovina kůže je vážným následkem ale je tu i vážnější aspekt a sice, že ultrafialové záření napadá malé jednobuněčné rostliny, které stojí na začátku potravního řetězce. To jsou ty rostlinky, kterými se živí zase další živočichové těmi zase další a navrcholu ekologické pyramidy jsme my. My nakonec sníme jednobuněčné rostlinky skrze několik prostředníků rostlin a zvířat a je jasné, že velmi útlá atmosféra, je tak citlivá na drancování lidmi, podíváte se na ní a řeknete 'je to jen jeden malý svět'.

Nemáme kam jinam jít. Žádná jiná planeta ve sluneční soustavě není vhodným domovem pro lidské bytosti, jen tenhle svět nebo nic. Je to velmi mocný náhled a tak znovu. Bezohledně se chováme ke globálnímu životnímu prostředí velmi závažným a velmi hloupým způsobem a musíme prosadit naší technologii, nestačí říct, že si korporace mohou dělat co chtějí, pokud z toho plyne zisk, ne, pokud ohrožují lidi po celém světě. Nemohou dělat, co se jim zachce. Je k tomu třeba zaujmout nový postoj a nemůžeme říkat, že si státy mohou dělat uvnitř svých hranic co chtějí, protože, jak jsem už řekl, co děláte v hranicích jedné země, má dopady na celou planetu.

Řešením těchto druhů problémů musí být, že všichni na Zemi spolupracují. A tak si myslím, že určitě máme šanci dostat se z tohoto nepořádku, ale ne návratem do vyjetých kolejí, ani myšlenkou, že bychom neměli plánovat dopředu, ani tím, že každý si může dělat, co zrovna se mu zachce to prostředí neovlivní... Je třeba nového pohledu na budoucnost a sice takového, že jsme všichni lidé, že jsme jeden druh na jedné malé křehké planetě. Jedeme v tom všichni společně, a musíme spolupracovat.

To je tak trochu nadějné na těchto krizích, nutí nás, abychom se stali planetárním druhem. Který aspekt naší přirozenosti převáží je nejisté obzvlášť když naše představy a vyhlídky jsou svázány s jednou malou částí jedné malé planety Země. Ale ve vesmíru nás čeká nevyhnutelná perspektiva, národní hranice nejsou zřejmé, když se díváme na Zem z vesmíru, fanatické etnické nebo náboženské či národní identifikace je trochu obtížné podporovat, když se díváme na naši planetu jako na křehký modrý půlměsíc, který mizí a stává se nepatrným světelným bodem oproti baště a tvrzi hvězd.

Staré výzvy k rasovému, sexuálnímu a náboženskému šovinismu, a zuřivému národnostnímu zápalu přestávají fungovat. Vynořuje se nové vědomí, které pojímá Zemi jako jediný organismus a které chápe, že organismus ve válce se sebou je odsouzen k záhubě. Jsme jedna planeta. Jak bychom to všechno vysvětlili nezaujatému vesmírnému pozorovateli? Na účet čeho bychom připsali naše správcovství planety Země? Slyšeli jsme zdůvodnění, které nám nabízí velmoci, víme, kdo mluví za státy, ale kdo mluví za lidský druh?

Kdo mluví za Zemi? Z vesmírné perspektivy je naše globální civilizace zjevně na hranici kolapsu v nejdůležitějším úkolu, kterému čelí: zachování života a prosperity lidských bytostí a budoucí obyvatelnosti planety. Zde se nacházíme na zásadní křižovatce v historii. Co právě teď se světem uděláme, se bude propagovat po celá staletí a výrazně ovlivní osud našich potomků.

Je zcela v naší moci zničit naši civilizaci a snad také náš druh, pokud podlehneme pověrám nebo chamtivosti či hlouposti, můžeme uvrhnout náš svět do hlubší temnoty, než byla doba mezi zánikem klasické civilizace a italskou renesancí. Ale jsme také schopní použít našeho soucitu a naší inteligence, technologie a našeho bohatství k vytvoření smysluplného života v dostatku pro každého obyvatele této planety a ohromně tak pozvednout naše porozumění vesmíru, a povznést se ke hvězdám.

Kosmos je vše, co existuje, co kdy existovalo a existovat bude. Pojďte se mnou. O jednu generaci dříve astronom Carl Sagan stál právě zde, když stovky milionů z nás vypravil za ohromným dobrodružstvím objevování vesmíru skrze vědu. Je čas vydat se znovu na cestu. Vydáme se na cestu, která nás zavede od nepatrného k nekonečnému a od úsvitu dějin do vzdálené budoucnosti.

Prozkoumáme galaxie, slunce a světy, zhoupneme se na gravitačních vlnách časoprostoru, setkáme se s živočichy, kteří žijí v ledu a ohni, prozkoumáme planety hvězd, které nikdy nezemřou, objevíme atomy velikostí sluncí a vesmíry menší než atomy. Kosmos je také příběhem o nás. Je to vyprávění o tom, jak si potulní lovci a sběrači našli cestu ke hvězdám. Jedno dobrodružství s mnoha hrdiny. K uskutečnění této cesty je nutná představivost.

Ta sama o sobě ale nestačí, jelikož skutečné zázraky přírody jsou kouzelnější, než si vůbec dokážeme představit. Toto dobrodružství nám umožnily generace výzkumníků, tím, že dodržovali určitá pravidla. Podrobili nápady experimentům a pozorování, rozšiřovali ty myšlenky, které v testu uspěly a zavrhli ty, které se ukázaly nesprávnými. Následovali důkazy, ať vedly kamkoli a všechno zpochybňovali. Přistupte na tyto podmínky i vy a vesmír vám bude ležet u nohou. A teď pojďte se mnou.

KOSMOS Vesmírná odysea.
Tato loď představivosti, nezávislá na času a prostoru, nás zanese kamkoli. Chcete-li vidět naše místo ve vesmíru, stačí vyhlédnout čelním sklem. V časovém rozměru leží minulost pod námi. Takto Země vypadala před 250 miliony lety. Chcete-li nahlédnout do budoucnosti, pohlédněte vzhůru. Takto by mohla vypadat za dalších 250 milionů let. Pokud se máme vydat do nejvzdálenějších zákoutí vesmíru, musíme znát naši kosmickou adresu. A toto je její první řádek.

ZEMĚ
Opouštíme Zemi, náš jediný domov a vydáváme se do vzdáleného vesmíru. Měsíc, náš nejbližší soused, nemá žádnou oblohu, není na něm oceán ani život. Jen krátery po dopadech vesmírných těles. Naše hvězda pohání větry a vlny a umožňuje veškerý život na naší planetě. Slunce drží všechny světy naší sluneční soustavy ve svém gravitačním sevření. Počínaje Merkurem, přes Venuši, již nekontrolovaný skleníkový efekt proměnil v jakési peklo.

Mars velikostně srovnatelný se Zemí. Mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru obíhá Slunce pás kamenitých asteroidů. Se svými čtyřmi obrovskými měsíci a tucty menších jako by měl Jupiter vlastní sluneční soustavu. Má větší objem než všechny ostatní planety dohromady. Jupiterova velká rudá skvrna, hurikán, do nějž by se Země vešla třikrát, zuří již stovky let. Saturn, korunní klenot naší sluneční soustavy, jež obíhají ve svých dráhách nespočty pomalu se převalujících sněhových koulí.

Každá sněhová koule je jako malý měsíc. Uran a Neptun. nejvzdálenější planety neznámé našim předkům a objevené teprve po vynálezu dalekohledu. Za nejvzdálenější planetou je roj deseti tisíců ledových světů. Jedním z nich je i Pluto. Ze všech našich vesmírných plavidel právě toto se domovu vzdálilo nejvíce. Voyager 1. Do vzdálenosti miliard let nese odkaz o tom, kým jsme byli, jaké jsme měli pocity a jakou hudbu jsme stvořili. Před námi leží hlubší vody tohoto rozsáhlého vesmíru a jeho nespočtu světů.

Odtud vypadá Slunce téměř jako každá jiná hvězda. Ale stále drží ve svém gravitačním sevření biliony zmrzlých komet, zbylé z dob formování sluneční soustavy téměř před pěti miliardami let. Říká se tomu Oortův oblak. Nikdo ho dříve neviděl. A ani nemohl, když každý z těchto malých světů je od svého souseda vzdálený tak, jako Země od Saturnu. Tento ohromný oblak komet uzavírá naši sluneční soustavu, která tvoří druhý řádek naší kosmické adresy.

SLUNEČNÍ SOUSTAVA
Planety jiných hvězd jsme schopni zaznamenat teprve několik desetiletí, ale už víme, že planety jsou velmi hojné. Počtem převyšují hvězdy. Téměř všechny se od Země velmi liší. Jsou nepřátelské k životu, jak jej známe. Ale co vůbec víme o životě? Zatím jsme poznali jen jednu jeho formu. Pozemský život. Vidíte něco? Jen prázdný prostor, že? Lidské oko vidí jen drobet světla, které ve vesmíru září. Avšak věda nám umožňuje vidět to, na co naše smysly nestačí.

Infračervené záření můžeme vidět skrze brýle s nočním viděním. Aplikujte infračervený filtr na temnotu a zjeví se vám bludná planeta. Svět bez slunce. V naší galaxii jich jsou miliardy unášeny nekonečnou nocí. Jsou to sirotci odvržení od svých mateřských hvězd během chaotického zrodu jejich rodných slunečních soustav. Bludné planety mají roztavené jádro, avšak jejich povrch pokrývá led. Mezi těmito dvěma extrémy se možná nacházejí oceány tekuté vody.

A kdo ví, co v nich plave? Takto vypadá v infračerveném filtru Mléčná dráha. Každičký bod, nejen ty světlé, je hvězda. Kolik hvězd? Kolik světů? Kolik forem života? Kde se nacházíme my? Vidíte to vnější rotující rameno? Tam žijeme. Asi 30 000 světelných let od středu. Galaxie Mléčná dráha je dalším řádkem naší kosmické adresy.

Právě jsme sto tisíc světelných let od domova. Světlu, nejrychlejšímu známému objektu vůbec, by trvala cesta ze Země k nám sto tisíc let. Toto je velká spirální galaxie v Andromedě. Naše sousední galaxie. Naše dvě obrovské galaxie a rozdrobené menší nazýváme "Místní skupina."

MÍSTNÍ SKUPINA
Odsud ani nerozeznáme naši vlastní galaxii. Je jen jedna z tisíců v obří kupě galaxií v Panně. V tomto měřítku jsou všechny objekty, které vidíme, včetně těch nejmenších galaxie. Každá galaxie obsahuje miliardy sluncí a ještě více světů. Přesto obří kupa galaxií v Panně tvoří jen nepatrnou část našeho vesmíru. Toto je kosmos v největším nám známém měřítku. Síť stovek miliard galaxií. To je poslední řádek naší adresy. Prozatím.

VIDITELNÝ VESMÍR
Viditelný vesmír? Co to znamená? I pro nás v naší lodi představivosti existují hranice jak daleko v časoprostoru můžeme vidět. Je to náš vesmírný obzor. Za tímto obzorem leží části vesmíru, které jsou příliš daleko. Ani těch 13,8 miliard let existence vesmíru nestačilo, aby k nám doletělo jejich světlo. Mnozí z nás se domnívají, že toto všechno, všechny světy, hvězdy, galaxie a kupy v našem viditelném vesmíru je jen malinkatá bublinka v nekonečném oceánu dalších vesmírů.

Multivesmír. Vesmír na vesmíru. Světy bez konce. Připadáte si malí? Ve srovnání s vesmírem v podstatě malí jsme. Možná jsme jen malincí človíčci na smítku prachu vznášejícím se v úchvatné nezměrnosti, ale takhle my nepřemýšlíme. Tato kosmická perspektiva je relativně nová. Před pouhými čtyřmi stoletími byl náš svět slepý ke zbytku vesmíru. Neexistovaly dalekohledy. Vesmír se skládal jen z toho, co bylo možné spatřit pouhým okem.

V roce 1599 každý věděl, že Slunce, planety a hvězdy jsou jen pouhá světla na obloze, která obíhají kolem Země. A že ve středu našeho malého vesmíru jsme my. Náš vlastní vesmír. Na celé planetě byl jediný muž, který si představoval, že vesmír je nekonečně rozlehlejší. A jak že slavil příchod roku 1600? No samozřejmě ve vězení. V životě každého nastane chvíle, kdy si poprvé uvědomíme, že nejsme středem vesmíru. Že jsme součástí něčeho většího.

To už je součást dospívání. A stejně jako k tomu dospěje každý z nás, začala v 16. století ke stejnému poznání dospívat i naše civilizace. Představte si svět bez dalekohledů, kdy vesmír byl jen tím, co jste mohli spatřit pouhým okem. Bylo zřejmé, že Země je nehybná, a že všechno na nebesích, Slunce, Měsíc, hvězdy a planety, se točilo kolem nás. Když náhle polský astronom a kněz jménem Koperník vyřkl troufalou myšlenku, že Země neleží ve středu.

Je jen jednou z planet, a spolu s nimi se točí kolem Slunce. Mnozí, jako protestantský reformátor Martin Luther tuto myšlenku označili za hanebnou urážku Písma svatého. Byli zděšeni. Ale jeden muž zašel ještě dál. Jmenoval se Giordano Bruno a byl to rozený rebel. Toužil se vymanit z toho přecpaného malého vesmíru. Už jako mladý dominikánský mnich v Neapoli to byl vyvrženec. V těch časech v Itálii neexistovala svoboda myšlení.

Avšak Bruno chtěl o Božím díle vědět všechno. Opovážil se číst knihy církví zakázané. A to ho nakonec přivedlo do záhuby. V jedné z nich mu starý Říman, už více než 1 500 let mrtvý našeptával o vesmíru mnohem větším a stejně nezměrném jako byla jeho představa o Bohu. Lucretius nabádal čtenáře, aby si představil, jak stojí na pokraji vesmíru a vystřelí šíp směrem ven. Pokud šíp letí, pak je očividné, že vesmír sahá za bod, který považoval za jeho okraj.

Avšak když se šíp zastaví, řekněme nárazem do zdi, pak ona zeď musí taktéž ležet za oním pomyslným okrajem. Pokud pak na tu zeď vyleze a znovu vystřelí, existují opět jen dva možné výsledky. Buď šíp poletí dál nekonečným vesmírem nebo narazí na překážku, ze které může vystřelit opět další šíp. Ať tak či onak, vesmír je bezmezný. Kosmos musí být nekonečný. To dávalo Brunovi dokonalý smysl.

Bůh, kterého uctíval byl bezmezný. Tak jak by jeho dílo mohlo být jiné? Říkal si. To bylo jeho poslední stálé zaměstnání. A pak, když mu bylo 30 měl vidění, které zpečetilo jeho osud. V tomto snu se probudil do světa uzavřeného pevnou hranicí hvězd. Toto byl kosmos Brunových dob. Náhle ho naplnil pocit nezvladatelného strachu, jako by se mu základy všeho rozpadaly pod nohama. Ale sebral veškerou odvahu.

Roztáhl jsem křídla a směle se vydal do vesmíru, vznášejíce se směrem do nekonečna jsem za sebou nechával co ostatní jen stěží pozorovali z dáli. Nebylo žádné nahoře ani dole, žádné okraje ani střed. Uviděl jsem, že Slunce bylo jen další hvězdou, a že hvězdy byly jen dalšími Slunci. Každá doprovázená vlastními Zeměmi stejnými jako ta naše. Z odhalení této nezměrnosti se mi zamotala hlava, jako bych se zamiloval. Bruno se stal kazatelem.

Šířil učení o nekonečném vesmíru po celé Evropě. Předpokládal, že i ostatní uctívači Boha přirozeně přijmou tento rozšířený a velkolepější pohled na Boží dílo. Byl jsem to ale hlupák. Byl vyhoštěn římskokatolickou církví ze své domoviny, Kalvinisty vykázán ze Švýcarska a Luterány z Německa. Bruno skočil po pozvání učit v anglickém Oxfordu. Konečně, pomyslel si, příležitost sdílet svou vizi se stejně smýšlejícími.

Přicházím, abych vám představil nový pohled na kosmos. Koperník měl pravdu, když tvrdil, že náš svět není středem vesmíru. Země obíhá kolem Slunce. Je to planeta stejně jako ostatní. Avšak Koperník pouze zažehl svíci. Já vám přináším úsvit. Hvězdy jsou jen další ohnivá slunce, stvořená ze stejné hmoty jako Země. A mají své vlastní vodou zalité Země s rostlinami a zvířaty stejnými jako ty naše. Jsi šílený nebo jen natvrdlý?

Každý přece ví, že existuje jen jeden svět. To je ale špatně. Náš všemohoucí Bůh stvořil nezměrný vesmír s nekonečně mnoha světy. Tam odkud pocházíš nečtou Aristotela? Ani Bibli? Já vás prosím, zavrhněte starobylá učení, tradice, víru a autoritu. Začněme odznova tím, že zpochybníme vše, co považujeme - za prokázané. - Kacíř! Bezvěrec! Váš Bůh je příliš malý. Moudrý muž by si vzal poučení. Ale Bruno ne. Nemohl si nechat svou vizi o bezměrném vesmíru pro sebe.

Navzdory tomu, že jako trest mu byla vyhrazena ta nejhorší a nejkrutější forma utrpení té doby. Giordano Bruno žil v době, kdy církev a stát byly téměř totéž a svoboda slova rozhodně nepatřila k posvátným právům každého jedince. Vyjádření myšlenky, která se vymykala tehdejšímu přesvědčení vám mohlo pěkně zavařit. Bruno riskoval a vrátil se do Itálie. Možná se mu stýskalo po domově.

Přesto však musel vědět, že jeho domovina pro něj právě byla nejnebezpečnejším místem z celé Evropy. Římskokatolická církev založila systém soudů, známých jako inkvizice, jejímž jediným účelem bylo vyslíchání a mučení každého, kdo vyjádřil myšlenku odlišnou té jejich. Zanedlouho se Bruno dostal do spárů myšlenkové policie. Tento poutník, který uctíval nekonečný vesmír strádal ve vězení osm let. Přes vytrvalé výslechy zatvrzele odmítal odvolat svá tvrzení.

Proč si církev dala na mučení Bruna tak záležet? Čeho se bála? Pokud by měl Bruno pravdu, bylo by možné zpochybnit pravdivost svatých knih stejně jako autoritu církve. Konečně kardinálové inkvizice vynesli rozsudek. Byl jsi shledán vinným za zpochybňování Svaté trojice a božské podstaty Ježíše Krista. Dále za zpochybňování míry božího trestu a tvrzení, že spasen bude každý.

Za trvání na existenci dalších světů. Všechny knihy, které jsi napsal budou shromážděny a spáleny na Svatopetrském náměstí. Ctihodný Otče, za těch osm let věznění jsem měl dost času na přemýšlení. Takže, odvoláš svá tvrzení? Má láska a úcta ke Stvořiteli ve mě probouzí myšlenku jeho nekonečného díla. Budeš postaven před římského guvernéra, který určí odpovídající trest těm, kdo se odmítají kát.

Možná že máte větší strach z vynesení toho rozsudku, než já z jeho vyslyšení. Deset let po Brunově mučednické smrti se Galileo poprvé podíval skrze svůj dalekohled a uvědomil si, že Bruno měl celou dobu pravdu. Mléčná dráha je tvořená nespočtem hvězd lidskému oku neviditelným a některé z těch světel na obloze jsou ve skutečnosti další světy. Bruno nebyl vědec. Jeho představa vesmíru byla jen šťastným odhadem. Neměl totiž žádný důkaz, kterým by ji doložil.

Jako většina odhadů se mohl ukázat být milným. Ale jakmile byla tato myšlenka vyřčena, nasadila ostatním brouka do hlavy. I kdyby ji měli jen vyvrátit. Bruno nahlédl do rozlehlosti vesmíru. Ale neměl ani tušení o dechberoucím časovém rozměru. Jak můžeme my lidé, žijící o něco déle než století doufat v uchopení tak obrovské časové délky, jakou existuje vesmír? Vesmír je starý 13,8 tisíc milionů let. Abychom si tak dlouhý čas dokázali představit, převeďme jej na jeden kalendářní rok.

Kosmický kalendář začíná 1. lednem, kdy vznikl vesmír. Obsahuje všechno, co se kdy stalo až do této chvíle, kterou v tomto kalendáři zobrazuje půlnoc 31. prosince. V tomto měřítku každý měsíc představuje asi miliardu let. Každý den je jako 40 milionů let. Pojďme se vrátit na začátek. Do první chvíle vzniku vesmíru. 1. leden. Velký třesk. To je zatím nejdál, kam se v čase dokážeme vrátit. Celý vesmír vznikl z bodu menšího než atom.

Sám prostor explodoval v kosmickém ohni a zahájil tak expanzi vesmíru. Dal vzniknout veškeré energii a hmotě, kterou dnes známe. Vím, že to zní bláznivě, ale byly vypozorovány silné důkazy, které teorii Velkého třesku potvrzují. Ty zahrnují množství hélia v kosmu a vyzařování rádiových vln zbylých po explozi. Jak se vesmír rozpínal, začal se ochlazovat a asi 200 milionů let byla tma. Shluky plynu k sobě byly přitahovány gravitací a zahřívány, až se rozsvítily první hvězdy 10. ledna.

13. ledna tyto se tyto hvězdy shlukly do prvních malých galaxií. Ty se neustále slučovaly, až vytvořily větší galaxie včetně naší Mléčné dráhy, která vznikla asi před 11 miliardami let. 15. března našeho kosmického roku. Stovky miliard sluncí. Které je to naše? Ještě se nenarodilo. Povstane až z prachu jiných hvězd. Vidíte ta světla, co blikají jako paparazzi? Každé z nich je supernova. Oslepující smrt obří hvězdy. Hvězdy umírají a rodí se zde.

Ve hvězdných jeslích. Kondenzují jako dešťové kapky v obrovských oblacích plynu a prachu. Zahřejí se natolik, že se atomová jádra hluboko uvnitř spojují a vytvářejí kyslík, který dýcháme, uhlík, který máme ve svalech, vápník v našich kostech železo v naší krvi. To všechno bylo uvařeno v ohnivých srdcích dlouho zaniklých hvězd. Vy, já a všichni ostatní jsme stvořeni z hvězdné hmoty. Tato hvězdná hmota je recyklována a obohacována stále znovu a znovu skrze následující generaci hvězd.

Za jak dlouho vznikne naše Slunce? Ještě si počkáme. Nebude zářit ještě dalších šest miliard let. Narození našeho Slunce připadá v našem kosmickém kalendáři na 31. srpen. Před čtyřmi a půl miliardami let. Stejně jako ostatní světy naší sluneční soustavy i Země vznikla z disku plynu a prachu obíhajícího nově vzniklé Slunce. Opakované srážky tvořily stále větší kouli odpadu. Vidíte ten asteroid? Ten ne. Támhleten.

Existujeme jen proto, že gravitace toho druhého jej posunula o pár centimetrů vlevo. Jaký význam má pár centimetrů v měřítku sluneční soustavy? Počkejte a uvidíte. První miliardu let dostávala Země pěknou nakládačku. Úlomky kroužícího smetí se srážely a spojovaly až dohromady uplácaly náš Měsíc. Měsíc je památka na ty neklidné časy. Kdyby jste tehdy stáli na povrchu Země, viděli byste Měsíc zářit stokrát jasněji.

Tenkrát byl k Zemi desetkrát blíž. Zachycen v mnohem důvěrnějším gravitačním sevření. Jak se Země ochlazovala, začaly vznikat oceány. Tenkrát byly vlny tisíckrát vyšší. V průběhu věků slapové jevy na Zemi odstrčily Měsíc. Tady někde vznikl život. 21. září. Před třemi a půl miliardami let. Stále nevíme, jak život vznikl. Co my víme, možná sem přicestoval z jiné části Mléčné dráhy. Původ života je jedna z největších nevyřešených vědeckých záhad.

To se vaří život, vyvíjí všechny biochemické recepty pro své neskutečně složité procesy. 9. listopadu už život dýchal, pohyboval se, přijímal potravu a reagoval na své okolí. Hodně těm původním mikrobům dlužíme. A ještě něco. Taky vynalezli sex. 17. prosince to byl ale den. Podmořský život se rozmohl. hemžil se rozličnými vyššími rostlinami a zvířaty. Tiktaalik byl jedním z prvních zvířat, které se vydalo na souš.

Musel si připadat jako na jiné planetě. Lesy, dinosauři, ptáci, hmyz, to všechno se vyvinulo v posledním prosincovém týdnu. První květina rozkvetla 28. prosince. Jak tyto starobylé lesy rostly a umíraly, ponořily se pod povrch, kde se jejich zbytky přeměnily v uhlí. O 300 milionů let později my lidé využíváme toto uhlí jako zdroj energie a ohrožujeme tím vlastní civilizaci. Vzpomínáte si ještě na ten asteroid, který jsme zahlédli během formování sluneční soustavy?

Ten, který byl posunut o kousíček vlevo? Tady je. Je 6:24 ráno 30. prosince v kosmickém kalendáři. Více než sto milionů let vládli Zemi dinosauři. Zatímco jim naši předci, malí savci, bojácně cupitali pod nohama. Všechno by bylo jinak, kdyby se ten asteroid nevychýlil. Možná by se Zemi úplně vyhnul a co my víme, možná by tady místo nás stále byli dinosauři. To je dobrý příklad extrémní nepředvídavosti. prostá náhoda.

Vesmír už existuje více než 13,5 miliard let. A po nás stále není stopy. V tom nezměrném oceánu času, který tento kalendář představuje, jsme se my lidé vyvinuli až poslední hodinu posledního dne kosmického roku. 23 hodin 59 minut a 46 sekund. Veškerá zaznamenaná historie je v těchto 14 sekundách. A každý člověk, o kterém jste kdy slyšeli, žil někde tady. Všichni ti králové a bitvy, migrace a vynálezy, války a lásky, všechno, o čem čteme v učebnicích dějepisu se stalo tady v posledních sekundách kosmického kalendáře.

Ale pokud chceme prozkoumat tak nepatrný moment vesmírného času, musíme změnit měřítko. Jsme ve vesmíru noví. Náš příběh začíná až poslední noc kosmického roku. Je 21:45 na Silvestra. Před třemi a půl miliony let zanechali naši předci, moji i vaši, tyto stopy. Postavili jsme se na zadní a naše cesty se rozešly. Jakmile jsme stáli na dvou, naše oči už nebyly fixovány na zem. Nyní jsme mohli vzhlédnout v úžasu.

Po nejdelší část lidské existence, řekněme posledních 40 000 generací, jsme byli poutníci. Žili jsme v malých skupinách jako lovci a sběrači, vyráběli nástroje, využívali oheň, dávali věcem jména. To všechno během poslední hodiny kosmického kalendáře. Abychom si ukázali, co se dělo dále, musíme změnit měřítko. Zaměříme se na poslední minutu poslední noci kosmického roku. 23:59.

V časovém poměru k vesmíru jsme tak mladí, že jsme začali malovat první malby až posledních 60 sekund kosmického roku. Před téměř 30 000 lety. Tehdy jsme vynalezli astronomii. Ve skutečnosti všichni pocházíme z astronomů. Naše přežití záviselo na čtení hvězd. Abychom mohli předpovědět příchod zimy a migraci divokých stád. A pak, před 10 000 lety se náš způsob života revolučně změnil. Naši předkové se naučili přizpůsobovat si okolí svým potřebám.

Domestikovali zvířata a rostliny, obhospodařovali půdu a usadili se. Tím se vše změnilo. Poprvé v našich dějinách jsme měli více věcí, než se dalo unést. A potřebovali jsme o nich nějakým způsobem vést záznamy. 14 sekund před půlnocí, neboli před 6 000 lety, jsme vynalezli psaní. Brzy jsme zaznamenávali víc, než jen hromady obilí. Psaní nám umožnilo zachovat myšlenky a šířit je v čase a prostoru mnohem dál. Drobnými značkami na hliněných tabulkách jsme získali nesmrtelnost.

Tento objev otřásl světem. Mojžíš se narodil před sedmi sekundami. Buddha před šesti. Ježíš před pěti. Mohamed před třemi sekundami. Ani ne před dvěma sekundami se o sobě obě poloviny zeměkoule, bohužel bohudík, navzájem dozvěděly. A teprve v poslední sekundě kosmického kalendáře jsme začali využívat vědy, k odhalení tajemství a zákonů přírody. Věda je tak mocná, že nás za necelá čtyři staletí posunula od prvního pohledu Galilea skrz dalekohled po zanechání stop na Měsíci.

Umožnila nám nahlédnout napříč časem a prostorem a určit naše místo ve vesmíru. Skrze nás vesmír poznává sám sebe. Carl Sagan byl průvodcem minulých generací na první výpravě napříč vesmírem Byl to nejúspěšnější vědecký zprostředkovatel 20. století. Ale hlavně to byl vědec. Carl obrovsky přispěl našim znalostem o planetách. Správně předpověděl existenci metanových jezer na povrchu Saturnova měsíce Titanu.

Ukázal nám, že atmosféra nově vzniklé Země musela obsahovat velké množství skleníkových plynů. Byl první, který pochopil, že sezónní změny na Marsu způsoboval větrem unášený prach. Carl byl průkopník v hledání mimozemského života a inteligence. V prvních 40 letech vesmírného věku hrál klíčovou roli v každé důležité vesmírné misi zkoumající sluneční soustavu. Ale to není všechno, co dokázal. Toto je jeho kalendář z roku 1975.

Kým jsem tehdy byl? Pouhým 17letým klukem z Bronxu, který snil, že se stane vědcem. A přesto si nejslavnější astronom světa tehdy udělal čas pozvat mě do města Ithaca v severním New Yorku, kde se mnou strávil celou Sobotu. Pamatuju si ten zasněžený den, jako by to bylo včera. Vyzvedl mě na autobusové zastávce a ukázal mi svou laboratoř na Cornell University. Carl sáhl pod stůl a napsal mi do této knihy věnování. "Pro Neila, budoucího astronoma. Carl."

Na konci dne mě odvezl zpátky na zastávku. Sněžilo čím dál více. Napsal mi na kousek papíru jeho telefonní číslo, číslo domů a řekl "Jestli bude mít autobus potíže, zavolej mi a přespíš u mě doma s mou rodinou." Tehdy už jsem věděl, že chci být vědcem. Ale to odpoledne mi Carl ukázal jakým člověkem chci být. Spojil se se mnou a mnoha dalšími, a inspiroval nás abychom studovali, učili a zabývali se vědou. Věda je o spolupráci napříč generacemi. Je to pochodeň předávaná mezi učiteli a žáky, společenství mozků sahající zpět do starověku a dále ke hvězdám. Teď pojďte se mnou. Naše putování právě začíná.

Tohle je příběh o tobě, o mně a o tvém psovi. Ani ne tak dávno byla doba... kdy psi. Neexistovali. Nyní jsou velcí, malí, mazlíčci, ochránci a lovečtí. Jakýkoliv druh psa, kterého byste si přáli. Jak se to stalo? Nejde jenom o psy. Odkud všechna ta rozdílná živá stvoření pochází? Odpověď je, transformující síla, která zní jak z pohádky nebo nějakého mýtu, ale nejedná se o žádnou takovou věc.

Pojďme 30,000 let zpátky, do časů, než se objevily psi, když naši předci, žili v nekonečné zimě poslední doby ledové. Naši předci byli cestovatelé, kteří žili v malých skupinkách. Spali pod širým nebem. Obloha byla jejich pohádková kniha, kalendář, instrukční manuál pro přežití. Předpověděla jim, kdy přijde trpká zima, kdy dozraje divoké obilí, kdy se stáda sobů a bizonů stěhovala. Samotná Země, byla jejich představou o domově.

Ale žili ve strachu dalších hladových stvoření... Pum a medvědů, kteří konkurovali o stejnou kořist. A vlků, kteří představovali hrozbu, že odnesou a sežerou toho nejvíce zranitelného v tlupě. Všichni vlci se chtějí dostat ke kosti, ale většina z nich, je příliš vystrašena nato, aby přišli dostatečně blízko. Jejich strach je způsoben, kvůli vysoké úrovni stresových hormonů v jejich krvi. Jedná se o přežití.

Protože přiblížit se příliš blízko lidem, může být smrtelné. Ale pár vlků... skrz přirozenou variací… má menší úroveň těchto hormonů. Tím se méně bojí lidí. Tenhle vlk přišel na to, na co hrstka jeho předchůdců přišla, před nějakými 15,000 lety... excelentní strategie přežití; domestikace lidmi. Nechť se lidé postarají o lov, nevyhrožuj jim, nechají tě prohledat zbytky potravy. Budeš jíst častěji, zanecháš více potomstva, a to potomstvo zdědí tvé uspořádání.

Tento druh ochočení, byl zesilován každou další generací, až se vyvinuli na... psy. Můžeš to nazvat "přežití nejpřátelštějšího." Tehdy jako nyní, bylo tohle pro lidi taky výhodné. Tito požírači nebyli jenom čisticím týmem. Pracovali jako ochranka. Jak toto mezidruhové partnerství pokračovalo časem dále, změnil se i psí vzhled. Roztomilost se stala výběrovou výhodou. Čím víc okouzlující jsi byl, tím větší šanci jsi měl na to, abys přežil a předal své geny na další generaci.

Co začalo, jako výhodné spojenectví, se změnilo v přátelství, které se časem prohloubilo. Abychom viděli, co se stane dále, nechme naše vzdálené předky před nějakými 20,000 lety, abychom navštívili nedávnou minulost. Během přerušení doby ledové. Toto přerušení v klimatu začalo revoluci. Namísto cestování, se lidé usazují. Ve světě existuje něco nového... vesnice. Lidé stále loví a sbírají, ale nyní také vyrábí jídlo a oblečení... zemědělství.

Vlci směnili svou svobodu za pravidelné jídlo. Vzdali se práva na výběr s kým se spáří. Nyní se lidé rozhodují za ně. Neustále zabíjí psy, kteří nemůžou být vycvičeni; kteří koušou ruku která krmí. A naopak chovají psy, které je poslouchají. Vyživují ty psy, kteří poslouchají na rozkaz, loví, pasou, hlídají, táhnou, a dělají jim společnost. Z každého vrhu, si lidé vybírají štěňata, které se jim líbí nejvíce. Skrze generace se, psy vyvinuli.

Tento druh evoluce se nazývá "umělá selekce" nebo "chov." Přeměnění vlků na psy bylo poprvé, kdy jsme vzali evoluci do svých rukou. A od té doby to děláme neustále, abychom přeměnili všechny rostliny a zvířata na kterých závisíme. v mžiku kosmického času, jenom v 15,000 nebo 20,000 letech, jsme přeměnili vlka obecného na všelijaké druhy psů, které dnes milujeme. Zamyslete se nad tím. Každé plemeno psa, které jste kdy viděli, vytvořeno lidskou rukou.

Spousta našich nejlepších přátel... nejpopulárnější plemena...- byli vytvořeni pouze před několika stoletími. Úžasná síla evoluce přeměnila žravého vlka na věrného ovčáka,... který chrání stádo a odhání pryč vlky. Umělá selekce přeměnila vlky na ovčáka a divoké trávy na pšenici a kukuřici.. Popravdě, skoro každá rostlina a zvíře, které dnes jíme bylo vypěstováno z divokého, méně stravitelného předchůdce.

Jestli umělá selekce může provést takovéto velké změny pouze za 10,000 nebo 15,000 let, co dokáže udělat přirozený výběr, který trvá přes miliardu let? Odpověď je, všechna ta krása a rozmanitost v životě. Jak funguje? Naše loď představivosti náš může vzít kdekoliv v prostoru a čase dokonce do skrytého mikrokosmu, kde jeden druh života, může být přeměněn na další. Pojďte se mnou. Možná to tak nevypadá, ale žili jsme v době ledové poslední dva miliony let.

Tohle je jedno z nejdelších přerušení. Většinu z těch dvou miliónů let, bylo klima studené a suché. Ledová pokrývka Severního pólu se rozšířila daleko na jih než je tomu dnes. V jedné z těch dlouhých, chladných ledových období, když se zimní mořský led roztáhnul ze Severního pólu až do oblasti, kde se dneska nachází Los Angeles, velcí medvědi se potulovali po zamrzlých částech Irska.

Tohle může vypadat jako obyčejná medvědice, ale něco neobyčejného se uvnitř ní děje. Něco, z čeho povstane nový druh. Abychom to viděli, budeme muset sestoupit k mnohem menšímu měřítku, na buněčnou úroveň, tak, ať můžeme prozkoumávat její reprodukční systém. Vezmeme to podklíčkovou tepnou skrze srdce. Už jsme skoro tam. Tohle jsou její vajíčka. Abychom viděli co se děje v jednom z nich, budeme se muset ještě více zmenšit.

Budeme se muset scvrknout na molekulární úroveň. Naše loď představivosti je nyní tak malá, že by se jich do zrnka písku vlezlo milión. Vidíš tam ty chlapíky, jak si pochodují na těch sítích? Jsou to proteiny nazývané kinesin. Tyto kinesiny jsou součástí transportní posádky, které mají na starost přesouvat náklad kolem buňky. Jak cize se tváří. A přesto, tato malá stvoření... a bytosti jim podobné... jsou součástí každé živé buňky, včetně těch našich.

Jestli má život útočiště, tak to potom zde v jádru, které obsahuje naše DNA... starobylé písmo našeho genetického kódu. A je napsán jazykem, který každý život dokáže přečíst. DNA je molekula, ve tvaru dlouhého zakrouceného žebříku nebo dvojité spirály. Příčky žebříku jsou vyrobeny ze čtyř rozdílných menších molekul. Tohle jsou písmena genetické abecedy. Konkrétní uspořádání těchto písmen dodává instrukce všem živým stvořením, říká jim jak růst, pohybovat se, trávit, vnímat okolí, uzdravovat se, a reprodukovat.

Dvojitá spirála DNA je molekulární stroj s asi 100 miliardami částic nazývané "atomy." V jedné molekule tvého DNA se nachází stejné množství atomů, jako hvězd v galaxii. To stejné platí pro psy a medvědy a každou živou věc. Každý z nás je takový malý vesmír. DNA zpráva, která je předávána od buňky k buňce a z generaci na generaci je reprodukována s nesmírnou péči. Zrození nové molekuly DNA začíná, když se odvinutý protein uvolní od vláken dvojité spirály, a tím oddělí příčky.

Uvnitř kapaliny jádra, volně plují molekulární slova genetického kódu. Každé vlákno spirály kopíruje jeho ztraceného partnera, což má za výsledek dvě identické molekuly DNA. Tak život reprodukuje geny a vysílá je z jedné generaci na další. Když se živá buňka rozdělí na dvě každá si s sebou vezme úplně stejnou kopii DNA. Specializovaný protein zajišťuje, že jsou přijata pouze správná slova abecedy tak, aby bylo DNA správně okopírováno.

Ale nikdo není dokonalý. Čas od času, pronikne korekturou chyba, která dělá malé náhodné změny v genetickém návodu. Mutace se objevila v buňce vajíčka medvěda. Náhodná událost stejně tak malinkatá jako tahle, může mít následky na mnohem větší škále. Ta mutace pozměnila gen, který ovládá zbarvení srsti. Ovlivní produkci temného pigmentu v srsti v potomstvu této samičky medvěda. Většina mutací je neškodných.

Některá jsou smrtelná. Ale pár, čistě náhodou, můžou dát organizmu rozhodující výhodu nad konkurencí. Uplynul rok. Naše medvědice je nyní matkou. A výsledek této mutace, jeden potomek se narodil s bílou srstí. Až mláďata zestárnou natolik, aby se sami někam vydali, který medvěd by pravděpodobněji měl větší šanci se přiblížit k nic netušící kořisti? Hnědý medvěd je kvůli srsti spatřen na míle daleko.

Bílý medvěd z toho těží a předává jeho vlastní konkrétní soubor genů. Tohle se děje opakovaně Skrze úspěšné generace, gen bílé srsti se rozšíří skrze celou populaci polárních medvědů. Gen pro tmavou srst se vytratí v soutěži o přežití. Mutace jsou zcela náhodné a dějí se celou dobu. Ale prostředí odmění ty, kteří zvýši šanci na přežití. Přirozeně vybírá ta stvoření, které jsou lépe vybavena k přežití. A tento výběr je opakem umělého.

Dvě populace medvědů se oddělily, a přes desítky tisíc let si vyvinuli další charakteristiky, které je odlišují. Stali se rozdílnými druhy. To je to, co měl na mysli Charles Darwin "O původu druhů." Jediný medvěd se nevyvine; pouze populace medvědů se vyvine přes generaci. Pokud Arktický led nepřestane ubývat, kvůli globálnímu oteplování, můžou polární medvědi vyhynout. Budou nahrazeni hnědými medvědy, kteří jsou lépe přizpůsobeni k nyní rozmrzlém prostředím..

Tohle to je rozdílný příběh, něž ten o psech. Žádný chovatel nevedl tyto změny. Namísto toho, si jej prostředí samo vybralo.. Tohle to je evoluce podle přirozeného výběru, nejvíce revoluční pojem v historii vědy. Darwin poprvé představil důkazy pro jeho myšlenku v roce 1859. Povyk, který to způsobilo, nikdy neustál. Proč? Všichni pociťujeme nepříjemné cukání při pomyšlení na to, že sdílíme společného předka jako primáta.

Nikdo tě nemůže uvést do rozpaků stejně tak jako příbuzní. Naši nejbližší, šimpanzi, se často chovají na veřejnosti nevhodně. Je pochopitelná lidská potřeba se od nich oddalovat. Hlavní předpoklad tradiční víry je ten, že jsme byli vytvoření odděleně od všech ostatních zvířat. Je jednoduché pochopit, proč se tato myšlenka uchytila. Díky ní se cítíme... výjimeční. Ale co naše příbuzenstvo se stromy? Jaký to ve Vás vyvolává pocit?

Zde je část DNA dubového stromu. Berte to jako čárový kód. Instrukce napsány v kódu života, radí stromu, jak metabolizovat cukr. Nyní to porovnejme se stejnou sekcí naší DNA. DNA nelže. Tenhle strom a já... jsme dávno ztracení bratranci. A nejde jenom o stromy. Jestli se vydáte dostatečně daleko, zjistíte, že sdílíme společného předka s.... motýlem... vlkem obecným... houbou... žralokem... bakterií... vrabcem. Jaká to rodina!

Další části čárového kódu se liší od druhu k druhu. To je to, co dělá rozdíl mezi sovou a chobotnicí. Pokud nemáš identické dvojče, neexistuje ve vesmíru nikdo jako jsi ty s přesně stejnou DNA jako je tvoje. Genetická rozdílnost poskytuje u odlišných druhů nezpracovaný materiál pro přirozený výběr. Prostředí si vybírá, který gen přežije a rozmnoží se. Když přijde na genetické instrukce, co se týče nejzákladnějších funkcí... řekněme, trávení cukrů... my a další druhy jsme skoro identičtí.

To proto, že tyto funkce jsou tak podstatné pro život, že se vyvinuly dávno před různými životními formami, které jsou od sebe rozvětvené. Tohle je náš strom života. Věda nám umožnila, abychom zkonstruovali tento rodokmen pro všechny podoby života na Zemi. Blízce geneticky příbuzní se nachází na stejné větvi, zatímco více vzdálení bratranci jsou od sebe dále. Každá větvička představuje žijící druh. Kmen stromu zastupuje společné předky celého života na Zemi.

Život je tak tak přizpůsobivý, že jakmile začal, tak ho prostředí vytvarovalo do závratných rozmanitých podob.,. 10,000 krát víc, než to vůbec můžeme být schopni zde ukázat. Biologové katalogizovali něco kolem půl miliónu brouků. Nemluvně o bezpočtu druhu bakterií... Existuje několik miliónů živých druhů zvířat a rostlin, většina z nich je vědě stále neznámá. zamyslete se nad tím... máme teprve učinit kontakt s většinou forem pozemského života.

Tolik rozdílných druhů života zde existuje na téhle maličké planetce. Strom života rozšiřuje svá tykadla do všech směrů, nachází a používá to, co funguje, vytváří nová prostředí a možnosti pro nové formy. Strom života je tři a půl miliard let starý. To je spoustu času na vyvinutí ohromného repertoáru triků. Evoluce může zamaskovat zvíře jako rostlinu... ...trvá generace docílit propracovaného kostýmu, který oklame predátory, aby se dívali po jídle někde jinde.

Nebo může zamaskovat rostlinu jako zvíře, vyvíjející se květ, který na sebe vezme podobu vosy... způsob orchideje, jak oklamat opravdové vosy, aby jej opylovaly. Tohle je úžasná síla měnění tvaru přirozeného výběru. Mezi hustými, zapletenými končetinami rozsáhlého stromu života... Vy jste zde. jedna malinkatá větvička mezi bezpočtu miliónů. Věda odhaluje, že všechen život na zemi je, JEDEN CELEK. Darwin objevil skutečný mechanizmus evoluce.

Převládající víra byla, že složitost a rozdílnost života, musí být prací inteligentního konstruktéra, který vytvořil každého z těchto miliónů rozdílných druhů, odděleně. „Živé věci jsou prostě příliš složité,“ říkali, „aby to byl výsledek neřízené evoluce.“ Vezměte v úvahu lidské oko, mistrovský kousek složitosti. Je zapotřebí rohovky, duhovky, čoček, sítnice, optických nervů, svalů, nechat samotný mozek, ať rozpracuje nervovou síť, aby vyložil obrazy.

Je složitější, než jakýkoliv přístroj, který, kdy byl vytvořen lidskou inteligencí. Proto, bylo tvrzeno, že lidské oko, nemůže být výsledek bezmyšlenkovité evoluce. Abychom poznali, zda-li je to pravda, musíme se vydat časem do světa předtím, než byli oči, které ho mohli vidět.. Na začátku, byl život slepý. Takto vypadal náš svět před 4 miliardami let, předtím, než byli jakékoliv oči, aby ho viděli.

Až dokud neuběhlo pár stovek miliónu let a poté, jednoho dne, se objevila mikroskopická kopírovací chyba v DNA bakterie. Tato náhodná mutace dala tomu mikrobovi proteinovou molekuy, která pohlcovala sluneční světlo. Chcete vědět jak svět vypadal na světlo citlivým bakteriím? Podívejte se na pravou stranu obrazovky. Mutace se pokračovali náhodně objevovat, jak to vždy dělají v populacích živých stvoření.

Další mutace, způsobila temné bakterií, aby prchala před intenzivním světlem Co se to tady děje? Noc a den. Ty bakterie, které dokázali rozpoznat světlo od temna, měli rozhodující výhodu před těmi, které nemohli. Proč? Protože denní světlo s sebou přinášelo kruté, ultrafialové záření, které poškozuje DNA. Citlivé bakterie prchli před intenzivním světlem, aby bezpečně vyměnili své DNA v temnotě.

Přežili ve větších počtech, než bakterie, které zůstali na povrchu. Časem, se tyto na světlo citlivé proteiny staly intenzivnější v pigmentové tečce ve více vyvinutých, jednobuněčných organismech. Toto umožnilo najít světlo, ohromující výhoda pro organismy, které sklízejí sluneční světlo, aby si vyrobili jídlo. Zde je pohled oka ploštěnce na svět. Tomuto multi buněčnému organizmu se vyvinul důlek v pigmentové tečce.

Pokles miskovitého tvaru dovolilo tomuto stvoření rozpoznat světlo od stínů, aby hrubě rozeznalo objekty v jeho okolí, včetně těch k jídlu a těch, které by ho mohli sníst... ohromná výhoda. Později se stali věci více jasnějšími. Důlek se prohloubil a vyvinul se do očního důlku s malým otvorem. Přes tisíc generací, přirozený výběr pomalu tesal oko. Otvor se stáhnul do komory pokryté ochranné průhledné blány.

Pouze trocha světla mohla prostoupit tou malou dírou, ale stačilo to na vykreslení nejasného obrazu na citlivém vnitřním povrchu oka. Toto vyostřilo ohnisko. Větší otvor by propustil více světla, aby vytvořil jasnější obraz, ale nebyl by vůbec zaostřený. Tento vývoj spustil vizuální ekvivalent v závodu ve zbrojení. Konkurence se potřebovala udržet, aby přežila. Ale poté se vyvinula nová velkolepá vlastnost oka, čočka, která poskytovala jak jasnost, tak ostré zaostření.

V očích primitivní ryby, se průhledný gel blízko komory zformoval na čočku. Ve stejnou dobu se, komora zvětšila, aby vpustila více a více světla. Ryba nyní mohla vidět ve vysokém rozlišení, jak nablízku, tak vzdáleně. A poté se stalo něco hrozného. Všimli jste si někdy, že stébla trávy ve sklenici vody vypadají ohnuty na povrchu vody? To je proto, že se světlo ohýbá, kdy prochází z jednoho média do dalšího, řekněme z vody do vzduchu.

Naše oči se původně vyvinuli, abychom viděli ve vodě. Vodní tekutina v těchto očích pečlivě eliminovala zkreslení lámavého efektu. Ale pro pozemní zvířata, světlo nese obrazy ze suchého vzduchu do jejich stále rozbředlých očí. Které láme světelné paprsky, což způsobuje různé druhy zkreslení. Když naši ambiciózní předchůdci opustili vodu a vydali se na souš, jejich oči, nádherně vyvinuty, aby viděli ve vodě, byli mizerné ve vzduchu.

Náš zrak od té doby nikdy nebyl tak dobrý. Rádi si myslíme, že je naše oko na nejvyšším stupni vývoje, ale i po 375 miliónech let, stále nevidíme věci, které máme přímo před nosem nebo v šeru nerozeznáme věci do úplného detailu tak, jak to dokážou ryby. Když jsme opustili vodu, proč prostě příroda nezačala znova a nevyvinula nám novou sadu očí, které by byli optimální na používání ve vzduchu? Příroda takto nefunguje.

Evoluce přetváří existující struktury přes generace, adaptuje je s malými změnami. Nemůže se vrátit na rýsovací prkna a začít od začátku. V každé fázi vývinu fungovalo vyvijící se oko dost dobře, aby poskytlo výhodu pro přežití. A mezi zvířaty, které jsou dnes naživu, nacházíme oči ve všech těchto fázích vývoje. A všechny fungují. Složitost lidského oka, nepředstavuje žádnou výzvu pro evoluci přirozeným výběrem. Popravdě oko a celá biologie nedává smysl bez evoluce.

Někteří tvrdí, že evoluce je jenom teorie, jako, kdyby to byl pouze úsudek. Teorie evoluce, stejně tak jako teorie gravitace, je vědecky fakt. Evoluce se doopravdy stala. Tím, že přijmeme naše příbuzenstvo se vším životem na Zemi není pouze důkazem podložená věda. Z mého pohledu, se jedná i o stoupající duchovní zkušenost. Protože je evoluce slepá, nemůže se účastnit, nebo adaptovat na katastrofické události. Strom života má některé větve zlomené.

Spoustu z nich bylo odseknuto v pěti největších katastrofách, které život kdy poznal. Někde se koná vzpomínka na zástup ztracených druhů, síně vyhubených. Pojďte se mnou. Vítejte do síně vyhubených. Památník pro zlomené větve stromu života. Z každého miliónu druhů které jsou dnes naživu, možná tisíce dalších zmizelo. Většina z nich vymřela v každodenním souboji o přežití s dalšími životními formami.

Ale spousta z nich byla smetena obrovskou potopu, která zaplavila planetu. V posledních 500 milionech letech se to stalo už pětkrát. Pět masových vyhynutí, které zdevastovali život na Zemi. Ta nejhorší z nich se stala před 250 milióny let. Na konci éry, známé jako Perm. Trilobiti byli obrněná zvířata, která lovila ve velkých stádech skrz mořské vody. Byli mezi prvními zvířaty, kterým se vyvinuli oči, tvořící obrazce.

Trilobiti žili poměrně dlouhou dobu nějakých 270 miliónů let. Země kdysi bývala planetou trilobitů. Ale nyní jsou všichni pryč, vyhynuli. Poslední z nich byli vymeteni z jeviště života s bezpočtem dalších druhů v neslýchané ekologické katastrofě. Apokalypsa, začala tam, kde je nyní Sibiř, se sopečnými erupcemi, na škále tak vysoké, které člověk ještě nikdy nezažil. Tehdy byla Země jiná, s jedním obrovským super-kontinentem a s jedním obrovským oceánem.

Nelítostné záplavy horké lávy, zachvátily oblast větší, než je západní Evropa. Pulzující erupce trvaly stovky tisíce let. Roztavené horniny vznítily ložiska uhlí a znečistili vzduch oxidem uhličitým a dalšími sklenikovými plyny. Toto zahřálo Zemi a zastavilo oceánské proudy. Jedovaté bakterie se množili, ale skoro všechno ostatní v mořích umřelo. Stojaté vody vypouštěly do vzduchu jedovatý sirovodík, což udusilo většinu zvířat na pevnině.

Devět z deseti druhů na planetě vyhynuli. Nazýváme to... Permské vymírání. Život na zemi byl jenom kousek od úplného vyhubení, proto mu trvalo více než deset miliónů let, než se úplně zotavil. Ale nové životní formy se pomalu vyvíjely, aby vyplnily otvory zanechané Permským holocaustem. Mezi největšími vítězi, byli dinosauři. Nyní byla Země jejich planetou. Jejich vláda trvala více než 150 milionu let.

Až do té doby, než také padly v dalším masovém vyhubení. Život na Zemi, si protrpěl skrz věky dost bitev. A přesto tady stále je. Houževnatost života je zarážející. Nacházíme ho tam, kde si nikdo nemyslel, že by se mohl vyskytovat. Ta bezejmenná ulička? Tu si necháme na jindy Znám zvíře, které dokáže přežít ve vařící vodě nebo v tuhém ledu. Dokáže přežít 10 let bez kapky vody. Může se pohybovat holé ve studeném vakuu a intenzivní radiaci vesmíru a vrátí se nepoškozené.

Želvušky neboli medvíďátka. Jsou stejně tak doma na vrcholu nejvyšších hor, i v nejhlubších oblastech moří. A na našem vlastním dvorku, kde žijí mezi mechem v nespočetných číslech. Pravděpodobně sis jich nikdy nevšiml, protože jsou příliš malé. O velikosti špičky špendlíku. Ale jsou odolné. Želvušky, přežili všechna masová vyhubení. Jsou zde už přes půl miliardy let. Mysleli jsme si, že byl život vybíravý, že by se udržel pouze tam, kde bylo ne příliš horko, ne příliš chladno, ne příliš temno nebo slaně nebo kyselo nebo příliš radioaktivity.

A mysleli jsme, že všechen život potřebuje vodu. Pletli jsme se. Jak mrazuvzdorná želvuška ukazuje, život snese podmínky, které by znamenali jistou smrt pro nás lidi. Ale rozdíl mezi námi a životem nalezeným v těch dokonce nejextrémnějších podmínkách na naší planetě jsou pouze variace na jednotné téma, nářečí jednoho společného jazyka. Genetický kód života Země. Ale jak by život vypadal na jiných světech? Světech s úplně jinou historií, chemií a evolucí od naší planety?

Existuje vzdálený svět, na který Vás chci zavést... svět dalece rozdílnýí od toho našeho, ale ten, který by mohl skrývat život. Jestli ano, tak potom bude úplně odlišný od toho, který jsme kdy předtím viděli. Mraky a mlha úplně zakrývá povrch titanu, Saturnova obrovského měsíce. Titan mi tak trochu připomíná domov. jako Země, má atmosféru, která je z většiny dusík. Ale je čtyřikrát hustější. Titánův vzduch nemá vůbec žádný kyslík.

A je tam daleko chladněji, než kdekoliv na Zemi. Ale i tak.... se tam chci vydat. Musíme sestoupit skrze několik kilometrů smogu před tím, než se budeme vůbec moct podívat na povrch. Ale pod tím se skrývá podivně známá krajina. Titan je jediný svět ve sluneční galaxii, kde kdy prší. Má řeky a pobřeží. Titan má tisíce jezer. jedno z nich větší, než Hořejší jezero v severní Americe. Výpary, které stoupají z jezera se kondenzují a znovu padají zpět v podobě deště.

Déšť naplňuje řeky v krajině vytvářejí údolí, přesně jako na Zemi. Ale s jedním velkým rozdílem. Na Titanu nejsou moře a řeky z vody ale z metanu a etanu. Na zemi jsou tyto molekuly z Přírodních plynů. Na mrazivém Titanu, jsou tekuté. Titan má spoustu vody, ale všechna je zmražena tvrdě jako skála. Popravdě, krajina a hory jsou hlavně ze zmrzlého ledu. Ve stovkách stupních pod nulou, Titan je daleko chladnější, aby kdy voda byla tekutá.

Od dob Carla Sagana se astrobiologové zajímali, zda-li by život mohl plavat v titánově uhlovodíkových jezerech. Chemická základna pro takovýto život by musela být zcela odlišná od toho co známe. Všechen život na Zemi závisí na tekuté vodě. Ale titánův povrch žádnou takovou nemá. Ale umíme si představit další druhy života. Mohli by tam být stvoření, která vdechují vodík namísto vzduchu. A vydechují metan namísto oxidu uhličitého.

Mohli by používat ethyn namísto cukru, jako zdroj energie. Jak bychom mohli zjistit jestli tato stvoření, vedou skrytou říší pod temnými olejovými vlnami? Potápíme se hluboko do krakenova moře, pojmenováno po mytickém monstru severního moře. I kdyby tam nějaké bylo, pravděpodobně by jsme ho nemohli vidět. Je takové temno. Kdyby jste vzali všechen olej a přírodní plyn na zemi, pojalo by to pouze malinkou část Titanových zásob.

Zapněme světla. nyní jsme 200 metrů pod povrchem. Viděli jste něco? Támhle, u toho průchodu. Možná, že to byla jenom má představivost. Asi se budeme muset ještě jednout vrátit, jestli to chceme vědět jistě. Ještě vám chci říct, jeden poslední příběh. A je to, ten největší příběh, který kdy věda vyprávěla. Je to příběh života, na našem světě. Vítejte na Zemi, před čtyřma miliardami let. Tohle, byla naše planeta před životem.

Nikdo neví, jak život začal. Většina z důkazů z té doby byla zničena, dopady a erozemi. Věda pracuje na hranici mezi znalostmi a nevědomosti. Nebojíme se přiznat toho, že nevíme. Není to žádná ostuda. Jediná ostuda je, předstírat, že máme všechny odpovědi. Možná, že někdo kdo toto sleduje, bude první, kdo vyřeší záhadu, jak na zemi začal život. Důkaz, od žijících mikrobů naznačuje, že nejstarší předkové preferovali vysoké teploty.

Život na zemi mohl povstat z horké vody kolem ponořených vulkanických vývěrů. V původní Cosmos sérii, Carl Sagan vystopoval nepoškozené vlákno, které se roztahovalo přímo od jednobuněčného organizmu což je skoro před čtyřma miliardami let... až k tobě. Čtyři miliardy let ve 40 sekundách. od stvoření, která teprve rozeznají den od noci k bytostem, které prozkoumávají vesmír. Tohle jsou věci, které molekuly dělají, když je jim dáno 4 miliardy let evoluce.

KOSMOS Vesmírná odysea
Naše zrození provází záhada, která nás obklopuje nejméně od doby co se z nás stali lidé. Probudili jsme se na tomto nepatrném světě pod hvězdnou pokrývkou jako opuštěné dítě zanechané na prahu bez vzkazu vysvětlujícího kde jsme se vzali, kdo jsme a jak vznikl náš vesmír. A bezradní, když přijde na ukončení naší kosmické izolace. Na to všechno musíme přijít sami. Naší nejsilnější stránkou je inteligence.

Obzvlášť náš dar rozpoznávání vzorů, který se zdokonalil během věků evoluce. Ti, kteří rozeznali kořist od predátora, a jedovaté rostliny od těch poživatelných, měli větší šanci na přežití a rozmnožování. Přežili a předali dále své geny pro rozpoznávání vzorů, které se projevily jako obrovská výhoda. Kultury celého světa vzhlížely ke stejným hvězdám a nalézaly v nich rozdílné obrazce. Tento dar rozpoznávání jsme aplikovali na přírodu, abychom mohli číst v hvězdném kalendáři.

Tyto zprávy vepsané ve hvězdách řekly našim praotcům a pramatkám kdy se utábořit a kdy se vydat na cestu. Kdy migrují stáda zvěře, kdy přijdou deště a chlad. A kdy se na čas usadit. Když vypozorovali spojení mezi pohybem hvězd a pravidelnými změnami v životě na Zemi, přirozeně pochopili, že to, co se děje tam nahoře musí být určeno nám tady dole. Dává to smysl, že ano? Kdyby nebe bylo kalendářem, a někdo na něj přilepil lístek, co jiného by to bylo, než vzkaz?

A tak když byl nebeský pořádek náhle narušen zjevením letící komety, brali si to osobně. Můžeme jim to zazlívat? Tehdy nemohli přijít na jiné logické vysvětlení takového jevu. Bylo to dlouho předtím než si kdo představoval Zemi jako rotující planetu s nakloněnou osou obíhající kolem Slunce. Všechny starobylé civilizace udělaly stejnou chybu. Vnímaly kometu jako zprávu seslanou bohy. Nebo jedním určitým bohem.

A téměř bez výjimky naši předkové předpokládali, že to není dobrá zpráva. Je jedno, jestli jste byl starobylý Azték, Anglosas, Babyloňan nebo Hind. Komety byly předpovědí zkázy. Jediné, v čem se lišily byla podoba nadcházející pohromy. "Dis-aster," z řeckého výrazu pro "zlou hvězdu." Pro Masaje z východní Afriky znamenala kometa hladomor. Pro lid kmene Zulu na jihu znamenala válku. Eghapským ze západu přinášela nemoci.

Pro Djagy se Zairu hlavně neštovice. Jejich sousedům, Lubům, kometa předpovídala smrt vůdce. Staří Číňané byli pozoruhodně systematičtí. Asi od roku 1400 př. n. l. začali zaznamenávat přelety komet. Kometa se třemi ocasy znamenala pro stát katastrofu. Kometa se čtyřmi ocasy znamenala příchod epidemie. Lidský talent pro rozpoznávání vzorů je dvousečná zbraň. Obzvlášť dobře si vedeme v rozpoznávání vzorů tam, kde žádné nejsou.

Říkáme tomu "rozpoznávání falešných vzorů." Toužíme po důležitosti. Hledáme známky toho, že naše osobní existence má pro vesmír zvláštní význam. A to natolik, že se všichni příliš horlivě snažíme oklamat sebe i ostatní, aby viděli obraz na spáleném toastu nebo znamení shůry v kometě. Dnes přesně víme odkud se komety berou a z čeho jsou tvořeny. Naše loď představivosti, poháněná stejnou měrou vědou a zázrakem nás přenese kamkoli v čase a prostoru.

Je rychlejší než světlo a činí viditelným i to, co vidět nelze. Nese nás do záhadné říše, která je od Slunce vzdálená jeden světelný rok. Co je to za roj světů? Byl snad uspořádán mimozemšťany? Ne. Pouze gravitací. Toto jsou sněhy minulosti. Putující hory z ledu a kamene. Zachovalé zbytky ze vzniku sluneční soustavy. Nazývá se to Oortův oblak po Janu Oortovi, nizozemském astronomovi, který předpověděl jeho existenci v roce 1950.

Pokoušel se o vyřešení paradoxu. Existuje mnoho způsobů zániku komet. Jelikož křižují oběžné dráhy planet, často se s nimi střetávají. Komety jsou z velké části z ledu, tudíž pokaždé, když se přiblíží ke Slunci, část se jich vypaří. A po několika tisících přiblížení všechen jejich led zmizí a z komety se stává asteroid. Komety mohou být vymrštěny ze sluneční soustavy do volného vesmíru. A přesto se vracejí.

Oort spolu s dalšími astronomy si položili otázku "Odkud se všechny ty komety berou?" Oort vypočítal rychlost, s jakou se objevují nové komety a usoudil, že Slunce musí obklopovat rozlehlý kulovitý roj napříč několika světelných let. Oortovo vysvětlení je stále rozšířené i přes všechny objevy, které jsme o kometách a sluneční soustavě během posledních desetiletí učinili. A přesto Oortův oblak ještě nikdo nikdy neviděl. Ani jsme nemohli. Je tam tma.

A každá kometa má ke své sousedce tak daleko jako Země k Saturnu. Ale věda nám dává vlastní zvláštní schopnosti. Janu Oortovi dala dar proroctví. Oort byl taktéž první, kdo správně odhadl vzdálenost Slunce od středu naší galaxie. Zjištění, kde v Mléčné dráze se nacházíme je velmi důležité. Naše hvězda je od středu vzdálená asi 30 000 světelných let. Oort byl rovněž první kdo použil radioteleskop ke zmapování spirální struktury galaxie.

Objevil, že ve středu naší galaxie probíhaly mocné exploze. První náznak, že by se tam mohla skrývat obrovská černá díra. Co o nás vypovídá fakt, že známe jména masových vrahů, aniž bychom kdy slyšeli o Janu Oortovi? Oortův oblak je tak obrovský, že jedné jeho kometě trvá jediný oběh Slunce asi milion let. Tady na vzdáleném okraji sluneční soustavy může i nejmenší vychýlení hvězdnou gravitací osvobodit některé komety z gravitačního sevření Slunce.

Některé komety jsou vymrštěny ze sluneční soustavy, aby bloudily v mezihvězdném prostoru. Avšak ostatní čeká jiný osud. Tato se řítí ke Slunci a volným pádem, který trvá stovky tisíc let nabírá rychlost. Když ji gravitace Neptunu opět pošťouchne, čímž změní její kurz. Mocný Jupiter, po Slunci nejobjemnější objekt naší sluneční soustavy, přitáhne kometu a svou obrovskou gravitační silou ji přinutí odbočit.

Když naše kometa doputuje do vnitřní sluneční soustavy, opéká ji teplo ze Slunce. Začíná nádherná proměna. Pustý temný ledovec se rozzáří a vytvoří ocas. Tyto vrstvy vypráví příběh o tom, jak byla kometa asi před čtyřmi miliardami let stvořena. Během 40 000 generací člověka se musela na nebi objevit zářivá kometa aspoň 100 000krát. V tu dobu jsme je mohli pouze udiveně sledovat jako vězni Země neschopní hledat vysvětlení jinde než ve vlastním pocitu viny a strachu.

Pak ale přátelství dvou mužů vedlo k trvalé revoluci v lidském myšlení. Isaac Newton a Edmond Halley to nemohli vědět, ale jejich spolupráce nás nakonec osvobodila z našeho dlouhého uvěznění na tomto malém světě. Kometa spatřená roku 1664 vyvolala napříč Evropou panickou hrůzu, která se zdála být oprávněná, když krátce poté udeřil mor a velký požár Londýna. Támhle je s dlouhými krvavými vlasy hvězda zářící, jenž ohrožuje masy hladomorem, morem a válkou.

Smrt princům káže, království zaplní kříže, všechny statky zažijí hoře, pastevcům přinese nemoci, farmářově úrodě nebude pomoci, námořníkům počasí nedopřeje a města zažijí nepokoje. Avšak jedno dítě se komety ani v nejmenším nezaleklo. V něm vzbuzovala údiv. Jako my všichni byl Edmond Halley od malička zvědavý. No teda! Měl štěstí, že jeho otec podporoval jeho zvídavost. Kupoval mu nejlepší vědecké přístroje a dokonce financoval jeho výpravu, která měla za cíl vytvořit první přesnou hvězdnou mapu jižní hemisféry.

Ve 20 letech Halley opustil Oxford a odplul na Sv. Helenu, ostrov pod rovníkem u západního pobřeží Afriky. No teda. Problém byl však v tom, že nikdo Halleymu neřekl, že počasí na Sv. Heleně bývá často mizerné. Trvalo mu 12 uzoufaných měsíců, než spatřil dost jižních hvězd na celou mapu. Bohové a hrdinové starého Řecka nyní doprovázely mýtické obrazce nového světa a doby - tukan, kompas, rajka. Když se Halley vrátil domů s druhou polovinou hvězdného nebe, jeho mapa byla senzací.

Od teď se obchodníci a objevitelé mohli řídit hvězdami viditelnými z každého místa na Zemi. Tehdy byla Londýnská Královská společnost celosvětovou jedničkou ve vědeckých objevech. Její moto, "Nullius in verba," shrnuje základ vědeckého bádání. Znamená to "přesvědč se sám." Jinými slovy "zpochybňuj autoritu." Halleyho hvězdné mapy zaujaly správce experimentů společnosti. Ukázal bych vám jej, kdybych mohl. Ale žádný portrét Roberta Hookea z jeho doby se nezachoval.

Pouze slovní popisy jeho současníků. Říkali, že byl "pokřivený, shrbený, ošklivý." Byl možná nejvynalézavějším člověkem, jaký kdy žil. A navzdory jeho vzezření byl nejžádanějším večírkovým hostem v celém Londýně. Proč? Hookeova neukojitelná zvídavost pokrývala naprosto vše. Hooke objevil zmenšený vesmír, pro který stále používáme název, který vymyslel - buňka. Hooke objevil buňku, když pozoroval kousek korku jedním z jeho vlastních vynálezů - mikroskopem.

Předpověděl aspekty Darwinovy evoluční teorie téměř 200 let před jejím vznikem. Hooke také vylepšil dalekohled. Jeho kresby astronomických objektů, které pozoroval svědčí o jeho obdivuhodné přesnosti. Poté, co velký požár zničil roku 1666 centrální Londýn, Hooke se spojil s architektem Christopherem Wrenem, aby společně navrhli a přestavěli město. Hooke byl přední experimentátor své doby. Za pomoci pružiny objevil zákon pružnosti, dnes známý jako Hookeův zákon.

Zdokonalil kompresor, vrchol tehdejší technologie, a použil jej k experimentům s dýcháním a zvukem. Také experimentoval s marihuanou. Na schůzi Královské společnosti se zmínil, že jeho přítel, lodní kapitán, s ní experimentoval tak často, že se není čeho bát. Možná jen záchvatu smíchu. Avšak drogou, kterou si Anglie v 17. století oblíbila byla káva. Po celém Londýně vyrostly kavárny. Sem si lidé chodili předávat novinky, uzavírat obchody a diskutovat o nápadech.

Kavárna byla oázou rovnosti ve společnosti posedlé rozdělením na třídy. Tady se chuďas nemusel vzdát židle ani svého názoru ve prospěch bohatýra. Byla to tak trochu laboratoř demokracie. V této kofeinem prosycené atmosféře Se Halley a Hooke sešli s Christopherem Wrenem, aby diskutovali o velké záhadě. Proč se planety pohybují právě takto? Astronom Johannes Kepler předvedl asi o 80 let dříve, že oběžné dráhy planet kolem Slunce nejsou dokonalé kruhy, ale elipsy.

A že čím blíže je planeta Slunci, tím rychleji se pohybuje. Proč? Mohla mít tuto změnu pohybu na svědomí nějaká neviditelná síla obklopující Slunce? A jestli ano, jak to funguje? Existuje jednoduchý matematický vzorec, který by to shrnul? Možná něco jako Hookův zákon pružnosti? Možná. Ale ať se snažil sebevíc, nemohl tomu Christopher Wren přijít na kloub. Zkusil jsem co šlo. Je to nad mé síly. Dám 40 šilinků člověku, který to vyřeší.

Sem s nimi, pane Wrene. Už jsem to vypočítal. Halley byl unešen. Ukažte nám to, pane Hookeu. Ale měsíce ubíhaly a Hooke stále nic nepředvedl. Nedokázal to vypočítat. Nikdo z nich. Halley už měl dost Hookeových výmluv. Věděl, že někde musí být někdo, kdo by to zvládl. Co takhle ten matematik z Cambridge? Chytrý chlapík. Už před lety našel odpovědi na zásadní otázky týkající se světla a to mu bylo teprve 22. A vynalezl zrcadlový dalekohled. Podivín.

Před nějakým časem se uchýlil o ústraní, po handrkování se s Hookem ohledně jeho objevů o světle. Hodně se ho to dotklo a od té doby se schovával v Cambridge. Halley si říkal, jestlipak by tento zvláštní a podle všeho nesmírně složitý muž mohl uspět tam, kde Hooke a ostatní selhali. Co však nevěděl, co v té době nikoho ani nenapadlo, byl rozsah, v jakém bude svět navždy změněn po tom setkání jednoho srpnového dne roku 1684.

Isaac Newton se narodil v Anglii na Boží hod 1642. Jeho otec byl mrtev než vůbec otevřel oči. Matka jej opustila, když mu byly tři a nevrátila se, než mu bylo 11. Vrátila se však s novou rodinou a manželem. Otčímem, kterým Isaac Newton pohrdal. Newton utíkal od mizerného rodinného života ke své vášni - porozumění jak věci fungují. Obzvláště sama příroda. V roce 1661, nastoupil mladý talentovaný Isaac do Trinity College na univerzitě v Cambridge, kde byl považován za podprůměrného studenta.

Neměl přátele ani milující rodinu, která by mu poskytla lásku či podporu. Newton byl uzavřený do sebe, izolovaný ve svém pokoji, kde studoval starověké řecké filozofy, geometrii a jazyky a hloubal nad otázkami podstaty hmoty, prostoru, času a pohybu. Tento nadějný vědec byl zároveň vášnivým mystikem. Newton věřil, že tajná věda nazývaná alchymie, známá pouze úzké skupině starověkých filozofů, čekala na své znovuobjevení.

Doufal, že se naučí jak přeměnit obyčejné kovy ve stříbro a zlato a možná dokonce jak uvařit elixír života, klíč k nesmrtelnosti. Byl také posedlý hledáním skrytých zpráv v textu Bible. Procházel překlady do několika různých jazyků v naději na dešifrování zakódovaných instrukcí od Boha. Ve snaze objevení data druhého příchodu Krista prováděl složité výpočty. Jeho celoživotní výzkum v oblasti alchymie a biblické chronologie nikdy nikam nevedl.

Když Halley toho osudného dne našel Newtona, žil v podstatě jako poustevník. Newton se skryl před 13 lety, poté, co jej Robert Hooke veřejně obvinil, že si přivlastnil jeho průlomovou práci o světle a barvách. Ve skutečnosti to byl Isaac Newton kdo vyřešil záhadu světelného spektra, ne Robert Hooke. Utržil bolestivou a hlubokou ránu, a tak se Newton rozhodl, že už se nikdy nepodrobí takovému veřejnému ponížení.

Sire, předpokládám, že si nevzpomínáte na naše setkání před několika lety. Ano, pane Halley. Nerad vás obtěžuji. Vynechte formality a mluvte k věci. Mluvil jsem s našimi přáteli, panem Wrenem a panem Hookem. Ten mizera Hooke není můj přítel. Jistě, chápu, sire. Jde však o to, že jsme probírali zapeklitou otázku pohybu planet. Shodli jsme se, že jakási přitažlivá síla ze Slunce řídí pohyb planet.

Předpokládáme, že musí existovat nějaký matematický vzorec, který by popsal, jak se tato síla mění se vzdáleností. A jelikož máte takový talent... Ano, ano, gravitační přitažlivost se vzdáleností slábne. Proto se planety pohybují v elipsách. Ale sire, jak to můžete vědět? Asi před pěti lety jsem to vypočítal. Prosím vás, ukažte mi to. Ten výpočet je tady někde. No, to je jedno. Přepracuji jej a určitě vám to pošlu. To je ohromné! Proč jsme o tom nemluvili již dříve?

Newton si velice dobře pamatoval co mu Hooke provedl, když naposledy předložil nápad. Zrovna když Halley možná začínal zvažovat, jestli Newton blafoval jako dříve Hooke, dorazil poslíček s obálkou od Newtona. Toto jsou úvodní stránky moderní vědy se svou všezahrnující vizí přírody a univerzálními zákony pohybu a gravitace nejen na Zemi, ale i ve vesmíru. Halley spěchal zpátky do Cambridge. Pane Newtone, snažně vás prosím, zapracujte tohle všechno co nejdříve do knihy.

Ujišťuji vás, že to Královská společnost vydá. Naskytl se ovšem malý problém. Souhlasím, že pan Newton vytvořil mistrovské dílo. Ačkoli obávám se, že Královská společnost nemá... no, bohužel, Historie ryb zrovna nesplnila naše finanční očekávání. Je to působivá kniha. Velmi srozumitelná. Opravdu. Je plná umných ilustrací ryb. Zklamání z prodeje vedlo k většímu problému. Královská společnost v podstatě vyplýtvala na Historii ryb svůj celoroční rozpočet.

Ve skutečnosti měli tak málo peněz, že zaplatili chudákovi Halleyovi kopiemi své nejhůře prodávané knihy. Bez peněz na tisk Newtonovy Principie zůstávala vědecká revoluce odložena na neurčito. Bez Halleyovy heroické námahy by možná Newtonovo odložené dílo nikdy nespatřilo světlo světa. Avšak Halley si postavil hlavu a byl skálopevně odhodlán předvést Newtonova génia světu. Svět před vědou ovládaný strachem byl na pokraji revoluce.

Všechno záleželo na tom, zda bude Edmond Halley schopen představit Newtonovu knihu světu. Halley se rozhodl nejen editovat Newtonovu knihu, ale dokonce ji i vydat na vlastní náklady. Newton dokončil první dva díly, ve kterých rozvrhl matematický rámec pro fyziku pohybu. Třetí díl by jednou provždy určil vítěze sázky z kavárny. Newton aplikoval své principy, aby vysvětlil všechny známé pohyby Země, Měsíce a planet. Naneštěstí se vyskytl problém.

Halley na sebe nyní vzal i roli Newtonova psychoterapeuta. Isaacu, obávám se, že pan Hooke požaduje, aby v předmluvě třetího dílu bylo poděkování. Ale to tam je. Děkuji v něm jemu, panu Wrenovi a vám, že jste mě pobídli, abych znovu promyslel astronomické nesrovnalosti. Pan Hooke po celém Londýně prohlašuje, že jste zákon přitažlivosti převzal od něj. Cože? Ten malý zákeřný... Nikdy! Radši bych třetí díl spálil, než abych jej vystavil takové lži.

K čertu s Hookem. Brzy upadne v zapomnění, zatímco vaše myšlenky budou stále velebeny. Další kopie té strašné knihy? Kam je všechny dáme? Drahá Mary, už jsme o tom mluvili. Královská společnost mi jimi platí. Nic jiného nemají. Kdyby jen byli pan Hooke a pan Newton více jako ty. Halley a Wren se rozhodli konfrontovat Hookea a jeho falešná tvrzení. Říkám vám, že ten zákon je můj! Prokázal jsem ho dřív. Pak nám tedy předlož důkaz. Ať to vidíme sami.

Čekali jsme na něj dost dlouho. Bude vám muset stačit mé slovo. Prázdná tvrzení možná platí jinde, ale tady ne. Vzmužte se nebo zklapněte pane Hookeu. Zatracený Newton. Za to mi zaplatí. Kdyby nebylo Edmonda Halleyho, Newtonova skvělá kniha by nikdy nebyla představena, napsána ani vytištěna. Dobře. No a? Co to pro nás znamená? Co je na tom? Když se Isaac Newton narodil v tomto domě roku 1642, svět byl velmi odlišný.

Každý se díval na dokonalost pohybu planet po obloze s hodinářskou přesností a chápal to jako práci mistra hodináře. Jak jinak to vysvětlit? V jejich fantazii si dokázali představit jediný způsob, jak by to mohlo fungovat. Jejich jedinou odpovědí byl Bůh. Z důvodů nám nepochopitelných Bůh prostě stvořil sluneční soustavu takto. Ale takové vysvětlení jen zavírá dveře. Nevede k dalším otázkám. A náhle přišel Newton, zbožný muž a zároveň génius.

Dokázal zapsat přírodní zákony v dokonalých matematických souvětích. Vzorce, které platily univerzálně pro jablka, měsíce, planety a mnoho dalšího. Jednou nohou stále ve středověku si Isaac Newton představil celou sluneční soustavu. Newtonovy zákony gravitace a pohybu odhalily, jak Slunce drží v zajetí vzdálené světy. Jeho zákony smetly potřebu mistra hodináře, který by stál za precizností a krásou sluneční soustavy. Oním hodinářem je gravitace.

Hmota se řídila příkazy zákonů, které jsme objevili přestože je Bible nezmiňuje. Newtonova odpověď na otázku proč vypadá sluneční soustava právě takto, otevřela cestu nekonečnému počtu otázek. Principia náhodou také obsahuje vynález počtů a první solidní teoretickou základnu pro ukončení našeho uvěznění na Zemi. Vesmírné cestování. Newton si představoval výstřel z děla se stupňující se silou.

Usoudil, že s dostatečnou rychlostí se dají pouta gravitace překonat a dělová koule by se dostala na oběžnou dráhu Země. Tím se změnilo všechno. Newtonova Principia Mathematica nás osvobodila jinak. Nalezením přírodních zákonů, které řídí příchody a odchody komet. rozťal pouta spojující pohyby nebes a naše starověké obavy. Kdyby Halley nestál po celá ta léta po Newtonově boku, možná by si jej svět pamatoval pro jeho vlastní úspěchy a objevy.

Avšak jediná věc, která v souvislosti s ním napadne většinu lidí je kometa. Je ironické, že objevení komety je jednou z mála věcí, která se Halleymu nikdy nepovedla. Poté, co byla vydána Principia, Halleymu poručil jeho král, aby vedl tři vědecké výpravy a aby vyřešil navigační problémy britského námořnictva. Halley využil této příležitosti k vytvoření první mapy magnetického pole Země. Navíc byl i obchodník.

Halley zdokonalil potápěcí zvon a svůj vynález použil ke slibné obchodní záchranné operaci. Dr. Halley už to má za sebou. Už je tam dole nejmíň tři hodiny. Aby neriskoval životy ostatních, Halley svůj vynález testoval na vlastní kůži. Od našeho ponoření to jsou čtyři hodiny. Na deset sáhů to není špatné. Vymyslel meteorologickou mapu. A symboly, kterými zaznačil převládající větry se dodnes používají.

Halley položil základy vědy zkoumající statistiku obyvatel. Jak? Porovnal počet narození, sňatků, úmrtí, a populace Londýna a Paříže. Musel odkrokovat obvod celé Paříže, aby zjistil přesné rozměry města. Došel k závěru, že jelikož téměř polovina všech párů nemůže zplodit potomky, kteří sami přežijí a rozmnoží se, aby byl zachován stav populace, musí každý sezdaný pár mít čtyři děti. A byl to právě Edmond Halley, kdo nám dal skutečný rozměr sluneční soustavy.

Přišel na chytrý způsob jak zjistit vzdálenost Země od Slunce. To zahrnovalo pečlivé měření času, za jaký planeta Venuše protla celý Sluneční kotouč. 27 let po Halleyho smrti uskutečnil kapitán James Cook první výpravu na Tahiti za účelem otestování Halleyovy metody během přesunu Venuše před Sluncem. Za použití zvláštního filtru, který mu chránil zrak před poškozením přímým pohledem do Slunce, pro nás Cook a jeho muži zjistili, že Slunce se nachází 149,6 milionů kilometrů od Země.

Halley si jako první uvědomil, že takzvané "stálé" hvězdy nejsou vůbec stálé. Jak to udělal? Pečlivě studoval pozorování nejjasnějších hvězd starými řeckými astronomy. A porovnal jejich postřehy s vlastními, které učinil o 1 800 let později. Proč si toho nikdo nevšiml dříve? Halley zjistil, že se to projeví jen když mezi pozorováními uplyne dost dlouhá doba. Je těžké pozorovat pohyb objektů, které jsou tak vzdálené.

A hvězdy jsou tak daleko, že byste je museli sledovat staletí, než byste si jejich pohybu vůbec všimli. Halley objevil první vodítko k úchvatné realitě, že všechny hvězdy se pohybují, míjejí se, stoupají a klesají jako na kolotoči v rytmu Newtonovského tance kolem středu naší galaxie. A ano, zpátky ke kometě. Co byli zač ti nádherní nebeští návštěvníci, kteří se čas od času a bez varování objevili?

Halley se dal na řešení té záhady jako kterýkoli detektiv tím, že shromáždil všechna věrohodná svědectví. Nejstarší přesná pozorování komety jaká Halley objevil, byla učiněna v Konstantinopoli Nikephorosem Gregorasem, byzantským astronomem a mnichem v červnu 1337. Halley se hnal za každým astronomickým pozorováním komet zaznamenaném v Evropě mezi roky 1472 a 1698. A nezapomínejme, že neexistovalo nic jako vyhledávač nebo počítač.

Halley byl vyzbrojen pouze svými knihami a myslí. Teď přichází ta těžká část. Halley musel vzít všechna pozorování komet a najít jejich cestu vesmírem. Do té doby byl Newton jediný, kdo aplikoval jeho nové zákony na astronomické otázky. Díky využití matematické přesnosti Halley objevil, že komety obíhají kolem Slunce po dlouhých eliptických drahách. A byl první, kdo přišel na to, že komety spatřené v letech 1531, 1607, a 1682 byly ve skutečnosti jedna.

Jediná kometa, která se vracela každých 76 let. V ohromném příkladu skutečného rozpoznávání vzorů předpověděl, že ji bude možné spatřit za více než 50 let. Po tisíciletí byly komety rekvizitami mystiků, kteří je považovali za pouhé předzvěsti událostí. Halley rozdrtil jejich monopol. Porazil je v jejich vlastní hře. Hře, kterou nikdy předtím žádný vědec nehrál. Předpověď. A nijak se ze své sázky nevykrucoval.

Jako když Babe Ruth předpovídal kde v hledišti skončí jeho další home run. Halley si rozhodně stál za tím, že se kometa objeví koncem roku 1758, v určité části oblohy sledujíc určitou trasu. Mystikové těžko kdy pronesli předpověď, která by měla byť jen blízko takové přesnosti. To je Halleyova kometa. Tady na okraji sluneční soustavy nevypadá nic moc. Jen velká hrouda ledu a kamene ve vesmíru.

To proto, že za oběžnou drahou Neptunu, téměř pět miliard kilometrů od Slunce, vedou komety velmi klidný život. Jakmile dosáhne vzdáleného konce své dráhy, zpomalí natolik, až jí Slunce nedovolí se víc vzdálit. Pak započne svůj dlouhý pád zpět do nitra sluneční soustavy. Halleyova kometa je ve volném pádu kolem Slunce. Všechno v naší sluneční soustavě - Země, Měsíc, ostatní planety, komety, asteroidy, to všechno padá kolem Slunce.

Gravitace táhne planety ke Slunci, ale díky jejich orbitální hybnosti neustále obíhají kolem něj a nikdy do něj nespadnou. Robert Hooke zemřel o mnoho let dříve, k čemuž mu dopomohlo zdraví zničené škodlivými zlozvyky. Denně užíval pelyněk, opium a rtuť. O několik měsíců později byl Newton zvolen, aby jej nahradil na pozici prezidenta Královské společnosti. Říká se, že Hookeův portrét kdysi visel na těchto zdech. Halley žil déle a uskutečnil mnohé další úchvatné objevy.

Pracoval až do své smrti v 85 letech. Jeho poslední čin bylo požádání o číši vína. S potěšením ji vypil a naposledy vydechl. Mnozí věří, že během právě takové noci se Isaac Newton Robertu Hookeovi konečně pomstil. Halleyovo proroctví však nebylo zapomenuto. O 50 let později, když nastala chvíle předpovídaného přiblížení, astronomové z celého světa soupeřili o to, kdo ji spatří jako první. Nebyli zklamaní. Od té doby ji vítali zpět každých 76 let.

Když se Halleyova kometa vrátí na naše nebe, sluneční svit ohřeje led na jejím povrchu a zase jednou uvolní cestu prachu a plynům uvězněným uvnitř. Halleyova kometa nás naposledy navštívila v roce 1986. A pokud toto sledujete v roce 2061, pak víte, že se vrátila. Pociťte obdiv rovný těm, kteří přišli před vámi a nic z jejich obav. Newtonovy zákony umožnily Edmondu Halleymu nahlédnout 50 let do budoucnosti a předpovědět chování jedné komety.

Vědci se těmito zákony řídí nepřetržitě a zpřístupňují s jejich pomocí cestu na Měsíc a dokonce za naši sluneční soustavu. Dítě v košíku se učí chodit a poznávat kosmos. Což mě přivádí k poslednímu proroctví. Jen za pomoci Newtonových gravitačních zákonů můžeme my astronomové s jistotou prohlásit, že za několik miliard let se naše domácí galaxie Mléčná dráha spojí s naší sousední galaxií Andromedou.

Jelikož vzdálenost mezi hvězdami je v porovnání s jejich velikostí tak obrovská, jen málo hvězd v každé galaxii, jestli vůbec nějaké, se střetnou. Jakýkoli život na planetách v tak vzdálené budoucnosti by neměl být ohrožen, ale užije si velkolepou, miliardy let trvající světelnou show. Půl bilionu hvězd tančících na hudbu poprvé slyšenou na jedné malé planetě mužem, který měl jediného skutečného přítele.

Vidět neznamená uvěřit.
Naše smysly nás mohou klamat. Dokonce i hvězdy nejsou to, co se zdají být. Vesmír, třebaže odhalený vědou, je podivnější než bychom si vůbec dovedli představit. Světlo, čas, prostor a gravitace se spikly, aby vytvořily realitu, která leží daleko za lidskou zkušeností. To je místo, kam zamíříme. Pojďte se mnou. V roce 1802 se za noci, jako je tato, procházel astronom William Herschel s svým synem Johnem po pláži na anglickém pobřeží.

Herschel byl vůbec první člověk, který nahlédl do hlubších vod kosmického oceánu. Tam zahlédl ten kouzelný trik, který světlo dělá s časem. Otče... věříte na přízraky? No ovšem, ano, můj synu! Vy, vy? Já jsem si myslel, že ne. Ó, ne, ne, nějaké přízraky v lidech. Ne... vůbec ne. Ale pohlédni můj chlapče, a spatříš jich plné nebe. Hvězdy, otče? Nerozumím. Každá hvězda je slunce, tak velká, tak jasná, jako naše.

Jen si představ, jak daleko od nás bys musel přesunout Slunce, aby se jevilo tak malé a slabé jako hvězda. Světlo z hvězd se šíří velmi rychle... rychleji než cokoli jiného... ale ne nekonečně rychle. Nějaký čas to zabere, než jejich světlo k nám dorazí. Od těch nejbližších to trvá roky. Od ostatních staletí. Některé hvězdy jsou tak daleko, že to jejich světlu zabere věky, než se dostane k Zemi. Než se světlo z některých hvězd sem dostane, ty už jsou mrtvé.

My ty hvězdy vidíme, jen jako jejich přízraky. My vidíme jejich světlo, ale jejich těla dávno, dávno zanikla. Johne, já jsem viděl dál zpátky v čase, než kdokoli přede mnou-- miliony let do minulosti. William Herschel byl první člověk, který pochopil, že dalekohled je stroj času. Nemůžem se dívat ven do kosmu, aniž bychom viděli zpátky v čase. Světlo za jednu sekundu projde 300 000 kilometerů, neboli 186 000 mil. To je téměř vzdálenost Země od Měsíce.

Takže Měsíc je vzdálen asi jednu světelnou sekundu. Když se příště podíváte na Měsíc, uvidíte jednu sekundu do minulosti. Sync and corrections by n17t01 www.addic7ed.com To Slunce... ve skutečnosti tam není. Vlastně další dvě minuty bude ještě pod obzorem. Výched Slunce je iluze. Zemská atmosféra ohýbá přicházející sluneční paprsky jako čočka nebo sklenice vody. Takže se nám obraz Slunce promítá nad obzor... ještě předtím, než tam fyzické Slunce opravdu je.

To Slunce za mnou je optický klam. O nic víc reálné, než leskoucí se obraz, jenž se vznáší v dáli nad pouštní silnicí za horkého dne. Slunečnímu světlu trvá asi osm minut, než dorazí k Zemi, takže Slunce je vzdálené osm světelných minut. Ze Země můžeme vidět Slunce jen jaké bylo před osmi minutami. A ještě jedna věc, Slunce vlastně vůbec "nevychází". To se otáčí Země, a my se točíme s ní.

Nemusí to tak vypadat, ale právě v tomto okamžiku, se pohybuji rychleji, než tryskové letadlo a také vy a všichni na Zemi. Zatímco jsem v tom, jakože horizontu... ten tu ve skutečnosti vůbec není. Neexistuje žádný okraj. Horizont je jen další iluze. Vzdálenost mezi Zemí a nejvzdálenější planetou Neptunem se mění, jak planety obíhají Slunce. Tuto cestu světlo vykoná v průměru za čtyři hodiny.

Takže Neptun, kterého vidíme, je pro nás na Zemi stále čtyři hodiny v minulosti-- čtyři světelné hodiny daleko. Ale vzdálenosti k planetám, a to i k té nejvzdálenější... jsou jen dětské krůčky na mnohem větší škále hvězd a galaxií. Jakmile opustíme bezprostřední okolí Slunce, bude potřeba změnit jednotku vzdálenosti ze světelných hodin na světelné roky. Světelný rok je měřítkem vesmíru.

Jeden jediný je téměř deset bilionu kilometrů, čili kolem šesti bilionu mil. Je to jednotka vzdálenosti, právě jako metr nebo míle. Je to vzdálenost, jakou světlo urazí za rok. Nejbližší hvězda ke Slunci, Proxima Centauri, je něco přes čtyři světelné roky od Země. Jak je to daleko, čtyři světelné roky? Kosmická sonda NASA Voyager, se pohybuje víc než 56 000 kilometerů za hodinu. Dokonce i při této úděsné rychlosti by Voyageru trvalo víc než 80 000 let, než by dosáhl nejbližší hvězdy.

A hvězdy z kupy Plejády, jsou vzdáleny 400 světelných let. Loď představivosti je vybavená velice neobvyklou schopností, jako jediná svého druhu, skutečně. Umožňuje nám, abychom viděli, co se děje, když světlo ze vzdálené hvězdy poprvé vyrazí na svou dlouhou cestu k Zemi. A když toto světlo, asi před 400 lety opustilo Plejády, Galileo se poprvé podíval svým dalekohledem. O pár let později se snažil změřit rychlost světla, ale nedokázal to.

Šel na to chytře, ale technika té doby nebyla na takové úrovni, že by změřila pohyb čehokoliv, co se pohybuje tak rychle jak světlo. Když se podíváme na Krabí mlhovinu ze Země, vidíme ji mnohem dál zpátky v čase. Krabí mlhovina byla kdysi hvězdným obrem, desetkrát hmotnějším než Slunce, než explodoval jako supernova. V jejím nitru je pulsar, zhroucená hvězda o velikosti města, rotující 30 krát za sekundu.

Tohle rotující magnetické pole pulsaru bičuje blízké elektrony k šílenství, urychluje je téměř na rychlost světla. Oni svítí s modrou září, která ozařuje úpony plynu, rozmotávající se ještě ze supernovy. Krabí mlhovina je asi 6 500 světelných let od Země. Podle některých mínění, je to věk celého vesmíru. Ale kdyby byl vesmír starý jen 6 500 let, jak bychom mohli vidět světlo z větších vzdáleností než je Krabí mlhovina? Nemohli bychom.

Světlo by nemělo dost času k tomu, aby se dostalo k Zemi odkudkoliv dál než 6 500 světelných let v libovolném směru. Pro světlo je to dost času, akorát tak na cestu přes malou část naší galaxie Mléčné dráhy. Věřit ve vesmír starý jen 6 000 či 7 000 let, je zhasnout světlo z většiny galaxií, neřku-li světlo ze všech 100 miliard zbývajících galaxií v pozorovatelném vesmíru. Střed naší Galaxie je asi 30 000 světelných let od Země.

Světlo, které dnes vidíme přicházet z jádra Mléčné dráhy, z něj odešlo... když naši předkové zdokonalili způsob, jak potlačit smrt... od dělání umění přes sílu, k inspiraci těch, co by přišli dlouho potom, co by byli pryč. Světlo, které vidíme přicházet z galaxie Sombrero je 30 milionů let staré. Naši předkové žili na stromech, když toto světlo vyrazilo. Vážili asi pět kilo a měli dlouhé ocasy. Ale i 30 milionů světelných let daleko, je to pořád v našem kosmickém dvorečku.

Tyto galaxie jsou částí kupy v Comě, vzdálené 320 milionů světelných let. Copak se to děje doma, kdy se světlo, které vidíte vydalo na cestu k Zemi? Žádné známé kontinenty, oceány či řeky. Naši vzdálení předkové jsou právě na odchodu z vody na souš. To je pěkně staré světlo, ale vůbec není nejstarší, které můžeme vidět. Nejstarší světlo je velice slabé, jakýsi mdlý přízrak v noci. Vidíte tu červenou skvrnku v kroužku?

To je jedna z nejstarších galaxií, jakou jsme kdy viděli. Díváte se na 13,4 miliardy let staré světlo hvězd, jak jej zachytil Hubbleův kosmický teleskop. To světlo přichází vůbec z první generace hvězd. A co se na Zemi děje v té době? Absolutně nic. Nebyla žádná Země, žádné Slunce, žádná Mléčná dráha. To by přišlo až za miliardy let. Když se pokoušíme hledět stále dál do vesmíru, dojdeme k tomu, co se zdá být konec vesmíru... ale ve skutečnosti... je to začátek času.

Země nás táhne. Naše životy jsou neúprosný boj s gravitací. Tohle děvčátko se snaží, jak nejlépe to jde, vylézt z gravitační studny. Od našeho prvního úsilí k naší definitivní kapitulaci, snažíme se překonat zemskou tíži. Narodíme se, žijeme a zemřeme v silovém poli-- takovém, které je skoro tak staré jako sám vesmír. A jak je starý? Pro představu stáří vesmíru 13.8 miliard let, jsme stlačili všechen kosmický čas do jediného roku v přehledném kalendáři.

Půlnoc 31. prosinec, je právě tento okamžik, právě teď. A 1. leden, je začínající čas. Vidíte ten žhnoucí zákal tam venku? To je záření, které zbylo po Velkého třesku, explozi, která vytvořila vesmír před 13.8 miliardami let. Právě teď jsme na samém okraji známého prostoru a času. Takže, co se stalo před Velkým třeskem? To nikdo neví. Z doby před tímto okamžikem se nedochoval žádný důkaz. Časem se dostáváme k pěkně šíleným nápadům ohledně toho, odkud se ten vesmír vzal.

Kde jsme ve vesmíru? V úplném středu. V pozorovatelném vesmíru, každý dostává zvláštní pocit. Bez ohledu na to, ve které galaxii žijete, při pohledu do vesmíru si připadáte, že jste v centru kosmického horizontu. Ale je to jen iluze. Ve skutečnosti žádný střed neexistuje, a kosmický horizont není skutečnější než obzor na moři. Přesně tohle dostanete, když máte konečnou rychlost světla ve vesmíru, který měl počátek v čase.

Několik set milionů let po Velkém třesku, se ohromná mračna vodíku a hélia zkondenzovala do prvních hvězd a galaxií. S těmito novými zdroji světla, skončilo ve vesmíru dlouhé období temnoty. Jak se vesmír dále rozpínal, kosmická evoluce se rozvinula do grandióznějších měřítek. Jak zanikly první generace hvězd, osely vesmír těžšími prvky, vhodnými k formování planet a koneckonců i života. Hmota a energie se vytvořily při Velkém třesku. Ale to není všechno.

Prostor a čas byly vytvořeny také, a všechny síly, které vážou hmotu, včetně gravitace. Isaac Newton objevil matematický zákon, který popisuje práci gravitace. S tímto zákonem mohl vysvětlit pohyby planet. O více než 100 let později William Herschel zjistil, že by gravitace mohla dělat mnohem víc. Johne, umíš udržet tajemství? Ano otče. Učinil jsem objev, a musím ho říct ještě další duši.

Gravitace, která nás poutá k Zemi-- stejná gravitace, jak ukázal Newton, která drží planety v jejich oběžných drahách-- zjistil jsem, že také ovládá vzdálené hvězdy. Otče... ale jak to můžete vědět? Dokážeš najít souhvězdí Lva? Tam. Výborně. Najdeš teď hvězdu, která připojuje lví hlavu k jeho tělu? Tamtu. Tato hvězda jsou ve skutečnosti dvě hvězdy tak blízko u sebe, že se jeví jako jedna. Sledoval jsem je mým dalekohledem dávno předtím, než jsi se narodil.

Tančí kolem sebe velmi pomalu. Pomaleji, než jakákoliv planeta pohybující se kolem Slunce. Mnoho hvězd, které dnes v noci vidíme, možná většina z nich, tančí s neviditelnými partnery. Nadvláda gravitace vládne celému nebi. O století dřív byl Isaac Newton pronásledován stejnou absencí mechanismu pro gravitaci. Jak se mohla vzdálená tělesa navzájem ovlivňovat přes prázdný prostor, aniž by se opravdu dotýkala?

Toto "působení na dálku," jak to on nazval, ho mátlo. V 19. století, Michael Faraday objevil, že jsme obklopeni neviditelnými silovými poli, která vysvětlila, jak gravitace pracuje. Jablko a Země se navzájem nedotýkají, ale pole mezi nimi existuje. Představoval si tyto siločáry gravitační síly vyzařující do prostoru z každého masivního tělesa-- Země, Měsíce, Slunce, všechno. Nyní byla odpověď na tu otázku, která mátla Newtona.

V roce 1865, James Clerk Maxwell oblékl Faradayovu myšlenku o polích elektřiny a magnetismu do hávu matematických vět. Zjistil, že se tato pole pohybují v prostoru vlnovitě. Když počítal, jak rychle se pohybují, vyšla mu rychlost světla. Začali jsme objevovat nitky kosmické tapisérie, ale zatím jsme nebyli schopni rozpoznat ten bohatý vzor, který utkal čas, světlo, prostor a gravitace.

Jak Albert Einstein pracoval v Berlíně na své teorii gravitace, měl portréty těchto tří mužů před sebou. Věděl, že stojí na na jejich bedrech. Před lety, jako mladík měl jakési jasnozření, které bylo jako otřes Země, jako nějaký představa o nich. A to se stalo jednou v létě v Itálii, když se zasnil. V létě roku 1895, obchod Einsteinova otce v Německu zkrachoval, a rodina se odstěhovala sem do severní Itálie.

Mladý Einstein miloval toulky po těchto cestách a dával volný průchod svému myšlení ke zkoumání. Kolem tohoto místa je něco nadčasového. Od doby Einsteinova snění se tu fakticky nic nezměnilo. Jednoho dne začal přemýšlet o světle, a proč tak rychle cestuje. V každodenním životě, pokaždé měříme rychlost pohybujícího se objektu vzhledem k něčemu jinému. Něco, co se podle všeho nepohybuje. Něco v kosmu, co není v pohybu.

Například, pohybuji se asi deset kilometrů za hadinu vzhledem k terénu. Ale jak jsem se již zmínil, zem je v pohybu. Země se otáčí rychlostí víc než 1 600 kilometrů za hodinu a zároveň obíhá Slunce rychlostí víc než 100 000 kilometrů za hodinu. A Slunce se v galaxii pohybuje rychlostí půl milionu mil za hodinu. A Mléčná dráha se vesmírem pohybuje rychlostí téměř jeden a půl milionu mil za hodinu. Ve vesmíru neexistuje žádné fixní místo.

Všechno je v přirozeném pohybu. Bylo to těžké i pro mladého Einsteina si představit nějakým prostým standardem měřit všechny ty vzájemné pohyby. Tohle je přesně ta knížka, která inspirovala Einsteina jako mladého chlapce. Dejte dítěti knihu a změní vám svět. Svým způsobem, i vesmír. Podívejte se do ní-- hned první stránka popisuje úžasnou rychlost elektřiny vodičem a světla prostorem.

Einstein si vzpomněl na to, co se jako nezletilec, dozvěděl z této knížky, a možná, poprvé, právě tady, se zajímal, jak by svět vypadal, kdyby jste mohli cestovat rychlostí světla. Čím víc o tom Einstein uvažoval, tím víc se stával neklidným. Pokud si představíte pohyb rychlostí světla, zdá se, že vám všude budou vyskytovat paradoxy. Einstein byl šokován, když si uvědomil, že hodně z toho, co bylo nekriticky přijato za správné, dokonce i největšími autoritami v oboru, bylo prostě a jednoduše špatně.

Při pohybu ve vysokých rychlostech, existují určitá pravidla, které se musí dodržet. Einstein tyto pravidla nazval "Principy relativity." Představte si mladou ženu, která právě profičela kolem nás na motorce, a představte si, že na své motorce jede vesmírem. Světlo se z pohyblivého objektu pohybuje stejně rychle, bez ohledu zda objekt odpočívá nebo je v pohybu. Její rychlost se nepřidá k rychlosti světla.

Světlo z její motorky se stále pohybuje rychlostí světla. Příroda přikazuje, "Nepřidávat nic k mé rychlosti světla." Také se žádný hmotný objekt nemůže pohybovat stejně nebo rychleji, než je rychlost světla. Ve fyzice není nic, co by vám zabránilo pohybovat se tak blízko rychlosti světla, jak je libo. 99.9% rychlost světla je pěkná, ale ať se sebeusilovněji snažíte, nikdy nedosáhnete té poslední desetinné čárky.

Pro realitu, která má mít odpovídající logiku, musí existovat nějaký kosmický limit rychlosti. To prásknutí od biče je způsobeno pohybem konce biče, který je rychlejší než zvuk. To způsobí rázovou vlnu, a na italském venkově miniaturní zvukový třesk. Hrom to dělá stejně tak, a taky i zvuk od přelétajícího nadzvukového letadla. Tak proč je rychlost světla nějaká větší bariéra, než rychlost zvuku?

To, že se zrovna světlo pohybuje asi milionkrát rychleji než zvuk není odpověď. A není to jenom nějaký inženýrský problém, jako stavba prvního nadzvukového letadla. Světelná bariéra je spíš fundamentální přírodní zákon, tak zásadní jako gravitace. Einstein našel svůj absolutní rámec pro celý svět, tento robustní pilíř mezi všemi vzájemnými pohyby uvnitř chodu vesmíru. Světlo se pohybuje stejně rychle, bez ohledu na to, jak rychle či pomalu se pohybuje jeho zdroj.

Rychlost světla je konstantní, vzhledem ke všemu ostatnímu. Dostihnout světlo nemůže vůbec nic. To zásadní u přírodních zákonů je, že jsou nezlomné. Věcí fyziků je odhalit tyto příkazy, ty, které se nemění od kultury ke kultuře nebo čas od času a platí opravdu v celém vesmíru. Proto, jak Einstein ukázal, komické věci se stávají blízko u rychlosti světla. Cestování blízké k rychlosti světla, je druh jakéhosi elixíru života, protože se vaše biologické hodiny vztažené k těm, které necháte za sebou zpomalí.

Tento jev může poskytnout nám lidem, kteří žijem jenom sto let, či tak nějak, praktický způsob pro cesty ke hvězdám, kde magická show prostoročasu dosahuje té pravé šílenosti. Astronom William Herschel v 19. století měl rád, když mohl sdílet divy vesmíru s jeho synem Johnem. Měl jsem jednoho přítele, velice chytrého chlapíka, astronoma a duchovního v Leedsu, jménem John Michell. Chudák zemřel, když jsi byl ještě dítě, Bůh dej pokoj jeho duši.

Měl za to, že některé hvězdy jsou neviditelné. Ony opravdu existují, ale nikdy se na ně nepodíváme. "Temné hvězdy," tak je Michell nazýval. Se vší úctou otče, váš přítel se mýlil. Pokud je nikdo nemůže vidět, jak potom můžeme vědět, že existují? Johne, viděl jsi toho muže, co tady zanechal ty stopy? No ovšem, že ne otče. Já ne. Ale víš, že existuje. John Michell je jedním z největších vědců, o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšeli.

Žil a pracoval v Anglii v 18. století. Jestli se vůbec někdy nechal portrétovat, tak ten už neexistuje. Nějaký jeho známý ho jednou popsal jako "malého mužíčka, černé pleti a tlustého." Michell si tu hvězdu představoval tak velkou, a tak masivní, že nic, dokonce ani světlo, by nemohlo uniknout z jejího gravitačního sevření. Dokážete najít temnou hvězdu? Vašima očima ji vidět nemůžete, ne přímo, ale může zanechat určité stopy na kosmickém pobřeží.

Michell si uvědomil, že bychom některou z těchto temných hvězd možná mohli objevit díky projevům jejich extrémní gravitace. Kdyby se náhodou poblíž nacházel menší, svítící hvězdný společník, pak by se ta hvězda jevila, že se pohybuje po těsné oběžné dráze kolem ničeho. Třebaže to vidět nemůžeme, víme, že něco hodně hmotného tam právě musí být. Jakási tmavá hvězda, čili to, co nazýváme černou dírou.

Co je černá díra, a jak vypadá, a co by jako mělo být uvnitř? Dostaneme se tam, ale nejprve si udělejme malou zastávku v mém rodném městě New Yorku, kde se mi vždycky zdálo, že je všechno v neustálém pohybu. Zde jsem prožil většinu svého života. Vždycky je tu něco nového k vidění. Ale jedna věc se nikdy nemění-- gravitace. Po uplynulých čtyřech a půl miliardách let je gravitace na Zemi stejná. Ale, co kdyby to dnes mohli změnit?

Jak nám Einstein ukázal, gravitace je zakřivení prostoročasu. Prostor se může rozpínat a smršťovat a bortit bez omezení. Pokud by velikost Země nebo její hustota byla i trochu jiná, byla by jiná i její gravitace. V tomto je nekonečná řada možností. Newyorčané se cítí jako doma v gravitačním tahu Země, zvaném "jedno g." Připusťme vypnutí gravitace na jedné z jeho ulic. Lidé a předměty, které byly právě v pohybu, se pustily do létání.

A teď, co když gravitaci obrátím, řekněme, na osm nebo devět g? Ze soucitu, nechejme vyklidit oblast. To je stejný počet g, které pocítí stíhací pilot při ostré otáčce. Pár minut pod tímto by vám neublížilo, ale nebylo by to příjemné. Ve 100 000 g, se pod svou vlastní vahou drtí i požární hydranty. Ale v milionech g, se dokonce i světlo uklání gravitaci. Světlo se sice pohybuje svou konstantní rychlostí, ale uniknout nemůže. Michellova temná hvězda... naše černá díra.

A ta nejbližší, může být blíž, než si myslíte. Ne každá hvězda se může stát černou dírou. Jen asi jedna z tisíce je dostatečně masivní. Ta nejbližší by mohla být tak do 100 světelných let od Země. Černé díry nejsou smyšlené kosmické vysavače pro science fiction. Nejdou kolem a nepolykají nic netušící světy. Musíte přijít k nim. Ale jestli to uděláte, pak by to mohla být ta poslední věc, kterou zažijete. Odolávali bychom několika milionům g gravitace.

Nezapomeňte, že to spolkne světlo. Budeme držet odstup. Když obří hvězda vyčerpá svoje jaderné palivo, už nemůže zůstat dost horká, aby zastavila vnitřní tah své vlastní gravitace. Nejhmotnější hvězdy se zhroutí do temnoty, zanechávaje za sebou jen svou gravitaci. Tato černá díra obestírá scvrklou mrtvolu hvězdného veleobra. Samotná hvězda se scvrkla do ještě něčeho menšího, než je tato temnota, jenom 64 kilometrů širokého.

Toto je první objevená černá díra-- Cygnus X-1. Jak jsme na Zemi vůbec přišli na něco tak malého a temného a tak vzdáleného? Podívali jsme se na to v jiném světle. Rentgenovém záření. V rentgenovém světle jsme ztratili z očí modrou hvězdu, protože teplota jejího povrchu je vlažná, jen 30 000 stupňů. Kdežto disk plynu kolem černé díry září brilantně v rentgenovém oboru na 100 milionů stupňů. Jak William Herschel objevil, mnohé hvězdy mají blízké společníky tvořící dvojhvězdný systém.

Ale jestli je v takovéto dvojici jeden člen obrovský a druhý kompaktní, menší hvězda může odčerpat a stravovat atmosféru z jeho většího sourozence. Tento neurotický vztah může trvat miliony let. Atmosféra větší hvězdy je nasávána do žhnoucího horkého akrečního disku, který rotuje kolem a po spirále do černé díry. Drtivá gravitace urychluje plyn z modré hvězdy do smrtící spirály, jakmile překříží časoprostorovou hranici, víckrát už ho nebude vidět.

Osudová hranice, která odděluje černou díru od zbytku vesmíru se nazývá horizont událostí. Z našeho pohledu, se hmota v disku, jak se blíží horizontu událostí zpomalí, a nikdy ho docela nedosáhne. Ale kdyby jste byli, jako na koni na té spirále plynu-- a nedoporučoval bych to-- odpluli byste za horizont událostí v řádu sekund do neobjevené země, ze které se žádný cestovatel nevrátí. Prozkoumali jsme centra desítek galaxií, a pokaždé jsme v nich našli supermasivní černou díru.

Naše vlastní galaxie není výjimkou. Hvězdy nejblíž ke středu naší galaxie sviští kolem něho více než 40 milionů kilometrů za hodinu. Co by je mohlo přimět k tak rychlému pohybu? Jediné rozumné vysvětlení je, že něco s hmotou čtyř milionů sluncí leží v centru. Takže, kde je planoucí světlo ze čtyř milionů sluncí? A protože je nemůžeme vidět, musí být uvězněno uvnitř černé díry. Země je dostatečně daleko, a tedy v naprostém bezpečí.

Jiné světy takové štěstí mít nemusí. pokud jste nějak přežili nebezpečnou cestu napříč horizontem událostí, byli byste schopni se ohlédnout a před vašima očima byste viděli celou budoucí historii vesmíru. Jak? Protože, když je prostoročas zborcený extrémní gravitací černé díry, čas je natažený, až po krajní mez. Ale co by bylo před vámi? Před tím než tam půjdem, měl bych vás varovat, že vstoupíme do vědecky nezmapovaného teritoria.

Všechno co víme je, že tam mohou být neobjevené fyzikální zákony, které řídí události ve středu černé díry. Ale než příjde další Einstein, předveďme si myšlenkový experiment. Takto si John Michell poprvé představil temné hvězdy v 18. století, a jak Einstein koncipoval svou teorii rela... Otče, věříte v přízraky? Ó, ne, ne, nějaké přízraky v lidech. Ne, vůbec ne. Ale pohlédni můj chlapče, a spatříš jich plné nebe.

Jestli byste mohli přežít výlet do černé díry, možná byste se mohli objevit v jiném místě a čase v našem vlastním vesmíru, obejitím prvního příkázání relativity... nebudeš se pohybovat rychlejí než světlo. Nic se nemůže pohybovat prostorem rychleji než světlo. Ale prostor není pouhá prázdnota. Jeho parametry lze roztahovat a zmenšovat a také deformovat. A když k tomu příjde, čas je deformován rovněž.

Einstein objevil, že prostor a čas jsou jen dva aspekty stejné věci, prostoročasu. Prostoročas se sám o sobě může deformovat natolik, aby vás zanesl kamkoliv při jakékoliv rychlosti. Černé díry mohou velmi dobře být tunely skrz vesmír. Tímto intergalaktickým systémem metra, byste mohli cestovat do nejvzdálenějších koutů prostoročasu, nebo byste mohli dorazit někam do ještě víc úžasného. mohli bychom se ocitnout v úplně jiném vesmíru.

Ale, jak se může celý vesmír vejít do černé díry, která je jen malá součást našeho vesmíru? Je to další magický trik prostoročasu. Fenomenální gravitace černé díry může zbortit prostor celého vesmíru dovnitř. Naše místní gravitace nás může táhnout, ale v porovnání s tím, co panuje uvnitř zhroucené hvězdy je opravdu slabá. Pokud je nám známo, když se obří hvězda zhroutí, aby vytvořila černou díru, extrémní hustota a tlak ve středu napodobí Velký třesk, který dal vzniknout našemu vesmíru.

A vesmír uvnitř černé díry by mohl dát vzniku jeho vlastním černým dírám. A to by mohlo vést k jiným vesmírům. Možná, že takto náš vesmír začal. A co všechno víme, když chcete vidět, co se podobá tomu, co je uvnitř černé díry, stačí se jen podívat kolem sebe. William Herschel pokračoval v objevech a zjistil, že Slunce a jeho planety se pohybují přes Mléčnou dráhu. A co se stalo s jeho synem Johnem? Jak dospěl, stal se významným vědcem.

Jeho pozorování hlubokého vesmíru postavená na těch otcových, se stala základem pro standardní katalog galaxií, který dnes používáme. Když se Williamovi zhoršovalo zdraví, John s ním dlouhé noci zůstával u jeho dalekohledu, aby mu pomohl zametat hvězdy. A když jeho otec zemřel, John napsal svůj epitaf... "Prorazil hradby nebes." John často vzpomínal na ty letní noci se svým otcem. Možná proto hledal způsob, jak uchovat minulost.

John Herschel byl jedním ze zakladatelů nové formy cestování v čase, prostředek k zachycení světla a vzpomínek. On vlastně pro to vytvořil slovo, fotografování. Když se nad tím zamyslíte, fotografie je forma cestování v čase. Tento muž na nás upřeně hledí napříč staletími... přízrak konzervovaný světlem. Není těžké si představit, že v blízké budoucnosti budeme schopni schopni zachytit minulost ve všech třech rozměrech.

Budeme schopni vkročit do paměti. Nemusí být možné cestovat zpátky v čase, ale možná, že jednoho dne můžem minulost přinést k nám. Zde je okamžik z mé minulosti. Stejně jako John Herschel, pamatuji si mladší verzi sebe. 20. prosinec 1975. Zasněžený den v Ithace, New York. Bod zlomu na silnici, který mě přinesl k tomuto okamžiku s vámi. Byl to den, kdy jsem se setkal s Carlem Saganem. Připomíná mi to ty přízračné hvězdy na obloze... no víte, ty které na nás stále vyzařují své světlo dlouho potom, co jsou pryč.