Vnoučata kubánské revoluce
Plazmové aktuální frustrace z generace mladých lidí, kteří odmítli revoluční dogmata a cítí s lidmi odsouzenými systémem k marginalizaci. Pod vedením kubánsko-amerického autora Carlose Montanera, hodinovný, tajně natočený dokument ukazuje skrze svědectví shromážděných kyseliny a trvalé nespokojenosti pesimismus vůči kubánskému režimu .

Od vize, aby mladým respondentů kubánského života, dospěl k závěru, že " neexistuje žádná citová vazba mezi nimi a historickým procesem revoluce," řekl tvůrce, novinář a syn vyhoštěného kubánského spisovatele Carlose Alberta Montanera.

Dokument je k dispozici mnoho očitých svědků z mladých, většinou pod 35, mnoho z nich nemotivovaná a dominuje jakési apatie o možnosti lepší budoucnost . Mezi mladí lidé dotazovaní jsou disident kubánský blogger Yoani Sánchez a Claudia Cadelo, autoři blogu Generace Y a osmé Zero .

" Předtím, nežideologické a emocionální závazek k revoluci prostě neměl pocit, že priority této generace aspirace mládeže jsou tak jednoduché, jako je svoboda cestovat, nebo výraz, nebo žít slušně, " řekl Montaner .

Na pásu karet jsou vyjádřeny otevřeně a kriticky mládež patří ke generaci, která se narodila po triumfu z roku 1959 revoluce a není identifikován s legendami a revoluční dědictví . Komentáře na pásku Gorki Aguila, vůdce kubánské punk- rockové kapely Porno para Ricardo a kritik vlády, jsou velmi poučné v tomto bodě o tom, jaksystém marginalizuje těch, kteří nesdílejí jejich ideologii .

Podle ředitele Gorki vysvětluje velmi dobře, jaksystém funguje : " můžete zapojit do systému, a to vás podporuje, ale pokud se rozhodnete být součástí toho ,systém vás marginalizuje . " . Co se objeví ve filmu, jemíra frustrace, která panuje mezi mladými lidmi, nezajímá o politiku, bez ohledu na jejich zdroj . " Došlo tím, že v systému, a to jak naočkovat úsilí vyvolal mezi nimi pocit odporu a odmítnutí všeho, co voní z politiky, " dodal .

Dojemné svědectví je také od bloggera jménem Laritza Diversent, vystudoval práva z univerzity Lenina, který přišel k myšlenkám na sebevraždu poté, co zjistil, že je nemožné žít slušně na ostrově.

Ale je to také zdůrazněno v dokumentu, pacifisté zprávy převedeny hudebníky jako rapper Silvito Free ( Liam Silvio Rodríguez ), syn zpěváka - skladatele Silvio Rodríguez, nebo skupiny, i rap, Vesničané, kritické byrokracie a korupce režimu .

Kromě tohoto nedostatku emocionální závazek k revoluci, která se nachází mezi mladými Kubánci, další zápas bod, ve kterém respondenti v odmítnutí amerického embarga proti Kubě a že je nutné hledat mírové řešení situace .

Montaner řekl, žetým amerického nahrávání cestoval na Kubu natáčet příležitosti míru bez hranic koncert, který Juanes a další umělci dal čtrnáct v Havaně v září 2009. Jsem věděl, že v té chvíli by se mnoho lidí na koncertě, a že bezpečnost by byla soustředěna na tomto místě, který se uvolnil přítomnost policie v jiných částech města, a že povolené nahrávání .

Autorům dokumentu je jasné, že " mnoho mladých Kubánců popírají emocionální a ideologická oddanost revoluci a stagnující vládní laminování svobodu projevu a poskytuje možnosti pro slušnou mzdu a slušný život."

Kuba inkognito
Reakce z internetu:
Kuba inkognito natočený pod režií Zory Cejnkové zachycuje politické problémy minulosti na Kubě a s pomocí novináře Jaroslava Smutného a hispanistky Evy Filipové přibližuje její současnost. Rok 2004. Chevrolety z padesátých let a vzácné kusy nábytku, ale také nedostatek benzínu, prázdné obchody, příděly jídla, černý trh. Prvomájové průvody a několika-hodinové televizní pořady Fidela Castra, v nichž neopomíjí provolávat: "Vlast nebo smrt. Zvítězíme!"

Ačkoli jsem nedostala oficiální povolení, natočila jsem život v Havaně, Trinidadu, ale i v horách ve vnitrozemí takový, jaký je, především v rozhovorech nejen s místními lidmi, ale i s těmi, kteří mají k tomuto teritoriu hlubší vztah. Jak se na Kubě bydlí, nakupuje, jezdí, chodí v průvodu, s jakými se tam můžeme setkat zvířaty i to, jak tam přijímají turisty a jaký je jejich vztah k jejich vůdci.

Tento dokument vznikal tajně. Kubánské ministerstvo vnitra mě i štáb označilo za "nepřátele Kuby" a natáčení oficiálně zakázalo. Vyměnili jsme tedy velkou DVCAM kameru za dvě malé, jakoby turistické, a nasedli do letadla směr Varadero.

Rozhovor o natáčení inkognito

Proč se dokument jmenuje Kuba INKOGNITO ?
Je to proto, že vznikal tajně. Kubánské ministerstvo vnitra mě i štáb označilo za \"nepřátele Kuby\" a natáčení oficiálně zakázalo. Vyměnili jsme tedy velkou DVCAM kameru za dvě malé, jakoby turistické, a nasedli do letadla směr Varadero.

Neměla jste při natáčení strach?
Tak trochu jsem čekala, že nás chytí hned po přistání na letišti, protože jsme přiletěli letadlem, o kterém předem Kubánci věděli. Ale s turistickým vízem jsme prošli bez problémů. Náš pečlivě naplánovaný program byl také zrušen, takže jsme byli nuceni vrhnout se do kubánské reality zcela na vlastní pěst. Okamžitě si mi vrátily reflexy, které jsem si vybudovala ještě před rokem 89 u nás. To znamená, že jsme se snažili na sebe neupozorňovat.

Hráli jsme divadýlko a předstírali, že jsme parta turistů. Koupili jsme si trička s Che Guevarou. Pohybovali jsme se téměř konspiračně, tedy ve dvojicích a natáčeli jaksi mimochodem. Natočený materiál jsem nosila stále s sebou v batohu, i na snídani v hotelu, protože jsem předpokládala, že si nedovolí mi kazety sebrat násilím před mnoha svědky z celého světa.

No a když na nás konečně přišli, to bylo asi tři dny před naším odletem, byla už většina natočeného materiálu přesunuta do bezpečí. Jak se kazety dostaly do Prahy, to si nechám, s vaším dovolením, pro sebe.

Na jakou situaci v dokumentu byste diváka upozornila?
Díky neoficiálnímu natáčení jsme tam zažili okamžiky, které umí zrežírovat jen sám život. Kuba je plná amerických aut z 40. a 50. let, které Kubánci dokážou udržet v chodu. A tak jsem chtěla natočit jízdu takovým autem ulicemi Havany. Na první pohled to vypadalo jako banální záležitost. Jenže to jsme nevěděli, že Kubánci mají přísný zákaz vozit těmito auty cizince.

Dokonce jim za to hrozí vězení. Ať jsme se snažili sebevíc, nikdo nás nevzal. Až později mimo Havanu jsme uspěli a jeden černý taxikář nám také poskytl rozhovor. Kubánci se mají na pozoru před úřady, ale navíc jsme s sebou neměli slíbeného tlumočníka, takže většina rozhovorů byla natočena s pomocí kapesního vydání česko-španělské konverzace z roku 1964.

Jak jste se cítila na Kubě?
Kuba je fascinující země. Na jednu stranu je to Karibik, klasická turistická destinace, kterou Češi teprve začínají objevovat. Jezdí tam ohromné množství Kanaďanů, Španělů, Italů, Francouzů atd. atd. Pro vnímavé cestovatele z bývalé východní Evropy tato země skrývá ještě druhou, dramatičtější rovinu. Kuba nám připomíná, v čem jsme žili před rokem 1989. Tam si okamžitě uvědomíte, jak rychle jsme zapomněli.

Na všudypřítomný strach, že někde řekneme něco, co uslyší někdo, kdo to někde nahlásí. Na nedostatek základních potřeb, na nemožnost cestovat nebo se zapojit do politiky dle svého přesvědčení. Ale to není všechno. Vnímavý cestovatel, jakmile se rozkouká, se začne ptát dál. Je pravda, že Kubáncům jejich systém závidí desítky milionů lidí z celé jižní Ameriky? A zjistí, že skutečnost jako vždy není černobílá. Kuba inkognito má za cíl vystihnout esprit a atmosféru té země. To dobré i zlé.

Čím se liší od jiných dokumentů věnovaných Kubě?
Stoprocentně jsme byli jediní, kdo točil v Havaně na 1. máje. V průvodu, mezi lidmi!

Doporučujete návštěvu Kuby?
Já si myslím, že Kubu je třeba podporovat. Už jen svojí přítomností cizinci Kubáncům pomáhají vydělat více peněz a místní také díky kontaktům s turisty zjistí, jak se žije mimo ostrov. Už to samo o sobě je důležité.

Film oceněn 1. místem na mezinárodním filmovém festivalu TOURFILM 2005 v kategorii dokumentárních filmů.