Jsme úplně normální
Mě přijde úplně hrozně divný, jak se spousta lidí hrozně diví, že chceme žít úplně normálně. Že prostě by po nás chtěli, abysme studovali, pracovali, ale když potom někam jedeme a chceme prostě jen nakoupit a pak metrem nebo autobusem zpátky, tak na nás lidi docela koukají, že proč tam vůbec jedeme, vždyť to není potřeba. Nebo když si sednem do hospody, jsme taky prostě úplně divní. Proč to jako děláme. Proč prostě neodpočíváme nebo neležíme někde doma, vždyť je to jednodušší..

Každý vozíčkář narazí na jiný lidi, některý lidi jsou třeba nenávistný, naopak někteří jsou lítostivý, že chtějí pomoct a neví jak. Někteří lidi zase hodně aktivní, že přiskočí honem. To je různý. Vysvětlovala jsem, jako jsem se snažila, na minulý škole, že jsem úplně normální člověk, jako oni, jenom mám určitý omezení, že třeba nezvládnu tolik, co oni, ale jsem jinak úplně stejná. Že třeba oni můžou běhat, já ne, ale to neznamená, že si třeba spolu nemůžeme popovídat nebo zajít do kina, na kafe a takhle.

Já jsem chodila na normální základku, ale mě ty lidi brali jako úplně jinou, jako z jiné planety, když to řeknu takhle. A chovali se ke mně hrozně. A já, až na to, jak špatně chodím, jsem úplně normální. Prostě lidi si zvykli mě ve všem pomáhat a nic jsem si skoro nemohla udělat sama, protože se báli, že se mi něco stane. Ale já jsem byla fakt v pohodě. Je jich tady fakt málo a různě rozmístěných… Ona je vyjetá, ono potom přes tu zídku ještě… ale jinak… Jeden je ještě za zatáčkou, si myslím, určitě.

A jinak to není příjemný, že vlastně je tady tak hezkej výhled, ale jak je to zarostlý tím živým plotem, tak úplně mi to nejde, protože jsme malý nebo na vozejku jsme nízko a nepřehlídnem to. A tak naštěstí tady někdo prosekal dvě tři místečka, kterýma vidíme, tak aspoň něco. Hele, tady už je vidět… až asi tady. Já vidím… no tady už vidím. Tady už jo, tady už to jde. Docela dlouho jsme tady nebyli. Nebyli a přijde mi, že to zarůstá víc a víc. Oni to zase pokosej na podzim.

Stává se vám, že vás někdo na ulici osloví? -A něco po vás chce? -Jo, jo. -Máš s tím zkušenosti? -Mám. Třeba když se vracím večer, tak tady nefungují na Hellichově semafory a potřebuju přejít silnicu. A tak buď se zeptám, anebo mě automaticky někdo lapne. Hlavně v blízkosti školy, třeba když jdu na mši, tady k Pražskému Jezulátku, tak potom když vycházím, a tady to znám opravdu dobře, tak tam právě jsou lidi velice ochotní, že prostě se třeba zeptají, jestli potřebuju pomoc, já řeknu, že ne, že děkuju, ale oni třeba jdou se mnou, vůbec to jako nerespektují a jdou se mnou třeba až k té škole, i když já bych to zvládla, tady to znám opravdu dobře.

Myslím si, že nevidomí se neliší v tom, že by se s ním mělo nějak jinak jednat, co se týče mluvy. To je prostě naprosto normální zdravý člověk, akorát že nevidí. Já bych chtěl takový cíl, nebo jak to říct, abychom byli vnímaní... jako běžní studenti… Někde to nejde, někde to prostě nejde. Aby po mně třeba chtěli udělat výmyk na hrazdě. Ale kde to jde, aby nás brali co nejnormálněji, a když je nějaký problém, tak ne říct, tak on to dělat nebude, ale říct, jak to udělat.

Ondra vlastně vymýšlí sám, viď? Tak, tady na stole jsou sušenky. Tady jedny a tady jsou druhý, kdybys chtěl. Můžete klidně fakt něco ze světa hudby, protože to by bylo zajímavý. A my jsme si na tebe ještě vymysleli, že bys byl hostem v pořadu Davida. Takže to máme dva hosty, reportáž, kvíz. A kluci chystaj zprávy. Dobrý večer, dáma a pánové, posloucháte dnešní večerní vysílání Rádia Sirius, které začíná... ...začíná zpravodajstvím. Teďka se jde ke mně, jo, teda? HRA NA FLÉTNU

Tak v tom pokoji bydlím sama, takže spím tady. A tady mám noční stolek. Tady mám klavír. Je tady spousta oken. Ten stůl mám taky sama pro sebe. Docela toho využívám. Mám to tady moc ráda. Jako celou školu teda, ale i ten pokoj se mi moc líbí. Protože já vzhledem k tomu, že mám světlocit, tak vnímám, že tady je spousta oken, a sluníčko vnímám, takže to se mi moc líbí. Povypínám si tady všecky ty programy, ať je na to… ...a ještě… tady si teďka zapojuju braillovský řádek. POČÍTAČOVÝ HLAS

Tuto školu jsem si vybral, protože mě baví hra na klavír a na housle. Taky používám Facebook, možu ukázat. Já jsem tady psal… Není nad to, udělat si kafíčko a učit se češtinu. Kafíčko dobré, ale čeština špatná. No a tak. To je nápad, taky si to kafe půjdu udělat. Takto já možu komunikovat. Že jako ty nevidomý tam ty možnosti maju. HRA NA HOUSLE

Ty? Pětky? A kolik? -Asi jednu trojku. -Trojku, jo? -Z češtiny. -Z češky, jo? My jsme zjistili poměrně brzy, že Šimon špatně slyší, protože tím, že měl praktickou hluchotu, jako mimino vůbec nereagoval na nějaký větší zvuky. Vždycky mně přišlo divný, když jsme jeli s kočárkem, okolo projel náklaďák, zatroubil a on nic, prostě spal. To je ze včera. To nosíš do školy, tohle? Hrajeme s klukama. Aha. Doufám, že o přestávce. Přemýšleli jste trošku od minule o tom, co by se dalo třeba zkusit?

Přemýšleli. Otázka je, kam to dospělo. My jsme se docela o tom bavili i dneska během dne. Nevím, tak nějak jsme přemejšleli, jak stvořit komiks a co ještě bysme tak mohli udělat. A ty myslíš, že by to měli být čistě ufounci nebo ufounci a lidi anebo lidi? Já bych dal ufounci a člověk, jako ten vozejčkář. Ty budeš kreslit vozíčkáře... Udělej si zatím skicu nějakýho ufounka nebo něco a já taky něco vytvořím. My bysme chtěli udělat planetu, která by byla úplně pro vozíčkáře přizpůsobená, a bylo by tam všechno úplně úžasný a byli by tam Marťani a bylo by to takový trošku scifi.

A potom taky, že by se to jako člověku, nějakýmu vozíčkáři, zdálo, a potom by se probudil do reality, a ten komiks by pokračoval o tom, jak to vlastně v realitě je. Já tady kreslím další scénku, kdy ten Marťan bude zdravit toho vozíčkáře. A bude to takový, jako že on mluvit v tý jejich řeči, bude mít hrozně dlouhej monolog v různých znacích, a ten kluk mu na to jenom: „Co?!“ Luboši, s tím tankem, to už jsi dodělal, nebo…? Né, to jenom jsem tak načrtával. Ale tady třeba ještě s těma programátorama… je už jako hotový.

Začalo to prvního září, když jsme spolu nastoupili do školy. A tak nějak Vláďa mě už tak od druhýho, třetího dne hrozně uháněl a uháněl, a byl hrozně neodbytnej, a furt všude se mnou jezdil. A tak nějak uháněl, uháněl, až po měsíci a půl uhnal, no. Tak co dneska na oběd? Tak si dáme ty těstoviny? -Můžem si udělat müssli… -Já bych byl pro ty těstoviny. Já bych to viděla na čínský nudle, mám tu sojovku. -A zbytek máme v lednici? - Zbytek je v lednici, no. Super. Tak můžem.

Vaření... já nevim, no. Zas tak složitý to není, ale některý věci vyloženě nezvládám. Problém je, že většinu věcí zvládám hodně pomalu. Třeba tuhletu mrkev, co strouhám, tak to de facto nezvládám. A povede se mi ukrouhnout jeden kousíček na pět pokusů, takže to spíš jen tak zkoušim. Tak se snaž. Tak to narazím, občas něco upadne. -Snaž se. -Snaž se, jasně. HRA NA KLARINET A KLAVÍR

My vlastně máme jakoby... ty noty jsou napsaný jako písmena. Že třeba dejme tomu nota E, je třeba jako písmeno F, nebo třeba šestnáctinová nota E, například, je jako dlouhé ypsilon. Podle těch jednohlasých by se třeba musíme učit. Třeba dejme tomu celej takt... ...zpaměti. Potom si ho několikrát třeba zahrát, potom k tomu přilepit druhej takt, a potom vlastně tu celou frázi jakoby hrát… se pokoušet hrát nazpaměť. ROZEZPÍVÁNÍ SE PODLE KLAVÍRU

Né, to je strašný, to fakt ne radši. To si člověk třeba dohodne na určitých tempech, třeba má tu skladbu naučenou s klavírem… Je, pardon… S tím dirigentem se to prostě dá nějak... ...dohodnout a ten orchestr se přizpůsobí. To je nezapomenutelný, jak vám to jakoby hraje v zádech. Pro mě by to byl zážitek, kdybych si mohla zahrát třeba s orchestrem. Teď bych asi ještě… nevím, necítila bych se na to asi teď. Promiňte, dobrý muži, anketa Rádia Sirius. Dostal jste se někdy do situace, kdy třeba vám někdo pomohl? Nabídl pomocnou ruku? Jak to přijímáte?

Tak, dostat jsem se dostal… A můžu říct, že já jsem zatím potkal ochotné lidi. Takže, jak je vidět, tak nevidící to zvládaj. A jak se na ně dívá vidící společnost? Setkala jste se někdy s nevidícím člověkem? No, vlastně, já taky nevidím. Takže... -Domluvili jsme se, že budeš koukat! -Sorry! -To ses domlouval se mnou, ale! -Aha! Ono si jako hodně lidí myslí, že nevidomý, řeknu to hnusně, řeknu to fakt blbě, ale že jsou třeba jako chudáci. -Nebo něco v tom smyslu.

-Souhlasím. Souhlasím. Že nás litujou, že si myslí, že nám to bude… Vlastně, já jako nevidomý taky rybařím. Já mám rád hudbu a muziku, takže jsem chodil od malička do hudebních klubů. A mně opravdu docela pomohlo, to jsem si uvědomil až teď vlastně, jak tady nad tím přemejšlím, že ty kluby nejsou bezbariérový, a protože jsem jako chtěl, chtěl jsem tam jít, tak jsem se tam nějakým způsobem dostal, užil jsem si to a jak se dostanu zpátky, to už jsem teda neřešil.

Ale hlavní je, že přes ty schody jsem se tam dostal. Že prostě člověk, když má za čím jít, tak ty překážky nebo ty bariéry prostě překoná. Naše tělocvikářka si prostě dupla, že mě nevyloučí z tělocviku, že se mnou bude něco dělat, a měla jsem normálně devět let tělocvik. To byl hodně velkej záhul, ona po mně chtěla, abych zvládla prakticky všecko, co ty děcka. Takže jsem si připadala jako ve dvou dimezích, když jsem byla normálně ve škole, nejradši by mi diktovali po písmenkách, aby to vůbec zvládla napsat.

Potom jsem přišla do tělocviku, kde mě brali jako úplně normální, naopak mě nutili do větších výkonů, za což jsem ráda, protože tím, že jsem měla větší sílu, zvládla jsme být víc samostatná. To je nejhorší, že jim se to třeba nedá vysvětlit nebo… Já jsem měl babičku a ta furt mi říkala "Jak ty můžeš chodit ve tmě?". No protože si to nedovedla představit. Jdu třeba do koupelky a mamka: "Proč si nerozsvítíš?". Říkám: "Já nepotřebuju." SMÍCH Ještě mně aj rožne a potom si musím myslet na to, že mám zhasnout.

SMÍCH Žákovskou! Pardon. Když zapomenu jednou žákovskou knížku, tak budu mít dvojku z chování. Protože já jsem…dal do záchodu dýmovnice. Já vám ukážu, jaké mám dýmovnice. Běžte do pokoje. SMÍCH To jsou dýmovnice. Když se zapálí zapalovačem, pak to kouří. To bude bílá a tady modrá.

Mám tam ještě. Ty máš ještě, jo? -Kolik jich máš? -Tři jenom. Takhle máš tři dohromady, jo? To se bude tátovi líbit. To určitě! -Co měl v šuplíku? -Tři dýmovnice. -Tys měl ještě tři dýmovnice v šuplíku? -Co? Tys měl tři dýmovnice v šuplíku? -Jak to? -Jen tak. Říkals, že ta ve škole na záchodě, byla poslední. Kde jsi vzal tři ještě? Byl to šok, když jsme zjistili, že máme postižený dítě. První pocity jsou taková beznaděj a pak člověk začne naopak zjišťovat, co všechno může udělat a co nejlepší se dá docílit, jestli má nějaký zbytky sluchu.

A pokud ano, jak se s nima dá pracovat a tak dále. Takže máte neustále potřebu něco zjišťovat a pátrat po tom. Tak tady, to je moje morče. Jmenuje se Lola. Je to samička. A támhle je samec. Dokud jsme si hráli s hračkami, seděli nad knížkama s obrázky, jel rychle. Co šlo vzít do ruky, dát si to k puse. On rychle pochopil, že auto je auto... Ale pak najednou přišly slova jako "počasí", "daleko". Prostě „štěstí“, „strach“. Všecko co nemůžete vzít do ruky a nemůžete ukázat.

A najednou to přestalo jít… Nevěděli jsme, jak to do něj dostat. To jsem já. To je moje sestra. Jmenuje se Bětuška. A je hezká. -Čau. -Nazdar. -Jaká byla škola? -Dobrý. Prosím tě, můžu tě poprosit? Mohla bys nás sem na chvíli pustit zahrát si Bocciu? Díky! Tak si zajeď, prosím tě. Ze začátku, když jsme se vlastně učili si navzájem pomáhat, to bylo hodně vyčerpávající. A ve chvíli, kdy jsem z toho byla hodně unavená, jsem měla pocit, že bych s tím nejradši skončila a jestli by nebylo lepší, kdybychom se rozešli.

Ale zase mě to přešlo, když jsme se viděli a zjistila jsem, že jsme se naučili něco novýho, potom to bylo už v pohodě. -Tak můžem? -Můžem? Dobrý. Můžeš mi, prosím tě, narovnat ten čudlík? Nadzvednout… dobrý. Trochu dolů. Ještě. Dobrý. Pouštím. -Vedle. -Vedle. Pravý eskalátor jede dolů, prostřední stojí, levý jede nahoru. Já jsem se snažila zamyslet se nad tím, jak bych třeba veřejnosti tu slepotu přiblížila. V médiích se hodně mluví, že je to "cesta ve tmě" a tak.

Já chápu, že nadace to musí takhle říkat, že je to vlastně do jisté míry reklamní trik. Já bych to charakterizovala jako cestu, která vede stejným směrem. Jen třeba ten úhel toho světla je třeba trošku nebo trošku hodně jiný. Ale musíme si dát pozor při nástupu do metra, abysme nešli mezi vagóny. No to jo. Chtěla bych jakoby takhle říct lidem, že vlastně jsme naprosto normální, a že s těma našima problémama bysme si měli vzájemně pomáhat. A že ať už jsme vidící nebo nevidící, že vlastně je to úplně přirozený.

Ale samozřejmě tu pomoc teda potřebujeme. -Prosím? -Kde jsou tady informace? Musíte tady dopředu. Trošku konkrétněji, prosím. Musíte jít dopředu. Takhle. Pořád dopředu. Dobře. Děkujeme. Toni? To jsem já. To jsem já. To mě namaloval ve Španělsku, To je podpis toho malíře. Tady… A je to. Já musím říct, že takovej můj pocit, když si vzpomenu na počáteční stresy, můj pocit je, že mě to hrozně bavilo, když byl malej. Vymýšlet nový cesty, jak mu něco přichystat, aby to pochopil.

Jak jsme si hráli s různýma věcma… Nám se tím otevřel úplně novej svět. To slyšící člověk nemá šanci nahlídnout nebo proniknout. Ty lidi mají svůj život, mají ho stejně kvalitní jako my. Je to život bez sluchu, ale baví se, existujou… Je to něco úplně novýho. Nový obzory nám to otevřelo.