O časech, kdy bylo Rakousko-Uhersko společným domovem středoevropských národů, se vlastně ještě nedávno každý žáček dozvěděl, že to byla nedemokratická země, v níž nebylo možno dovolat se práv a ani národních tužeb. Mýtus o žaláři národů fungoval po mnoho generací a přežívá do dnešních dnů. Stal se pilířem učebnic, politické doktríny samostatného československého státu a především - a to je nejhorší - součástí našeho kolektivního vědomí.

O tom, jak jsme se pekelně zmýlili, se řada československých občanů přesvědčila na podzim 1989, když se ještě v průběhu sametové revoluce vypravila do Vídně. Střední Evropa tehdy zažila šok. Lidé z bývalého východního bloku na vlastní oči spatřili, jaký propastný rozdíl v nedávno kulturně homogenním světě způsobila železná opona.

Vždyť Praha, Vídeň, Brno, Záhřeb a další velkoměsta se do té doby svou architekturou i noblesností hlásila k tradici středoevropského prostoru. Nyní bylo patrné, že společenské experimenty 20. století (nacionalismus, fašismus, komunismus) mnoho skutečného štěstí nepřinesly. Dokument o tom, jak vnímáme odkaz Rakouska-Uherska dnes a jak vidíme potomky šlechtických rodů, nabízí cyklus Ta naše povaha česká.