Film Evropské jeskyně vás seznámí s tajemnou krásou jeskyní celé Evropy. Naše cesta začíná na Krétě. Ve Francii navštívíte jeskyně Remonot, Dordogne, Lascaux a okolí řeky Hérault. Poznáte Podhůří Alp a Pyreneje i propast Sassenage a nejhlubší jeskyni Berger. Nejrůznější druhy krasové útvary a rozmanité druhy krápníků si prohlédnete ve Slovenském Ráji, rakouském Salzburgu a belgickém Han-sur-Lesse. S francouzskou expedicí navštívíte zatopené podzemí portugalské jeskyně Almonda.

Moravský Kras - Naše společné dědictví
Jen málo turistických lokalit v České republice nabízí tak unikátní spojení historických a technických památek s množstvím přírodních zajímavostí a bohatým kulturním životem, jako právě oblast Moravského krasu a jeho blízkého okolí. Před návštěvníkem se zde otevírá úchvatný pohled na kraj s opravdu tajemnou atmosférou, plný ponorných řek, podzemních dómů, propastí a bílých skal, jejichž drsná krása se prolíná s pestrostí a křišťálovou čistotou okolní přírody. Svou pečeť mu však již po staletí vtiskují také lidé, kteří v něm žijí a svým fortelným dílem výrazně ovlivňují ráz zdejší krajiny. méně

Cave of forgotten dreams Jeskyně zapomenutých snů
Když v roce 1994 vstoupil francouzský archelog Chauvet a jeho tým do neznámého jeskynního systému v malebném údolí řeky Ardeche, netušil, že právě učinil fascinující objev, kterým se navždy zapíše do dějin. V jeskyni, která dodnes nese jeho jméno, totiž narazil na dosud nevídanou kolekci jeskynních maleb, jež jsou jednou tak staré než jakékoliv předchozí objevy.

Desítky tisíc let hermeticky uzavřená jeskyně vydala kromě maleb i mnoho dalších stop po životě člověka a zvířat, která ho v té době obklopovala. Vzhledem ke křehkosti celého systému je jeskyně veřejnosti nepřístupná a oscarový režisér Werner Herzog (ikona světové kinematografie, autor řady hraných i dokumentárních filmů) byl prvním a zřejmě i posledním filmařem, jenž dostal možnost v jejích prostorách natáčet. Vznikl tak film, který nás díky zvolené 3D technologii dokonale provede místem, jež nám příroda a naši předci uchovali ve stavu, v jakém byl opuštěn před 20 000 lety.

Tohle je řeka Ardeche v jižní Francii. Ani ne 400 metrů odsud tři výzkumníci vyrazili krátce před Vánocemi v roce 1994 na expedici. Přišli tudy. Hledali proud vzduchu vycházející ze země, který by poukazoval na přítomnost jeskyní. Nakonec ucítili mírný průvan, odklidili sutiny a objevili úzkou průrvu. Byla tak těsná, že se jí dalo stěží protáhnout. Sestoupili do neznáma. Čekal je jeden z největších objevů v historii lidské kultury.

Z počátku se jeskyně nezdála ničím výjimečná. Kromě své neobyčejné krásy. Ale pak, hluboko uvnitř, našli tohle. Ukázalo se, že jeskyně byla nedotčená. Byla hermeticky uzavřená po desítky tisíc let. Byly v ní zdaleka nejstarší jeskynní malby z doby před 32000 lety. Jde o nejstarší objevené malby, více než dvakrát starší, než ostatní. Na počest jejího objevitele, Jean-Marie Chauveta se jeskyně nyní jmenuje Chauvetova.

Tohle je silnice v kaňonu Ardeche, která vede k jeskyni. Je brzy z jara. Dostali jsme bezprecedentní souhlas francouzského Ministerstva kultury natáčet uvnitř jeskyně. Od prvního dne objevu byl její význam okamžitě zřejmý a přístup do ní byl kategoricky zakázán. Povolení vstoupit má jen malá skupina vědců. Jsou to archeologové, historici umění, paleontologové, geologové a další. Jsou tu, aby společně provedli výzkum během pár krátkých týdnů na konci března a začátku dubna.

Je to jeden ze vzácných okamžiků, kdy může někdo, s výjimkou 2 hlídačů, vstoupit do jeskyně. Jeskyně je jako zmrzlý záblesk okamžiku v čase. Důvod její nedotčenosti je tato čelní strana skály. Asi před 20 tisíci lety se při sesuvu zřítila, zapečetila původní vstup do jeskyně a vytvořila dokonalou časovou kapsli. Ke vstupu do Chauvetovy jeskyně vede dřevěný chodník. Úzký tunel, kterým se objevitelé protáhli byl rozšířen a zamčen masivními železnými dveřmi jako trezor.

Jakmile projdeme, zase je zavřou, aby nedošlo k narušení křehkého klimatu uvnitř. Pro naši první výpravu do jeskyně používáme malý neprofesionální kamerový rig. V první těsné místnosti dostáváme sterilní boty a bezpečnostní pokyny. Budeme mít tohle. Po přicvaknutí na lano to necháte být. Jean Clottes byl prvním vědcem, který jeskyni prozkoumal pár dní po jejím objevení. Než odešel před 5 lety do důchodu, vedl vědecký tým.

Průvodce nás vede klesajícím tunelem, který končí srázem na dno jeskyně. Protože byl náš štáb omezen na 4 lidi, všichni musíme plnit technické úlohy. Navíc byl náš čas v jeskyni značně omezený. Vezmu jedno světlo sem. Je 15:05. Máme hodinu. Kromě časového omezení máme zakázané čehokoliv se dotýkat, nebo sejít z 60 centimetrů široké lávky. Můžeme používat pouze tři panely se studeným světlem napájené bateriemi. Vidíte, jak tu lávku udělali? Chránili stalagmity.

Hezké. Jak už to bývá, při pohybu v jedné skupině se štáb nedokáže schovat mimo záběr. První velká síň, do které jsme zavítali je původní vstup do jeskyně. V pravěku, než došlo ke zborcení stěny, zde muselo svítit denní světlo. Nalevo, když jsme přišli k jeskyni, jste mohli vidět vchod. To byl archeologický vchod. Lidé přišli na úroveň jeskyně. Ne jako my po žebříku. Pak se stěna zbortila. Tak vznikly tyto sutiny. Zvenku nejdou vidět jako zevnitř.

Támhle jsou skvrny. Červené skvrny. Ty jsem zahlédl jako první, když jsem do jeskyně vstoupil. Velké skvrny otisknuté dlaní. Tady máme lebku jeskynního medvěda, pravděpodobně samce. Uvidíte jich ještě spoustu. V tomto dómě, největším v jeskyni, nejsou žádné malby. Až na úplném konci. To je pravděpodobně důležité, protože když tu stál ještě vchod, muselo zde být světlo, takže umístili malby do naprosté tmy. Vidíte? Tady. Malba medvěda černou barvou.

Malby vypadaly tak čerstvě, že existovaly pochyby o jejich autenticitě. Na kresbě je ale povlak kalcitu, jehož tvorba trvá tisíce let. To byl první důkaz, že nejde o podvrh. Zde je krásný kůň. Jeden z nejhezčích v jeskyni. A je dojemné, že vypadají, jakoby byli namalovaní včera. Podívejte, jak za pomoci této techniky vypadá čerstvě. Za koněm jsou dva mamuti. Velcí mamuti. Tady jsou škrábance od jeskynního medvěda. Nemají stejnou barvu.

Vypadají, že vznikly o 5 až 10 tisíc let dříve. Blížíme se k jednomu z nejlepších míst v jeskyni, slavné "Koňské tabuli". Jde o malý výklenek a touto malou dírou vtéká voda po týdnu deště. To zřejmě vysvětluje, proč byla všechna zvířata namalována kolem ní. Je to jedno z význačných uměleckých děl světa. Pro tyto paleolitické malíře hra světla a stínu z jejich pochodní možná vypadala nějak takto. Zvířata se jim možná jevila v pohybu a živá.

Umělec ztvárnil tohoto bizona s 8 končetinami a naznačuje tak pohyb, téměř formu protofilmu. Stěny nejsou ploché, ale mají vlastní tříprostorovou dynamiku a pohyb, které umělci využili. V horním levém rohu je další zvíře s více končetinami. A nosorožec napravo také vytváří iluzi pohybu, jako snímky v animovaném filmu. Zdá se, že k nám malíři mluví z povědomého, ale přesto vzdáleného vesmíru. To co vidíme zde, jsou miliony prostorových bodů.

Vědci zmapovali každý milimetr jeskyně za pomocí laserových skenerů. Jsme obeznámeni s každým rysem jeskyně. Takto vypadá jeskyně ve své úplnosti. Od začátku do konce měří asi 396 metrů. Tato mapa je základ všech zdejších vědeckých projektů. Pracujeme na tom, abychom jeskyni nově porozuměli za využití přesnosti a vědeckých metod. To ale není hlavním cílem. Tím je vytvoření příběhů o tom, co se v minulosti v jeskyni mohlo stát.

Jakoby jste vytvářeli telefonní seznam Manhattanu Čtyři miliony přesných záznamů... Ale zdají se jim sny? Pláčou v noci? V co doufají? Jaké mají rodiny? To ze seznamu nikdy nezjistíme. Každopádně, protože minulost je definitivně ztracená. Minulost nikdy nevrátíme. Můžeme pouze zpodobnit to, co existuje dnes. My dva jsme lidské bytosti. Když přijdete k jeskyni... Samozřejmě, že jsou jisté věci. Mám svou minulost... Jakou, smím-li se zeptat.

Pracoval jsem v cirkusu, ale přešel jsem na archeologii. - Co jste dělal? Krotitele lvů? - Většinou ne. Spíš jednokolku a žonglování. Když jsem do Chauvetovy jeskyně vstoupil poprvé, dostal jsem šanci v ní být 5 dnů. Byl to tak silný zážitek, že jsem každou noc snil o lvech. Každý den jsem procházel stejným šokem. Emočním. Jsem vědec, ale také člověk. Po pěti dnech jsem se rozhodl už tam nejít, protože jsem potřeboval čas na oddech, abych to... - ...vstřebal? - Ano.

A nesnil jste o lvích malbách, ale opravdových lvech... O obojím. Rozhodně. Měl jste ve snech strach? Ne, neměl. Spíš pocit něčeho mocného a pronikavého. Způsob nepřímého pochopení věcí. Ticho, prosím. Nehýbejte se, zaposloucháme se do ticha jeskyně a možná uslyšíme i vlastní tlukot srdce. Tyto obrazy jsou vzpomínky dávno zapomenutých snů. Je to tlukot jejich srdcí, nebo našich? Budeme někdy schopní pochopit představy umělců přes takovou propast času?

V této krajině se nachází aura melodramatu. Může vycházet přímo z Wagnerovy opery, nebo kreseb německých romantiků. Mohlo by to být naše propojení s nimi? Uspořádání této krajiny je operetní událost, která nenáležela pouze romantikům. Lidé z doby kamenné možná měli podobný cit pro vnitřní krajinu a zdá se přirozené, že v okolí je paleolitických jeskyní více. Chauvetova jeskyně je na vrcholu útesu, ale spojuje se také s touto přírodní památkou, krásným skalním obloukem zvaným "Pont d'Arc".

Pont d'Arc byl v mytologii těchto lidí možná nejen orientační bod, ale také pojítko s jejich představivostí, příběhy a mytologií, které pro ně byly důležité pro chápání světa. Ale v jakém světě tenkrát paleolitičtí lidé žili? Před 35 tisíci lety byla Evropa pokryta ledovci a v této ledové Evropě panovalo suché a studené klima, ale svítilo také slunce, což bylo důležité. Byli tu k vidění například srstnatí nosorožci a mamuti u řek, v lese byli jeleni Megalocerové, koně, sobi, bizoni, kozorožci, nebo také antilopy.

Bylo to tu pestré. Biomasa v této části Evropy byla velmi důležitá pro vývoj lidí, ale také masožravců. Hojně se tu vyskytovali lvi, medvědi, levharti, vlci a lišky. A mezi všemi těmi dravci a masožravci byl člověk. Je možné, že to jak rozdělávali oheň, je důkazem, že vrhali vlastní stíny oproti například Koňské tabuli? Oheň byl potřebný, aby na malby viděli a možná i k uspořádání lidí kolem. Když se díváte za plápolání ohně, můžeme si představit, jak lidé se stíny tancovali.

- Fred Astaire. - Ano. Jeho znázornění tance se stíny patří mezí velmi výrazné zobrazení lidské reprezentace, protože první reprezentace byla bíla zeď s černým stínem. Přítomnost lidí v jeskyni byla prchavá jako stíny. Všude jsou lebky medvědů. Ale tyto lebky patří jeskynním medvědům. Druhu jako mamut a srstnatý nosorožec, kteří zmizeli z povrchu zemského před dávnými časy. Desetitisíce let trpělivého kapání vody zanechalo na této lebce tlustý povlak kalcitu.

Nyní se podobá porcelánové soše. V celé této zvířecí kostnici není jediná kost lidská. Vědci došli k závěru, že lidé v jeskyni nikdy nežili. Používali ji pouze k malování a možná obřadům. Michel Philippe kosti z Chauvetovy jeskyně zkoumal. Jeskyně představuje příhodné místo pro zachování kostí. Díky tomu je zde hodně medvědích kostí. Představují 99 procent nálezů. Jsou tady ale i vlci. Máme dvě lebky a pár kostí. Máme i pár kozorožců.

Je tu nádherná lebka na písku s kalcitem. Když na ni posvítíte, kalcitové krystaly se krásně třpytí. Jsou zde i kosti koní a jeskynní hyena. Také kostra orla. Orla skalního. Prakticky neporušená. Ale může pocházet z poslední doby, kdy ji sem zanesla voda a vyplavila mezi balvany. Její kosti jsou v okruhu tří metrů. Naším cílem není jen určení kostí, ale i pochopení, jestli tam zvířata žila, jak se tam kosti dostaly. Donesli kosti medvědi?

Pár jich je ohlodaných, takže mohlo jít o medvědy, nebo hyeny. Všichni vědci pobývají v nedalekém sportovním komplexu. I když se každý věnuje něčemu jinému, své poznatky porovnávají a kombinují. Zajímaly nás zjištění těchto dvou. Carole a Gillesi, můžete nám vysvětlit, čím se zabýváte? V jeskyni se snažíme odhalit mechanismy spodní kresby. Okem jsou ale těžko postřehnutelné. Jelikož se nesmíme stěn dotýkat, nafotíme série fotek, které poskládáme do mozaiky.

Snažíme se zachytit maximum detailů. Poté vezmeme folii a přiložíme ji na fotku. Pak sledujeme spodní vrstvy rytin. Později se vrátíme do jeskyně a porovnáme všechny náčrtky, které vidíme, a také všechny stopy po medvědech, abychom porozuměli každému obrazu a případu. Máme tu škrábance od medvěda a nádherného mamuta namalovaného prstem. Další škrábance vedou přes mamuta. Tento sled je tedy důležitý k pochopení, co se událo. Na počítači člověk vidí tři fáze.

K první došlo před 40 tisíci lety, kdy medvěd stěnu poškrábal. Pak druhá fáze, kdy malba sahá 2,5 metru do výšky, tudíž nakreslená klackem. Následuje hlavní fáze asi před 33 tisíci lety. Začíná poškrábáním stěny až k bílému podkladu. Poté byly nakresleny první obrazce. Dva na sebe útočící nosorožci, a pak následovali tři býci. Zakončili to sérií koňů kreslených odshora dolů. V konečné fázi namalovali tohoto překrásného koně, kterého spatříte po příchodu do jeskyně.

Když kompozici sloučíte, uvidíte dynamický krouživý posun odspodu napravo ke středu jako kruh. Vytváří to silnou dynamiku, která je umocněná šikmým pohybem koní. Je to v síle kontrastu, fakt, že si vyhráli s kontrastem a tvarem stěny. Je to jako malířský stojan. Využili povrchu a smíchali materiály, aby vytvořili tento přesvědčivý dojem. Srovnáním všech maleb je jisté, že koně na této tabuli vytvořil jednotlivec. Ale hned vedle koní jsou obrazce zvířat, které se překrývají.

Je zarážející, že po datování radiokarbonovou metodou existují silné náznaky, že některé překrývající se obrazy byly namalovány v rozmezí 5000 let. Posloupnost a trvání času jsou pro nás dnes nepředstavitelné. Jsme uzavření v historii, zatímco oni nebyli. I přes propast času a anonymitu umělců, jednoho člověka se to netýká. Dominique Baffierová je vědkyně v oblasti paleolitické kultury. Tady napravo zkoumá shluk otisků dlaní s její kolegyní Valérií Ferugliovou.

Pracujeme na této stěně, kde byly otisknuty ruce. Určili jsme počet poloh, které dotyčný zaujal, a to jak se hýbal. Začal z dřepu, a pak se natahoval, aby dosáhl co nejvýš. Na této stěně jsou otisky jednoho člověka, který měřil kolem 180 centimetrů. Jeden člověk, 180 centimetrů, to je dlouhán. Jen jeden člověk? Ano. Člověk vysoký 180 centimetrů. Všimnete si jednoho důležitého detailu. Měl trochu křivý malíček.

Jde o nevšední věc, protože to přisuzuje fyzickou realitu člověku, který jeskyni navštívil 32 tisíc let před námi. Ještě překvapivější je, že další stopy po něm najdete dál v jeskyni. Poznáme ho podle křivého malíčku, protože otiskl svou ruku dál v jeskyni. Můžeme sledovat, kudy šel. Paní Baffierová nás vzala na prohlídku. Slouží jako správce jeskyně a její pravidla účasti jsou přísná, ale naprosto opodstatněná, vzhledem k faktu, jak je toto unikátní místo křehké a drahocenné.

Zde jsou medvědí stopy. Přední a zadní tlapy. Jsou to nejdelší známé stopy jeskynního medvěda. Hodně se třpytí. Jsou tam blyštivé krystaly. Na této křižovatce je "Panteří tabule". Vidíte jeho kresbu, která je mezi paleolitickými malbami jediná svého druhu. Přišli jsme na místo, kde byl důležitý růst konkrecí. Můžete si povšimnout, že síra a kalcit na zemi a zdech pokryly vše ve třpytivých formacích. Kaskáda. S vlnkami.

Podívejte se sem. Tady máte medvědí obratel pokrytý celý kalcitem a udržovaný kalcitovými krystaly. Na zdi před námi jsou krápníky podobné zácloně. A tady je výklenek, kde můžete vidět stopy po červené barvě, kterou spláchla voda. Tady najdete extrémně originální obrazy. Jako tenhle ve tvaru hmyzu, nebo tento motýl. Nebo letící pták, kterého najdete také na této skále visící ze stropu. Větší a maličký s dvěma okrovými pruhy, které kopírují obrys skály.

Stojíme před velkou skupinou červených maleb, která je také nesmírně zajímavá. Můžete vidět, že tyto balvany nespadly ze stropu. Přinesl je sem pračlověk, ale nevíme proč. Na této stěně je malý nosorožec s velkým rohem a pruhem na břichu. Pod ním je celá série otisků rukou. Támhle je ruka člověka, který otiskl dlaň v první místnosti jeskyně. Poznáte to podle jeho křivého malíčku. Jinými slovy, šli jsme sem za ním. Tady jsou nějaká zvířata.

A zde předek nosorožce s obrovským rohem. Tady jsou čáry po pochodni. Svítili si pochodněmi a když bylo dřevo už ohořelé, škrábali pochodní o zeď, aby se plamen rozhořel. Stopy jsou čerstvé, protože vidíme malé uhlíky. Jeden z uhlíků byl otestován radiokarbonovou metodou. Touto pochodní udělali čáru před 28 tisíci lety. Tady je hodně zajímavá malba. Představuje pár nyní vyhynutých jeskynních lvů. Ten větší v pozadí je samec.

Je nakreslený jedním tahem, více než 1,8 metru dlouhým. V popředí je samička. Je menší a zdá se, že se tře bokem o samce. Toto znázornění jeskynního lva nám pomohlo osvětlit záhadu, protože archeozoologové nevěděli, jestli měl jeskynní lev hřívu, jako ti dnešní v Africe. Zdejší znázornění jeskynního lva, staré 32 tisíc let ukazuje, že hřívu neměli. Podívejte se na obrys jeho hlavy, která je jasně vymezená. Jde nepochybně o samce, protože má pod ocasem šourek.

Tohle je jedna z nejkrásnějších stěn v jeskyni. Společně se Lví tabulí na úplném konci. Můžeme si všimnout techniky pralidí, ale také jejich zásadní znalosti zvířat. Vyprávějí nám příběhy. Tady máme skupinu koní, ale mají otevřené tlamy, což naznačuje, že řehtají. To abychom věděli, že obrazy jsou se zvukem. Je vidět, že tito dva nosorožci bojují. Jdou vidět všechny příznaky zuřivosti. Pohyb jejich nohou, které jsou vepředu.

A skoro slyšíte rány, jak do sebe naráží rohy v zápalu boje. Tady je příběh o lvech. Samec, ucházející se o přízeň samičky, která není připravená k páření. Sedí a vrčí. Můžete jí slyšet. Otvírá tlamu a cení zuby. Nelíbí se jí to. A na závěr tu máme cválajícího bizona. Slyšíme jeho kopyta. Vidíme několik končetin, což naznačuje pohyb. Prchá z výklenku za praturem. Paní Baffierová nás vede dál do nejvzdálenější síně jeskyně. Záhadné Síně lvů.

Je tu vysoká hladina oxidu uhličitého vycházejícího z kořenů stromů, který proniká do jeskyně porózním vápencem. Jsme zde ještě více časově omezení a neexistuje možnost přiblížit se k malbám. Bohužel, některé věci ve filmu nebudete moci ukázat, ani je vidět. Nemůžete se přiblížit. Týká se to těchto úžasných kreseb v nejvzdálenější síni, skupiny lvů a také skalního výběžku, kde je kresba spodní části ženského těla.

A to jejího klína a nohou, začínajícími koleny, které jsou roztáhlé. a připomínají známé sošky z ranné doby kamenné z vykopávek ve Švábském Jurovi v Německu. Z jejího těla vidíme jen část, protože k zadní straně výběžku nemáme přístup. Nesmí se tu chodit, zem je moc křehká. Poničily by se zbytky uhlíků a stopy po jeskynních medvědech a lidech. Musíte si vystačit jen s částečným obrazem.

Když symetricky dokončíte druhou polovinu ženského těla s nohami, můžete vidět, že je spojená s hlavou bizona, který má paži trochu podobnou lidské. Teď tu jsme, o 30 tisíc let později s mýtem, který přetrval až dodnes. Spojení ženy a býka můžeme najít také v Picassových kresbách Minotaura a ženy. Tohle je jediné částečné vyobrazení člověka v celé jeskyni. Prozatím je pro nás opačná strana výběžku nedosažitelná. Lidé, kteří tohle vytvořili, jsou stejně záhadní.

Z těch několika věcí, které tu zanechali se dá více vyčíst z praktických nástrojů jako pazourky. Místní muzeum je artefaktů z regionů plné. ...protože na místech probíhaly vykopávky. Ale Jean-Michel Geneste nám z jeskyně může ukázat jen několik nálezů. Z této oblasti máme jen 2 až 3 krabice. Aby nám objasnil něco o malbě záhadné ženy, připravil si podobné sošky z jiných regionů. Všimněte si této Willendorfské venuše...

Je to vápencová replika sošky nalezené v Rakousku ze stejné doby. V Chauvetově jeskyni je zachovaná pouze spodní část břicha zasazená do bizona. Zdá se, že existovala vizuální konvence, která daleko předčila Pobřežní hlídku. Až na tohoto Lvího muže se nenašlo žádné znázornění muže. Pochází z Hohlenstein-Stadel ve Švábské Albě. Úžasné je, že jde o spojení antropomorfního lidského těla a hlavy lva. Jedná se o ducha lva v člověku? Nebo manželství, nová bytost?

To je otázka, kterou si u této sošky musíme položit. To, co lidé v tomto údolí zanechali, je jejich význačné umění. Nešlo o primitivní začátky, nebo pomalý vývoj, ale spíš nástup na scénu, jako náhlý výbuch. Jakoby se duše moderního člověka probudila tady. Ještě úžasnější je, že v této době se v údolí stále potuloval člověk neandrtálský. Musely ale existovat i jiné formy uměleckého projevu, jako hudba. Po hudbě se musíme poohlédnout po okolních regionech.

Jihozápadní Německo před 30 až 40 tisíci lety bylo s tímto údolím propojeno koridorem bez ledu. Měli bychom také zmínit, že Alpy byly pokryté 2.5 kilometrovou vrstvou ledu a zadržovaly tolik vody, že hladina moře byla o 90 metrů nižší. Lovec mohl kráčet z Paříže do Londýna a přejít suché mořské dno kanálu la Manche. Kdybyste šli 600 kilometrů tímto směrem, dorazili byste do Švábského Alba v Německu.

Tam, v muzeu v Blaubeuren, můžeme najít repliky nejznámějších paleolitických venuší. Ale tato venuše z Hohle Fels nad ostatními vyčnívá. Byla nalezena v roce 2008 a je úžasná svým stářím. Venuše z Hohle Fels je pravděpodobně nejstarší soškou, co známe. Je to nejstarší zpodobnění lidské bytosti a naprostý počátek obrazného znázornění. Později jsme svědky spousty zvířat, ať už podobizen zvířat ze slonoviny tady, nebo úžasných znázornění mamutů a lvů v Chauvetově jeskyni.

Mezi nálezy v Albě a Chauvetovou jeskyní je vidět jasná spojitost. Úžasný je i fakt, že z doby před 40 tisíci lety pozorujeme důkazy o hudebních nástrojích a ozdobách. Mýtická znázornění dokazují, že tito lidé měli náboženskou představu o transformaci mezi lidmi a zvířaty. Tohle je původní soška, vyřezaná z mamutího klu. Když si venuši z Hohle Fels pečlivě prohlédneme, zjistíme, že nemá žádnou hlavu. Místo hlavy má výstupek.

Možná ji někdo nosil zavěšenou na provázku. Klíčovými jsou i sexuální atributy, které tuto sošku zcela jasně spojují s rozmnožováním a sexualitou. Myšlenkami, které jsou zásadní pro veškeré lidstvo i dnes. Musíme si také uvědomit, že většinu Evropy obývali neandrtálci. Máme co dočinění s kritickou fází lidské evoluce, kdy se dvě formy lidských bytostí navzájem pokoušely. Zjišťujeme, že neandrtálec, i když byl velmi rozvinutý, tyto symbolické výtvory nikdy neměl.

Tento malý mamut byl také nalezen nedaleko jeskyně v Hohle Fals a i tento krásný kůň pochází ze stejného regionu. Byly nalezeny i části píšťalek. Požádali jsme doktora Conarda, aby nám ukázal originál. Slonovinová píšťalka je pozoruhodný artefakt, který před pár lety nalezla Maria Malina. Nesmírně důležité je, abychom si uvědomili, že dnešní archeologie není hrdinské dobrodružství s rýči a krumpáči, ale práce se špičkovou technologií prováděná do neuvěřitelných detailů.

Vrstvy jsou odstraňovány milimetr po milimetru jak v Grotte Chauvet, tak v dalších místech z období před 30 až 40 tisíci lety. Tato detailní práce umožnila Marii, aby narazila na spoustu nálezů, které byla schopna dát dohromady. Vysvětlete, jak k tomu došlo. Dělali jsme inventuru všech úlomku. Některé z nich pocházely ze 70. let, prvních roků vykopávek. Šlo o opravdu malé úlomky. Můžete je vidět na tomto obrázku.

Malé kousky slonoviny zůstaly neobjasněné 30 let. A 31 kousků mělo příznačný vzhled. Měly dírky na prsty a na boku drážky. Napadlo mě, že může jít o úlomky slonovinové píšťalky. Otázkou bylo, jak byla vyrobena. Na ose můžete vidět trhlinu, která vede po celé délce. Uvnitř obou polovin vydlabali díru a drážky podél osy sloužily k tomu, aby do sebe tyto dvě půlky přesně zapadly. Píšťalka je jedna z osmnácti, které byly v této oblasti jihozápadního Německa nalezeny.

Zdejší jeskyně nemají malby, ale poskytly mnoho jiných uměleckých předmětů. V této jeskyni Geissenklösterle byla nalezena spousta předmětů z doby ledové. Našli jsme malé slonovinové sošky medvěda a mamuta a v roce 1992 jsem byl členem týmu, co prováděl vykopávky. Lidé tu žili před 30 až 40 tisíci lety, kdy tu vládla tuhá zima, protože Alpy byly pokryté 2.5 kilometru silným ledem a údolím procházeli sobi a mamuti.

Bylo chladno a proto jsem oblečený jako Inuit. Domníváme se, že lidé doby ledové se oblékali takto. Nosili oblečení a boty ze sobí kožešiny a kůže, jinak by zmrzli. Jeden z nejdůležitějších nálezů v jeskyni byla maličká píšťalka z vřetenní kosti supa. Na píšťalce je úžasné, že je diatonická. Stejnou tonalitu používáme v dnešní době a pokud budete chtít, něco málo vám zahraju. Když jsem ji poprvé vyrobil, zkoušel jsem na ni zahrát tohle.

Zní to trochu jako americká hymna. Zpátky ve, Francii poblíž Chauvetovy jeskyně, prochází krajinu výzkumníci, kteří k odhalení skrytých prostor používají původní techniky. Profesionální speleologové mají k hledání jeskyní metody. Jsou v nich vzduchové proudy, takže používají hřbet ruky, nebo líc, aby vánek vycházející z jeskyně ucítili. Já jdu na věci jinak. Mám z práce ve zvyku používat nos. Snažím se pachy z jeskyní vyčmuchat.

Tady jsem necítil nic, než venkovní prostředí. Venku cítíte půdu, divoký tymián, břečťan. Cítíte celou škálu věci, ale nic podobného jeskyni, která je uzavřená tisíce let. Tohle je má individuální metoda, protože navrhuju parfémy. Jde o jiný druh přístupu. Vždycky jsem vyráběl parfémy a byl jsem i pár let prezidentem Francouzského spolku parfémářů. Existují plány postavit zábavní park pro turisty s přesnou replikou jeskyně pár kilometrů odsud.

Tato replika bude možná simulovat i pach pravěkého interiérů. Pach, který jde teď cítit, je o dost slabší. Je velmi jemný. Pachy tu moc neproudí, ale díky představivosti se můžeme pokusit tuto scénu dotvořit. Scénu s pachy z doby před 25 tisíci let se všemi tehdejšími zvířaty. S medvědy, vlky, možná i nosorožci a lidmi. Přítomnost jejich života jako spálené dřevo, pryskyřici, pachy přírody, které obklopovaly tuto jeskyni.

Můžeme se vrátit v čase za pomoci naší představivosti. V jeho obdivu se jeskyně proměnila v čarodějný svět imaginárna. kde čas a prostor ztrácí svůj význam. Růst těchto krystalových formací trvá tisíce let. Jeskynní umělci je nikdy nespatřili, protože se jich mnoho začalo tvořit až po zborcení stěny. V zakázaném zákoutí jeskyně je otisk nohy osmiletého chlapce vedle otisku vlka. Stopoval jej tento hladný vlk? Nebo šli spolu jako přátelé?

Nebo jejich stopy vznikly v rozmezí tisíců let? To nikdy nezjistíme. Mrňaví v porovnání s těmito dómy a osvětleni našimi toulavými světly, občas nás přepadal zvláštní, iracionální pocit, jako bychom paleolitické lidi vyrušovali při práci. Byl to pocit, jakoby nás někdo sledoval. Tento pocit měli také někteří vědci a objevitelé jeskyně. Vylézt na povrch byla úleva. Venku jsme se zeptali Jean-Michel Genesta na lovecké techniky paleolitických lidí tisíce let před vynálezem luku a šípu.

Lidé z Chauvetovy jeskyně lovili hodně velké zvěře. Lovili všude po Francii a Evropě. V osadách se nalezlo hodně kostí sobů, bizonů, koňů a někdy i mamutů. Vyvinuli specifickou loveckou technologii. Například systém hrotu z kosti je velmi důmyslný. Jde o hrot z kosti na dřevěné násadě. Hrot je k násadě pevně fixovaný systémem vidlice a špičky uprostřed. Je to velmi pevné. Kopí bylo vyvinuto za účelem zabíjení bizonu a koní. Je velmi rychlé a důrazné.

Tyto zbraně se neházely pouze rukou, nebylo to moc účinné. Domníváme se, že v ranném paleolitu vyvinuli technologii vrhače kopí. Na kraji má háček, někdy zub, nebo kousek parohu, jako tento. Dlouhá rukojeť prodlužovala paži a dala jí víc síly a občas i přesnost, aby kopí nabralo správný směr. Předvedu vám to. Vidíte? Kopí s hrotem z pazourku. Abychom ho mohli použít, musí tu být jamka. Malá prohloubenina na konci kopí.

Domníváme se, že občas používali peří, aby při hodu zachovali směr. Pokusím se vám ukázat, jak zabít koně. Jeho úsilí možná nevypadá přesvědčivě, ale jde o mocnou zbraň. Byly nalezeny hroty kopí, zaklíněné mezi lopatkami koňů a mamutů. Viděli jste dráhu letu? Velmi rovná a 30 metrů. Neodbíhejte. Paleolitičtí lidé v tom byli asi lepší, než vy. Mám podezření, že s mou muškou bych koně jen tak netrefil. V polovině dubna je vědecký výzkum u konce.

Teď máme do jeskyně neomezený přístup. I tak jsme ale omezení jen na týden, 4 hodiny denně. Slavná jeskyně Lascaux musela být zavřena, protože kvůli dechu hord turistů se na stěnách objevila plíseň. Vstupujeme do jeskyně a může jít o jedinou a poslední příležitost filmovat uvnitř. Záhada minotaura a ženy se začala objasňovat, když nám průvodci povolili připevnit malou kameru na tyč, s kterou jsme se natáhli. Zdá se, že se bizon obtáčí kolem ohanbí nahé ženy.

Tradiční lidé a lidé paleolitu měli pravděpodobně dva koncepty, které změnily náš pohled na svět. Jedná se o koncept plynulosti a propustnosti. Plynulost znamená, že kategorie, které máme... Muž, žena, kůň, strom atd. se mohou měnit. Strom může mluvit, člověk se může změnit ve zvíře a naopak. Za určitých okolností. Koncept propustnosti je takový, že neexistují bariéry mezi světem, kde jsme a světem duchů. Stěna k nám může promlouvat, nebo nás přijmout, či odmítnout.

Šaman může vyslat svého ducha do světa nadpřirozena, nebo může návštěvu nadpřirozených duchů přijat uvnitř sebe. Když tyto dva koncepty spojíte, zjistíte, jak se musel život tehdejších lidí lišit od našeho. Lidé byli charakterizováni mnoha způsoby a nějakou dobu to byl Homo Sapiens. Stále se tak nazývá. Člověk rozumný. Nemyslím, že je to trefná definice. Moc toho nevíme. Napadá mě spíš Homo Spiritualis. Nejsilnější náznak spirituálna a obřadů v jeskyni je tato medvědí lebka.

Byla umístěna přesně do středu této skály, která připomíná oltář. Umístění se zdá být záměrné. Lebka je čelem ke vchodu a kolem ní byly nalezeny kousky uhlíků, možná používaných jako kadidlo. Co se zde přesně odehrávalo, by nám mohly prozradit jen malby. Pokud tomu chcete porozumět, musíte vyjít před jeskyni. Musíte začít v jeskyni a vyjít ven. Jak daleko? Řekl bych, že kamkoliv, ale navštívit jinou kulturu by mohl být dobrý způsob, jak pochopit postoj jiné kultury ke skalním kresbám.

Například Austrálii, Severní Ameriku, nebo Jihoafrickou republiku. Aboriginové v Austrálii, kteří až donedávna žili - jako lidé z doby kamenné? - Ano, třeba ti. Dříve malovali na skály, až do sedmdesátých let. Na některých místech tuto tradici ještě dodržují. Samozřejmě, že od začátku století, kdy je objevili, došlo ke změně. Může nám to ale naznačit, jak se dívat na skalní kresby jinýma očima, než našima. - Máte příklad? - Jistě.

Například v severní Austrálií v sedmdesátých letech putoval etnograf s aborigincem, který byl jeho průvodcem. Jednou přišli do jeskyně a uvnitř byly krásné malby, které ale chátraly. Aborigince přepadl smutek, protože viděl, jak jsou malby zašlé. V tamním regionu existuje tradice, kdy se maleb dotýkají. Sedl si a začal se jich dotýkat. Etnograf mu položil otázku, kterou by se zeptal každý člověk ze západu. Proč malujete? A on mu odpověděl.

Odpověď byla velmi znepokojivá. Odpověděl: "Já nemaluju, to maluje ruka ducha." Ruka ducha. Ano, protože člověk je součástí ducha. Myslíte, že malby v Chauvetově jeskyni byly počátkem moderní lidské duše? Co tvoří lidskost? Lidskost je velmi dobré přizpůsobení okolnímu světu. Lidská společnost se potřebuje přizpůsobit krajině, bytostem, zvířatům a lidským společenstvím. A něco sdělovat. Sdělovat a zaznamenat vzpomínky na velmi specifické a zvláštní věci jako stěny, kusy dřeva, kosti.

Tohle je vynález člověka kromaňonského. A co hudba? Ano a také písně, mytologie, hudba. Ale s vynálezem zobrazení... Zobrazení lidí, zvířat a předmětů... Je to způsob komunikace mezi lidmi a budoucností k vyvolání minulosti a předání informací, které jsou účinnější, než jazyk. Než ústní podání. Tento vynález se do dnešní doby nezměnil. Například tahle kamera. Dodatek Na řece Rhôně je jedna z největších jaderných elektráren ve Francii.

Chauvetova jeskyně je odsud jen 30 kilometrů vzdušnou čarou za těmito kopci. Přebytek horké vody, která sloužila k chlazení reaktorů je využitý k vytvoření tropické biosféry kilometr odsud. Horká pára zaplňuje tyto obrovské skleníky a místo se stále rozšiřuje. Do této tísnivé džungle byli vysazení krokodýli a jak se jim tu díky horké vodě z reaktorů daří. Jsou jich tu už stovky. Nikoho nepřekvapí, že zde plavou i zmutovaní albíni.

Z tohoto fantaskního prostředí vzešla myšlenka. Docela nedávno, před pár tisíci let tu byly 3 kilometry silné ledovce. Teď se tu šíří nové klima. Zanedlouho se tito albíni možná dostanou až k Chauvetově jeskyni. Co je při pohledu na malby napadne? Nic není skutečné, nic není jisté. Je těžké rozhodnout, jestli se tito tvorové nerozdělí ve vlastní dvojníky. A jestli se opravdu setkali, nebo jde pouze o jejich zrcadlový obraz?

Jsme my tito krokodýli, kteří se dívají do propasti času, když vidíme malby v Chauvetově jeskyni? Tento film je věnován objevitelům jeskyně: Jean-Marie Chauvetovi, Eliette Brunelové a Christianovi Hillaire. Napsal, zrežíroval a převyprávěl Werner Herzog. Chauvetova jeskyně byla objevena při soukromé expedici 18.12. 1994. přeložil Rain www.titulkari.com